Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

78 Ad 10/2012 - 19Rozsudek KSOS ze dne 20.02.2014

Prejudikatura

4 Ads 120/2009 - 88


přidejte vlastní popisek

78 Ad 10/2012 - 19

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. H., dlužníka SLEZAN Frýdek-Místek, a. s., se sídlem ve Frýdku – Místku, Na Příkopě 1221, zastoupeného Mgr. Piotrem Adamczykem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Havlíčkova 12, proti žalované České správě sociálního zabezpečení se sídlem v Praze, Křížová 25, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 2. 1. 2012, č. j. 48091/020-9010-10.11.11-2931/208/RO/ MA, ve věci vrácení přeplatku na pojistném,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se včas podanou žalobou domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Frýdek - Místek (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 10. 2011, č. j. 48002/220-9010-18.12.2009-45209-2-POJ/RO2/ SA, jímž správní orgán I. stupně zamítl žádost o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti v období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007.

Žalobce nezpochybňuje skutková zjištění žalovaného, nesouhlasí však s jeho právním názorem ani s právním názorem Nejvyššího správního soudu obsaženým v rozhodnutí č. j. 4 Ads 120/2009-88. Žalobce namítá, že zákon č. 589/1992 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ve znění od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 (dále jen „ZoSZ“), byl za předmětné období 1. pololetí roku 2007 jednoznačně neurčitou právní normou co do určení vyměřovacího základu pro organizace a malé organizace, když v důsledku pochybení zákonodárce tento zákon neobsahoval v období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 definici vyměřovacího základu organizace a malé organizace. Proto nebyla dle žalobce zcela jasně a určitě zákonem stanovena povinnost pro organizace a malé organizace platit pojistné, neboť povinnost platit sociální pojištění a výši vyměřovacího základu v tomto případě bylo nutno dovozovat za pomoci určitých interpretačních pravidel.

Žalovaná navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné. K námitkám žalobce uvedla, že se neztotožňuje s právním názorem žalobce, že ZoSZ byl pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 nejasný, neurčitý a tedy i nesrozumitelný, v důsledku čehož došlo k porušení základních ústavně zaručených zásad a požadavků na právní předpis, jakož i s dalším názorem žalobce, že vyměřovací základ pro uvedené subjekty nebyl vymezen vůbec. Žalovaná trvá na názoru, že i přes absenci výslovné definice vyměřovacího základu pro organizace a malé organizace ve znění zákona č. 589/1992 Sb. platném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, bylo zákonné ustanovení zakotvující tento postup možné pomocí příslušných interpretačních postupů stanovit natolik určitě, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností, a to jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Zákon jasně stanovil období, za které mělo být pojistné hrazeno, sazbu pojistného i povinnost pojistné uhradit. Vyměřovací základ tedy bylo možno vyložit z ostatních ustanovení zákona. Tento názor žalovaného podporuje i výklad Nejvyššího správního soudu obsažený v rozsudku ze dne 25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 120/2009-88, který nebyl dosud překonán a žalovaná nemá důvod se od tohoto právního názoru odchýlit. Žalovaná navíc považuje námitku žalobce za účelovou, neboť vyměřovací základ a pojistné za měsíce leden 2007 až červenec 2007 vykázal žalobce na Přehledech o výši pojistného a vyplácených dávkách ve správné výši a rovněž ve správné výši a v termínu odvedl pojistné na účet příslušné Okresní správy sociálního zabezpečení.

Z obsahu správních spisů soud zjistil, že dne 18. 12. 2009 žalobce podal u správního orgánu I. stupně námitku nezákonného postupu při výběru a placení pojistného na sociální pojištění v období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 a domáhal se z tohoto důvodu vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení ve výši 31.645.933 Kč. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 7. 4. 2010, č. j. 48002/220-9010-18.12.2009-45209-2-POJ/RO/SA byla žádost žalobce zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo žalovanou rozhodnutím ze dne 2. 6. 2010, č. j. 48091/020-9010-30.4.10-939/149/RO/MA, zamítnuto. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke krajskému soudu. Krajský soud rozsudkem ze dne 6. 5. 2011, č. j. 38 Ad 40/2010-21, uvedené rozhodnutí pro vady řízení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalované. Následně byla žádost žalobce o vrácení přeplatku opětovně zamítnuta rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 14. 10. 2011, č. j. 48002/220-9010-18.12.2009-45209-2-POJ/RO2/SA. Správní orgán I. stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že povinnost odvádět pojistné za organizaci a za malou organizaci byla uvedena v ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) a b) ZoSZ ve znění platném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, v níž tyto subjekty byly vedeny jako poplatníci pojistného, a byla uvedena také v ustanovení § 8 odst. 1 ZoSZ, podle kterého byla organizace i malá organizace povinna odvádět i pojistné, které byl povinen platit zaměstnanec, a to i v období od 1. 1. 2007 do 28. 2. 2007. Co se týká definice vyměřovacího základu organizace (malé organizace), správní orgán I. stupně měl za to, že ačkoli v zákonné normě platné od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 nebylo výslovně uvedeno, že vyměřovací základ organizace nebo malé organizace tvoří úhrn vyměřovacích základů zaměstnanců, nemohl vyměřovací základ, z něhož organizace a malá organizace za sebe spočetla pojistné, tvořit jiný vyměřovací základ než úhrn vyměřovacích základů zaměstnanců, tzn. příjmy, které jim byly zúčtovány a z nichž jim bylo pojistné sráženo. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce opět odvolání, které bylo žalovanou rozhodnutím ze dne 2. 1. 2012, č. j. 48091/020-9010-10.11.11-2931/208/RO/MA, zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Krajský soud rozhodoval o věci samé bez jednání, neboť oba účastníci s tímto postupem souhlasili (ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s.)

Krajský soud vycházel z dosavadní judikatury soudů rozhodujících ve správním soudnictví, která dovodila, že pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace, byť nebyl pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, výslovně definován, bylo možné spolehlivě a zcela jednoznačně z jednotlivých ustanovení tohoto zákona dovodit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Tento závěr nemá výkladovou alternativu a podporují ho všechny v úvahu přicházející interpretační metody, přičemž žádná jiná interpretace vůbec nepřichází v úvahu (k tomu blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 120/2009-88).

S ohledem na žalobní námitku žalobce, když tento nijak nezpochybňoval skutková zjištění učiněná žalovanou, pouze nesouhlasí s právním názorem žalované, k čemuž podal svůj právní rozbor, krajský soud uvádí, že se ztotožňuje s výše uvedeným právním názorem Nejvyššího správního soudu, který je shodný s právním názorem žalované, tedy že pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 bylo možné spolehlivě a zcela jednoznačně z jednotlivých ustanovení tohoto zákona dovodit. Krajský soud nevidí důvod, proč se v posuzované věci od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu odchýlit.

Pro úplnost krajský soud uvádí, že v judikované věci byla podána ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu dne 19. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 1904/10, odmítnuta s odůvodněním, že rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem- pobočka v Liberci a Nejvyššího správního soudu nedošlo v předmětné věci k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky.

Žaloba byla proto jako nedůvodná podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnuta.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., když plně procesně úspěšnému žalovanému nevznikly podle obsahu spisu v tomto soudním řízení žádné náklady přesahující jeho obvyklou úřední činnost.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 20. února 2014

Mgr. Jiří Gottwald

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru