Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

63 Az 10/2010 - 41Rozsudek KSOS ze dne 02.08.2011

Prejudikatura

4 Azs 23/2003

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 Azs 2/2012 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

63Az 10/2010-41

e.č. X

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Bohuslavou Drahošovou

v právní věci žalobkyně: O. Ch., bytem t.č. PoS Havířov-Dolní Suchá, Na Kopci 5,

proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti

rozhodnutí žalovaného ze dne 22.9.2010, č.j. OAM-81/ZA-14-ZA12-2010, ve věci

mezinárodní ochrany,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhala zrušení v záhlaví rozsudku uvedeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uvedla, že v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany byla zkrácena na svých právech. Žalovaný v předchozím řízení o udělení mezinárodní ochrany porušil § 3 správního řádu, když nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Dále namítala, že žalovaný porušil § 12 písm. b) zákona o azylu, přičemž uvedla, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené v § 12 a dále, že porušil § 14a zákona o azylu, neboť v případě návratu hrozí jí nebezpečí vážné újmy.

Dále uvedla, že podala žádost o mezinárodní ochranu především z důvodu obavy z pronásledování ze strany svého bývalého přítele, který ji přibližně od r. 2007 nutí do sňatku s ní, a který zastává otevřeně nábožensky extremistické názory. „Před jednáním přítele nenalezla u státních orgánů žádnou ochranu. Přestože se v r. 2009 obrátila na policii s podnětem směřujícím proti jednání bývalého přítele, policie nikdy neučinila žádný další krok ve věci. Odkázala na Příručku k postupům pro určování právního postavení uprchlíků a vybraná doporučení UNHCR z oblasti mezinárodní ochrany – Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, dle které odůvodněnost strachu v sobě zahrnuje jak subjektivní obavy, tak objektivní podpoření těchto obav obecnou situací v zemi původu. Subjektivní aspekt je v jejím případě třeba vyvodit z neustálého strachu z jednání bývalého přítele, který zastával otevřeně extremistické postoje. Přítel ji sledoval, nutil ji jednak pokračovat ve vztahu s ním a jednak k dodržování tradičního způsobu života jako např. dodržování přísného náboženského režimu, zahalení hlavy šátkem. Uvedla, že objektivní situace v Alžíru plně podporuje její obavy z toho, že proti jednání směřovaného vůči ženám se nelze domoci efektivního zásahu. Odkazovala na obsah zpráv o zemi původu a uvedla, že žalovaný ze zpráv o zemi původu použil jen ty části, které hovořily v neprospěch žadatelky a nezohlednil ty pasáže, které svědčily ve prospěch žadatelčiných tvrzení, tzn. zejména pasáže o přetrvávajícím násilí vůči ženám bez efektivní státní pomoci.

K pronásledování pak uvedla, že přítel ji sledoval, nutil jednak k pokračování ve vztahu s ním, a jednak k dodržování tradičního způsobu života, jako např. zahalení hlavy šátkem a takové jednání je bezpochyby minimálně opatřením, jež působí psychický nátlak, resp. se v závislosti na konkrétní podobu jednotlivých částí jednání může jednat i např. o porušení jejího práva na osobní svobodu. Toto jednání je prováděno ze strany soukromé osoby a stát není schopen zajistit jí ochranu před takovým jednáním, resp. toto jednání v podstatě trpí. Pokud se jedná o nevládní organizace, uvedla, že neschopnost státu zajistit ochranu, tyto organizace nemohou v žádném případě zhojit. Pod bodem „C“ žaloby uvedla, že k jednání ze strany jejího bývalého přítele docházelo z důvodu žadatelčina pohlaví. V případě pronásledování z důvodu pohlaví stát není schopen účinně zasáhnout. Vytýkala, že správní orgán v použitých zprávách o zemi původu nezohlednil ty pasáže, které hovoří ve prospěch žadatelky, tedy ty které poukazují na alarmující propast mezi legislativními opatřeními a praktickou situací.

K ustanovení § 14a zákona o azylu uvedla, že skutková zjištění správního orgánu nejsou taková, aby nevznikaly důvodné pochyby, neboť byly zohledněny jen části použitých zpráv.

V písemném vyjádření k žalobě ze dne 29.10.2010 popřel žalovaný oprávněnost námitek uvedených žalobkyní a současně s nimi nesouhlasil. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost o udělení azylu, použité informace o zemi původu, výpovědi žalobkyně a na vydané rozhodnutí ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, jako správního orgánu, který postupoval v souladu s příslušnými právními normami a procesně správným způsobem, dbal na

ochranu všech práv garantovaných žalobkyni právním řádem České republiky.

Uvedl, že případem žalobkyně se řádně zabýval, posoudil její případ individuálně a její výpovědi porovnal s dostatečným množstvím aktuálních informací o zemi původu, které popisují, jak obecnou situaci v zemi původu, tak konkrétní situaci a možnosti faktické ochrany v návaznosti na případ jmenované. Kromě jiného žalobkyně měla možnost se před vydáním rozhodnutí s obsahem těchto zpráv seznámit, vyjádřit se k nim a navrhnout doplnění. Odkázal na závěry svého rozhodnutí. Dodal, že jmenovaná požádala o udělení mezinárodní ochrany kvůli obavám z jednání jejího přítele. Uvedla, že se zmíněným mužem udržovala kontakt dobrovolně od r. 2005 a jejich vztah po celou dobu tajila. V r. 2007 jí přítel začal nutit k sňatku, a proto se mu začala vyhýbat. Uvedla, že pomoc v případě přítelova obtěžujícího jednání nevyhledala u žádných kompetentních orgánů a ani u svých rodinných příslušníků. Z její výpovědi nevyplývá, že by ji státní orgány v její vlasti měly odmítnout pomoc v případě, že by se na ně obrátila. Pokud se jedná o námitku, že existuje propast mezi přijatou legislativou a účinnou faktickou pomocí poskytovanou zneužívaným alžírským ženám ze strany státu, žalovaný uvedl, že skutečnost, že daná země není plně demokratickou, či poukaz na jisté problémy v uplatňování zákonů, ještě samo o sobě neznamená pronásledování dotyčné dle ust. § 12 zákona o azylu a ani toto nedokládá, že by stát v otázce násilí vůči ženám zůstal netečný. Zprávy naopak ukazují, že alžírská Národní strategie pro boj s násilím na ženách vypracovaná pověřenou ministryní pro rodinu a postavení žen ve spolupráci s ostatními zainteresovanými osobami, je tou nejslibnější aktivitou, neboť klade důraz na mnohostranný přístup založený na lidských právech a zorný úhel emancipace. Informační prameny použité jako podklady pro rozhodnutí jasně citují, že alžírský stát přijal zákonné normy a zavádí tedy opatření vůči partnerskému či manželskému násilí na ženách a skutečnost, že žaloby podávané ženami, kvůli znásilnění a násilí, se u alžírských soudů setkávaly s překážkami, však neznamená, že by se dotyčná obdobné pomoci nemohla dožadovat v případě svých obtíží se soukromou osobou či že by skutečně jí státní orgány tuto pomoc odmítly poskytnout či nebyly schopny poskytnout, a to s ohledem na to, že aktivisté za práva žen oznamovali, že orgány pro vymáhání práva se k této otázce staly citlivějšími. Žalovaný uvedl, že problémy v oblasti získávání faktické pomoci obětem násilí v žádném případě nijak nepominul, ovšem vždy prvotní a základní je výpověď žadatelky, která se žádným způsobem faktické pomoci ve vlasti nedožadovala a neprokázala tak, že by jí stát za přispění organizací na obranu práv žen nebyl schopen či ochoten faktickou pomoc poskytnout.

Žalovaný uvedl, že neměl důvod dojít k závěru, že žadatelka by se mohla ve své vlasti z důvodu svého pohlaví cítit diskriminovaná. Státní orgány její vlasti přijaly dostatečné množství legislativy zaručující ochranu práv žen. Ženy zastávají v Alžírsku vysoké posty ve státní sféře i soudnictví. Navrhovatelka ve svých výpovědích uvedla, že vystudovala gymnázium, absolvovala kurs na krejčovou, dokonce i modelingový kurs a pracovala nějaký čas jako prodavačka. Poté zůstala v domácnosti u svých rodičů a přivydělávala si. Žadatelčino konstatování o špatné ekonomické situaci panující v Alžírsku nelze rovněž považovat za skutečnost ospravedlňující její žádost o udělení mezinárodní ochrany, jelikož ekonomická

situace dopadá na všechno obyvatelstvo stejně, přičemž žalobkyně neuvedla žádný případ, na základě kterého by správní orgán mohl dojít k závěru, že by ona sama se nacházela pro nějaký azylově relevantní důvod v horším postavení. Žadatelka z vlasti vycestovala již jednou v roce 2006 do Rakouska a poté si byla schopna zajistit dostatečné množství finančních prostředků i k vycestování do ČR. K obavám z teroristických útoků správní orgán poukázal na výpověď žalobkyně, která se podle svých slov sama s žádnou takovou aktivitou nesetkala, pouze o nich slyšela ve zpravodajských médiích. Snahu o legalizaci pobytu nelze zahrnout pod důvody k udělení azylu.

Žalovaný se domníval, že se řádně vypořádal se skutečnostmi tvrzenými žalobkyní v odůvodnění doplňkové ochrany ve smyslu ust. § 14a a § 14b zákona o azylu a neshledal, že by v jejím případě byly dány důvody pro její udělení.

Krajský soud vycházel z napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 22.9.2010, č.j. OAM-81/ZA-14-ZA12-2010, a z připojeného správního spisu žalovaného téhož čísla jednacího. Při řízení o žalobě žalobce vycházel přitom krajský soud z ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) a ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného (ust. § 75 s. ř. s.).

K ústnímu jednání, které bylo nařízeno na 2.8.2011, za přítomnosti tlumočníka, se žalobkyně nedostavila, ačkoliv předvolání k jednání jí bylo řádně doručeno (převzetí dne 8.6.2011). Soud proto ve věci jednal a rozhodl (§ 49 odst.3 s.ř.s.), když neúčast řádně předvolané žalobkyně nebránila projednání a skončení věci a soudu nebyly známy důvody pro odročení jednání (§ 50 s.ř.s.).

Ze správního spisu krajský soud zjistil, že

- rozhodnutím žalovaného ze dne 22.9.2010, č.j. OAM-81/ZA-14-ZA12-2010 žalobkyni nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu), když správní orgán dospěl k závěru, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu ust. § 12, 13, 14, 14a a 14b zákona o azylu. V odůvodnění mimo jiné odkázal na žádost žalobkyně, která uvedla v žádosti, že je Alžírské národnosti, vyznává islám a není a nebyla členkou žádné politické strany ani jiné organizace. Alžírsko opustila 14.2.2010. Sdělila, že tam nemohla žít v klidu, neboť byla obtěžována svým bývalým přítelem. Muž ji nutil k dodržování muslimských tradic – zahalování obličeje i očí, což jí vadilo. Dále uvedla, že kdykoliv ji viděl s jiným mužem, vyhrožoval jí smrtí. Nebyla dostatečně tolerována jako žena a vadil jí nátlak k sňatku a obtěžování ze strany přítele. Cítí, že ve vlasti se společnost chová vůči ženám necivilizovaně. V pohovoru ze dne 16.3.2010 uvedla, že celý život prožila u rodičů v Alžíru. V témže městě vystudovala střední školu a gymnázium. Po ukončení školní docházky pracovala jeden a půl roku jako krejčová a poté si udělala kurs modelingu. Od r. 1994

nepracovala, žila v domě svých rodičů a občas si něco přivydělala. Do České republiky přicestovala letecky na základě turistického víza v únoru 2010. Od r. 2007 se začala vyhýbat příteli a plánovala svůj odjezd ze země. Dalším důvodem opuštění vlasti je ekonomická situace a terorismus. O mezinárodní ochranu žádá z důvodu legalizace pobytu a získání dobře placeného zaměstnání.

Žalovaný uvedl, že žádost žalobkyně posuzoval na pozadí informací ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Alžírské lidové a demokratické republice. Žadatelce byla dána možnost seznámit se s těmito informacemi. Žalovaná této možnosti využila a dodala, že věci dějící se v hlavním městě nejsou přesné podle těchto informací. V hlavním městě jsou diplomatické mise, a proto si teroristé a bezpečnostní síly tolik nedovolují. V průběhu správního řízení správní orgán nedospěl k závěru, že by obavy žalobkyně bylo možno považovat za opodstatněné ve smyslu důvodů taxativně uvedených v § 12 zákona o azylu. Žadatelka v případě přítelova obtěžujícího jednání nevyhledala pomoc u žádných kompetentních orgánů a ani u svých rodinných příslušníků. Z její výpovědi nevyplynulo, že by jí státní orgány její vlasti měly odmítnout pomoc v případě, že by se na ně obrátila. Pokud žadatelka sdělila, že ve vlasti nemohla legálně pracovat, neboť je jako žena diskriminována, odkázal žalovaný na zprávy Amnesty International – Alžírsko z května 2009, Informace MZV USA ze dne 11.3.2010, MV Velké Británie z 29.3.2010, dle kterých alžírský parlament přijal takové ústavní změny, které zahrnovaly ustanovení v podpoře práv žen. Ústava zakazuje diskriminaci na základě původu, rasy, pohlaví, jazyka a společenského postavení. Správní orgán neměl důvod dojít k závěru, že žadatelka by se mohla ve své vlasti z důvodu svého pohlaví cítit diskriminovaná. Státní orgány její vlasti přijaly dostatečné množství legislativy zaručující ochranu práv žen. Ženy zastávají v Alžírsku vysoké posty ve státní sféře i soudnictví. Žadatelčino konstatování o špatné ekonomické situaci panující v Alžírsku, nelze považovat za skutečnost ospravedlňující její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jelikož ekonomická situace dopadá na všechno obyvatelstvo stejně, přičemž žadatelka neuvedla žádný příklad, na základě kterého by správní orgán mohl dojít k závěru, že by ona sama se nacházela pro nějaký azylově relevantní důvod v horším postavení. Poukázal na to, že žadatelka z vlasti vycestovala již jednou v roce 2006 do Rakouska a poté si byla schopna zajistit dostatečné množství finančních prostředků i k vycestování do ČR.

Dále žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že současně posoudil, zda jmenovaná nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Nedospěl k závěru, že by v případě návratu do vlasti žadatelce hrozilo nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/92 Sb. a Úmluvy proti mučení a jinému krutému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Žalobkyně v případě návratu do vlasti může při jakýchkoliv problémech s protiprávním jednáním vůči své osobě obrátit se na kompetentní státní orgány či nevládní organizace a chránit tak svá práva. Žalovaný odkázal na Informaci MZV USA z 11.3.2010 – zpráva o dodržování lidských práv. Uvedl též, že žalobkyně neuvedla a ani správní orgán nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žalobkyni hrozit vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Odkazoval na Informace Human Rights Watch – Alžírsko z ledna 2010 a Infobanky ČTK – země světa – Alžírsko, zprávu

o zemi – MV Velké Británie z 29.3.2010.

- žalobkyně v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 3.3.2010 psanou vlastní rukou uvedla, že důvody, které ji vedly k opuštění Alžírska, jsou osobní. Týkají se osoby (muže), který jí miloval, aby se s ní oženil, aby si ji vzal. Zprvu byl normální, časem se změnil a stal se agresivní, začal jí vyhrožovat slovně i po telefonu. Ze strachu nebyla schopna vyjít z domu. Agresivně jí říkal, aby nosila závoj a burku, když řekla, že ne, řekl jí, že ji zabije. Nechtěla se za něj vdát, řekl, že se s ní ožení násilím a pokud ji uvidí s jiným mužem, zabije ji.

V žádosti o udělení mezinárodní ochrany sepsané dne 3.3.2010, odborem azylové a migrační politiky, pracoviště Zastávka u Brna žalobkyně uvedla, nad rámec výše uvedeného, že vlast opustila 14.2.2010, když měla problémy s přítelem. Je muslimka, ale nechce se zahalovat. Dalším problémem je, že jako žena není společnosti respektována. Necítila se svobodná, neboť jako slečna nemůže vůbec vycházet z domu. Nechce být vdaná pod nátlakem. Cítí se jako by byla terorizována, jednání společnosti je vůči ženám necivilizované. Obává se návratu do Alžírska. Bojí se teroru zosobněného v přítomnosti teroristů na běžné ulici. Bojí se nerespektování ženy na ulici. Slovní napadání není jen nepříjemné, ale je bolavé. Vyřčené hrozby jsou myšleny naprosto vážně. Pracovala 10 let jako krejčová. Do 7.5.2006 se zdržovala v Alžírsku, od 7.5.2006 do 14.6.2006 v Rakousku a od 14.6.2006 do 14.2.2010 v Alžírsku.

Dle protokolu k pohovoru sepsaného dne 16.3.2010 v Přijímacím středisku Zastávka, žalobkyně uvedla, že střední školu ukončila v roce 1985. Poté šla na gymnázium, kde ukončila studium v roce 1988. Po celou dobu žila u svých rodičů. Po ukončení studií pracovala v obchodě s textilem jako prodavačka do roku 1991. Pak absolvovala kurz na krejčovou, který trval jeden a půl roku. Následně absolvovala roční kurz modelingu. Od roku 1994 byla doma, pomáhala v domácnosti a občas si přivydělala. Tak žila až do svého odjezdu z Alžírska. Doplnila svůj příběh tím, že sdělila, že se svým přítelem nebyli oficiálně zasnoubeni, drželi jejich vztah v utajení. Poté, co přítel změnil v roce 2007 své chování, začala se mu vyhýbat. Bála se mu oznámit, že je konec. Měli hádky. Docházelo ke slovnímu vyhrožování, k fyzickému napadení nedošlo. Na policii se neobrátila, neboť by to bylo ponížení, neměla žádné důkazy. Neobrátila se s žádostí o pomoc ani na rodinu, protože bratři by jí to vyčítali. Přestěhováním do jiné části Alžírska by nic nevyřešila, neboť Alžír je moderní město, ostatní města jsou na tom hůř. Toužila po větší svobodě. Na cestu do České republiky měla peníze, když občas pracovala. V její vlasti je práce, ale zaměstnavatelé platí málo. Po ulicích chodí spousta ozbrojených lidí. V roce 2008 teroristé napadli budovu parlamentu. Asi v září 2009 viděla ve zprávách nějaký výbuch.

Dále žalobkyně uvedla, že člověk v Alžírsku nemůže naplnit své ambice a touhy. Kdyby byla v Alžírsku možnost získat dobře placenou práci, tak by do ČR nepřijela. O mezinárodní ochranu ČR žádá proto, že ženy zde nejsou

diskriminovány. Dalším důvodem je velké bezpečí na území ČR.

Ve správním spisu jsou založeny zprávy o zemi původu, a to: zpráva o zemi MV VB z 29.3.2010, Výroční zpráva organizace Human Rights Watch World Report 2010, Zpráva Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv za rok 2009, zprávy AMNESTY International z 28.5. 2009, Infobanka ČTK, s nimiž byla žalobkyně seznámena.

Z těchto zpráv soud zjistil, že islámistický odboj představuje pro Alžírsko stále hrozbu, byť se od 90-tých let 20. století jeho význam podstatně snížil. V současnosti je hlavní aktivní teroristickou skupinou al Káida v islámském Maghrebu (AQIM). Snahou AQIM je svrhnout alžírský režim a nahradit islámským státem řídícím se šariou (islámským právem). Přes pokračující vládní protiteroristickou kampaň IQIM i nadále představuje každodenní hrozbu pro životy příslušníků alžírských bezpečnostních orgánů a státních zaměstnanců i zahraničních pracovníků. K většině útoků došlo ve venkovských a předměstských oblastech. Výroční zpráva organizace Human Rights Watch World Report 2010 shrnující události roku 2009 a publikovaná 20.1.2010 uváděla, že militantních útoků ve srovnání s polovinou 90. let minulého století dramaticky ubylo. Mezinárodní institut pro strategická studia, Databáze ozbrojených konfliktů ve svém přehledu vývoj bezpečnosti lidí v Alžírsku uvedl, že v alžírských městských centrech došlo v r. 2009 k významnému snížení počtu cílených útoků.

Právní systém Alžírska je založen na občanském právu a islámských právních tradicích. Základním kamenem nezávislého soudnictví je článek 138 Alžírské ústavy. Některé aspekty zákona a mnoho tradičních společenských norem byly vůči ženám diskriminační. Alžírsko přistoupilo k úmluvě OSN o odstranění všech forem diskriminace žen dne 22.5.1996. V r. 1996 Alžírsko ratifikovalo úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen a od té doby se 2x odpovídalo výboru, který dodržování úmluvy sleduje. Od doby získání nezávislosti učinily alžírské ženy pozoruhodný krok ve vzdělání. Přestože rozdíly mezi muži a ženami na různých úrovních a v některých povoláních přetrvávají (mimo jiné mezi soudci, učiteli, lékaři). Ženy se sice těší formální zákonné rovnosti ve veřejné sféře, ale nemají přístup na pracovní trh a do funkcí s rozhodovacími pravomocemi, o čemž svědčí jejich nízké zastoupení v těchto oblastech. Navíc jsou mnohdy ženy utiskovány a diskriminovány komunitou a rodinným okolím. Rovnost pohlaví je sice zaručena ústavou, ale rodinný zákon z r. 1984, který je souborem zákonů z velké části založených na výkladech islámského práva, považuje ženy za nezletilce pod zákonným poručnictvím manžela nebo otce. Na prosazování práv žen v Alžírsku pracuje velký počet ženských nevládních organizací. Alžírské zákonodárství uznává rovná politická práva žen a ženy aktivně působí v občanské společnosti a většinou se účastní politického dění. Jsou nadále nedostatečně zastoupeny ve vedoucích politických a vládních funkcích. Jsou dobře zastoupeny v justici, zejména na vyšších úrovních: 34 % smírčích soudců jsou ženy. V Radě státu jedné z nejvyšších institucí soudní moci je z 38 smírčích

soudců 15 žen a také prezidentem Rady státu je žena. Ženy nejsou stejně dobře zastoupeny ve vyšších pozicích v civilní službě. Alžírsko má jen čtyři velvyslankyně a jednu ministryni, tři ženy zastávají funkci státního tajemníka. Několik žen bylo jmenováno do výkonných funkcí jako guvernér, prefekt, zástupce prefekta, teoreticky žádná omezení pro účast alžírských žen v politickém životě neexistují.

V městských oblastech měly ženy pro svou snahu dosáhnout vyššího vzdělání nebo budovat profesní kariéru společenskou podporu. Mezi absolventy středních škol bylo více dívek než chlapců. Podle oficiálních statistik za r. 2006 představovaly ženy 60 % profesních zdravotníků, 55 % pracovníků v médiích, 30 % horních vrstev v právnické profesi a více než 60 % pracovníků ve školství. Z celkového počtu 8,7 miliónů pracujících bylo 1,5 miliónu žen. Ženy mohou vlastnit podniky, uzavírat smlouvy a budovat kariéru obdobně jako muži.

Rada OSN pro lidská práva ve zprávě zvláštního zpravodaje o násilí na ženách, jeho příčinách a důsledcích uvedla „násilí na ženách navzdory svému rozšíření zůstává jedním z nejméně viditelných způsobů porušování lidských práv v Alžírsku, třebaže státní instituce začaly tento problém vnímat a zabývat se jím“.

Alžírsko je pluralitní republika s přibližně 36 mil. obyvatel a hlava státu a vlády je pro pětileté funkční období volena ve všeobecných volbách. Ústava zakazuje diskriminaci na základě původu, rasy, pohlaví, jazyka a společenského postavení. Vláda většinou dodržování zákona o státním občanství a rodinnému zákoníku vymáhala. Ženy se i nadále setkávaly s diskriminací. Znásilňování jak manželské, tak mimomanželské existovalo. Zákon považuje nemanželské znásilnění za trestný čin. Aktivisté za práva žen mají zákonem povoleno vykonávat veřejné činnosti bez toho, že by podléhaly omezením ze strany státu, přesto však stále čelí při své práci mnoha překážkám. Nevládní organizace se setkávají s obzvlášť silným odporem extremistických náboženských skupin a konzervativních složek státní správy. V průběhu roku vystupovaly proti násilí v rodině místní ženské nevládní organizace. Podle justiční policie bylo od ledna do června 2008 přijato 4500 stížností na násilí a obtěžování žen.

Výčet důvodů pro poskytnutí mezinárodní ochrany podle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu je taxativně vymezen, a jiné než tam uvedené důvody nezakládají důvod pro udělení azylu. Podle výše citovaného ustanovení se mezinárodní ochrana udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec

a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo

b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Za pronásledování se podle § 2 odst.8 zákona o azylu, pro účely tohoto zákona, považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu.

Podle § 13 odst. 1 z.č. 325/1999 Sb. rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12.

Podle odst.2 rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel nebo partner azylanta, b) svobodné dítě azylanta mladší 18 let, c) rodič azylanta mladšího 18 let, nebo d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 11.

Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství před udělením azylu azylantovi. Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny partnerovi azylanta je trvání partnerství před udělením azylu azylantovi (odst.3).

Podle ust. § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

Podle § 14a odst.1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

Podle odst.2 téhož ustanovení za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu,

c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo

d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení.

Podle odst.2 rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let,

d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 11.

Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany podle odst.třetího je trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany je trvání partnerství před udělením doplňkové ochrany cizinci.

Ze všech procesních úkonů, učiněných žalobkyní v tomto řízení o udělení mezinárodní ochrany v České republice soud zjistil, že neopustila zemi původu z důvodu, že by byla pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod, ani ze strachu z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo zastávání politických názorů. Bylo zjištěno, že žalobkyně opustila zemi původu, protože neměla možnost získat dobře placenou práci. Důvodem k opuštění vlasti byly ekonomické důvody i další důvody, a to neshody s přítelem a situace v zemi (terorismus). Rozhodujícím důvodem byly ekonomické důvody, což vyplývá z tvrzení žalobkyně při pohovoru, že kdyby v Alžírsku byla možnost získat dobře placenou práci, tak by do ČR nepřijela.

Důvody pro udělení mezinárodní ochrany jsou v ustanovení § 12 zákona o azylu taxativně vymezeny. Jiné, než vymezené důvody nelze tomuto ustanovení podřadit. Žalobkyně neprokázala a ani netvrdila, že by byla pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod. Nebylo prokázáno, že by měla odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo na základě zastávání politických názorů ve státě, jehož

občanství má.

Pokud žalobkyně uvedla, že důvodem podání její žádosti o udělení mezinárodní ochrany je to, že nemůže najít dobře placenou práci, její přítel, který se s ní chtěl oženit, jí vyhrožoval a požadoval, aby chodila zahalená, pak soud uvádí, že skutečnost, že žalobkyně má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby a má ekonomické problémy, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu dle § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů (§ 14 téhož zákona). Ani skutečnost, že žalobkyně nemohla ve vlasti najít dobře placenou práci (tvrzená diskriminace) není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobkyně uvedla, že vystudovala gymnázium, absolvovala kurz na krejčovou a rovněž modelingový kurz. Pracovala jako prodavačka. Poté zůstala doma, v domácnosti svých rodičů. Občas si přivydělávala, a tak si vydělala i na cestu do Evropy. Již v roce 2006 vycestovala do Rakouska.

Podmínkou pro udělení mezinárodní ochrany cizinci je skutečnost, že bylo prokázáno, že je pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod podle ustanovení § 12a nebo se opodstatněně obává pronásledování pro některý z důvodů vyjmenovaných v ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Tvrdila-li žalobkyně, že se obává jednání svého přítele, tedy soukromé osoby, není to bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení § 12 zákona o azylu. Z dokazování před správním orgánem vyplynulo, že žalobkyně se neobrátila z důvodů vyhrůžek svého přítele s žádostí o pomoc na policii, ale ani na svou rodinu. Neobrátila se ani na jiné státní či nevládní orgány. Tvrdila-li žalobkyně v žalobě, že se obrátila na policii, je toto tvrzení v rozporu s její výpovědi před správním orgánem. Pokud se žalobkyně neobrátila se svou stížnosti na příslušné státní orgány, nelze označit tento důvod za pronásledování ve smyslu ustanovení § 2 odst.8 zákona o azylu. Nelze učinit závěr, že by žalobkyní popisované jednání bylo podporováno či trpěno úřady v zemi původu žalobkyně, neboť z listinných důkazů založených ve správním spise vyplývá existence právních mechanismů, které jsou s to zajistit ochranu před takovým jednáním. Skutečnosti uváděné žalobkyní nebylo možno podřadit důvodům pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu.

Pokud jde o udělení mezinárodní ochrany podle § 14 zákona o azylu, to je vázáno na důvody zvláštního zřetele hodné pro případ, že nejsou podmínky pro udělení azylu ve smyslu ust. § 12 cit. zákona. Je věcí správního uvážení rozhodujícího orgánu. Na udělení této formy mezinárodní ochrany nemá žalobce subjektivní právo. Soud při přezkoumávání takového rozhodnutí nehodnotí výsledek úvahy správního orgánu, nýbrž pouze to, zda rozhodnutí logicky plyne z provedených důkazů a zda k němu správní orgán dospěl řádným procesním postupem, tedy z hlediska dodržení práv na spravedlivý proces. Na udělení mezinárodní ochrany z humanitárních důvodů není právní nárok. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.

Žalobkyně nesplňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu, když se nejedná o manžela azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, rodiče azylanta mladšího 18 let ani o zletilou osobu odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Nejde ani o sloučení rodiny manžela azylanta, jehož manželství trvalo před udělením azylu azylantovi.

Žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle § 14 zákona o azylu a nesplňuje ani podmínky doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 z.č. 325/1999 Sb., neboť nebylo zjištěno, že v jejím případě jsou důvodné obavy, že pokud by byla vrácena do státu, jehož je státní občanem, hrozilo by jí skutečné nebezpečí vážné újmy (uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu). Jak vážná újma , tak pronásledování může hrozit jak ze strany státu, resp. organizace, která ovládá stát, tak i ze strany nestátních původců, tedy soukromých osob. Má se za to, že ochrana je poskytována tehdy jestliže stát, strany nebo organizace, které ovládají stát učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážně újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážně újmy, a žalobkyně má k této ochraně přístup. V daném případě bylo prokázáno, že žalobkyně se může vrátit do vlasti a v případě problémů se může obrátit s žádosti o pomoc na kompetentní státní orgány ve vlasti, popř. na nevládní organizace a chránit tak svá práva. Na území Alžírské lidové a demokratické republiky neprobíhá takový ozbrojený konflikt, který by bylo možno vykládat ve vztahu k žalobkyni, za vážnou újmu dle zákona o azylu. Případné vycestování žalobkyně není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

Při posuzování existence vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity žalobkyně soud vzal v úvahu, že žalobkyně nebyla osobně dotčena z důvodu skutečností, že v její vlasti dochází k teroristickým útokům. Dozvěděla se o nich z tisku. Její přítel jí vyhrožoval slovně. Alžírská vláda přijala program na přijetí nových policistů a četníků, za účelem posílení bezpečnosti. Žalobkyně žila v Alžíru. Do protokolu dne 8.7.2010 uvedla, že pokud se jedná o teroristické akce, události a věci dějící se v hlavním městě, nejsou úplné, jak je uvedeno v těchto informacích. Jinde mimo hlavní město se to děje i ve větší míře. V hlavním městě jsou diplomatické mise atd. a proto si jak teroristé, tak bezpečností síly nedovolují.

Žalobkyně nesplňuje podmínky doplňkové ochrany podle ust. § 14b z.č. 325/1999 Sb., když se nejedná o rodinného příslušníka osoby požívající doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny.

Smyslem mezinárodní ochrany je poskytnout cizinci ochranu před takovými negativními jevy v zemi jeho původu, které lze podřadit některému z důvodů pro udělení azylu podle § 12 a násl. zákona o azylu, nebo některému z důvodu pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a téhož zákona (viz rozsudky NSS č.j. 6 Azs

12/2003-49 z 6.11.2009 a č.j. 9Azs 45/2009-94 z 18.3.2010).

Institut mezinárodní ochrany nelze chápat jako jeden z prostředků k legalizaci pobytu cizince na území České republiky a nelze jej využívat jako „náhradní řešení“ v případech, kdy cizinec nesplňuje podmínky pro získání trvalého pobytu podle zákona č. 326/1999 Sb. Snaha o legalizaci pobytu na území České republiky je sice důvodem pochopitelným, nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných, mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu ust. § 14 z.č. 325/1999 Sb.

Obecné tvrzení žalobkyně o obavách z pronásledování či nebezpečí, které jí hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se žalobkyně v zemi původu neobrátila se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu.

Krajský soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, když žalovaný při posuzování žádosti žalobkyně postupoval v souladu s příslušnými právními normami a procesně správným způsobem. Dbal na zachování všech práv žalobkyně garantovaných jí právním řádem České republiky. Žalobkyně měla možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům, příp. navrhnout jejich doplnění. Jak vyplývá z dokumentů založených ve správním spise, žalovaný si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval. Pokud žalobkyně v žalobě namítala, že žalovaný nijak nezohlednil skutečnost, že má neustálý strach z jednání bývalého přítele, který zastával otevřeně extremistické postoje, který žalobkyni sledoval a nutil ji k pokračování vztahu s ním a jednak k dodržování tradičního způsobu života s tím, že v roce 2009 se obrátila se stížností na místní policii, policie však žádné kroky nepodnikla, pak tvrzení, že žalobkyně se v roce 2009 obrátila se stížností na místní policii, neodpovídá tvrzení žalobkyně při pohovoru ze dne 16.3.2010, kdy uvedla, že pokud jí přítel slovně vyhrožoval, nešla na policii, protože by se na ní policie dívala špatně.

Namítá-li žalobkyně, že ze zpráv o zemi původu žalovaný nezohlednil ty pasáže, které svědčily ve prospěch žadatelčiných tvrzení, tzn. pasáže o přetrvávajícím násilí vůči ženám v její vlasti bez efektivní státní pomoci, nutno uvést, že se jedná o obecné konstatování. Žalobkyně však v průběhu správního řízení netvrdila, že by vůči ní použil její přítel či rodina násilí. Pokud se jedná v slovní vyhrůžky lze připustit, že se jedná o psychický nátlak, v daném případě se však nejedná o takovou intenzitu, aby to umožňovalo udělení mezinárodní ochrany dle § 12 zákona o azylu. Navíc soud poukazuje na to, že žalobkyně se neobrátila s žádostí o pomoc ani na svou rodinu, přičemž svou rodinu neseznámila s tím, že udržuje známost s jiným mužem, a že tento muž jí vyhrožuje.

Soud ze všech shora uvedených skutečností došel k názoru, že žalovaný

nepochybil, když žalobkyni podle shora cit. ustanovení § 12 zákona o azylu mezinárodní ochranu neudělil. Žalovaný také nepochybil v tom, že neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu, neboť pro udělení mezinárodní ochrany dle těchto zákonných ustanovení nebyly shledány žádné relevantní skutečnosti.

K řešení otázek, týkajících se pobytu cizinců na území České republiky, slouží zákon o pobytu cizinců č. 326/1999 Sb. a žalobkyně může k úpravě svého budoucího pobytu na území ČR využít instituty tohoto zákona, pokud splňuje nebo splní podmínky v tomto zákoně stanovené, kde tyto instituty nelze nahrazovat udělením mezinárodní ochrany podle zákona o azylu.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soud podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl žalobu jako nedůvodnou.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná a žalovaný náklady řízení nežádal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel nebo jeho zástupce nemá vysokoškolské právnické vzdělání.

V Ostravě dne 2. srpna 2011

Za správnost vyhotovení:
JUDr. Bohuslava Drahošová, v.r. Iva Charvátová
samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru