Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

63 Az 13/2016 - 123Rozsudek KSOS ze dne 25.10.2016

Prejudikatura

5 Azs 3/2011 - 131

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Azs 331/2016

přidejte vlastní popisek

63Az 13/2016-123

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou

v právní věci žalobců: a) I. O., st. příslušnost Ukrajina, b) nezl. A. O., st. příslušnost

Ukrajina, c) nezl. A. O., st. příslušnost Ukrajina, všichni t. č. pobytem v Pobytovém a

integračním středisku Havířov, Havířov – Dolní Suchá, Na Kopci 5, nezletilí žalobci b), c)

zastoupeni zákonnou zástupkyní matkou žalobkyní a) I. O., všichni zastoupeni Mgr.

Beatou Kaczynskou, advokátkou se sídlem Český Těšín, Nádražní 38/8, proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti

rozhodnutí žalovaného ze dne 9.5.2016, č. j. OAM-1017/ZA-ZA04-P16-2015, o udělení

mezinárodní ochrany

takto:

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobcům nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu).

Proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného podali žalobci v zákonné lhůtě žalobu, kterou doplnili podáními doručenými soudu dne 31.8.2016 a 23.9.2016. Žalobci namítali, že v jejich případě je naplněn azylový důvod uvedený v § 12 písm. a) zákona o azylu, podle kterého se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Vedle toho nelze vyloučit také naplnění azylového důvodu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, kterým je skutečnost, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Žalobkyně a) uvedla, že z její žádosti a provedeného pohovoru plyne, že důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je strach z pronásledování jí a její rodiny ze strany státních orgánů Ukrajiny. Uvedla, že správnímu orgánu popsala politické aktivity své a rodičů v hnutí Antimajdan a skutečnosti, pro které se po událostech z 2.5.2014 přestala cítit na Ukrajině bezpečně. To vše u ní vyvolává obavy o její život v případě, že by se na Ukrajinu vrátila. Žalobkyně namítala, že nesouhlasí se způsobem, jakým žalovaný zhodnotil relevantní skutečnosti, tedy s tím, jaké závěry dovodil jednak z její výpovědi a jednak ze shromážděných informací o politické a bezpečnostní situaci a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Nesouhlasí se závěrem žalovaného, že nebyla ve své vlasti za svou politickou činnost prokazatelně a azylově relevantním způsobem pronásledována. Uvedla, že její žádost a výpověď před správním orgánem obsahuje dostatek skutečností, prokazujících pronásledování, jemuž byla ona sama a její rodina vystaveni a její tvrzení nebyla ze strany správního orgánu vyvrácena. K hnutí Antimajdan, ve kterém se ona a rodiče angažovali, uvedla, že jej tvoří v podstatě lidé podporující bývalého prezidenta Janukovyče. Obavy z trestního postihu tak lze vztáhnout i na osoby jako je ona. Žalobkyně dále namítala, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí v podstatě zkresluje vyznění např. zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, Zprávu o stavu lidských práv na Ukrajině za období od 16.5. do 15.8.2015. Ta dle žalobkyně obsahuje poznatky o četných případech porušování lidských práv ze strany státních orgánů. Žalobkyně konkrétně odkázala na články 8, 9, 49, 54, 55, 71, 78, 79, 80, 118, 121. Odkázala i na Informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 21.5.2015, konkrétně na odpověď na dotaz č. 1, v níž se uvádí, že v situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti se v současné době předpokládá trestní stíhání představitelů režimu Janukovyče. Žalobkyně dále poukázala na protokol o domovní prohlídce z 5.5.2016 a předvolání na policii ze dne 19.4.2016.

Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal především na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že při hodnocení žádosti žalobců vycházel především z vlastních tvrzení žalobkyně a) sdělených v průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany, z nichž bylo zjištěno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně a jejích nezletilých dětí je strach z pronásledování jí samotné a rodiny státními orgány Ukrajiny kvůli tomu, že žalobkyně a), a především její rodiče, zejména otec, podporovali hnutí Antimajdan. Žalobkyně vypověděla, že její rodiče, ona jen občas, chodili na Kulikovo Pole, kde bylo stanové městečko Antimajdanu a nosili tam jídlo, účastnili se mítinků a poslouchali proslovy. Po událostech z 2.5.2014, kdy v Domě odborů na Kulikově Poli uhořelo cca 50 osob, bylo jí a její rodině vyhrožováno. Ona sama se však událostí dne 2.5.2014 nezúčastnila a ani žádných akcí, mítinků po datu 2.5.2014. Co se týče žalobkyní tvrzeného pronásledování, žalovaný připomenul, že žalobkyně popsala v tomto směru pouze jediný incident, a sice že když šla na matriku kolem domu úzkým chodníčkem, zahlédla nějakého podezřelého muže, ten ji následně v průchodu dohnal, chytil ji za rameno a ptal se na jejího otce. Dle žalobkyně tento muž rovněž říkal, že když ne jejího otce, tak potrestají žalobkyni a její děti. Kolem naštěstí šli nějací lidé, takže uvedený muž následně odešel, ale v ruce mu zůstala kabelka žalobkyně s doklady. Žalovaný poukázal na ust. § 2 odst. 6 zákona o azylu a uvedl, že v průběhu správního řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by skutečnosti ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o azylu naznačovaly. Zdůraznil, že žalobkyně především nehovořila o tom, že by uvedený muž, který ji v průchodu zadržel, byl představitelem ukrajinských státních orgánů či bezpečnostních složek a tuto skutečnost nedovodila ani z jiných okolností. Uvedl, že žalobkyně se o pomoc na státní orgány Ukrajiny neobrátila, pouze jim nahlásila ztrátu dokladů, což doložila i v rámci správního řízení příslušným potvrzením. Údajné vyhrožování jí a jejím dětem ze strany neznámého muže policii neoznámila. Nelze tedy tvrdit, že by jí policie v případě strachu z uvedeného muže nepomohla, či jí výslovně odmítla pomoci a taktéž nelze dojít k závěru, že by případná pomoc státních orgánů byla neúčinná, pokud se žalobkyně nepokusila žádnou pomoc osobně a konkrétně získat. Její tvrzení, že všichni jsou všude propojeni buď příbuzenstvím, nebo kamarádskými vazbami a že má osobní zkušenost z doby, kdy se soudila se svým bývalým manželem, je pouze obecné a nedokládá konkrétně, že by státní orgány na Ukrajině podporovaly chování jednoho muže vůči žalobkyni ve smyslu azylově relevantních důvodů.

Žalovaný rovněž poznamenal, že existence problémů v oblasti dodržování zákonů v zemi původu žalobkyně ještě samo o sobě nedokládá, že by se žalobkyně nemohla domáhat pomoci, či že by jí státní orgány nemohly poskytnout účinnou ochranu. Nelze se tedy ztotožnit s jejím tvrzením o existenci odůvodněných obav z pronásledování. Žalovaný v daných souvislostech odkázal na závěry v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 479/2004-41, č. j. 9 Azs 29/2008.

K žalobkyní tvrzeným obavám z pronásledování v souvislosti s činností jejího otce – účast na mítincích Antimajdanu, a provedenou domovní prohlídku, žalovaný uvedl, že o domovní prohlídce se žalobkyně nezmínila, a to ani v žalobě ze dne 24.5.2016. K tvrzení žalobkyně o stíhání představitelů režimu Janukovyče, žalovaný poznamenal, že žalobkyně, a ani její otec, nebyli žádnými představiteli režimu Janukovyče, z jejich vyjádření žádná taková souvislost neplyne. Účastnil-li se otec žalobkyně mítinků Antimajdanu, nelze ho vnímat jako představitele režimu. Žalovaný odkázal na Zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva od listopadu 2015 do února 2016, body 92 a 95, z níž neplynou žádná tvrzení o pronásledování účastníků mítinků Antimajdanu z roku 2014 v současnosti. Co se týká účastníků demonstrací, tak majdanské události byly poznamenány zatýkáním a stíháním demonstrantů, avšak po změně vlády byla tato zatčení a stíhání shledána Nejvyšším státním zastupitelstvím jako nezákonná. Tvrzení žalobkyně, že do dnešní doby lidé, kteří byli na Antimajdanu, jsou zatýkáni a mizí beze stopy, jsou neopodstatněná. Žalovaný uvedl, že zjistil řádně skutečný stav věci a na základě takto zjištěného stavu kvalifikovaně rozhodl.

Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zahájeno žádostí žalobkyně a nezletilých dětí ze dne 27.11.2015. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany a v pohovoru k této žádosti žalobkyně a) uvedla, že je státní příslušnicí Ukrajiny, ukrajinské národnosti, křesťanského náboženského vyznání pravoslavné církve a že nikdy proti ní nebylo vedeno trestní stíhání. Od června 2015 do listopadu 2015 žila v obci Velikyj Dalnik. V prosinci 2014 strávila 10 dnů v Maďarsku. Uvedla, že její rodiče byli proti Majdanu a ona podporovala jejich názor. Její rodiče občas chodili na Kulikovo Pole za svými kamarády, kteří organizovali Antimajdan. 2.5.2014 na Kulikově Poli, kde v Domě odborů bylo upáleno kolem cca 50 lidí, žalobkyně nebyla, těchto akcí se nezúčastnila. „Protimajdanovci“ žili ve stanech na Kulikově Poli. Byl tam i seznam lidí, v nichž byl uveden i její otec. Ten na konci roku 2014 dostal předvolání na policii. Z obav tam nešel. Další předvolání mu přišlo někdy v lednu nebo únoru 2015, a ani na toto předvolání nereagoval. Následně v dubnu 2015 otec žalobkyně odjel na Krym. V době jeho nepřítomnosti se dostavili do jeho bydliště lidé, kteří se představili jako policisté a ptali se po něm. Říkali, že jestli se v nejbližší době nestaví na policii, tak ho předvedou pomocí nátlaku na jeho rodinu a tím ho donutí, aby se dostavil. Její matka pak šla na policii napsat stížnost, že jí bylo vyhrožováno. Policista, na kterého se obrátila, po přečtení žádosti, začal její matku vyhánět z kanceláře a nechtěl stížnost přijmout a vyhrožoval jí. V květnu 2015, když šla žalobkyně na matriku, zahlédla nějakého podezřelého muže. Ten ji dohnal v průchodu, chytil ji za rameno a ptal se na jejího otce. Říkal, že když ne jejího otce, tak potrestají žalobkyni a její děti. Naštěstí šli kolem nějací lidé. Ten muž odešel, ale v ruce mu zůstala kabelka žalobkyně s doklady. Na policii žalobkyně řekla, že kabelku s doklady zapomněla v místní dopravě. Policistům nesdělila, co přesně se stalo. Žalobkyně dále popisovala událost, kterou zažila její matka, která na ulici spatřila muže, který vypadal stejně jako muž, který ji počátkem roku navštívil a ptal se na otce žalobkyně. V červnu roku 2015 se žalobkyně přestěhovala k rodičům do obce Velikyj Dalnik. V srpnu jim pak sousedka řekla, že je hledali nějací dva lidé. V září 2015 žila žalobkyně s dětmi a rodiči u bratra svého otce, v říjnu odjeli k jiným příbuzným a na konci října pak obdrželi víza. V listopadu se vrátili do Velkého Dalniku domů, aby si uspořádali domácnost. Z vlasti vycestovala s dětmi letecky 24.11.2015. S rodiči se rozhodla odjet z Ukrajiny, protože její život byl v nebezpečí. Její otec byl pronásledován. Ona sama se aktivně do Antimajdanu zapojit nemohla z důvodu péče o děti. Její obava o život se v běžném životě projevovala tak, že skoro nechodila s dětmi ven. Policie události z 2.5.2014 dosud řádně nevyřešila. Dále uvedla, že její otec, který se účastnil Antimajdanu může obnovit toto hnutí, začít znovu prosazovat, o co hnutí usilovalo. Jejich vládě se tyto aktivity nelíbí, chtějí vyhubit vše, co je proti ukrajinskému nacionalismu. Přejí si, aby vymizelo vše, co spojuje současnou Ukrajinu s dědictvím Sovětského svazu, s jeho historií. Na úřadech jsou všichni propojeni příbuzenstvím nebo kamarádskými vazbami.

Ve správním spise jsou založeny informace o zemi původu, ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, konkrétně Zpráva úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině za období 16.5. až 15.8.2015, ze dne 15.8.2015, Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze září 2015, Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině – aktualizace č. 3, Zpráva Freedom House, svoboda ve světě 2015 – Ukrajina ze dne 28. ledna 2015, Informace MZV ČR č. j. 98848/2015-LPTP ze dne 21.5.2015 a Informace MZV ČR č. j. 117822/2015-LPTP ze dne 15. října 2015.

Dne 5.1.2016 byla žalobkyně seznámena s podklady pro vydání rozhodnutí. Žalobkyně žádné další podklady pro rozhodnutí nenavrhla a proti uvedeným zdrojům informací nic nenamítala. Žalobkyně doplnila, že správní úřad má zkreslené informace, jelikož ukrajinské úřady do země nepouštějí mezinárodní pozorovatele a nezávislé novináře. Dva roky po tragédii ze dne 2.5.2014 policie nebyla schopna prošetřit tyto události a viníci nebyli potrestáni. Uvedla, že v průběhu roku 2015 pokračovaly atentáty na dobrovolníky, kteří podporovali rodiny padlých v Oděse. Osoby, které měly něco společného s událostmi ze dne 2.5.2014 a přežily, jsou neustále obesílány a zvány na policii, a pokud se tam nedostaví, je jim sděleno smyšlené obvinění. Automaticky jsou tyto osoby zatčeny a někam odvezeny. Jejich příbuzní je pak vypátrají v jiných oblastech Ukrajiny. Nadále pokračuje ničení rusky mluvícího obyvatelstva, i když ne v tak otevřeném rozsahu, jako tomu bylo dne 2.5.2014 v Oděse a v únoru na Majdanu.

Soud na návrh žalobkyně zopakoval důkaz Zprávou Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, konkrétně články 1, 8, 9, 49, 54, 55, 71, 78, 79, 80, 118 a 121, z nichž bylo zjištěno, že Mise OSN pro sledování lidských práv na Ukrajině (HRMMU) nadále pozorovala přetrvávající systematické svévolné věznění a věznění v samovazbě, kterého se dopouštěli příslušníci ukrajinských orgánů činných v trestním řízení a příslušníci vojenských a polovojenských útvarů, nadále bylo usilováno o to, aby byli pohnáni k odpovědnosti pachatelé případů zabití a jiných případů porušení lidských práv spáchaných během majdanských protestů v Kyjevě a pachatelé, kteří mají na svědomí úmrtí, k nimž došlo dne 2.5.2014 v Oděse. Pokud jde o Majdan, dne 6.7.2015 byl zahájen soudní proces za účasti poroty týkající se případu dvou příslušníků Berkutu, kteří byli obviněni ze zabití 39 demonstrantů v Kyjevě dne 20.2.2014 během majdanských protestů. Vyšetřování účasti dalších identifikovaných příslušníků Berkutu a bývalých vysoce postavených vládních činitelů na zabití demonstrantů se protahovalo, byl zaznamenán jen omezený pokrok v pohnání k odpovědnosti viníků, kteří mají na svědomí násilí, jež se odehrálo 2.5.2014 v Oděse. V článcích 54 až 55 se popisují případy osob, které informovaly HRMMU, že byli zatčeni speciálním útvarem Alfa, který spadá pod ukrajinskou bezpečnostní službu za použití nepřiměřené síly, ve vazbě s nimi bylo špatně zacházeno, byli biti, vystaveni slovním nadávkám, výhrůžkám, nebyla jim poskytnuta právní moc během prvního dne zadržování, jedna osoba měla být přinucena podepsat doznání. Popisován je i případ ženy trvale žijící v Doněcké oblasti, která je pod kontrolou vlády a která měla být odvezena neidentifikovanými ozbrojenými lidmi do města Kramatorsk, tam měla být držena ve sklepě, mělo jí být vyhrožováno a měla být přinucena podepsat doznání. Následně byla převezena do prostor SBU v Charkově, kde strávila téměř dva měsíce, nechodila ven, nemohla kontaktovat žádné příbuzné a nikdy proti ní nebyla vznesena žádná oficiální obvinění a nikdy nebyla předvedena k soudu. V únoru 2015 byla propuštěna v rámci „výměny“. V článku 71 je popisován případ novináře obviněného z velezrady za to, že uveřejnil video namířené proti mobilizaci, soud schválil prodloužení jeho vazby. Během sledovaného období se konala čtyři soudní přelíčení, ve dvou dnech se jich zúčastnili aktivisté ze strany Pravý sektor, kteří mávali transparenty s nápisy „Separatismus musí být potrestán“, „K. do vězení“ (K. je jméno dotyčného novináře). To vše může představovat vyvíjení nátlaku na soudce. V článcích 78 až 80 se popisuje, že pokojná manifestace uspořádaná nevládní organizací požadovala, aby odstoupil státní zástupce pro Záporožskou oblast, toto shromáždění bylo násilně rozehnáno skupinou mužů, z nichž někteří měli na sobě maskovací obleky a kukly přes hlavu, policie nezasáhla a státní zástupce pak následně uvedl, že útočníci byli „vlastenci“. V Oděse bylo příznivcům „federalismu“ nadále bráněno v tom, aby pořádali své každotýdenní manifestace poblíž Budovy odborů. Manifestace se tudíž konaly na jiném místě. Policie proti útoku příznivce „Jednoty“ nezasáhla, proti aktivistovi podporujícího „federalismus“, který použil slzný plyn, po útoků příznivců „Jednoty“, byl policií zadržen. Popisovány jsou střety v Charkově. Tam přibližně 100 osob požadovalo, aby místní orgány zaregistrovaly místní pobočku politické strany Opoziční blok, jejíž členové jsou spojováni s režimem bývalého prezidenta, pro komunální volby. Aktivisté podporující „Jednotu“ včetně členů strany Pravý sektor na tuto demonstraci zaútočili. Policie nezasáhla. Když se někteří demonstranti schovali v sídle strany Opoziční blok, útočníci házeli do sídla kameny a kouřové granáty. Policie poté obklopila budovu kordonem a zajistila bezpečný odchod lidí z prostor budovy. V článcích 118 a 121 je uvedeno, že když není podáno oficiální trestní oznámení, pracovníci orgánů činných v trestných řízeních se zdráhají zahájit vyšetřování. HRMMU je znepokojena pomalým pokrokem ve vyšetřování mučení, kterého se údajně měli dopustit příslušníci ukrajinské armády, a následného úmrtí jednoho muže ve městě Izium v Charkovské oblasti, k němuž došlo v listopadu 2014. Vojenský státní zástupce pro Charkovskou vojenskou posádku informoval HRMMU, že dva identifikovaní podezřelí budou vyslechnuti, jakmile budou nalezeni, neboť v současné době slouží v prostoru bezpečnostní operace. Mezitím byla oznámení o podezření zaslána jejich velitelům.

Na návrh žalobkyně soud provedl důkaz listinou, a to předvolebním letákem matky žalobkyně, coby kandidátky ve volbách do městského zastupitelstva města Oděsa z roku 2002, který obsahuje konstatování, že matka žalobkyně kandiduje za stranu „Žena za budoucnost“. Leták obsahuje shrnutí programu uvedené strany, která je odhodlaná ukázat ukrajinské společnosti, že jejich síla je ve spořádanosti, moudrosti, spolupráci mužů a žen, ve jménu rovnoprávnosti, rozvoje míru, stability, dobra a naděje a chce připomenout vládě na všech úrovních, že jejich hlavní odpovědností je starat se o blaho národa.

K návrhu žalobkyně soud provedl důkaz fotokopií článku ze srpna roku 2002, jehož součástí je i fotografie žalobkyně. Článek obsahuje informaci o tom, že aktivisté Asociace ženských organizací Oděské oblasti společně s Oblastní federací odborářů uspořádali ve sportovním komplexu tradiční dobročinnou akci „Brzy do školy“, jejímž cílem je pomoci připravit se do nového školního roku všem žákům, kteří se sami připravit nemohou, přičemž tato pomoc je hmotná. Žalobkyně uvedla, že se v těchto aktivitách angažovala.

V průběhu soudního řízení žalobkyně a) navrhla důkaz listinami, a to předvoláním ze dne 19.4.2016 a protokolem o domovní prohlídce ze dne 4.5.2016 k tvrzení, že její strach z pronásledování je odůvodněný a že původci pronásledování jsou představitelé státních orgánů. Soud důkaz uvedenými listinami provedl, ovšem žádná skutková zjištění z nich nečiní, neboť se jednalo o důkazy ke skutkovým novotám, které neexistovaly v době vydání rozhodnutí správního orgánu. Soud neshledal důvod pro prolomení zásady dané § 75 odst. 1 s.ř.s., podle něhož je soud povinen přezkoumat rozhodnutí podle skutkového stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného správního orgánu. V daných souvislostech soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 200/2014-27, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila možnost prolomení pravidla zakotveného v § 75 odst. 1 s.ř.s. v některých výjimečných případech. Specificky pro oblast mezinárodní ochrany Nejvyšší správní soud obecně uvedl, že soud bude povinen prolomit pravidlo stanovené v § 75 odst. 1 s.ř.s. a přihlédnout k novým skutkovým okolnostem z důvodu možného porušení článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze ve výjimečných případech. A to tehdy, pokud cizinec v řízení před soudem uvede skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu nebo nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání správního orgánu, a zároveň se o těchto skutečnostech lze domnívat, že by mohly být relevantní pro možné udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, a soud neshledá dostatečné záruky, že tyto nové skutečnosti budou dodatečně posouzeny v novém správním řízení, konec citace. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud dále připomenul, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je krajský soud „povinen se odchýlit od § 75 odst. 1 s.ř.s. a přihlížet i ke skutečnostem relevantním z hlediska mezinárodní ochrany, které vyšly najevo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tehdy, pokud by v daném případě neshledal dostatečné záruky k tomu, že budou tyto nové skutečnosti posouzeny v novém správním řízení k tomu příslušným správním orgánem z hlediska respektování zásady non – refoulement, a že bude mít žadatel o mezinárodní ochranu možnost dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jeho navrácení do země původu. Tuto otázku je třeba posuzovat vždy individuálně. Dostatečné záruky pro respektování zásady non – refoulement budou dány v případě, že bude vzhledem ke konkrétním okolnostem věci zcela zřejmé, že žadatel bude mít možnost podat novou žádost o mezinárodní ochranu a že tato nová žádost bude přípustná“.

Soud v projednávané věci dospěl k závěru, že žalobkyně a) a nezletilí žalobci mohou uvést nové skutečnosti, k nimž došlo po datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tj., že po datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí byla žalobkyně a) předvolána v označené trestní věci a byla u ní provedena domovní prohlídka, v nové žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž soud současně shledal dostatečné záruky k tomu, že tyto nové skutečnosti budou v novém správním řízení žalovaným z hlediska respektování zásady non – refoulement řádně posouzeny a že žalobkyně a) bude mít možnost, v případě, že podá novou žádost o mezinárodní ochranu, dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jejímu navrácení do země původu.

Ve vztahu k žalobním námitkám soud uvádí následující.

V projednávané věci žalobkyně a) namítala, že v případě žalobců a), b) c) jsou naplněny azylové důvody uvedené v § 12 písm. a) a § 12 písm. b) zákona o azylu a uvedla, že důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je strach z pronásledování jí a její rodiny státními orgány Ukrajiny. Uvedla, že popsala správnímu orgánu politické aktivity své i bývalého manžela v hnutí Antimajdan, skutečnosti, pro které se po událostech z 2.5.2014 přestala cítit na Ukrajině bezpečně, výhrůžky, kterým čelili její rodiče. To vše u ní vyvolává obavy o život svůj a život její rodiny v případě, že by se na Ukrajinu vrátili. Žalobkyně namítala, že nesouhlasí se závěrem žalovaného, že ve své vlasti za svou politickou činnost nebyla prokazatelně a azylově relevantním způsobem pronásledována a uvedla, že po ní nebylo lze bez dalšího spravedlivě požadovat, aby vyhledala pomoc státních orgánů Ukrajiny.

Podle ust. § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí, azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Námitka žalobkyně a) je založena na tom, že žalovanému předložila dostatek skutkových tvrzení, na základě kterých bylo možno učinit závěr, že vyvíjela ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu zákona o azylu a vyslovila nesouhlas se závěrem žalovaného, že nebyla ve své vlasti za svou politickou činnost prokazatelně a azylově relevantním způsobem pronásledována. Krajský soud souhlasí s názorem žalobkyně, že ve své vlasti vyvíjela politické aktivity, tedy činnost směřující k uplatňování politických práv. Za tohoto stavu bylo potřebné dále zkoumat, zda tato aktivita přímo či nepřímo vedla k perzekuci žalobkyně ze strany veřejné moci, resp. i soukromých osob, které jsou podporovány nebo alespoň tolerovány vládním režimem, nebo proti kterým státní orgány žalobkyni neposkytly ochranu. Projev politických práv a svobod je tedy primární podmínkou poskytnutí mezinárodní ochrany podle ust. § 12 písm. a) zákona o azylu, nikoli však samotným důvodem. Žalovaný učinil závěr, že i když žalobkyně určitým ač minimálním způsobem vyjadřovala své politické názory ve své vlasti, tím, nemá za prokázané, že by ve své vlasti byla za tuto svou činnost prokazatelně a azylově relevantním způsobem pronásledována. Z odůvodnění žalovaného je tedy patrno, že podporu a pomoc lidem v hnutí Antimajdan vnímal jako projev politických práv a svobod, když se následně zabýval možným pronásledováním a konstatoval, že z výpovědi žalobkyně rozhodně nevyplynulo, že by kvůli svým tvrzeným politickým aktivitám čelila v zemi původu jakýmkoli závažným problémům, tím méně pak azylově relevantnímu pronásledování, tj. závažnému porušení základních lidských práv. Žalovaný poukázal na skutečnost, že aby bylo možné hovořit o pronásledování ve smyslu azylového zákona, musí být v souladu s ust. § 2 odst. 6 zákona o azylu původcem pronásledování státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát, nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem, a že původcem pronásledování sice může být i soukromá osoba, to však jen za předpokladu, že lze prokázat, že stát, či jiná veřejná moc kontrolující stát není schopna nebo ochotna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním. Žalovaný dále dospěl k závěru, že v průběhu správního řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by skutečnosti ve smyslu výše uvedeného naznačovaly. Co se týká žalobkyní k její osobě tvrzeného pronásledování, žalovaný připomenul, že sama žalobkyně popsala v tomto směru pouze jediný incident, a sice, že když šla na matriku kolem domu úzkým chodníčkem, zahlédla nějakého podezřelého muže, ten ji následně v průchodu dohnal, chytil ji za rameno a ptal se na jejího otce a také jí říkal, že když ne jejího otce, tak potrestají žalobkyni a) a její děti. Žalovaný uvedl, že žalobkyně nehovořila o tom, že by uvedený muž byl představitelem ukrajinských státních orgánů či bezpečnostních složek. Poukázal na to, že sama žalobkyně sdělila, že se o pomoc na státní orgány Ukrajiny neobrátila, pouze jim nahlásila ztrátu dokladů, což doložila i v rámci správního řízení příslušným potvrzením. Údajné vyhrožování jí a jejím dětem ze strany neznámého muže policii neoznámila a nelze tedy tvrdit, že by jí policie v případu strachu z uvedeného muže nepomohla, či jí výslovně odmítla pomoci. K tvrzení žalobkyně a), že na policii nahlásila pouze ztrátu dokladů po zkušenosti matky s její stížností, žalovaný nepovažoval v tomto směru za dostatečně relevantní. Odkázal přitom na Zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva za období 16.5. až 15.8.2015, ze dne 15.8.2015, z níž citoval na str. 7 žalobou napadeného rozhodnutí, vycházel i z dalších výše citovaných podkladů a dle názoru soudu se žalovaný zabýval situací na Ukrajině dostatečně, shromáždil dostatek podkladů o možnostech ochrany tamními úřady a soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje a uzavírá, že za řízení před správním orgánem bylo zjištěno, že na Ukrajině je dostatek reálných možností, jak se bránit proti postupu policie, přičemž žalobkyně žádný z těchto postupů nevyužila. Zcela rezignovala na jakoukoli snahu vyvstalou situaci řešit s místními orgány s pouhým odkazem na ztrátu důvěry v orgány moci veřejné. Je třeba současně konstatovat, že z důkazů, které soud zopakoval v průběhu soudního řízení a které byly podkladem pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí, vyplývá, že dochází i k porušování lidských práv příslušníky ukrajinských státních orgánů, což ovšem nelze v žádném případě paušalizovat, žádný z případů popisovaných ve Zprávě Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva - Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině, neměly žádnou souvislost s žalobkyní či její rodinou. V předmětné věci bylo naopak spolehlivě zjištěno, že v zemi původu žalobkyně jsou dostupné prostředky ochrany k hájení práv, žalobkyně se je ani nepokusila využít, přičemž neexistuje žádný relevantní důvod, který by mohl vést k závěru, že žalobkyně patří do skupiny osob, které by byly terčem diskriminace nebo pronásledování ze strany úřadů a policie. Soud rovněž souhlasí s názorem žalovaného, že žalobkyní popsané incidenty, kterým byla dle jejího vyjádření vystavena kvůli její podpoře hnutí Antimajdan, potažmo vůbec nic z toho, co žalobkyně během správního řízení uvedla, nelze co do intenzity a míry označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, které by závažným způsobem porušilo základní lidská práva žalobkyně a bylo důvodem k udělení mezinárodní ochrany dle zákona o azylu. Žalovaný zcela přiléhavě poznamenal, že žalobkyně sama ve své výpovědi přednesla, že ani ona ani její otec osobně událostem ze dne 2.5.2014 nebyli přítomni. Vyzdvihl také to, že žalobkyně neměla při cestě do České republiky žádné problémy s vycestováním. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že žalobkyně a) nebyla ve své vlasti pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ust. § 12 písm. a) zákona o azylu a azyl se žalobkyni a) a nezletilým žalobcům b), c) neuděluje. Z celého kontextu rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný hodnotil ve svých závěrech tu skutečnost, že nezletilí žalobci b) a c) jsou ve věku, kdy u nich byla vyloučena možnost pronásledování z důvodu aktivit směřujících k uplatňování politických práv a svobod.

Soud rovněž sdílí názor žalovaného, že nelze dospět k závěru, že by žalobkyně mohla ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodu její rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by jí takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žalovaný akcentoval, že žalobkyně neuvedla ve vztahu ke své osobě žádné problémy s ukrajinskými státními orgány či bezpečnostními složkami, které by souvisely s její rasou, pohlavím, náboženstvím, národností, příslušností k určité sociální skupině nebo politickým přesvědčením a pro které by se obávala návratu do vlasti a žádala o mezinárodní ochranu v České republice, sama sdělila, že proti ní ve vlasti nikdy nebylo vedeno trestní stíhání. Stran jediného tvrzeného důvodu žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kdy žalobkyně uvedla obavu o bezpečnost její a její rodiny, protože jí a její rodině bylo vyhrožováno kvůli tomu, že s rodiči podporovali hnutí Antimajdan, žalovaný odkázal na své závěry o neudělení azylu z důvodu uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ust. § 12 písm. a) zákona o azylu a doplnil, že žalobkyně v průběhu pohovoru uvedla, že proti ní ve vlasti nikdy nebylo vedeno trestní stíhání a že neuvedla ve vztahu ke své osobě žádné problémy s ukrajinskými státními orgány či bezpečnostními složkami, které by souvisely s její rasou, pohlavím, náboženstvím, národností, příslušností k určité sociální skupině nebo politickým přesvědčením, pro které by se obávala návratu do vlasti a žádala o mezinárodní ochranu v České republice. Žalovaný zcela přiléhavě zdůraznil, že mezinárodní ochrana ve smyslu zákona o azylu je právním institutem výjimečným, a jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, nikoliv však před jakýmikoliv negativními jevy v zemi původu, nýbrž jen z důvodů upravených v zákoně a mezinárodní ochranu dle zákona o azylu lze v souladu s příslušnými ustanoveními zákona udělit pouze osobě, která byla v zemi své státní příslušnosti pronásledována ze strany tamních státních orgánů pro své politické aktivity, rasu, národnost, pohlaví, náboženství či příslušnost k určité sociální skupině nebo se takového pronásledování obává v případě svého návratu do země státní příslušnosti. Soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že takovéto skutečnosti v případě žalobkyně shledány nebyly a závěr žalovaného, že v případě žalobkyně a) a nezletilých žalobců b), c) neshledal odůvodněný strach z pronásledování z důvodů ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu a azyl se neuděluje, je správný.

Žalovaný se zcela dostatečně a přezkoumatelně vypořádal i s možností udělení doplňkové ochrany. Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště (§ 14a odst. 1 zákona o azylu). Za vážnou újmu se považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Dle názoru soudu správní orgán posoudil individuálně situaci žalobců na základě tvrzení žalobkyně a), které konfrontoval s informacemi získanými z různých zdrojů, které jsou součástí správního spisu, a soud se ztotožňuje s jeho závěry. K tvrzení žalobkyně, že hnutí Antimajdan, jemuž pomáhala, tvoří v podstatě lidé podporující bývalého prezidenta Janukovyče, soud uvádí, že z této okolnosti nelze dovozovat, že by na žalobkyni bylo možno pohlížet jako na představitelku režimu Viktora Janukovyče, a že by jí tedy z tohoto důvodu hrozilo trestní stíhání. Žalovaný zdůraznil, že žalobkyně v průběhu správního řízení neuvedla a žádným způsobem neprokázala, že by na Ukrajině působila a vykonávala přímou a významnou činnost pro režim Viktora Janukovyče, pro kterou by mohla nyní ve své vlasti čelit trestnímu stíhání. Žalobkyně ani neuvedla, že by proti ní bylo v její vlasti vedeno trestní stíhání. S těmito závěry žalovaného se soud ztotožňuje. Soud sdílí názor žalovaného, že v průběhu správního řízení nebyla zjištěna žádná skutečnost, z níž by vyplývalo, že by žalobkyně byla na Ukrajině vystavena skutečně hrozícímu nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu. Žalovaný se v daných souvislostech zabýval i bezpečnostní situací v zemi původu, zdůraznil, že žalobkyně trvale žila se svou rodinou v Oděské oblasti, které se zhoršená bezpečnostní situace na Východě země netýká a poukázal také na to, že žalobkyně se v průběhu celého řízení nezmínila o žádných problémech, které by měla mít z důvodu bezpečnostní situace na Ukrajině. Závěr žalovaného, že žalobkyně a) a nezletilí žalobci b), c) nesplňují důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu je správný.

Z výše uvedených důvodů soud po provedeném řízení žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce ve věci úspěch neměl a žalovaný se náhrady nákladů řízení vzdal.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Brno, Moravské náměstí č. 6. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ostravě dne 25.10.2016

Mgr. Jarmila Úředníčková

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru