Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

61 Az 37/2019 - 39Rozsudek KSOS ze dne 21.01.2020

Prejudikatura

4 Azs 31/2009 - 93

4 Azs 5/2003

3 Azs 22/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 Azs 45/2020

přidejte vlastní popisek

61 Az 37/2019 – 39


e.č. L011285

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Indráčkem v právní věci

žalobce: F. R.

státní příslušnost Ukrajina t.č. pobytem Pobytové středisko Havířov, Na Kopci 5, 735 64 Havířov zastoupený advokátem Mgr. Ladislavem Bártou

sídlem Purkyňova 6, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2019 č. j. OAM-226/LE-BA02-BA04-2019, o udělení mezinárodní ochrany

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Odměna advokáta Mgr. Ladislava Bárty se určuje částkou 6 800 Kč, která mu bude proplácena z účtu Krajského soudu v Ostravě ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

1. Rozhodnutím ze dne 9. 9. 2019 č. j. OAM-226/LE-BA02-BA04-2019 žalované Ministerstvo vnitra ČR rozhodlo o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zák. č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V průběhu řízení vzal žalovaný za objasněno, že důvodem podání žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany je legalizace pobytu za účelem práce a jeho obava z vyhrožování souseda kvůli jeho poměru se sousedovou manželkou. Tyto důvody dle žalovaného nebylo možno podřadit pod důvody taxativně vymezené v ust. § 12 písm. a) a b) zákona o azylu a jelikož žalovaný neshledal ani důvody pro udělení mezinárodní ochrany žalobci podle ust. § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu, rozhodl tak, že se mezinárodní ochrana žalobci neuděluje.

2. Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí včasnou žalobu ze dne 25. 9. 2019, kterou nijak nezdůvodnil a ve které požádal, aby mu byl ustanoven pro toto řízení zástupce z řad advokátů. Jeho žádosti krajský soud vyhověl usnesením ze dne 1. 10. 2019 a zároveň ustanoveného advokáta vyzval k doplnění žaloby. Podáním ze dne 14. 10. 2019 právní zástupce žalobce doplnil jeho žalobu tak, že žalovaný nedostatečně vyhodnotil nebezpečí vážné újmy hrozící ze strany soukromých subjektů žalobci. Žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného, že Ukrajina je schopna poskytnout mu dostatečnou ochranu před vážnou újmou, který mu hrozí ze strany třetích osob. Poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který vychází z článku 7 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 (tzv. kvalifikační směrnice), podle níž poskytovatelé ochrany uvedení v odst. 1 tohoto článku poskytují účinnou ochranu tehdy, pokud činí přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a pokud žadatel o mezinárodní ochranu má k této ochraně přístup. Dle názoru žalobce však v současné době na Ukrajině žádný systém zaručující zabránění způsobení vážně újmy nefunguje. Ukrajinské bezpečností složky trpí korupcí a zcela svazují ruce ukrajinské policii a znemožňují účinné a nestranné potírání kriminality a ochranu jejich obětí. Ukrajina je považována za nejkorumpovanější stát v Evropě. Je proto nepřípadné po žalobci požadovat, aby využil prostředky ochrany proti hrozbě vážné újmy ze strany soukromých osob, na které odkázal ve svém rozhodnutí žalovaný. Žalobce se proto domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

4. Krajský soud vycházel z napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2019 č. j. OAM-226/LE-BA02-BA04-2019 a z obsahu připojeného správního spisu žalovaného téhož čísla jednacího a poté dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při řízení o žalobě žalobce vycházel přitom krajský soud z ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného správního orgánu, přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal toliko v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 1, 2 s. ř. s.).

5. Z obsahu správního spisu žalovaného krajský soud zjistil, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 10. 4. 2019. Dne 15. 4. 2019 poskytl žalobce údaje k této žádosti, přičemž uvedl jako poslední bydliště ve vlasti Zakarpatskou oblast Ukrajiny, okres Chust, obec Vylšany 122. Do České republiky vstoupil dne 10. 2. 2010; předtím sem přijel na pracovní vízum, od té doby zde pobývá a na Ukrajinu jezdil jen na svátky a dovolenou. Jako důvody žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že má problém na Ukrajině se sousedem. V zimě v r. 2010 šel k sousedce na kafe, tam zůstal do rána a o tom se dozvěděl její manžel, který mu teď vyhrožuje. Jako další důvod uvedl, že na Ukrajině je práce za málo peněz, a proto chce pracovat tady. Z obsahu správního spisu krajský soud dále zjistil, že dne 18. 4. 2019 byl s žalobcem proveden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z protokolu o tomto pohovoru vyplývá, že žalobce opětovně uvedl, že Ukrajinu opustil v r. 2010, jelikož se tam pohádal se sousedem. Soused odjel tehdy do Ruska za prací a žalobce měl něco s jeho manželkou. Soused se to dozvěděl a vznikl tak problém spočívající v tom, že žalobci vyhrožoval. O všem se také dozvěděla žalobcova manželka, zavolala sousedovi do Ruska a žalobce si poté sbalil věci a odjel do České republiky. Na opakované dotazy sdělil, že se tehdy neobrátil na policii s žádostí o pomoc. Situaci řešil tím, že si sbalil věci, pohádal se s manželkou a odjel. Jiný důvod k opuštění Ukrajiny neměl a nikdy tam nebyl trestně stíhán. Jako další důvod opuštění země původu uvedl, že na Ukrajině není práce, naproti tomu tady je práce dobrá a žalobce musí žít a posílat peníze dětem. Ze správního spisu dále vyplynulo, že žalobce byl dříve rozhodnutím Krajského ředitelství Policie Středočeského kraje, odboru cizinecké policie, odd. pobytové kontroly, pátrání a eskorty ze dne 8. 4. 2019 č. j. KRPS-98296-17/ČJ-2019-010023-ZZC zajištěn za účelem správního vyhoštění podle ust. § 124 odst. 1 písm. b), c), e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů. V rámci tohoto řízení žalobce uvedl do protokolu o výslechu, že mu bylo v r. 2004 vydáno platné vízum, o které přišel v r. 2014 společně s cestovním dokladem, který mu zmokl. O dalším vízum si již nezažádal a poprvé do ČR přicestoval za účelem výdělku v r. 2005. Naposledy přicestoval v r. 2010 a od té doby zde pobývá doposud. V r. 2015 mu bylo uděleno správní vyhoštění na dobu jednoho roku, které nerespektoval, protože se nechtěl vrátit k manželce, se kterou v té době nevycházel dobře. Další rozhodnutí o správním vyhoštění obdržel v r. 2017 na dobu pěti let, které opětovně nerespektoval a hledal různou práci na základě padělaného průkazu totožnosti občana Rumunska. Součástí správního spisu jsou informace Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR ze dne 28. 2. 2019 o politické a bezpečnostní situaci, mezinárodních smlouvách a o lidských právech a základních svobodách, vojenské službě a vnitřně přesídlených osobách na Ukrajině a informace Ministerstva zahraničních věci ČR č. j. 110372/2018-LPTP ze dne 16. 5. 2018 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti a po dlouhodobém pobytu v zahraničí.

6. Podle ust. § 2 odst. 4 zákona o azylu, se pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání a nebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Podle odst. 5 téhož ustanovení ochranou před pronásledováním nebo vážnou újmou se rozumí zejména přiměřené kroky příslušných státních orgánů, strany nebo organizace, včetně mezinárodní organizace kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, směřující k zabránění pronásledování nebo působení vážné újmy, zejména zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo vážnou újmu za předpokladu, že je taková ochrana účinná, není přechodná a cizinec k ní má přístup. Podle odst. 6 citovaného ustanovení, původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státní občanem, nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.

7. Podle ust. § 14 odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového bezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

8. Podle odst. 2 téhož ustanovení se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje:

a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

9. Krajský soud opětovně považuje za potřebné připomenout, že napadené rozhodnutí žalovaného přezkoumal z hlediska žalobních bodů tak, jak byly uvedeny v doplnění žaloby žalobce učiněném jeho právním zástupcem podáním ze dne 14. 10. 2019. Žalobce v něm vytýkal, že žalovaný správní orgán nedostatečně vyhodnotil nebezpečí hrozící vážné újmy ze strany soukromých subjektů, konkrétně jeho souseda, který mu vyhrožuje kvůli poměru s jeho manželkou. Podle žalobce Ukrajina není schopna mu poskytnout dostatečnou ochranu před tímto vyhrožováním, jelikož tam nefunguje systém zaručující zabránění způsobení vážné újmy. Poukázal na tamější korupci, pro kterou v zemi jeho původu nefungují bezpečnostní složky a je proto nepřípadné po něm požadovat, aby využil žalovaným zmiňované prostředky ochrany proti hrozící vážné újmě ze strany soukromých osob. S tímto tvrzeným nebezpečím vážné újmy se žalovaný vypořádal tak, že se jedná o čistě soukromý problém žalobce se soukromou osobou spočívající pouze v několika telefonátech dotyčného souseda žalobce za posledních devět let a že navzdory opakovaným návratům žalobce do vlasti nedošlo zcela zjevně nikdy k žádnému jeho ohrožení. Žalovaný k tomu dále dodal, že žalobce se nikdy neobrátil v této souvislosti na policii a že v rámci pohovoru v žádosti o udělení mezinárodní ochrany popřel jakékoliv obavy z návratu do země původu. V souvislosti s konstatováním, že žalovaný v případě žalobce neshledal důvody podřaditelné pod pojem pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „z výše uvedených podkladů“ (pozn. soudu: žalovaný tím nepochybně mínil shora uvedené informace o zemi původu žalobce) vyplývá, že na Ukrajině existují možnosti domoci se ochrany práv a svobod, že Zakarpatská oblast, v níž měl žalobce své poslední bydliště, je plně pod kontrolou vlády Ukrajiny a že bezpečnostní složky zaručují dodržování zákonů. Podle žalovaného z těchto dokumentů je mimo jiné patrné, že bezpečnostní složky obecně zabraňovaly násilí a že současná ukrajinská vláda zavádí rozsáhlé reformy ke zlepšení vymahatelnosti práva a ochrany lidských práv a usiluje o posílení právního státu. V případě žalobce proto nelze konstatovat, že by mu příslušné orgány odmítly či nebyly schopny poskytnout pomoc, pokud by se na něj s takovou žádostí obrátil. Žalovanému dle názoru soudu lze nepochybně vytknout, že tento závěr nijak nekonkretizoval, co se týče „využití prostředků, které právní řád vlasti žalobce k ochraně práv a svobod jednotlivce poskytuje“, nicméně tato skutečnost nečiní jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Z úřední činnosti je krajskému soudu známo, že podle informace Ministerstva zahraničních věcí ČR č. j. 110105/2014-LPTP ze dne 1. 8. 2014 je možno proti postupu policejních složek podat stížnost u prokuratury, případně u útvaru vnitřní kontroly konkrétního policejního okrsku. Podle další informace téhož ministerstva č. j. 107283/2016-LPTP ze dne 25. 7. 2016 je možno podat stížnost proti postupu příslušníkům policejních orgánů či jiných orgánů státní moci. Stížnost proti postupu policejních složek lze podat u prokuratury, případně u útvaru vnitřní kontroly konkrétního policejního okrsku. Žalobce se tedy mohl dovolávat u příslušných policejních orgánů ochrany proti vyhrožování, případně proti nezákonnému dalšímu jednání ze strany soukromé osoby. V případě nečinnosti příslušných policejních orgánů pak na Ukrajině existují právní prostředky, kterými je možno se této potřebné ochrany dovolávat. Z protokolu o provedeném pohovoru však vyplynulo, že žalobce těchto právních prostředků nevyužil a k dotazu, z jakého důvodu se na policii tehdy neobrátil, odpověděl, že neví. Pokud žalobce, jak sám potvrdil, této možnosti ochrany nevyužil, nemůže být jeho námitka, že na Ukrajině nefunguje systém k zabránění způsobení vážné újmy a o korupci ukrajinských úřadů i policie, důvodná. Ve shodě s žalovaným považuje krajský soud za vhodné

závěrem uvést stejné pochybnosti o tvrzené hrozící vážné újmě žalobci v případě jeho návratu do země původu za situace, kdy se mezinárodní ochrany dovolával po devíti letech po opuštění Ukrajiny a navíc v době, kdy byl zajištěn Policií ČR z důvodu nelegálního pobytu a kdy mu bylo předtím opakovaně uloženo správní vyhoštění, které nerespektoval.

10. Se zřetelem k výše uvedenému krajský soud žalobu žalobce jako nedůvodnou zamítl v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s., přičemž v této věci rozhodl rozsudkem bez jednání podle ust. § 51 odst. 1 s. ř. s.

11. Žádnému z účastníků nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce v tomto řízení úspěch neměl a žalovanému žádné prokazatelné náklady v souvislosti s tímto řízení nevznikly (ust. § 60 odst. 1 s. ř. s.).

12. Ustanovenému právnímu zástupci žalobce byla přiznána odměna za jeho zastupování v rozsahu dvou úkonu právní služby za 3 100 Kč a dvou režijních paušálů po 300 Kč, celkem tedy 6 800 Kč v souladu s ust. § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení.

Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání.

Ostrava 21. ledna 2020

JUDr. Petr Indráček

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru