Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

63 Az 51/2009 - 23Rozsudek KSOS ze dne 28.02.2011

Prejudikatura

2 Azs 69/2003

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 Azs 15/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

63Az 51/2009-23

e.č. X

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Bohuslavou Drahošovou

v právní věci žalobce: N. O., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Praha 7,

Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 7.10.2009, č. j. OAM-

551/VL-18-08-2009, ve věci udělení mezinárodní ochrany

takto:

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 7.10.2009, č.j. OAM-551/VL-18-08-2009. Tímto rozhodnutím zamítl žalovaný žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu). Po provedeném dokazování dospěl žalovaný správní orgán k závěru, že důvodem podání žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany jsou ekonomické potíže žalobce na Ukrajině, neboť si tam nebyl schopen zajistit odpovídající zaměstnání. Vyslovil rovněž přání legalizovat si další pobyt v ČR, aby zde mohli i nadále žít společně s manželkou a pracovat. Dle žalovaného žalobce neuváděl žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany podle § 12 a § 14a zákona o azylu.

Žalobce proti uvedenému rozhodnutí podal včasnou žalobu v rozsahu výroku o zamítnutí jeho žádosti jako zjevně nedůvodné dle zákona o azylu. Žalobce měl za to, že žalovaný v řízení porušil § 2 odst.1, § 3, § 50 odst. 2 a 3, § 52, § 68 odst. 3 správního řádu č. 500/2004 Sb., § 12 písm. b) a § 14a zákona o azylu, článek 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, článek 8 odst.2 písm. b) Směrnice Rady 2005/85/ES. Žalobce se domníval, že správní orgán porušil svou povinnost postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy, vyjádřené v § 3 správního řádu, neopatřil si dostatek podkladů k vydání rozhodnutí, ani nezjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, který je zde zájmem na řádném výkonu veřejné správy. Namítal, že správní orgán na daný skutkový stav nesprávně aplikoval § 16 odst.1 písm. f), aniž se vypořádal s jeho vyjádřením, ohledně potíží, které by v případě návratu do vlasti měl. Ač uvedl skutečnosti nasvědčující aplikaci ustanovení o doplňkové ochraně, správní orgán nezajistil žádné podklady ohledně okolností odůvodňujících použití § 14a odst.2, písm.b) azylového zákona, ani v tomto směru neprovedl žádné šetření, které by aplikaci § 14a azylového zákona potvrdilo, či vyvrátilo. Domníval se, že v zemi původu jsou porušována jeho lidská práva vyjádřená mimo jiné i v čl. ll, odst.1, čl.11 Mezinárodního paktu o sociálních, hospodářských a kulturních právech. Namítal, že správní orgán v řízení nezkoumal schopnost státu jeho původu mu přístup k těmto právům zajistit a reálnou dostupnost ochrany.

Dále se domníval, že patří do sociální skupiny obyvatel Ukrajiny, kterým jejich vlast není ochotna či schopna umožnit přístup k sociálním právům vyjádřeným mimo jiné i v čl. 11. Mezinárodního paktu o sociálních, hospodářských a kulturních právech. Uvedl, že neumožnění přístupu k těmto sociálním právům je zásahem do lidských práv ve významu § 2 odst. 8 zákona o azylu. Uvedl též, že správní orgán v řízení vůbec nezkoumal schopnost a ochotu mongolských státních orgánů mu ochranu před pronásledováním či vážnou újmou poskytnout, ani dostupnost právních nástrojů ochrany před tímto pronásledováním na Ukrajině.

Pokud jde o další konkrétní skutkové důvody, na jejichž základě tvrdil, že skutečnosti jím uváděné jsou podřaditelné ustanovení § 14a zákona o azylu, odkázal na žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR a protokol o pohovoru, který s ním byl proveden a ostatní spisový materiál, který se vztahuje k jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR, a který má k dispozici žalovaný.

Žalobce uvedl, že pokud žalovaný konstatoval, že žalobce v řízení uvedl pouze ekonomické důvody, měl žalovaný jeho žádost odmítnout na základě ustanovení § 16 odst.1 písm.a) či písm.c), což však neučinil.

Žalobce navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 30.10.2009 uvedl, že vycházel v řízení především z vlastních tvrzení žalobce poskytnutých v celém průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany, z nichž bylo zjištěno, že žádá o udělení mezinárodní ochrany, neboť má ve vlasti ekonomické obtíže a dále by si přál v České republice pobývat legálně. Žalovaný popřel oprávněnost obecných námitek uvedených žalobcem a současně s nimi nesouhlasil s tím, že neprokazují, že by správní orgán v průběhu své činnosti porušil některé ustanovení správního řádu či zákona o azylu. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobce a na vydané rozhodnutí žalovaného. Uvedl, že správní orgán se zabýval všemi skutečnostmi, které žalobce sdělil, zjistil skutečný stav věci a opatřil si úplné podklady pro vydání rozhodnutí. Uvedl též, že žalobce neuváděl pokračování 3 -- 63Az 51/2009

v průběhu správního řízení (a ani v žalobě) žádné konkrétní okolnosti, vztahující se k jeho případu, které by nasvědčovaly pronásledování jeho soby dle ustanovení § 12 ve spojení s ustanovením § 2 odst. 8 zákona o azylu či hrozbě vážné újmy dle ustanovení § 14a zákona o azylu a proto byla jeho žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná ve smyslu ustanovení § 16 odst.1 písm. f) zákona o azylu. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a opakoval, že žalobce vylíčenými skutečnostmi neprokázal, že mu hrozí pronásledování dle § 12 zákona o azylu a neuváděl a ani ničím nenaznačil konkrétní porušování jeho lidských práv a rovněž nebylo prokázáno, dle námitek v žalobě, že by mu stát upíral přístup k sociálním či hospodářským právům z pohledu taxativně vymezených důvodů zákona o azylu. Jeho špatné ekonomické podmínky na Ukrajině vyplývaly z nedostatku pracovních míst a potvrdil, že mnoho obyvatel mělo stejné problémy. Pracoval příležitostně, nepokoušel se najít si uplatnění v jiných částech země a potvrdil, že neměl problémy se státními orgány ve vlasti. Žalovaný dodal, že tyto skutečnosti ve větší či menší míře ovlivňují životy mnoha Ukrajinců a dopad na jednotlivce nelze považovat za pronásledování. Dále uvedl, že žalobce neprokázal, že mu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu nelidského či ponižujícího zacházení dle ustanovení § 14a zákona o azylu, v jehož rámci je posouzení vycestování do vlasti, jak stanoví non-refoulement, a dále neprokázal, že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem. Skutečnost, že manželka zde pobývá na základě pracovního víza a on sám by také rád zde legálně setrval, nelze považovat za relevantní v souvislosti se žádostí o MO, neboť k tomuto účelu slouží zákon o pobytu cizinců. Na základě uvedeného neměl žalovaný ani povinnost obstarávat si další podklady a hodnotit situaci v zemi původu žalobce. K námitce, že v případě návratu do vlasti by byl vystaven pronásledování pro příslušnost k sociální skupině občanů Ukrajiny vystavených domácímu násilí, žalovaný uvedl, že zřejmě žalobce použil formulářový typ žaloby a tuto pasáž zkopíroval ze žaloby jiného žadatele o azyl, neboť on sám žádné takové skutečnosti neuváděl. Navrhoval zamítnutí žaloby.

Krajský soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom z ustanovení § 65 a násl. soudního řádu správního, jakož i ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného (ust. § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního - dále jen s. ř. s.), tedy ke dni 7. 10. 2009.

Ze správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce ve vlastnoručně psané žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 21.9.2009 jako důvod žádosti uvedl, že žádá o azyl v České republice, protože zde chce zůstat se svou rodinou. Nemá, kam by se na Ukrajinu vrátil. Při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany z téhož dne uvedl, že vlast opustil 29.3.2009. V roce 2005 odjel z Ukrajiny kvůli tomu, že tam nebyla práce. Oženil se, potřebovali se ženou peníze na bydlení, narodila se jim dcerka, potřebovali peníze a tak se rozhodl odjet vydělat peníze do ČR. O udělení mezinárodní ochrany žádá proto, že mu byl zrušen dlouhodobý pobyt a chce zůstat v ČR, protože zde žije jeho manželka, která zde má pobyt. V protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 30.9.2009 žalobce uvedl, že naposledy opustil Ukrajinu koncem dubna 2009. V roce 1995 ukončil základní školu, pak začal pracovat jako sezónní dělník v zemědělství a stavebnictví. Trvalé zaměstnání na Ukrajině neměl. V době prvního odjezdu byl nezaměstnaný, pracoval pokračování 4 -- 63Az 51/2009

pouze příležitostně. V roce 2000 se oženil a žil s rodinou. Ukrajinu opustil v roce 2005, aby zde vydělal nějaké finance, aby uživil rodinu. Neměli též zajištěno vlastní ubytování. Na Ukrajině byl nedostatek pracovních míst. Ostatní obyvatelé měli podobné problémy se získáním zaměstnání. Nepokoušel se získat uplatnění v jiných částech Ukrajiny. Do ČR přicestoval na základě cestovního dokladu a pracovního víza, které si v r. 2007 změnil na zaměstnanecké. Pokud byla manželka na Ukrajině, jezdil za ní asi 3x do roka na návštěvu. Pobýval tak asi jeden měsíc a pak se vrátil zpět do ČR. Manželka zde pobývá asi od roku 2007. V ČR pracoval ve stavební firmě v Liberci. V Liberci žil s manželkou. Dne 1.5.2009 řídil auto pod vlivem alkoholu a byl zadržen policisty. Byl odsouzen k zákazu řízení osobních automobilů na dva roky a byl mu vystaven výjezdní příkaz do 21.9.2009. Nerad by se vracel na Ukrajinu, chtěl by zde pobývat společně se ženou. O mezinárodní ochranu žádá proto, že se nechce vrátit na Ukrajinu. Zde má ženu, která má pracovní vízum a má v úmyslu zde přivést i dceru. Nemá se kam vrátit. Pokud by se vrátil na Ukrajinu a požádal o vízum, bylo by to složité. V případě návratu na Ukrajinu by se měl špatně, neměl by zajištěné zaměstnání a ubytování. V minulosti neměl žádné problémy se státními orgány Ukrajiny. Ani v ČR neměl problémy se státními orgány vyjma toho, že mu byl mu udělen trest za řízení pod vlivem alkoholu a následně výjezdní příkaz.

V návaznosti na tato zjištění vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná zamítnuta podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, když v průběhu správního řízení žalobce neuváděl žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany podle § 12 a § 14a zákona o azylu.

V ustanovení § 12 písm. a) a b) zákona o azylu jsou stanoveny důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Podle tohoto ustanovení se azyl udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že je cizinec pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má-li odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Podle § 2 odst. 8 citovaného zákona se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu.

pokračování 5 -- 63Az 51/2009

Podle § 14a zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle odst. 2 téhož ustanovení se za vážnou újmu podle zákona o azylu považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel, neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

Po provedeném dokazování a s přihlédnutím k citovanému ustanovení zákona o azylu dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Bylo prokázáno, a to jak podanou žádostí žalobce o udělení mezinárodní ochrany, tak i obsahem vlastnoručně psané žádosti a obsahem protokolu o pohovoru k této žádosti, že žalobce opustil vlast proto, že chtěl uniknout ekonomickým problémům, když neměl trvalé zaměstnání ani vlastní ubytování. V ČR chtěl vydělat peníze, aby uživil rodinu. O mezinárodní ochranu požádal proto, že mu byl vystaven výjezdní příkaz do 21.9.2009 a žalobce chce nadále žít v ČR s manželkou. Z hlediska takto uplatněných důvodů žádosti o udělení mezinárodní ochrany se krajský soud zcela ztotožňuje s právním názorem a závěrem žalovaného, že tento důvod nelze podřadit pod některou z forem mezinárodní ochrany v ustanovení § 12 a § 14a zákona o azylu. Podle citovaného ustanovení jak výše uvedeno se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě posledního trvalého bydliště. Žádný z těchto důvodů žalobce v průběhu správního řízení neuváděl ani neprokazoval. Žalobce neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu.

Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 zákona o azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany alespoň tvrdí, že existují důvody v § 12 zákona o azylu uvedené.

Skutečnost, že se žalobce obává v zemi původu ekonomických problémů, tedy problémů se zaměstnáním či problémů se zajištěním bydlení, není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.8.2007, č.j. 5 Azs 15/2007-79 a rozsudek ze dne pokračování 6 -- 63Az 51/2009

30.10.2003, č.j. 3 Azs 20/2003-43, který se vyjadřují k ekonomickým problémům. Žalobce sám při pohovoru k žádosti uvedl, že neměl žádné problémy se státními orgány Ukrajiny.

Pokud jde o udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu soud neshledal, že podmínky pro udělení doplňkové ochrany v případě žalobce jsou splněny, neboť v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebylo zjištěno, že by v případě jeho vrácení na Ukrajinu byly důvodné obavy z toho, že by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, jak stanoví odst. 2 ustanovení § 14a, tedy uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního konfliktu, a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je občanem. Vycestování žalobce není ani v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žalobce neuvedl skutečnost svědčící o tom, že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu.

Namítal-li žalobce v žalobě, že v zemi jeho původu jsou porušována jeho lidská práva, vyjádřena i v čl. 11 odst.1 Mezinárodního paktu o sociálních, hospodářských a kulturních právech, a správní orgán vůbec nezkoumal schopnost státu jeho původu mu přístup k těmto právům zajistit, jeví se tato námitka, z pohledu jeho tvrzení před správním orgánem, jako nedůvodná. Zjišťování situace a stavu ochrany lidských práv v zemi původu žalobce za této situace by bylo pouze mechanickou operací nevztahující se k žádným konkrétním tvrzením žalobce.

K tvrzení žalobce, žalovaný se nezabýval možností existence sociální skupiny ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu soud uvádí, že sociální skupina ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je společenský útvar, jenž je určitelný natolik přesně, aby byl vůbec způsobilý k pronásledování. Příslušnost k „Sociální skupině“ je totiž nutno vnímat jako možnost, na jejímž základě může ČR poskytnout ochranu i z jiných důvodů motivujících k pronásledování než z důvodu rasy, náboženství, národnosti či politického přesvědčení. „Sociální skupina“ ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 498/1990 Sb. se skládá z osob podobného společenského původu nebo postavení, obdobných majetkových poměrů, společenských obyčejů apod. Příslušnost k ní se stává důvodem pronásledování zpravidla tehdy, kdy ž její politická názorová orientace, minulost nebo hospodářská činnost jejich členů či samostatná její existence jsou považovány za překážku politice vlády, když taková skupina není považování za loajální vůči státu či jeho exekutivě. Za Sociální skupinu proto nemůže být považována skupina lidí, která má ekonomické problémy či problémy se zajištěním bydlení.

Pokud jde o snahu žalobce o legalizaci pobytu v ČR, tento problém řeší zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR v platném znění, jehož právní instituty mohl žalobce využít, přičemž tyto instituty nelze nahrazovat udělením mezinárodní ochrany podle zákona o azylu.

Krajský soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18.11.2004 č.j. 7 Azs 117/2004-55.). Azylové řízení je třeba chápat jako zcela mimořádný institut sloužící k ochraně cizinců, kteří pociťují důvodnou obavu před pronásledováním v zemi svého původu. Legalizace pobytu prostřednictvím řízení o udělení mezinárodní ochrany je proto nepřijatelná .

Pokud jde o námitky žalobce ohledně pochybení žalovaného ve správním řízení soud uvádí, že jak bylo zjištěno z pohovoru žalobce měl možnost před vydáním rozhodnutí na závěr něco dodat, doplnit. Pohovor byl veden za účasti tlumočnice z jazyka ruského. Žalovaný vycházel při vydání rozhodnutí z údajů, které sdělil žalobce a proto nebyl důvod, aby žalovaný prováděl další dokazování nad rámec již provedeného dokazování. Ostatně žalobce žádné důkazní návrhy neměl. Rozhodnutí žalovaného má náležitosti rozhodnutí stanovené § 68 správního řádu. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval.

Podle názoru soudu měl žalovaný dostatečné podklady pro posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Správní orgán posuzoval důvodnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany na základě tvrzení žalobce a soud se ztotožňuje se závěrem správního orgánu, že žalobce neuvedl ve správním řízení žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu a žalobce ani netvrdil, že mu v zemi původu hrozí pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů.

Ve správním řízení tedy byly dány důvody k aplikaci § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu.

S ohledem na učiněná zjištění soud žalobu dle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou. Za souhlasu účastníků řízení rozhodl soud ve smyslu § 51 odst.1 s. ř. s. o věci samé bez jednání.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu vzniklých nákladů neuplatnil.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu

správnímu soudu v Brně, ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně, ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání.

V Ostravě dne 28. února 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Bohuslava Drahošová, v.r. Iva Charvátová
samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru