Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

63 Az 2/2010 - 22Rozsudek KSOS ze dne 14.03.2011

Prejudikatura

4 Azs 129/2005


přidejte vlastní popisek

63Az 2/2010-22

e.č. X

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Bohuslavou Drahošovou

v právní věci žalobce: M.-O. E., bytem t.č. PoS Havířov, Na Kopci 5, Havířov-Dolní

Suchá, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě

proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.1.2010, č.j. OAM-578/VL-18-08-2009, ve věci

mezinárodní ochrany,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví rozsudku uvedeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zák. č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu). Po provedeném dokazování dospěl žalovaný správní orgán k závěru, že důvodem podání žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany byla snaha vyhnout se jednání rodinných příslušníků, kteří mu vyčítali sebevraždu jeho

manželky. Rovněž má v úmyslu vyhnout se ekonomickým problémům v Mongolsku, protože si tam nebyl schopen zajistit odpovídající zaměstnání. Taktéž má v úmyslu si legalizovat pobyt v ČR, aby zde mohl i nadále žít společně s přítelkyní. Dle žalovaného nelze problémy žalobce podřadit pod důvody uvedené v § 12 písm. a), b), § 13 a § 14 )a, b) zákona o azylu.

Žalobce v žalobě uvedl, že správní orgán v předchozím řízení o udělení mezinárodní ochrany porušil § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2, § 50 odst. 3, § 68 odst. 3 správního řádu, když nepostupoval v souladu se zákony, ostatními právními předpisy a mezinárodními smlouvami a nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Neopatřil si pro vydání rozhodnutí odpovídající a dostatečné podklady a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci, nezjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a v odůvodnění rozhodnutí se nevypořádal se všemi důvody a neobjasnil na základě jakých úvah a skutečností došel k závěru uvedenému v napadeném rozhodnutí.

Dále namítal, že žalovaný porušil § 12 zákona o azylu. Domníval se, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu ve smyslu tohoto ustanovení zákona o azylu, jakož i ve smyslu § 14 zákona o azylu, a dále že splňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu. Dovozoval, že správní orgán porušil článek 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému nelidskému a ponižujícímu zacházení, protože v případě jeho návratu do země původu po skončení doplňkové ochrany bude vystaven mučení a jinému krutému a ponižujícímu zacházení.

Pokud jde o skutkové důvody, odkázal na svou žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, protokol o pohovoru, který byl s ním proveden a ostatní spisový materiál, který se vztahuje k jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a který má k dispozici žalovaný. Domníval se, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu dle ust. § 12 písm. b) zákona o azylu. Poukázal na to, že existence důvodných obav z pronásledování má dvě složky, a to objektivní a subjektivní. Uvedl, že žalovaný se subjektivní složkou vůbec nezabýval. Odkázal na Příručku k postupům pro určování právního postavení uprchlíků a vybraná doporučení UNHCR z oblasti mezinárodní ochrany – Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Namítal, že při hodnocení opodstatněnosti jeho obav z pronásledování žalovaný nijak nezohlednil skutečnost, že již byl vystaven pronásledování, mučení, bití a uvěznění, kterýžto postup je v rozporu s článkem 4, odst. 4 Směrnice Rady 2004/83/ES. Navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení.

V písemném vyjádření k žalobě ze dne 15.2.2010 popřel žalovaný oprávněnost námitek uvedených žalobcem a současně s nimi nesouhlasil. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost o udělení azylu, použité informace o zemi původu, výpovědi žalobce a na vydané rozhodnutí ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, jako správního orgánu, který postupoval v souladu s příslušnými právními normami a procesně správným způsobem, dbal na ochranu všech práv garantovaných žalobci právním řádem České republiky.

Žalovaný sdělil, že vyšel ze spolehlivě zjištěného stavu skutečností, za jehož pokračování 3 -- 63Az 2/2010

účelem byl veden pohovor. Kladenými otázkami vedl žadatele k pravdivému a úplnému vysvětlení jeho důvodů odchodu z vlasti a podání žádosti o mezinárodní ochranu. Dotazy, na které odpovídal žalobce v rámci pohovoru, mu byly kladeny takovým způsobem, aby byly objasněny možné azylově relevantní skutečnosti. V odpovědích nebyl žalobce omezován. Byl seznámen s protokolem o pohovoru, nevyjádřil žádná doplnění, nežádal změny a s obsahem protokolu o pohovoru souhlasil. Správnost přetlumočeného testu stvrdil svým podpisem. Porovnal výpovědi žalobce s dostatečným množstvím aktuálních a reprezentativních informací o zemi původu. Tyto z pečlivosti zvážil a v rozhodnutí je citoval. Žalobce měl možnost před vydáním rozhodnutí s obsahem podkladu pro vydání rozhodnutí se seznámit a vyjádřit se k nim, čehož nevyužil. Nechtěl být seznámen a k uvedeným podkladům neměl připomínky. Sám nedodal žádné listinné důkazy jako podklady pro vydání rozhodnutí ani neupřesnil, jaké podklady nutné pro vydání rozhodnutí si měl žalovaný opatřit. Žalovaný dodal, že v rozhodnutí uvedl, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Odkázal na závěry vydaného rozhodnutí. Opakoval, že případem žalobce se zabýval individuálně, posoudil subjektivní složku jeho obav na podkladě objektivních skutečností a nedošel k závěru, že by žalobce byl pronásledován ve smyslu ust. § 12 písm. a/ a b/ zákona o azylu v platném znění. V případě žalobce nebylo prokázáno, že by byl pronásledován z azylově relevantních důvodů či že by mohl pociťovat odůvodněné obavy z pronásledování, jak stanoví zákon o azylu. Žalobce měl ve vlasti potíže s rodinnými příslušníky své zemřelé ženy, kteří ho obviňovali, vyhrožovali a napadli jej kvůli její smrti, když záležitost dle jeho slov oznámil policii, nebylo provedeno šetření. Jiným způsobem se pomoci v Mongolsku nedožadoval, neobrátil se na občanské soudy, administrativní instituce, nadřízenou policii, organizace na ochranu lidských práv apod. Jiné potíže ve vlasti se soukromými osobami neměl. Nebylo proti němu vedeno trestní stíhání, nebyl zadržen, mučen, bit a ani uvězněn ze strany státních orgánů. Z vlasti vycestoval legálně, bez problémů, s cestovním dokladem a vízem za účelem práce do ČR. Žalovaný uzavřel, že z vyjádření žalobce nevyplývá, že by mu státní orgány jako celek v Mongolsku včetně nevládních či mezinárodních institucí na ochranu lidských práv nebyly schopny či ochotny poskytnout adekvátní pomoc ve věci potíží se soukromými osobami a nelze se proto ztotožnit s jeho tvrzením z žaloby, že je ve vlasti pronásledován, z azylově relevantních důvodů a nelze proto dojít ani k závěru, že má existenci odůvodněných obav z pronásledování či hrozby vážné újmy či že byl podroben pronásledování a mučení či jinému nelidskému a ponižujícímu zacházení. Odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 22.12.2005 č.j. Azs 479/2004-41 ohledně břemena tvrzení.

Žalovaný dále uvedl, že žalobcovy ekonomické potíže v Mongolsku a nemožnost najít si lepší zaměstnání nebyly způsobeny azylově relevantními skutečnostmi a snaha o legalizaci pobytu v ČR nespadá pod taxativně vymezené důvody zákona o azylu. Žalovaný posoudil, zda žalobce splňuje podmínky pro přiznání azylu za účelem sloučení rodiny podle ust. § 13 zákona o azylu a pro přiznání humanitárního azylu podle § 14 téhož zákona. Na základě posouzení případu žalobce žalovaný azyl podle § 13 a § 14 zákona o azylu neudělil. Žádné okolnosti, které by vedly správní orgán k úvaze, že by měl být žalobci udělen tento zcela mimořádný druh azylu, v azylovém řízení neuvedl. Dále žalovaný uvedl, že pokračování 4 -- 63Az 2/2010

posoudil žalobcův návrat do vlasti ve smyslu non-refoulement dle ust. § 14a/ zákona o azylu. Měl za to, že tuto otázku v rozhodnutí řádně odůvodnil. Uvedl, že žalobce neprokázal, že mongolské státní orgány nejsou schopny a ochotny mu poskytnout ochranu proti tomuto jednání soukromých osob a neprokázal, že mu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem. Navrhoval zamítnutí žaloby.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 s.ř.s.).

Ze správního spisu krajský soud zjistil, že

- rozhodnutím žalovaného ze dne 14.1.2010, č.j. OAM-578/VL-18-08-2009, které žalobce napadl žalobou ze dne 28.1.2010, žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13 , § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu) , když správní orgán dospěl k závěru, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod. Bylo zjištěno z vyjádření žadatele, že nebyl členem žádné politické strany nebo organizace a neúčastnil se politického dění v zemi. Správní orgán nedospěl k závěru, že jmenovaný byl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu. Správní orgán uvedl, že při posouzení žádosti vycházel především z výpovědi žadatele a informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické, bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Mongolsku. Seznámil se se Zprávou MZV USA o dodržování lidských práv v Mongolsku za rok 2008 ze dne 25.2.2009, informací Ministerstva vnitra Velké Británie ze dne 12.4.2007, informacemi MZV ČR ze dne 18.6.2007 a 11.4.2005, informací Švýcarského Spolkového úřadu pro migraci (BFM) ze dne 8.12.2006 a aktuálními informacemi Databanky ČTK. Správní orgán uvedl v odůvodnění rozhodnutí, že žadateli byla poskytnuta v průběhu správního řízení možnost seznámit se s těmito informacemi a vyjádřit se k nim, čehož nevyužil. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany žadatele byla snaha vyhnout se jednání rodinných příslušníků, kteří mu vyčítali sebevraždu jeho manželky. Rovněž měl v úmyslu vyhnout se ekonomickým problémům v Mongolsku, protože si tam nebyl schopen zajistit odpovídající zaměstnání. Taktéž měl v úmyslu si legalizovat pobyt v ČR, aby zde mohl i nadále žít společně s přítelkyní. Správní orgán konstatoval, že žadatel v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod. Správní orgán nedospěl k závěru, že by žadatel byl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ust. § 12 písm. a/ zákona o azylu a shledal, že nesplňuje ani zákonné podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. b/ zákona o azylu. Dospěl k závěru, že žadatel nesplňuje důvody pro udělení mezinárodní ochrany formou azylu podle § 13 zákona o azylu a žalovaný nezjistil zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 14 zákona pokračování 5 -- 63Az 2/2010

o azylu. Pokud žadatel zmínil, že těsně před odjezdem mu zdravotnické vyšetření prokázalo virus na játrech, v průběhu pohovoru potvrdil, že se cítí naprosto zdráv.

Správní orgán též uvedl, že posoudil důvody k udělení doplňkové ochrany. Citoval ust. § 14a/ odst. 1, 2 zákona o azylu. Uvedl, že vycházel především z výpovědi žadatele a dále informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečností situace o stavu dodržování lidských práv v Mongolsku. Konstatoval, že pokud se týká posouzení skutečností, zda žadatel po návratu do Mongolska by byl ohrožen na životě či mu hrozilo nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/92 Sb. a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, správní orgán k takovému závěru nedošel. Žadatel v průběhu správního řízení vyjádřil obavy z dalšího možného jednání příbuzných, kteří mu vyčítali smrt manželky. Pokud měl obavy z nezákonného jednání příbuzných, měl možnost využít všech prostředků, které mu poskytuje právní řád země původu. To však žádným způsobem neučinil a situaci vyřešil odjezdem ze země, navíc sedm let po vzniku předkládaných problémů. Správní orgán při posouzení tohoto případu vycházel ze znění čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a opíral se o rozsudky evropského soudu pro lidská práva. Správní orgán se zabýval problémem, hrozí-li žadateli v případě návratu do Mongolska nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu. Odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vilvarajah a spol. z roku 1991 a ve věci Costello-Roberts z roku 1993, zhodnotil předkládané problémy žadatele v zemi původu a nedospěl k závěru, že by mu v případě návratu do země původu hrozil postih, který by bylo možné podřadit pod toto zákonné ustanovení. Odkázal na informaci MZV ČR č.j. 122588/2007-LP ze dne 18.7.2007, která konstatuje, že v případě návratu neúspěšných žadatelů o udělení mezinárodní ochrany do vlasti nezná ZÚ žádný případ postihu těchto osob. Během správního řízení nevyplynulo, že by Mongolsko žádalo o vydání žadatele pro trestný čin, za který zákony tohoto státu stanoví trest smrti. Z citovaných informací vyplynulo, že Mongolsko se v současnosti nenachází ve válečném stavu či vnitřním ozbrojeném konfliktu. Případné vycestování žadatele není v rozporu ani s mezinárodními závazky ČR. Správní orgán tak shledal, že žadatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a/ zákona o azylu a doplňkovou ochranu neudělil. Žadatel nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14b zákona o azylu.

Rozhodnutím Policie ČR, oblastní ředitelství služby cizinecké policie Ostrava, ICP Mosty u Jablunkova ze dne 20.10.2009 č.j. CPOV-12299-10/ČJ-2009-0764PV-SV bylo žalobci uděleno správní vyhoštění a doba, po kterou cizinci nelze umožnit vstup na území byla stanovena na 6 měsíců.

Mongolsko je parlamentní demokracií s pluralitním systémem. Zákon zakazuje mučení a jiné kruté nelidské nebo ponižující zacházení či trestání. K zatčení podezřelého je nutný příkaz vydaný soudcem; má se za to, že zatýkání bez tohoto příkazu bylo poměrně běžné. Podle trestního zákoníku musí policie v případě, že potřebuje zadržovat podezřelého déle než 24 hodin, požádat o soudní příkaz. Zákony zaručují zákonnost soudnictví. Zákon upravuje právo na spravedlivý veřejný proces pokračování 6 -- 63Az 2/2010

před soudcem. Nevyskytly se žádné zprávy o osobách zadržených či vězněných z politických důvodů. Zákon zakazuje svévolné zasahování do soukromého a rodinného života, porušování nedotknutelnosti obydlí nebo porušování listovních tajemství. Zákon zaručuje svobodu projevu a tisku a státní orgány tato práva v praxi obecně respektovaly. Zákon upravuje svobodu pohybu po zemi, cestování do zahraničí, emigraci a repatriaci; státní orgány tato práva v praxi obecně respektovaly. Stát obecně spolupracoval s úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a dalšími humanitárními organizacemi na zajištění ochrany a pomoci pro uprchlíky, žadatelé o azyl a další osoby v nouzi. Společenské postoje byly obecně tolerantní (viz. zpráva Ministerstva zahraničí USA z 25.2.2009 o dodržování lidských práv za rok 2008, týkající se Mongolska).

ZÚ Ulanbátar není znám případ pronásledování kvůli politickému přesvědčení. Mongolsko patří mezi relativně rozvinuté země. Ekonomická situace a nemožnost uplatnění je hlavním důvodem hledání práce za hranicemi (Informace MZV č.j. 111 882/2005-LP ze dne 11.4.2005 k č.j. OAM-195/2005, týkající se Mongolska).

Ústava z roku 1992, hlavy II, odst. 16, bod 18 zaručuje mongolskému občanu právo svobodně se pohybovat po území Mongolska, zvolit si svobodně místo trvalého pobytu, žít v zahraničí a také se vrátit zpět do země. Pokud občan Mongolska cítí, že jsou ohrožena jeho práva, může se v případě potřeby obrátit na státní instituce: policii, občanské soudy a administrativní instituce. Pokud tyto orgány nevyřeší stížnost, může se občan obrátit na administrativní soud. Rovněž se může obrátit na nestátní a neveřejné instituce, jako jsou Národní komise pro ochranu lidských práv, národní centrum proti násilí, centrum rozvoje a lidských práv, svaz žen, právniček a dalších. V případě návratu neúspěšných žadatelů o udělení mezinárodní ochrany ve vlasti nezná ZÚ žádný případ postihu těchto osob (Informace MZV č.j. 122 588/2007-LP ze dne 18.7.2007 k č.j. OAM-636/2007 MV ČR k Mongolsku).

Ústava Mongolska zakazuje diskriminaci z důvodu etnického původu, jazyka nebo rasy a mongolské státní orgány dodržování těchto ustanovení v praxi obecně vynucovaly (Informace MV Velké Británie z 12.4.2007, týkající se Mongolska).

Výčet důvodů pro poskytnutí mezinárodní ochrany podle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu je taxativně vymezen, a jiné než tam uvedené důvody nezakládají důvod pro udělení azylu. Podle výše citovaného ustanovení se mezinárodní ochrana udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Za pronásledování se podle § 2 odst.8 zákona o azylu, pro účely tohoto zákona, považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního

trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu.

Podle § 13 odst. 1 z.č. 325/1999 Sb. rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12.

Podle odst.2 rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel nebo partner azylanta, b) svobodné dítě azylanta mladší 18 let, c) rodič azylanta mladšího 18 let, nebo d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 11.

Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství před udělením azylu azylantovi . Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny partnerovi azylanta je trvání partnerství před udělením azylu azylantovi (odst.3).

Podle ust. § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

Podle § 14a odst.1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

Podle odst.2 téhož ustanovení za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu,

c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo

d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České pokračování 8 -- 63Az 2/2010

republiky.

Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení.

Podle odst.2 rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let,

d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 11.

Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany podle odst.třetího je trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany je trvání partnerství před udělením doplňkové ochrany cizinci.

Ze všech procesních úkonů učiněných žalobcem v tomto řízení o udělení mezinárodní ochrany v České republice (žádost o udělení mezinárodní ochrany, protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany) soud zjistil, že neopustil zemi původu z důvodu, že by byl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod, ani ze strachu z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo zastávání politických názorů. Bylo zjištěno, že žalobce opustil zemi původu 16.11.2007, protože měl pracovní smlouvu do ČR. Důvodem k opuštění vlasti byly jednak neshody se soukromými osobami (rodina manželky jej ohrožuje) a jednak ekonomické důvody, když v Mongolsku nemůže najít práci. Manželka žalobce spáchala sebevraždu. Její bratři z toho vinili žalobce, vyhrožovali mu a několikrát jej fyzicky napadli . Obtěžovali jej od roku 2000 až do jeho odjezdu z Mongolska. Obtěžování několikrát nahlásil policii, ale nic se nevyřešilo, protože jeden z bratrů jeho ženy byl policista. Na nadřízené orgány policistů, jiné státní orgány, administrativní soud, nestátní ani neveřejné organizace se neobrátil se stížnosti a to ani poté, co byl fyzicky napaden. Do jiného města nebo oblasti Mongolska se nepřestěhoval, neboť tam neměl známého, u kterého by mohl bydlet. Jeho bratr, žijící v ČR, mu pomohl zajistit cestu i doklady. O udělení mezinárodní ochrany žádá proto, že mu dne 3.6.2009 skončilo pracovní vízum a nemohl pracovat. V případě návratu do Mongolska nebude mít šanci najít práci. V ČR si našel přítelkyní z Mongolska, která zde má trvalý pobyt. Chce s ní zde žít. V případě návratu do vlasti se obává, že by tam neměl práci, neměl by tam dobrý a klidný život. Nebylo a není proti němu vedeno trestní stíhání. V Mongolsku neměl potíže se státními orgány. V České republice chce dále pracovat a vydělávat peníze.

Důvody pro udělení mezinárodní ochrany jsou v ustanovení § 12 zákona o azylu taxativně vymezeny. Jiné, než vymezené důvody nelze tomuto ustanovení podřadit. Žalobce neprokázal a ani netvrdil, že by byl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod. Nebylo prokázáno, že by měl odůvodněný strach pokračování 9 -- 63Az 2/2010

z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo na základě zastávání politických názorů ve státě, jehož občanství má.

Pokud žalobce uvedl, že důvodem podání jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany je snaha vyhnout se jednání rodinných příslušníků, bratrů jeho ženy, kteří mu vyčítali sebevraždu jeho manželky, nutno uvést, že podmínkou pro udělení mezinárodní ochrany cizinci je skutečnost, že bylo prokázáno, že je pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod podle ustanovení § 12a nebo se opodstatněně obává pronásledování pro některý z důvodů vyjmenovaných v ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobce ani netvrdil, že je pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod . Tvrdil-li, že se obává jednání soukromých osob, není to bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona o azylu. Z dokazování před správním orgánem vyplynulo, že žalobce se sice obrátil z důvodů jednání soukromých osob s žádostí o pomoc na policii, ale poté, co věc nebyla řešena, neobrátil se na nadřízené policistů, kterým přednesl svoji stížnost a neobrátil se ani na jiné státní či nevládní orgány. Pokud se žalobce neobrátil se svou stížností na příslušné státní orgány, a poté, co byl fyzicky napaden, ani nesdělil, kdo jej napadl, nelze označit tento důvod za pronásledování ve smyslu ustanovení § 2 odst.8 zákona o azylu. Nelze učinit závěr, že by žalobcem popisované jednání bylo podporováno či trpěno úřady v zemi původu žalobce, neboť z listinných důkazů založených ve správním spise vyplývá existence právních mechanismů, které jsou s to zajistit ochranu před takovým jednáním. Skutečnosti uváděné žalobcem nebylo možno podřadit důvodům pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, a vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl žádný konkrétní důvod vedoucí k aplikaci § 14 citovaného zákona, nebylo možno použít ani toto ustanovení.

Pokud jde o udělení mezinárodní ochrany podle § 14 zákona o azylu, to je vázáno na důvody zvláštního zřetele hodné pro případ, že nejsou podmínky pro udělení azylu ve smyslu ust. § 12 cit. zákona. Je věcí správního uvážení rozhodujícího orgánu. Na udělení této formy mezinárodní ochrany nemá žalobce subjektivní právo. Soud při přezkoumávání takového rozhodnutí nehodnotí výsledek úvahy správního orgánu, nýbrž pouze to, zda rozhodnutí logicky plyne z provedených důkazů a zda k němu správní orgán dospěl řádným procesním postupem, tedy z hlediska dodržení práv na spravedlivý proces. Na udělení mezinárodní ochrany z humanitárních důvodů není právní nárok. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.

Žalobce nesplňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu, když se nejedná o manžela azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, rodiče azylanta mladšího 18 let ani o zletilou osobu odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Nejde ani o sloučení rodiny manžela azylanta, jehož manželství trvalo před udělením azylu azylantovi.

Žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle § 14 zákona o azylu a nesplňuje ani podmínky doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 z.č. 325/1999 Sb., neboť nebylo zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do státu, jehož je státní občanem, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy (uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu). Jak vážná újma, tak pronásledování může hrozit jak ze strany státu, resp. organizace, která ovládá stát, tak i ze strany nestátních původců, tedy soukromých osob. Má se za to, že ochrana je poskytována tehdy jestliže stát, strany nebo organizace, které ovládají stát učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážně újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážně újmy, a žadatel má k této ochraně přístup. V daném případě bylo prokázáno, že stát je schopen i ochoten poskytnout před pronásledováním či vážnou újmou ochranu, když činí přiměřené kroky k zabránění pronásledování či způsobení vážně újmy.

Žalobce nesplňuje podmínky doplňkové ochrany podle ust. § 14b z.č. 325/1999 Sb., když se nejedná o rodinného příslušníka osoby požívající doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny.

Nemožnost získat zaměstnání a tudíž ekonomické problémy nejsou důvodem pro udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení § 12 zákona o azylu. Rovněž skutečnost, že žalobce v ČR navázal známost s jinou ženou, která je z Mongolska, není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany .

Smyslem mezinárodní ochrany je poskytnout cizinci ochranu před takovými negativními jevy v zemi jeho původu, které lze podřadit některému z důvodů pro udělení azylu podle § 12 a násl. zákona o azylu, nebo některému z důvodu pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a téhož zákona (viz rozsudky NSS č.j. 6 Azs 12/2003-49 z 6.11.2009 a č.j. 9Azs 45/2009-94 z 18.3.2010).

Institut mezinárodní ochrany nelze chápat jako jeden z prostředků k legalizaci pobytu cizince na území České republiky a nelze jej využívat jako „náhradní řešení“ v případech, kdy cizinec nesplňuje podmínky pro získání trvalého pobytu podle zákona č. 326/1999 Sb. Snaha o legalizaci pobytu na území České republiky je sice důvodem pochopitelným, nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných, mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu ust. § 14 z.č. 325/1999 Sb.

Krajský soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, když žalovaný při posuzování žádosti žalobce postupoval v souladu s příslušnými právními normami a procesně správným způsobem. Dbal na zachování všech práv žalobce garantovaných mu právním řádem České republiky. Jak bylo zjištěno z pohovoru s žalobcem, žalobce měl možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům, příp. navrhnout jejich doplnění. Jak vyplývá z dokumentů založených ve správním spise, žalovaný si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti pokračování 11 -- 63Az 2/2010

byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval. Pokud žalobce v žalobě namítal, že žalovaný nijak nezohlednil skutečnost, že již byl vystaven pronásledování, mučení, bití a uvěznění, pak nutno uvést, že žalobce v průběhu správního řízení netvrdil, že by byl mučen a uvězněn. Tvrdil, že byl pronásledován a napaden příbuznými své zemřelé ženy, kteří jej činili odpovědným za její smrt. Se svými problémy se však neobrátil na nadřízené policistů, které informoval o tomto jednání soukromých osob a ani se neobrátil na jiné státní či nestátní organizace. Nevyužil tak všech možností, které mu stát jeho původu poskytuje.

Namítal-li žalobce porušení článku 3 Úmluvy proti mučení a jinému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, soud podotýká, že tato otázka je v žalobě zmíněna jen velmi obecně a bez uvedení jakýchkoliv podrobnějších skutečností.

Soud ze všech shora uvedených skutečností došel k názoru, že žalovaný nepochybil, když žalobci podle shora cit. ustanovení § 12 zákona o azylu mezinárodní ochranu neudělil. Žalovaný také nepochybil v tom, že neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu, neboť pro udělení mezinárodní ochrany dle těchto zákonných ustanovení nebyly shledány žádné relevantní skutečnosti.

K řešení otázek, týkajících se pobytu cizinců na území České republiky, slouží zákon o pobytu cizinců č. 326/1999 Sb. a žalobkyně může k úpravě svého budoucího pobytu na území ČR využít instituty tohoto zákona, pokud splňuje nebo splní podmínky v tomto zákoně stanovené, kde tyto instituty nelze nahrazovat udělením mezinárodní ochrany podle zákona o azylu.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soud podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl žalobu jako nedůvodnou.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný a žalovaný náklady řízení nežádal. Výrok o nákladech řízení státu je odůvodněn § 35 odst. 8 s.ř.s., podle kterého náklady soudem ustanoveného zástupce platí stát. Žalobce je podle ust. § 11 odst.2 písm. ch) zák.č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, osvobozen od soudních poplatků.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel nebo jeho zástupce nemá vysokoškolské právnické vzdělání.

V Ostravě dne 14. března 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Bohuslava Drahošová, v.r. Iva Charvátová
samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru