Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

58 Ca 91/2007 - 105Rozsudek KSOS ze dne 28.02.2011

Prejudikatura

2 As 3/2004 - 70


přidejte vlastní popisek

58Ca 91/2007 – 105

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Ježoviczovou

v právní věci žalobce M. O., zastoupeného Mgr. Davidem Purmenským, advokátem

se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, 28. října 3117/61, PSČ 702 00, proti

žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, odbor dopravy a

silničního hospodářství, se sídlem v Ostravě, 28. října 117, PSČ 702 18, o

přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15.11.2007 č.j. MSK 176776/2007, ve

věci přestupku,

t a k to :

I. Rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne

15.11.2007 č.j. MSK 176776/2007 se zrušuje pro nezákonnost a věc

se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení

částku 15.712,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám

Mgr. Davida Purmenského, advokáta se sídlem 28. října 3117/61, Ostrava-

Moravská Ostrava.

III. České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 17.12.2007, doručenou Krajskému soudu v Ostravě téhož dne, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí v záhlaví rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného ze dne15.11.2007, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Krnově, odbor dopravy a silničního hospodářství ze dne 13.8.2007 č.j. 2006/DO/PR/Ze/41805 a žalobce byl uznán vinným porušením ust. § 17 odst. 5 písm. c), § 22 odst. 1 písm. f) bod 7 zákona č. 200/1990 Sb., a byla mu uložena pokuta ve výši 8.000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 10-ti měsíců. Současně byl zavázán k povinnosti uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Žaloba byla ke Krajskému soudu v Ostravě podána včasně v dvouměsíční zákonné lhůtě.

Žalobce v žalobě namítal, že při projednávání jeho přestupku nebylo ze strany správních orgánů postupováno v souladu s platnými právními předpisy. Poukazoval na to, že mu nebylo řádně oznámeno zahájení správního řízení ve smyslu § 46 odst. 1 zákona č. 500/2006 Sb. a žalovaný dle jeho přesvědčení porušil celou řadu ustanovení správního řádu – zákona č. 500/2006 Sb. Po stránce skutkové namítal zejména to, že nebylo ničím prokázáno, že by se dopustil jednání, kladeného mu za vinu – žalovaný se nevypořádal s protichůdnými výpověďmi svědků, vůbec se nezabýval postupem při zásahu policistů proti žalobci při silniční kontrole a nezjistil správně skutkový stav věci. Navrhoval proto zrušení rozhodnutí obou správních orgánů. Dále u ústního jednání konaného dne 18.06.2009 předložil další důkazy, fotografii (příloha C) z místa, kde byl kontrolován hlídkou policie, jakož i náčrt (příloha B) dopravní situace, přičemž poukazoval na to, že dle jeho přesvědčení přestupek, který mu byl kladen za vinu, spáchat nemohl.

V podání ze dne 10.2.2011, doručeném soudu 11.2.2011, žalobce vznesl další námitku, a to že správní řízení před prvoinstančním správním orgánem trpí podstatnou neodstranitelnou vadou, kterou žalobce spatřuje v nedodržení 60-ti denní zákonné propadné lhůty pro zahájení správního řízení, což je v rozporu s ust. § 67 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Žalobce uvedl, že oznámení o dopravním přestupku ze dne 20.12.2006 bylo Policií ČR doručeno prvoinstančnímu správnímu orgánu ve lhůtě 30-ti dnů v souladu s ust. § 58 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Prvoinstanční správní orgán však odeslal žalobci oznámení o zahájení přestupkového řízení až dne 18.5.2007, tj. po uplynutí 60-ti denní lhůty, kterou žalobce považuje za lhůtu propadnou (prekluzivní).

Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 10.3.2008 uvedl, že všechny žalobní body byly pečlivě žalovaným posuzovány a správní orgány se vypořádaly se všemi námitkami žalobce, a proto navrhoval zamítnutí žaloby. K námitce žalobce obsažené v doplňujícím vyjádření žalobce doručeném soudu 11.2.2011 žalovaný na ústním jednání konaném dne 28.2.2011 uvedl, že dvouměsíční lhůta pro doplnění žaloby uplynula již dávno a není tedy možno tuto žalobu dále rozšiřovat. K samotnému obsahu námitky žalobce zdůraznil, že se jedná o lhůtu pořádkovou, přičemž rozebral institut odložení věci, který není rozhodnutím a trval nadále na svém vyjádření.

Rozsudkem ze dne 18.06.2009 č.j. 58Ca 91/2007-46 soud vyhověl žalobci, když rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 15.11.2007 č.j. MSK 176776/2007 zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Zároveň soud ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení, kdy uložil žalovanému, aby do 30ti dnů od právní moci rozhodnutí zaplatil k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Davida Purmenského částku 10.672,- Kč. Tento rozsudek byl na základě kasační stížnosti žalovaného ze dne 17.08.2009 zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22.10.2009 č.j. 7 As 65/2009-68 a věc byla vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že správní soud informace vyplývající ze svědeckých výpovědí a ostatních důkazních prostředků neupřesnil a neuvedl konkrétní rozpory ve svědeckých výpovědích. Dále konstatoval, že vzhledem k tomu, že posuzovaná dopravní situace se udála před cca 3 lety, je třeba vycházet z důkazů, které jsou reálně k dispozici, tyto důkazy provést, vyhodnotit je jednotlivě a ve všech souvislostech a učinit z tohoto vyhodnocení odpovídající skutkové a právní závěry. Nejvyšší správní soud rovněž uvedl, že krajský soud zůstal dlužen svým povinnostem, když u ústního jednání vyslechl toliko svědky pprap. C. a S., nikoliv však již další zasahující policisty F. a K., při jejichž výslechu by mohly být ověřeny i jejich výhledové možnosti stran předjíždění vozidel žalobcem a případné ohrožení protijedoucího vozidla.

Krajský soud v Ostravě za respektování zásady uvedené v ust. § 110 odst. 3 s.ř.s., na základě které je vázán právním názorem obsaženým ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu, nařídil ve věci ústní jednání.

K ústnímu jednání nařízenému na den 28.02.2011 byli předvoláni svědci P. K. a M. F., zasahující policisté. Svědek P. K. u ústního jednání vypověděl, že už je to dlouhá doba, ale po připomenutí si vzpomíná, že událost se odehrála dne 20.12.2006, kdy společně s kolegy C. a F. projížděli jako hlídka Policie ČR směrem z Albrechtic na Třemešnou „pomalovaným vozidlem“ policie s majáky. Pozornost svědka K. upoutalo to, že na železničním přejezdu nebo těsně za ním je předjelo rychle jedoucí vozidlo, a to i přesto, že buď před železničním přejezdem nebo za ním je plná čára. Hlídka policie proto jela za tímto vozidlem. Svědek K. si již nebyl schopen vybavit, zda toto vozidlo předjíždělo pouze policejní auto, nebo ještě nějaká jiná vozidla. Při stíhání daného vozidla jeli policisté rychlostí až 160 km/hod, a to možná 4 a půl nebo 5 km a vozidlo se jim podařilo zastavit až na odbočce na Jindřichov. Po zastavení vozidla stál svědek K. u služebního auta a jeho kolegové řešili přestupek s řidičem, kterým byl žalobce, a tento jim nadával. Svědek K. dále vypověděl, že si pamatuje, že žalobce jel vysokou rychlostí a policejní vozidlo předjížděl buď před nebo za přejezdem nebo možná přímo na přejezdu a přejížděl plnou čáru. K dotazu zástupce žalobce svědek K. uvedl, že služební vozidlo řídil kolega C. a on seděl přímo za ním. Pro dlouhý časový odstup není schopen říci, zda před policejním vozidlem jelo nějaké jiné vozidlo, ani to, zda vozidlo žalobce mělo „korbu“. Pamatuje si však, že jeli v označeném policejním vozidle. Pokud by šlo o zastavení vozidla, které páchá přestupek a byl by v „civilním“ policejním vozidle, zastavil by dané vozidlo po předjetí vystrčením zastavovacího terče z okna.

Svědek M. F. u ústního jednání dne 28.02.2011 vypověděl, že po připomenutí si pamatuje, že k události došlo 20.12.2006, kdy jako hlídka Policie ČR s kolegy C. a K. stáli ve služebním vozidle označeném nápisy „POLICIE“, už si nevzpomíná, zda to byla Škoda Felicia nebo v Octavia, což je ale určitě uvedeno v úředním záznamu, před železničním přejezdem v Městě Albrechticích, protože zrovna přejížděl vlak. Před nimi stálo možná i 10 aut, když svědek F. zaregistroval, že je přes plnou čáru rychlostí možná 60 km/hod. předjíždí auto. Spustili proto služební majáky, předjeli těch asi 10 aut a jeli za daným vozidlem. Vozidlo stíhali až do následující obce Třemešná, což bylo možná 7 až 8 km. Když se jim podařilo vozidlo dostihnout, řidič (žalobce) se divil, co mu policisté chtějí. Svědek F. dále vypověděl, že si už nevzpomíná, jestli byla u řidiče provedena dechová kontrola na přítomnost alkoholu, poněvadž jednání s žalobcem vedl převážně kolega C., který pravděpodobně chtěl žalobci udělit blokovou pokutu 1.000,- Kč, s čímž však žalobce nesouhlasil, a proto s ním bylo sepsáno oznámení o přestupku. V závěru své výpovědi svědek F. uvedl, že má v paměti, že toho dne jeli ve vozidle vybaveném majáky, které sám ovládal.

Krajský soud v Ostravě přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které bylo žalovaným potvrzeno, a to v mezích žalobních bodů. Při přezkoumávání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 s.ř.s.), tedy ke dni 15.11.2007.

V přezkoumávané věci Krajský soud v Ostravě provedl krom výše uvedených svědeckých výpovědí svědků F. a K. důkaz obsahem správního spisu obou správních orgánů, z kterých zjistil:

- z rozhodnutí Městského úřadu v Krnově ze dne 13.8.2007 č.j. 2006/DO/PR/Ze/41805, jakožto správního orgánu I. stupně, že tímto byl žalobce uznán vinným z porušení ust. § 17 odst. 5 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle § 22 odst. 1 písm. f) bod 7 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Žalobci byl uložena pokuta ve výši 8.000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 10 měsíců. Současně byl zavázán k povinnosti uhradit náklady řízení v částce 1.000,- Kč. V odůvodnění správní orgán I. stupně uvedl, že svým jednáním žalobce porušil ust. § 17 odst. 5 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích, který stanoví, že řidič nesmí předjíždět, jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky silničního provozu na pozemních komunikacích a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku podle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod 7 přestupkového zákona: dne 20.12.2006 v 9:00 hod řídil na místní komunikaci v obci Město Albrechtice na ulici Hašlerově v místě za železničním přejezdem řídil motorové vozidlo zn. Nissan Navara, RZ X a při předjíždění ohrozil vozidlo jedoucí v protisměru. Správní orgán I. stupně návrhu právního zástupce žalobce Mgr. Purmenského, aby byl označen a vyslechnut řidič protijedoucího vozidla, nevyhověl s tím, že jednání žalobce bylo dostatečně zadokumentováno. Na tento uvedený návrh žalobce pohlíží jako na účelový - zástupce si musel být vědom nerealizovatelnosti svého požadavku. Policisté, když byla manévrem protijedoucího řidiče kolize vozidel odvrácena, neměli důvod, a především časový prostor k tomu, aby zjišťovali totožnost ohroženého řidiče. V tento okamžik dali policisté, a to s ohledem na jejich zákonnou povinnost, přednost zjištění totožnosti pachatele – žalobce. Při posuzování obsahu výpovědi svědkyně R. S., nabyl správní orgán přesvědčení, že svědkyně (v odůvodnění je ovšem uvedeno „obviněná“) situaci na komunikaci před vozidlem, ani kolem vozidla z nějakého důvodu vůbec nepozorovala. Jako svědek vypověděla, že si nepamatuje, že by vozidlo, ve kterém jela, nějaká vozidla předjíždělo, ani nevěděla o tom, že by bylo ohroženo vozidlo jedoucí v protisměru. Rychlost vozidla se ji zdála být přiměřená, ačkoliv se policisté ve výpovědích shodli, že se pohybovala kolem 140 km/hod. Svědkyně je držitelkou řidičského oprávnění a správní orgán proto předpokládá, že kdyby byla její pozornost alespoň částečně soustředěná na jízdu a situaci kolem vozidla, určitě by si všimla alespoň markantního rozdílu mezi povolenou rychlostí a rychlostí, kterou se mělo jejich vozidlo pohybovat. Proto její tvrzení, že pokyn k zastavení vozidla byl dán mávnutím ruky policistou z okna policejního vozidla, správní orgán nepřesvědčilo.

Správní orgán naopak neshledal důvod neuvěřit svědeckým výpovědím zasahujících policistů. O dopravní situaci, která na uvedené komunikaci nastala, vypovídali jako svědci v podstatných bodech shodně. Nevznikl důvod pochybovat o tom, že osádka služebního vozidla policie zaznamenala vozidlo, které je předjíždělo. Protože jejich vozidlo povolenou rychlost nepřekročilo, správně usoudili, že vozidlo Nissan řízené žalobcem jede vyšší, než povolenou rychlostí, když je předjíždělo. Právě tímto upoutal Nissan jejich pozornost, proto je logické, že jej dále sledovali, a tak byli svědky situace, když vozidlo, jedoucí v protisměru, bylo nebezpečným předjížděním ohroženo. Není důvod zpochybňovat ani výpověď policisty K., který uvedl, že seděl na místě za spolujezdcem, byl však nakloněný a situaci viděl zřetelně. Správní orgán se přitom odvolává na poznatky z vlastní zkušenosti, že sedí-li osoba na místě za spolujezdcem a nakloní se, má možnost mezi řidičem a spolujezdcem vidět situaci před vozidlem, vlevo i vpravo bez problémů. Pohled na protijedoucí vozidlo byl možný, protože svědkové shodně uvedli, že vozidlo před nimi jelo v bezpečné vzdálenosti. K rozdílům ve vyjádření vzdálenosti v metrech správní orgán, s ohledem na časový odstup, nepřihlíží, navíc se jedná pouze o subjektivní odhady vzdálenosti. Na nejistotu ve výpovědi policisty C., zda služební vozidlo řídil, správní orgán pohlíží skrze časový odstup a vychází z obsahu úředního záznamu, na který se policista C. zpočátku svědecké výpovědi v plném rozsahu odvolal. To, že policista C. služební vozidlo skutečně řídil, potvrdil svou výpovědí i policista K.. Výpověď svědkyně, že řidiči vozidla Nissan byl dán pokyn k zastavení mávnutím ruky z okna služebního vozidla, je vyvráceno shodnými výpověďmi policistů. Fakt, zda měl policista F. při dávání pokynu k zastavení na hlavě čepici, nemohl žádným způsobem věc ovlivnit, ani nic změnit na tom, že dopravní přestupek byl žalobcem spáchán.

- z přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 15.11.2007 č.j. MSK 176776/2007, že tímto bylo odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu v Krnově zamítnuto s odůvodněním, které se ztotožňuje se závěry rozhodnutí Městského úřadu v Krnově včetně stanovení druhu a výměry sankce, přičemž je konstatováno, že bylo přihlédnuto ke značné závažnosti spáchaného přestupku, neboť byl spáchán v dopoledních hodinách, tedy v době zvýšené frekvence vozidel na pozemní komunikaci. Žalobce jako dlouhodobý držitel řidičského oprávnění si musel být vědom, že svým chováním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Na druhé straně žalovaný přihlédl ke skutečnosti, že žalobce nemá v evidenční kartě řidiče záznam. Rozhodnutí Městského úřadu v Krnově po přezkoumání považoval žalovaný za vydané v souladu s právními předpisy, neshledal důvody pro jeho zrušení nebo změnu, odvolání zamítl a napadené rozhodnutí dle § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil.

Dále Krajský soud v Ostravě zjistil:

- z oznámení o dopravním přestupku, že policista pprap. C. v něm uvedl, že žalobce tím, že dne 20.12.2006 v 9:00 hodin v Městě Albrechticích na ulici Hašlerova žalobce nebezpečně předjížděl před sebou jedoucí dvě vozidla, kdy při tomto manévru ohrozil jedoucí vozidla v protisměru, tímto porušil § 17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. V rubrice „vysvětlení a podpis občana, který je podezřelý z přestupku“, uvedl žalobce „nesouhlasím“ a toto podepsal.

- z úředních záznamů z 20.12.2006 sepsaných pprap. Z. C., prap. F. M. a prap. P. K., vyplývá, že popisují dopravní situaci jako ohrožení protijedoucího vozidla automobilem řízeným žalobcem rychlostí asi 150 km/hod. Žalobce při kontrole pprap. C. ponižoval a „skákal mu do řeči“.

- z výpisu z centrálního registru řidičů, že žalobce v ní nemá žádný záznam.

- z výpovědi svědka Z. C., policisty, ze dne 6.8.2007, že žalobce předjížděl jejich policejní auto Škodu Felicii a asi ještě 4 vozidla za železničním přejezdem, na hlavní silnici v blízkosti sila, a to takovým způsobem, že vozidlo Škoda 120 nebo 105 v protisměru muselo přibrzdit a snad i zastavit na krajnici, jinak by došlo k nárazu. Poté žalobce pronásledovali rychlostí asi 140 km/hod. Žalobce zastavili vystrčením terčíku z okénka spolujezdce. Žalobce byl arogantní a předložil „nějaké německé doklady“.

- z výpovědi svědka M. F., policisty, ze dne 6.8.2007, že jeli v koloně rychlostí asi 50 km/hod. Žalobce je předjížděl nejméně rychlostí 80 km/hod. Vozidlo Škoda 120 nebo 105 v protisměru začalo intenzivně brzdit, měnilo směr a uhnulo pravým kolem na travnatý okraj. Žalobce ujížděl asi rychlostí 140-150 km/hod. Terčíkem vystrčeným z předního pravého okénka vozidlo žalobce zastavil, čepici neměl, protože by ji vítr sfoukl. Kolega C. žalobci vyčítal, že předjížděl na plné čáře, že ohrozil protijedoucí vozidlo, že jel rychle a bezohledně.

- z výpovědi svědka P. K., policisty, ze dne 6.8.2007, že prvotní příčinou, proč se policisté rozhodli vozidlo žalobce zastavit, bylo to, že předjížděl přes plnou čáru a ohrozil a omezil protijedoucí vozidlo. Ohrožené vozidlo buďto zastavilo nebo jelo krokem. Žalobce řekl jeho kolegům, aby mu přestupky dokázali, že se s ním odmítá o celé věci bavit a „že to tak nenechá“.

z výpovědi svědkyně R. S. ze dne 6.8.2007, že cestovala jako spolujezdkyně na předním sedadle s žalobcem. Zastavilo je osobní auto bez označení policie máváním ruky z okénka. Nepamatuje si, že by vozidlo řízené žalobcem předjíždělo nějaká vozidla, rychlost se jí zdála přiměřená. Policisté zřejmě vytýkali žalobci, že jede rychle.

Dále Krajský soud v Ostravě u ústního jednání dne 18.6.2009 provedl výslech svědka Z. C.. Z tohoto výslechu zjistil, že svědek při výkonu svého bývalého povolání policisty společně asi se třemi kolegy dne 20.12.2006 v 9:00 hod. viděl, že žalobce předjížděl v obci kolonu vozidel, vozidla jedoucí v protisměru žalobci uhýbala, vozidla musela najet za krajnici, skoro do příkopu, byla to minimálně dvě vozidla, která takovým způsobem reagovala. Nevzpomínal si, zda žalobce předjížděl i jejich policejní auto, ale určitě jel rychlostí přes 100 km/hod. Asi po 4 km vozidlo žalobce dostihli a zastavili, nepamatuje si už, jakým způsobem. Žalobce se choval arogantně, povýšeně, jako že „on je někdo a my jsme nic“. Nevzpomínal si, že by žalobci vytýkal ještě něco jiného než nebezpečný způsob předjíždění. Svědek si nevzpomínal si, zda řídil policejní auto. Nemohli vytěžovat ohrožené řidiče jedoucí v protisměru, protože se snažili dojet žalobce, což se jim podařilo asi za 5 minut. Dále svědek uváděl, že v době, kdy pracoval u policie, tak „znal silniční zákon dobře“. V současné době je osobou samostatně výdělečně činnou a nemůže „už mluvit o tom, který z dopravních přestupků je závažnější, zda přejetí plné čáry nebo ohrožení protijedoucího vozidla“. Nevzpomínal si, jaké doklady žalobce předložil, vzpomíná si však, že není pravda, že by žalobci po předložení řidičského průkazu vystaveného v Německu, řekl „tady nejsme v Praze“.

Z výpovědi svědkyně R. S. u ústního jednání dne 18.6.2009 bylo zjištěno, že byla zaměstnankyní žalobce. Dne 20.12.2006 rozváželi reklamní předměty na čerpací stanice. S žalobcem jako řidičem jela asi 3x a neuvědomuje si, že by 20.12.2006 jel způsobem, který by označila za nebezpečný – sama je řidička. Na podrobnosti zastavení hlídkou policie si nevzpomíná. Po předestření fotografie uváděla, že si nevybavuje, že by vozidlo žalobce bylo fotografováno.

Z rozhodnutí Městského úřadu v Krnově ze dne 9.1.2008 č.j. 2006/DO/PR/ Ze/41805 bylo zjištěno, že tímto byl žalobci odložen výkon rozhodnutí na dobu do přezkoumání rozhodnutí soudem.

Po vyhodnocení provedených důkazů a posouzení skutkových zjištění dle níže citovaných ustanovení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Podle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod 7 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupích, se přestupku dopustí ten, kdo v provozu při řízení vozidla na pozemních komunikacích předjíždí vozidlo v případech, ve kterých je to podle zvláštního právního předpisu zakázáno.

Podle ust. § 17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, řidič nesmí předjíždět jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích.

Podle ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

Jak vyplývá z obsahu správního spisu obou správních orgánů a svědeckých výpovědí provedených u soudního jednání, jednotlivé výpovědi zasahujících policistů C., F. a K. jsou ve vzájemném rozporu. Žalobce byl uznán vinným ze spáchání předmětného přestupku ze strany správních orgánů de facto pouze na základě svědeckých výpovědí zasahujích policistů, když protijedoucí řidič v přesně neoznačeném vozidle nebyl zjištěn, a proto je dle názoru soudu zcela namístě požadavek, aby tyto svědecké výpovědi spolu korespondovali a vzájemně byly v souladu, což se však v daném případě nestalo. Konkrétní rozpor mezi svědeckými výpověďmi soud spatřuje zejména v tom, že jak s. K., tak svědek F. se u ústního jednání konaného dne 28.02.2011 při popisování průběhu skutkového děje nijak nezmínili o tom, že by žalobce při předjíždění ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. To je zcela podstatný rozdíl oproti výpověďi svědka Z. C., který u soudu vypověděl, že vozidla jedoucí v protisměru žalobci uhýbala, tato vozidla musela najet za krajnici, skoro do příkopu. Tím rovněž odpadá polemika, kdo ze zasahujích policistů měl výhledové možnosti související s případným ohrožením protijedoucího vozidla. Rozpor spatřuje soud také v tom, jakým způsobem došlo k zastavení vozidla žalobce, když svědek F. u ústního jednání vypověděl, že má v paměti, že v tento den jeli ve vozidle vybaveném majáky a on tyto majáky ovládal. Před správním orgánem I. stupně však vypověděl, že on sám terčíkem vystrčeným z předního pravého okénka zastavil vozidlo žalobce. Svědek K. před soudem vypověděl, že zasahovali v „pomalovaném“ vozidle Policie ČR. K dotazu žalovaného ale uvedl, že pokud by šlo o zastavení vozidla a policisté by byli v „civilním autě“, tak by pachatele po předjetí zastavovali vystrčením zastavovacího terče z okna. Zasahující policista Z. C. do zápisu o výpovědi svědka ze dne 6.8.2007 uvedl, že vozidlo žalobce stavěl kolega F., a to vystrčením terčíku z okýnka spolujezdce. Dalším rozporem, který soud spatřuje ve svědeckých výpovědích zasahujích policistů, je nesoulad v místu, kde bylo policejní vozidlo předjeto žalobcem, a zda před policejním vozidlem byla ještě nějaká další vozidla či ne. Svědek Z. C. u soudu vypověděl, že si nevzpomíná, zda žalobce předjížděl i jejich policejní auto (do zápisu o výpovědi svědka ze dne 6.8.2007 uvedl, že žalobce předjížděl jejich policejní auto Škodu Felicii a asi ještě 4 vozidla za železničním přejezdem na hlavní silnici v blízkosti sila); svědek K. vypověděl, že žalobce předjel policejní vozidlo buď před nebo za přejezdem nebo možná přímo na přejezdu a není schopen říci, zda před policejním vozidlem jelo nějaké jiné vozidlo; svědek F. vypověděl, že policejní vozidlo stálo před železničním přejezdem, kdy čekali na to až přejede vlak, před ním stálo možná i 10 dalších vozidel a poté je předjelo vozidlo žalobce.

Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že se žalobce dopustil jednání porušujícího ustanovení § 17 odst. 5 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ustanovení § 22 odst. 1 písm. f) bod 7 zákona č. 200/1990 Sb. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalobce předjížděl vozidla takovým způsobem, jak je popsáno v napadeném rozhodnutí a že by se tedy dopustil přestupkového jednání, kdy měl předjíždět takovým způsobem, že řidič protijedoucího vozidla v důsledku jeho způsobu jízdy musel intenzivně brzdit nebo že by byl přinucen změnit směr jízdy tak, že s tímto vozidlem uhnul ke krajnici až za čarou vyznačený okraj vozovky, aby zabránil střetu vozidel. Jak bylo uvedeno výše, žádný takovýto řidič zjištěn nebyl (ostatně v rozsudku Nejvyššího správního soudu je konstatováno, že s velkou pravděpodobností blížící se jistotě již neexistuje možnost, jak řidiče protijedoucího vozidla dohledat). Z výpovědi svědků – policistů – vyplývá, že ve vozidle policie jela tříčlenná hlídka, avšak ani jeden z členů této hlídky nepostřehl registrační značku ohroženého vozidla, ačkoli např. dle tvrzení svědka C. muselo toto ohrožené vozidlo sjet až na krajnici nebo dokonce zastavit, aby se vyhnulo vozidlu řízenému žalobcem. Navíc z výpovědi svědkyně R. S. bylo zjištěno, že tato výpověď byla v přezkoumávaném rozhodnutí nesprávně citována, když v odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí: „Svědkyně si nepamatuje, že by nějaká vozidla předjížděli a že by nějaké vozidlo ohrozili. Rychlost pohybu jejich vozidla se jí zdála přiměřená, přestože dosahovala hodnoty 140-150 km/hod.“ Takovouto formulaci však svědkyně nikdy ve svých výpovědích neuvedla. Správní orgán posoudil výpovědi svědků policistů jako věrohodné, kdežto bez bližšího zdůvodnění výpověď svědkyně S. za věrohodnou nepovažoval. Nelze totiž zpochybnit výpověď svědkyně S. pouze konstatováním, že žalobce svědkyni dobře zná, což ji mohlo při podání svědecké výpovědi ovlivnit.

Soud nepovažoval za nutné provádět další dokazování z hlediska správnosti jednání policistů při zastavování vozidla (např. zda jejich vnější označení a postup byl v souladu s tehdy účinnou vyhláškou Ministerstva vnitra č .25/1998 Sb.), poněvadž pro přezkoumání věci toto považoval za nadbytečné – způsob následného zastavování vozidla žalobce nemá totiž žádný vliv na to, zda žalobce přestupek spáchal či nikoliv.

Soud poukazuje také na to, že uvedené rozpory v jednotlivých výpovědích nelze vykládat v neprospěch žalobce, nýbrž naopak v souladu s ustanovením § 73 odst. 1 zákona o přestupcích resp. § 3 správního řádu v souladu s prezumpcí neviny in dubio pro reo potažmo zásadou materiální pravdy.

Naproti tomu soud neshledal jako důvodnou námitku žalobce, týkající se fotografie předložené u ústního jednání soudu, dne 27.4.2009. Tuto fotografii nevyhodnotil jako důkaz podporující tvrzení žalobce, neboť od počátku správního řízení se žalobce o tomto důkazu ani nezmínil a rovněž svědkyně Radka Skupinová uvedla ve své výpovědi u ústního jednání soudu dne 18.6.2009, že si není vědoma, že by bylo taková fotografie na místě, kde bylo vozidlo žalobce hlídkou policie kontrolováno, pořizována.

Jako důvodnou neshledal soud ani další námitku žalobce týkající se porušení správního řádu zejména při doručování. Soud se zde ztotožňuje s názorem vyjádřeným žalovaným, a sice, že správní orgán oznámil zahájení řízení žalobci doručením oznámení, které nemuselo být doručováno do vlastních rukou. Žalobce byl s tímto oznámením seznámen, jak bylo prokázáno z přípisu zástupce žalobce ze dne 29.5.2007, stejně jako se skutečností, že byl předvolán k ústnímu jednání na den 11.6.2007. Žalobce udělil plnou moc pro zastupování ve správním řízení svému zástupci Mgr. Davidu Purmenskému, a to dne 1.6.2007 a tento jej zastupoval jak v řízení před správními orgány v obou stupních (a poté na základě plné moci udělené dne 17.12.2007 v řízení soudním).

K námitce žalobce, kterou vznesl v podání doručeném soudu 11.2.2011, spočívající v tom, že správní řízení před prvoinstančním správním orgánem trpí podstatnou neodstranitelnou vadou, kterou žalobce spatřuje v nedodržení 60-ti denní zákonné propadné lhůty pro zahájení správního řízení, což je v rozporu s ust. § 67 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, soud s poukazem na ust. § 71 odst. 2 s.ř.s. uvádí, že tato námitka je opožděná a jako takovou je jí nutno odmítnout, protože lhůta pro doplnění žaloby již uplynula a není tedy možno žalobu dále rozšiřovat (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17.12.2008, sp.zn. I. ÚS 1534/08). Nad rámec uvedeného soud dodává, že ani v případě, že by byla tato námitka žalobce vznesena včasně, tak by nebyla důvodná, poněvadž soud má za to, že 60-ti denní lhůta pro zahájení správního řízení stanovená v ust. § 67 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je svou povahou lhůtou pořádkovou, nikoliv lhůtou propadnou (prekluzivní).

Rozhodnutí správního orgánu I. stupně tedy nesplňovalo zákonné podmínky a žalovaný jakožto odvolací orgán v odvolacím řízení tato pochybení nenapravil – ze shora uvedených důvodů soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost v souladu s ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. spočívající v porušení citovaných zákonných ustanovení o řízení před správním orgánem. Dle ustanovení § 78 odst. 4 s.ř.s. soud proto zároveň vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, v jehož průběhu bude zavázán závazným právním názorem soudu vysloveným v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.), přičemž při vydávání nového rozhodnutí znovu vyhodnotí provedené důkazy, případně provede jejich doplnění.

V souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, když žalobce měl ve věci plný úspěch a vzniklo mu právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů. Žalovaný byl zavázán zaplatit náklady řízení žalobci představující zaplacený soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 2.000,- Kč, dále odměnu advokáta za 3 úkony právní služby po 2.100,- Kč dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to za přípravu a převzetí věci, sepis žaloby, účast u jednání dne 27.4.2009 a 18.6.2009 a 3 paušální náhrady hotových výdajů, tedy 3x 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je dle osvědčení Finančního úřadu v Ostravě registrován jako plátce daně z přidané hodnoty, bylo přiznáno zvýšení o 19% DPH, tedy o 1.472,- Kč, tedy celkem 10.672,- Kč. Dále byla přiznána náhrada nákladů řízení za další dva úkony právní služby, a to vyjádření žalobce ke kasační stížnosti 2.100,- Kč, účast u ústního jednání dne 28.2.2011 2.100,- Kč a 2x náhrada hotových výdajů po 300,- Kč. Také k této částce je nutno přiznat zvýšení, a to o 20% DPH. Celkem tedy náleží žalobci náhrada nákladů řízení ve výši 15.712,- Kč (přičemž částka 10.672,- Kč již byla zástupci žalobce poukázána. Soud uložil žalovanému povinnost zaplatit náhradu těchto nákladů řízení ve lhůtě 30-ti dnů od právní moci rozsudku, které je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobce Mgr. Davida Purmenského, advokáta se sídlem Ostrava, 28. října 3117/61. Ostatních nákladů řízení se žalobce vzdal.

České republice náhrada nákladů řízení přiznána nebyla.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 28. února 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Miroslava Ježoviczová, v. r. Marcela Jánová samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru