Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

62 Az 18/2008 - 87Rozsudek KSOS ze dne 27.04.2011

Prejudikatura

5 Azs 4/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Azs 21/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

62Az 18/2008-87

e. č. X

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní

věci žalobce: P. Y., zastoupeného Mgr. Faridem Alizey, advokátem se sídlem

Ostrava-Moravská Ostrava, Stodolní č. 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR,

Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2008, č. j.

OAM-2273/VL-20-HA08-PD1-2005, ve věci prodloužení doplňkové ochrany

takto:

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 6. 2008, č. j. OAM-2273/VL-20-HA08-PD1-2005 zamítnul žádost žalobce o prodloužení doplňkové ochrany a rozhodl, že se doplňková ochrana udělená podle § 14a zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu), neprodlužuje pro existenci důvodu podle § 17a odst. 1 písm. a) citovaného zákona o azylu. Po provedeném dokazování žalovaný vyloučil možnost, že by žalobci hrozilo nebezpečí vážné újmy v případě návratu do vlasti, tedy jeho případné uvěznění za to, že v zahraničí požádal o azyl. Žalovaný v odůvodnění konstatoval, že byla doplňková ochrana udělena rozhodnutím ze dne 8.2.2007 na dobu 15 měsíců z důvodu hrozícího skutečného nebezpečí vážné újmy v zemi, jíž je státním občanem, neboť nemohl zcela vyloučit závažné problémy žadatele, stejně jako u dalších občanů Běloruska se státními orgány v případě návratu do vlasti z důvodu aplikace zákona Běloruské republiky č. 71-3 ze dne 15. prosince 2005 “O vnesení doplnění a změn do některých zákonů Běloruské republiky z důvodu zpřísnění odpovědnosti za činy namířené proti člověku a společenské bezpečnosti“. Při rozhodování o prodloužení doplňkové ochrany žalovaný již měl informace o tom, že nejsou známy žádné případy represí neúspěšných žadatelů o azyl v jiných zemích. Z tohoto důvodu žalovaný dospěl k závěru, že ve smyslu § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu okolnosti, které vedly k udělení doplňkové ochrany zanikly nebo se změnily do té míry, že doplňkové ochrany již není zapotřebí.

[2] Žalobce proti uvedenému rozhodnutí podal prostřednictvím svého právního zástupce včasnou žalobu a napadl rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu pro jeho nezákonnost způsobenou tím, že nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 zákona 500/2004 Sb., čímž porušil § 3 tohoto zákona; také mu žalovaný při plnění úkolů vyplývajících z jeho působnosti nevycházel podle možností vstříc, čímž porušil povinnost mu danou ve smyslu § 4 odst. 1 správního řádu; při hodnocení podkladů pro vydání rozhodnutí žalovaný nepřihlédl pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedl účastník řízení, čímž porušil povinnost mu danou § 50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. a nesprávně tak posoudil jeho žádost týkající se prodloužení doplňkové ochrany; neuvedl v dostatečné míře důvody výroku svého rozhodnutí, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, jak ukládá § 68 odst. 3 správního řádu a neuvedl informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníka a jeho vyjádření k podkladům rozhodnutí, a tak došlo opětovně k porušení ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Dále žalobce namítal, že žalovaný uvedl, že k rozhodnutí dospěl z informace země jeho původu, avšak žalovaný ve svém rozhodnutí neuvádí na základě jakých konkrétních důkazů a zpráv po tak krátké době dospěl k úplně odlišnému názoru. Napadené rozhodnutí považuje žalobce za nesprávné, neboť situace a poměry v zemi jeho původu zůstávají stejné resp. od inkriminované doby, kdy mu byla udělena doplňková ochrana, se poměry v zemi jeho původu viditelně zhoršily, tedy dochází k závažnému porušení lidských práv a práv jednotlivce. Nebezpečí, jež žalovaný ve svém předchozím rozhodnutí, kterým mu udělil doplňkovou ochranu uvedl, zůstávají nadále. V jeho případě nejsou naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Žalobce se obává návratu do Běloruska. Nenastoupil v zemi původu základní vojenskou službu, což je v zemi jeho původu resp. tamním režimem považováno za závažná porušení, směřující dle výkladu tamního režimu proti státu a takovéto osoby jsou tam tvrdě trestány, což žalovaný vůbec nebral v úvahu. Žalobce navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

[3] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 1. 10. 2008 uvedl, že při hodnocení podání vycházel především z vlastních tvrzení žalobce sdělených v průběhu správního řízení, z nichž bylo zjištěno, že důvodem jeho žádosti o prodloužení doplňkové ochrany jsou obavy z návratu do Běloruska. Žalovaný popřel oprávněnost námitek uvedených právním zástupcem žalobce a současně s nimi nesouhlasil, neboť neprokazují, že by žalovaný porušil některé citované ustanovení správního řádu a zákona o azylu. Žalovaný odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost žalobce o udělení azylu, použité informace o zemi původu, výpovědi žalobce a na vydané rozhodnutí žalovaného, který postupoval v souladu se zákonem o azylu a jednotlivými ustanoveními správního řádu. Ve smyslu ustanovení § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu tedy dle názoru žalovaného správního orgánu okolnosti, které vedly k udělení doplňkové ochrany, zanikly nebo se změnily do té míry, že doplňkové ochrany není již zapotřebí. V této souvislosti žalovaný odkázal plně na závěry vydaného rozhodnutí, které byly dostatečně a srozumitelně odůvodněny a vyplývá z nich, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí a jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem se žalovaný nedomníval, že by správní orgán při svém postupu porušil uvedená ustanovení zákona o azylu či správního řádu a nedomníval se tedy, že by v této souvislosti bylo napadené rozhodnutí MV ČR OAMP nezákonné, nebo že by žalobce byl nějakým způsobem zkrácen na svých právech. Podle názoru žalovaného nebylo žalobou zpochybněno rozhodnutí správního orgánu, kterým byla žádost žalobce o prodloužení doplňkové ochrany zamítnuta, a proto žalovaný navrhl soudu zamítnout žalobu v plném rozsahu.

[4] Při ústním jednání konaném dne 10. 6. 2009 poukazoval právní zástupce žalobce na to, že žalovaný při udělení doplňkové ochrany vyhodnotil stav v Bělorusku podle zpráv tak, jak v původním rozhodnutí uvedl a situaci vyhodnotil jako špatnou pro žalobce. Při vydání nyní napadeného rozhodnutí vycházel ze stejných zpráv a již situaci hodnotí odlišně. Dále poukázal na to, že zákon v Bělorusku platí stále a žalobce je stále stejně ohrožen. Žalobce z předloženého zákona konstatoval, že poskytnutí lživých informací o Běloruské republice, diskreditace Běloruské republiky je trestné, a to s trestem odnětí svobody na dobu 6 měsíců až 2 roky. Konkrétně se jedná o § 369-1 diskreditace republiky. Také žalobce uvedl, že situace v Bělorusku je nejen stejná, ale zhoršuje se. Žalobce se obává návratu, protože podle informací jeho známých a rodiny dochází ke stíhání lidí, kteří v zahraničí požádali o azyl. Žádnou konkrétní osobu žalobce uvést nemohl. Žalovaný při jednání uvedl, že při rozhodování o udělení doplňkové ochrany v roce 2007 vycházel z informací citovaných ve svém rozhodnutí a pokud se týká rozhodnutí druhého, tedy napadeného rozhodnutí v tomto řízení, taktéž vycházel ze stejných informací, ale i z informací nových, např. informace MZ ČR z 28. 4. 2008.

[5] Krajský soud při ústním jednání dne 10.6.2009 rozhodl tak, že žalobu zamítnul, žádnému z účastníků ani České republice nepřiznal náhradu nákladů řízení. Krajský soud vycházel z napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2008, č. j. OAM-2273/VL-20-HA08-PD1-2005 a z připojeného správního spisu žalovaného téhož čísla jednacího. Při řízení o žalobě žalobce vycházel přitom krajský soud z ust. § 65 a násl. s. ř. s. a ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného (ust. § 75 s. ř. s.).

[6] Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti svým rozsudkem ze dne 24.3.2010 č.j. 2 Azs 60/2009-62 zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.6.2009, č.j. 62 Az 18/2008-28 a tomuto soudu vrátil věc k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli, že krajský soud se nevypořádal s definicí pronásledování uvedenou v ust. § 2 odst. 8 zákona o azylu, nepřisvědčil ani tvrzení, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, neboť se nevyjadřuje k tomu, zda je Bělorusko možno považovat za tzv. bezpečnou zemi; přisvědčil však v tom, že se krajský soud nevypořádal s otázkou možného postihu z důvodu nenastoupení základní vojenské služby, a tudíž soud fakticky nevyčerpal celý žalobní petit, a tím zatížil svůj postup vadou, která měla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že se nezabýval námitkami spočívajícími v porušení ust. § 2, 3 a § 4 odst. 1, § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 spr. řádu, neboť stěžovatel se omezil pouze na obecná tvrzení, bez uvedení konkrétních pochybení správního orgánu či krajského soudu.

[7] Krajský soud ve věci znovu rozhodoval při ústním jednání dne 27. dubna 2011.

[8] Ze správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce ve vlastnoručně psané žádosti o azyl dne 14. 12. 2005 jako důvod žádosti uvedl, že o azyl žádá, protože jeho otec měl firmu a podroboval se vymáhání a vyhrožovali celé jeho rodině. Osobně byl fyzicky napaden dne 25. 11. 2004. Do ČR poprvé přicestoval v roce 2001 z důvodu zájmu o studium na Vysoké škole podnikání v Ostravě. Školu zatím nedokončil, musí dodělat poslední zkoušku. Chce pokračovat ve studiu a vyškolit se v oboru. Když byl v roce 2004 doma, byl napaden neznámými lidmi, vybili mu zub. Bylo to kvůli otci, který má v Bělorusku firmu a vymahači od něj požadují výpalné, ale otec jim odmítl platit. Žalobce přijel do ČR opět v roce 2005 kvůli studia, ale také proto, aby utekl před dalšími napadeními. Dne 9. 1. 2006 byl se žalobcem veden pohovor k žádosti o udělení azylu, při kterém uvedl, že žádá o azyl, protože mu doma vyhrožují a také chce dokončit školu v ČR. A dále kvůli platnosti nového zákona. O azyl žádá, protože má strach, že jej ve vlasti zabijí, dále chce dokončit školu a pokračovat ve studiu, chce normálně žít, a také když se ve vlasti dozvědí, že žádal o azyl, bude potrestán podle nového zákona. Na závěr pohovoru žalobce dodal, že nesouhlasí s jejich politikou, nesouhlasí s volbami, mají v zemi diktaturu. Národ v Bělorusku dle žalobce žije ve strachu. Je to stát, který řídí prezident, policie a mafie. Žalobce nechce žít ve státě, kde se nedodržují lidská práva. Dne 9. 1. 2007 byl se žalobcem proveden doplňující pohovor s cílem definitivního objasnění důvodů, které ho vedly k podání žádosti o udělení azylu.

[9] Na základě žalobcem uvedených skutečností rozhodl žalovaný dne 8. 2. 2007, že se mu azyl podle § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), že se mu uděluje doplňková ochrana podle § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a to na dobu 15 měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

[10] Dne 12. 5. 2008 podal žalobce žádost o prodloužení doplňkové ochrany a uvedl v ní, že je situace v Bělorusku pořád stejná, a proto se nemůže domů vrátit. K žádosti o prodloužení doplňkové ochrany byl dne 25. 5. 2008 se žalobcem veden pohovor, při kterém žalobce uvedl, že požádal o prodloužení doplňkové ochrany, protože se nemůže vrátit domů, neboť situace v Bělorusku je stále stejná. Důvody žádosti jsou dle žalobce stejné jako při podání žádosti o azyl a nezměnily se. Žalobce se obává návratu do vlasti kvůli možného postihu za podání žádosti o azyl v ČR. Jiný důvod žalobce nemá, jen ještě nenastoupil vojenskou službu, protože byl v ČR. V návaznosti na tato zjištění vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž byla žádost žalobce o prodloužení doplňkové ochrany zamítnuta a doplňková ochrana neprodloužena pro existenci důvodu podle ust. § 17 odst. 1 písm. a) zákona o azylu.

[11] Soud vzal za prokázané, že žalobce požádal o prodloužení doplňkové ochrany zejména proto, že se obává návratu do vlasti kvůli možného postihu za podání žádosti o azyl a také nenastoupení na základní vojenskou službu. Z hlediska takto uplatněných důvodů žádosti o prodloužení doplňkové ochrany se krajský soud zcela ztotožnil s právním názorem žalovaného, že již nejsou shledány důvody, pro něž byla doplňková ochrana udělena. V případě žalobce byly naplněny podmínky stanovené § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu.

[12] Žalobci byla udělena doplňková ochrana z důvodu, že v době kdy žalovaný o žádosti o udělení mezinárodní ochrany rozhodoval dne 8.2.2007, neznal praktický dopad zákona Běloruské republiky č. 71-3 ze dne 15. prosince 2005, který vznesl změny do Trestního řádu a Trestního zákoníku Běloruské republiky, konkrétně zavedením trestní odpovědnosti za diskreditaci Běloruské republiky v zahraničí. Porovnáním informací o zemi původu a výpovědí žalobce dospěl soud k závěru shodně se závěrem žalovaného, že žalobci již nehrozilo nebezpečí vážné újmy z některého z důvodů uvedených v § 14a zákona o azylu. Z informací, které si žalovaný v řízení opatřil, bylo zjištěno, že nejsou známy případy, kdy by byli navrátivší se žadatelé o azyl v Bělorusku stíháni. Žalovaný vycházel především z Informací MZV č. j. 125516/2006-LP a Informace Člověka v tísni – společnosti při ČT, o. p. s. č. j. OAM-166-34/2006-LP. Žalovaný také konstatoval, že ani další informace o zemi původu, konkrétně tedy např. Zpráva Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv za rok 2006 žádné takové případy neuvádí. Na rozdíl od doby vydání rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany žalobci a doby, kdy měl žalovaný již k dispozici některé informace, je vyloučena možnost, že by žalobci hrozilo nebezpečí vážné újmy v případě návratu do Běloruska, tedy jeho případné uvěznění za to, že v zahraničí požádal o azyl. Toto tvrzení žalovaný podložil Informací MZV č. j. 113160/2008-LPTP ze dne 28. 4. 2008 č. j. MV-30842-1/2008-OAM, která hovoří o skutečnosti, že nejsou známy žádné případy represí neúspěšných žadatelů o azyl v jiných zemích, ani o takových případech není informován ze strany jiného zastupitelského úřadu v Minsku. Žalovaný také v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že je sice pravděpodobné, že neúspěšní žadatelé svůj pokus před domácími úřady a okolím tají, nicméně takový trest by zcela jistě neunikl pozornosti minimálně domácích lidsko-právních organizací, tudíž lze takové případy téměř jistě vyloučit. V této souvislosti soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dne 4.11.2009, čj. 2 Azs 42/2008-125, v němž se tento soud zabýval aplikací předmětného zákona a dospěl k závěru, že i dle nejnovějších zpráv o zemi původu není dosud znám jediný případ, kdy by byl na navrátivší se neúspěšné žadatele o azyl předmětný zákon aplikován.

[13] Pokud se týká obavy před trestem z důvodu nenastoupení vojenské základní služby soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozhodnutí ze dne 29.3.2004, čj. 5 Azs 4/2004-49, ze dne 28.4.2006, čj. 4 Azs 136/2005-64, ze dne 10.10.2003 čj. 2 Azs 15/2003-81 či z 19.10.2006 čj. 3 Azs 396/2005-88. Nenastoupení vojenské služby v zemi, kde je povinná základní vojenská služba, je obecně považováno za porušení zákona a za porušení zákona obecně nastupuje trest. Případný trest z důvodu vyhýbání se výkonu vojenské služby však nelze chápat jako důvod ať již pro udělení azylu či doplňkové ochrany. Žalobce ve své zemi využil svého práva požádat o odklad výkonu vojenské služby z důvodu studia v České republice a tento dostal pro období let 2001 až 2005. To, že přestal studovat a nijak svou situaci ve vztahu ke splnění povinnosti výkonu vojenské služby neřešil, nelze považovat za důvod k prodloužení doplňkové ochrany.

[14] Podle názoru soudu měl žalovaný dostatečné podklady pro posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žádosti žalobce o prodloužení doplňkové ochrany v České republice. Správní orgán posuzoval důvodnost žádosti o prodloužení doplňkové ochrany na základě tvrzení žalobce a z hlediska výkladu ustanovení § 17a odst. 1 písm. a) se soud plně ztotožňuje s názorem vysloveným správním orgánem v napadeném rozhodnutí, že okolnosti, které vedly k udělení doplňkové ochrany zanikly nebo se změnily do té míry, že doplňkové ochrany není již zapotřebí. V případě žalobce jde také o změny okolností významné a trvalé povahy, neboť v průběhu řízení o prodloužení doplňkové ochrany neuvedl nic, co by mohlo vést žalovaný správní orgán k opačnému závěru. Žalobci byla rozhodnutím ze dne 8. 2. 2007 udělena doplňková ochrana, neboť přetrvávaly pochybnosti žalovaného o osudu navrátivších se žadatelů o azyl do Běloruska. Tyto pochybnosti však žalovaný vyvrátil na základě zjištěných informací ze zpráv, které vypracovaly demokratické státy, a které potvrzují, že nejsou známy případy, že by zákon, na který se žalobce odvolává, byl použit proti těm, kteří v zahraničí požádali o azyl.

[15] Po provedeném dokazování a s přihlédnutím k citovanému ustanovení zákona o azylu dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná.

[16] Pokud jde o námitky žalobce, kdy žalovanému vytýká vadný procesní postup, dospěl soud k závěru, že žalovaný při posuzování žádosti žalobce postupoval v souladu s příslušnými právními normami a procesně správným způsobem a dbal na zachování všech jeho práv garantovaných mu právním řádem České republiky. Jak bylo zjištěno z pohovoru žalobce měl možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům (a také se s nimi v hlavních bodech seznámil), příp. navrhnout jejich doplnění. Pohovor byl se žalobcem veden za účasti tlumočníka z jazyka ruského a žalobce byl s protokolem o pohovoru řádně seznámen a všechny strany protokolu vlastnoručně podepsal. Jak vyplývá z dokumentů založených ve správním spise, žalovaný si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval.

[17] Žalovaný si pro řízení zejména opatřil Zprávu MZ USA o stavu dodržování lidských práv za rok 2006 ze dne 6. 3. 2007, Informace OAMP – Bělorusko ze dne 20. 1. 2006, Informace Člověka v tísni – společnosti při ČT, o. p. s. č. j. OAM 473/2005 ze dne 10. 5. 2005, Informace Člověka v tísni – společnosti při ČT, o. p. s. č. j. OAM 166-34/2006 ze dne 10. 7. 2006, Informace MZV č. j. 125516/2006-LP ze dne 23. 8. 2006, Informace MZV č. j. 113160/2008-LPTP ze dne 28. 4. 2008, Informace z Infobanky ČTK a Informace Společnosti Člověk v tísni, č. j. OAM-1277/2005 ze dne 10. 1. 2006. Proto také nelze souhlasit s námitkou právního zástupce žalobce, kdy žalovanému vytýkal, že hodnotil stav v Bělorusku podle zpráv tak, jak v původním rozhodnutí uvedl a situaci vyhodnotil pro jeho klienta jako špatnou a při vydání napadeného rozhodnutí vycházel ze stejných zpráv a již situaci hodnotil odlišně, neboť žalovaný sice v řízení vycházel ze zpráv použitých v řízení, kdy udělil doplňkovou ochranu, avšak pro řízení o prodloužení doplňkové ochrany si opatřil další aktuální zprávy o zemi původu žalobce a rozhodnutí vydal na základě posouzení všech zpráv týkajících se země původu v jejich souhrnu.

[18] Ve správním řízení tedy byly dány důvody k aplikaci § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu.

[19] S ohledem na učiněná zjištění soud žalobu dle ustanovení § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.) zamítl jako nedůvodnou.

[20] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť procesně úspěšný žalovaný se práva na náhradu vzniklých nákladů vzdal. Soud při rozhodování o právu na přiznání nákladů řízení nepřehlédl, že žalobce byl úspěšný v určité fázi řízení – v řízení o kasační stížnosti, která byla důvodná a rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno a vráceno k dalšímu řízení. Ve výsledku celého řízení o žalobě byl však žalobce neúspěšný, a proto v rozhodování o náhradě nákladů řízení se jeho úspěch v řízení o kasační stížnosti nemůže promítnout.

[21] Výrok o nákladech státu je odůvodněn ust. § 36 odst. 2 soudního řádu správního, podle kterého náklady spojené s přibráním tlumočníka platí stát.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně, ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání.

V Ostravě dne 27. dubna 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Jana Záviská, v.r. Iva Charvátová
samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru