Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

58 A 29/2010 - 46Rozsudek KSOS ze dne 16.09.2011

Prejudikatura
11 Ca 10/2009 - 50|7 As 9/2009 - 66|30 Ca 251/2005 - 34|57 Ca 50/2004 - 32|22 Ca 92/2007 - 25|8 As 8... více

přidejte vlastní popisek


58 A 29/2010 – 46

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Mrákotou ve

věci žalobkyně: Bc. M. K., zastoupené Mgr. Jiřím Hartmannem, advokátem se

sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Preslova 9, proti žalovanému: Krajský úřad

Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava, 28. října 117, o přezkoumání

rozhodnutí žalovaného ze dne 8.4.2010, č.j. MSK 50607/2010, ve věci dopravního

přestupku,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8.4.2010 č.j. MSK 50607/2010, kterým bylo změněno rozhodnutí Magistrátu města Opavy (dále jen „magistrát“) ze dne 26.2.2010, č.j. 9865/2009/DOPR/KoV, tak, že žalobkyni místo pokuty ve výši 8.000,- Kč byla uložena pokuta ve výši 7.000,- Kč a místo zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu deseti měsíců jí byl tento zákaz uložen na dobu 7 měsíců a ve zbytku bylo rozhodnutí magistrátu potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím přitom byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ust. § 22 odst. 1 pokračování
- 2 - 58 A 29/2010

písm. f) bod 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se měla dopustit tím, že dne 20.4.2009 v 15:56 hodin řídila motorové vozidlo tov. zn. Hyundai, rz X, v obci Nové Sedlice po ulici Ostravská ve směru na Ostravu, kde jí v obci Nové Sedlice byla policejním orgánem naměřena rychlost jízdy 114 km/h, při uvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3% stanovená jako nejnižší skutečná rychlost jízdy 110 km/h, čímž překročila nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem nejméně o 60 km/h.

Žalobkyně namítá, že byla daného dne změřena celkem dvakrát, přičemž nejprve jí byla naměřena rychlost 114 km/h a podruhé rychlost 99 km/h, přičemž magistrát ve svém v pořadí prvém rozhodnutí ze dne 11.9.2009 ve výroku uvedl, že rychlost 114 km/h byla naměřena „při vjezdu do obce“, z čehož plyne, že přesné místo tohoto zaměření neměl postaveno najisto a v souladu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ měl toto měření posuzovat tak, jako by k němu došlo mimo obec. Stejným způsobem je přitom tento přestupek označen v oznámení přestupku Policie ČR ze dne 22.4.2009. Rovněž z tohoto důvodu zřejmě pojal magistrát do skutkové věty výroku rozhodnutí také druhou naměřenou rychlost 99 km/h. Přesto v rámci nového projednání přestupku po zrušení rozhodnutí ze dne 11.9.2009 magistrát, aniž by opakoval či doplňoval dokazování, rozhodl, že žalobkyně jela rychlostí minimálně 110 km/h také v obci, přestože tato skutečnost nemá oporu v provedených důkazech. Žalobkyně tento závěr napadala již v odvolání, avšak žalovaný uzavřel, že změření rychlosti žalobkyně v obci prokazuje fotodokumentace a svědecké výpovědi svědků V. a Č., s čímž žalobkyně nesouhlasí. Provedená fotodokumentace totiž nepochybným způsobem neprokazuje, že automobil žalobkyně byl zaměřen až za cedulí označující hranici obce. Cedule zobrazující konec obce (na opačné straně cesty) je na fotodokumentaci stěží rozpoznatelná, natož aby z ní bylo možno dovodit, zda se nachází před či za vozem žalobkyně. Žalobkyně poukázala také na vnitřní rozpory ve výpovědi svědka V., který na jednu stranu ani nevěděl, kolikrát měření provedl, ale na druhou stranu si byl jist, že obě měření provedl v obci. Výpověď svědka Č. nelze považovat za usvědčující, neboť tento svědek neprováděl měření, ale jen zastavoval vozidla. Na věci přitom nic nemění, že rychlost žalobkyně byla následně měřena znovu v obci, neboť tento skutek již součástí nové skutkové věty ve výroku rozhodnutí není. Pokud se správní orgány rozhodly specifikovat jednání žalobkyně tak, že ve výroku ponechaly pouze rychlost 114 km/h a překročení nejvyšší povolené rychlosti o více než 60 km/h, je třeba, aby vina žalobkyně byla prokázána právě ohledně této skutkové věty. V této souvislosti nemůže hrát roli ani přiznání žalobkyně bezprostředně po jednání, neboť ta přirozeně nemohla vědět, v jakém místě jakou konkrétní rychlostí jela. Dále žalobkyně namítla, že magistrát rozhodl v novém řízení bez její účasti a nedal jí možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Magistrát věc projednal dne 25.2.2010 v nepřítomnosti žalobkyně a již dne 26.2.2010 vydal rozhodnutí. Tohoto jednání se však žalobkyně nemohla zúčastnit, neboť byla v pracovní neschopnosti. Tuto vadu žalobkyně namítala již v rámci svého odvolání, ale žalovaný se v napadeném rozhodnutí omezil jen na konstatování, že žalobkyně zcela rezignovala na omluvu od 22.2.2010 a její omluva ze dne 11.3.2010 je již opožděná. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s názorem žalovaného, že žádný právní předpis nestanoví povinnost správního orgánu po ústním jednání v nepřítomnosti obviněného z přestupku umožnit mu ještě se k podkladům rozhodnutí vyjádřit s tím, že žalobkyně se o tuto možnost připravila. Žalobkyně poukázala na to, že magistrát ji předvolával k ústnímu pokračování
- 3 - 58 A 29/2010

jednání tak, že v přípise ze dne 19.11.2009 stanovil 10 termínů ústního jednání, které následně v přípise ze dne 15.12.2009 rozšířil na dalších, celkově 50 termínů, přičemž je otázkou, zda taková forma „hromadného“ předvolání vůbec splňuje náležitosti řádného předvolání ve smyslu ust. § 59 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a to zejména s ohledem na následky, které jsou s případnou neúčastí na ústním jednání spojeny (projednání věci v nepřítomnosti). Žalobkyně trpěla od prosince 2009 akutními bolestmi zad, pro které byla více než tři měsíce v pracovní neschopnosti. Proto se pravidelně omlouvala z nařízených ústních jednání a zasílala správnímu orgánu předmětná lékařská potvrzení, resp. potvrzení o pracovní neschopnosti. Nedopatřením nezaregistrovala v jednom z výše uvedených hromadných předvolání, že jednání bylo nařízeno také na dny 22. až 26.2.2010 a zapomněla se z těchto jednání omluvit, přestože její pracovní neschopnost trvala také v tyto dny a skončila až 4.3.2010. Magistrát tohoto opomenutí žalobkyně ihned využil a bezodkladně provedl „ústní jednání“ a rozhodl ve věci, čímž porušil principy dobré správy a upřel žalobkyni právo na spravedlivý proces. Žalobkyně rovněž nesouhlasí se závěrem žalovaného, že po ústním jednání není třeba dát účastníkovi novou možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Z dikce ust. § 36 odst. 3 správního řádu plyne, že právo vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí není vnímáno tak, že se poskytne na začátku řízení (resp. při nařízení jednání), jak učinil magistrát, ale teprve po ukončení zajišťování podkladů rozhodnutí. Není na účastníkovi řízení, aby si sám učinil závěr o tom, kdy bude shromáždění veškerých důkazních prostředků provedeno, ale je na správním orgánu, aby tuto skutečnost (ukončení dokazování) účastníkovi oznámil. V posuzované věci byla změněna skutková věta obvinění a žalobkyně důvodně předpokládala, že magistrát bude provádět doplnění dokazování, čemuž nasvědčovalo také nařízení ústního jednání. Přesto magistrát rozhodl ve věci, aniž by žalobkyně o skončení dokazování byla vyrozuměna a byla jí dána možnost vyjádřit se ke shromážděným podkladům.

Pro případ, že krajský soud nevyhoví návrhu žalobkyně na zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, navrhla žalobkyně, aby soud uloženou sankci snížil s tím, že žalovaný výši uložené sankce odůvodnil tím, že v neprospěch žalobkyně zohlednil výše než dvojnásobné překročení rychlosti, jakož i to, že se obdobného přestupku dopustila v roce 2007. Dle názoru žalobkyně nejsou tyto závěry na místě, neboť žalobkyně používá automobil ke každodenní činnosti, proto jí nemůže jít k tíži jednání před 2 lety, když se po celou dobu chovala řádně a dodržovala dopravní předpisy. Recidiva žalobkyně by mohla být přitěžující okolností jen za předpokladu, že by zvyšovala nebezpečnost jejího jednání pro společnost.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že na místě není ani další snížení uložených sankcí s argumentací, že změny a upřesňování popisu skutku, který je obviněnému z přestupku kladen za vinu, nejsou v řízení o přestupku vyloučeny a nejsou v rozporu se zákonem, pokud je k takovým změnám dán důvod a je-li zároveň zachována totožnost skutku. V posuzované věci byla totožnost skutku zachována, neboť v případě dvojího změření vozidla žalobkyně v rozmezí několika sekund jde o jeden skutek. Ze skutečnosti, že v původním rozhodnutí magistrátu je ve skutkové větě uvedeno „při vjezdu do obce“, neplyne, že magistrát měl pochybnosti o přesném místu spáchání přestupku, nýbrž, že skutkové zjištění plynoucí z provedených důkazů nepromítl do popisu skutku ve výroku rozhodnutí. Pořízená fotodokumentace pak prokazuje, že v okamžiku změření se vozidlo pokračování
- 4 - 58 A 29/2010

žalobkyně nacházelo v obci. Byť je nápis na předmětné dopravní značce nečitelný, je z fotografie seznatelné, že značka je ve tvaru obdélníku s nápisem diagonálně přeškrtnutým od levého dolního k pravému hornímu rohu. Takové znaky vykazuje jen informativní dopravní značka IS 12b „Konec obce“, která není zaměnitelná s jinou dopravní značkou. Lze tedy jednoznačně dovodit, že na fotografii se nachází dopravní značka označující konec obce, resp. začátek obce ve směru, z něhož přijížděla žalobkyně a poloha vozidla žalobkyně ve vztahu k této dopravní značce je zřejmá pouhým pohledem. Skutečnost, že vozidlo bylo měřeno v obci, plyne také z údaje „50 km/h“, který je uveden na snímcích z rychloměru jako „Limit místa – osobní“. Rychloměr byl tedy nastaven tak, aby změřil všechna vozidla překračující rychlost 50 km/h. Pokud měření mělo probíhat mimo obec, kde je nejvyšší dovolená rychlost obecně 90 km/h, ztrácelo by takové nastavení rychloměru smysl. Skutek prokazují také výpovědi svědků V. aČ., které žalobkyně interpretuje zkresleně. Vyjádření žalobkyně na místě pak nehodnotil jako přiznání, ale jako námitku, s níž se vypořádal v napadeném rozhodnutí. Dále odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že „hromadné předvolání“ splňuje veškeré náležitosti ust. § 59 správního řádu, ze strany magistrátu nedošlo k porušení procesních předpisů a je přípustné, aby správní orgán vyzval žalobkyni k uplatnění jejího práva seznámit se s podklady rozhodnutí v předvolání k ústnímu jednání, jestliže při tomto jednání budou tyto podklady shromážděny.

Podáním doručeným soudu dne 29.8.2011 pak žalobkyně dále namítla, že při ústním jednání dne 25.2.2010 provedl správní orgán v nepřítomnosti žalobkyně důkaz čtením listiny a pokud byla žalobkyně vyrozuměna o možnosti seznámení se s podklady rozhodnutí již v předvolání z ledna 2010, je zřejmé, že v té době nebyly důkazní prostředky kompletní. Proto bylo třeba, aby byla vyzvána k seznámení se s podklady rozhodnutí.

Z obsahu správního spisu se podává, že podle Oznámení přestupku Policie ČR ze dne 20.4.2009 byla v Nových Sedlicích na silnici č. I/11 ve směru jízdy na Ostravu obsluhou laserového radaru pprap. T. V.u žalobkyni při řízení vozu Hyundai, RZ X, změřena v 15:56:56 hod. rychlost 114 km/hod. v obci ve vzdálenosti 191,7 m od stanoviště. Žalobkyně se vyjádřila tak, že auto před ní zabrzdilo tak, že se mu musela vyhnout předjetím do vedlejšího pruhu a tudíž nestihla zabrzdit na dostatečnou rychlost ve chvíli, kdy se již dostala do obce. Přestupku lituje. Magistrát poté žalobkyni oznámením ze dne 30.4.2009 oznámil zahájení řízení o přestupku dle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích, jehož se žalobkyně měla dopustit porušením ust. § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), tím, že dne 20.4.2009 v 15:56 hod. řídila vozidlo Hyundai, RZ X, v Nových Sedlicích po ulici Ostravské ve směru na Ostravu, kde jí byla hlídkou Policie ČR naměřena rychlost jízdy 99 km/hod., tj. při zvážení možné odchylky měřícího zařízení byla žalobkyni jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost 96 km/hod. Současně magistrát nařídil ve věci ústní jednání a žalobkyni předvolal k ústnímu jednání na den 27.5.2009. Z tohoto ústního jednání se žalobkyně omluvila s tím, že dne 27.5.2009 nastupuje na operaci, což doložila lékařskou zprávou a magistrát jednání odročil. Poté magistrát nařídil jednání na den 1.6.2009, u něhož se žalobkyně odvolala na své vyjádření na místě skutku, jak uvedeno v oznámení přestupku Policie ČR ze dne 20.4.2009, po seznámení se spisovým materiálem uvedla, že si není jistá, zda vůbec bylo změřeno její vozidlo a navrhla pokračování
- 5 - 58 A 29/2010

provedení výslechu svědků – policistů. Magistrát nařídil za tímto účelem ústní jednání na den 20.7.2009, současně v předvolání provedl změnu ve sdělení obvinění s tím, že žalobkyně dne 20.4.2009 v 15:56 hod. řídila motorové vozidlo Hyundai, RZ X, v Nových Sedlicích po ulici Ostravské ve směru na Ostravu, kde jí při vjezdu do obce na vzdálenost 377,1 m byla naměřena rychlost jízdy 114 km/hod., po zvážení možné odchylky měřícího zařízení jí byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy ve výši 110 km/hod. a následně jí byla na vzdálenost 191,7 m naměřena rychlost jízdy 99 km/hod., kdy po zvážení možné odchylky měřícího zařízení jí byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 96 km/hod. Z nařízeného ústního jednání se žalobkyně e-mailem ze dne 16.7.2009 omluvila a přiložila cestovní smlouvu ze dne 4.7.2009, podle níž měla objednán zájezd v době od 18.7.2009 do 15.8.2009, a magistrát jednání odročil. Poté předvoláním ze dne 14.8.2009, které bylo žalobkyni doručeno dne 19.8.2009, magistrát předvolal žalobkyni k ústnímu jednání na celkem 6 termínů od 7.9.2009 do 23.9.2009, žalobkyně se z ústního jednání 7.9.2009 omluvila a předložila smlouvu o jazykové výuce v zahraničí ze dne 31.8.2009, podle níž se měla ve Velké Británii zúčastnit jazykového kurzu v době od 5.9.2009 do 28.11.2009. Magistrát dne 7.9.2009 ve věci konal ústní jednání, když omluvu žalobkyně neakceptoval s tím, že je zřejmé, že jazykový kurs si žalobkyně sjednala 31.8.2009, přestože již dne 19.8.2009 věděla o ústním jednání nařízeném na den 7.9.2009. U ústního jednání svědek V. vypověděl, že daného dne vykonával službu ve hlídce se svědkem Č., když v uvedeném úseku zaměřil předmětné vozidlo. Již si přesně nepamatuje výsledky měření, ale měření určitě provedl a je možné, že s ohledem na celkovou vzdálenost bylo vozidlo změřeno dvakrát, a to zcela určitě v obci. Vyloučil, že by mohlo dojít k záměně vozidel. Pamatoval si, že vozidlo bylo ihned zastaveno, toto řídila žena, s níž přestupek následně řešil svědek Č. Svědek Č. vypověděl, že svědek V. dvakrát uvedené vozidlo zaměřil v daném úseku. Pamatuje si, že rychlost byla nad 100 km/hod. Vozidlo stavěl v Nových Sedlicích, řídila jej žena – žalobkyně. Vyloučil, že by bylo změřeno jiné vozidlo a taktéž vyloučil, že by vozidlo bylo změřeno mimo obec. Rozhodnutím ze dne 11.9.2009 uznal magistrát žalobkyni vinnou tím, že řídila dne 20.4.2009 v 15.56 hod. motorové vozidlo zn. Hyundai, RZ X, v Nových Sedlicích po ulici Ostravské ve směru na Ostravu, kde jí byla hlídkou Policie České republiky při vjezdu do obce na vzdálenost 277,1 m naměřena rychlost jízdy ve výši 114 km/hod., při zvážení možné odchylky měřícího zařízení jí byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost ve výši 110 km/hod. Následně jí byla na vzdálenost 191,7 m naměřena rychlost ve výši 99 km/hod., když při zvážení možné odchylky měřícího zařízení jí byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost ve výši 96 km/hod. Tím porušila ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, čímž spáchala přestupek dle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích a byla jí uložena pokuta ve výši 8.000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu deseti měsíců. K odvolání žalované bylo rozhodnutí magistrátu zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 27.10.2009 a věc byla vrácena magistrátu k novému projednání s tím, že sice odvolací námitky žalobkyně neshledal důvodné, ale dospěl k závěru, že z výroku rozhodnutí magistrátu není výslovně srozumitelné, že k překročení nejvyšší dovolené rychlosti jízdy došlo v obci (formulace „při vjezdu do obce“), jak byla nejvyšší dovolená rychlost v konkrétním místě upravena (rychlost jízdy 50 km/hod. stanovená zákonem o silničním provozu), a o jakou velikost byla rychlost jízdy žalobkyní překročena. Žalovaný dále uvedl, že nadbytečné je naopak ve výrokové větě uvedení vzdálenosti měřeného vozidla v okamžiku měření, neboť tento faktor nemá pro pokračování
- 6 - 58 A 29/2010

určení právní kvalifikace přestupkového jednání žádný význam. V této souvislosti žalovaný považoval za nedůvodné projednávání přestupkového jednání, kterého se měla žalobkyně dopustit dne 20.4.2009 v 15:56:59 hodin, když řídila předmětné motorové vozidlo v obci Nové Sedlice po ulici Ostravská, okamžitou rychlostí jízdy 99 km/hod., respektive 96 km/hod., neboť toto jednání je vzhledem k minimálnímu časovému rozdílu fakticky totožné s jednáním žalobkyně v 15:56:56 hodin, a to i ve věci právní kvalifikace jednání podle zákona o silničním provozu a skutkové podstaty přestupku podle zákona o přestupcích. Skutečnost, že technicky bylo zdokumentováno přestupkové jednání pachatele přestupku opakovaně, avšak v časově bezprostředně následujícím okamžiku, nelze rovněž ani hodnotit v neprospěch pachatele přestupku při stanovení výše ukládané sankce. Magistrát poté předvolal předvoláním ze dne 19.11.2009 žalobkyni k ústnímu jednání na den 14.12.2009 a současně provedl změnu ve sdělení obvinění, když žalobkyně dne 20.4.2009 v 15:56 hod. řídila motorové vozidlo Hyundai, RZ X v Nových Sedlicích po ulici Ostravské ve směru na Ostravu, kde jí v obci Nové Sedlice byla policejním orgánem naměřena rychlost jízdy ve výši ± 114 km/hod., po zvážení možné odchylky měřícího zařízení jí byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy ve výši 110 km/hod., čímž překročila nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem v obci o 40 km/hod. a více. Pro případ řádné omluvy z nařízeného ústního jednání magistrát dále předvolal žalobkyni k dalším ústním jednáním, a to na dny 15.12.2009, 16.12.2009, 17.12.2009, 18.12.2009, 21.12.2009, 22.12.2009, 28.12.2009, 29.12.2009 a 30.12.2009. Žalobkyně se omluvila z ústního jednání nařízeného na den 14.12.2009 až do 22.12.2009, čemuž magistrát vyhověl a předvoláním ze dne 15.12.2009, v němž znovu sdělil žalobkyni výše uvedenou změnu obvinění s upřesněním výše odchylky měřícího zařízení, žalobkyni předvolal k ústnímu jednání na dny 4.1.2010 , 5.1.2010, 6.1.2010, 7.1.2010, 8.1.2010, 11.1.2010, 12.1.2010, 13.1.2010, 14.1.2010, 15.1.2010, 18.1.2010, 19.1.2010, 20.1.2010, 21.1.2010, 22.1.2010, 25.1.2010, 26.1.2010, 27.1.2010, 28.1.2010 a 29.1.2010 s tím, že každý následující termín platí pro případ řádné a včasné omluvy z jednání předcházejícího a v případě, že ústní jednání proběhne v některém ze stanovených termínů, odpadají termíny následující. Podáním doručeným magistrátu 7.1.2010 se žalobkyně omluvila s tím, je stále na nemocenské, další termín kontroly je stanoven na 18.1.2010. Poté magistrát dalším předvoláním ze dne 8.1.2010, v němž opětovně sdělil žalobkyni výše uvedenou změnu obvinění s upřesněním výše odchylky měřícího zařízení, žalobkyni předvolal k ústnímu jednání na dny 2.2., 3.2., 4.2., 5.2., 8.2., 9.2., 10.2., 11.2., 12.2., 15.2., 16.2., 17.2., 18.2., 19.2., 22.2., 23.2., 24.2., 25.2. a 26.2.2010 s tím, že každý následující termín platí pro případ řádné a včasné omluvy z jednání předcházejícího a v případě, že ústní jednání proběhne v některém ze stanovených termínů, odpadají termíny následující. Podáními doručenými magistrátu ve dnech 20.1., 22.1. 2010 se žalobkyně omluvila s tím, že její nemocenská trvá, kontrola je stanovena na 29.1.2010, taktéž se omluvila podáním doručeným magistrátu 3.2.2010 s tím, že dle nemocenského lístku byla kontrola stanovena na 19.2.2010. Poté magistrát dalším předvoláním ze dne 8.2.2010, v němž opětovně sdělil žalobkyni výše uvedenou změnu obvinění s upřesněním výše odchylky měřícího zařízení, žalobkyni předvolal k ústnímu jednání na dny 2.3., 3.3., 4.3., 5.3., 8.3., 9.3., 10.3., 11.3., 12.3., 15.3., 16.3., 17.3., 18.3., 19.3., 22.3., 23.3., 24.2., 25.2., 26.3., 29.3., 30.3., 31.3. 2010 s tím, že každý následující termín platí pro případ řádné a včasné omluvy z jednání předcházejícího a v případě, že ústní jednání proběhne v některém ze stanovených termínů, odpadají termíny následující. Dne 25.2.2010 pak konal magistrát pokračování
- 7 - 58 A 29/2010

v nepřítomnosti žalobkyně ústní jednání s tím, že žalobkyně se z něj neomluvila, neprováděl žádné další dokazování a následně vydal rozhodnutí ze dne 26.2.2010. Podáním datovaným dnem 11.3.2010 a téhož dne doručeným magistrátu se žalobkyně omluvila z ústního jednání ze dne 25.2.2010 a přiložila kopii nemocenského lístku. Žalobkyně dále uvedla, že z důvodu zhoršení svého zdravotního stavu musela dne 25.2.2010 navštívit odborného lékaře, kopii lékařské zprávy přiložila s tím, že další kontrola u odborného lékaře byla stanovena na 25.3.2010. Dále žalobkyně podala proti rozhodnutí magistrátu ze dne 26.2.2010 odvolání, v němž také vznesla obdobné argumenty jako v nyní podané žalobě. O odvolání žalované rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Součástí správního spisu je i fotodokumentace pořízená Policií ČR při změření rychlosti vozidla žalobkyně dne 20.4.2009.

Krajský soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, jimiž se v napadeném rozhodnutí vypořádal s odvolacími námitkami žalobkyně a které žalobkyně uplatnila i v nyní podané žalobě.

Ust. § 59 správního řádu nevylučuje možnost, aby správní orgán k ústnímu jednání předvolal účastníka řízení (obviněného z přestupku) na několik, po sobě jdoucích konkrétních termínů (roků ústního jednání), jak k tomu došlo i v projednávané věci. To však platí pouze za předpokladu, že z takového předvolání je ve smyslu ust. § 59 správního řádu zřejmé, kdo, kdy, kam, v jaké věci a z jakého důvodu se má dostavit a jaké jsou právní následky v případě, že se nedostaví. V případech předvolání magistrátu ze dnů 19.11.2009, 15.12.2009, 8.1.2010 a 8.2.2010 o tom nejsou žádné pochybnosti, i tento předpoklad je splněn a současně je jednoznačně zřejmé, na které konkrétní roky ústního jednání byla žalobkyně předvolávána s tím, že pokud se řádně a včas omluví, je dalším rokem ústního jednání další konkrétně stanovený termín. Žalobkyni tak nemohly ani vzniknout žádné pochybnosti o tom, z jakých důvodů ji magistrát předvolával daným způsobem k ústnímu jednání a na jaký konkrétní termín. To je ostatně zřejmé i z jejího postupu v prvoinstančním řízení, neboť žalobkyně se řádně a včas ze všech termínů jednání, k nimž byla po zrušení v pořadí prvního rozhodnutí magistrátu ze dne 11.9.2009 předvolána, řádně a včas omluvila a neomluvila se teprve z ústního jednání nařízeného na den 25.2.2010.

V případě ústního jednání konaného magistrátem dne 25.2.2010 přitom byly splněny předpoklady § 74 odst. 1 věta druhá zákona o přestupcích pro konání ústního jednání v nepřítomnosti žalobkyně, neboť žalobkyně se k němu bez náležité omluvy nedostavila, ač k němu byla řádně předvolána. To ostatně ani sama žalobkyně nezpochybňuje a připouští, že na tento rok ústního jednání, k němuž byla předvolána, zapomněla, což však logicky může jít pouze k její tíži. V tomto směru pak nemůže z tohoto důvodu obstát ani její dodatečná a zjevně opožděná omluva, kterou učinila až podáním ze dne 11.3.2010, přičemž sama žalobkyně neuvádí žádný objektivní důvod, který jí zabránil v učinění včasné omluvy z tohoto jednání. Neobstojí v této souvislosti ani její poukaz na to, že se dne 25.2.2010 zhoršil její zdravotní stav a musela navštívit lékaře, neboť z jejího potvrzení o pracovní neschopnosti vystaveného MUDr. M. plyne, že ošetřena byla dne 1.2.2010, termín kontroly byl stanoven na den 19.2.2010, přesto se k ošetření dostavila až 25.2.2010 (tj. v den konání ústního jednání), přičemž ani ze žalobkyní předložené lékařské zprávy MUDr. O. neplyne nutnost akutního ošetření žalobkyně v daný den. I kdyby pokračování
- 8 - 58 A 29/2010

tomu tak skutečně bylo, pak nic nebránilo žalobkyni, aby se alespoň telefonicky či e-mailem (této formy komunikace s magistrátem již předtím opakovaně využila) bez odkladu (tj. dne 25.2.2010 nebo bezprostředně poté) magistrátu z tohoto jednání omluvila. Žalobkyně tak však učinila až 11.3.2010, což rozhodně nelze považovat za omluvu bezodkladnou, učiněnou v přiměřeném časovém úseku po konání daného ústního jednání.

Pro úplnost je třeba ve shodě se žalovaným dodat, že v souladu s § 74 odst. 1 věta druhá správního řádu se konalo v nepřítomnosti žalobkyně již ústní jednání dne 7.9.2009, u něhož byli vyslechnuti výše uvedení svědci. Předvolání k tomuto jednání bylo žalobkyni doručeno již dne 19.8.2009 a soud se shoduje s názorem správních orgánů, že omluvu žalobkyně z tohoto jednání, která byla učiněna až v pátek 4.9.2009 v 17:42 hod. (tedy zjevně po skončení pracovní doby magistrátu) prostřednictvím elektronické pošty, nelze ani s ohledem na její důvody považovat za bezodkladnou, protože zahájení jazykové výuky v zahraničí odvisí výlučně od vůle žalobkyně, nejde o náhodnou okolnost a žalobkyně nejpozději od uzavření předmětné smlouvy dne 31.8.2009 musela vědět, že se ústního jednání nařízeného na den 7.9.2009 nebude moci zúčastnit.

Důvodné nejsou ani námitky žalobkyně, že nebyla v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu před vydáním rozhodnutí magistrátu seznámena s podklady rozhodnutí. Toto ustanovení je totiž třeba vykládat také v kontextu ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, když v případech řízení o přestupku musí být nařízeno ústní jednání, při němž je prováděno dokazování, obviněný z přestupku má právo uvádět skutečnosti na svou obranu (obhajobu), má právo klást svědkům otázky, vyjadřovat se k provedeným důkazům, uvádět nové skutečnosti k věci se vztahující a označovat další důkazy, přičemž na základě důkazů provedených u ústního jednání vydává správní orgán své rozhodnutí ve věci samé. Z povahy přestupkového řízení plyne, že seznámení se s podklady rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu probíhá právě u ústního jednání, o čemž ostatně byla žalobkyně magistrátem ve všech předvoláních, která jí byla také řádně doručena, poučena. Oporu v zákoně o přestupcích ani ve správním řádu pak nemá názor žalobkyně, že po konání ústního jednání (tj. po seznámení se s podklady rozhodnutí při provádění dokazování při ústním jednání) má správní orgán rozhodující o přestupku ještě povinnost poskytnout obviněnému z přestupku další lhůtu k seznámení se s podklady rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu, s nimiž již byl obviněný z přestupku seznámen. V tomto směru lze ostatně odkázat již na dřívější judikaturu zdejšího soudu, podle níž „Z § 36 odst. 3 správního řádu z roku 2004 vyplývá povinnost správního orgánu dát účastníkům řízení možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. Zákonem není dána forma, jakou tak musí učinit. Z citovaného ustanovení nevyplývá povinnost správního orgánu stanovit účastníkovi lhůtu k realizaci tohoto procesního práva. Pokud se účastníci řízení s podklady rozhodnutí seznámili v rámci ústního jednání a měli možnost se k nim vyjádřit, nelze takovému postupu správního orgánu nic vytknout.“ (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.5.2008 č.j. 22 Ca 92/2007-25). Navrhovat důkazy, činit návrhy, vyjadřovat svá stanoviska a poskytovat vyjádření k podkladům správních rozhodnutí je toliko právem, nikoli povinností účastníka řízení (obviněného z přestupku) a je jeho věcí, zda se svou řádně a včas neomluvenou neúčastí u ústního jednání tohoto práva vzdá či nikoliv. Žalobkyní uváděný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25.6.2009 sp. zn. 15 Ca 258/2008 dopadá na správní řízení, v němž je rozhodováno bez pokračování
- 9 - 58 A 29/2010

nařízení ústního jednání a v takových případech samozřejmě musí být účastníci zvlášť správním orgánem seznámeni s tím, že byly shromážděny podklady pro vydání rozhodnutí a musí jim být poskytnuta správním orgánem lhůta k seznámení se s nimi. Obdobné platí také o žalobcem dále zmiňovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14.11.2002 sp. zn. 7 A 112/2002, přičemž žádný ze žalobcem uváděných rozsudků se netýká přestupkového řízení.

Již s ohledem na výše uvedené je irelevantní také námitka žalobkyně o tom, že u ústního jednání dne 25.2.2010 byl prováděn nový důkaz – čtena listina, protože z protokolu z ústního jednání plyne, že byl proveden pouze jediný důkaz, a to „doplnění sdělení obvinění – list. č. 78“, když změna obvinění byla žalobkyni sdělena již předcházejícími předvoláními (což ostatně ani nečiní žalobkyně sama sporným, když naopak sama argumentuje tím, že s ohledem na tuto změnu očekávala provádění dalších důkazů), list. č. 78 je pak pouze žádost magistrátu o provedení úkonů adresovaná Polici ČR – žádost o doručení předvolání ze dne 8.2.2010 žalobkyni k ústním jednáním počínaje 1.3.2010 a konče 31.3.2010. Předvolání ze dne 8.1.2010 k ústnímu jednání nařízenému na den 25.2.2010 však bylo žalobkyni doručeno již dne 20.1.2010 (viz. doručenka a zpráva Policie ČR na č.l. 68 správního spisu)

Nelze přisvědčit ani námitkám žalobkyně o údajných pochybnostech magistrátu (resp. správních orgánů) o spáchaném skutku, které dovozuje z formulace původní skutkové věty v rozhodnutí magistrátu ze dne 11.9.2009, neboť z obsahu správního spisu je zřejmé, že nedošlo ke vzniku žádných pochybností ohledně totožnosti předmětného skutku, ale magistrát původně jen do formulace své skutkové věty pojal obě měření žalobkyně, což žalovaný (a soud se s ním opět shoduje) považoval za nadbytečné s tím, že s ohledem na extrémně blízkou souvislost časovou a v předmětu útoku jde o jeden skutek a postačí uvedení prvního měření žalobkyně, kdy jí byla naměřena vyšší rychlost (poté již žalobkyně zjevně brzdila, proto byla druhá naměřená rychlost nižší). Ani ze skutečnosti, že v původním rozhodnutí magistrátu z 19.9.2009 je ve skutkové větě uvedeno „při vjezdu do obce“, neplyne, že magistrát měl pochybnosti o přesném místu spáchání přestupku, jde jen o nepřesné označení místa, přičemž zejména pořízená fotodokumentace i dle názoru soudu bez jakýchkoliv pochybností prokazuje, že bylo změřeno právě vozidlo žalobkyně (na něj byl radar podle „zaměřovacího kříže“ zaměřen a ostatní vozidla jsou v dostatečné vzdálenosti od vozidla žalobkyně, přičemž, jak je známo soudu z úřední činnosti, použitý typ radaru umožňuje měřené vozidlo zaměřit na danou vzdálenost s přesností několika centimetrů a umožňuje měření rychlosti konkrétního vozidla i při jízdě v koloně, což ostatně ani tento případ není), jakož i to, že v okamžiku změření se vozidlo žalobkyně nacházelo v obci. Žalovaný zcela správně uvádí, že byť je nápis na předmětné dopravní značce vpravo od vozidla žalobkyně nečitelný, je z fotografie seznatelné, že značka je ve tvaru obdélníku s nápisem diagonálně přeškrtnutým od levého dolního k pravému hornímu rohu. Takové znaky vykazuje jen informativní dopravní značka IS 12b „Konec obce“, která není zaměnitelná s jinou dopravní značkou. Na fotografii se nachází dopravní značka označující konec obce, resp. začátek obce ve směru, z něhož přijížděla žalobkyně, a poloha vozidla žalobkyně ve vztahu k této dopravní značce je z fotografie zcela zřejmá. S tímto hodnocením žalovaného krajský soud bez výhrad souhlasí, toto hodnocení má oporu v provedených důkazech a je potvrzováno výpověďmi zasahujících policistů – svědků V. aČ.. V případě jejich výpovědí se krajský soud pokračování
- 10 - 58 A 29/2010

neztotožnil s výkladem obsahu jejich výpovědí, provedeným žalobkyní, neboť z těchto výpovědí je zejména jednoznačně zřejmé, že vozidlo žalobkyně bylo změřeno v obci, jakým způsobem byl radar nastaven, jakož i to že vozidlo řídila právě žalobkyně a je vyloučeno (to ostatně plyne již z pořízené fotodokumentace), že by došlo ke změření jiného vozidla než vozidla žalobkyně. O věrohodnosti výpovědí těchto svědků přitom nemá soud důvod pochybovat.

Nedůvodná je také námitka žalobkyně, že nemůže hrát roli její přiznání bezprostředně po jednání, neboť přirozeně nemohla vědět, v jakém místě jakou konkrétní rychlostí jela, a to již z toho důvodu, že (dle názoru soudu) řidič by měl rozhodně vědět, kde a jakou rychlostí jede, a to nejen s ohledem na svou vlastní bezpečnost (a bezpečnost ostatních účastníků dopravního provozu), ale také s ohledem na nutnost dodržování předpisů o bezpečnosti a plynulosti dopravního provozu, kdy snad pouze postačí připomenout povinnost dle § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, podle něhož je povinností řidiče věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Překročení maximální dovolené rychlosti tedy nelze omlouvat tím, že řidič nemůže vědět, kde a jakou rychlostí jede. Vyjádření žalobkyně do oznámení o přestupku, které s ní bylo sepsáno při silniční kontrole, pak v rozhodnutí správních orgánů z hlediska uznání žalobkyně vinnou předmětným přestupkem zjevně, jak plyne z obsahu rozhodnutí správních orgánů, hrálo podružnou roli, neboť správní orgány vycházely především z důkazů v řízení provedených (pořízená fotodokumentace a výpovědi svědků), které jednotlivě i ve vzájemné souvislosti i bez předmětného vyjádření žalobkyně jednoznačně prokazují spáchání předmětného přestupku žalobkyní.

Krajský soud dále v projednávané věci neshledal ani důvody k postupu podle § 78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), k upuštění či snížení od sankcí uložených napadeným rozhodnutím žalovaného. K tomuto postupu lze přistoupit jen tehdy, pokud jsou uložené sankce (trest) uloženy ve zjevně nepřiměřené výši. V dané věci však žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně výši sankcí uložených žalobkyni podrobně zdůvodnil z hlediska kritérií § 12 odst. 1 zákona o přestupcích a konstatoval v návaznosti na své předcházející zrušující rozhodnutí, že skutečnost, že přestupek byl spáchán na místě veřejnosti přístupném, nelze klást žalobkyni k tíži, neboť z povahy věci lze přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích spáchat jen v tomto provozu, přičemž pozemní komunikace je nutně s ohledem na svůj charakter místo veřejně přístupné. Žalovaný v napadeném rozhodnutí rovněž napravil pochybení magistrátu, který dospěl k závěru, že jednáním žalobkyně nedošlo ke vzniku následku, tím, že ke vzniku následku došlo, neboť byl ohrožen zájem chráněný zákonem, tj. zájem na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, přičemž však jednáním žalobkyně nedošlo k účinku, což lze hodnotit ve prospěch žalobkyně. Ve prospěch žalobkyně přihlédl žalovaný i k okolnostem spáchání přestupku tak, že ne vždy přechod vícepruhové silnice I. třídy z extravilánu do intravilánu působí na řidiče dostatečně výrazně tak, aby si řidič uvědomil nutnost změny režimu své jízdy. Na straně druhé žalovaný správně přihlédl k tomu, že v neprospěch žalobkyně je třeba zohlednit skutečnost, že nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci překročila více než dvojnásobně, což i s ohledem na to, že v obci lze předpokládat významnější pohyb chodců, cyklistů, větší pohyb vozidel vjíždějících na komunikaci i vozidel parkujících, velmi podstatným způsobem zvyšuje společenskou nebezpečnost jednání pokračování
- 11 - 58 A 29/2010

žalobkyně, protože takto vysoké překročení nejvyšší dovolené rychlosti jízdy je způsobilé významným způsobit ohrozit ostatní účastníky silničního provozu nejen na majetku, zdraví, ale i na životě. K tomu je rovněž třeba v neprospěch žalobkyně přihlédnout k tomu, že se přestupku dopustila nedbalostí vědomou, což žalovaný dovozuje také právě z již výše uvedeného vyjádření žalobkyně při silniční kontrole. K námitkám, které vznesla žalobkyně k tomuto svému vyjádření, jež teprve později začala zpochybňovat, je třeba uvést, že i kdyby tohoto vyjádření žalobkyně nebylo, bylo by třeba stejně jednání žalobkyně s ohledem na okolnosti daného skutku z hlediska zavinění posoudit jako spáchané minimálně z vědomé nedbalosti. Jde totiž o přehledný a přímý úsek pozemní komunikace, na kterém se nenachází žádné překážky, které by bránily žalobkyni ve sledování dopravního značení (to ostatně ani žalobkyně netvrdí) a k následnému přizpůsobení její rychlosti. Žalobkyně tedy minimálně vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům měla a mohla vědět, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem způsobit.

Dále má krajský soud za to, že v neprospěch žalobkyně svědčí i skutečnost, že se shodného přestupku dopustila již v roce 2007. Při tomto hodnocení krajský soud přihlédl i k tomu, že přestupky na rozdíl od trestných činů nepodléhají zahlazení a s přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.2.2011 č.j. 8 As 82/2010-55, podle něhož je třeba hodnotit i skutečnost, zda nelze při hodnocení osoby pachatele přestupku přihlédnout k dříve uloženým trestům a je možné využít analogicky institut trestního práva zahlazení odsouzení.

Přestupku, jehož se žalobkyně dopustila (překročení nejvyšší dovolené rychlosti), neodpovídá žádný z trestných činů, přičemž podle § 74 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“), účinného od 1.1.2010 [dříve § 50 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „trestní zákon“)], byl-li trest zákazu činnosti vykonán, hledí se na pachatele jako by nebyl odsouzen, a podle § 105 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku soud zahladí odsouzení, vedl-li odsouzený po výkonu nebo prominutí trestu řádný život nepřetržitě po dobu nejméně jednoho roku, jde-li o odsouzení k peněžitému trestu za úmyslný trestný čin. Podle § 69 odst. 2 trestního zákoníku (dříve § 54 odst. 4 trestního zákona) se pak na pachatele, kterému byl uložen peněžitý trest za přečin spáchaný z nedbalosti, hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno.

Z výše uvedeného je zřejmé, že s ohledem na povahu spáchaného přestupku, který patří mezi přestupky typově závažné (posuzováno také pohledem zákonem stanovených sazeb sankcí, které lze za něj uložit), nelze bez dalšího vycházet při posouzení jeho „zahlazení“ ve smyslu výše uvedeném bez dalšího z trestního zákoníku (resp. trestního zákona), neboť to by v zásadě znamenalo, že by i k takto spáchanému a značně společensky nebezpečnému přestupku nebylo možné po výkonu uložených sankcí v následujícím přestupkovém řízení přihlížet, účinky jeho „zahlazení“ by nastaly již výkonem uložených sankcí. Dle názoru krajského soudu závažnosti předmětného přestupku z hlediska otázky jeho „zahlazení“ se jeví jako přiměřená doba odpovídající méně závažným trestným činům, za něž je ukládán trest odnětí svobody nepřevyšující jeden rok, tj. doba tří let [§ 105 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, a to i s přihlédnutím k tomu, že stejná lhůta pro zahlazení odsouzení platila podle § 69 odst. 1 písm. c) trestního zákona i pro peněžitý trest pokračování
- 12 - 58 A 29/2010

uložený za úmyslný trestný čin], když tato doba, pokud v ní pachatel přestupku žije řádně (zejména se nedopustí dalších přestupků na úseku bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích), je způsobilá poskytnout dostatečnou záruku jeho nápravy. Z tohoto pohledu se proto lze ztotožnit s názorem žalovaného, že za situace, kdy se žalobkyně shodného přestupku dopustila v roce 2007 a nyní projednávaného v roce 2009, dříve uložené sankce zřejmě dostatečně nesplnily svůj preventivní účel. Na toto hodnocení soudu nemá vliv ani námitka žalobkyně, že osobní vůz využívá každodenně, a to s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, zejména k tomu, že se nyní projednávaného přestupku dopustila minimálně ve formě nevědomé nedbalosti na přehledném a dobře značeném úseku dopravní komunikace a k tomu, že nejvyšší povolenou rychlost překročila podstatným způsobem. Závěrem je třeba zdůraznit, že institut „zahlazení“ při projednávání přestupků i s přihlédnutím k analogii s trestním právem je třeba používat i s ohledem na individuální okolnosti, které charakterizují ten který přestupek a osobu pachatele přestupku.

Na základě výše uvedeného krajský soud považuje sankce uložené žalobkyni za spáchaný přestupek za zcela přiměřené a souhlasí se závěry žalovaného, že zejména opakování totožného přestupku a velikost překročení nejvyšší dovolené rychlosti jízdy o 60 km/hod. neodůvodňují uložení sankcí na zcela spodní hranici, ale s přihlédnutím k okolnostem svědčícím ve prospěch žalobkyně nevyžadují uložení přísnějších sankcí. Navíc je třeba zdůraznit, že byť sankce nebyly uloženy na samé spodní hranici, byly uloženy v dolní polovině zákonných sazeb, protože za přestupek dle ust. § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích se podle § 22 odst. 7 zákona o přestupcích uloží sankce pokuty od 5.000,- Kč do 10.000,- Kč a současně sankce zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel na dobu od 6 měsíců do 1 roku a současně podle § 22 odst. 12 zákona o přestupcích nelze od této sankce upustit, což vylučuje, aby od ní upustil i soud.

Jen pro úplnost zbývá dodat, že výše uvedená právní úprava dle zákona o přestupcích je totožná s právní úpravou účinnou v současné době, která je provedena v ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 2, odst. 4 písm. d), odst. 5, odst. 8 zákona o silničním provozu, nedošlo ani ke snížení nebo jinému zmírnění sankcí, které lze za předmětný přestupek uložit.

Ze všech výše uvedených důvodů tedy krajský soud vyhodnotil žalobní námitky jako nedůvodné a žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. s přihlédnutím k tomu, že žalovaný se výslovně práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou

týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 16.9.2011

Mgr. Ondřej Mrákota
samosoudce pokračování
- 13 - 58 A 29/2010

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru