Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

50 A 12/2016 - 28Rozsudek KSPA ze dne 04.01.2017

Prejudikatura

1 As 72/2011 - 75


přidejte vlastní popisek

50A 12/2016 – 28

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem Alešem Korejtkem ve věci žalobce: A.O., nar. „X“, státního příslušníka Turecké republiky, t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, 331 65 Tis u Blatna, zastoupeného Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., identifikační číslo 45768676, se sídlem Kovářská 939/4, 190 00 Praha – Libeň, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor cizinecké policie Pardubice, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Pražská ulice 759, 530 06 Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2016, č. j. KRPE-94736-33/ČJ-2016-170022,

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2016, č. j. 50 Az 2/2015 – 101 (jako žalobce v tomto řízení vystupoval A.O.), soud zjistil, že žalobce s manželkou žili ve městě Mersin (viz https://en.wikipedia.org/wiki/Mersin) v jižním Turecku na pobřeží Středozemního moře (dosud zde žije matka žalobce, jeho sestra i bratři). Dne 28.12.2010 letecky s manželkou odcestovali do České republiky, z České republiky však ihned (aniž by

[1]požádali o azyl) odjeli přes Spolkovou republiku Německo do Švýcarské konfederace (zde se jim narodil dne ... syn H.), kde požádali o azyl. Byli však na základě tzv. Dublinského nařízení vráceni zpět na území České republiky. Česká republika dne 7.9. 2011 (rozhodnutí ze dne 7. 9. 2011, č. j. OAM – 145/LE-LE05-PO8-2011) rozhodla, že se žalobci neuděluje žádná z forem mezinárodní ochrany. Žalobu proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové zamítl rozsudkem ze dne 20.9.2012, č. j. 32 Az 28/2011 - 61, následně podaná kasační stížnost byla odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 5.12.2012, č. j. 3 Azs 54/2012 – 14.

Dne 12. 4. 2013 podal žalobce novou žádost o mezinárodní ochranu, v níž uvedl: „Jelikož nechci nastoupit na vojnu a jsem Kurd, jsem neustále pod tlakem a napadáním Turecké republiky. Proto žádám o azyl v České republice.“ Při pohovoru s pracovníkem Ministerstva vnitra téhož dne pak žalobce doplnil, že „nejsem sám ani nikdo z rodiny členem žádné politické strany ani jiné organizace a nikdy jsem nebyl“ (bod 15). Znovu zopakoval, že „se chce vyhnout absolvování vojenské služby,“a„jelikož je Kurd, je na něj vyvíjen politický nátlak“ (bod 23). Žalobce nikdy nebyl trestně stíhán, v případě návratu do Turecka se obává uvěznění a vojenské služby, jeho zdravotní stav je dobrý.

Řízení o v pořadí druhé žádosti Ministerstvo vnitra České republiky podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“), rozhodnutím ze dne 23.4.2013, č. j. OAM-119/ZA-ZA13-ZA14-2013, zastavilo, neboť žádost shledalo nepřípustnou ve smyslu § 10a písm. e) zákona o azylu. Žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31.1.2014, č. j. 32 Az 4/2013 – 57, zamítl. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl

však rozsudkem Nejvyššího správního ze dne 17.4.2014, č. j. 4 Azs 37/2014 – 23, zrušen s tím, že je třeba posoudit to, zda skutečnost, že manželka žalobce byla v době podání druhé žádosti prokazatelně těhotná (otěhotněla po podání prvé žádosti o mezinárodní ochranu), nemůže být důvodem pro udělení doplňkové ochrany. Na území České republiky se následně žalobci a jeho manželce narodil syn T.O., nar. „X“, kterému však nebyla Českou republikou udělena mezinárodní ochrana (viz rozhodnutí žalovaného dne 19.2.2014, č. j. OAM-312/ZA-K01-P05/2013; žaloba proti tomuto rozhodnutí byla Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích zamítnuta rozsudkem ze dne 8.1.2016, č. j. 50Az 4/2015 – 63, kasační stížnost pak byla odmítnuta pro nepřijatelnost usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 18.5.2016, č. j. 3 Azs 33/2016 – 21).

Ministerstvo vnitra České republiky po kasačním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu provedlo doplňující pohovor s žalobcem, při němž žalobce nově uvedl, že „jako rodina byli aktivní v boji za práva Kurdů“ a že jeho otec byl 5 let vězněn z politických důvodů a jeho bratranec dokonce 12 let. Znovu zopakoval, že se nechce vrátit do vlasti proto, že je Kurd a na nich se v Turecku „děje bezpráví“. Dále připomněl, že se chce vyhnout povinné vojenské službě. Při seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí dne 10.8.2015 svůj azylový příběh

[1]

V rozsudku ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, přitom Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor, že „ (…) o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového“. Při formulování svého právního názoru vycházel i z rozsudku ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003 - 46, který byl publikován pod č. 18/2003 Sbírky rozhodnutí NSS, v němž uvedl: „...cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi má o azyl požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a v níž budou garantována jeho základní práva a svobody“.

žalobce doplnil a uvedl, že se „jeden bratr“ přidal k teroristické organizaci PKK, „tím pádem je zbytek celé rodiny ve velkém nebezpečí“. Ke shromážděným podkladům pro vydání rozhodnutí žádné konkrétní výhrady žalobce neměl. Ministerstvo vnitra České republiky dne 17.9.2015 rozhodlo (rozhodnutí č. j. OAM-119/ZA-ZA13-P05-R2-2013) o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tak, že žalobci se mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů

(dále též „zákon o azylu“), neuděluje. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové žalobu, kterou soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, č. j. 50 Az 2/2015 – 101, zamítl. Kasační stížnost žalobce proti tomuto rozsudku byla odmítnuta pro nepřijatelnost usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 8.9.2016, č. j. 4 Azs 145/2016 – 27. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2016, č. j. 4 Azs 145/2016 – 27, nabylo moci práva dne 26. 9. 2016 a žalobci byl udělen výjezdní příkaz s platností do 3.11.2016.

Ze správního spisu dále soud zjistil, že žalobci bylo rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru cizinecké policie Pardubice, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 11.3.2014, č. j. KRPE-9025-43/ČJ-2014-170022-SV (které nabylo moci práva dne 26.3.2014), podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 326/1999 Sb.“ či „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 1 roku, neboť žalobce byl na území České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoliv toto povolení bylo podmínkou výkonu zaměstnání. Podle § 118 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. byla stanovena doba k vycestování z území České republiky do 30 dnů po nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti u udělení mezinárodní ochrany nebo po nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení řízení o této žádosti. Rozhodnutí o správním vyhoštění se tak stalo vykonatelným dne 27.10.2016.

Vzdor výše uvedenému žalobce území České republiky neopustil a byl dne 7.11.2016 podle § 27 odst. 1 písm. c) zák. č. 273/2006 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o Polici ČR“), zajištěn.

Do protokolu vyhotoveného podle § 167 odst. 1 písm. c) zákona o Policii ČR žalobce uvedl, že od listopadu 2015 dosud nepracuje, celou svou rodinu živí z „naspořených peněz“ (u sebe měl v době zajištění cca 1.500,-- Kč). Bydlí v pronajatém bytě v Hlinsku, chce zůstat v České republice, do Turecka, kde žije jeho matka a sourozenci, „nechce a nepojede“, a to „z důvodu, že je Kurd“ a dále proto, že „je tam téměř válka“a„kdyby se vrátil, musel by nastoupit základní vojenskou službu“. S rodinnými příslušníky žijícími v Turecku je žalobce v kontaktu „téměř denně prostřednictvím internetu a telefonu“, přičemž jeho příbuzní nemají v souvislosti s jeho vycestováním do Evropské unie žádné problémy. K užití zvláštního opatření za účelem vycestování z území se žalobce vyjádřil tak, že „i kdybyste mi uložili povinnost zaplatit sto miliónů, tak stejně neodjedu“.

Vzhledem k výše uvedenému žalovaný dne 7.11.2016 rozhodl podle § 124 odst. 1 písm. b), c) a e) zákona o pobytu cizinců o zajištění žalobce do 6.12.2016 za účelem správního vyhoštění, neboť:

a) Žalobce jednoznačně deklaroval, že z České republiky dobrovolně nevycestuje. Pokud by žalobce nebyl zajištěn, tak by mařil či ztěžoval výkon rozhodnutí o správním vyhoštění (§ 124 odst. 1 písm. b/ zákona o pobytu cizinců).

b) Žalobce nevycestoval z území České republiky v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění ze dne 11.3.2014, č. j. KRPE-9025-43/ČJ-2014-170022-SV, (§ 124 odst. 1 písm. c/ zákona o pobytu cizinců).

c) Žalobce je na základě rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 11. 3. 2014, č. j. KRPE-9025-43/ČJ-2014-170022-SV, evidován od 26. 3. 2014 do 27. 10. 2017 v informačním systému smluvních států (SIS) se zákazem vstupu na území jako cizinec nežádoucí (§ 124 odst. 1 písm. e/ zákona o pobytu cizinců).

Vzhledem k výše uvedenému a s přihlédnutím k tomu, že žalobce

a) vzdor pravomocnému a vykonatelnému rozhodnutí o správním vyhoštění neopustil území České republiky, b) nedisponoval povolením k pobytu na území České republiky ani platným cestovním dokladem (přičemž nájemní smlouva či žádost o vydání povolení k pobytu žalobce k pobytu na území České republiky neopravňují),

c) již rok nepracoval, neměl povolení k zaměstnání (§ 89 zák. č. 435/2004 Sb.) a ani nesplňoval podmínky pro provozování živnosti, d) neprokázal, že má dostatek prostředků k pobytu na území České republiky (srov. § 13 odst. 1 písm. a/ bod 2 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 3 nařízení vlády č. 409/2011 Sb.) a k dobrovolnému vycestování do země původu, přičemž neměl možnost legálně si tyto prostředky obstarat,

e) neměl na území České republiky rodinné příslušníky či jiné osoby, na jejichž pomoc by se mohl spolehnout, f) vyjádřil se k možnosti užití zvláštních opatření za účelem vycestování z území České republiky tak, že „i kdybyste mi uložili povinnost zaplatit sto miliónů, tak stejně neodjedu“,

konstatoval současně žalovaný, že nepřipadá v úvahu (nepostačuje) uložení zvláštních opatření za účelem vycestování žalobce z území České republiky (§ 123b zákona o pobytu cizinců), stejně jako nepřipadá v úvahu složení finanční záruky podle § 123c zákona o pobytu cizinců (takové opatření by nadto bylo s ohledem na předchozí postoj žalobce k pravomocným rozhodnutím orgánů České republiky zjevně nedostačující).

Pokud jde o dobu zajištění, pak ta byla žalovaným stanovena s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění, neboť dle žalovaného bude nezbytné obstarat žalobci cestovního doklad a zajistit přepravu do země původu.

Proti rozhodnutí o zajištění podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12.12.2016, č. j. 50A 11/2016 – 35, zamítl.

Po zajištění žalobce žalovaný činil úkony potřebné k zajištění cestovního dokladu pro žalobce a k zajištění transferu žalobce do země původu, nicméně žalobce s žalovaným nespolupracoval, zejména odmítal vyplnit potřebné formuláře k ověření totožnosti, a proto pracovníci zastupitelského úřadu Turecké republiky trvali před vystavením dokladu na provedení konzulárního pohovoru.

Jelikož je cestovní doklad nezbytný pro vycestování žalobce z České republiky, rozhodl žalovaný dne 6.12.2016 podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. o prodloužení doby zajištění do 25.1.2017. Doba, o kterou bylo prodlouženo zajištění, byla stanovena tak, aby v průběhu zajištění došlo k realizaci vyhoštění, přičemž bylo přihlédnuto k předpokládané složitosti vyhoštění, zejména k době nezbytné k obstarání náhradního cestovního dokladu, jakož i k tomu, že v minulosti dle zkušeností žalovaného došlo v takto stanovené době k úspěšné realizaci správního vyhoštění a k transferu neoprávněně pobývajících cizinců z České republiky do Turecka.

Před vydáním rozhodnutí o prodloužení zajištění žalovaný opětovně shrnul důvody, pro které byl žalobce zajištěn, znovu se zabýval otázkou, zda by v případě žalobce nepostačovalo uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, přičemž dospěl ke stejným závěrům jako v odůvodnění rozhodnutí o zajištění. Žalovaný též zkoumal, zda existuje reálný předpoklad, že dojde v průběhu zajištění k vyhoštění žalobce. Uzavřel, že vyhoštění žalobce je dle jeho zkušeností z jiných obdobných řízení možné. Žalovanému nebyly známy žádné (zjevné) překážky, které by bránily či znemožňovaly vyhoštění žalobce do země původu.

Ze správního spisu dále soud zjistil, že žalobci byl v průběhu zajištění vystaven cestovní doklad. Dle sdělení žalovaného ze dne 4.1.2017 pak žalobce dne 4.1.2017 opustil území České republiky, resp. bylo realizováno jeho vyhoštění do Turecka.

Proti rozhodnutí o prodloužení zajištění ze dne 6.12.2016 podal žalobce žalobu, v níž namítal, že se žalovaný nedostatečně zabýval možností uložení zvláštních opatření za účelem vycestování z území České republiky, když zejména nepřihlédl k tomu, že žalobce má zajištěno ubytování v Hlinsku (kde žije jeho manželka a dvě děti /v České republice pobývají na základě víza za účelem strpění pobytu s platností do 22.12.2016/) a má i dostatek finančních prostředků (údajně více než 100.000,-- Kč) a tyto lze použít jako finanční záruku. Žalovaný též nezohlednil, že se žalobce nebránil kontaktu s policií, a proto se mohl pravidelně hlásit policii v době policií stanovené, nebylo tedy třeba přistupovat k jeho zajištění.

Žalobce dále namítal, že navíc nemůže být naplněn účel zajištění (výkon rozhodnutí o správním vyhoštění), neboť vyhoštění nelze realizovat. Pokud by totiž byl vyhoštěn do Turecka, tak by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 179 odst. 2 písm. b), c) a d) zákona o pobytu cizinců ve spojení s č. l. 33 Úmluvy o právní postavení uprchlíků, neboť žalobce je Kurd a před odchodem z vlasti se angažoval ve prospěch legální politické strany BDP, stejně jako jeho otec (který již zemřel) a strýc. Jeho bratr je navíc příslušníkem PKK. Žalobce se proto obává, že by mohl být po návratu do vlasti vystaven represím nejen kvůli své národnosti (v této souvislosti žalobce popsal postavení Kurdů v Turecku a poukázal též na skutečnost, že se postavení Kurdů v Turecku zhoršilo po neúspěšném pokusu o státní převrat z července 2016), ale i kvůli svým politickým aktivitám, resp. aktivitám svých příbuzných. Zmínil též, že po neúspěšném pokusu o státní převrat z července 2016 došlo „de facto k obnovení ozbrojeného konfliktu“ mezi PKK a tureckou armádou.

Ze všech výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě (které neobsahovalo žádné nové /a pro posouzení věci významné/ skutečnosti) odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, které je dle jeho názoru věcně správné a zákonné. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“) žalobou napadené rozhodnutí (přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu /§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle ust. § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud

a) je nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání,

c) cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, d) cizinec závažným způsobem porušil povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, nebo e) je cizinec evidován v informačním systému smluvních států.

Podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.

Rozhodnutí o prodloužení zajištění je nutno chápat jako rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí o zajištění. Cizinec je s předchozím rozhodnutím o zajištění i s obsahem spisového materiálu detailně seznámen, proto není nezbytné okolnosti týkající se vydání rozhodnutí o zajištění při rozhodování o prodloužení délky zajištění detailně znovu popisovat; postačí stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení a uvedení důvodů, pro které byl cizinec původně zajištěn. Za nezměněných skutkových okolností budou důvody pro trvání zajištění zpravidla shodné, jako byly důvody popsané v prvém rozhodnutí o zajištění cizince, proto na něj postačí v odůvodnění v podrobnostech odkázat a není nutno opětovně zevrubně popisovat důvody dle § 124 odst. 1 zákona, které správní orgán přiměly k tak zásadnímu opatření, jakým je zajištění cizince (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.7.2013, č. j. 1 As 90/2011 – 124).

Žalobci je třeba přisvědčit, že ustanovení zákona umožňující omezení osobní svobody je třeba interpretovat restriktivně. Zajištění cizince musí být vyhrazeno pro případy, kdy skutečně nelze dosáhnout výkonu správního vyhoštění jinými prostředky, například uložením zvláštního opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Policie však nemusí vždy nejdříve přistoupit k uložení zvláštního opatření s tím, že teprve v případě neúspěchu by mohla cizince zajistit. To by v důsledku vedlo často ke zmaření výkonu správního vyhoštění. Z tohoto důvodu také zákon o pobytu cizinců v § 123b odst. 3 stanoví, že policie zkoumá, zda uložením zvláštního opatření neohrozí výkon správního vyhoštění.

Uložení zvláštního opatření musí proto být upřednostněno před zajištěním cizince, nicméně pouze pokud lze předpokládat, že

a) cizinec bude schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření a současně

b) neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon správního vyhoštění.

K tomu v odůvodnění rozsudku ze dne 18.7.2013, č. j. 9 As 52/2013 – 34, Nejvyšší správní soud uvedl, že „volba mírnějších opatření než je zajištění cizince, mezi něž lze např. řadit již zmíněné zvláštní opatření za účelem vycestování cizince, je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se nebude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude případný výkon správního vyhoštění mařit, nelze dle § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince. Při hodnocení toho, zda uložením zvláštního opatření nebude zmařen výkon správního vyhoštění, je možno lišit situace, kdy je s cizincem teprve vedeno řízení o správním vyhoštění, a situace, kdy již cizinci bylo správní vyhoštění pravomocně uloženo, přičemž cizinec území České republiky neopustil, ačkoli k tomu byl na základě rozhodnutí o vyhoštění povinen. Zatímco v prvním zmíněném případě není zcela jisté, že správní vyhoštění bude vůbec uloženo a správní orgán hodnotí z informací o dosavadním jednání cizince, zda není dáno nebezpečí, že výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění bude mařen ze strany cizince, ve druhém zmíněném případě je situace odlišná v tom smyslu, že již existují konkrétní poznatky o tom, jakým způsobem se cizinec postavil ke své povinnosti opustit území na základě rozhodnutí o správním vyhoštění.

Jak správně zdůraznil žalovaný již v odůvodnění rozhodnutí o zajištění, žalobce nerespektoval pravomocné rozhodnutí orgánů České republiky ukládající žalobci povinnost opustit území České republiky. Popsané jednání žalobce tak plně odůvodňovalo obavu žalovaného, že žalobce bude i nadále mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o vyhoštění a nevycestuje z území České republiky. V době vydání žalovaného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) tedy stále byl dán důvod pro zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců (shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.9.2016, č. j. 1 Azs 145/2016 – 26, bod 21). Podpůrně lze odkázat i na závěr Ústavního soudu, který učinil při hodnocení ústavnosti § 124 zákona o pobytu cizinců, na jehož základě byl žalobce v projednávané věci zajištěn, v nálezu ze dne 12.5.2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08 (publikovaném pod č. 229/2009 Sb. a jako N 115/53 SbNU 427, dostupném z http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v bodu č. 126 konstatoval, že „je zcela v dispozici samotného cizince, zda se chce vyhnout svému zajištění tím, že z území České republiky dobrovolně vycestuje. Pokud tak neučiní, dává zřetelně najevo, že je ochoten strpět omezení osobní svobody zajištěním, a to za podmínek stanovených tuzemským právním řádem.

Stejně tak zde byl stále dán důvod pro zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce byl na základě rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 11.3.2014, č. j. KRPE-9025-43/ČJ-2014-170022-SV, evidován od 26.3.2014 do 27.10.2017 v informačním systému smluvních států (SIS) se zákazem vstupu na území jako

cizinec nežádoucí.

Správný byl i závěr žalovaného, že nepostačovalo uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Předně je třeba zdůraznit, že zde z důvodů výše popsaných (nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění) existovala důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon správního vyhoštění. Tato skutečnost již sama o sobě opodstatňovala závěr, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Navíc správní soudy již v minulosti konstatovaly (srov. např. rozsudek Nejvyššího správní soud ze dne 16.11.2011, č. j. 5 As 59/2011 – 64, rozsudek téhož soudu ze dne 30.9.2013, č. j. 8 As 101/2012 – 68, či ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 Azs 84/2016 – 29, bod 17), že pokud cizinec v minulosti nerespektoval právní řád České republiky, neboť zde pobýval nelegálně a současně neplnil povinnosti uložené mu rozhodnutím o správním vyhoštění, nelze předpokládat, že bude ochoten splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření. Obdobně v odůvodnění rozsudku ze dne 30.9.2014, č. j. 9 Azs 192/2014 – 29, Nejvyšší správní soud uvedl, že „za situace, kdy cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, a je proto rozhodováno o jeho zajištění za účelem správního vyhoštění dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je v zásadě vyloučeno, aby správní orgán přistoupil namísto jeho zajištění k uložení zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území dle § 123b téhož zákona.“ Taktéž v odůvodnění rozsudku ze dne 1.4.2015, č. j. 1 Azs 243/2014 – 30 (bod 18), Nejvyšší správní soud uzavřel: „Jak vyplývá z § 123b zákona o pobytu cizinců, možnost uložení zvláštních opatření se vztahuje pouze na dobu před nabytím vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Pokud stěžovatel včas nesplnil povinnost dobrovolně vycestovat, zvláštní opatření (povinnost oznámit policii místo pobytu a setrvávat v něm a finanční záruka) již nemohou plnit svůj smysl a účel, kterým je záruka budoucího vycestování cizince v souladu s rozhodnutím o správním vyhoštění.“ Na citovaných závěrech Nejvyšší správní soud setrvává dosud (srov. např. rozsudek ze dne 17.9.2016, č. j. 1 Azs 145/2016 – 26).

Navíc sám žalobce se vyjádřil k možnosti užití zvláštních opatření za účelem vycestování z území České republiky tak, že „i kdybyste mi uložili povinnost zaplatit sto miliónů, tak stejně neodjedu (srov. protokol o podání vysvětlení ze dne 7.11.2016). Pokud žalobce v rozporu s obsahem správního spisu (quod non est in actis, non est in mundo) v žalobě tvrdí, že před správním orgánem uvedl, že má k dispozici více než 100.000,-- Kč, které lze využít k úhradě finanční záruky, pak soud tomuto tvrzení neuvěřil, neboť žalobce je již téměř rok bez příjmu, přičemž již v říjnu roku 2015 před tímto soudem (věc vedena pod sp. zn. 50Az 2/2015) žádal o „ustanovení právního zástupce“ s odůvodněním, že „není seznámen s právním řádem, zároveň nemá dostatečné finanční příjmy k hrazení zástupce z vlastních zdrojů“.

Pokud jde o námitku žalobce, že existence reálného předpokladu pro vyhoštění představuje jednu z podmínek zajištění cizince za účelem správního vyhoštění, pak té lze v obecné rovině přisvědčit. Je však třeba mít na zřeteli, že předmětem řízení před žalovaným bylo zajištění cizince, nikoli rozhodnutí o jeho správním vyhoštění. Zároveň je třeba zohlednit, že celkově může zajištění podle § 27 zákona o Policii ČR trvat nanejvýš 48 hodin od okamžiku omezení osobní svobody. Do té doby tedy musí být vydáno a cizinci doručeno rozhodnutí o jeho zajištění za účelem správního vyhoštění podle § 124 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný tak má velmi krátký časový interval k tomu, aby učinil veškeré potřebné úkony a případně vydal rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění. Možné překážky správního vyhoštění proto musí být zcela zřejmé a správní orgán se jimi při rozhodování o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění zabývá a posuzuje je pouze předběžně a subsidiárně (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5.2.2016, č. j. 4 Azs 262/2015 – 31, bod 29). V posuzované věci zde však žádné zjevné překážky bránící správnímu vyhoštění nebyly.

Předně je třeba připomenout, že důvody znemožňující vycestování uvedené v § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců (ve spojení s čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků) odpovídají důvodům pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Zdejší soud již v odůvodnění rozsudku ze dne 26.4.2016, č. j. 50 Az 2/2015 – 101, uzavřel, že skutečnost, že žalobce je příslušníkem kurdské menšiny, že se angažoval ve prospěch legální politické strany BDP (s čímž mohly být i spojeny jisté obtíže) a že dosud neodsloužil povinnou službu v armádě, nebyla a není důvodem pro udelění mezinárodní ochrany podle § 12 písm. a), b), § 14 zákona o azylu či § 14a zákona o azylu, přičemž Nejvyšší správní soud jeho závěry akceptoval (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8.9.2016, č. j. 4 Azs 145/2016 – 27). Přesto žalobce znovu téměř totožné námitky uplatňuje i

v tomto řízení. Soud proto odkazuje na své rozhodnutí ze dne 26.4.2016, č. j. 50 Az 2/2015 – 101, a pouze stručně uvádí následující:

Nejprve soud (byť se jedná o notoriety) připomíná, že Turecko je členem Severoatlantické aliance (NATO) a kandidátskou zemí Evropské unie (Turecko tedy již splnilo kritéria stanovená Evropskou radou na jednání v Kodani ve dnech 21. a 22. června 1993, která se týkají stability institucí zaručujících demokracii, právní stát, lidská práva a respektování a ochranu menšin). Turecko je dále smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Evropská úmluva o lidských právech“), což umožňuje jeho občanům obrátit se na Evropský soud pro lidská práva (jde o pojistku zaručující účinnost systému právní ochrany proti případnému porušení lidských práv; Evropský soud pro lidská práva např. v roce 2014 shledal pouze v 94 případech porušení lidských práv z 2899 stížností směřujících proti Turecku; počet evidovaných stížností směřujících proti Turecku byl navíc v letech 2014 a 2015 /v poměru k počtu obyvatel/ dokonce nižší než počet stížností směřujících proti České republice /srov. např. http://www.echr.coe.int/Documents/Stats_analysis_2015_ENG.pdf/). Nejsou žádné indicie o případech refoulement státních příslušníků Turecka. Turecko tedy je dle Komise v současné době třeba považovat za bezpečnou zemi (již v minulosti Turecko na seznam bezpečných zemí zařadilo např. Bulharsko), což se promítlo i do návrhu nařízení, kterým se vytváří společný seznam EU bezpečných zemí původu pro účely směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany a mění směrnice 2013/32/EU (v podrobnostech srov. http://ec.europa.eu/dgs/home-affairs/what-we-do/policies/european-agenda-

migration/proposal-implementation-

package/docs/proposal_for_regulation_of_the_ep_and_council_establishing_an_eu_common_list_of_safe_countries_of_origin_cs.pdf.).

Pokud jde o žalobcem akcentované (špatné) postavení kurdské menšiny a postavení členů či podporovatelů legální BDP (jejíž kandidáti opakovaně v minulosti uspěli i ve volbách do Velkého národního shromáždění Turecka; srov. např. studie Parlamentního institutu s názvem Volby v Turecku, červen 2015, či Turecké parlamentní volby 2011, vše dostupné na http://www.psp.cz/sqw/ppi.sqw?d=3), je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud se opakovaně zabýval situací kurdské menšiny v Turecku (dle kasačního soudu vláda respektuje práva kurdské menšiny, dokonce se snaží postavení této menšiny zlepšit a pronásleduje pouze kurdské povstalce, kteří proti ní bojují se zbraní v ruce) i činností legální strany BDP a dospěl k závěru, že případné obtíže spojené s příslušností k uvedené etnické skupině a ke zmíněné politické straně nedosahují intenzity pronásledování ve smyslu § 12 písm. a) či b) zákona o azylu, případně vážné újmy podle § 14a odst. 2 téhož zákona (podrobně se touto problematikou zabýval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 11.9.2012, č. j. 4 Azs 34/2011 – 154, na tyto závěry pak odkázal např. v usnesení ze dne 15.4.2015, č. j. 3 Azs 7/2015 – 31, zejména pak v usnesení ze dne 10.12.2015, č. j. 9 Azs 250/2015 – 23, bod 38).

Sám žalobce nepředložil žádný důkaz prokazující jeho tvrzení o tom, že by za podporu legální politické strany v Turecku hrozila občanům Turecka vážná újma ve smyslu § 179 odst. 2 písm. b), c) a d) zákona o pobytu cizinců (neplyne to ani z žalobcem citovaných novinových zpráv, které nadto nejsou relevantním zdrojem informací /shod. bod 36 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.3.2016, č. j. 9 Azs 27/2016 – 37/).

K BDP je možno dále pro úplnost uvést, že na základě dohody ze dne 28.4.2014 téměř všichni poslanci BDP přestoupili do HDP, následkem čehož zanikl parlamentní klub BDP. Strana BDP pak na svém sjezdu dne 11. 7. 2014 rozhodla o své transformaci na Stranu demokratických regionů (DBP), jejímž cílem je v koordinaci s HDP působit již výlučně na lokální a regionální úrovni. Samotná HDP (která je označována za „kurdskou stranu“, neboť dle stanov je cílem strany též „zajistit trvalý mír v nevyřešené kurdské otázce a bojovat za řešení všech problémů kurdského národa na zákadě kolektivních práv“) získala v parlamentních volbách v červnu roku 2015 13, 1 % platných hlasů a s 80 získanými mandáty se stala čtvrtou nejsilnější politickou stranou (viz listy číslo 161 a ž 162 správního spisu, srov. též např. http://www.iir.cz/article/turecke-volby-2015-konec-dominance-akp). Je tedy nutno též odmítnout tvrzení žalobce, že Kurdové, kteří veřejně prosazují svou identitu, jsou v Turecku pronásledováni nebo trestně stíhání. To se nezměnilo ani po pokusu o převrat z července roku 2016, neboť za strůjce pokusu o puč je dle oficiálního prohlášení turecké vlády považován Fethullah Gülen, nikoliv Kurdové.

Jelikož žalobce (údajně /tvrzení žalobce nebyla prokázána/) vykonával běžnou podpůrnou činnost legální politické strany (nebyl ani jejím členem), jeho pronásledování (či postih) za tuto „politickou činnost“ není přiměřeně pravděpodobné a obava z něj je neodůvodněná (shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2015, č. j. 9 Azs 250/2015 – 23, bod 39, k postupu při posuzování odůvodněnosti obav srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26.3.2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, nebo ze dne 13.8.2010, č. j. 4 Azs 11/2010 – 112).

Vzhledem k místu pobytu žalobce a jeho rodiny v zemi původu (Mersin) jsou též irelevantní žalobcem zmiňované zásahy turecké armády proti ozbrojeným kurdským jednotkám (milicím) na východě země či dokonce na území Syrské arabské republiky. Situaci v Mersinu v žádném případě nelze srovnávat např. se situací v Cizre, které leží při hranicích se Syrskou arabskou republikou.

Pokud jde o tvrzení žalobce, že se jeho bratr přidal k organizaci PKK, a proto by byl návrat žalobce do vlasti rizikem, pak toto tvrzení považuje soud za něvěrohodné (účelové), neboť s ním žalobce přišel až 4 roky po podání prvé žádosti o udělení mezinárodních ochrany. Navíc nelze přehlížet, že PKK je dle Turecka, EU, České republiky i USA teroristickou organizací, a proto je legitimní, pokud orgány Turecké republiky činnost takové organizace a jejich členů v souladu s tureckými zákony monitorují (případně potírají), přičemž takové jednání státu (jehož účelem je zajištění vnitřní bezpečnosti a územní celistvosti) nelze bez dalšího považovat za pronásledování (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.6.2006, č. j. 3 Azs 207/2005-57).

Nejvyšší správní soud se v minulosti vyjádřil i k odpíračům vojenské služby kurdské národnosti, kteří sympatizovali s politickou stranou BDP (jako žalobce), i k jejich případnému trestání v zemi původu (srov. usnesení ze dne 15.4.2015, č. j. 3 Azs 7/2015 – 31, a usnesení ze dne 22.7.2015, č. j. 2 Azs 222/2014, bod 12). Z rozhodovací činnosti je též zdejšímu soudu známo, že navrátivším se žadatelům o azyl nehrozí v Turecku nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15.4.2015, č. j. 3 Azs 7/2015 – 31).

Pokud jde o službu v armádě, je třeba připomenout, že branná povinnost je jednou ze základních povinností občana vůči státu, akceptovaná i v mezinárodním měřítku, a služba v armádě - byť spojená s rizikem účasti v bojových akcích - nepředstavuje důvod znemožňující vycestování ve smyslu § 179 odst. 2 písm. b), c) a d) zákona o pobytu cizinců či překážku vyhoštění či navrácení ve smyslu čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.

Lze tedy uzavřít, že skutečnost, že žalobce je příslušníkem kurdské menšiny, že se v minulosti angažoval ve prospěch legální politické strany BDP (s čímž mohly být i spojeny jisté obtíže), že dosud neodsloužil povinnou službu v armádě a jeho bratr je členem PKK, nepředstavuje překážku vyhoštění či navrácení ve smyslu čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků či důvod znemožňující vycestování ve smyslu § 179 odst. 2 písm. b), c) a d) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný proto nepochybil, pokud se výše uvedenými skutečnostmi, které nijak realizaci správního vyhoštění nevylučovaly, nezabýval, zvláště když to před ním učinily již správní orgány (v řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany) a správní soudy.

Jde-li o dopady vyhoštění do rodinného života žalobce, pak ty byly posuzovány v již pravomocně ukončeném řízení o správním vyhoštění. Pro úplnost je však možno dodat, že celá rodina žalobce měla do 3.12.2016 opustit území České republiky. V době podání žaloby manželka žalobce (která je stejně jako žalobce občanem Turecké republiky) s dětmi pobývala na území České republiky na základě víza za účelem strpění pobytu s platnosti do 22.12.2016. Lze tedy očekávat, že po vyhoštění žalobce opustí Českou republiku a rodinný život budou realizovat v zemi původu.

Ze všech výše uvedených důvodů nelze přisvědčit žalobci, že žalovaný postupoval nezákonně a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Soud proto uzavírá, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem, na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a bylo též způsobem odpovídajícím povaze a okolnostem věci odůvodněno.

Jde-li o dobu zajištění, je třeba znovu připomenout, že při stanovení doby zajištění (při prodlužování doby zajištění) se vždy může jednat pouze o odhad, délku zajištění proto nelze stanovit s přesností na dny či týdny. Ostatně nelze přehlížet, že nikoliv nepodstatné množství úkonů nečiní přímo žalovaný či jeho složky, ale subjekty, na jejichž činnost nemá žalovaný žádný vliv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6.3.2016, č. j. 10 Azs 18/2016 – 26, bod 21). Uvádění statistických údajů a práce s nimi nejsou povinnou náležitostí odůvodnění rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.4.2016, č. j. 10 Azs 275/2015 – 40, bod 33). Žalovaný uvedl, které kroky v řízení dosud učinil a které budou následovat, odhadl též, po jakou dobu bude realizace těchto kroků probíhat. Žalovaný přitom vycházel ze zkušeností z jiných řízení, přičemž dobu zajištění nestanovil v délce nikoliv nepřiměřené okolnostem případu. Současně v průběhu zajištění postupoval s náležitou pečlivostí a činil veškeré kroky nezbytné k tomu, aby vyhoštění žalobce bylo realizováno během doby, po kterou byl žalobce zajištěn (k vyhoštění žalobce došlo dne 4. 1. 2017).

Jelikož ani jedna ze základních žalobních námitek nebyla důvodná, soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl (výrok I). Rozhodl přitom bez jednání, když podmínky pro takový postup byly splněny (§ 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců.).

Žalobce nebyl v řízení úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s. a contrario), jelikož však žalovanému žádné náklady v řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

Poučení:

Rozsudek, který byl doručen účastníkům, je v právní moci.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost (mimořádný opravný prostředek) ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Pardubicích dne 4. ledna 2017

Aleš Korejtko v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Lucie Marešová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru