Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

58 A 35/2010 - 26Rozsudek KSOS ze dne 27.04.2011

Prejudikatura

9 As 66/2009 - 46

12 Ksz 3/2010 - 83


přidejte vlastní popisek

58 A 35/2010 – 26

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Mrákotou

v právní věci žalobce: V. P., proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje,

se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze

dne 13.11.2009, č.j. KUOK 39671/2010, ve věci dopravního přestupku,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13.11.2009, č.j. KUOK 39671/2010, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce (dále jen „magistrát“) ze dne 14.9.2009, č.j.: SmOl/AŘMV/2/1731/2009/Hýbl, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se dopustil tím, že dne 28.7.2009, v 16:03 hodin, v Olomouci na ul. Prostějovská, překročil nejvyšší povolenou rychlost stanovenou pro jízdu v obci zvláštním právním předpisem na 50 km/hod., neboť řídil osobní motorové vozidlo zn. AUDI RS4, r.z. X, rychlostí 96 km/hod. Při zvážení přípustné odchylky měřícího zařízení ± 3

km/hod., tak byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy vozidla 93 km/hod., tedy rychlost o 43 km/hod. vyšší, než jaká byla v měřeném úseku maximálně povolena. Tímto svým jednáním žalobce porušil ust. § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Za tento přestupek byly žalobci uloženy sankce – pokuta ve výši 5.000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců.

Žalobce namítl, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly pochybnosti a postupoval v řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, v rozporu s právními předpisy a tímto rozhodnutím jej zkrátil na jeho právech. Již v odvolání proti rozhodnutí magistrátu vytýkal zejména nedostatečné poučení, a to zejména o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a navrhnout důkazy. Dále vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, neboť magistrát při identifikaci vozidla vycházel z upravené fotografie, na níž se nachází řada jiných vozidel a není možné bez dalšího stanovit, které z těchto vozidel vlastně bylo změřeno. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí jeho odvolacími námitkami zabýval jen částečně a k otázce poučení uvedl, že žalobce byl řádně poučen o svých právech, což vyvozoval z poučení uvedeného v předvolání k ústnímu jednání a z protokolu o ústním jednání. Žalovaný však zcela přehlédl, že poučení v protokolu

o ústním jednání je nahrazeno pouze číslicemi s paragrafy, neobsahujícími konkrétní popis. Žalobce přitom současně vyjádřil pochybnost o tom, že oprávněná úřední osoba dokáže k těmto paragrafům přiřadit konkrétní ustanovení a tato ustanovení zná natolik, aby je dokázala srozumitelně beze změny významu reprodukovat. Žalobce dále potvrdil, že skutečně uvedl, že poučení rozumí, ale je si jist, že o právu navrhovat další důkazy (a to po celou dobu řízení) nepadlo slovo. Nijak nezpochybňoval, že jel vyšší rychlostí, než která je v místě povolena (byl si vědom překročení této rychlosti o cca 25-30 km/hod.) a neměl v úmyslu magistrátu komplikovat situaci svými pochybnostmi, když o způsobu měření rychlosti neměl ty nejmenší informace. Když se na konci jednání dozvěděl, že překročení rychlosti, které je mu dáváno k tíži o 4 km/hod., překračuje povolenou mez a bude mu odebráno řidičské oprávnění nejméně na 6 měsíců, „vyrojily“ se mu v hlavě otázky vpravdě existenční a v této situaci podepsal i předtištěnou větu svého vyjádření. Nicméně se domnívá, že poučovací povinnost správního orgánu by měla být aktivní, tedy by měl být výslovně vyzván k uplatnění tohoto práva, což se však nestalo.

Dále žalobce namítl, že žalobce se nevypořádal s jeho druhou odvolací námitkou, která směřovala vůči podkladům rozhodnutí. Na fotografii, která je považována za jeden z důkazů o jeho vině, se nachází celkem šest vozidel, včetně jím řízeného vozidla, přičemž jde zjevně o snímek pořízený za pomocí objektivu vybaveného transfokátorem. Měření zcela jistě trvá určitou dobu (jako laik odhaduje cca 1 sekundu), což při dané rychlosti znamená ujetí vzdálenosti cca 26 metrů. V daném místě je několik zakřivení vozovky, a protože se správní orgán nezabýval skutečností, zda fotografování proběhlo před měřením nebo po měření, není tak vyloučeno, že ve skutečnosti bylo změřeno úplně jiné vozidlo. Údaje o jeho vozidle byly k fotografii zjevně dopsány po provedení měření obsluhou měřícího zařízení. Žalovaný se však v odůvodnění zabýval jen způsobilostí měřícího zařízení měřit v rámci příslušných právních předpisů a konstatoval, že měření je založeno na laserovém paprsku a nedošlo k záměně vozidel. Nic z toho ovšem žalobce nezpochybňoval, pouze požadoval vysvětlení, proč není ke spisu přiložena originální fotografie z měřícího zařízení a jakým způsobem se správní orgány vypořádaly s počtem automobilů zobrazených na fotografii. Žalobci není jasné, z čeho správní orgán usuzuje na skutečnost, že bylo měřeno jeho vozidlo a nikoliv vozidlo jedoucí po jeho pravé straně či dokonce nákladní automobil jedoucí za ním, když všechna vozidla jsou objektivně schopna naměřené rychlosti dosáhnout. Žalobce nevylučuje, že při frekvenci měření rychlosti policií je žalovanému princip měření, postup a dokumentace známy, avšak pak by předpokládal věcnou argumentaci s uvedením

alespoň základních technických parametrů k vysvětlení, proč právě jím řízené vozidlo bylo změřeno. Tvrzení, že vozidlo bylo zaměřeno a byla pořízena fotodokumentace bez dalšího nevysvětluje ničeho. Žalobce se nemůže zbavit dojmu, že žalovaný sám není schopen tuto otázku vysvětlit a tento nedostatek mohl nahradit zajištěním návodu k obsluze či jiné technické dokumentace měřícího zařízení doplněné výslechem obsluhujících policistů. Řešením mohlo být i přibrání znalce a z originální fotografie v návaznosti na přesné stanoviště měřícího zařízení vhodnou metodou porovnat vzdálenost uvedenou v měřícím zařízení s polohami jednotlivých vozidel. Vážnost těchto argumentů podstatně zpochybňuje závěry o vině obsažené v prvostupňovém rozhodnutí, které ani žalovaný nijak nevysvětlil a ani se nepokusil tyto vady jakkoliv odstranit. Dále žalobce namítl i formální nedostatek rozhodnutí, jímž je neuvedení oprávněné úřední osoby na rozhodnutí, neboť na rozhodnutí se nachází pouze jméno, příjmení a funkce úřední osoby oprávněné k podepisování rozhodnutí, nikoliv jméno, příjmení a funkce oprávněné úřední osoby, která fakticky rozhodnutí přezkoumávala a rozhodnutí vyhotovila.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že námitku ohledně údajné nemožnosti stanovit, které vozidlo bylo měřeno, žalobce uvedl až v odvolání, na kterou žalovaný reagoval v napadeném rozhodnutí tak, že měření je založeno na měření laserovým paprskem, který vylučuje možnost záměny měřených vozidel. Ze spisového materiálu zpracovaného policií, který je součástí spisu a jedním z podkladů pro vydání rozhodnutí, je zřejmé, které vozidlo bylo měřeno, se závěrem, že k záměně vozidel nedošlo. Námitka žalobce, že nebyl řádně poučen o svých právech, je vyvrácena poučením, které provedl magistrát a jež jsou součástí spisového materiálu. Tato poučení žalobce podepsal s výslovným uvedením, že „porozuměl sdělenému obvinění a poučení o svých právech a prohlásil, že mu nejsou známé žádné zákonné překážky, které by mu bránily v projednání věci“. Žalovaný rovněž nesouhlasil s údajným formálním nedostatkem rozhodnutí, který žalobce spatřuje v absenci jména oprávněné úřední osoby, která fakticky rozhodnutí prvostupňového správního orgánu přezkoumávala a rozhodnutí vyhotovila. Ustanovení § 69 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), stanoví, že písemné vyhotovení rozhodnutí musí obsahovat označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal, číslo jednací, datum vyhotovení, otisk úředního razítka, jméno, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. V obsahu správního spisu je také záznam o určení oprávněné osoby, z nichž jedna napadené rozhodnutí podepsala.

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že podle oznámení přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu Policie ČR žalobci dne 28.7.2009 v 16:03 hodin v Olomouci na ul.Přerovská v úseku silnice 1/55 byla radarem MicroDigiCam naměřena rychlost jízdy 96 km/ hod. V uvedeném úseku je povolená rychlost jízdy 50 km/hod. Žalobce toto oznámení bez připomínek podepsal. Ze záznamu o přestupku – fotografie je zřejmé, že je na ní vozidlo žalobce (spolu s ním po jeho pravé straně ve směru jízdy vedle něj a za ním další čtyři osobní vozy a v jeho jízdním pruhu za ním nákladní vůz, za nímž jede další osobní vůz), měření

bylo prováděno laserem, měřeno bylo osobní vozidlo žalobce, jemuž byla 28.7.2009 v 16:03:14 hod. naměřena rychlost jízdy 96 km/hod. Součástí správního spisu je také ověřovací list č. 8012-OL-7272-08 ze dne 11.11.2008 silničního laserového rychloměru MicroDigi Cam LTI s tím, že platnost ověření tohoto rychloměru končí 10.11.2009. Poté magistrát oznámením ze dne 24.8.2009 oznámil žalobci zahájení správního řízení ve věci přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích, jehož se měl žalobce dopustit tím, že dne 28.7.2009 v 16:03 hodin

v Olomouci na ulici Přerovecká, překročil nejvyšší povolenou rychlost stanovenou pro jízdu v obci zvláštním právním předpisem na 50 km/hod., neboť řídil osobní motorové vozidlo tovární zn. AUDI RS4, r.z. X, rychlostí 96 km/hod., při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ±.3 km/hod. tak byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 93 km/hod., tedy rychlost o 43 km/hod. vyšší, než jaká byla v měřeném úseku maximálně povolena. Současně magistrát předvolal žalobce k ústnímu jednání na den 11.9.2009. Podle protokolu o ústním jednání ze dne 11.9.2009 bylo žalobci sděleno obvinění z výše uvedeného přestupku a současně byl žalobce poučen „…podle ust. § 73 odst. 2 zákona o přestupcích, a podle ust. § 16, § 19, § 33, § 36, § 38 a § 52 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád…“ a dále „Po poučení a seznámení se spisovým materiálem přestupkového spisu č.j. SmOl/AŘMV/2/1731/2009/Hýbl a přečtení předložených důkazních prostředků, k čemuž mu bylo poskytnuto dostatek času a po upozornění, že případné námitky může uplatnit k jednotlivým bodům dokazování obviněný uvedl, že porozuměl sdělenému obvinění a poučení o svých právech a prohlásil, že mu nejsou známé žádné zákonné překážky, které by mu bránily v projednání věci.“ Žalobce při ústním jednání dále výslovně uvedl, že poučení rozuměl, nežádá si žádného zástupce a s přestupkem souhlasí, odkázal na přestupkový spis s tím, že svého jednání lituje. Nevěděl, že v daném úseku je maximální povolená rychlost jízdy 50 km/hod., myslel, že je tam povolená rychlost 70 km/ hod. Po provedení listinných důkazů a poučení podle § 36 odst. 2 správního řádu žalobce dále uvedl, že „Vše proběhlo tak, jak mělo, s důkazy souhlasí a nežádá žádné doplnění dokazování.“ Součástí protokolu o ústním jednání je také příloha označená jako „Poučení obviněného“, v níž jsou uvedeny s doslovným zněním ust. § 33 správního řádu, § 36 správního řádu, § 38 správního řádu, § 52 správního řádu, § 62 správního řádu, § 63 správního řádu, § 82 odst. 4 správního řádu, § 73 správního řádu a § 16 odst. 3 správního řádu. Jak již uvedeno, toto poučení obsahuje také citaci ust. § 36 správního řádu s výslovným uvedením, že účastník může „…navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí…“, citace ust. § 52 správního řádu, podle kterého „účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení…“, ust. § 73 zákona o přestupcích, podle jehož znění „Obviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky.“ Protokol o ústním jednání i citované poučení, které tvoří jeho přílohu, žalobce bez námitek podepsal. Poté vydal magistrát rozhodnutí ze dne 14.9.2009, proti němuž podal žalobce odvolání, které po výzvě magistrátu ze dne 5.10.2009 odůvodnil tím, že mu magistrát neumožnil vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, s nimiž byl sice seznámen, ale poté mu bylo řečeno, že je vše jasné a zda chce něco doplnit nebo jestli s něčím nesouhlasí a dále byl dotázán, zda řízení podle jeho názoru proběhlo nestranně. Dále obdobně jako v nyní podané žalobě namítl způsob měření jeho vozidla a navrhl, aby ve věci byl přibrán znalec z oboru optika. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, které odůvodnil tím, že předložené podklady pro rozhodnutí dostatečně objasňují skutečný stav věci a spolehlivě prokazují, že žalobce porušil zákon o silničním provozu, čímž naplnil skutkovou podstatu předmětného přestupku. Překročení rychlosti v daném úseku bylo zjištěno hlídkou Policie ČR v rámci prováděného dohledu nad dodržováním pravidel bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Měření bylo provedeno silničním laserovým rychloměrem typu Micro Digi Cam LTI s platným atestem do 10.11.2009, kdy provedené zkoušky prokázaly, že tento silniční rychloměr splňuje všechny požadované metrologické parametry. Žalovaný pak neměl důvod pochybovat o tom, že měření rychlosti bylo provedeno silničním rychloměrem splňujícím podmínky vyhlášky č. 262/2000 Sb., kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měřidel a měření, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný dále uvedl, že měření je založeno na laserovém paprsku, vozidlo bylo zaměřeno, byla pořízena fotodokumentace a změřena jeho rychlost jízdy, kdy nedošlo k záměně vozidel.

V prvé řadě krajský soud konstatuje, že napadené rozhodnutí žalovaného shledal plně přezkoumatelným, žalovaný se v něm vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce a z jeho rozhodnutí je patrné, z jakých podkladů při svém rozhodování vycházel, jakým způsobem je hodnotil, k jakému dospěl k závěru o zjištěném skutkovém stavu a jakými úvahami se při jeho právním hodnocení řídil.

Nedůvodná je zejména žalobní námitka, v níž žalobce vytýká správním orgánům nedostatečné poučení jeho osoby. Lze sice žalobci přisvědčit, že v protokolu o ústním jednání ze dne 11.9.2009 je v poučení žalobce odkázáno na číselné označení jednotlivých ustanovení správního řádu a zákona o přestupcích, podle nichž byl žalobce poučen. Je však třeba uvést, že takovýmto způsobem zaprotokolované poučení je zcela dostatečné pro učinění závěru o tom, jakým způsobem a o čem byl žalobce poučen. Není povinností správních orgánů citovat celé zákonné ustanovení, podle něhož byl obviněný z přestupku (žalobce) poučen. To, že žalobce zcela takto poskytnutému poučení rozuměl, je zřejmé i z jeho vyjádření v protokolu o ústním jednání, jakož i z průběhu celého jednání před magistrátem tak, jak je zachyceno v protokolu o ústním jednání. Z vyjádření a stanovisek žalobce je zcela zřejmé, že poskytnutému poučení plně rozuměl, ke

svému jednání se doznal a svá stanoviska stvrdil i podpisem protokolu o ústním jednání. K jakémukoliv zkrácení práv žalobce v průběhu ústního jednání nedošlo a naopak k otázce poučení i v jím vznesené žalobní námitce žalobce přehlíží

skutečnost, že přílohou protokolu o ústním jednání ze dne 11.9.2009 je také žalobcem podepsaná příloha „Poučení obviněného“, která obsahuje právě žalobcem vytýkanou absenci slovního uvedení jednotlivých zákonných ustanovení, podle nichž byl žalobce magistrátem poučován, a to včetně jeho práva navrhovat další důkazy, a to po celou dobu řízení. Neobstojí tak námitka žalobce, že o tomto jeho právu „nepadlo slovo“, resp. že magistrát nebyl při plnění své poučovací povinnosti aktivní.

Nedůvodná je rovněž námitka žalobce týkající se způsobu a přesnosti měření rychlosti jeho vozidla policejními orgány. Je třeba uvést, že účelem přestupkového řízení není provedení technického rozboru jakéhokoliv technického zařízení, které bylo použito ke zjištění přestupku, jeho konstrukce apod. V daném případě se krajský soud ztotožňuje s poukazem žalovaného na to, že rychlost vozidla žalobce byla bezpečně a přesně zjištěna a prokázána záznamem (fotografií) z laserového silničního rychloměru MicroDigiCam, o jehož věrohodnosti a objektivnosti nemá ani soud žádné pochybnosti a nevidí důvod pro to, aby byl přibírán jakýkoliv znalec z jakéhokoliv oboru k ověření správnosti tohoto záznamu nebo byly v tomto směru prováděny další důkazy. Tyto závěry pramení z toho, že jak soudu, tak nepochybně i správním orgánům, je již z úřední činnosti známo, že mezi specifika silničních

rychloměrů pracujících na principu laserového paprsku náleží jednak to, že patří mezi nejpřesnější a zejména pak to, že umožňují s ohledem na velikost laserového paprsku měření rychlosti jednotlivých vozidel i v kolonách (tj. mezi více vozidly). K tomu krajský soud provedl u jednání také důkaz článkem o obdobném silničním laserovém rychloměru „Laserový rychloměr – Unicam LIDAR“, který pracuje na totožném principu jako policií použitý rychloměr v nyní projednávané věci. Podstatné je to, že u těchto typů silničních rychloměrů tato zařízení emitují elektromagnetické záření (podobě jako radar), avšak pracují na cca 10.000x vyšších frekvencích než radar. Šířka paprsku je cca 300x menší než vzdálenost cíle (např. 30 cm na 100 m vzdálený cíl). Tento princip tedy vylučuje možnost záměny měřeného vozidla jedoucího v koloně s jiným vozidlem. S ohledem na uvedené tedy krajský soud námitky žalobce vyhodnotil jako nedůvodné, kdy také přihlédl k tomu, že žalobce se u ústního jednání před magistrátem ke svému jednání plně doznal, svou rychlost nijak nezpochybňoval a ani při silniční kontrole neměl vůči jemu naměřené rychlosti žádné připomínky. Magistrát tedy neměl důvod blíže se výše uvedenými okolnostmi zabývat a k odvolacím námitkám žalobce se k nim žalovaný dle názoru soudu vyjádřil zcela dostatečně. Za tohoto stavu není objektivního důvodu pochybovat ani o údajích uvedených na předmětné fotografii (záznamu) zachycující vozidlo žalobce a lze uzavřít, že bylo bezpečně prokázáno, že žalobce se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu předmětného přestupku.

Jako nedůvodnou vyhodnotil krajský soud také žalobní námitku vytýkající nedostatek uvedení oprávněné úřední osoby na napadeném rozhodnutí. Podle § 69 odst. 1 správního řádu se v písemném vyhotovení rozhodnutí uvede označení „rozhodnutí“ nebo jiné označení stanovené zákonem. Písemné vyhotovení rozhodnutí dále musí obsahovat označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal, číslo jednací, datum vyhotovení, otisk úředního razítka, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Podpis oprávněné úřední osoby je na stejnopisu možno nahradit doložkou „vlastní rukou“ nebo zkratkou „v.r.“ u příjmení oprávněné úřední osoby a doložkou „Za správnost vyhotovení:“ s uvedením jména, příjmení a podpisu úřední osoby, která odpovídá za písemné vyhotovení rozhodnutí Podle obsahu správního spisu, podle Záznamu o určení oprávněné úřední osoby ze dne 6.11.2009 byly pro odvolání ve věci žalobce v řízení před žalovaným oprávněnými osobami určeni: Ing. S. T. (zaměstnanec správního orgánu -žalovaného), Ing. Z. K. (vedoucí odboru) a Ing. L. R. (zástupce vedoucího odboru). Napadené rozhodnutí žalovaného je pak podepsáno Ing. Z. K., tj. v souladu s § 69 odst. 1 správního řádu oprávněnou úřední osobou.

Ze všech výše uvedených důvodů tedy krajský soud podanou žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

Pouze pro úplnost zbývá dodat, že krajský soud rozhodoval při jednání, které ve věci nařídil, ale k němuž se žalobce bez omluvy nedostavil. Teprve skončení jednání byla krajskému soudu předložena omluva žalobce, že se opozdil z důvodu příchodu do špatné budovy krajského soudu. K této omluvě však již krajský soud přihlédnout nemohl, neboť byla podána až po skončení jednání, při němž bylo soudem vyhlášeno rozhodnutí ve věci samé.

O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s. s přihlédnutím k tomu, že ve věci plně procesně úspěšný žalovaný se výslovně práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 27.4.2011

Za správnost vyhotovení: Mgr. Ondřej Mrákota, v. r.Marcela Jánová samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru