Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

58 A 3/2010 - 45Rozsudek KSOS ze dne 04.03.2011

Prejudikatura

4 As 2/2005


přidejte vlastní popisek

58 A 3/2010 – 45

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Mrákotou

v právní věci žalobce: J. Š., zastoupeného Mgr. Štěpánem Schenkem, advokátem se

sídlem Přerov, Čechova 2, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se

sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne

12.11.2009, č.j. KUOK 105856/2009, ve věci přestupku,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 12.11. 2009,

č.j. KUOK 105856/2009, se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací

žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku

7.760,- Kč, do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám

Mgr. Štěpána Schenka, advokáta se sídlem Přerov, Čechova 2.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12.11.2009, č.j. KUOK 105856/2009, kterým bylo částečně změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Přerova (dále jen „magistrát“) ze dne 9.10.2009, č.j. 2008/25372/DOP, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod 4 a písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), jichž se žalobce dopustil tím, že dne 18.11.2008 v době kolem 15:57 hodin v obci Přerov na ulici Želatovská, při řízení vozidla zn. Subaru, reg. zn. X, překročil nejvyšší dovolenou rychlost, která činí v tomto úseku 50 km/h, kdy mu byla hlídkou Městské policie Přerov naměřena silničním rychloměrem Pro Laser III PL-DOK I rychlost 61 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího přístroje ve výši ± 3 km/h, mu tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 58 km/h, kdy bylo též zjištěno, že se neřídil pokyny osoby oprávněné k zastavování vozidel podle § 79 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), čímž žalobce porušil ust. § 4 písm. c) a § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 2.000,- Kč.

Žalobce v podané žalobě namítl nepřesnosti ve výpovědích svědka L. B., který v první výpovědi popisoval osobu řidiče vozidla velmi široce, bez konkrétní specifikace, jako zavalitějšího muže v modré bundě. Teprve ve druhé výpovědi, která se uskutečnila až o několik měsíců později, identifikoval jako řidiče vozidla žalobce, přestože s odstupem času klesá rozpoznávací schopnost. Skutečnost, že výpovědi dalších svědků – strážníků Městské policie Přerov – S. S. a O. Z., jsou odvozeny od výpovědi svědka L. B., tudíž dotyční svědci, stejně jako svědek L. V., osobu řidiče vozidla neviděli a z tohoto důvodu nebyli schopni bezpečně řidiče identifikovat, svědčí žalobci s ohledem na presumpci neviny a zásadu rozhodnout v případě pochybností ve prospěch žalobce jako obviněného, neboť je zjevná pochybnost o prokázání identity řidiče vozidla. Dále žalobce namítl, že nebylo přistoupeno k jím navrženému výslechu svědka L. S. s odůvodněním, že jde, vzhledem k již provedeným výslechům svědků L. B., S. S., O. Z. a L. V., o evidentně nadbytečný úkol. Dle názoru žalobce však těmito výslechy nebyla jednoznačně prokázána vina ze spáchání přestupku a tento důkaz měl být proveden tím spíše, že žalobce na této skutečnosti staví svou obranu. Dále žalobce namítl, že s tvrzením, že všechny námitky žalobce byly správními orgány vypořádány, nekoresponduje konstatování žalovaného k žalobcem předloženému důkazu – čestnému prohlášení L. S. ze dne 29.10.2009, kdy žalovaný považuje za bezpředmětné se k tomuto listinnému důkazu jakkoliv vyjadřovat. Takto formulované odůvodnění však nerespektuje ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Důkazy žalobcem navržené tedy nebyly vůbec provedeny, přestože by přispěly ke zjištění stavu věci, přičemž nebylo ani odůvodněno, z jakých důvodů provedeny nebyly (zejména výslech svědků J. a L. S.), přestože jejich provedení nic nebránilo. Správní orgány tedy provedly jen ty důkazy, které měly prokázat spáchání přestupku žalobcem, ale důkazy v jeho prospěch provedeny nebyly a poukaz na rozpory ve výpovědi žalobce je nepřípadný, protože z obsahu spisu tyto rozpory neplynou. Skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí tedy nemá oporu ve správním spise a tím, že žalovaný zásadně dokazování nedoplnil, zatížil řízení podstatnou vadou, která měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Poukázal pak zejména na to, že výpověď svědka, jehož žalobce navrhl k důkazu na svou obhajobu, nelze předem hodnotit jako bezcennou, a proto ji jako důkaz neprovést. Takové odmítnutí představuje porušení práva na spravedlivý proces. Žalobce rovněž namítl, že v odůvodnění rozhodnutí o výši sankce se správní orgán nevypořádal řádně se všemi hledisky dle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích a jeho rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné. Dále žalobce namítl

nesrovnalosti v otázce nabytí právní moci rozhodnutí žalovaného, které mu bylo doručeno dne 14.12.2009 s tím, že právní moci nabylo dne 13.11.2009. Dne 4.11.2009 totiž došlo k ukončení zastupování žalobce advokátem Mgr. Š. S., který o této skutečnosti dne 6.11.2009 informoval magistrát, přičemž součástí této listiny byla také žádost o předání informace žalovanému. Vzhledem k tomu, že došlo k ukončení zastupování zmocněncem, nemohlo napadené rozhodnutí žalovaného nabýt právní moci doručením Mgr. S. dne 13.11.2009, ale až doručením žalobci dne 14.12.2009.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že k námitce, že s odstupem času klesá rozpoznávací schopnost svědka identifikovat domnělou osobu řidiče, uvedl, že i v případě, že by byla tato domněnka žalobce oprávněná, nemusí tato skutečnost sama o sobě zpochybnit svědkem učiněnou identifikaci osoby žalobce, kdy navíc tento nereagoval na výzvu k zastavení a na policistu dokonce najížděl. Šlo o mimořádnou událost a tudíž je logické, že si policista obličej zapamatoval. Je toho

názoru, že v daném případě magistrát vytvořil souvislou řadu přímých i nepřímých důkazů, které závěry o vině žalobce jednoznačně prokazují. K námitce, že se řádně nevypořádal s čestným prohlášením L. S. ze dne 29.10.2010 uvedl, že námitka žalobce je zavádějící, protože z textu napadeného rozhodnutí plyne, že se tímto čestným prohlášením již blíže nezabýval z důvodu, že bylo zjevně v rozporu s obsahem předcházejícího vyjádření jiného jednatele předmětné firmy SIST Trading s.r.o., konkrétně Bc. M. Š., který konstatoval, že vozidlo měla v předmětné době v užívání osoba jemu blízká. Výslech svědka J. pak žalobce vůbec nenavrhoval, předloženo bylo pouze jeho čestné prohlášení. S návrhem na výslech svědka S. a důvody, proč nebyl akceptován, se vypořádal již magistrát. Proto se nedomnívá, že by neprovedením žalobcem navrženého důkazu bylo omezeno jeho právo na spravedlivý proces. K námitce žalobce, že se správní orgán nevypořádal při ukládání sankce se všemi kritérii dle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, žalovaný uvedl, že mu není zřejmé, které rozhodnutí má žalobce na mysli. Pokud má žalobci na mysli napadené rozhodnutí žalovaného, pak žalobce tuto námitku v odvolání neuvedl, a proto se tímto ani žalovaný blíže nezabýval. Lze proto jen pouze obecně odkázat na odůvodnění rozhodnutí magistrátu, který své rozhodnutí v tomto směru dostatečně zdůvodnil. Napadené rozhodnutí doručoval zástupci žalobce v souladu s plnou mocí, neboť mu nebylo a nemohlo být známo, že žalobce plnou moc vypověděl. Není zřejmé, z jakého důvodu o vypovězení plné moci zástupce žalobce informoval magistrát, přestože k vypovězení došlo až po podání odvolání. Zástupce žalobce tedy mohl důvodně předpokládat, že odvolání bude i se spisem již zasláno žalovanému jako odvolacímu správnímu orgánu, a měl proto vypovězení plné moci sdělit také žalovanému. Magistrátu přitom nelze nic vytýkat, protože informaci o vypovězení plné moci přeposlal standardní cestou v nejbližším možném termínu žalovanému. Vypovězení plné moci tedy bylo žalovanému oznámeno až dne 13.11.2009, tedy v den, kdy již bylo zástupci žalobce oznámeno rozhodnutí o odvolání.

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že podle oznámení o podezření ze spáchání dopravního přestupku Městské policie Přerov měl řidič neznámé totožnosti vozidla Subaru, stříbrné barvy, rz: X, dne 18.11.2008 v 13:57 hod. porušit ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, neboť překročil povolenou rychlost v Přerově na ul. Želatovská, kde mu byla naměřena rychlost 61 km/hod., čímž se měl dopustit přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 4. V protokolu o dopravním přestupku je zachycena fotografie předmětného vozidla včetně naměřené rychlosti, osoba řidiče není z fotografie jednoznačně rozpoznatelná. Součástí spisu je také ověřovací list č. 8012-OL-2724-07 použitého silničního laserového rychloměru Pro Laser III PL-DOK I, v.č. 103/06. Magistrát oznámením ze dne 25.11.2008 oznámil žalobci zahájení řízení pro podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o přestupcích, jehož se měl dopustit tím, že dne 18.11.2008 v době kolem 13:57 hod. v obci Přerov, na ul. Želatovská při řízení vozidla tov. zn. Subaru, stříbrné barvy, r.z. X, překročil nejvyšší povolenou rychlost, která činí v tomto úseku 50 km/h, kdy byla žalobci hlídkou Městské policie Přerov naměřena silničním přístrojem Pro Laser III PL-DOK I rychlost 61 km/h, při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ±3 km/h, byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 58 km/h. Současně magistrát žalobce předvolal k ústnímu jednání na den 17.12.2008. Žalobce se k ústnímu jednání nedostavil a magistrát u něj vyslechl svědka Z. Š., strážníka, který vypověděl, že dne 18.11.2008 prováděli kontrolní činnost, která byla zaměřena na kontrolu nejvyšší povolené rychlosti v obci. Svědek působil jako obsluha radaru a kolem 13:57 hod. byla změřena vozidlu r.z. X, tov. zn. Subaru, stříbrné barvy, rychlost 61 km/hod. Tuto skutečnost oznámil pomocí vysílačky hlídce ve složení strážníka 036 a 005, která prováděla zastavování vozidel na ul. Želatovská u vjezdu do kasáren. Vozidlo sledoval a viděl, že vozidlo odbočilo na ul. Tř. gen. Janouška. Zde prováděl zastavování vozidel strážník 004 u parkoviště u obchodního domu Albert. Údaje, jež hlásil hlídce, která měla stanoviště u vjezdu do kasáren, slyšel současně i strážník 004. Jakmile viděl, že vozidlo odbočilo, ohlásil tuto skutečnost strážníkovi, který stál u parkoviště u obchodního domu. Na jeho otázku, zda se mu vozidlo podařilo zastavit, slyšel jen výkřik, že řidič nezastavil, neuposlechl výzvy pomocí stavěcího terče a pokusil se na něj najet. Vozidlo z místa ujelo. Dále mu na jeho otázku bylo odpovězeno daným strážníkem, že vozidlo na něj najíždělo a z místa rychle ujelo. V době, kdy byla vozidlu rychlost naměřena, jelo vozidlo samo, viditelnost byla jasná, zřetelná, výhled na dané vozidlo nebyl ničím zastíněn. Řidič byl ve vozidle sám, při průjezdu kolem svého stanoviště osobu řidiče zřetelně viděl, bylo jasné počasí a poznal by ho. Z výpovědi svědka L. B., strážníka 004, krajský soud zjistil, že v daný den prováděli měření rychlosti v Přerově, svědka Š. vyložili u horní zastávky na ul. Želatovská, měřil rychlost vozidel jako obsluha radaru. Strážníci V. a F. měli stanoviště u vjezdu do kasáren na ul. Želatovská. On měl stanoviště na parkovišti u obchodního domu Albert. Kolem 13:57 hod. mu obsluha radaru hlásila, že stříbrné vozidlo Subaru projelo daným úsekem rychlostí 61 km/hod. a odbočuje doleva na ul. Tř. gen. Janouška. V tu dobu vstupoval do vozovky, aby dané vozidlo zastavil včas, takže jej ivděl, jak z ul. Želatovská odbočuje do ul. Tř. gen. Janouška. Jakmile jej řidič uviděl, slyšel zřetelně zvuk motoru nabírajícího obrátky. Stavěcí terč měl v pravé ruce, vztyčený nahoru a levou rukou řidiči ukazoval, ať najede ke krajnici. Ten na toto řidič nereagoval, jel pořád rovně, svědek tedy uskočil blíž středu vozovky, na což řidič reagoval tak, že strhl řízení doprava, takže taky ke středu vozovky. Protože svědek viděl, že je to marné, uskočil na parkoviště. Na dispečink nahlásil, že vozidlo řídil muž zavalitější postavy v modré bundě. Vozidlo pokračovalo dál ul. Tř. gen. Janouška směrem dolů na ul. Dvořákovu. Na hlídce byl sám. Stál na parkovišti u obchodního domu, a to pro případ, kdyby vozidlo, kterému byla naměřena rychlost, nedojelo k hlídce jeho kolegů a z ul. Želatovská odbočilo doleva na ul. Tř. gen. Janouška. U přechodu u obchodního domu stál mladík, který celou situaci viděl. Strážníci Z. a S. od něj měli podrobný popis vozu s r.z. i fotografii osoby, která vozidlo řídila, a proto na druhý den, když vozidlo při své kontrolní činnosti spatřili, zajistili je, a protože řidič odpovídal popisu osoby, učinili nezbytné úkony. Svědek uvedl, že osobu řidiče by bezpečně poznal, tento byl ve vozidle sám, vozidlo mělo čirá skla, žádné tónování, osoba řidiče byla rozpoznatelná. V daný den byl řidič mírně neoholený, nereagoval na jeho pokyny, zákonné výzvy, aby vozidlo zastavil. Dále magistrát k ústnímu jednání na den 10.2.2009 předvolal svědky S. S. a O. Z., přičemž z výpovědi svědka S. S., strážníka, krajský soud zjistil, že dne 19.11.2008 vykonávali se strážníkem O. Z. motohlídku a při preventivní kontrolní činnosti zaparkovali služební vozidlo na

parkovišti před hotelem FIT a v 11:30 hod. zahlédli, jak ulicí Dvořákova projíždí stříbrné vozidlo Subaru, které odpovídalo popisu vozidla, jehož řidič se měl předešlého dne 18.11.2008 dopustit přestupku tím, že překročil stanovený rychlostní limit a následně nezastavil na pokyn k zastavení. Proto vyjeli za tímto vozidlem a následně je zastavili. Dne 18.11.2008 si prohlédli na služebně fotografie, které byly

pořízeny při měření, a podle nich s určitostí vyhodnotili, že řidič vozidla, jehož zastavili ve stříbrném Subaru, je totožný s řidičem vozidla na uvedené fotografii. Po kontrole dokladů a zapsání údajů doklady řidiči vrátili. Řidičem byl muž středních let, kulatého obličeje. Řidič v průběhu celého jednání prakticky nic neřekl, konkrétně mu dané podezření nesdělili. O. Z.l, strážník, ve své svědecké výpovědi potvrdil výpověď svědka Sekaniny. Magistrát dále žalobce předvolal k ústnímu jednání na den 18.3.2009, u něhož žalobce uvedl, že vozidlo dne 18.11.2008 v Přerově neřídil, jde o firemní vůz, který někdy využívá. Nevzpomíná si, zda jej policisté 19.11.2008 kontrolovali, kontrolují jej policisté poměrně často. U ústního jednání dne 23.3.2009 žalobce uvedl, že je jednatelem SIST TRADING s.r.o., v jejímž vlastnictví je předmětné vozidlo a toto vozidlo používají všichni jednatelé a další zaměstnanci dle potřeby, přičemž vozidlo půjčuje i svým známým. Setrval na tom, že 18.11.2008 vozidlo neřídil. U jednání byl rovněž svědek B., který uvedl, že žalobce je osobou, která předmětný den dané vozidlo řídila, což žalobce ihned popřel. Na to magistrát vydal rozhodnutí ze dne 14.4.2009, jímž žalobce uznal vinným ze spáchání daného přestupku, ale toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobce rozhodnutím žalovaného ze dne 23.7.2009 zrušeno a věc byla vrácena magistrátu s tím, že žalovaný není sice toho názoru, že by bylo magistrátem dokazování provedeno naprosto nedostatečně, jak naznačil žalobce, ale je nutné připustit, že za situace, kdy je zjištěn „nezávislý“ svědek události, měl být tento, i bez návrhu žalobce, z důvodu zdůraznění objektivnosti skutkových zjištění, vždy předvolán a ve věci vyslechnut, což se nestalo. Tento svědek by se navíc mohl a měl blíže vyjádřit k okolnostem zastavování předmětného vozidla strážníkem. Pokud by pak tento svědek potvrdil totožnost řidiče a následně, že tento na výzvu strážníka k zastavení nereagoval, vozidlo nezastavil a ještě navíc na strážníka najížděl, bylo by nutno dále posoudit, zda toto jednání nenaplňuje některou ze skutkových podstat přestupku, případně trestného činu. Tím se však magistrát nezabýval. Poté magistrát u ústního jednání dne 9.9.2009 vyslechl svědka L. V., z jehož výpovědi krajský soud zjistil, že svědek V. daný den stál u hypermarketu Albert, kde byl policista, který chtěl zastavit auto, postavil se do cesty a ukázal mu, ať zastaví. Řidič automobilu zrychlil, rychle policistu objel, snažil se mu vyhnout a rychle ujížděl dál. Poté se policista domlouval s dalšími přes vysílačku. Pro policistu byla situace nebezpečná, osobu řidiče svědek zahlédl jen na chvíli. Zástupce žalobce uvedl, že žalobce na svém stanovisku, že vůz neřídil, setrvává a doložil potvrzení SIST trading s.r.o. podepsané jednatelem L. J. ze dne 4.9.2009, podle něhož na základě údajů evidence užívání motorových vozidel této společnosti bylo dne 18.11.2008 vozidlo Subaru Outback, r.z. X, svěřeno do užívání zaměstnanci L. S.. U ústního jednání dne 29.9.2009 zástupce žalobce navrhl výslech L. S. k tomu, že dne 18.11.2008 mu bylo předmětné vozidlo zapůjčeno k užívání, namítl, že magistrát neshromáždil dostatek důkazů pro rozhodnutí ve věci, veškeré důkazy jsou nepřímé a žalobce od počátku tvrdí, že předmětný den vozidlo neřídil. Součástí spisového materiálu je přitom rovněž sdělení SIST trading s.r.o. podepsané jednatelem Bc. M. Š. ze dne 2.2.2009, podle kterého je tato společnost provozovatelem předmětného vozidla Subaru, vozidlo bylo od 17.11.2008 do 23.11.2008 používáno pro soukromé účely a vozidlo měla zapůjčena osoba jednateli blízká. U téhož jednání dne 29.9.2009 bylo žalobci magistrátem také sděleno obvinění z porušení ust. § 4 písm. b) zákona o silničním provozu, čímž mělo dojít ke spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích, jehož se měl žalobce dopustit tím, že 18.11.2008 v době kolem 13:57 hod. v obci Přerov na ul. Želatovská při řízení vozidla tov. zn. Subaru, stříbrné barvy, r.z. X, se neřídil pokyny osoby oprávněné k zastavování vozidel podle § 79 odst. 1 zákona o silničním provozu. Následně magistrát dne 9.10.2009 vydal výše citované rozhodnutí s odůvodněním, že totožnost osoby řidiče – žalobce byla přímo prokázána výpovědí svědka L. B. a dále osobu řidiče identifikovali svědkové S. a Z., kteří byli podrobně s celou situací ze dne 18.11.2008 seznámeni a osobu řidiče daného vozidla ztotožnili. Neopomíjí přitom důkaz - sdělení SIST trading s.r.o., který však vyhodnocuje jako nevěrohodný, protože jde o sdělení, které je adresováno zástupci žalobce a pokládá otázku, proč tyto údaje nebyly touto společností sděleny již dříve, přičemž sdělení této společnosti ze dne 2.2.2009 je jiné, přičemž magistrát citoval obsah obou sdělení a jména osob, které je podepsali. S ohledem na odlišnost obou sdělení vyhodnotil magistrát potvrzení SIST trading s.r.o. ze dne 4.9.2009 jako nevěrohodné. Výslech svědka L. S. neprovedl magistrát proto, že není vázán návrhy účastníků a také proto, že svědecká výpověď L. B., podpořená dalšími svědeckými výpověďmi a dalšími důkazními prostředky, zcela jednoznačně a spolehlivě prokázala průběh celé události a magistrát proto nemá pochybnosti o stavu věci. Dále se magistrát podrobně, jak dále uvedeno, vyjádřil ke kritériím § 12 odst. 1 zákona o přestupcích. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, k němuž připojil čestné prohlášení L. S. ze dne 29.10.2009, podle kterého měl jmenovaný mít dne 18.11.2008 svěřeno do užívání předmětné vozidlo Subaru. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím.

V prvé řadě krajský soud nesouhlasí s žalobní námitkou týkající se nabytí právní moci napadeného rozhodnutí a vypovězení plné moci. Z obsahu správního spisu plyne, že sdělení o ukončení právního zastupování ze dne 4.11.2009 bylo doručeno magistrátu v pátek dne 6.11.2009, kdy na příslušný odbor magistrátu bylo předáno ihned v pondělí 9.11.2009 a dne 11.11.2009 bylo odesláno žalovanému, kterému bylo doručeno dne 12.11.2009. Na straně magistrátu tedy nedošlo k žádnému nedůvodnému zdržení s odesláním sdělení o ukončení právního zastupování žalobce žalovanému. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě výstižně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.9.2009, č.j. 1 As 32/2009-58, a v souladu s tímto rozsudkem Nejvyššího správního soudu krajský soud konstatuje, že také v nyní projednávané věci skutečnost, že došlo k ukončení zastupování žalobce v průběhu odvolacího řízení ještě sama o sobě neznamená, že nemohlo být i po tomto datu rozhodnutí týkající se stěžovatele řádně doručeno tomuto zástupci žalobce. Ustanovení § 33 a § 34 správního řádu, regulující zastoupení na základě plné moci, neobsahují žádnou úpravu následků vypovězení plné moci. V takovém případě je zapotřebí analogicky aplikovat ustanovení jiných právních předpisů. Jak ze znění § 33b odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tak z § 28 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, pak plyne, že vypovězení plné moci nabývá (v nynějším případě vůči správnímu orgánu) účinnosti až v momentu, kdy mu bylo oznámeno .Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že žalovaný postupoval zcela správně, pokud napadené rozhodnutí ze dne 12.11.2009 adresoval zástupci žalobce, neboť v době jeho vydání mu ještě nebylo doručeno sdělení o ukončení zastupování žalobce. Zástupci žalobce přitom bylo napadené rozhodnutí žalovaného řádně doručeno dne 13.11.2009 a téhož dne také nabylo právní moci Není ostatně ani zřejmé, z jakého důvodu sdělení o ukončení zastupování zástupce žalobce Mgr. S. adresoval magistrátu a nikoliv žalovanému, přestože ve věci již dříve podal odvolání a muselo mu být zřejmé, že o odvolání bude rozhodovat žalovaný.

Krajský soud jako nedůvodnou vyhodnotil rovněž žalobní námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaného, protože žalovaný v něm v souladu s § 89 odst. 2 správního řádu správnost odvoláním napadeného rozhodnutí magistrátu přezkoumal jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání žalobce, v němž žalobce nenamítal skutečnost, že by se magistrát v prvostupňovém rozhodnutí nedostatečně vypořádal s kritérii § 12 odst. 1 zákona o přestupcích při rozhodování o výši sankce ukládané žalobci. V tomto směru je třeba současně zdůraznit, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří jeden celek, přičemž magistrát ve svém prvostupňovém rozhodnutí poměrně podrobně rozvedl své úvahy, které jej vedly k uložení sankce žalobci rovněž z pohledu § 12 odst. 1 zákona o přestupcích a jeho rozhodnutí je i v tomto směru přezkoumatelné. Magistrát tak

zejména uvedl, že při ukládání sankce a její výměry přihlédl k závažnosti přestupku, ke způsobu jeho spáchání a míře zavinění, přičemž zohlednil zejména míru nebezpečnosti a závažnosti přestupku, kdy překročením nejvyšší povolené rychlosti v obci může dojít k ohrožení života, zdraví nebo majetku řidiče či jiných osob. Magistrát poukázal na to, že nerespektování maximální povolené rychlosti je jedna z hlavních příčin dopravních nehod, což závažnost daného přestupku zvyšuje. Magistrát zdůraznil, že závažnost přestupku žalobce zvyšuje skutečnost, že žalobce nejen překročil povolenou rychlost v obci, ale při následné výzvě strážníka k zastavení na tento pokyn nijak nereagoval a bez jakéhokoliv zpomalení či náznaku zastavení pokračoval v jízdě, přičemž strážníka bezohledným stylem jízdy bezprostředně ohrozil. Magistrát rovněž poukázal na to, že k přestupku došlo v odpolední době, v níž je na pozemních komunikacích zvýšený provoz a ul. Želatovská patří nadto k frekventovaným komunikacím. K osobě žalobce magistrát uvedl, že jde o řidiče, u něhož jsou evidovány záznamy za porušení zákona o silničním provozu a zohlednil rovněž to, že šlo o překročení rychlosti v první

polovině stanoveného rozmezí.

Nelze rovněž souhlasit se žalobní námitkou, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s čestným prohlášením L. S. ze dne 29.10.2009, které rovněž tvoří součást spisového materiálu, protože žalovaný tak učinil a jeho závěr, že toto prohlášení je bezpředmětné, navazuje na jeho předcházející hodnocení sdělení SIST trading, s.r.o., ze dne 2.2.2009 a 4.9.2009.

Správní orgány však pochybily neprovedením výslechu svědka S., jehož provedení navrhoval žalobce k prokázání svého tvrzení, že předmětný den dané vozidlo vůbec neřídil. Toto pochybení je současně klíčovým důvodem, pro který krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil. Správní orgány totiž provedly v rámci řízení o přestupku toliko důkazy, které svědčily v neprospěch žalobce, a zároveň pouze z těchto důkazů vycházely při hodnocení skutkového stavu, a to za

situace, kdy žalobce od počátku řízení tvrdil, že se daného přestupku nedopustil. Za této situace, kdy žalobce současně navrhl provedení konkrétního důkazu k prokázání svých tvrzení, nelze hovořit o dostatečně zjištěném skutkovém stavu věci.

Krajský soud v této souvislosti poukazuje zejména na nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, podle něhož „Identifikace stěžovatele (jako pachatele přestupku) policisty je nepochybně velmi důležitým důkazním prostředkem, byť byla provedena na základě tvrzení osobní znalosti stěžovatele a nikoli dokladově. Současně však nelze nedbat ústavního principu rovnosti zbraní

a upřít tak stěžovateli možnost, aby s úspěchem nabídl důkazy, které jeho totožnost

s řidičem automobilu tovární značky Daewoo Nexia bez státní poznávací značky (který byl dne 4. 4. 1996 v 18, 45 hod. kontrolován hlídkou Policie ČR v Boskovicích, neměl předepsané doklady pro řízení motorových vozidel, byla u něho provedena pozitivní dechová zkouška na alkohol a jenž odešel do objektu stanice technické kontroly v B.) zpochybňují.“ Byť tedy skutkové okolnosti věci rozhodované Ústavním soudem byly poněkud odlišné, shodují se s nyní posuzovanou věcí v tom, že obviněný z přestupku zpochybňoval výpověď strážníků o tom, že to byl právě on, kdo se dopustil přestupku, a navrhoval na podporu svých tvrzení vlastní důkazy, které však nebyly provedeny.

Obdobné stanovisko k dané otázce zaujal ve své judikatuře i Nejvyšší správní soud. K výkladu § 32 odst. 2 věty druhé zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), účinného do 31. 12. 2005, jenž stanovil, že rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí určuje správní orgán, se Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005 - 62, publikovaném pod č. 847/2006 Sb. NSS: „Není sporu o tom, že je právem správního orgánu, který vede

řízení o přestupku, vlastní úvahou dospět k rozhodnutí, které důkazy provede a které naopak označí v dané situaci za nadbytečné a návrhu na jejich provedení nevyhoví (§ 32 odst. 2 s. ř.). Toto jeho oprávnění vychází kromě jeho vrchnostenského postavení spojeného s pravomocí vůči subjektům podřízeným jeho autoritě,svěřenou mu zákonem, a inkvizičního (vyšetřovacího) principu, na němž je přestupkové řízení založeno, také ze základních zásad správního řízení, jako je zásada procesní ekonomie (hospodárnosti řízení, § 3 odst. 3 s. ř.) a zásada dokazování jen v rozsahu potřebném pro vydání rozhodnutí. Rozhodně však nelze toto právo chápat jako absolutní. Jeho realizace nesmí být překážkou uplatnění základních záruk osob čelících určitému obvinění trestní povahy v širším slova smyslu, garantovaných normami nejvyšší právní síly. Soubor těchto záruk lze souhrnně nazvat právem na spravedlivý proces. […] Tvrdí-li osoba, proti níž se řízení vede, že se skutek, jehož se měla dopustit, odehrál jinak, než je jí kladeno za vinu, a přitom zde nejsou objektivně ověřitelné okolnosti, které by takovou verzi s jistotou vylučovaly (např. nemožnost překonat vzdálenost od čerpací stanice k místu kontroly v uvedeném časovém rámci pěšky apod.), je pro zachování určité rovnováhy třeba provést důkazy, které k prokázání pravdivosti svých tvrzení navrhuje. Zde v důsledku toho, že stěžovatel v postavení obviněného z přestupku využil svého práva v § 73 odst. 2 přestupkového zákona navrhovat důkazy na svou obhajobu (a nic nenasvědčuje tomu, že by důkazní prostředky nebyly snadno bez zvýšených nákladů dostupné), byl na dosah způsob, jak provedením těchto důkazů a jejich následným zhodnocením ověřit či vyvrátit vzájemně korespondující výpovědi obou policistů.“ Nejvyšší správní soud dospěl v citovaném rozsudku k závěru, že v tehdy posuzovaném případě správní orgány svým postupem v řízení o přestupku porušily zásadu rovnosti zbraní, když zcela vyloučily prezentaci důkazů svědčících ve prospěch žalobce a závěr o skutkovém stavu věci učinily toliko na základě jednostranných důkazů. Zároveň Nejvyšší správní soud zdůraznil, že povinnosti vyslechnout žalobcem označené svědky se správní orgány nemohly zprostit poukazem na skutečnost, že jejich případné výpovědi by byly ryze účelové, neboť tyto osoby jsou s obviněným (žalobcem) v přátelském vztahu. Uvedené závěry lze plně vztáhnout i na řízení o přestupku vedená již za účinnosti nového správního řádu. O tom svědčí i to, že Nejvyšší správní soud na uvedené závěry navázal ve své pozdější judikatuře, mimo jiné i v rozsudku ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, či v rozsudku ze dne 21.1.2011, č.j. 5 As 82/2009-75.

Krajský soud konstatuje, že rovněž v nyní posuzované věci správní orgány v řízení o přestupku při zjišťování skutkového stavu a zejména totožnosti řidiče vozidla tov. zn. Subaru vycházely především z výpovědi strážníka městské policie L. B., který se snažil vozidlo Subaru dne 18.11.2008 zastavit, a z výpovědí svědků S. S. a O. Z., kteří se však zákroku dne 18.11.2008 neúčastnili a byť dne 19.11.2008 žalobce zastavili a provedli jeho kontrolu, jen ztěží mohou vypovídat k událostem ze dne 18.11.2008, a to navíc za situace, kdy fotografie osoby řidiče je značně nezřetelná. Ze spisu také vyplývá, že žalobce svou výpovědí uvedené důkazy zpochybnil a tvrdí, že vozidlo tov. zn. Subaru v době, kdy měl být spáchán přestupek, neřídil. K prokázání uvedených tvrzení žalobce navrhl vyslechnout jako svědka L. S.. Správní orgány jeho důkazní návrh odmítli s tím, že tohoto svědka není třeba vyslechnout, neboť s ohledem na již provedené důkazy byl zjištěn skutkový stav věci takovým způsobem, že o něm nejsou pochybnosti. Zatímco tedy správní orgány dospěly k určitým závěrům o skutkovém stavu posuzované věci, žalobce popisoval skutkový děj zcela odlišně, tvrdil, že daný den předmětné vozidlo vůbec neřídil. Obsah sdělení SIST trading, s.r.o., jednatele Bc. M. Š., ze dne 2.2.2009 a obsah sdělení SIST trading, s.r.o., jednatele L. J. ze dne 4.9.2009, sice mohou vzít správní orgány v úvahu a samostatně je hodnotit, ale ani tyto skutečnosti nemohou předem zcela vyloučit, že skutkový děj skutečně proběhl tak, jak vylíčil žalobce a jak se snažil prokázat jím navrženým výslechem svědka S..

Krajský soud tedy na základě výše uvedeného uzavírá, že za situace, kdy správní orgány vycházely při svém rozhodování jen z důkazů, které jsou v neprospěch žalobce, aniž by provedly důkaz navržený žalobcem jako obviněným z přestupku k prokázání jeho skutkové verze, který měl ve svém důsledku vyvrátit zejména svědeckou výpověď svědka B., porušily tím ústavně zaručenou zásadu rovnosti zbraní. Porušily také ust. § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu, podle kterého v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena, přičemž této povinnosti správní orgány nezbavuje ani ust. § 52 správního řádu a v tomto směru jejich správní uvážení o neprovedení žalobcem navržené svědecké výpovědi vybočilo z mezí zákonem stanovených. Pro úplnost je však nutné poznamenat, že oproti výše uvedenému je nedůvodná námitka žalobce, že nebyl správními orgány proveden výslech svědka L. J., protože tento důkaz žalobce v řízení před správními orgány obou stupňů nenavrhl. V dalším řízení před správními orgány však tedy bude na místě provést nejen výslech svědka S., ale rovněž svědecký výslech J., který žalobce navrhl až v řízení před soudem. Tyto důkazy pak správní orgán při svém rozhodnutí vyhodnotí i s přihlédnutím k jejich věrohodnosti a věrohodnosti výpovědí zasahujících strážníků a dalších důkazů v řízení provedených.

Na základě všech výše uvedených důvodů tedy krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného podle § 76 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez nařízení jednání zrušil a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. mu věc vrátil k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem soudu vysloveným v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy procesně úspěšnému žalobci vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu důvodně v řízení vynaložených nákladů. Tyto náklady žalobce představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, odměna advokáta v celkové výši 4.200,- Kč (2 úkony právní služby po 2.100,- Kč podle § 9 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů -1. příprava a převzetí věci, 2. sepis

žaloby), paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč za úkon právní služby (§ 13 odst. 3 cit. vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) při celkem třech úkonech právní služby, které advokát žalobci poskytl (tj. ve výši celkem 600,- Kč) a 19% DPH v částce 960,- Kč. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen o.s.ř.), týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159, § 160 odst. 1 o.s.ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu

nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s. zavázal soud žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který jej v řízení zastupoval.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě 4.3.2011

Za správnost vyhotovení: Mgr. Ondřej Mrákota, v. r. Marcela Jánová samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru