Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

63 Az 12/2010 - 51Rozsudek KSOS ze dne 07.06.2011

Prejudikatura

56 Az 41/2009 - 32

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 Azs 9/2012 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

63Az 12/2010-51

e.č. X

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Bohuslavou Drahošovou

v právní věci žalobkyně: I. J., t.č. Pobytové středisko Havířov, Na Kopci 5, Havířov-

Dolní Suchá, zastoupené Asociací pro právní otázky Imigrace, o.s., Plzeň, Zahradní

21, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti

rozhodnutí žalovaného ze dne 22.11.2010, č.j. OAM-209/LE-BE02-PA03-2010, ve

věci mezinárodní ochrany,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím žalovaného ze dne 22.11.2010, č.j. OAM-209/LE-BE02-PA03-2010, které žalobkyně napadla žalobou ze dne 20.12.2010, žalobkyni nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13 , § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu), když správní orgán dospěl k závěru, že žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod.

Pokračování -2- 63Az 12/2010

Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí citoval vyjádření žalobkyně, které uvedla do protokolu o pohovoru ze dne 7.9.2010. Mimo jiné zdůraznil, že žalobkyně vypověděla, že nevěděla o tom, že svou zemi vlastně opouští. Žila doma velmi šťastně se svou rodinou, než jí zemřela matka a žádným způsobem se nezapojovala do politického dění v Kamerunu. O udělení mezinárodní ochrany požádala v ČR až poté, co jí klubu zajistili příslušníci cizinecké policie. Žalovaný vzal za objasněno, že důvodem k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně je její snaha zajistit si prostřednictvím řízení o mezinárodní ochraně legální pobyt na území ČR, aby se nemusela vrátit do Kamerunu, kde se obává toho, že tam již nikoho nemá. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, jak jsou vymezeny v ust. § 12 písm. a/, b/, § 13, § 14 a § 14a/, b/ zákona o azylu. Po posouzení žadatelčiny výpovědi nedospěl k závěru, že by žadatelce byl v Kamerunu uložen trest smrti či jí vykonání tohoto trestu hrozí. Není důvod se domnívat, že by mohla být v případě svého návratu do vlasti vystavena mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Žalobkyni dle jejího vyjádření v zemi původu nehrozilo ani nehrozí žádné nebezpečí vážné újmy. Svým odchodem se snažila vyřešit především svou sociální a ekonomickou situaci. Při hodnocení žadatelčiny situace v zemi původu ve vztahu k překážkám vycestování vycházel správní orgán z její výpovědi a informace MZV ČR č.j. 107757/2010-LPTP ze dne 15.6.2010. Na základě informací z databáze ČTK správní orgán konstatoval, že v Kamerunu neprobíhá žádný takový ozbrojený konflikt, v rámci něhož by mohlo dojít k vážnému ohrožení života nebo lidské důstojnosti osoby žadatelky. Případné vycestování jmenované nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR. Správní orgán nedospěl k závěru, že by jí v případě návratu do vlasti mohlo hrozit skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu. Shledal, že žadatelka nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a) zákona o azylu a doplňkovou ochranu neudělil. Dále shledal, že žadatelka nesplňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14 b/ zákona o azylu.

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhala zrušení v záhlaví rozsudku uvedeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uvedla, že správní orgán v předchozím řízení o udělení mezinárodní ochrany porušil § 3 zák. č. 500/2004 Sb., když řádně neprověřil skutečnosti týkající se nedobrovolného zavlečení žalobkyně do ČR. Dle jejího názoru žalovaný konkrétně nezohlednil např. skutečnosti, že žalobkyně opustila zemi původu bez vlastního souhlasu, byla po celou dobu své cesty do ČR pod vlivem léků podávaných neznámým mužem, v průběhu cesty byla omezována na svobodě v zamčených prostorách a obávala se o svůj život a při pobytu v ČR jí byl podstatně omezen volný pohyb. Žalovaná vytýkala, že správní orgán neposoudil uvedené skutečnosti v kontextu informací o zemi původu, ačkoliv z dostupných zpráv o stavu lidských práv v Kamerunu jasně vyplývá závažnost problémů v obchodování se ženami, oblasti sexuálního průmyslu. Odkazovala na výňatek z aktuální zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu lidských práv v Kamerunu v r. 2009. Dovozovala, že opomenutí těchto skutečností má zásadní vliv na aplikaci ust. § 12, § 14, § 14a zákona o azylu. Žalobkyně je osobou nacházející se v tíživé sociální situaci, ale také osobou, která se stala obětí sexuálního násilí a obchodu s lidmi. Správní orgán dle jejího názoru nezohlednil zásadní okolnosti týkající se obchodování s lidmi a sexuálního násilí. Domnívala se, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené v § 12 zákona o azylu. Uvedla, že správní orgán nezkoumal velmi citlivé

Pokračování -3- 63Az 12/2010

otázky sexuálního násilí a obchodování s lidmi, které v případě žalobkyně zakládají odůvodněný strach z pronásledování z důvodu jejího pohlaví. Vytýkala, že žalovaný správní orgán se nezabýval ani faktem, že spadá do zranitelné skupiny, která se velmi často stává obětí obchodování s lidmi. Pochází z převážně rurálního prostředí, má velmi omezené vzdělání a před svým zavlečením do ČR pobývala ve větším městě bez jakéhokoliv sociálního zázemí. Namítala, že žalovaný neprověřil zcela zásadní skutečnosti zakládající odůvodněný strach z pronásledování z důvodu pohlaví a že nezjistil dostatečným způsobem konkrétní skutkovou podstatu, opomenul zahrnout skutečnost, že žalobkyně se stala obětí obchodu s lidmi v oblasti sexuálního průmyslu, ačkoliv tato skutečnost vyplývala z průběhu řízení u MO.

Žalobkyně dovozovala, že jí hrozí v případě návratu do země původu nebezpečí vážné újmy ve smyslu ust. § 14 zák. o azylu, plynoucí z pronásledování souvisejícího s příslušností k určitému pohlaví.

V písemném vyjádření k žalobě ze dne 13.1.2011 žalovaný uvedl, že při hodnocení podání vycházel především z vlastních tvrzení žalobkyně sdělených v průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany, z nichž bylo zjištěno, že důvodem její žádosti o udělení mezinárodní ochrany je přání zůstat zde, neboť v Kamerunu nikoho nemá. Žalovaný popřel oprávněnost námitek uvedených žalobkyní a současně s nimi nesouhlasil. Uvedl, že se případem žalobkyně řádně zabýval, posoudil její případ individuálně a její výpovědi porovnal s dostatečným množstvím aktuálních informací o zemi původu, které popisují, jak obecnou situaci v zemi původu, tak konkrétně situaci a možnosti faktické ochrany v návaznosti na případ jmenované. Žalobkyně měla možnost se před vydáním rozhodnutí s obsahem těchto zpráv seznámit, vyjádřit se k nim a navrhnout doplnění. Žalovaný odkázal plně na závěry vydaného rozhodnutí a shrnul, že z výpovědi žalobkyně jednoznačně vyplynulo, že ve vlasti neměla potíže se státními orgány a ani se soukromými osobami. Neuvedla žádné konkrétní příklady pronásledování její osoby z důvodu rasy, pohlaví, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či pro její politické přesvědčení. Z její výpovědi nelze dovodit, že by se stala obětí sexuálního násilí ve vlasti. O ničem takovém nehovořila. Toto nenaznačila a ani ničeho takového se neobávala v případě návratu. Žalovaný odkázal na její výpověď k pohovoru. Skutečnost, že odcestovala za pomoci cizího muže, tzv. „bělocha“ z vlasti, nelze bez dalšího považovat za důvod k udělení azylu dle taxativně vymezených důvodů zákona o azylu. Z informací o zemi původu sice vyplývá, že v Kamerunu dochází k sexuálnímu zneužívání žen, avšak tyto problémy nijak nesouvisí s konkrétním případem dotyčné. Žalovaný správní orgán tak nemohl dojít k závěru, že by státní orgány žadatelčiny vlasti nebyly schopny jí pomoci v oblasti sociální a že by tedy jmenovaná musela vyhledat pomoc mezinárodní. Z průběhu správního řízení vyplynulo, že žalobkyně podala svou žádost o udělení mezinárodní ochrany z důvodu legalizace svého pobytu na území České republiky až poté, co byla policejními orgány zadržena a umístěna v zařízení pro zajištění cizinců. V České republice pobývá více než 1 rok a po většinu této doby se živila jako tanečnice v nočním klubu. Jelikož jí bylo uloženo správní vyhoštění, rozhodla se vzniklou situaci řešit vstupem do řízení o udělení mezinárodní ochrany, aby tímto krokem zlegalizovala své další setrvání na území ČR a vyhnula se tak jeho realizaci. Žalovaný uvedl, že posoudil, zda žalobkyně splňuje podmínky pro přiznání azylu dle

Pokračování -4- 63Az 12/2010

§ 13 a § 14 zákona o azylu. Uvedl, že žalobkyně neuvedla žádnou skutečnost, kterou by se domáhala udělení azylu z humanitárních důvodů a žalovaný správní orgán nemohl do svého uvážení v tomto případě zahrnout, že se stala obětí sexuálního průmyslu neboť ona sama nic takového neuvedla. Neshledal, že by v jejím případě byly dány důvody pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust. § 14a a 14b zákona o azylu. Navrhoval zamítnutí žaloby.

Krajský soud vycházel z napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 22.11.2010, č.j. OAM-209/LE-BE02-PA03-2010, a z připojeného správního spisu žalovaného téhož čísla jednacího. Při řízení o žalobě žalobce vycházel přitom krajský soud z ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) a ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného (ust. § 75 s. ř. s.).

Z obsahu správního spisu, zejména ze žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany a protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, sepsané odborem azylové a migrační politiky MN ČR, prac. Bělá -Jezová ze dne 1. 9. 2010 a 7.9.2010 krajský soud zjistil, že žalobkyně při podání žádosti nedoložila žádný doklad osvědčující její totožnost a státní příslušnost. Správní orgán rozhodující ve věci proto vycházel z jejího čestného prohlášení o totožnosti, které učinila 1.9.2010. Pohovor ze dne 7.9.2010 byl veden v jazyce anglickém za přítomnosti kvalifikované tlumočnice a žadatelčiny zmocněnkyně paní J. N. z neziskové organizace ASIM. Žalobkyně v průběhu sepisu žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 1.9.2010 (sama neumí

psát) a při pohovoru 7.9.2010 objasnila, že žila do smrti své matky v malé vesnici Baku poblíže větší obce Duala. Pěstovali brambory. Opustila zemi původu, když jí zemřela v červenci 2009 matka. Zůstala sama s malým hluchoněmým bratrem.

Bratr byl nemocný, odvedla si ho nějaká stará paní. Smrt matky jí zasáhla, nebyla schopna přemýšlet. Nikdo jí neubližoval. Po smrti matky plakala a seděla u silnice. Nějaký muž, běloch, se jí ptal proč pláče. Neodpovídala mu. Tentýž den po dlouhé době se tento muž vrátil zpět. Vyprávěla mu o své rodině, řekl, aby šla s ním. Jela s ním, dál jí najíst, napít, ubytoval jí v jednom pokoji, kde spala. Pak spolu odjeli autem, předtím jí dal nějaké tablety. Pak viděla moře. Zase jí dal jídlo a tablety. Pak nastoupila do osobního auta a pak se vzbudila na nějaké lodi. Odjela lodí, bez dokladů, v podpalubí. Neví, přes které země plula. Pak někde vystoupila. Poté co vystoupila viděla jen samé bělochy. Muž , který jí odvedl z Kamerunu, jí posadil do auta, jela několik hodin. Vystoupila v Praze. Nevěděla, že svou zemi opouští.

Žila velmi šťastně se svou rodinou než jí zemřela matka . Nevěděla, jestli je pro ni Česká republika cílovým státem. Za svého pobytu v cizině spojení se svým zastupitelským úřadem nenavázala. Nemá kam jít a nechce se vrátit. Dále pak uvedla, že nikdy proti ní nebylo vedeno trestní stíhání ani v současné době stíhání proti ní není vedeno. Bílému muži , který jí pomohl opustit vlast říkala strýčku, protože byl starší. Tento muž jí nic nesliboval. Šla s ním, protože neměla kam jít. Sledovala tohoto muže, až přišli k soše jezdce. Řekl jí, aby si sedla, že přijde a odešel. Čekala do večera. Pak oslovila dvě dívky a ty jí ukázaly lidi z Afriky.

Afričanky se jí ujaly, odvedly k sobě do bytu. Protože byla nemocná, koupily jí léky. Tam byla asi 3 měsíce. Pak jí řekly, že musí pracovat, ukázaly jí klub v Praze s tím, že tam bude pracovat. Tančila vždy v noci, za práci dostala zaplaceno. Nic jiného nedělala. Tato práce se jí nelíbila. Jedna z dívek ji odvezla do Plzně a tam tančila v jiném nočním klubu. Kromě tance nic jiného po ní nechtěly. Dívka jí slíbila jí, že jí odveze na cizineckou policii a vyřídí doklady, pokud bude mít 2000 euro. V klubu ji

Pokračování -5- 63Az 12/2010

vypláceli zákazníci. Mohla se pohybovat sama i mimo klub, mohla si jít něco koupit do supermarketu.. O mezinárodní ochranu nepožádala dříve, neboť o tom nevěděla. O možnosti požádat o mezinárodní ochranu byla informována jednou Ukrajinkou. Cestovní pas, kterým se prokázala v klubu při policejní kontrole, získala tak, že při hádce s jednou z žen jí strhla z ramene kabelku s tím, že kabelku vrátí až ona jí vrátí peníze. Kabelka s pasem u ní zůstala.

Rozhodnutím služby cizinecké policie, oblastní ředitelství služby cizinecké policie Plzeň ze dne 13.8.2010 bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR byla stanovena na 5 let. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že správním orgánem bylo zjištěno, že účastnice řízení během pobytové kontroly, kterou prováděli policisté inspektorátu cizinecké policie Plzeň v prostorách night clubu Lyon v Plzni, se pokusila o útěk a následně předložila jako svůj vlastní cestovní pas Velké Británie č. 203904235, vystavený na jméno W. V., nar. X. Tento doklad vykazoval znaky po změnění a pozdějším zkoumáním bylo zjištěno, že do cestovního pasu byla vlepena padělaná ID strana dokladu. Bylo zjištěno z její výpovědi, že do ČR přicestovala v červenci 2009 bez cestovního pasu, který nikdy nevlastnila. O vízum v ČR nikdy nežádala. V ČR si opatřila uvedený cestovní pas Velké Británie, o kterém věděla, že je pozměněný. Správní orgán vyžádal závazné stanovisko MV ČR, zda vycestování cizince je možné v závažnosti na kritéria upravená v § 79 zák.č. 326/99 Sb. Závazné stanovisko správní orgán obdržel 13.8.2010. MV v něm konstatuje, že vycestování cizince je možné, přestože jmenovaná uvedla obavy o svůj život v domovském státu. Správní orgán vycházel z informací ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv ve státě, do kterého má být správně vyhoštěna a neshledal žádný z důvodů znemožňujících vycestování podle § 179 zák.č. 326/99 Sb.

Výčet důvodů pro poskytnutí mezinárodní ochrany podle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu je taxativně vymezen, a jiné než tam uvedené důvody nezakládají důvod pro udělení azylu. Podle výše citovaného ustanovení se mezinárodní ochrana udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec

a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo

b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Za pronásledování se podle § 2 odst.8 zákona o azylu, pro účely tohoto zákona, považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého

Pokračování -6- 63Az 12/2010

posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu.

Podle § 13 odst. 1 z.č. 325/1999 Sb. rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12.

Podle odst.2 rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí

a) manžel nebo partner azylanta,

b) svobodné dítě azylanta mladší 18 let,

c) rodič azylanta mladšího 18 let, nebo

d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 11.

Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství před udělením azylu azylantovi. Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny partnerovi azylanta je trvání partnerství před udělením azylu azylantovi (odst.3).

Podle ust. § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

Podle § 14a odst.1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

Podle odst.2 téhož ustanovení za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje

a) uložení nebo vykonání trestu smrti,

b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu,

c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo

d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení.

Pokračování -7- 63Az 12/2010

Podle odst.2 rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí

a) manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany,

b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let,

c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let,

d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2

odst. 11.

Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany podle odst.třetího je trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany je trvání partnerství před udělením doplňkové ochrany cizinci.

Žalobkyně předložila k důkazu zprávu MZV USA, úřadu demokracie lidských práv a práce, zprávy země o uplatňování lidských práv r. 2009 ze dne 11.3.2010 zaměřenou na ženy. Dle této zprávy v prosinci r. 2008 studie nevládní organizace La Maison des DROITS de ľ HOMME se sídlem v Douala podala zprávu, že přibližně 39 % žen trpí fyzickým násilím. Přestože zákon zakazuje sexuální obtěžování, nebyly během roku nahlášeny a stíhány téměř žádné případy. Tradiční zákon je vůči ženám daleko více diskriminační. Zákon zajišťuje dítěti právo na vzdělání, školní vzdělání bylo povinné do věku 14-ti let a ve veřejných základních školách bylo zdarma. Zákon kriminalizuje obchodování s dětmi a otroctví a zakazuje prostituci, nucenou práci a další trestné činy spojené s obchodováním s lidmi. Ženy a děti byly tradičně vystavovány největšímu riziku obchodování obecně za účelem sexuálního zneužívání a nucené práce. Zákon stanoví, že kterákoliv osoba, která se zapojí do trestných činů spojených s obchodováním s lidmi, bude potrestána odnětím svobody na dobu od 6-ti měsíců do 20-ti let. Dle zpravodajů během roku vláda případy obchodování stíhala. Vláda pokračovala v práci s místními a mezinárodními nevládními organizacemi, aby obětem obchodování s lidmi poskytla dočasnou ochranu a pomoc.

Na základě skutečností zjištěných ze správního spisu žalobce dospěl soud k závěru, že žalobkyně neopustila zemi původu z důvodu, že by byla pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod, ani ze strachu z pronásledování z důvodů rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo zastávání politických názorů. Bylo zjištěno, že žalobkyně opustila zemi původu dobrovolně, bez nátlaku, bez násilí, když jí zemřela v červenci 2009 matka. Zůstala sama s malým hluchoněmým bratrem. Dle tvrzení žalobkyně nějaký muž, běloch, jí pomohl odjet do ČR. Odjela lodí bez dokladů v podpalubí. Neví, přes které země plula. Muž, který ji odvedl z Kamerunu ji posadil do auta. Jela několik hodin, vystoupila v Praze. Za svého pobytu v cizině spojení se svým zastupitelským úřadem nenavázala. Nemá kam jít a nechce se vrátit. Nikdy proti ní nebylo vedeno trestní stíhání ani v současné době stíhání proti ní není vedeno. Vzdělání má základní, členem žádné politické strany ani jiné organizace nikdy nebyla.

Pokračování -8- 63Az 12/2010

Dle informace MZV ČR, týkající se Kamerunu ze dne 15.6.2010, že ZU ČR Abj ani HK Douala nemají žádné informace o tom, že by Kamerunským občanům žádajícím v zahraničí o mezinárodní ochranu hrozil postih ze strany státních orgánů. Vzhledem k velké toleranci kamerunských orgánů vůči uprchlíkům ze sousedních zemí je tato možnost málo pravděpodobná.

Důvody pro udělení mezinárodní ochrany jsou v ustanovení § 12 zákona o azylu taxativně vymezeny. Jiné, než vymezené důvody nelze tomuto ustanovení podřadit. Žalobkyně neprokázala a ani netvrdila, že by byla pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod. Nebylo prokázáno a žalobkyně ani netvrdila, že by měla odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo na základě zastávání politických názorů ve státě, jehož občanství má. Žalobkyně neuváděla , že by měla ve vlasti potíže jakéhokoliv rázu. Případné vycestování jmenované nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR.

Skutečnosti uváděné žalobkyní nebylo možno podřadit důvodům pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu.

Žalobkyně nesplňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu, když se nejedná o manžela azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, rodiče azylanta mladšího 18 let ani o zletilou osobu odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Nejde ani o sloučení rodiny manžela azylanta, jehož manželství trvalo před udělením azylu azylantovi.

Pokud jde o udělení mezinárodní ochrany podle § 14 zákona o azylu, to je vázáno na důvody zvláštního zřetele hodné pro případ, že nejsou podmínky pro udělení azylu ve smyslu ust. § 12 cit. zákona. Je věcí správního uvážení rozhodujícího orgánu. Na udělení této formy mezinárodní ochrany nemá žalobce subjektivní právo. Soud při přezkoumávání takového rozhodnutí nehodnotí výsledek úvahy správního orgánu, nýbrž pouze to, zda rozhodnutí logicky plyne z provedených důkazů a zda k němu správní orgán dospěl řádným procesním postupem, tedy z hlediska dodržení práv na spravedlivý proces. Na udělení mezinárodní ochrany z humanitárních důvodů není právní nárok. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.

Žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle § 14 zákona o azylu a nesplňuje ani podmínky doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 z.č. 325/1999 Sb., neboť nebylo zjištěno, že v jejím případě jsou důvodné obavy, že pokud by byla vrácena do státu, jehož je státní občanem, hrozilo by jí skutečné nebezpečí vážné újmy (uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu). Ostatně žalobkyně ani nic takového před správním orgánem netvrdila.

Pokračování -9- 63Az 12/2010 Žalobkyně ve své vlasti neměla potíže se stáními orgány ani se soukromými osobami Žalobkyně uvedla , že měla problém poté, co zemřela její matka a ona se nechtěla vrátit domů. Nebylo tedy prokázáno, že by žalobkyni hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Neuvedla , že by se stala obětí sexuálního násilí ve vlasti a ani nenaznačila, že by se v případě návratu do vlasti obávala sexuálního násilí. Pokud doložila k důkazu Výňatek z aktuální zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu lidských práv v Kamerunu v roce 2009 se zaměřením na diskriminaci, sociální zneužívání a obchodování s lidmi, pak soud zjistil, že zákon zakazuje diskriminaci založenou na pohlaví a přikazuje, že všichni mají stejná práva a povinnosti. Vláda nicméně tato ustanovení účinně neprosazovala. Násilí a diskriminace vůči ženám, obchodování s lidmi a diskriminace vůči etnickým menšinám a homosexuálům představovaly problémy. Tato část předložené zprávy se však nijak netýká žalobkyně, která sexuální násilí na své osobě ani nezmínila , ničeho takového se neobávala. Nebyla rovněž obětí domácího násilí. Naopak žalobkyně prohlásila, že žila velmi šťastně se svou rodinou, než jí zemřela matka. Vlast opustila s „bílým mužem dobrovolně.

Žalobkyně nesplňuje podmínky doplňkové ochrany podle ust. § 14b z.č. 325/1999 Sb., když se nejedná o rodinného příslušníka osoby požívající doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny.

Smyslem mezinárodní ochrany je poskytnout cizinci ochranu před takovými negativními jevy v zemi jeho původu, které lze podřadit některému z důvodů pro udělení azylu podle § 12 a násl. zákona o azylu, nebo některému z důvodu pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a téhož zákona (viz rozsudky NSS č.j. 6 Azs 12/2003-49 z 6.11.2009 a č.j. 9Azs 45/2009-94 z 18.3.2010).

Institut mezinárodní ochrany nelze chápat jako jeden z prostředků k legalizaci pobytu cizince na území České republiky a nelze jej využívat jako „náhradní řešení“ v případech, kdy cizinec nesplňuje podmínky pro získání trvalého pobytu podle zákona č. 326/1999 Sb. Snaha o legalizaci pobytu na území České republiky je sice důvodem pochopitelným, nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných, mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu ust. § 14 z.č. 325/1999 Sb.

Krajský soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, když žalovaný při posuzování žádosti žalobkyně postupoval v souladu s příslušnými právními normami a dbal na zachování všech práv žalobkyně garantovaných jí právním řádem České republiky. Jak bylo zjištěno z pohovoru s žalobkyní, žalobkyně měla možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům, příp. navrhnout jejich doplnění. Jak vyplývá z dokumentů založených ve správním spise, žalovaný si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval. Pokud žalobkyně v žalobě namítala, že žalovaný řádně neprověřil skutečnosti týkající se nedobrovolného zavlečení žalobkyně do ČR, nezohlednil, že žalobkyně opustila zemi původu bez vlastního souhlasu, je toto tvrzení v žalobě v rozporu s tvrzeními žalobkyně v průběhu řízení před správním orgánem, když žalobkyně opustila dle svého tvrzení zemi původu dobrovolně. Po příjezdu do ČR se mohla volně pohybovat, neobrátila se s žádosti o pomoc na zastupitelský úřad své vlasti.

Pokračování -10- 63Az 12/2010

Pokud v žalobě je zdůrazňována závažnost problémů obchodování se ženami v oblasti sexuálního průmyslu,jistě se jedná o závažný problém, nicméně z výpovědi žalobkyně před správním orgánem vyplynulo, že tento problém se žalobkyně netýkal, když žalobkyně nic takového netvrdila ani nenaznačovala. Lze připustit, že žalobkyně se po smrti matky nacházela v tíživé sociální situaci. Tato okolnost však není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení § 12 zákona o azylu. Je-li v žalobě uvedeno, že správní orgán neposoudil uvedené skutečnosti v kontexu informací o zemi původu a že v případě žalobkyně se jedná o osobu, která se stala obětí sexuálního násilí a obchodu s lidmi, pak tento údaj uvedený v žalobě, je rovněž v přímém rozporu s tvrzeními žalobkyně, jak je uvedla do protokolů o pohovoru. Žalobkyně totiž uvedla, že z vlasti odešla „se strýčkem“ dobrovolně, poté, co jí zemřela matka.

Soud ze všech shora uvedených skutečností došel k názoru, že žalovaný nepochybil, když žalobkyni podle shora citovaného ustanovení § 12 zákona o azylu mezinárodní ochranu neudělil. Žalovaný také nepochybil v tom, že neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu, neboť pro udělení mezinárodní ochrany dle těchto zákonných ustanovení nebyly shledány žádné relevantní skutečnosti.

K řešení otázek, týkajících se pobytu cizinců na území České republiky slouží zákon o pobytu cizinců č. 326/1999 Sb. a žalobkyně může k úpravě svého budoucího pobytu na území ČR využít instituty tohoto zákona, pokud splňuje nebo splní podmínky v tomto zákoně stanovené, kde tyto instituty nelze nahrazovat udělením mezinárodní ochrany podle zákona o azylu. Žalobkyně si ke své ochraně nemůže „vybrat“ zákon č. 325/1999 Sb., o azylu , který je specifickou normou sloužící jako štít lidem, kteří byli ve své vlasti pronásledováni či byli ohroženi vážnou újmou, nikoliv univerzálním nástrojem k legalizaci pobytu. Žalobkyně nijak neprokázala, že by se na ni tento zákon vztahoval.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soud podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl žalobu jako nedůvodnou.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1,2 s.ř.s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná . Žalovaný se náhrady nákladů řízení vzdal.

Výrok o nákladech státu je odůvodněn ustanovením § 36 odst. 2 s. ř. s., podle kterého náklady spojené s přibráním tlumočníka platí stát. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel nebo jeho zástupce nemá vysokoškolské právnické vzdělání.

V Ostravě, dne 7. června 2011

Za správnost vyhotovení: Samosoudkyně:

Jana Valošková
JUDr. Bohuslava Drahošová,v.r.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru