Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

64 Az 2/2013 - 43Rozsudek KSOS ze dne 25.11.2014

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 Azs 247/2014

přidejte vlastní popisek

64Az 2/2013-43

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní věci žalobkyně: A. V., zastoupené Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Praha 9, Kovářská 4 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Praha 7, Nad Štolou 3 k žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12.2.2013, č.j. OAM-37/ZA-ZA06-ZA14-2013, o udělení mezinárodní ochrany

takto:

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

[1] Žalobkyně podala u zdejšího soudu dne 21.3.2013 žalobu proti v záhlaví označenému rozhodnutí, ve které uvedla, že byla v předcházejícím řízení zkrácena na svých právech tím, že správní orgán porušil následující zákon a ustanovení:

• § 3 správního řádu, neboť žalovaný nezjistil stav způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v nezbytném rozsahu v souvislosti s § 2 odst. 4 správního řádu, • § 14 zákona o azylu, • § 14a zákona o azylu, • § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu ve spojení s odst. 3, • § 71 odst. 2 správního řádu,

• § 50 odst. 2 a 3 správního řádu, neboť správní orgán nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a rozhodnutí tudíž není přesvědčivé, • § 52 správního řádu, neboť žalovaný neprovedl důkazy potřebné ke zjištění stavu věci, • § 68 odst. 3 správního řádu, neboť v odůvodnění správní orgán neuvedl úvahy, jakými se při hodnocení důkazů řídil. Navrhla zrušit napadené rozhodnutí. Současně žalobkyně požádala o ustanovení právního zástupce ve věci a navrhla, aby tímto zástupcem byla Organizace pro pomoc uprchlíkům, Kovářská 4, Praha 9.

[2] Dne 23.4.2013 byl zdejšímu soudu zaslán přípis Organizace pro pomoc uprchlíkům, ve kterém uvedeno, že žalobkyně zmocnila tuto organizaci k zastupování v dané věci a součástí podání je plná moc žalobkyně ze dne 12.4.2013 pro zmocnění Organizace pro pomoc uprchlíkům k zastupování v tomto řízení u Krajského soudu v Ostravě.

[3] Usnesením ze dne 21.10.2013 zdejší soud pod č.j. 64Az 2/2013-25 žalobkyni zástupce neustanovil s ohledem, že žalobkyně udělila plnou moc dne 12.4.2003 k zastupování Organizaci pro pomoc uprchlíkům.

[4] K usnesení zdejšího soudu ze dne 7.5.2013 č.j. 64Az 2/2013-16 zástupce žalobkyně doplnil žalobu ve smyslu, že dle ust. § 71 odst. 2 písm. a), správního řádu, se vydáním rozhodnutí rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19, popř. jiný úkon v jeho doručení atd. a dle § 24a odst. 1 zákona o azylu se stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí účastníku řízení doručí v místě a čase stanoveném v písemné výzvě k převzetí rozhodnutí. Rozhodnutí je žadateli doručováno na základě písemné výzvy, a to obvykle v azylovém zařízení, kde je hlášen k pobytu. Žalobkyni bylo na základě písemné výzvy sděleno, že k předání a tedy doručení rozhodnutí dojde dne 11.3.2013. Dle citovaného ust. § 71 odst. 2 písm. b) správního řádu se vydáním rozhodnutí rozumí krom jeho vyhotovení také jeho doručení. Jedná se tedy o jeden a ten samý den, který byl v případě žalobkyně 11.3.2013. Když však chtěl správní orgán rozhodnout o žádosti dle ust. § 16 zákona o azylu, byl povinen rozhodnutí vydat a doručit do 30 dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a tedy ode dne zahájení řízení, k čemuž došlo 29.1.2013. Jestli danou povinnost správní orgán nesplní, jeho doručení lze považovat za nezákonné a odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28.4.2006 č.j. 56Az 72/2006. Žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany 29.1.2013, rozhodnutí jí bylo doručeno a tedy vydáno 11.3.2013, tedy 41. den ode dne zahájení řízení. Tímto postupem žalovaný porušil ust. § 71 odst. 2 písm. a) zákona o azylu ve spojení s § 16 odst. 3 zákona o azylu, když nedodržel zákonem stanovenou lhůtu. Dále žalobkyně je toho názoru, že správní orgán nezjistil stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, žalobkyně uváděla, že je nemocná, ve vlasti nemá nikoho, kdo by se o ni postaral. Prodělala infarkt, trpí trombózou, má potíže s ledvinami a uvedla, že v domku, kde bydlela, nebyl přívod plynu, neměla čím topit, byla tam zima a pro vodu musela docházet. Jakkoliv není na humanitární azyl právní nárok, měl žalovaný podrobně posoudit, zda to není důvod hodný zvláštního zřetele pro jeho udělení. Žalovaný podrobně neposoudil zdravotní, rodinnou a sociální situaci žalobkyně, ani blíže neodůvodnil zamítnutí o udělení humanitárního azylu a tím způsobil, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Odkázala na rozsudek NSS sp. zn. 3Azs 12/2003 a 4Azs 31/2003. Dále poukázala na rozsudek NSS ze dne 11.3.2004 sp. zn. 2Azs 8/2004, ve kterém je vyložen smysl institutu humanitárního azylu. Žalobkyni by v případě návratu do země původu došlo k podstatnému zhoršení kvality jejího života a k rychlejší progresi nemoci. Naopak v ČR má dobrý přístup ke zdravotnické péči i potřebným lékům a možnost využít pomoc své rodiny.

[5] Žalovaný ve svém vyjádření se písemně vyjádřil dne 24.4.2013, popřel oprávněnost žalobkyní tvrzených skutečností a uvedl, že nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti svědčící o pronásledování její osoby dle ust. § 12 či hrozby vážné újmy dle ust. § 14a zákona o azylu a plně odkázal na podrobné odůvodnění svého rozhodnutí. Navrhl žalobu zamítnout.

[6] Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 12.2.2013 uvedl, že vycházel z žádosti a pohovoru, ve které žadatelka o mezinárodní ochranu uvedla, že důvodem opuštění vlasti je to, že všechny její děti žijí v zahraničí. Prodělala infarkt a chce, aby se o ni její děti staraly. Ve vlasti žila již 6 let sama ve dvoupokojovém domku, 3 dcery a syn žijí dlouhodobě v ČR, poslední dcera odjela před 6-ti lety do Ruska. Děti jí občas finančně vypomáhají, nikdy ji však po svém odjezdu nenavštívily. Asi před 10-ti lety podstoupila operaci k odstranění žilní trombózy, před 4 lety prodělala infarkt, před 6-ti lety měla problémy s ledvinami. Ve své vlasti neměla žádné potíže se státními orgány. S odkazem na zprávy o zemi původu a skutečnosti, které žadatelka sama vypověděla, správní orgán dospěl k závěru, že nejsou naplněny ani podmínky pro udělení azylu z humanitárních důvodů, její zdravotní potíže se staly před několika lety, její zdravotní stav se stabilizoval, a jak sama uvedla, s poskytováním zdravotní péče neměla žádné potíže. Nebyly zjištěny ani důvody pro udělení doplňkové ochrany.

[7] Ze správního spisu bylo zjištěno, že žádost podala dne 29.1.2013, ve které uvedla, že pobírá řádný důchod z Arménie, dne 29.12.2012 opustila svou vlast, je nemocná na srdce a v Arménii nemá nikoho, kdo by se o ni staral. Neměla žádné možnosti, jak sama žít v Arménii. Své děti neviděla přes 20 let, žijí v ČR, a proto se rozhodla za nimi odjet. Chce zůstat v ČR se svými dětmi, které se o ni postarají. Nechce se vrátit do Arménie, sama by tam nepřežila. Má problémy se srdcem, před 4 lety prodělala infarkt, také má arteriální a žilní trombózu, v poslední době má i problémy s ledvinami. Do protokolu k žádosti dne 31.1.2013 uvedla, že v cestovním pase je uvedeno datum narození 00.00.1942, datum svého narození neví, ale bylo to asi na Silvestra v r. 1942. Svou vlast opustila 28.12.2012, pozvání jí poslal syn nebo dcera, 2x pak byla v Tbilissi na ambasádě, aby si vyřídila vízum. Od r. 1971 žila v Abovyanu, nemá žádné vzdělání, pracovala v zemědělství ve sklenících a asi 4 roky již nepracuje. Všechny děti jsou v zahraničí, ona začala mít zdravotní problémy a chtěla za svými dětmi, aby se o ni postaraly. Doma už žila 6 let sama ve svém dvoupokojovém domku bez plynu, elektřina tam byla a pro vodu si musela chodit. Jako poslední ji opustila dcera, žijící nyní v Rusku. Pokud se týká jejich zdravotních potíží, pak uvedla, že před 10-ti lety měla operaci na odstranění trombózy, před 4 lety měla infarkt a nyní má problémy s ledvinami. Když měla infarkt, léčila se v nemocnici v Abovyanu asi týden a od té doby užívá předepsané léky. Nikdy neměla potíže se státními orgány a do ČR přicestovala v prosinci 2012 proto, že se jí stýskalo po dětech s nadějí, že s nimi bude moci žít. Dále zjištěno, že součástí spisu jsou zprávy o Arménii, konkrétně Infobanky ČTK a Informace MZV k otázce situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, ze které zjištěno, že neúspěšným žadatelům žádné nebezpečí po návratu nehrozí.

[8] Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.).

[9] Krajský soud nepřisvědčil žalobkyni, že ve správním řízení došlo k porušení některých ustanovení správního řádu, konkr. § 3, 2 odst. 4, § 50 odst. 2 a § 68 odst. 3. Soud nejdříve konstatuje, že takto formulované žalobní námitky jsou zcela obecné a není z nich patrno, v jakém směru a jakých konkrétních pochybení se měl žalovaný dopustit. Přesto krajský soud zdůrazňuje, že žalovaný prováděl dokazování za účelem zjištění stavu věci, o čemž svědčí obsah správních spisů. Žalobkyně byla řádně seznámena s podklady pro vydání rozhodnutí a nečinila je rozpornými. Rozhodnutí žalovaného je dostatečně a přesvědčivě odůvodněno.

[10] Z celého průběhu správního řízení jednoznačně vyplynulo, že motivací odchodu ze země původu u žalobkyně byl její zájem žít s dětmi vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu, neboť dle jejího názoru potřebuje, aby se děti o ni staraly. Žalobkyně své děti, které žijí v ČR, neviděla přes dvacet let, ve své vlasti žila sama. Jiný důvod k udělení mezinárodní ochrany neuvedla. Žalobkyně netvrdila, že by ve své vlasti byla státními orgány či soukromými osobami jakoukoliv formou pronásledována. Netvrdila ani nedostupnost lékařské péče ve vztahu k její osobě. Naopak uvedla, že když měla před čtyřmi léty infarkt, tak byla léčena v nemocnici asi týden a od té doby užívá předepsané léky, dále uvedla, že asi 6 let se léčí s ledvinami.

[11] V ust. § 12 písm. a) a b) zákona o azylu jsou stanoveny důvody pro udělení azylu. Podle tohoto ustanovení se azyl udělí, bude-li zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatnění politických práv a svobod, nebo má-li odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

[12] Podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a cit. zákona.

[13] Podle ust. § 16 odst. 3 zákona o azylu rozhodnutí o zamítnutí žádosti pro její zjevnou nedůvodnost lze vydat nejpozději do 30 dnů ode dne zahájení řízení o udělení mezinárodní ochrany.

[14] S ohledem na uvedené v odstavcích [7 a 10] tohoto rozsudku soud nezpochybnil možnost žalovaného rozhodnout dle ustanovení § 16 odst. písm. f) zákona o azylu, neboť žalobkyně neuvedla jediný důvod podřaditelný pod ust. § 12 cit. zákona.

[15] K žalobnímu bodu ohledně nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí vyjádřené v ustanovení § 16 odst. 3 zákona o azylu. Žalobkyně tvrdí, že tato lhůta nebyla dodržena, jestliže správní řízení započalo 29.1.2013 a rozhodnutí jí bylo doručeno dne 11.3.2013. V důsledku uvedeného nebylo možno rozhodovat dle ust. § 16 cit. zákona. Soud tento názor nesdílí z následujícího důvodu. Není sporu, že správní řízení bylo zahájeno podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 29.1.2013. Dle ustanovení § 16 odst. 3 cit. zákona rozhodnutí o zamítnutí žádosti pro její zjevnou nedůvodnost lze vydat nejpozději do 30 dnů ode dne zahájení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Soud souhlasí s výkladem pojmu „vydat“, jak zástupce žalobkyně v doplněné žalobě ze dne 31.5.2013 učinil. Nicméně již v doplněné žalobě není zmínka o tom, že žalobkyni bylo první předvolání k převzetí rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany doručeno dne 21.2.2013. Ze správního spisu je najisto postaveno, že dne 13.2.2013 bylo vyhotoveno předvolání k převzetí rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany na den 7.3.2013 a je doložena doručenka o doručení této zásilky dne 21.2.2013. Na předvolání k převzetí, které je ve správním spise založeno na č.l. 22, je poznámka psaná rukou „tel. domluvena změna termínu na 11.3.2013“ a na č.l. 44 správního spisu je pak na novém předvolání k převzetí rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany s datem 11.3.2013 uvedeno, že se dostavila dne 11.3.2013 v 10:00 hodin k převzetí rozhodnutí a tento tiskopis je opatřen podpisem žalobkyně. Je tedy pravdou, že rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 11.3.2013. S odvoláním na ustanovení § 16 odst. 3 zákona o azylu, jestliže správní řízení bylo zahájeno dne 29.1.2013, pak bylo-li rozhodováno dle ust. § 16 zákona o azylu, poslední den třicetidenní lhůty k učinění úkonu k doručení rozhodnutí připadl na 28.2.2013. V této lhůtě správní orgán skutečně úkon učinil, jestliže žalobkyně dne 21.2.2013 osobně převzala zásilku. V ustanovení § 71 odst. 2 správního řádu je definován pojem „vydání rozhodnutí“. V případě, že rozhodnutí správní orgán doručuje sám, což se stalo v souzené věci, pak vydáním rozhodnutí se rozumí úkon správního orgánu, který směřoval k doručení rozhodnutí. Tímto úkonem bezesporu bylo předvolání k převzetí rozhodnutí ze dne 13.2.2013, které žalobkyni bylo doručeno dne 21.2.2013. Pro dodržení této lhůty není vůbec rozhodující to, že k faktickému převzetí došlo až dne 11.3.2013. Žalovaný dodržel lhůtu třiceti dnů, a proto byl oprávněn z tohoto pohledu rozhodovat dle ustanovení § 16 zákona o azylu.

[16] Soud přisvědčil žalovanému i v otázce posouzení humanitárního azylu dle ust. § 14 zákona o azylu.

[17] Důvody udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu jsou velmi individuální, např. by se mohlo jednat o závažnou nemoc, věk a podobně. Žalobkyně je narozena v r. 1942 a t.č. je léčena pravděpodobně pro kardiologické potíže a potíže s ledvinami. Soud nezpochybňuje potřebu zdravotní péče, nicméně odpovídající léčba, tak jak žalobkyně sama uvedla, jí byla v zemi původu poskytována. Žalobkyně tak nevyžaduje akutní zdravotní péči takového druhu, jejíž výkon by byl navíc spojen pouze s územím ČR. Krajský soud tak ve vztahu ke zdravotnímu stavu žalobkyně a jejího věku neshledal pochybení správního orgánu v otázce posouzení o udělení mezinárodní ochrany podle § 14 zákona o azylu. Udělení humanitárního azylu je vázáno na důvody zvláštního zřetele hodné pro případ, že nejsou podmínky pro udělení azylu ve smyslu ust. § 12 cit. zákona. Je věcí správního uvážení rozhodujícího orgánu. Na udělení této formy mezinárodní ochrany nemá žalobce subjektivní právo. Soud při přezkoumávání takového rozhodnutí nehodnotí výsledek úvahy správního orgánu, nýbrž pouze to, zda rozhodnutí logicky plyne z provedených důkazů a zda k němu správní orgán dospěl řádným procesním postupem, tedy z hlediska dodržení práv na spravedlivý proces. Na udělení mezinárodní ochrany z humanitárních důvodů není právní nárok. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.

[18] Stejně tak soud neshledal důvodnou ani námitku týkající se splnění podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště (§ 14a odst. 1 zákona o azylu). Za vážnou újmu se považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky (§ 14a odst. 2 zákona o azylu). Při hodnocení této otázky je nutno hodnotit stav současný, resp. stav k návratu žalobců do země původu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správní soudu (rozhodnutí ze dne 17.3.2008 č.j. 5Azs 80/2007-87), který vyslovil, že „Pro zjištění okolností rozhodných pro udělení doplňkové ochrany je tedy určující doba případného návratu žadatele o azyl do jeho vlasti. V případě uplatnění čl. 33 Ženevské úmluvy a řešení otázek týkajících se rozhodování o poskytnutí doplňkové ochrany, která je podle aktuální právní úpravy vnitrostátním prostředkem k naplnění požadavku plynoucího ze zásady „nonrefoulement“, je z povahy věci a z podstaty samotného tohoto právního institutu logicky dovoditelné, že dokazování a posuzování skutkových okolností, konkrétně situace v zemi původu žadatele ve vztahu k jeho individuálním poměrům a k dalším faktům, které je sám schopen doložit, nebo které jsou jinak zřejmé, je nutno vázat k okamžiku, kdy má být o doplňkové ochraně rozhodováno, tedy se zřetelem k současnosti, či spíše blízké budoucnosti, nikoli však směrem do minulosti.“ Žalobkyně nesplňuje uvedené podmínky, neboť nebylo zjištěno, že v jejím případě jsou důvodné obavy, že pokud by byla vrácena do své vlasti, hrozilo by jí skutečné nebezpečí vážné újmy, jak je v tomto odstavci výše uvedeno. Z materiálů vypovídající o situaci v Arménii, které jsou součástí správního spisu, jednoznačně vyplývá, že ani neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti nehrozí žádné nebezpečí ze strany státních orgánů ani soukromých osob. Stejně tak takové osoby nejsou vystaveny znevýhodňování či diskriminaci ze strany státních orgánů.

Soud zdůrazňuje, že udělení mezinárodní ochrany je vyhrazeno zcela výjimečným případům a nelze ji pojímat jako ochranu před jakýmkoliv negativním jevem, jenž se ve vztahu k žalobci v zemi jeho původu odehrává nebo odehrávat může (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.9.2005 č. j. 5Azs 125/2005–46).

[19] Po provedeném řízení soud žalobu zamítl jako nedůvodnou podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. a podle § 51 s.ř.s. rozhodl ve věci bez nařízení jednání se souhlasem účastníků řízení.

[20] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s, neboť procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu vzniklých nákladů neuplatnil a podle soudního spisu mu ani žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ostravě dne 25.11.2014

JUDr. Jana Záviská

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru