Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

64 Az 9/2010 - 27Rozsudek KSOS ze dne 31.08.2011

Prejudikatura

5 Azs 27/2003

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Azs 3/2012 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

64Az 9/2010-27

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Ježoviczovou

v právní věci žalobkyně: E. P., nar. X, t.č. X, proti žalovanému : Ministerstvo

vnitra České republiky se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí

žalovaného ze dne 13.9.2010 č.j. OAM-55/VL-18-ZA09-2009,o udělení mezinárodní

ochrany,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 13.9.2010 č.j. OAM-55/VL-18-ZA09-2009 žalované Ministerstvo vnitra České republiky (dále jen ČR) rozhodlo o neudělení mezinárodní ochrany žalobkyni podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Po provedeném dokazování dospěl žalovaný správní orgán k závěru, že žalobkyně v průběhu správního řízení neuvedla žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr, že ve své vlasti vyvíjela činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod. Během tohoto správního Pokračování -2- 64Az 9/2010

řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti žalobkyně je snaha získat v České republice povolení k pobytu. Důvody žalobkyně, které ji vedly k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nelze podřadit pod důvody, pro něž by mohla být mezinárodní ochrana udělena. Podle rozhodnutí žalovaného nesplnila žalobkyně ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust. § 14a citovaného zákona, když vycházel z informačních zdrojů o zemi původu žalobkyně. Žalobkyně sama dodala, že neměla nikdy žádné potíže se státními orgány.

Žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí podala včas žalobu, v níž uvedla, že žalovaný porušil ustanovení § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2 a 3, § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ustanovení § 12 zákona o azylu, neboť žalobkyně splnila zákonné podmínky pro udělení azylu dle tohoto zákonného ustanovení a porušení § 14a zákona o azylu, jelikož jí v případě návratu hrozí nebezpečí vážné újmy. Dále

poukazovala na čl. 4 odst. 3, písm. a),c) a odst. 4 Směrnice Rady 2004/83/ES (dále jen „Kvalifikační směrnice“). Podle žalobkyně žalovaný vycházel z informací, které nedokládají situaci v N. v plném rozsahu. Navrhovala proto zrušení napadeného rozhodnutí.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 29.10.2010 uvedl, že při hodnocení podání vycházel především z vlastních tvrzení žalobkyně sdělených v průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany. Z těchto bylo zjištěno, že důvodem její žádosti o udělení mezinárodní ochrany jsou důvody, které vykazují velmi značné rozpory v jejich výpovědích, zejména týkající se praktikování islámské či křesťanské víry, dále pak nevěrohodnosti týkající se jejího pobytu v Nigérii, jakož i popisování ohrožení ze strany jejího otce a přátel. Žalovaný odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost žalobkyně o udělení azylu, použité informace o zemi původu, výpovědi žalobkyně a na vydané rozhodnutí žalovaného, který postupoval v souladu se zákonem o azylu a jednotlivými ustanoveními správního řádu. Žalovaný uvedl, že porovnal výpovědi žalobkyně s nashromážděnými informacemi o zemi původu, tyto s pečlivostí zvážil a v rozhodnutí je citoval. Žalobkyně měla možnost se před vydáním rozhodnutí s obsahem podkladů pro vydání rozhodnutí seznámit a vyjádřit se k nim, čehož nevyužila, nechtěla být seznámena a k uvedeným podkladům neměla připomínky. Sama nedodala žádné listinné důkazy jako podklady pro vydání rozhodnutí, ani neupřesnila, jaké podklady nutné pro vydání rozhodnutí si měl žalovaný opatřit. Žalovaný poukazoval také na to, že špatná situace v oblasti dodržování lidských práv v Nigérii není sama o sobě důvodem pro udělení azylu či doplňkové ochrany. Žalobkyně neučinila žádné kroky k využití všech dostupných prostředků na svou obranu. Žalovaný se nedomníval, že by při svém postupu porušil některá z ustanovení zákona o azylu či správního řádu a napadené rozhodnutí nepovažuje za nezákonné.

Žalobkyně nebyla žádným způsobem zkrácena na svých právech. Podle názoru žalovaného nebylo žalobou zpochybněno rozhodnutí správního orgánu, kterým nebyla mezinárodní ochrana udělena, a proto navrhl, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta v plném rozsahu.

Pokračování -3- 64Az 9/2010

Krajský soud vycházel z napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 13.9.2010 č.j. OAM-55/VL-18-ZA09-2009, z připojeného správního spisu žalovaného téhož čísla jednacího, ze sdělení Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu ze dne 27.7.2011, zprávy Ministerstva vnitra ČR z 10.3.2011 a poté dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při řízení o žalobě vycházel přitom krajský soud z ust. § 65 a násl. s. ř. s. a ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného (ust. § 75 s. ř. s.).

Z hlediska skutkových zjištění vyplývajících z připojeného správního spisu žalovaného vzal krajský soud za prokázáno, že žalobkyně v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 27.1.2009 uvedla, že svoji vlast opustila proto, že je muslimka, ale chtěla přijmout křesťanskou víru. Pro rozpory s otcem v lednu 2009 svoji vlast tedy opustila. K útěku z domova jí pomohla její matka. Do vlastnoručně psaného prohlášení žalobkyně uvedla tytéž důvody, pro které opustila vlast. Z obsahu správního spisu žalovaného dále vyplývá, že dne 11.3.2009 a 14.4.2010 byl s žalobkyní proveden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území ČR, a to rovněž za účasti tlumočníka z jazyka anglického. Z protokolu o tomto pohovoru krajský soud zjistil, že žalobkyně uváděla stejné důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako výše uvedené, tj. že si vůbec přesně nepamatuje jaké měla problémy s otcem, zdůrazňovala pouze, že chtěla přijmout křesťanskou víru a nechtěla se podrobit obřízce, kterou postoupila její sestra a ta v důsledku toho zemřela. Tvrdila dále, že uctívala Aláha, o sobotách a občas v neděli, avšak chtěla by být křesťankou, když nyní už křesťanství vyznává v České republice. Bojí se vrátit do své vlasti, aby ji nezabili. V České republice pracovala jako tanečnice v tanečním klubu.

Ze sdělení Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu ze dne 27.7.2011 krajský soud zjistil, že žalobkyně se na území České republiky dopravila za pomocí pachatelů organizujících zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi dle ust. § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), d) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, jakož i zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle ust. § 283 odst. 1,2 písm. a) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny dle ust. § 348 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Dále se ve sdělení konstatuje, že při žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně vědomě uvedla zcela nepravdivé skutečnosti. Za pomoci pachatelů organizujících výše uvedenou trestnou činnost prostřednictvím pozměněných cestovních dokladů započala vykonávat prostituci v nočních klubech, je nadále v kontaktu s osobami organizujícími tuto trestnou činnost, uváděním nepravdivých skutečností se snaží legalizovat si svůj pobyt a za tímto účelem se snaží uzavřít účelový sňatek s občanem České republiky či jiného členského státu EU.

Ze sdělení Ministerstva vnitra ČR z 10.3.2011 bylo zjištěno, že žalobkyně se obrátila se žádostí o poskytnutí informací o uzavření manželství, přičemž nelze zjistit, zda jde o jí předložené pravé doklady (tyto doklady předložila před Městským úřadem v P.).

Pokračování -4- 64Az 9/2010

Podle ust. § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Podle § 2 odst. 8 citovaného zákona se pro účely tohoto zákona za pronásledování považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství,

v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu.

Podle ust. § 13 odst. 1 téhož zákona, rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12.

Podle ustanovení § 14 citovaného zákona, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

Dle ust. § 14a citovaného zákona se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle druhého odstavce citovaného ustanovení se za vážnou újmu považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Pokračování -5- 64Az 9/2010

Podle § 14b citovaného zákona rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení.

V průběhu celého správního řízení žalobkyně uváděla stejné důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany - obavy z výhrůžek a obřízky ze strany jejího otce. Dalším důvodem bylo její přání legalizovat svůj pobyt na území České republiky.

Po provedeném dokazování krajský soud především neshledal jako důvodnou námitku žalobkyně, že žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, a že tak porušil ust. § 3 správního řádu. Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i z obsahu správního spisu žalovaného, žalovaný vycházel z řady informací shromážděných ohledně politické a ekonomické situace v Nigérii, jakož i zpráv o stavu dodržování lidských práv v této zemi. Ze zpráv, které jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného, a to Informace MZV Velké Británie z 14.4.2009, MV Velké Británie a Dánské imigrační služby z 29.10.2008, MZ USA ze dne 25.2.2009 a 11.3.2010 – Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2008 a 2009 a zprávy MZ USA z 19.9.2008 o svobodě vyznání za rok 2008, MZV z 16.3.2010 a zprávy Infobanky o historickém vývoji Nigérie od roku 1994, bylo zjištěno, že pojednávají mimo jiné o situaci v Nigérii v době, kdy žalobkyně ze své vlasti odcestovala. Snaha o udržení jednoty země a dosažení alespoň relativně harmonického soužití různých náboženských skupin představuje nejvyšší politickou prioritu a zásadním způsobem ovlivňuje jak vnitřní, tak i zahraniční politiku země. Těžba ropy v deltě Nigeru se vrátila na úroveň před započetím útoků na ropná zařízení, nicméně stále přetrvává problém ekologických škod (s odchodem armády se objevily stovky nelegálních rafinerií) a nutnost rozvojových programů pro místní obyvatelstvo. V poslední době byly opět zaznamenány útoky na ropná zařízení. Vzhledem k rozlehlosti Nigérie a k existenci obrovských aglomerací je přestěhování nejjednodušším způsobem řešení osobních problémů. Nigerijští žadatelé mají i možnost volného pobytu a usazování se v patnácti zemích Ekonomického společenství států západní Afriky. Neexistuje žádný zákonný postih ze strany oficiálních orgánů Nigérie. Postihu mohou čelit pouze ze strany zprostředkovatelů/pašeráků. Neúspěšní žadatelé o azyl nejsou po návratu do své vlasti nijak postihováni. Lidé vracející se s dočasnými cestovními doklady jsou kontrolováni, avšak jedná se pouhou formalitu.

K námitkám žalobkyně soud uvádí:

- pokud jde o námitku žalobkyně, kdy tato tvrdí, že se žalovaný dopustil porušení zákona o azylu a nebyly naplněny zákonné důvody pro neudělení mezinárodní ochrany soud uvádí, že žalovaný neporušil ustanovení zákona o azylu, když žalobkyni neudělil mezinárodní ochranu, neboť v řízení nebylo zjištěno, že je žalobkyně pronásledována za uplatňování politických práv a svobod. U žalobkyně rovněž nebylo prokázáno pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých

Pokračování -6- 64Az 9/2010

politických názorů v Nigérii. Pro posouzení žádosti si žalovaný opatřil informace ohledně situace v Nigérii a seznámil se zprávami MZV, jakož i zprávami MZ USA a vycházel také z aktuální zprávy Infobanky. Dále také nelze souhlasit s námitkou žalobkyně, kdy uvedla, že se žalovaný nesnažil objektivně zjistit situaci, která panuje v Nigérii, nepoužil dostatek aktuálních a relevantních zpráv, které by objektivně posuzovaly všechny rozhodné skutečnosti. K tomu je třeba konstatovat, že žalobkyně měla možnost se před vydáním rozhodnutí s obsahem podkladů pro vydání rozhodnutí seznámit, a to i s doplněnými podklady a vyjádřit se k nim, čehož však nevyužila. Sama nedodala žádné listinné důkazy jako podklady pro vydání rozhodnutí ani neupřesnila, jaké podklady nutné pro vydání rozhodnutí si měl žalovaný opatřit;

- u žalobkyně rovněž nebylo zjištěno, že by splňovala podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle § 13 zákona o azylu. Také u níj nebyl zjištěn důvod zvláštního zřetele hodný pro udělení mezinárodní ochrany podle § 14 zákona o azylu;

- k námitkám žalobkyně, pokud jde o udělení doplňkové ochrany soud neshledal, že podmínky pro udělení doplňkové ochrany v případě žalobkyně jsou splněny, neboť v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebylo zjištěno, že by v případě jejího vrácení do Nigérie byly důvodné obavy z toho, že by jí hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, jak stanoví odst. 2 ustanovení § 14a, a že nemůže nebo není ochotna z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je občanem. Z výpovědi žalobkyně vyplývá, že se o pomoc na kompetentní orgány vlasti či mezinárodní orgány a nevládní organizace vůbec neobrátila a ani nevyvinula žádné úsilí v tomto směru. Zde je třeba uvést, že neučiní-li žalobkyně kroky k využití dostupných prostředků na svou obranu, nelze učinit závěr, že by jí taková ochrana nebyla poskytnuta, případně že by jí byla poskytnuta, ale neúčinně. Je tedy třeba konstatovat, že problémy žalobkyně nelze podřadit pod důvody pro udělení mezinárodní ochrany, neboť zde nelze spatřovat jakoukoliv souvislost s jednáním nigerijských státních orgánů. Tím, že se žalobkyně neobrátila o pomoc k příslušným státním orgánům, znemožnila, aby v jejím případě zasáhly;

- zde je nutno shrnout, že azyl je výjimečným institutem, kterým se poskytuje ochrana žadateli, avšak nejde o ochranu před jakýmikoliv negativními jevy v zemi původu žadatele, ale ochrana se poskytuje jen z důvodů uvedených v zákoně o azylu. Pro to, aby byl žadateli přiznán azyl, musí být splněny podmínky, a těmi je pronásledování z důvodů rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů a k pronásledování musí docházet ze strany státních orgánů, stran nebo organizací ovládajících stát nebo podstatnou část jeho území. V případě žalobkyně tomu však nebylo, neboť nebyla splněna podmínka původce pronásledování. Vedle tohoto i jednání soukromých osob je možno považovat za pronásledování, ale jen v případě, pokud stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit žalobkyni ochranu před takovým jednáním. Žalobkyně však v dané věci své problémy se soukromými osobami – se svým otcem neoznámila a o pomoc stát či jiné organizace nepožádala a tím jim znemožnil, aby v dané věci zasáhli a napravili tento nepříznivý stav. Nebylo tedy

Pokračování -7- 64Az 9/2010

prokázáno, že tyto soukromé osoby jednají se souhlasem státu, a tak nelze státu jejich jednání přičítat;

- soud také konstatuje, že špatná situace v oblasti dodržování lidských práv v Nigérii není sama o sobě důvodem pro udělení azylu či doplňkové ochrany, nýbrž je vždy nutno zkoumat, na základě taxativního výběru podmínek, pravděpodobnost konkrétních možných zásahů do sféry základních lidských práv a svobod žalobce přihlížeje k důvodům, pro které zemi opustil, a pro které v České republice požádal o mezinárodní ochranu;

- co se týká námitky žalobkyně, kdy žalovanému vytýká vadný procesní postup, dospěl soud k závěru, že žalovaný při posuzování její žádosti postupoval v souladu s příslušnými právními normami a procesně správným způsobem a dbal na

zachování všech jeho práv garantovaných mu právním řádem České republiky. Jak bylo zjištěno z pohovoru, žalobkyně měla možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům, příp. navrhnout jejich doplnění. Žalovaný si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval.

Soud ze všech shora uvedených skutečností došel k názoru, že žalovaný nepochybil, když žalobkyni podle shora cit. ustanovení § 12 zákona o azylu mezinárodní ochranu neudělil. Žalovaný také nepochybil v tom, že neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu, neboť pro udělení mezinárodní ochrany dle těchto zákonných ustanovení nebyly shledány žádné relevantní skutečnosti.

Soud zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s., protože neshledal rozhodnutí žalovaného nezákonným ve smyslu porušení hmotného práva a z procesního hlediska žalovaný respektoval zákonem stanovená procesní

ustanovení.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., jelikož procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu nákladů řízení neuplatňoval.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, prostřednictvím podepsaného soudu, a to písemně, ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání.

V Ostravě dne 31. srpna 2011

JUDr. Miroslava Ježoviczová

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru