Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

64 Az 17/2009 - 92Rozsudek KSOS ze dne 11.04.2011

Prejudikatura

3 Azs 22/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Azs 32/2011 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

64Az 17/2009-92

e. č. X

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Ježoviczovou

v právní věci žalobkyně: M. V., t. č. bytem: PoS Havířov, Na Kopci 5, 735 64

Havířov-Dolní Suchá, právně zastoupená JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou,

advokátkou se sídlem Moravská Ostrava, Přívozská 703/10, proti žalovanému

Ministerstvu vnitra ČR, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí

žalovaného ze dne 7.3.2009 č.j. OAM-125/VL-18-08-2009, ve věci udělení

mezinárodní ochrany,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. České republice se náhrada nákladů nepřiznává.

IV. Odměna zástupkyně žalobkyně JUDr. Jarmily Lipnické Pešlové, AK

Přívozská 703/10, Moravská Ostrava se přiznává v částce 4.800,-

a bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě ve lhůtě 60-ti dnů od

právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala v zákonné lhůtě podanou žalobu přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 7.3.2009 č.j. OAM-125/VL-18-08-2009. Tímto rozhodnutím zamítl žalovaný žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. f) zák. č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu). Po provedeném dokazování dospěl žalovaný k závěru, že žalobkyně neuvedla žádnou skutečnost, která by zakládala možnost udělit jí mezinárodní ochranu. Žalovaný rovněž ve svém rozhodnutí uvedl, že tvrzení žalobkyně, že by si chtěla legalizovat pobyt v České republice, protože měla na Ukrajině problémy se svým manželem, není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.

V podané žalobě žalobkyně zejména zdůrazňovala, že správní orgán nezkoumal schopnost a ochotu ukrajinských státních orgánů poskytnout ji ochranu před pronásledováním či vážnou újmou ze strany jejího manžela. Rovněž zdůrazňovala, že žalovaný porušil ustanovení § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2 a 3, § 52, § 68 odst. 3 správního řádu a rovněž nedodržel ust. § 12 písm. b) a § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Navrhovala proto, aby krajský soud rozhodnutí správního orgánu zrušil.

K žádosti žalobkyně byla Krajským soudem v Ostravě usnesením ze dne 8.10.2009 ustanovena žalobkyni zástupkyně z řad advokátů JUDr. Jarmila Lipnická Pešlová, AK Ostrava, Přívozská 10, která žalobkyni zastupovala také v řízení po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 15.4.2009 popřel oprávněnost žaloby a odkázal na správní spis, zejména na vlastní žádost o udělení mezinárodní ochrany a výpovědi žalobkyně a na vydané rozhodnutí, z nichž je zřejmé, že žalovaný při hodnocení její žádosti o udělení mezinárodní ochrany a sdělení poskytnutých v průběhu správního řízení postupoval v souladu s příslušnými právními normami a procesně správným způsobem a dbal na dodržení všech práv garantovaných mu právním řádem ČR. V této souvislosti je zřejmé, že skutečnosti uváděné žalobkyní nevykazují azylově relevantní důvody. Podle žalovaného nebylo žalobou zpochybněno rozhodnutí správního orgánu, kterým byla žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta, a proto žalovaný navrhl soudu zamítnout žalobu v plném rozsahu.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.3.2010 č.j. 64Az 17/2009-44 byla poté žaloba žalobkyně zamítnuta, avšak ke kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil rozsudkem č.j. 7Azs 29/2010-68 ze dne 5.8.2010 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom z ustanovení § 65 a násl. soudního řádu správního, jakož i ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného (ust. § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního - dále jen s. ř. s.), tedy ke dni 7.3.2009.

Ze žádosti žalobkyně ze dne 24.2.2009 a z protokolu o pohovoru ze dne 5.3.2009, vedeného za účasti tlumočnice z jazyka ruského, bylo zjištěno, že žalobkyně žila na Ukrajině a v roce 2003 bylo rozvedeno její manželství s bývalým policistou . Zůstala žít s dětmi, avšak s bývalým manželem, měla neustále problémy, nadměrně požíval alkohol, vyhrožoval jí, fyzicky ji napadal a podle jejího názoru se snažil, aby byla odvezena na „psychiatrii“. Na radu svých známých potom odcestovala 24.12.2005 do České republiky, avšak vízum platilo pouze 15 dnů. Potom zde pobývala bez platných dokladů .

Z obsahu rozhodnutí Policie ČR ze dne 7.3.2009 bylo zjištěno, že žalobkyni bylo uděleno správní vyhoštění na dobu tří let, poněvadž dne 23.2.2009 byla kontrolována policisty a bylo zjištěno, že od 7.1.2006 již neměla na území České republiky povolený pobyt.

V návaznosti na tato zjištění vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž byla žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná zamítnuta podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, když v průběhu správního řízení žalobkyně neuváděla žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany podle § 12 a § 14a zákona o azylu.

V ust. § 12 písm. a) a b) zákona o azylu jsou stanoveny důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Podle tohoto ustanovení se azyl udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že je cizinec pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má-li odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Podle § 2 odst. 8 citovaného zákona se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu.

Podle § 14a zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu

svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle odst. 2 téhož ustanovení se za vážnou újmu podle zákona o azylu považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel, neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

K ústnímu jednání dne 14.1.2010 se žalobkyně omluvila pro nemoc a proto bylo jednání odročeno.

K odročenému ústnímu jednání dne 11.3.2010 se dostavila pouze zástupkyně žalobkyně, která uvedla, že žalobkyně jí sdělila, že se bude v České republice vdávat, přičemž z kopie dotazníku Obvodního úřadu pro Prahu 10 bylo zjištěno, že zřejmě má žalobkyně uzavřít manželství s J. H., nar. X.

U dalšího ústního jednání dne 11.4.2011 (po zrušení rozsudku Nejvyšším správním soudem ) žalobkyně uvedla, že se obává nadále jednání svého manžela, který byl vysoce postaveným policistou. Nechtěl přistoupit k rozvodu, prohlašoval, že ji dožene k sebevraždě, pronásledoval ji, a proto na radu svého bratra přicestovala do České republiky. V Praze jí známá poradila, aby požádala o azyl, což bylo asi po třech letech pobytu v ČR. Také proto podala uvedenou žádost.

Po provedeném dokazování a s přihlédnutím k citovaným ustanovením zákona o azylu dospěl krajský soud opětovně k závěru, že žaloba není důvodná.

Bylo prokázáno, a to jak podanou žádostí žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany i obsahem protokolu o pohovoru k této žádosti, ,jakož i v průběhu soudního řízení, že žalobkyně do doby, než požádala o mezinárodní ochranu, žila v České republice po dobu více než 3 let. V rozsudku Nejvyššího správního soudu je vytýkáno Krajskému soudu v Ostravě, že jde o nepravdivé tvrzení, že žalobkyně požádala o udělení mezinárodní ochrany teprve bezprostředně poté, co jí bylo dne 7.3.2009 uděleno správní vyhoštění, neboť žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany již dne 24.2.2009. Z tohoto citovaného správního rozhodnutí o vyhoštění však jednoznačně vyplývá, že žalobkyně byla dne 23.2.2009 jako cizinka kontrolována policisty Skupiny cizinecké policie Vyšní Lhoty, nepředložila platné vízum a ihned poté dne 24.2.2009 podala žádost o udělení mezinárodní ochrany (bezprostředně po této kontrole následovala její správní vyhoštění).

K tvrzení žalobkyně, že patří co sociální skupiny žen vystavených domácímu násilí, čímž dle jejího přesvědčení splňuje podmínku pro udělení azylu dle ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, event. pro udělení doplňkové ochrany dle ust. § 14 odst. 2 písm. b) zákona o azylu, krajský soud uvádí, že žalobkyně i podle svého vyjádření do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedla, že se o pomoc na policii obrátila pouze jednou. I když se jí nedostalo pomoci, na žádné jiné

orgány ve své vlasti se už neobracela. Do České republiky odcestovala také proto, že zde žil její syn a snacha a žádost o udělení mezinárodní ochrany podala až po ukončení platnosti jejího pracovního víza.

Za pronásledování se jak výše uvedeno považuje i jednání soukromých osob, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu. Státní orgány v zemi původu žalobkyně jsou ochotny poskytovat ochranu proti nezákonnému jednání a není důvodu o tom pochybovat. Žalobkyně uváděla, že se obrátila pouze jednou na policii a poté již rezignovala . Se státními orgány, jak sama žalobkyně uvedla problémy neměla. Žalobkyně měla problém pouze se svým bývalým manželem, který řešila odjezdem z vlasti.

Po provedeném dokazování a s přihlédnutím k citovanému ustanovení zákona o azylu dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z hlediska uplatněných důvodů žádosti o udělení mezinárodní ochrany se krajský soud zcela ztotožňuje s právním názorem a závěrem žalovaného, že tento důvod nelze podřadit pod některou z forem mezinárodní ochrany. Dle citovaných ustanovení jak výše uvedeno se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě posledního trvalého bydliště.

Jak bylo zjištěno, žalobkyně měla možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům, případně navrhnout jejich doplnění. Pohovor byl veden za účasti tlumočnice z jazyka ruského. Žalovaný ý si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, jaké skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na jejichž základě rozhodoval. Žalovaný tedy nepochybil a postupoval správně, když zamítl žádost žalobkyně jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Nebylo tedy také zjištěno, že by žalovaný správní orgán porušil kterékoliv ustanovení správního řádu, jak to žalobkyně bez jakýchkoliv podložených důkazů ve své žalobě namítala.

S ohledem na učiněná zjištění soud žalobu dle ustanovení § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.) zamítl jako nedůvodnou.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu vzniklých nákladů neuplatnil.

Výrok o nákladech státu je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 4 s.ř.s. když žalobkyně je osvobozena od soudních poplatků dle § 11 odst. 2 písm. ch) zák. č. 549/1991 Sb. a ust. § 35 odst. 8 s. ř. s., podle kterého navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování platí stát. Dále je tento výrok odůvodněn ustanovením § 36 odst. 2 s. ř. s., podle něhož náklady spojené s přibráním tlumočníka platí stát.

Odměna zástupkyni žalobkyně advokátce JUDr. Jarmile Lipnické Pešlové byla stanovena za dva úkony právní služby á 2.100,- Kč dle § 11 odst. 1 a § 9 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (sepsaní a podání kasační stížnosti, účast u ústního jednání dne 11.4.2011) a 2x náhrada hotových výdajů á 300,- Kč dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky. Celkem tedy činí odměna 4.800,- Kč, když zástupkyně žalobkyně není plátcem DPH a bude poukázána na její účet ve lhůtě do 60-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Pokud zástupkyně žalobkyně požadovala úhradu za další úkon - převzetí zastoupení, první porada s klientem, prostudování spisu – částku 2.100,- Kč a náhradu hotových výdajů 300,- Kč, v této části jí soud vyhovět nemohl, když šlo o věc vrácenou Nejvyšším správním soudem v Brně Krajskému soudu v Ostravě

k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně,

ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání.

V Ostravě dne 11.dubna 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Miroslava Ježoviczová,v.r. Jana Valošková Samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru