Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

58 A 52/2010 - 32Rozsudek KSOS ze dne 17.08.2011

Prejudikatura

7 As 11/2010 - 134

7 As 61/2010 - 89

1 As 34/2010 - 73


přidejte vlastní popisek

58 A 52/2010 – 32

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Mrákotou

v právní věci žalobce: O. Ď., proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského

kraje, se sídlem Ostrava, 28. října 117, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze

dne 4.6.2010, č.j. MSK 96114/2010, ve věci dopravního přestupku,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 4.6.2010,

č.j. MSK 96114/2010, se pro vady řízení zrušuje a věc sevrací

žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku

2.000,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4.6.2010, č.j. MSK 96114/2010, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Bruntál (dále jen „městský úřad“) ze dne 2.4.2010, č.j. DSH/60862-09/DN 1521-2009/mor, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod 7 a ust. § 22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., zákona o přestupcích, kterých se měl dopustit tím, že dne 22.6.2009 ve 14:15 hodin na silnici I. tř. č. 45, v km 10.41, před domem č.p. X v obci L. u R., ve směru jízdy na obec D. n. B., řídil motorové vozidlo Iveco, RZ X, jedoucí jako poslední v koloně vozidel, reagoval na před ním jedoucí druhé vozidlo Citroen Xantia, RZ X, které dalo znamení o změně směru jízdy vlevo a najelo si ke středu pozemní komunikace, kde jeho řidič hodlal odbočit vlevo, přehlédl dopravní značku B 21a „Zákaz předjíždění“ a v domnění, že vozidlo Citroen Xantia hodlá předjíždět, dal znamení o změně směru jízdy vlevo a začal předjíždět před sebou jedoucí vozidla v době, kdy vozidlo Citroen Xantia začalo odbočovat vlevo na místní komunikaci, na vzniklou situaci již nestačil reagovat a narazil přední částí vozidla do levé zadní části nárazníku vozidla Citroen Xantia, které bylo po nárazu odmrštěno na betonovou patku u můstku, kde narazilo do železného zábradlí, čímž měl porušit ust. § 4 písm. a), c) a ust. § 17 odst. 5 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a tím měl naplnit skutkovou podstatu shora citovaných přestupků, za které byla žalobci uložena sankce pokuty ve výši 7.000,- Kč a sankce zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců.

Žalobce namítal, že namítal rozpornost svislého a vodorovného dopravního značení a nesprávné umístění dopravní značky B21a „Zákaz předjíždění“. Svislé dopravní značení zakazovalo totiž předjíždění v úseku, kde oba protisměrné jízdní pruhy byly odděleny podélnou čarou přerušovanou, která předjíždění umožňuje, a předmětná dopravní značka je umístěna v oplocení a je částečně zakryta vzrostlou

vegetací před rodinným domem. Správní orgány se s tímto rozporem vypořádaly odkazem na nadřazenost svislého dopravního značení vodorovnému a dále konstatovaly, že umístění svislé dopravní značky splňuje všechny náležitosti normy pro její umístění a je zcela čitelné. S tím nesouhlasí, neboť předmětná dopravní značka je umístěna v rozporu s § 5 vyhlášky č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 30/2001 Sb.“), nikoli při pravém okraji vozovky, ale 2,5 m vpravo od komunikace v těsné blízkosti plotu ohraničujícího pozemek, kterým prorůstá keř, jenž tuto značku z více než poloviny zakrývá. Takové umístění nelze posoudit jako umístění „při pravém okraji komunikace“, navíc tato značka není včas a z dostatečné vzdálenosti viditelná. Dopravní značka, jejíž porušení je mu dáváno za vinu, je svým umístěním v porovnání s jí předcházejícím a opakujícím se dopravním značením po celé délce dané obce výjimečná, obtížně předvídatelná a z důvodu částečného zakrytí vzrostlou vegetací lehce přehlédnutelná. Dále správním orgánům žalobce vytkl, že při dokazování vycházely z jeho „vyjádření“, přestože jej měly samy vyslechnout, přičemž úkolem zmocněnce bylo dohlédnout na správnost a zákonnost jednání, nikoli to, aby zprostředkovaně reprodukoval skutečnosti, které svými smysly vnímal žalobce. Proto správní orgány nesprávně dovodily, že před žalobcem jedoucí vozidlo řízené svědkem Krejčím mu nijak nebránilo ve výhledu, ačkoli toto tvrzení nemá oporu ve spise, neboť správní orgány vycházely z pořadí vozidel v okamžiku nehody a nikoliv v okamžiku, kdy došlo k přehlédnutí předmětné dopravní značky, tedy cca 300-400 m před místem střetu. Správní orgány tedy nemohly vědět, že na křižovatce se silnicí, vedoucí k obci R., stálo nákladní vozidlo odbočující vpravo a dávalo přednost vozidlům jedoucím po hlavní pozemní komunikaci. Doba, po kterou žalobce onu značku mohl teoreticky spatřit, se tak s ohledem na rychlost vozidla zkrátila odhadem na necelou sekundu. Žalobce dále namítl, že dne 3.5.2010 podal odvolání proti rozhodnutí městského úřadu ve snaze dodržet odvolací lhůtu, tudíž bez řádného odůvodnění, které měl v úmyslu v krátké době doplnit. Městský úřad nečekal na doplnění odvolání a spis obratem postoupil žalovanému, který žalobce sice vyzval k doplnění odvolání, což ve stanovené lhůtě učinil, avšak žalovaný doplnění odvolání nevyčkal a předčasně vydal napadené rozhodnutí. Žalobce zdůraznil, že tak žalovaný učinil, přestože věděl, že doplnění odvolání je odesláno, neboť mu telefonicky oznámil odeslání tohoto doplnění následujícího dne poté, co jej podal k poštovní přepravě. Žalovaný tedy svým postupem poškodil práva žalobce jako účastníka řízení, neboť rozhodl v době, kdy nevěděl, proti čemu odvolání žalobce směřuje a co namítá. Žalobce dále namítl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí sice uvádí, že rozhodnutí městského úřadu přezkoumal v rozsahu námitek uvedených v odvolání, což je však rozporuplné, neboť žalovaný sám v předchozím odstavci téhož rozhodnutí uvedl, že žádné námitky do dne 3.6.2010 neobdržel, takže onen rozsah námitek neznal. Nicméně mohl žalovaný bezpochyby vycházet z námitek, které uvedl zmocněnec žalobce při ústním jednání, kdy namítal rozporuplnost dopravního značení a nesprávné umístění dopravní značky. Žalobce také namítl, že z odůvodnění rozhodnutí městského úřadu není zřejmé, podle jaké normy městský úřad posuzoval umístění kritické dopravní značky, přestože na tuto normu v odůvodnění odkazuje. Takové odůvodnění je dle názoru žalobce v rozporu s ust. § 68 odst. 3 zákona č. 500/2000 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád, resp. správní řád z roku 2004“), neboť k výkladu právního předpisu je třeba tento předpis včetně konkrétního ustanovení jednoznačně identifikovat a formulace „umístění svislé dopravní značky splňuje všechny náležitosti normy pro její umístění, je zcela čitelná“, činí toto tvrzení zcela obecným a nepřezkoumatelným. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí posouzení skutkové

stránky bez dalšího převzal a nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí ponechal bez povšimnutí.

V podání nazvaném „rozšíření žaloby“ doručeném krajskému soudu dne 31.8.2010 žalobce dále namítl, že dne 9.8.2010 žalovaný vydal podle § 41 správního řádu usnesení, jímž vyhověl jeho žádosti o zneplatnění doručení napadeného rozhodnutí ke dni 17.6.2010 a toto mu následně doručil. Okamžik doručení, který je v důsledku absence řádného opravného prostředku zároveň okamžikem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí tak připadl na den 2.7.2010. Předmětný přestupek byl spáchán dne 22.6.2009 a prekluzivní lhůta k jeho projednání tedy v souladu s § 20 odst. 1 zákona o přestupcích uplynula dnem 22.6.2010. Napadené rozhodnutí mu tedy bylo oznámeno po uplynutí prekluzivní lhůty. Nesouhlasí přitom s názorem žalovaného, podle kterého okamžik projednání přestupku je ztotožněn s okamžikem předání rozhodnutí k poštovní přepravě.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že napadené rozhodnutí bylo vypraveno dne 4.6.2010 a doručeno žalobci tzv. fikcí nejprve dne 17.6.2010. Následně žalobce žádal o nové doručení zásilky, byla mu tedy poslána kopie napadeného rozhodnutí. Dalším podáním žalobce požádal o určení neplatnosti doručení, přičemž této žádosti žalovaný vyhověl usnesením ze dne 9.8.2010. Rozhodnutí bylo poté žalobci doručeno znovu dne 18.8.2010. Žaloba byla krajskému soudu doručena ve stejný den, kdy byla žalovanému doručena žádost o určení neplatnosti doručení (dne 9.7.2010). Vzhledem k tomu, že žalovaný této žádosti vyhověl a napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno až po podání žaloby, byla žaloba podána předčasně. K procesní stránce věci žalovaný uvedl, že žalobce jako obviněný vyslýchán nebyl, neboť správní řád (ani zákon o přestupcích) neupravují provádění důkazu výslechem obviněného, vždy jsou však hodnocena vyjádření obviněného k věci a k jednotlivým důkazům, tedy jeho skutková tvrzení. Pokud žalobce využil svého práva a zvolil si zmocněnce, pak tento zmocněnec byl oprávněn vykonávat všechna práva obviněného v řízení, mimo jiné se vyjadřovat k věci samé a k provedeným důkazům, uplatňovat skutečnosti na svou obhajobu a navrhovat důkazy. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal žalobce jen blanketní odvolání, v němž ani neuvedl, že odvolání hodlá doplnit a v jaké lhůtě. Žalovaný poté, co mu bylo odvolání postoupeno, sám žalobce vyzval k doplnění odvolání, kdy posledním dnem lhůty byl den 31.5.2010. Napadené rozhodnutí přitom žalovaný vydal až teprve dne 4.6.2010. Doplnění odvolání bylo k poštovní přepravě podáno skutečně dne 31.5.2010, avšak bylo doručeno žalovanému teprve dne 8.6.2010. Žalovaný s ohledem na obvyklou délku doručování nemohl předpokládat, že doručování bude trvat České poště déle než týden, z jeho strany tedy nejde o úmysl či záměr. Žalovaný potvrdil, že žalobce oprávněné úřední osobě Bc. J. Z. skutečně dne 1.6.2010 telefonoval, kdy však sdělil, že doplnění odvolání podal k poštovní přepravě 1.6.2010 (tj. po uplynutí stanovené pětidenní lhůty k doplnění odvolání) a dále, že je chybně adresoval Městskému úřadu Bruntál. O tomto telefonátu nebyl sepsán úřední záznam, jde o podružnou okolnost. K námitce nepřezkoumatelnosti žalovaný uvedl, že jako odvolací správní orgán přezkoumává prvoinstanční rozhodnutí mimo jiné i z toho hlediska, zda se prvoinstanční správní orgán vypořádal se všemi námitkami vznesenými obviněným (žalobcem) v průběhu řízení o přestupku. Byť si sice lze představit odůvodnění podrobnější, má za to, že se městský úřad dostatečně ve svém rozhodnutí vypořádal s námitkou týkající se problematického umístění a viditelnosti předmětné svislé značky a jeho rozhodnutí (ani napadené rozhodnutí) nelze považovat za nepřezkoumatelné. Skutečnost, podle které normy byla dopravní značka umístěna, není tím nejpodstatnějším, neboť podstatné je výhradně to, zda žalobce alespoň mohl předmětnou dopravní značku vidět, aby se jí tak mohl řídit, a zda tedy zavinil přestupek alespoň z nevědomé nedbalosti. Žalobce však spáchal přestupek podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o přestupcích bez ohledu na porušení povinnosti vyplývající z dopravní značky. Dále žalovaný uvedl, že si je vědom toho, že napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno po uplynutí jednoho roku od spáchání přestupku, ale zastává názor, že tento postup není porušením § 20 odst. 1 zákona o přestupcích. Dřívější názor zastávaný judikaturou byl totiž překonán s nabytím účinnosti správního řádu z roku 2004, kdy předchozí správní řád z roku 1967 (zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů) nijak neupravoval okamžik vydání rozhodnutí. Správní řád z roku 2004 však okamžik vydání rozhodnutí stanoví v § 71 odst. 2 písm. a) s tím, že vydáním rozhodnutí se rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení k doručení. „Projednat přestupek“ pak neznamená „ukončit řízení“, nýbrž vydat konečné rozhodnutí, neboť jeho vydáním je definitivně dán jeho obsah. Poukázal v této souvislosti i na jazykový výklad slova „projednat“, z něhož lze dovodit, že je jím myšleno provést či ukončit jednání, přičemž právě v řízení o přestupcích se obligatorně koná ústní jednání, po jehož skončení lze rozhodnutí ihned ústně vyhlásit. Žalovaný dospěl k závěru, že pokud je takto před uplynutím roční lhůty vydáno (vypraveno) rozhodnutí, proti kterému nelze podat odvolání, a toto rozhodnutí je doručeno, byť po uplynutí uvedené lhůty, pak podle § 73 odst. 1 správního řádu nabývá právní moci bez ohledu na běh lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek, neboť tato lhůta nemá na nabytí právní moci rozhodnutí vliv. Podle žalovaného by byl absurdní závěr, že jako nezákonné má být posouzeno rozhodnutí, které nelze zákonným postupem zrušit. Dále se žalovaný vyjádřil i k námitkám žalobce týkajícím se umístění předmětné svislé dopravní značky a k prokázanému skutkovému ději.

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že oznámením o zahájení řízení o přestupku ze dne 3.8.2009 městský úřad oznámil žalobci zahájení řízení o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle

ust. § 22 odst. 1 písm. l), f) bod 7) zákona o přestupcích, jehož se měl žalobce dopustit tím, že dne 22.6.2009 v 14:15 hodin na silnici č. I/45 v 10.41 km u domu č.p. X v obci L. u R. ve směru jízdy na obec D. n. B. jako řidič motorového vozidla tov. zn. Iveco ML, rz X, jedoucí v koloně vozidel poslední, reagoval na před ním jedoucí druhé vozidlo Citroen Xantia, rz X, které dalo znamení o změně směru jízdy doleva a najelo si ke středu komunikace, kde chtělo odbočit vlevo na místní komunikaci, kdy přehlédl dopravní značku č. B21a – zákaz předjíždění a v domnění, že vozidlo Citroen Xantia hodlá také předjíždět, dal znamení o změně směru jízdy doleva a započal předjíždět před sebou jedoucí vozidla, a to v době, kdy vozidlo Citroen Xantia započalo odbočovat vlevo na místní komunikaci, na tuto vzniklou situaci již nestihl reagovat a narazil levou částí vozidla Iveco ML do zadní levé části nárazníku vozidla Citroen Xantia, které bylo po nárazu odmrštěno na betonovou patku zábradlí u mostku, kde narazilo do ocelového zábradlí, čímž měl žalobce porušit povinnosti řidiče podle ust. § 4 písm. a), c), § 17 odst. 5 písm. e) zákona o silničním provozu. Současně městský úřad žalobce předvolal k ústnímu jednání na den 17.9.2009, k němuž se žalobce nedostavil, městský úřad projednal věc v jeho nepřítomnosti a dne 17.9.2009 ve věci rozhodl. Žalobce poté ve věci podáním doručeným městskému úřadu 18.9.2009 omluvil svou nepřítomnost u ústního jednání dne 17.9.2009 a předložil plnou moc, kterou ke svému zastupování udělil dne 29.9.2009 Mgr. Luďku Zatloukalovi. K odvolání žalobce bylo rozhodnutí městského úřadu ze dne 17.9.2009 rozhodnutím žalovaného ze dne 8.12.2009 zrušeno a věc byla vrácena městskému úřadu. Městský úřad opětovně oznámil žalobci zahájení řízení o daném přestupku a předvolal jej k ústnímu jednání na den 9.3.2009, jehož se osobně žalobce zúčastnil, bylo mu sděleno obvinění z předmětného přestupku. Poté žalobce předložil plnou moc, kterou ke svému zastupování v přestupkovém řízení, a to výlučně k zastupování žalobce při ústním jednání dne 2.4.2010, udělil 31.3.2003 P. M.. U tohoto jednání byly provedeny listinné důkazy založené ve spise a výslech svědků J. K. a T. E. U.. Zástupce žalobce k listinným důkazů neměl připomínek, neměl další důkazní návrhy a po poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu se před vydáním rozhodnutí vyjádřil tak, že z provedených důkazů plyne zmatečnost dopravního značení v daném místě, neboť ke svislé dopravní značce „Zákaz předjíždění“ přísluší podélná a nikoli podélná čára přerušovaná, která v místě dopravní nehody odděluje protisměrné jízdní pruhy. Žalobce nevěděl o existenci předmětné dopravní značky, a to dílem pro omezený výhled způsobený řadou před ním jedoucích vozidel, dílem v důsledku nešťastného umístění této dopravní značky, která splývá s okolní zástavbou a je částečně zakryta okolní vegetací. Přestože tedy o existenci této dopravní značky vědět měl, tak s ohledem na uvedené okolnosti a rozporuplnost celkového dopravního značení tak vědět nemohl. Má tedy za to, že

jednání žalobce má být posouzeno jako přestupek podle ust. § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích. Městský úřad poté vydal rozhodnutí ze dne 2.4.2010 s odůvodněním, že nelze souhlasit s tvrzením žalobce ve vztahu k umístění dopravní značky, neboť přednost svislé dopravní značky č. B21a – zákaz předjíždění, která je vzdálena od místa střetu cca 300 m a nachází se 2,4 m za pravým okrajem komunikace ve směru na Olomouc splňuje všechny náležitosti normy pro její umístění a velikostí je zcela čitelná, ač vpravo se nachází vegetace. Je přitom nadřazena vodorovnému značení č. V2a – podélná čára přerušovaná a v daném úseku se od předmětné svislé dopravní značky do místa střetu (tj. odbočce na místní komunikaci) nenachází žádná křižovatka, která by rušila

platnost dané svislé dopravní značky. Dále před žalobcem jedoucím v koloně vozidel jelo osobní vozidlo řidiče J. K., které i vzhledem k jeho rozměrům nemohlo žalobci bránit ve výhledu na předmětnou svislou dopravní značku. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal žalobce včasné blanketní odvolání a po postoupení věci žalovaný výzvou ze dne 12.5.2010 vyzval žalobce k doplnění odvolání tak, aby obsahovalo náležitosti dle § 37 odst. 2 správního řádu, a to především uvedením, kterou část prvoinstančního rozhodnutí napadá, v jakém rozsahu a co žalobce jako odvolatel navrhuje. K doplnění odvolání žalovaný stanovil žalobci lhůtu pěti pracovních dnů od doručení této výzvy. Výzva byla žalobci doručena dne 24.5.2010, ve stanovené lhůtě nebylo žalobcem odvolání doplněno a dne 4.6.2010 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, které bylo téhož dne vypraveno. Žalobce však nebyl při doručování napadeného rozhodnutí poštovním doručovatelem zastižen, bylo mu zanecháno 7.6.2010 oznámení o uložení zásilky, kterou si však žalobce nevyzvedl. Dne 8.6.2010 bylo žalovanému doručeno doplnění odvolání žalobce, které bylo dle připojené obálky podáno na poštu dne 31.5.2010. K žádosti žalobce ze dne 21.6.2010 doručil žalovaný žalobci dne 2.7.2010 kopii napadeného rozhodnutí s tím, že toto rozhodnutí nabylo tzv. fikcí dle § 24 odst. 1 správního řádu z roku 2004 právní moci již dne 17.6.2010. Poté rozhodnutím ze dne 9.8.2010 žalovaný vyhověl žádosti žalovaného o určení neplatnosti doručení napadeného rozhodnutí ke dni 17.6.2010 a opětovně mu doručil napadené rozhodnutí dne 18.8.2010.

V prvé řadě krajský soud k námitce žalovaného dospěl k závěru, že podanou žalobu není zapotřebí odmítnout pro předčasnost, neboť proti napadenému rozhodnutí byla podána dne 9.7.2010, přičemž žalobci bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 4.6.2010, byť nikoliv ve stejnopise, ale v kopii, doručeno dne 2.7.2010, k tomuto datu se měl tedy možnost žalobce s tímto rozhodnutím seznámit. Nelze proto žalobci z hlediska posouzení včasnosti (resp. předčasnosti) přičítat k tíži, že původní doručení formou náhradního doručení (tzv. fikce doručení) ke dni 17.6.2010 bylo posléze prohlášeno k jeho žádosti za neplatné, kdy žalobu v této věci podává u zdejšího soudu dne 9.7.2010, tedy poté, co se již s napadeným rozhodnutím

žalovaného seznámil.

Dále jako nedůvodnou vyhodnotil krajský soud žalobní námitku vztahující se k doplnění odvolání žalobcem, neboť žalobci byla žalovaným s ohledem na okolnosti projednávané věci stanovena přiměřená lhůta k doplnění odvolání do 31.5.2010 a žalobce oprávněné úřední osobě teprve dne 1.6.2010 sdělil, že doplnění odvolání

podal k poštovní přepravě 31.5.2010, což žalovaný potvrdil a tato skutečnost je mezi účastníky nesporná. Žalovaný dle názoru krajského soudu za této situace nijak nepochybil, pokud i s ohledem na sdělení žalobce o odeslání doplnění odvolání, vyčkal s vydáním napadeného rozhodnutí do 4.6.2010, neboť tuto dobu lze považovat za dobu přiměřenou, v níž jsou obvykle doručovány poštovní zásilky. Nelze po správním orgánu požadovat, aby jen na základě telefonického oznámení o odeslání zásilky po uplynutí přiměřené doby, v níž jsou tyto zásilky obvykle

doručovány, dále pátral po tom, kde se tato zásilka nachází, zda skutečně byla řádně odeslána, zda na ní byl řádně uveden adresát apod.

Dále k procesním námitkám žalobce krajský soud uvádí, že rozhodnutí žalovaného je v plném rozsahu přezkoumatelné, neboť zde žalovaný uvádí, na základě jakých konkrétních skutečností své úvahy dovodil, o které právní předpisy a jejich ustanovení se při rozhodování opíral a jakými úvahami se při jejich použití

řídil. Stručnost napadeného rozhodnutí je pak dána zjevně tím, že žalovaný vycházel při svém rozhodování pouze z blanketního odvolání žalobce a neměl tedy ani možnost vypořádat se s jeho odvolacími námitkami, které žalobce uvedl až v doplnění odvolání, přičemž je vhodné zdůraznit, že odvolací orgán podle § 89 odst. 2 správního řádu z roku 2004 správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Přezkoumatelné je také prvostupňové rozhodnutí městského úřadu, z něhož je rovněž zřejmé, z jakého skutkového stavu městský úřad vychází, jaká ustanovení právních předpisů aplikoval a z jakých důvodů považuje námitky žalobce za mylné nebo vyvrácené. Na tomto závěru nic nemění neoznačení „normy pro umístění dopravní značky“, neboť z hlediska posouzení věci je s ohledem na její charakter rozhodující viditelnost předmětné dopravní značky ze strany žalobce, byť je samozřejmě jinak na místě, aby správní orgán v případech, kdy odkazuje na určitou normu, tuto normu také řádně a jednoznačně specifikoval.

Jako nedůvodnou vyhodnotil krajský soud žalobní námitku týkající se významu zastoupení ve správním (přestupkovém) řízení. Žalobce se mýlí v tom, že úkolem zmocněnce je „pouze dohlédnout na správnost a zákonnost jednání“, neboť podle § 34 odst. 1 správního řádu z roku 2004 zástupce na základě plné moci podle § 33 v řízení vystupuje jménem zastoupeného a z jeho úkonů vznikají práva a povinnosti

přímo zastoupenému, tj. v projednávané věci žalobci. Zmocněnci žalobce tedy příslušelo také jménem žalobce jako zastoupeného realizovat všechna práva žalobce jako obviněného z přestupku, zejména vyjadřovat se k věci samé, k provedeným důkazům, označovat důkazy, uplatňovat skutečnosti na obhajobu žalobce a označovat důkazy, jakož se i účastnit ústního jednání. Bylo tedy rovněž úlohou

zmocněnce žalobce, aby případně reprodukoval také k obhajobě žalobce skutečnosti, které mu žalobce sdělil, a navrhoval k nim důkazy. Lze uzavřít, že role zmocněnce obviněného z přestupku není pouze pasivní, ale právě naopak by měla být vykonávána aktivně.

Podklady pro vydání rozhodnutí správních orgánů ve smyslu § 50 odst. 1 správního řádu z roku 2004 jsou také návrhy účastníků, mezi něž v závislosti na jejich obsahu lze zařadit také vyjádření účastníků, které tak mohou být jedním z podkladů pro vydání rozhodnutí správních orgánů. V posuzované věci však v tomto směru nelze námitce žalobce upřít důvodnost, protože městský úřad ve svém rozhodnutí ze dne 2.4.2010 přihlédl k „vyjádřením“ žalobce, které uvedl „v úředním záznamu na str.5“ (viz. str. 3 poslední odstavec rozhodnutí městského úřadu ze dne 2.4.2010). Z obsahu správního spisu plyne, že jde o úřední záznam ze dne 22.6.2009 o podání vysvětlení žalobcem podle § 61 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, kdy však podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, čj. 1 As 34/2010-73, „Význam úředního záznamu o podaném vysvětlení dle § 61 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, spočívá v přestupkovém řízení v tom, že na jeho základě si může správní orgán předběžně vyhodnotit relevanci případné svědecké výpovědi dané osoby z hlediska skutečností, které je třeba v konkrétním řízení o přestupku prokazovat. Při samotném výslechu svědka (obviněného) však nesmí být úřední záznam o podaném vysvětlení čten namísto výpovědi svědka (obviněného).“ V projednávané věci však předmětný úřední záznam ze dne 22.6.2009 o podání vysvětlení žalobcem byl čten městským úřadem k důkazu, jak plyne z protokolu o ústním jednání ze dne 2.4.2010, a městský úřad z něj ve svém rozhodnutí vycházel.

Otázkou, zda rozhodnutí o přestupku musí ve lhůtě dle § 20 odst. 1 zákona o přestupcích nabýt právní moci se zdejší soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 10.9.2010 (tedy až po vydání napadeného usnesení žalovaného), č.j. 58 A 19/2010-27, kdy uvedl, žeCo do argumentace žalovaného proti dosavadním judikačním závěrům o tom, že ve lhůtě podle § 20 odst. 1 zákona o přestupcích musí být odvolací rozhodnutí nejen vydáno, ale i řádně doručeno, dlužno uvést, že žalovaným odkazovaný rozsudek je na věc nepřípadný (pojednává o otázce povinnosti soudu přihlédnout k zániku odpovědnosti za přestupek z úřední povinnosti, nikoli o běhu této lhůty). Otázka, zda je třeba v prekluzivní lhůtě rozhodnutí i doručit, však byla řešena ve správním soudnictví opakovaně zejména ve věcech daňových, kde byla jasně vysvětlena otázka významu vydání rozhodnutí a jeho právní moci. Podrobně o tom pojednává např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 31.5.2006 č.j. 5 Afs 42/2004-61: „Z výše uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že vyměření či doměření daně je fází vyměřovacího řízení správce daně, jež začíná vydáním rozhodnutí ve formě platebního či dodatečného platebního výměru, kterým správce daně daňový subjekt vyrozumí o stanoveném základu daně a vyměřené dani a je ukončen nabytím právní moci výše uvedených rozhodnutí. Teprve v okamžiku nabytí právní moci je daňová povinnost stanovená těmito rozhodnutími úplná a neměnná, když do doby rozhodnutí o odvolání lze výši daňové povinnosti

stanovené platebním výměrem případně dodatečným platebním výměrem měnit. Z procesního hlediska je teprve v tento moment ukončen postup daňového orgánu

při jejím vyměření či doměření. Na tuto skutečnost nemá vliv ani předběžná vykonatelnost daňových rozhodnutí. Jak již tento soud judikoval - rozhodnutí čj. 1 Afs 16/2005 ze dne 8. 2. 2006, „vykonatelnost znamená takový účinek rozhodnutí, který spočívá v tom, že povinnosti ve výroku rozhodnutí stanovené lze vynutit i proti vůli povinného účastníka. U převážné většiny daňových rozhodnutí napadnutelných odvoláním (včetně dodatečných platebních výměrů), není vykonatelnost vázána na právní moc rozhodnutí ale pouze na uplynutí lhůty k plnění (§ 32 odst. 13 ve spojení s § 48 odst. 12 daňového řádu), a jsou tedy předběžně vykonatelné. Vykonatelnost dodatečného platebního výměru tedy určuje, kdy je daňový subjekt povinen plnit povinnost tímto rozhodnutím mu uloženou, zatímco právní moc tohoto rozhodnutí určuje závazně a s konečnou platností výši daňové povinnosti daňového subjektu za příslušné zdaňovací období.“. Do doby nabytí právní moci není možné taktéž hovořit o poslední známé daňové povinnosti daňového subjektu (§ 41 odst. 1 věta poslední daňového řádu), neboť daň ještě nebyla pravomocně stanovena rozhodnutím správce daně. Daňový subjekt je tak do doby rozhodnutí o odvolání omezen na právu podat dodatečné daňové přiznání (§ 41 odst. 1 daňového řádu) či využít možnosti nápravy rozhodnutí mimořádnými opravnými prostředky.“ Odvoláním napadená daňová rozhodnutí v důsledku absence lhůty pro vyřízení odvolání tak mohou nabýt právní moci se značným časovým odstupem od jejich vydání. Nelze však akceptovat, aby daňová rozhodnutí nabyla právní moci až po lhůtě stanovené v ustanovení § 47 daňového řádu, jejímž marným uplynutím zaniká právo daň vyměřit či doměřit. Jiný výklad by vedl k tomu, že výše uvedená prekluzivní lhůta by mohla být libovolně, především nečinností správního odvolacího orgánu (a to i účelově) prodlužována na újmu daňového subjektu. Takový postup by byl v rozporu

s článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Pokud právo správce daně daň vyměřit či doměřit po uplynutí prekluzivní lhůty zaniká, je nutné, aby do této doby bylo rozhodnutí o vyměření či doměření daně perfektní, tzn. splňovalo všechny znaky individuálního správního aktu (viz výše). Nelze tedy připustit, aby rozhodnutí o vyměření daně, byť bylo vydáno v zákonem stanovené lhůtě, nabylo právní moci,

jako jednoho z obligatorních znaků po uplynutí prekluzivní lhůty a proces vyměření či doměření daně by tak byl dovršen až v době, kdy právo daň vyměřit či doměřit správci daně nesvědčí.“ Jakkoli se jedná o judikaturu daňovou, krajský soud neshledává v obecném správním řízení tak zásadní odlišnosti, které by jej vedly k opačným závěrům. I u přestupků je nutno konstatovat, že teprve nabytím právní moci rozhodnutí je o vině či nevině ze spáchání přestupku a o trestu za jeho event. spáchání rozhodnuto definitivně, kdy až teprve tímto okamžikem dochází k ukončení činnosti správních orgánů v přestupkovém řízení nalézacím. Podobně pokud právo správního orgánu rozhodnout o přestupku po uplynutí prekluzivní lhůty zaniká, je nutné, aby do této doby bylo rozhodnutí o přestupku perfektní, tzn. splňovalo všechny znaky individuální správního aktu. Nelze tedy připustit, aby rozhodnutí o přestupku, byť bylo vydáno v zákonem stanovené lhůtě, nabylo právní moci, jako

jednoho z obligatorních znaků rozhodnutí, až po uplynutí prekluzivní lhůty a proces projednání přestupku by tak byl dovršen až v době, kdy právo přestupek projednat správním orgánům nesvědčí.

Na těchto závěrech nemění ničeho ani ust. § 71 odst. 2 správního řádu určující okamžik vydání rozhodnutí, když – jak popsáno výše – pro dodržení prekluzivní lhůty dle § 20 odst. 1 zákona o přestupcích není rozhodné datum vydání rozhodnutí správního orgánu, ale okamžik jeho právní moci.“

K otázce, zda rozhodnutí o přestupku musí ve lhůtě jednoho roku dle § 20 odst. 1 zákona o přestupcích také nabýt právní moci, se ostatně již ve věci vedené za účinnosti správního řádu z roku 2004 vyjádřil i Nejvyšší správní soudu ve svém rozsudku ze dne 30.9.2010, č.j. 7 As 61/2010-89, v němž uvedl, že „Ust. § 20 odst. 1 zákona o přestupcích stanoví, že přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39, publikovaný pod č. 845/2006 Sb. NSS, interpretoval toto

ustanovení tak, že rozhodnutí o přestupku musí ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku nabýt právní moci (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2007, č. j. 6 As 56/2004 - 68, a ze dne 23. 4. 2010, č. j. 5 As 10/2010 – 75, a ze dne 19. 8. 2010, č. j. 7 As 41/2010 – 66, dostupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud i v dané věci dospěl k závěru, že ust. § 20 odst. 1 zákona o přestupcích je třeba vyložit tak, že přestupek musí být v zákonné lhůtě projednán pravomocně. Pokud totiž právo správního orgánu projednat přestupek po uplynutí prekluzívní lhůty zaniká, je nutné, aby do této doby bylo rozhodnutí o přestupku perfektní, tzn. splňovalo všechny znaky zásadně nezměnitelného individuálního správního

aktu. Není rozhodující, zda správní akt nabude právní moci marným uplynutím lhůty k odvolání, oznámením rozhodnutí o podaném odvolání či případně jiným zákonem

stanoveným způsobem. Z procesního hlediska jde o konečný výsledek určitého postupu správního orgánu. Nelze připustit, aby rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci až po uplynutí prekluzívní lhůty. Pod pojem „projednat“ je totiž třeba zahrnout i konečný výsledek postupu správního orgánu, tedy nabytí právní moci, s níž jsou

spojeny významné právní následky. Teprve v okamžiku nabytí právní moci je rozhodnutí o přestupku úplné a neměnné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 Afs 42/2004 – 61, publikovaný pod č. 954/2006 Sb. NSS).

Na výše uvedených závěrech nemá krajský soud důvod ničeho měnit a za situace, kdy z obsahu spisu plyne (a mezi účastníky je nesporné), že ke spáchání přestupku žalobcem mělo dojít dne 22.6.2009 a napadené rozhodnutí žalovaného bylo s přihlédnutím k usnesení žalovaného ze dne 9.8.2010, č.j. MSK 132930/2010, žalobci řádně doručeno nejdříve až 2.7.2010, kdy se s ním měl žalobce seznámit, stalo se tak více než po roce od spáchání přestupku (22.6.2009), proto nabylo právní moci až po uplynutí prekluzivní lhůty podle § 20 odst. 1 zákona o přestupcích. Jde přitom o vadu řízení, k níž přihlíží krajský soud z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda v tomto směru byla či nebyla vznesena žalobní námitka. Bylo-li vydáno rozhodnutí, které nabylo právní moci po uplynutí prekluzivní lhůty, jde s ohledem na výše uvedené o rozhodnutí v rozporu s právními předpisy a přichází proto dle názoru krajského soudu v úvahu ze strany správních orgánů postup podle § 94 a násl. správního řádu z roku 2004.

Ze všech výše uvedených důvodů tedy krajský soud bez nařízení jednání pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) zrušil a současně podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem vysloveným v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno pro výše uvedené procesní vady, bylo by přinejmenším předčasné, aby se krajský soud zabýval posouzením námitek týkajících se naplnění znaků skutkové podstaty daného přestupku.

O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s. s přihlédnutím k tomu, že ve věci plně procesně úspěšnému žalobci v souvislosti s tímto řízením vznikly náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o.s.ř.“), týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159, § 160 odst. 1 o.s.ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 17. srpna 2011

Za správnost vyhotovení: Mgr. Ondřej Mrákota, v. r. Marcela Jánová samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru