Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

63 Az 8/2010 - 30Rozsudek KSOS ze dne 18.01.2011

Prejudikatura

2 Azs 66/2006

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Azs 5/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

63Az 8/2010-30

e.č. B000215

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Bohuslavou Drahošovou

v právní věci žalobkyně: N. T. B. T., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR,

Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18.5.2010, č.j.

OAM-86/ZA-14-ZA14-2010, ve věci mezinárodní ochrany,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhala zrušení v záhlaví rozsudku uvedeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Zároveň se domáhala přiznání odkladného účinku žalobě. Namítala, že žalovaný jejím důvodům v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany nepřikládal dostatečnou váhu a považoval je za zveličené a účelové s cílem ovlivnit rozhodování o její žádosti. Uvedla, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podala dne 8.3.2010 z důvodu své homosexuality a neakceptace této odlišné sexuální orientace v zemi původu, Vietnamu. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Azs

66/2006-52. Rozhodování žalovaného považovala za nepřiměřeně přísné. Dovozovala, že splňuje podmínky pro udělení azylu stanovené z.č. 325/1999 Sb.

V písemném vyjádření k žalobě ze dne 1.7.2010 popřel žalovaný oprávněnost námitek uvedených žalobkyní a současně s nimi nesouhlasil. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost o udělení azylu, použité informace o zemi původu, výpovědi žalobkyně a na vydané rozhodnutí ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, jako správního orgánu, který postupoval v souladu s příslušnými právními normami a procesně správným způsobem , dbal na ochranu všech práv garantovaných žalobkyni právním řádem České republiky.

Žalovaný uvedl, že se řádně případem žalobkyně zabýval, posoudil její případ individuálně a její výpovědi srovnal s dostatečným množstvím aktuálních informací o zemi původu, které popisují jak obecnou situaci v zemi původu, tak konkrétní situaci a možnosti faktické ochrany v návaznosti na případ žalobkyně. Žalobkyně měla možnost se před vydáním rozhodnutí s obsahem zpráv seznámit, vyjádřit se k nim a navrhnout doplnění. Žalovaný považoval závěry, které učinil za správné a uvedl, že rozhodnutí správního orgánu vychází z řádně zjištěného skutkového stavu věci. Nedospěl k závěru, že by bylo možné žalobkyni udělit mezinárodní ochranu ve smyslu ustanovení § 12, § 13, § 14 zákona o azylu. Dále uvedl, že žalobkyně požádala o udělení mezinárodní ochrany kvůli obavám z reakce jejího okolí v souvislosti s její odlišnou sexuální orientaci, avšak vyjma jedné události z roku 1998 žádné konkrétní potíže v této souvislosti neměla v zemi původu a dokonce v zaměstnání zastávala vedoucí pozici a do ČR odjela na služební cestu, po jejímž ukončení zde setrvala. Vietnamské zákony homosexualitu nezakazují a neexistuje za ni trestní postih. Žalovaný se domníval, že se řádně vypořádal se skutečnostmi tvrzenými žalobkyní v odůvodnění doplňkové ochrany ve smyslu ustanovení § 14a a § 14b zákona o azylu a neshledal, že by v jejím případě byly dány důvody pro její udělení. Nedomníval se, že by jeho postup byl nepřiměřeně tvrdý či přísný, naopak měl za to, že postupoval procesně správným způsobem a dle všech zákonných norem, a dle taxativně vymezených důvodů zákona o azylu, jejichž podmínky žalobkyně nesplnila. Pokud se jednalo o žádost žalobkyně o odkladný účinek žaloby, poukázal na to, že podání žaloby má v souladu s § 32 odst.3 zákona o azylu odkladný účinek. Navrhoval zamítnutí žaloby.

Usnesením ze dne 2.8.2010 č.j. 63Az 8/2010-14, které nabylo právní moci 16.8.2010, soud návrh na přiznání odkladného účinku žalobě zamítl.

V průběhu ústního jednání dne 18.1.2011 sdělila žalobkyně, že vůči dokazování nemá námitek. Poukázala na to, že ve Vietnamu je situace odlišná od poměrů v České republice. Homosexualita je tam považována za nemoc, což se projevuje na chování okolí, dokonce i na chování vlastní rodiny. V případě návratu do vlasti by se patrně nic nedělo, časem by se asi někdo vyptával, co tady dělala.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 s.ř.s.).

pokračování 3 -- 63Az 8/2010

Připojený správní spis mimo jiné obsahuje: žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany, sepsanou vlastní rukou žalobkyně dne 8.3.2010 a žádost o udělení mezinárodní ochrany sepsanou odborem azylové a migrační politiky, pracoviště Zastávka u Brna téhož dne, protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 16.3.2010, protokol o seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí OAMP MV ČR ze dne 11.5.2010, informaci MZV č.j. 103424-13/2008-LPTP z 21.4.2008, týkající se Vietnamu, informaci Kanadské rady pro imigraci a uprchlíky z 8.1.2010, zprávu Ministerstva zahraničí Spojených států amerických z 11.3.2010, rozhodnutí žalovaného z 18.5.2010.

V žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 8.3.2010, kterou žalobkyně psala vlastní rukou, žalobkyně uvedla, že žádá o udělení mezinárodní ochrany v ČR z důvodu, že byla jako homosexuálka, což je ve Vietnamu zakázáno. Ve Vietnamu měla potíže v denním životě i ve společenském životě, každý se na ní díval divně a nechtěli se s ní setkávat a pracovat. Byla úplně v izolaci.

V pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 8.3.2010 upřesnila, že důvodem žádosti je její sexuální orientace. Každý se na ni dívá jako na divného člověka. Nemůže se s nikým přátelit, nikoho milovat. Vlast opustila 4.9.2008. Ve Vietnamu Asociace průmyslových firem organizovala pracovní cestu do Evropy. Vyřídila si vízum. Přiletěla legálně do Evropy. Rozhodla se, že se nevrátí do Vietnamu. Ve Vietnamu byla jako homosexuálka sama, nemohla se s nikým setkávat, s nikým přátelit, nikoho milovat. Výslovně uvedla, že to je jediný důvod její žádosti o mezinárodní ochranu. V případě návratu do vlasti bude zase sama, i když pracuje, bude vyčleněna z kolektivu. Nemá žádné známé, nemá žádnou rodinu. Žádné jiné obavy v případě návratu do vlasti nemá. Bojí se vyčlenění ze společnosti.

V druhém pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 16.3.2010 žalobkyně uvedla, že cestovala do Evropy na základě pracovního víza. Vízum jí bylo opakovaně prodlužováno. Naposledy žádala o prodloužení v prosinci 2008. Vízum jí neprodloužili. Žádala o prodloužení na základě žádosti k soudu o opatrovnictví dítě, jehož matkou je její známá a jehož otec zemřel. Na základě toho jí bylo vízum prodlouženo a posléze opakovaně prodlužováno. Soud odmítl její žádost o opatrovnictví dítěte. Platnost víza vypršela 4.3.2010 a nebylo prodlouženo. Proto 1.3.2010 projevila úmysl požádat o udělení mezinárodní ochrany.

Ve Vietnamu vykonávala různé práce. Naposledy od roku 2007 pracovala jako vedoucí marketingového oddělení. Z Vietnamu odletěla 4.9.2008, z Hanoie do Taiwanu, z Taiwanu do Frankfurtu a odtud do Budapešti. V Budapešti byla 4 nebo 5 dnů. Asi 12.9.2008 jeli autem do Prahy – v rámci organizovaného pobytu asociací. Celou cestu hradila Vietnamská asociace průmyslových firem. Ve Vietnamu má problém se svou sexuální orientací. Má ráda jen ženy a ne muže. Ve Vietnamu neexistuje žádný zákonný zákaz, ale jde o pohled společenský. Nemůže se s nikým kamarádit, stýkat se, cítila se vždy v izolaci, sama. I v práci se setkala s odmítavým postojem. V roce 1997 nebo 1998 byla přijata do firmy obchodující s benzínem, pracovala tam asi 2 nebo 3 měsíce. Pak se dověděli, že je homosexuál a propustili ji. Při práci v marketingovém oddělení keramické firmy byla často mimo firmu. Její okolí o její sexuální orientaci vědělo. Ostatní se s ní nechtěli bavit, protože homosexualitu pokračování 4 -- 63Az 8/2010

považují za nemoc. Ve Vietnamu se znala s lidmi, kteří mají stejnou sexuální orientaci. Slyšela, že v ČR existuje zákon o registrovaném partnerství, proto žádá o azyl. Jiný důvod k podání žádosti nemá. V případě návratu do vlasti by ztratila práci, protože opustila služební cestu a firmu. Musela by uhradit náklady na cestu.

Rozhodnutím žalovaného ze dne 18.5.2010, č.j. OAM-86/ZA-14-ZA14-2010, které žalobkyně napadla žalobou ze dne 14.6.2010, žalobkyni nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu), když správní orgán dospěl k závěru, že žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela ve Vietnamu činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod. Nebylo zjištěno, že je pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu. Správní orgán též nedošel k závěru, že by žalobkyně mohla ve Vietnamu pociťovat odůvodněný strach z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodu její rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání určitých politických názorů. Pokud žalobkyně tvrdila, že ve vlasti měla mít potíže z důvodu své sexuální orientace, pak správní orgán konstatoval, že vyjma jedné události z roku 1998 žádné jiné konkrétní potíže kvůli své sexuální orientaci, které by ji nějakým způsobem omezovaly v jejím každodenním životě, ve svých výpovědích neuvedla, přičemž svou sexuální orientaci netajila. Zastávala dokonce vedoucí pracovní pozici v marketingovém oddělení keramické firmy a zaměstnavatel jí poslal na služební cestu do Evropy. Výslovně uvedla, že si není vědoma toho, že by byla ve Vietnamu samotná homosexualita zákonem postihována, lidé s odlišnou sexuální orientaci jsou dle jejího názoru vystavení společenskému přehlížení. Správní orgán dospěl k závěru, že dané okolnosti nesvědčí o tom, že by žalobkyně ve vlasti mohla pociťovat opodstatněnou obavu z pronásledování pro některý z důvodů taxativně uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu. Jelikož vietnamské zákony homosexualitu nezakazují a neexistuje za ni trestní postih, jak vyplývá ze zprávy MZ USA za rok 2009 a Informace Kanadské rady pro imigraci a uprchlíky. Správní orgán uvedl, že je přesvědčen, že žalobkyní tvrzené potíže byly pouze zástupným problémem pro její odchod z vlasti, které navíc podle jeho názoru účelově zveličila. K tomuto závěru jej vedla skutečnost, že důvodem opuštění vlasti byla služební cesta, na kterou žalobkyně byla vyslána zaměstnavatelem. Žalobkyně přicestovala do ČR v září 2008. O mezinárodní ochranu v ČR požádala až v březnu 2010, přičemž její oprávnění legálně pobývat na území ČR na základě schengenského víza skončilo v prosinci 2008. Poté se snažila svůj pobyt na území ČR legalizovat prostřednictvím žádosti o opatrovnictví nezletilého dítěte. Správní orgán poukázal na rozsudek NSS v Brně č.j. 7 Azs 187/2004.

Správní orgán dále dospěl k závěru, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle ust. § 13 a § 14, § 14 a, § 14b z .č. 325/1999 Sb. Nezjistil žádný důvod hodný zvláštního zřetele hodný pro udělení azylu dle § 14 zákona o azylu. Před odjezdem z vlasti žalobkyně nebyla vystavena hrozbě nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu ve smyslu čl.3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy o ochraně proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.

Správní orgán zdůraznil, že žalobkyně uvedla, že má obavy ze sociálního vyloučení a ztráty zaměstnání z důvodu svévolného opuštění služební cesty. Obavy ze ztráty zaměstnání v případě návratu do vlasti nenaplňují definici vážné újmy ve smyslu zákona o azylu. Žalobkyně má možnost v případě negativního jednání ze strany okolí, obrátit se na kompetentní státní orgány. Správní orgán dospěl k závěru, že žalobkyni v případě návratu do vlasti nehrozí uložení trestu smrti či jeho vykonání. Uvedl, že z informací MZV vyplývá, že vietnamští občané vracející se do vlasti ze zahraničí, kde pobývali nelegálně nebo kde žádali o azyl, nejsou z těchto důvodů postihování. Na území Vietnamu neprobíhá takový ozbrojený konflikt, který by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobkyni za vážnou újmu podle § 14a odst.2 písm. c) zákona o azylu. Případné vycestování žalobkyně po posouzení informací o zemi jejího původu a skutečnostech sdělených žalobkyní nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky České republiky. Doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu nebyla udělena, když správní orgán shledal, že žalobkyně nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu a nesplňuje ani důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14b zákona o azylu.

Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky v Informaci MZV z 21.4.2008 sdělilo, že dle vietnamského právního řádu i dle praxe Vietnamci, vracející se ze zahraničí, kde pobývali nelegálně nebo kde žádali o azyl, nejsou postihování za podání žádosti o azyl v zahraničí nebo za nelegální pobyt v zahraničí. Občané VSR mohou volně cestovat, jsou jim vystavovány cestovní pasy (pokud nejsou vyšetřováni či souzeni za trestný čin). Dle sdělení IOM vietnamské orgány umožňují Vietnamcům, neúspěšným žadatelům o azyl, reintegraci a vydávají jim i „ztracené“ doklady.

Dle Informace Kanadské rady pro imigraci a uprchlíky z 8.1.2010, týkající se Vietnamu, homosexuální jednání není ve Vietnamu trestným činem. Na Vietnamce jsou kladeny přísné společenské a rodinné požadavky, aby se chovali konformně a oženili se a založili rodiny. Otevřené nepřátelství vůči homosexuálům není běžné. Homosexuální chování může být stíháno za „porušování veřejné morálky“. Existuje několik nevládních organizací, které homosexuálům poskytují pomocné služby.

Ze zprávy o dodržování lidských práv ve Vietnamu za rok 2009 MZ USA ze dne 11.3.2009 vyplývá mimo jiné, že zde existovala homosexuální komunita, avšak z velké části neoficiální. Neexistují zde žádné zákony, podle kterých by homosexuální jednání bylo trestným činem. Neexistuje zde žádná oficiální diskriminace v zaměstnání, bydlení, státním občanství nebo dostupnosti vzdělání či zdravotní péče z důvodu sexuální orientace. Většina homosexuálních osob se rozhodla neříci své rodině o své sexuální orientaci ze strachu, že by s nimi pak rodina nechtěla mít nic společného.

Výčet důvodů pro poskytnutí mezinárodní ochrany podle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu je taxativně vymezen, a jiné než tam uvedené důvody nezakládají důvod pro udělení azylu. Podle výše citovaného ustanovení se mezinárodní ochrana udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec

a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo

pokračování 6 -- 63Az 8/2010

b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Za pronásledování se podle § 2 odst.8 zákona o azylu, pro účely tohoto zákona, považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu.

Podle § 13 odst. 1 z.č. 325/1999 Sb. rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12.

Podle odst.2 rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel nebo partner azylanta, b) svobodné dítě azylanta mladší 18 let, c) rodič azylanta mladšího 18 let, nebo d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 11.

Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství před udělením azylu azylantovi. Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny partnerovi azylanta je trvání partnerství před udělením azylu azylantovi (odst.3).

Podle ust. § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

Podle § 14a odst.1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu

pokračování 7 -- 63Az 8/2010

takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

Podle odst.2 téhož ustanovení za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu,

c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo

d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení.

Podle odst.2 rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let,

d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 11.

Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany podle odst.třetího je trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany je trvání partnerství před udělením doplňkové ochrany cizinci.

Ze všech procesních úkonů, učiněných žalobkyní v tomto řízení, o udělení mezinárodní ochrany v České republice soud zjistil, že neopustila zemi původu z důvodu, že by byla pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod, ani ze strachu z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo zastávání politických názorů. Bylo zjištěno, že žalobkyně opustila zemi původu z pracovních důvodů, nastoupením na služební cestu.

Mezi žalobkyní a žalovaným je nesporné, že žalobkyně má odlišnou sexuální orientaci. Před odjezdem do ČR pracovala v keramické firmě v marketingovém oddělení. Z vlasti odletěla 4.9.2008 do Budapešti na základě maďarského schengenského víza, které jí zprostředkovala Vietnamská asociace průmyslových firem, která organizovala pracovní cestu do Evropy. Zaměstnavatel vyslal žalobkyni na služební cestu. Dne 12.9.2008 odjela žalobkyně do ČR. Po vypršení platnosti víza opakovaně žádala o jeho prodloužení. Naposledy v prosinci 2008, vízum již nebylo prodlouženo. Podala žádost o opatrovnictví nezletilé, dcery své známé. Platnost víza vypršela 4.3.2010. Až dne 1.3.2010 projevila žalobkyně úmysl požádat o udělení pokračování 8 -- 63Az 8/2010

mezinárodní ochrany. Pokud žalobkyně uvedla, že ve Vietnamu měla problémy z důvodu své odlišné sexuální orientace, pak samotná žalobkyně sdělila, že v r. 1998 poté, co se její nadřízení dověděli o její sexuální orientaci, propustili ji. Žalobkyně netvrdila, že by následně, tj. od r. 1998 do doby odjezdu na služební cestu v r. 2008, měla potíže kvůli své sexuální orientaci. Naposledy pracovala ve firmě, která ji vyslala na služební cestu do Evropy. Se svou sexuální orientací se nijak netajila. Žádný oficiální zákaz homosexualaity ve Vietnamu neexistuje. Existuje pouze společensky negativní pohled na homosexuály. Ve Vietnamu považují lidé homosexualitu za nemoc.

V průběhu správního řízení, ale i v průběhu ústního jednání před Krajským soudem v Ostravě dne 18.1.2011 bylo objasněno, že žalobkyně se v důsledku své sexuální orientace necítila ve Vietnamu svobodně.

Důvody pro udělení mezinárodní ochrany jsou v ustanovení § 12 zákona o azylu taxativně vymezeny. Jiné, než vymezené důvody nelze tomuto ustanovení podřadit. Žalobkyně neprokázala a ani netvrdila, že by byla pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod. Nebylo prokázáno, že by měla odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo na základě zastávání politických názorů ve státě, jehož občanství má.

Pokud žalobkyně uvedla, že důvodem podání její žádosti o udělení mezinárodní ochrany je její odlišná sexuální orientace, je nutno zdůraznit, že homosexualita je charakteristikou, která v jistých ohledech komplikuje život jedince již jen proto, že je menšinovou sexuální orientací a jako taková je vždy, pokud je s ní okolí dotyčné osoby seznámeno, znakem „jinakosti“ ve srovnání se sexuální orientací většinovou. V tomto smyslu je nepochybně menšinová sexuální orientace „zátěží“ vždy a všude, tedy v každé společnosti. Moderní liberální společnosti Západu dospěly do stadia, kdy přinejmenším v základních parametrech života nejsou homosexuálové oproti heterosexuálům diskriminování. Obecná situace ve světě je pak z pohledu přijímání homosexuality jako formy normality ještě významně složitější než ve státech Západu. Uvedené skutečnosti musí být vzaty na vědomí při hodnocení homosexuality jako případného relevantního důvodu pro poskytnutí mezinárodní ochrany (rozsudek NSS č.j. 2 Azs 66/2006).

Z právní úpravy § 12 písm. b) a § 2 odst.8 zákona o azylu vyplývá, že je důvodné poskytnout politický azyl pro pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině tehdy, jsou-li samotná příslušnost jedince k určité sociální skupině či důsledky z této příslušnosti zřetelně plynoucí přímým či zprostředkovaným důvodem ohrožení jeho života nebo svobody či důvodem opatření působících psychický nátlak nebo jiných obdobných jednání, pokud je provádí, podporují či trpí úřady země původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.

Lze dovodit, že homosexuálové vytvářejí sociální skupinu. Homosexuálové by nevytvářeli sociální skupinu, pokud by tato vlastnost byla v očích jejich okolí víceméně irelevantní. Homosexuálové jsou sociální skupinou i vdrtivé většině pokračování 9 -- 63Az 8/2010

liberálních západních demokracií. Příslušnost k sociální skupině homosexuálů či důsledky z ní plynoucí musí být důvodem k projevům zákonem charakterizovaných forem negativních jednání vůči němu. Tato podmínka může být splněna, pokud samotná homosexuální orientace bude okolím daného jedince vnímána jako nežádoucí, ostudná či nepřijatelná a pokud bude důvodem pro všeobecně výrazně negativní reakce okolí vůči němu. Tato podmínka nebyla v případě žalobkyně splněna. Pokud její okolí vnímalo její odlišnou sexuální orientaci v minulosti (1998) a tato odlišná sexuální orientace byla důvodem rozvázání pracovního poměru, pak se jednalo o ojedinělý incident. Po tomto datu žalobkyně vykonávala různá zaměstnání, naposledy u keramické firmy v marketingovém oddělení, přičemž tato firma jí uhradila pracovní cestu do Evropy. Žalobkyně ani netvrdila, že by z důvodů její odlišné sexuální orientace byl ohrožen její život či svoboda.

Pokud některé osoby, vč. rodinných příslušníků, považují odlišnou sexuální orientaci žalobkyně za nemoc a žalobkyně to považuje za negativní reakcí okolí, nejedná se dle názoru soudu o takovou intenzitu ústrků, aby jí bylo možno v případě žalobkyně považovat za opatření působící „psychický nátlak“ ve smyslu § 2 odst.8 zákona o azylu. Žalobkyni nehrozí z důvodu odlišné sexuální orientace v zemi původu trestní řízení, ohrožení života či svobody. Nebylo prokázáno, a žalobkyně to ani netvrdila, že v jejím případě se jednalo o takové ústrky, které by v zásadní míře snižovaly kvalitu žití a že by u ní vyvolávaly silný pocit bezvýchodnosti a beznadějnosti situace.

K další podmínce soud uvádí, že psychický nátlak pro příslušnost k sociální skupině homosexuálů by byl azylově relevantní, pouze byl-li by přičitatelný veřejné moci ve státě původu. Z provedeného dokazování vyplynulo, že veřejná moc posouvá své vnímání homosexuality směrem ke standardům převažujícím v západních liberálních demokraciích. Homosexualita není v zemi původu žalobkyně trestná. Pokud v r. 1998 zaměstnavatel žalobkyně rozvázal prac. poměr s žalobkyní z důvodu její homosexuality, pak toto nelze přičítat veřejné moci.

Žalobkyně nesplňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu, když se nejedná o manžela azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, rodiče azylanta mladšího 18 let ani o zletilou osobu odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Nejde ani o sloučení rodiny manžela azylanta, jehož manželství trvalo před udělením azylu azylantovi.

Pokud jde o udělení mezinárodní ochrany podle § 14 zákona o azylu, to je vázáno na důvody zvláštního zřetele hodné pro případ, že nejsou podmínky pro udělení azylu ve smyslu ust. § 12 cit. zákona. Je věcí správního uvážení rozhodujícího orgánu. Na udělení této formy mezinárodní ochrany nemá žalobkyně subjektivní právo. Soud při přezkoumávání takového rozhodnutí nehodnotí výsledek úvahy správního orgánu, nýbrž pouze to, zda rozhodnutí logicky plyne z provedených důkazů a zda k němu správní orgán dospěl řádným procesním postupem, tedy z hlediska dodržení práv na spravedlivý proces. Na azyl z humanitárních důvodů není právní nárok. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového pokračování 10 - - 63Az 8/2010 úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.

Žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle § 14 zákona o azylu a nesplňuje ani podmínky doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 z.č. 325/1999 Sb., neboť nebylo zjištěno, že v jejím případě jsou důvodné obavy, že pokud by byla vrácena do státu, jehož je státní občankou, hrozilo by jí skutečné nebezpečí vážné újmy (uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu). Jak vážná újma, tak pronásledování může hrozit jak ze strany státu, resp. organizace, která ovládá stát, tak i ze strany nestátních původců, tedy soukromých osob. Má se za to, že ochrana je poskytována tehdy, jestliže stát, strany nebo organizace, které ovládají stát, učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážně újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážně újmy, a žadatel má k této ochraně přístup. V daném případě bylo prokázáno, že stát je schopen i ochoten poskytnout před pronásledováním či vážnou újmou ochranu, když činí přiměřené kroky k zabránění pronásledování či způsobení vážně újmy.

Žalobkyně nesplňuje podmínky doplňkové ochrany podle ust. § 14b z.č. 325/1999 Sb., když se nejedná o rodinného příslušníka osoby požívající doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny.

Snaha o legalizaci pobytu na území České republiky je sice důvodem pochopitelným, nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných, mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu ust. § 14 z.č. 325/1999 Sb.

Krajský soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, když žalovaný při posuzování žádosti žalobkyně postupoval v souladu s příslušnými právními normami a procesně správným způsobem. Dbal na zachování všech práv žalobkyně garantovaných jí právním řádem České republiky. Jak bylo zjištěno z pohovoru s žalobkyní, žalobkyně měla možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům, příp. navrhnout jejich doplnění. Jak vyplývá z dokumentů založených ve správním spise, žalovaný si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval.

Soud ze všech shora uvedených skutečností došel k názoru, že žalovaný nepochybil, když žalobkyni podle shora cit. ustanovení § 12 zákona o azylu mezinárodní ochranu neudělil. Žalovaný také nepochybil v tom, že neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu, neboť pro udělení mezinárodní ochrany dle těchto zákonných ustanovení nebyly shledány žádné relevantní skutečnosti.

K řešení otázek, týkajících se pobytu cizinců na území České republiky slouží

zákon o pobytu cizinců č. 326/1999 Sb. a žalobkyně může k úpravě svého budoucího pobytu na území ČR využít instituty tohoto zákona, pokud splňuje nebo splní podmínky v tomto zákoně stanovené, kde tyto instituty nelze nahrazovat udělením mezinárodní ochrany podle zákona o azylu.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soud podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl žalobu jako nedůvodnou.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná a žalovaný náklady řízení nežádal. Výrok o nákladech řízení státu je odůvodněn § 35 odst. 8 s.ř.s., podle kterého náklady soudem ustanoveného zástupce platí stát. Žalobkyně je podle ust. § 11 odst.2 písm. ch) zák.č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, osvobozena od soudních poplatků.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel nebo jeho zástupce nemá vysokoškolské právnické vzdělání.

V Ostravě dne 18.ledna 2011

JUDr. Bohuslava Drahošová

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru