Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

63 Az 40/2009 - 20Rozsudek KSOS ze dne 16.12.2010

Prejudikatura

4 Azs 333/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Azs 7/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

63Az 40/2009-20

e. č. X

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Bohuslavou Drahošovou

v právní věci žalobce: N. Z., t. č. bytem Pos Kostelec nad Orlicí, Rudé Armády 1000,

zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání

rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2009, č. j. OAM-419/VL-18-08-2009, ve věci

udělení mezinárodní ochrany

takto:

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2009, č. j. OAM-419/VL-18-08-2009. Tímto rozhodnutím zamítl žalovaný žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu). Po provedeném dokazování dospěl žalovaný správní orgán k závěru, že důvodem žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany byla snaha vyhnout se návratu do Mongolska a přání legalizovat si pobyt v České republice, aby zde mohl i nadále pobývat s přítelkyní a její dcerou. Dle žalovaného žalobce neuváděl žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany podle § 12 a § 14a zákona o azylu.

Žalobce proti uvedenému rozhodnutí podal včasnou žalobu v rozsahu výroku o zamítnutí jeho žádosti jako zjevně nedůvodné dle zákona o azylu. Vytýkal, že nebyly vůbec posuzovány podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení § 14 zák.č. 325/1999 Sb. Neztotožnil se s názorem žalovaného, že zde neexistují skutečnosti, na základě kterých by bylo možno udělit mezinárodní ochranu z důvodů uvedených v § 14a z.č. 325/1999 Sb. Uvedl, že sdělil žalovanému, že na území České republiky žije v dlouhodobém vzahu se svou přítelkyní, a to společně s její dcerou. Žalovaný se s tímto tvrzením dostatečně nevypořádal. Odkazoval na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Domáhal se přiznání odkladného účinku žalobě. Navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 26. 8. 2009 uvedl, že při hodnocení podání vycházel především z vlastních sdělení žalobce poskytnutých v celém průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany, z nichž bylo zjištěno, že žalobce žádá o mezinárodní ochranu ve snaze pobývat dále v ČR. Žalovaný popřel oprávněnost námitek uvedených žalobcem a současně s nimi nesouhlasil s odůvodněním, že neprokazují, že by žalovaný v průběhu své činnosti porušil některé ustanovení správního řádu či zákona o azylu a následně vydal nezákonné rozhodnutí, které by bylo nutné případně zrušit. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobce a na vydané rozhodnutí žalovaného. Uvedl, že se zabýval všemi skutečnostmi, které žalobce sdělil, zjistil skutečný stav věci a opatřil si úplné podklady pro vydání rozhodnutí. Ze všech provedených důkazů vyplynulo, že závěry, které učinil, jsou správné a v souladu se zákonnými normami a vyplývá z nich rovněž, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Konstatoval, že žalobce nesdělil v průběhu správního řízení (a ani v žalobě) žádné konkrétní okolnosti, vztahující se k jeho případu, které by nasvědčovaly pronásledování jeho osoby dle ustanovení § 12 zákona o azylu či hrozbě vážné újmy dle ustanovení § 14a zákona azylu, a proto byla jeho žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Žalovaný plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uvedl, že k řešení pobytových otázek a rodinných vazeb cizinců na území České republiky slouží zákon o pobytu cizinců a žalobce může k úpravě svého budoucího pobytu na území České republiky využít instituty zákona č. 326/1999 Sb. v případě, že splňuje či splní podmínky touto normou stanovené. Zákon o azylu není prostředkem k obcházení zákona o pobytu cizinců. Neudělení azylu či doplňkové ochrany neznamená porušení mezinárodních závazků ČR, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

K výhradě žalobce, že správní orgán nezohlednil ustanovení § 14 zákona o azylu, žalovaný odkázal na judikaturu soudů a uvedl, že žalobce v průběhu správního řízení a ani v žalobě žádný konkrétní důvod ve smyslu ustanovení § 14 zákona o azylu neuvedl a žalovaný nemůže za žalobce navrhovat azylově relevantní důvody, které by posléze hodnotil a prováděl šetření nad rámec jeho výpovědi.

K žádosti o přiznání odkladného účinku žaloby uvedl, že podání žaloby v souladu s ustanovením § 32 odst.3 zákona o azylu má odkladný účinek. Navrhl soudu zamítnout žalobu v plném rozsahu.

Krajský soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom z ustanovení § 65 a násl. soudního řádu správního, jakož i ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného (ust. § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního - dále jen s. ř. s.), tedy ke dni 3.7. 2009.

Ze správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce ve vlastnoručně psané žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 25.6. 2009 a při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany vedeném v mongolském jazyce téhož dne a dne 29.6.2009 jako důvod žádosti uvedl, že žádá o mezinárodní ochranu v souvislosti s tím, že manželka a dítě žijí v ČR, proto přijel za nimi. V Mongolsku pracoval jako řidič. Žádá o azyl z humanitárních důvodů. V březnu 2007 jeho přítelkyně, se kterou žije víc jak 5 let, odjela do ČR. V říjnu či listopadu 2007 opustil vlast, odjel za ní. Jeho přítelkyně jela za prací za zaměstnáním. Přijel jen za přítelkyní, jiný důvod odjezdu z Mongolska nebyl. Dostal práci v diplomatických službách, jezdil pro diplomaty do Koree, získal diplomatický pas, který platil jen půl roku. V ČR měl vízum za účelem strpění, vízum mu nebylo prodlouženo. Bylo mu sděleno, že musí vycestovat, což nechce, když zde má přítelkyni, se kterou by chtěl žít, chtějí spolu vychovávat společně dítě. Otcem dítěte jeho přítelkyně je občan české národnosti. Nikdy proti němu nebylo a není ani v současnosti vedeno trestní stíhání, ve vlasti neměl žádné potíže. Do Mongolska se nechce vrátit.

V návaznosti na tato zjištění vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná zamítnuta podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, když v průběhu správního řízení žalobce neuváděl žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany podle § 12 a § 14a zákona o azylu.

V ustanovení § 12 písm. a) a b) zákona o azylu jsou stanoveny důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Podle tohoto ustanovení se azyl udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že je cizinec pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má-li odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Podle § 2 odst. 8 citovaného zákona se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu.

Podle § 14a zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle odst. 2 téhož ustanovení se za vážnou újmu podle zákona o azylu považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel, neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

Po provedeném dokazování a s přihlédnutím k citovanému ustanovení zákona o azylu dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Bylo prokázáno, a to jak podanou vlastnoručně psanou žádosti žalobce ze dne 25.6.2009 o udělení mezinárodní ochrany, tak obsahem protokolů o pohovoru k této žádosti, že žalobce opustil vlast v říjnu či listopadu 2007. Od září 2004 do konce roku 2005 byl ve Francii, kde požádal o azyl. Jeho žádost byla 2x zamítnuta a proto odjel zpátky do vlasti. Žalobce tvrdil, že odjel do ČR proto, že následoval svou přítelkyni. Rozhodnutím Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno ze dne 19.6.2009 č.j. CPBR-14430-70/ČJ-2008-62-SV bylo žalobci uloženo správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území ČR, byla stanovena na pět let. Doba k vycestování z území České republiky byla stanovena na 5 dnů od vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, to je do 24.6.2009. O mezinárodní ochranu požádal z důvodu snahy legalizovat si pobyt v ČR, když se chtěl vyhnout návratu do Mongolska. Z hlediska takto uplatněného důvodu žádosti o udělení mezinárodní ochrany se krajský soud zcela ztotožňuje s právním názorem pokračování 5 -- 63Az 40/2009

a závěrem žalovaného, že tento důvod nelze podřadit pod některou z forem mezinárodní ochrany v ustanovení § 12 a § 14a zákona o azylu. Podle citovaného ustanovení jak výše uvedeno se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě posledního trvalého bydliště. Žádný z těchto důvodů žalobce v průběhu správního řízení neuváděl ani neprokazoval.

Pokud jde o udělení doplňkové ochrany soud neshledal, že podmínky pro udělení doplňkové ochrany v případě žalobce jsou splněny, neboť v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebylo zjištěno, že by v případě jeho vrácení do vlasti byly důvodné obavy z toho, že by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, jak stanoví odst. 2 ustanovení § 14a, a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je občanem. Skutečnost, že žalobce chce žít se svou přítelkyní a jejím dítětem, není důvodem pro udělení doplňkové ochrany. Žalobce sám při pohovoru k žádosti uvedl, že žádné problémy ve své vlasti neměl. Z tohoto důvodu také námitky žalobce, jak je uvedl v žalobě, považuje soud za neodůvodněné. Žalovaný neměl povinnost si opatřovat další podklady k vydání rozhodnutí. Je tedy možno shrnout, že u žalobce nelze hovořit o důvodech, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany podle § 12 a § 14a zákona o azylu.

Pokud jde o snahu žalobce o legalizaci pobytu v ČR, třeba z důvodů, že zde chce žít se svou mongolskou přítelkyní a jejím dítětem, tento problém řeší zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR v platném znění, jehož právní instituty může žalobce k úpravě svého budoucího pobytu na území ČR využít, pokud splňuje nebo splní podmínky v tomto zákoně stanovené. Tyto instituty nelze nahrazovat udělením mezinárodní ochrany podle zákona o azylu.

Snaha po legalizaci pobytu z důvodu společného soužití s přítelkyní žijící na území České republiky (mongolskou občankou) a jejím dítětem je sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.

Jak bylo zjištěno z protokolu o pohovoru, žalobce měl možnost před vydáním rozhodnutí na závěr něco dodat, doplnit. Pohovor byl veden za účasti tlumočnice z jazyka mongolského. Rozhodnutí žalovaného má náležitosti rozhodnutí stanovené § 68 správního řádu. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval.

Podle názoru soudu měl žalovaný dostatečné podklady pro posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Správní orgán posuzoval důvodnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany na základě tvrzení žalobce a soud se ztotožňuje se závěrem správního orgánu, že žalobce neuvedl ve správním řízení žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu a žalobce ani netvrdil, že mu v zemi původu hrozí pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů.

Ve správním řízení tedy byly dány důvody k aplikaci § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu.

S ohledem na učiněná zjištění soud žalobu dle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.

Pokud jde o návrh na přiznání odkladného účinku žaloby, pak krajský soud o tomto návrhu nerozhodoval, neboť rozhodl rozsudkem ve věcí samé. navíc podání žaloby v této věci má dle § 32 odst.3 z.č. 325/1999 Sb. odkladný účinek.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu vzniklých nákladů neuplatnil.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu

správnímu soudu v Brně, ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně, ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání.

V Ostravě dne 16. prosince 2010

Za správnost vyhotovení: JUDr. Bohuslava Drahošová, v.r. Iva Charvátová
samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru