Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

63 Az 43/2009 - 20Rozsudek KSOS ze dne 26.01.2011

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Azs 43/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

63Az 43/2009-20

e. č. V059021

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Bohuslavou Drahošovou

v právní věci žalobce: B. E., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Praha 7,

Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15.8.2009,

č. j. OAM-478/VL-18-08-2009, ve věci udělení mezinárodní ochrany,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15.8.2009, č. j. OAM-478/VL-18-08-2009, kterým žalovaný zamítl žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. f) zák. č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu). V žalobě uvedl, že žalovaný v řízení porušil § 2 odst.1 a odst.4, § 3, § 50 odst. 2 a 3, § 52 a § 68 odst. 3 správního řádu č. 500/2004 Sb. Dle jeho názoru skutkový stav věci neodůvodňoval použití ustanovení § 16 odst.1 písm. f) zákona o azylu. Namítal, že správní orgán zjištěný skutkový stav nesprávně právně kvalifikoval, pochybil v aplikačním procesu. Dovozoval, že splňuje zákonné podmínky minimálně pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu.

Žalovaný dle žalobce nesprávně vyloučil soukromé osoby z množiny původců pronásledování či hrozby vážné újmy dle azylového zákona. Odkazoval na zákon o azylu, směrnici Rady 2004/83/ES, článek 6 a konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle kterých soukromé osoby mohou být původně jak pronásledování, tak v nebezpečí vážné újmy ve významu azylového zákona. Odkazoval na rozhodnutí NSS č.j. 3 Azs 48/2008-57 ze dne 16.9.2008. Namítal, že žalovaný v řízení vůbec nezkoumal schopnost a ochotu mongolských orgánů mu poskytnout ochranu před pronásledováním ze strany příbuzných uvězněných osob. Dále vytýkal, že ohledně posouzení hrozící vážné újmy si žalovaný neopatřil jedinou zprávu o lidských právech a činnosti bezpečnostních složek v zemi jeho původu a že závěr žalovaného o neexistenci důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu v odůvodnění nevyhovuje zákonným požadavkům daným § 68 správního řádu.

Uvedl též, že žalovaný v předchozím řízení si neopatřil dostatek podkladů k vydání rozhodnutí, ani nezjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, který je zde zájmem na řádném výkonu veřejné správy. Pokud jde o skutkové důvody, odkázal na žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR a protokol o pohovoru, který byl s ním proveden a ostatní spisový materiál, který se vztahuje k jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR, a který má k dispozici žalovaný. Navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 4.9.2009 uvedl, že při hodnocení podání žalobce vycházel především z vlastních sdělení žalobce, poskytnutých v celém průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany, z nichž bylo zjištěno, že jmenovaný žádá o mezinárodní ochranu, neboť má ekonomické potíže ve vlasti, dále se obává jednání příbuzných uvězněných osob, má strach z potrestání za nesplacení dlužné částky a konečně se snaží o legalizaci zdejšího pobytu. Popřel oprávněnost obecných námitek uvedených žalobcem a současně s nimi nesouhlasil. Odkázal na obsah správního spisu a uvedl, že se zabýval všemi skutečnostmi, které žalobce sdělil, zjistil skutečný stav věci a opatřil si úplné podklady pro vydání rozhodnutí. Uvedl, že pokud žalobce vytýká v žalobě správnímu orgánu, že porušil kritéria kvalifikační směrnice a ustanovení § 14a zákona o azylu a nepodřadil jeho důvody pod tato ustanovení, pak žalobce neuváděl v průběhu správního řízení (a ani v žalobě) žádné konkrétní okolnosti, vztahující se k jeho případu, které by nasvědčovaly pronásledování jeho osoby dle ustanovení § 12 ve spojení s ustanovením § 2 odst.8 zákona o azylu či hrozbě vážné újmy dle ustanovení § 14a zákona o azylu, a proto byla jeho žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná ve smyslu ustanovení § 16 odst.1 písm. f) zákona o azylu. Potíže, které měl žalobce v Mongolsku, byly zapříčiněny jednáním soukromých osob, jejichž motivem byla výhradně snaha pomstít se žalobci za uvěznění jejich příbuzných. Na jejich jednání si nikde nestěžoval a neučinil žádné kroky, aby tuto situaci řešil. Žalovaný uzavřel, že z vyjádření žalobce nevyplývá, že by měl ve vlasti potíže z azylově relevantních důvodů či že by tyto jeho potíže se soukromými osobami byly prováděny, trpěny či podporovány státními orgány ve vlasti. Žalobce svým vyjádřením dále neprokázal, že mu státní orgány včetně mezinárodních či nevládních nebyly schopny či ochotny poskytnout adekvátní pomoc ve věci potíží se soukromou osobou. Žalovaný konstatoval, že závěr učinil zcela v souladu s azylovými normami a dále neučinil-li žalobce kroky k využití všech dostupných prostředků na svou obranu, nelze učinit závěr, že by mu taková ochrana nebyla poskytnuta, případně, že by mu byla poskytnuta, ale neúčinně. Odkázal na rozsudek NSS ze dne 11.3.2004 č.j. 6Azs z 8/2003. Dodal, že případně nižší efektivita ochrany (v konkrétních podmínkách jednotlivých zemí) nečiní z takového ohrožení pronásledování a tedy ani azylový důvod. Ani ekonomické obtíže žalobce nesouvisely s žádnou azylově relevantní skutečností a jeho obavu z uvěznění za nesplacení dlužné částky, protože mu již v minulosti byl vyměřen podmíněný trest, rovněž nelze považovat za perzekuci, na kterou by bylo možno vztáhnout ustanovení zákona o azylu. Ani takové pohnutky nejsou v žádném případě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany formou azylu či pro udělení doplňkové ochrany. Právní úpravu pobytu cizinců na území ČR obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, v pl. znění, jehož institutů měl žalobce možnost efektivněji využít.

Žalovaný uvedl, že posoudil návrat žalobce do vlasti dle ustanovení § 14a zákona o azylu a dospěl k závěru, že žalobce vylíčenými skutečnostmi neprokázal, že mongolské státní orgány nejsou schopny a ochotny mu poskytnout ochranu proti tomuto jednání soukromých osob a neprokázal, že mu hrozí skutečně nebezpečí vážné újmy ve smyslu nelidského či ponižujícího zacházení, a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem. Rovněž mu nehrozí trest smrti či mučení. Na základě uvedeného neměl žalovaný ani povinnost obstarávat si další podklady, zprávy o Mongolsku a hodnotit situaci v zemi původu žalobce. Žalovaný se nedomníval, že by napadené rozhodnutí bylo nezákonné nebo že byl žalobce byl nějakým způsobem krácen na svých právech. Navrhoval zamítnutí žaloby.

Krajský soud provedl důkaz napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 15.8.2009, č. j. OAM-478/VL-18-08-2009, jakož i připojeným správním spisem žalovaného téhož čísla jednacího. Při řízení o žalobě žalobce přitom krajský soud vycházel z ustanovení § 65 a násl. soudního řádu správního, jakož i ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného správního orgánu (ust. § 75 soudního řádu správního).

Ze správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce ve vlastnoručně psané žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 30.7.2009 jako důvod žádosti uvedl, že žádá o mezinárodní ochranu ČR, „protože v Mongolsku mohl být potrestán. Do azylu přišel, protože mu vypršelo vízum. Potřebuje legální pobyt, potřebuje oficiální doklad“.

Z pohovoru, který byl s žalobcem proveden téhož dne pak soud zjistil, že vlast opustil 7.10.2008. Měl nízkou životní úroveň, vydělal málo peněz a proto se rozhodl odjet do zahraničí. V Mongolsku má podmínku na 3 roky. Půjčil si peníze od fyzické osoby, které nebyl schopen splácet, šel by do vězení, proto raději utekl. Do vlasti se nemůže vrátit, protože by jej čekal trest. Chce si zlegalizovat pobyt. V případě návratu do vlasti se obává, že by ztratil svobodu.

V protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 13.8.2009 pak dále uvedl, že Mongolsko opustil 7.10.2008. Udělal něco, co nebylo správné (zabil chráněné zvíře) a za to dostal podmínku. Byli tři, co zabili toto zvíře, dva byli odsouzení do vězení a on dostal podmínku. Rodina některého z nich po něm chtěla peníze. V Mongolsku se hodně zadlužil, nemohl dluh splácet, nebyl schopen peníze vydělat. Měl strach, že by musel jít do vězení. Neměl žádné stálé zaměstnání, měl pouze příležitostné práce, pracoval většinou jako pomocník na stavbě. Nepokusil se o zvýšení vzdělání z ekonomických důvodů. V Mongolsku je vysoká nezaměstnanost. Po příjezdu do ČR neměl práci. Našel si práci v Roudnici. Pracoval na poli, ve skladě, a to až do doby odjezdu do Vyšních Lhot. Jiné problémy se státními orgány Mongolska neměl. Neměl ani problémy se soukromými osobami.

V návaznosti na tato zjištění vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná zamítnuta podle ust. § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, když v průběhu správního řízení žalobce neuváděl žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany podle § 12 a § 14a zákona o azylu. Po provedeném dokazování dospěl žalovaný správní orgán k závěru, že důvodem podání žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany byla snaha vyhnout se návratu do Mongolska, jelikož se obává možného potrestání za nesplacení půjčky. Taktéž se chce vyhnout ekonomickým problémům v Mongolsku, protože tam nebyl schopen vydělat dostatek finančních prostředků ke svému zabezpečení. Vyslovil také přání legalizovat se pobyt v ČR, aby zde mohl dále žít a pracovat. Dle žalovaného nelze problémy žalobce podřadit pod důvody uvedené v § 12 a § 14a zákona o azylu.

V ust. § 12 písm. a) a b) zákona o azylu jsou stanoveny důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Podle tohoto ustanovení se azyl udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že je cizinec pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má-li odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Podle § 2 odst. 8 citovaného zákona se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu.

Podle § 14a zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle odst. 2 téhož ustanovení se za vážnou újmu podle zákona o azylu považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

Po provedeném dokazování a s přihlédnutím k citovanému ustanovení zákona o azylu dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Bylo prokázáno, a to jak podanou žádostí žalobce o udělení mezinárodní ochrany, tak i obsahem vlastnoručně psané žádosti a obsahem protokolu o pohovoru k této žádosti, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu proto, že jak uvedl, „v Mongolsku mohl být potrestán. Do azylu přišel, protože mu vypršelo vízum. Potřebuje legální pobyt, potřebuje oficiální doklad“. V Mongolsku měl ekonomické potíže. Chtěl se vyhnout jak ekonomickým problémům v Mongolsku, tak jednání příbuzných uvězněných osob, kteří po něm požadovali peníze a také možnému potrestání za nesplacení dlužné částky. Touto žádostí si chtěl legalizovat pobyt na území ČR.

Z hlediska takto uplatněných důvodů žádosti o udělení mezinárodní ochrany se krajský soud zcela ztotožňuje s právním názorem a závěrem žalovaného, že tyto důvody nelze podřadit pod některou z forem mezinárodní ochrany v ust. § 12 a § 14a zákona o azylu. Podle citovaného ustanovení, jak výše uvedeno, se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě posledního trvalého bydliště. Žádný z těchto důvodů však žalobce v průběhu správního řízení netvrdil, ani neprokazoval. Ekonomické potíže žalobce byly zapříčiněny výhradně nemožností žalobce zajistit si vhodné zaměstnání, když neměl odborné vzdělání ani praxi. Uvedl-li žalobce další důvod pro který opustil vlast, snahu vyhnout se jednání příbuzných osob, které byly uvězněny za zabití chráněného zvířete, kteří po něm požadovali peníze, ani v tomto případě se nejedná o důvody pro udělení mezinárodní ochrany, když je jednalo o jednání soukromých osob a žalobce se neobrátil na žádné kompetentní orgány s žádostí o pomoc. Obával-li se žalobce uvěznění za to, že nesplatil dluh a v minulosti byl mu již vyměřen podmíněný trest, nemůže být tato okolnost důvodem pro udělení azylu, když v době, kdy si žalobce půjčoval peníze musel vědět, že v případě nevrácení dluhu může být odsouzen k trestu odnětí svobody. Každý nese za své jednání odpovědnost. Požádal-li žalobce o udělení mezinárodní ochrany z důvodu legalizace pobytu, pak nutno uvést, že legalizace pobytu na území ČR není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu, který opakovaně rozhodl, že ekonomické potíže, ani obavy z toho, že věřitelé budou požadovat pohledávky nejsou azylově relevantním důvodem (např. rozsudky ze dne 31.10.2003 č.j. 4Azs 23/2003-65, ze dne 19.6.2008 č.j. 6 Azs 35/2008-57).

Důvodem k udělení mezinárodní ochrany v České republice podle § 12 písm. b) zákona o azylu tedy není skutečnost, že žalobce má ekonomické problémy, ani to, že nevrátil peníze, které si půjčil a ani to, že některé soukromé osoby po něm požadují peníze. Důvodem k udělení mezinárodní ochrany v České republice není ani to, že požádal o udělení mezinárodní ochrany, z důvodu legalizace pobytu. Obtíže žalobce z důvodu nedostatku finančních prostředků, nemožnost najít si zaměstnání či nemožnosti splatit dluhy, nelze vnímat jinak, nežli jako důvody ekonomické, nepostačující k udělení humanitárního azylu podle § 14 z.č. 325/1999 Sb.

Smyslem práva azylu je poskytnout žadateli ochranu, nejde však o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže další případy vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České republiky, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb.

Pokud jde o udělení doplňkové ochrany soud neshledal, že podmínky pro udělení doplňkové ochrany v případě žalobce jsou splněny, neboť v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebylo zjištěno, že by v případě jeho vrácení do Mongolska byly důvodné obavy z toho, že by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je občanem. Žalobce se státními orgány Mongolska neměl, jak uvedl (mimo odsouzení za zabití chráněného zvířete), žádné problémy. Žalovaný neuvedl v průběhu správního řízení žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno dospět k závěru, že by mu v zemi původu hrozilo nebezpečí vážné újmy z některého z důvodů uvedených v ustanovení § 14a zákona o azylu. Krajský soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věci možnosti udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu , např. rozsudek ze dne 7.8.2007 č.j. 5 Azs 15/2007-79.

Pokud jde o snahu žalobce legalizovat si pobyt v ČR, tento problém řeší zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR v platném znění, jehož právní instituty mohl žalobce využít, přičemž tyto instituty nelze nahrazovat udělením mezinárodní ochrany podle zákona o azylu.

Pokud jde o námitky žalobce ohledně žalobcem tvrzeného pochybení žalovaného ve správním řízení, soud uvádí, že (jak bylo zjištěno ze správního spisu žalovaného) žalobce měl možnost vyjádřit se k věci před vydáním rozhodnutí, příp. navrhnout doplnění. O doplnění nežádal. Pohovor byl veden za účasti tlumočníka z jazyka mongolského. Rozhodnutí žalovaného má náležitosti rozhodnutí stanovené § 68 správního řádu a žalovaný se v něm vypořádal se všemi tvrzeními žalobce. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval.

Žalovaný měl dostatečné podklady pro posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Z hlediska výkladu ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) v souvislosti s ustanovením § 12 zákona o azylu se soud plně ztotožňuje s názorem vysloveným správním orgánem v napadeném rozhodnutí. Správní orgán posuzoval důvodnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany na základě tvrzení žalobce a soud se ztotožňuje se závěrem správního orgánu, že žalobce neuvedl ve správním řízení žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu a žalobce ani netvrdil, že mu v zemi původu hrozí pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů. Správní orgán se také zabýval doplňkovou ochranou a dospěl k závěru, že u žalobce nejsou důvodné obavy, že pokud bude vrácen do Mongolska, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy, a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je občanem. I v tomto případě se soud plně ztotožňuje s názorem vysloveným správním orgánem.

Ve správním řízení tedy byly dány důvody k aplikaci § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu.

S ohledem na učiněná zjištění soud dle ustanovení § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.) žalobu zamítl jako nedůvodnou. Za souhlasu účastníků řízení rozhodl soud ve smyslu § 51 odst.1 s. ř. s. o věci samé bez jednání.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu vzniklých nákladů neuplatnil.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně, ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání.

V Ostravě dne 26. ledna 2011

JUDr. Bohuslava Drahošová

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru