Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

40 Co 881/2011Usnesení NS ze dne 29.12.2011

HeslaExekuce
Insolvence
KategorieA
Publikováno30/2013 Sb. rozh. civ.
EcliECLI:CZ:KSOS:2011:40.CO.881.2011.1
Dotčené předpisy

§ 266 odst. 1 písm. k) předpisu č. 182/2006 Sb.

§ 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

USNESENÍ

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Magdy Blaťákové a soudců Mgr. Miroslava Vokouna

a JUDr. Vladimíry Novákové v exekuční věci oprávněného Ing. J. M., narozeného X, bytem X, zastoupeného obecným zmocněncem J. M., bytem X, proti povinnému M.H., narozenému X, bytem X, pro pohledávku 140.000,- Kč s příslušenstvím, k odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 6. 2011, č. j. 14Nc 1936/2005-83,

takto:

Usnesení okresního soudu se potvrzuje.

Odůvodnění:

Okresní soud v Šumperku usnesením zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 18. 5. 2005, č. j. 14Nc 1936/2005-6 s odůvodněním, že povinný neprokázal své tvrzení o tom, že pohledávka oprávněného zanikla splněním.

Proti tomuto usnesení podal včasné odvolání povinný. Z obsahu podaného odvolání vyplývá, že nesouhlasí s usnesením soudu prvního stupně, neboť podle odvolatele je nutno nařízenou exekuci zastavit. V důvodech podaného odvolání dovozoval, že předloženými listinami prokázal, že pohledávka oprávněného zanikla splněním. Soudu předložil písemné vyjádření k objasnění celé záležitosti, přesto je zřejmé, že toto vyjádření nebylo bráno v potaz. Stejně tak předložil soudu originální vlastnoruční prohlášení s vlastnoručním podpisem pana P. M. o tom, že vůči němu nemá žádné finanční závazky. Ani k takovému listinnému důkazu okresní soud nepřihlédl. Proto si od pana M. nechal opakovaně napsat, že mu nic nedluží. Přesto poté, kdy povinný celý dluh uhradil, převedl P.M. předmětnou pohledávku na příbuznou osobu – Ing. J. M., což je jejich podvodná strategie. Ta spočívá v tom, že člověk podepíše a převezme peníze, jako např. v jeho situaci 5. 3. 2004, s tím, že musí být provedena zástava nemovitosti. Potom se dotyčný odmlčí s tím, že nemá čas jíž k notáři, po několika dnech zavolá, že domluvil schůzku u notáře, ale že se musí znovu podepsat smlouva, jenom jako formalita, aby nebyl problém u investora, že se půjčka zajišťuje zástavní smlouvou až po několika dnech po vyplacení peněz. Proto byla povinnému předána k podpisu shodná smlouva, ale s datem 17. 3. 2004 a s ujištěním, že se jedná jen o formalitu, že jde stále o půjčku ze dne 5. 3. 2004. Na základě takového ujištění opatřil povinný další vyhotovení písemné smlouvy vlastnoručním podpisem.

Oprávněný se k odvolání povinného nevyjádřil.

K nařízenému odvolacímu jednání se řádně předvolaný povinný bez omluvy nedostavil, proto krajský soud věc projednal v jeho nepřítomnosti (ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř.).

Protože odvolání povinného směřovalo do usnesení okresního soudu, kterým byl zamítnut jeho návrh na zastavení exekuce, o kterém bylo rozhodnuto po předchozím jednání, krajský soud k projednání odvolání nařídil odvolací jednání (§ 254 odst. 1, 8 a § 269 odst. 2 o. s. ř.).

Po zjištění, že odvolání proti usnesení okresního soudu bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a po zjištění, že podané odvolání obsahuje všechny podstatné náležitosti, včetně způsobilého odvolacího důvodu (ustanovení § 205 odst. 2 písm. e/, g/ o. s. ř.), krajský soud přezkoumal usnesení okresního soudu, přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo (ustanovení § 206, § 212, § 212a odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání povinného důvodné není. Krajský soud konstatuje, že vady uvedené v ustanovení § 212a odst. 5 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a zjištěny nebyly. Po procesní stránce se soud prvního stupně nedopustil žádných procesních vad, které by zakládaly zmatečnost (§ 229 odst. 1, 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) a odvolací soud nezjistil ani jiné vady, které by mohly přivodit nesprávnost rozhodnutí ve věci.

Okresní soud v hodnocení provedených důkazů respektoval zásady dané ustanovením § 132 o. s. ř., neboť vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, či jinak vyšly najevo. Ve způsobu, jakým okresní soud hodnotil jednotlivé důkazy v jejich vzájemné souvislosti z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti, logický rozpor není. Krajský soud proto přebírá správná skutková zjištění okresního soudu a na tato správná skutková zjištění zcela odkazuje s tím, že skutkový stav, tak jak jej zjistil okresní soud, v odvolacím řízení nedoznal žádných změn a potřeba provedení dalších důkazů v řízení najevo nevyšla.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že původní oprávněný P. M. se dne 6. 5. 2005 u Okresního soudu v Šumperku domáhal nařízení exekuce podle § 35 a násl. zákona č. 120/2001 Sb. (exekuční řád – „e. ř.“) na základě formálně i materiálně vykonatelného notářského zápisu NZ 38/2004, N 41/2004 ze dne 17. 3. 2004, sepsaného notářem Mgr. Alešem Heinzem. Podle notářského zápisu ze dne 17. 3. 2004, NZ 38/2004, N 41/2004, jež obsahuje formální náležitosti způsobilého exekučního titulu, se M. H. (nyní povinný) zavázal z titulu smlouvy o poskytnutí půjčky ze dne 17. 3. 2004 k povinnosti zaplatit P. M. částku 140.000,- Kč (která byla poskytnuta v hotovosti) a dalších 8.000,- Kč (úrok) nejpozději do 17. 3. 2005, smluvní pokutu 1.000,- Kč, za každý i započatý den prodlení, max. však po dobu 3 měsíců po lhůtě splatnosti půjčky. Povinný současně prohlásil, aby pro případ nesplnění závazku byl proti němu veden výkon rozhodnutí dle § 274 písm. e) o. s. ř. Usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 5. 2005, č. j. 14Nc 1936/2005-6 byla nařízena exekuce na majetek povinného pro uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 140.000,- Kč, pro smluvní pokutu 1.000,- Kč denně od 18. 3. 2005 do 18. 6. 2005 a pro náklady exekuce. Usnesení o nařízení exekuce dle obsahu spisu nabylo právní moci dne 3. 2. 2007. Soudní exekutor Mgr. Lenka Černošková usnesením ze dne 26. 6. 2006, č. j. 018EX 1271/5-12 rozhodl o záměně účastníků na straně oprávněného z osoby P. M. na Ing. J. M. (z důvodu smlouvy o postoupení pohledávky). Dne 3. 3. 2010 učinil povinný návrh na úplné zastavení nařízené exekuce a tvrdil okolnosti, týkající se zániku vymáhaného práva splněním. Tyto vylíčil tak, že P. M. dlužnou částku 241.000,- Kč na základě smlouvy o půjčce ze dne 5. 3. 2004 uhradil dne 5. 8. 2005. Pokud oprávněným byla předložena další smlouva o půjčce ze dne 17. 3. 2004, pak tuto podepsal, ale půjčka existovala pouze jedna, kterou zaplatil, neexistovaly dvě půjčky, jak je oprávněným Ing. J. M. tvrzeno. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2011, č. j. KSOS 13 INS 7818/2010-B8 byl na majetek dlužníka (M. H., r. č. X, IČO X, adresa X) prohlášen konkurs.

Ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zákona o úpadku a způsobech jeho řešení, které upravuje účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vylučuje samotné provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Podle § 266 odst. 1 písm. k) citovaného zákona se nepřerušuje řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce. Podle § 267 odst. 1 věta první téhož zákona výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty, lze pro pohledávky věřitelů po prohlášení konkursu nařídit, nelze jej však provést.

Podle názoru krajského soudu vydání usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, ani rozhodnutí o odvolání proti takovému usnesení není provedením exekuce, neboť se nedotýká nakládání s příp. výtěžkem. Odvolací soud proto mohl i po zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka – povinného rozhodnout o odvolání proti usnesení okresního soudu, jímž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že z § 46 odst. 6 e. ř. vyplývá povinnost exekutora ustat v provádění všech úkonů. V případě zahájeného insolvenčního řízení nebo prohlášeného konkursu je soudní exekutor povinen vydat insolvenčnímu správci podle § 206 ins. z. všechny věci a práva, které exekutor zajistil.

Podle ustanovení § 52 odst. 1 e. ř., nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané.

Krajský soud souhlasí se závěry okresního soudu, že nejsou splněny předpoklady, aby nařízená exekuce pro dlužnou částku byla v celém rozsahu zastavena. Ani krajský soud nemá v této fázi řízení pochybnosti o tom, že v daném případě vykonávaný exekuční titul obsahuje všechny náležitosti stanovené pro jeho vykonatelnost. Dle oprávněného povinný podle vykonatelného notářského zápisu NZ 38/2004, N 41/2004 tam uložené povinnosti nesplnil. Odvolací soud sdílí argumentaci okresního soudu, že důvod k zastavení exekuce podle vylíčených skutkových okolností k návrhu povinného a na základě jím označených a v řízení před soudem prvního stupně provedených důkazů (zánik dluhu jeho splněním), není dán (§ 268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.).

Podstatou problému, kterou řešily soudy obou stupňů, bylo, zda existovaly dva platné právní důvody (smlouvy o půjčce ze dne 5. 3. 2004 a ze dne17. 3. 2004) zavazující povinného vrátit P. M. částky 2x 140.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, a zda tedy došlo k zániku závazku povinného dle exekučního titulu splněním a v jakém rozsahu. V důkazním řízení zjištěný skutkový stav věci, který je správný a v odvolacím řízení nedoznal žádných změn, prokazuje jen to, že povinný M. H. dne 5. 8. 2005 uhradil P. M. částku 241.000,- Kč, a to zjevně na základě smlouvy o půjčce ze dne 5. 3. 2004 uzavřené mezi těmito subjekty. Splatnost této částky byla smlouvou stanovena na den 5. 3. 2005. Zde k exekuci předložený notářský zápis obsahuje mj. označení účastníků – P. M. (právní předchůdce oprávněného Ing. J. M.) a M. H. (osoby povinné) s tím, že notářský zápis byl sepsán o existenci závazku ke splněni pohledávky ze smlouvy o půjčce ze dne 17. 3. 2004 s uznávacím prohlášením dlužníka, že na základě smlouvy o půjčce je povinen zaplatit věřiteli peněžní částku 140.000,- Kč s úrokem z prodlení 8.000,- Kč se splatností do 17. 3. 2005. Notářský zápis byl vyhotoven dne 17. 3. 2004 a je podepsán věřitelem i dlužníkem, je opatřen otiskem úředního razítka notáře a jeho podpisem. Skutkové zjištění okresního soudu, že tedy dne 17. 3. 2004 došlo k uzavření v pořadí druhé smlouvy o půjčce mezi týmiž subjekty, jejímž předmětem byla rovněž částka 140.000,- Kč s příslušenstvím a že uvedená částka byla předána dlužníkovi v hotovosti do vlastních rukou, je rovněž správné.

Vzhledem k tomu, že notářský zápis není sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem, a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání, spočívalo důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že závazek ke splnění dluhu, tak jak byl skutkově vymezen v notářském zápisu NZ 38/2004, N 41/2004, existoval, na oprávněném. V tomto smyslu důkazní břemeno k prokázání rozhodujících skutečností, tedy existenci platného právního důvodu, jakož i té skutečnosti, že smlouva ze dne 17. 3. 2004 nabyla reálné podoby (že odpovídající částka byla skutečně povinnému, jako dlužníkovi odevzdána) svědčila podle hmotného práva oprávněnému v důsledku nabytého práva postoupením pohledávky

od P.M. Důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že závazek ke splnění dluhu, který byl vymezen jen jedním právním důvodem (smlouva ze dne 5. 3. 2004) byl splněn a že k plnění tvrzeného závazku na základě smlouvy o půjčce ze dne 17. 3. 2004 nebyl dán důvod (protože neexistuje), spočívalo na povinném, nikoli na oprávněném. Nelze přehlédnout, že povinný kvitancí ze dne 5. 8. 2005 prokázal jen tu skutečnost, že věřiteli P. M. plnil jako věřiteli ze smlouvy ze dne 5. 3. 2004, o čemž svědčí i na kvitanci explicitně uvedený účel platby. K návrhu povinného opětovně označované a již provedené důkazy neprokazují větší rozsah plnění vůči P. M., než ve vztahu ke smlouvě o půjčce ze dne 5. 3. 2004, což okresní soud rovněž správně dovodil.

Krajský soud sdílí názor soudu prvního stupně o tom, že mezi původním věřitelem P. M. a povinným existuje i druhá smlouva o půjčce na částku 140.000,- Kč s příslušenstvím, jež byla uzavřena dne 17. 3. 2004 a která zavazovala povinného ke splnění tohoto dluhu vykonávaným notářským zápisem. K námitce povinného o neobvyklosti tohoto postupu a „zlého úmyslu“ původně oprávněného, je třeba zdůraznit obecně se uplatňující princip smluvní autonomie v občanskoprávních vztazích, zvláště princip smluvní autonomie. Tomu je třeba rozumět tak, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí (srov. nález ÚS ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99). To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující obsah toho, co si smluvní strany dohodly (viz rozsudek NS ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3Cdon 1398/96). Smlouva o půjčce ze dne 17. 3. 2004 předložená oprávněným je sice svou povahou soukromá listina, ale její pravost v řízení nebyla zpochybněna (vč. podpisu povinného) s tím, že povinný zpochybňuje její legalitu nabytí právním předchůdcem oprávněného. Byť povinný namítá, že smlouva o půjčce ze dne 17. 3. 2004 je totožná se smlouvou ze dne 5. 3. 2004, pak je třeba konstatovat, že obě smlouvy byly uzavřeny v odlišný den, a že jen smlouva ze dne

17. 3. 2004 byla právním důvodem notářského zápisu, kde byla i účastníky změněna její splatnost na den 17. 3. 2005. Proto je nutno uzavřít, že bylo vůlí povinného, jež se rozhodl s P. M. obě smlouvy uzavřít v rámci smluvní autonomie. Povinným označené důkazní prostředky potom svou důkazní hodnotou nepřesvědčil soudy obou stupňů o tvrzení povinného. Krajský soud v podrobnostech hodnocení důkazů provedených v řízení před okresním soudem odkazuje na odůvodnění usnesení okresního soudu. Odvolacímu soudu potom bylo znemožněno, aby ve shora naznačeném směru povinnému poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., neboť to lze učinit jen vůči přítomnému účastníku při jednání.

Účastníci exekučního řízení jsou věcně legitimováni, neboť oprávněný Ing. J. M. podle ustanovení § 36 odst. 4 e. ř. prokázal přechod práv a povinností smlouvou o postoupení pohledávky z původně oprávněného P. M., přičemž o postoupení pohledávky byl povinný prokazatelně seznámen.

Jako každý právní úkon musí i smlouva o půjčce vyhovovat zákonným podmínkám platnosti (§ 37 a násl. občanského zákoníku). Podle názoru krajského soudu těmto požadavkům, včetně určitosti smlouvy, smlouva o půjčce ze dne 17. 3. 2004 se zřetelem k celému obsahu dostála. Podstatné v dané věci je, že to, co účastníci v písemné formě zcela určitě a srozumitelně ujednali, bez jakýchkoliv výhrad učinili i obsahem notářského zápisu, který osvědčuje skutkový děj a stav věci. Notářský zápis s důkazní silou veřejné listiny potvrzuje pravdivost toho, co je v něm osvědčeno, neboť povinný neprokázal opak. Za této situace je třeba souhlasit s oprávněným, že k naplnění reálného kontraktu došlo a částka 140.000,- Kč byla povinnému podruhé předána. Z hlediska platnosti smlouvy o půjčce není právně významné další použití prostředků získaných na základě smlouvy o půjčce. Krajský soud nezjistil žádnou vadu právního úkonu, která by činila tuto smlouvu neplatnou pro nedostatek některé z náležitostí právního úkonu předvídaných ustanovením § 35 a násl. občanského zákoníku, posuzovaný právní úkon nevykazuje znaky toho, že nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, nebo že by svým obsahem nebo účelem odporoval zákonu nebo jej obcházel anebo se příčil dobrým mravům. Nezbývá, než vycházet z účinků smlouvy, jež je právně významná i pro plnění dle vykonávaného notářského zápisu.

Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně o nedůvodnosti skutkové verze povinného jsou podloženy důkazy, které byly v řízení řádně provedeny a nelze mu vytýkat, že by při zjišťování skutkového stavu věci nevzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, nebo že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány.

Ze všech uvedených důvodů postupoval okresní soud správně, když nařízenou exekuci nezastavil, a odvolací soud v podrobnostech odkazuje na jeho správné skutkové a právní závěry. Zastavení exekuce je způsobem skončení exekučního řízení, k němuž dochází dříve, než bylo plnění povinnosti vymoženo a z jiných důvodů než proto, že by vymáhaná povinnost byla splněna, což se v souzené věci dosud nestalo.

Pokud povinný příp. namítá, že podání návrhu na exekuci a její provádění je v posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy, pak o rozporu s dobrými mravy lze hovořit pouze v případě výkonu práv a povinností (formou právních úkonů nebo faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů. Podání návrhu na nařízení exekuce a její provádění není výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§ 251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20Cdo 535/2002, publikované pod č. 67 v časopise Soudní judikatura č. 4/2003).

Krajský soud proto usnesení soudu prvého stupně jako věcně správné potvrdil (ustanovení § 219 o. s. ř.).

O náhradě nákladů odvolacího řízení krajský soud nerozhodoval, neboť o těchto nákladech, jako o všech ostatních, rozhodne až soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce (ustanovení § 87 a násl. e. ř.).

Poučení : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání,

podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR

prostřednictvím Okresního soudu v Šumperku, dospěje dovolací soud

k závěru, že napadené usnesení má ve věci samé po právní stránce zásadní

význam.

V Olomouci dne 29. prosince 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Magda Blaťáková v. r.

Silvie Dosoudilová předsedkyně senátu

USNESENÍ

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Magdy Blaťákové a soudců Mgr. Miroslava Vokouna

a JUDr. Vladimíry Novákové v exekuční věci oprávněného Ing. J. M., narozeného X, bytem X, zastoupeného obecným zmocněncem J. M., bytem X, proti povinnému M.H., narozenému X, bytem X, pro pohledávku 140.000,- Kč s příslušenstvím, k odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 6. 2011, č. j. 14Nc 1936/2005-83,

takto:

Usnesení okresního soudu se potvrzuje.

Odůvodnění:

Okresní soud v Šumperku usnesením zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 18. 5. 2005, č. j. 14Nc 1936/2005-6 s odůvodněním, že povinný neprokázal své tvrzení o tom, že pohledávka oprávněného zanikla splněním.

Proti tomuto usnesení podal včasné odvolání povinný. Z obsahu podaného odvolání vyplývá, že nesouhlasí s usnesením soudu prvního stupně, neboť podle odvolatele je nutno nařízenou exekuci zastavit. V důvodech podaného odvolání dovozoval, že předloženými listinami prokázal, že pohledávka oprávněného zanikla splněním. Soudu předložil písemné vyjádření k objasnění celé záležitosti, přesto je zřejmé, že toto vyjádření nebylo bráno v potaz. Stejně tak předložil soudu originální vlastnoruční prohlášení s vlastnoručním podpisem pana P. M. o tom, že vůči němu nemá žádné finanční závazky. Ani k takovému listinnému důkazu okresní soud nepřihlédl. Proto si od pana M. nechal opakovaně napsat, že mu nic nedluží. Přesto poté, kdy povinný celý dluh uhradil, převedl P.M. předmětnou pohledávku na příbuznou osobu – Ing. J. M., což je jejich podvodná strategie. Ta spočívá v tom, že člověk podepíše a převezme peníze, jako např. v jeho situaci 5. 3. 2004, s tím, že musí být provedena zástava nemovitosti. Potom se dotyčný odmlčí s tím, že nemá čas jíž k notáři, po několika dnech zavolá, že domluvil schůzku u notáře, ale že se musí znovu podepsat smlouva, jenom jako formalita, aby nebyl problém u investora, že se půjčka zajišťuje zástavní smlouvou až po několika dnech po vyplacení peněz. Proto byla povinnému předána k podpisu shodná smlouva, ale s datem 17. 3. 2004 a s ujištěním, že se jedná jen o formalitu, že jde stále o půjčku ze dne 5. 3. 2004. Na základě takového ujištění opatřil povinný další vyhotovení písemné smlouvy vlastnoručním podpisem.

Oprávněný se k odvolání povinného nevyjádřil.

K nařízenému odvolacímu jednání se řádně předvolaný povinný bez omluvy nedostavil, proto krajský soud věc projednal v jeho nepřítomnosti (ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř.).

Protože odvolání povinného směřovalo do usnesení okresního soudu, kterým byl zamítnut jeho návrh na zastavení exekuce, o kterém bylo rozhodnuto po předchozím jednání, krajský soud k projednání odvolání nařídil odvolací jednání (§ 254 odst. 1, 8 a § 269 odst. 2 o. s. ř.).

Po zjištění, že odvolání proti usnesení okresního soudu bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a po zjištění, že podané odvolání obsahuje všechny podstatné náležitosti, včetně způsobilého odvolacího důvodu (ustanovení § 205 odst. 2 písm. e/, g/ o. s. ř.), krajský soud přezkoumal usnesení okresního soudu, přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo (ustanovení § 206, § 212, § 212a odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání povinného důvodné není. Krajský soud konstatuje, že vady uvedené v ustanovení § 212a odst. 5 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a zjištěny nebyly. Po procesní stránce se soud prvního stupně nedopustil žádných procesních vad, které by zakládaly zmatečnost (§ 229 odst. 1, 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) a odvolací soud nezjistil ani jiné vady, které by mohly přivodit nesprávnost rozhodnutí ve věci.

Okresní soud v hodnocení provedených důkazů respektoval zásady dané ustanovením § 132 o. s. ř., neboť vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, či jinak vyšly najevo. Ve způsobu, jakým okresní soud hodnotil jednotlivé důkazy v jejich vzájemné souvislosti z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti, logický rozpor není. Krajský soud proto přebírá správná skutková zjištění okresního soudu a na tato správná skutková zjištění zcela odkazuje s tím, že skutkový stav, tak jak jej zjistil okresní soud, v odvolacím řízení nedoznal žádných změn a potřeba provedení dalších důkazů v řízení najevo nevyšla.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že původní oprávněný P. M. se dne 6. 5. 2005 u Okresního soudu v Šumperku domáhal nařízení exekuce podle § 35 a násl. zákona č. 120/2001 Sb. (exekuční řád – „e. ř.“) na základě formálně i materiálně vykonatelného notářského zápisu NZ 38/2004, N 41/2004 ze dne 17. 3. 2004, sepsaného notářem Mgr. Alešem Heinzem. Podle notářského zápisu ze dne 17. 3. 2004, NZ 38/2004, N 41/2004, jež obsahuje formální náležitosti způsobilého exekučního titulu, se M. H. (nyní povinný) zavázal z titulu smlouvy o poskytnutí půjčky ze dne 17. 3. 2004 k povinnosti zaplatit P. M. částku 140.000,- Kč (která byla poskytnuta v hotovosti) a dalších 8.000,- Kč (úrok) nejpozději do 17. 3. 2005, smluvní pokutu 1.000,- Kč, za každý i započatý den prodlení, max. však po dobu 3 měsíců po lhůtě splatnosti půjčky. Povinný současně prohlásil, aby pro případ nesplnění závazku byl proti němu veden výkon rozhodnutí dle § 274 písm. e) o. s. ř. Usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 5. 2005, č. j. 14Nc 1936/2005-6 byla nařízena exekuce na majetek povinného pro uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 140.000,- Kč, pro smluvní pokutu 1.000,- Kč denně od 18. 3. 2005 do 18. 6. 2005 a pro náklady exekuce. Usnesení o nařízení exekuce dle obsahu spisu nabylo právní moci dne 3. 2. 2007. Soudní exekutor Mgr. Lenka Černošková usnesením ze dne 26. 6. 2006, č. j. 018EX 1271/5-12 rozhodl o záměně účastníků na straně oprávněného z osoby P. M. na Ing. J. M. (z důvodu smlouvy o postoupení pohledávky). Dne 3. 3. 2010 učinil povinný návrh na úplné zastavení nařízené exekuce a tvrdil okolnosti, týkající se zániku vymáhaného práva splněním. Tyto vylíčil tak, že P. M. dlužnou částku 241.000,- Kč na základě smlouvy o půjčce ze dne 5. 3. 2004 uhradil dne 5. 8. 2005. Pokud oprávněným byla předložena další smlouva o půjčce ze dne 17. 3. 2004, pak tuto podepsal, ale půjčka existovala pouze jedna, kterou zaplatil, neexistovaly dvě půjčky, jak je oprávněným Ing. J. M. tvrzeno. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2011, č. j. KSOS 13 INS 7818/2010-B8 byl na majetek dlužníka (M. H., r. č. X, IČO X, adresa X) prohlášen konkurs.

Ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zákona o úpadku a způsobech jeho řešení, které upravuje účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vylučuje samotné provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Podle § 266 odst. 1 písm. k) citovaného zákona se nepřerušuje řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce. Podle § 267 odst. 1 věta první téhož zákona výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty, lze pro pohledávky věřitelů po prohlášení konkursu nařídit, nelze jej však provést.

Podle názoru krajského soudu vydání usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, ani rozhodnutí o odvolání proti takovému usnesení není provedením exekuce, neboť se nedotýká nakládání s příp. výtěžkem. Odvolací soud proto mohl i po zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka – povinného rozhodnout o odvolání proti usnesení okresního soudu, jímž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že z § 46 odst. 6 e. ř. vyplývá povinnost exekutora ustat v provádění všech úkonů. V případě zahájeného insolvenčního řízení nebo prohlášeného konkursu je soudní exekutor povinen vydat insolvenčnímu správci podle § 206 ins. z. všechny věci a práva, které exekutor zajistil.

Podle ustanovení § 52 odst. 1 e. ř., nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané.

Krajský soud souhlasí se závěry okresního soudu, že nejsou splněny předpoklady, aby nařízená exekuce pro dlužnou částku byla v celém rozsahu zastavena. Ani krajský soud nemá v této fázi řízení pochybnosti o tom, že v daném případě vykonávaný exekuční titul obsahuje všechny náležitosti stanovené pro jeho vykonatelnost. Dle oprávněného povinný podle vykonatelného notářského zápisu NZ 38/2004, N 41/2004 tam uložené povinnosti nesplnil. Odvolací soud sdílí argumentaci okresního soudu, že důvod k zastavení exekuce podle vylíčených skutkových okolností k návrhu povinného a na základě jím označených a v řízení před soudem prvního stupně provedených důkazů (zánik dluhu jeho splněním), není dán (§ 268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.).

Podstatou problému, kterou řešily soudy obou stupňů, bylo, zda existovaly dva platné právní důvody (smlouvy o půjčce ze dne 5. 3. 2004 a ze dne17. 3. 2004) zavazující povinného vrátit P. M. částky 2x 140.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, a zda tedy došlo k zániku závazku povinného dle exekučního titulu splněním a v jakém rozsahu. V důkazním řízení zjištěný skutkový stav věci, který je správný a v odvolacím řízení nedoznal žádných změn, prokazuje jen to, že povinný M. H. dne 5. 8. 2005 uhradil P. M. částku 241.000,- Kč, a to zjevně na základě smlouvy o půjčce ze dne 5. 3. 2004 uzavřené mezi těmito subjekty. Splatnost této částky byla smlouvou stanovena na den 5. 3. 2005. Zde k exekuci předložený notářský zápis obsahuje mj. označení účastníků – P. M. (právní předchůdce oprávněného Ing. J. M.) a M. H. (osoby povinné) s tím, že notářský zápis byl sepsán o existenci závazku ke splněni pohledávky ze smlouvy o půjčce ze dne 17. 3. 2004 s uznávacím prohlášením dlužníka, že na základě smlouvy o půjčce je povinen zaplatit věřiteli peněžní částku 140.000,- Kč s úrokem z prodlení 8.000,- Kč se splatností do 17. 3. 2005. Notářský zápis byl vyhotoven dne 17. 3. 2004 a je podepsán věřitelem i dlužníkem, je opatřen otiskem úředního razítka notáře a jeho podpisem. Skutkové zjištění okresního soudu, že tedy dne 17. 3. 2004 došlo k uzavření v pořadí druhé smlouvy o půjčce mezi týmiž subjekty, jejímž předmětem byla rovněž částka 140.000,- Kč s příslušenstvím a že uvedená částka byla předána dlužníkovi v hotovosti do vlastních rukou, je rovněž správné.

Vzhledem k tomu, že notářský zápis není sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem, a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání, spočívalo důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že závazek ke splnění dluhu, tak jak byl skutkově vymezen v notářském zápisu NZ 38/2004, N 41/2004, existoval, na oprávněném. V tomto smyslu důkazní břemeno k prokázání rozhodujících skutečností, tedy existenci platného právního důvodu, jakož i té skutečnosti, že smlouva ze dne 17. 3. 2004 nabyla reálné podoby (že odpovídající částka byla skutečně povinnému, jako dlužníkovi odevzdána) svědčila podle hmotného práva oprávněnému v důsledku nabytého práva postoupením pohledávky

od P.M. Důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že závazek ke splnění dluhu, který byl vymezen jen jedním právním důvodem (smlouva ze dne 5. 3. 2004) byl splněn a že k plnění tvrzeného závazku na základě smlouvy o půjčce ze dne 17. 3. 2004 nebyl dán důvod (protože neexistuje), spočívalo na povinném, nikoli na oprávněném. Nelze přehlédnout, že povinný kvitancí ze dne 5. 8. 2005 prokázal jen tu skutečnost, že věřiteli P. M. plnil jako věřiteli ze smlouvy ze dne 5. 3. 2004, o čemž svědčí i na kvitanci explicitně uvedený účel platby. K návrhu povinného opětovně označované a již provedené důkazy neprokazují větší rozsah plnění vůči P. M., než ve vztahu ke smlouvě o půjčce ze dne 5. 3. 2004, což okresní soud rovněž správně dovodil.

Krajský soud sdílí názor soudu prvního stupně o tom, že mezi původním věřitelem P. M. a povinným existuje i druhá smlouva o půjčce na částku 140.000,- Kč s příslušenstvím, jež byla uzavřena dne 17. 3. 2004 a která zavazovala povinného ke splnění tohoto dluhu vykonávaným notářským zápisem. K námitce povinného o neobvyklosti tohoto postupu a „zlého úmyslu“ původně oprávněného, je třeba zdůraznit obecně se uplatňující princip smluvní autonomie v občanskoprávních vztazích, zvláště princip smluvní autonomie. Tomu je třeba rozumět tak, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí (srov. nález ÚS ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99). To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující obsah toho, co si smluvní strany dohodly (viz rozsudek NS ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3Cdon 1398/96). Smlouva o půjčce ze dne 17. 3. 2004 předložená oprávněným je sice svou povahou soukromá listina, ale její pravost v řízení nebyla zpochybněna (vč. podpisu povinného) s tím, že povinný zpochybňuje její legalitu nabytí právním předchůdcem oprávněného. Byť povinný namítá, že smlouva o půjčce ze dne 17. 3. 2004 je totožná se smlouvou ze dne 5. 3. 2004, pak je třeba konstatovat, že obě smlouvy byly uzavřeny v odlišný den, a že jen smlouva ze dne

17. 3. 2004 byla právním důvodem notářského zápisu, kde byla i účastníky změněna její splatnost na den 17. 3. 2005. Proto je nutno uzavřít, že bylo vůlí povinného, jež se rozhodl s P. M. obě smlouvy uzavřít v rámci smluvní autonomie. Povinným označené důkazní prostředky potom svou důkazní hodnotou nepřesvědčil soudy obou stupňů o tvrzení povinného. Krajský soud v podrobnostech hodnocení důkazů provedených v řízení před okresním soudem odkazuje na odůvodnění usnesení okresního soudu. Odvolacímu soudu potom bylo znemožněno, aby ve shora naznačeném směru povinnému poskytl poučení podle § 118a o. s. ř., neboť to lze učinit jen vůči přítomnému účastníku při jednání.

Účastníci exekučního řízení jsou věcně legitimováni, neboť oprávněný Ing. J. M. podle ustanovení § 36 odst. 4 e. ř. prokázal přechod práv a povinností smlouvou o postoupení pohledávky z původně oprávněného P. M., přičemž o postoupení pohledávky byl povinný prokazatelně seznámen.

Jako každý právní úkon musí i smlouva o půjčce vyhovovat zákonným podmínkám platnosti (§ 37 a násl. občanského zákoníku). Podle názoru krajského soudu těmto požadavkům, včetně určitosti smlouvy, smlouva o půjčce ze dne 17. 3. 2004 se zřetelem k celému obsahu dostála. Podstatné v dané věci je, že to, co účastníci v písemné formě zcela určitě a srozumitelně ujednali, bez jakýchkoliv výhrad učinili i obsahem notářského zápisu, který osvědčuje skutkový děj a stav věci. Notářský zápis s důkazní silou veřejné listiny potvrzuje pravdivost toho, co je v něm osvědčeno, neboť povinný neprokázal opak. Za této situace je třeba souhlasit s oprávněným, že k naplnění reálného kontraktu došlo a částka 140.000,- Kč byla povinnému podruhé předána. Z hlediska platnosti smlouvy o půjčce není právně významné další použití prostředků získaných na základě smlouvy o půjčce. Krajský soud nezjistil žádnou vadu právního úkonu, která by činila tuto smlouvu neplatnou pro nedostatek některé z náležitostí právního úkonu předvídaných ustanovením § 35 a násl. občanského zákoníku, posuzovaný právní úkon nevykazuje znaky toho, že nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, nebo že by svým obsahem nebo účelem odporoval zákonu nebo jej obcházel anebo se příčil dobrým mravům. Nezbývá, než vycházet z účinků smlouvy, jež je právně významná i pro plnění dle vykonávaného notářského zápisu.

Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně o nedůvodnosti skutkové verze povinného jsou podloženy důkazy, které byly v řízení řádně provedeny a nelze mu vytýkat, že by při zjišťování skutkového stavu věci nevzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, nebo že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány.

Ze všech uvedených důvodů postupoval okresní soud správně, když nařízenou exekuci nezastavil, a odvolací soud v podrobnostech odkazuje na jeho správné skutkové a právní závěry. Zastavení exekuce je způsobem skončení exekučního řízení, k němuž dochází dříve, než bylo plnění povinnosti vymoženo a z jiných důvodů než proto, že by vymáhaná povinnost byla splněna, což se v souzené věci dosud nestalo.

Pokud povinný příp. namítá, že podání návrhu na exekuci a její provádění je v posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy, pak o rozporu s dobrými mravy lze hovořit pouze v případě výkonu práv a povinností (formou právních úkonů nebo faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů. Podání návrhu na nařízení exekuce a její provádění není výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§ 251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20Cdo 535/2002, publikované pod č. 67 v časopise Soudní judikatura č. 4/2003).

Krajský soud proto usnesení soudu prvého stupně jako věcně správné potvrdil (ustanovení § 219 o. s. ř.).

O náhradě nákladů odvolacího řízení krajský soud nerozhodoval, neboť o těchto nákladech, jako o všech ostatních, rozhodne až soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce (ustanovení § 87 a násl. e. ř.).

Poučení : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání,

podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR

prostřednictvím Okresního soudu v Šumperku, dospěje dovolací soud

k závěru, že napadené usnesení má ve věci samé po právní stránce zásadní

význam.

V Olomouci dne 29. prosince 2011

Blaťáková v. r.Za správnost vyhotovení:JUDr. Magda

Silvie Dosoudilovápředsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru