Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

38 Ad 36/2010 - 19Rozsudek KSOS ze dne 22.04.2011

Prejudikatura

4 Ads 120/2009 - 88

7 Afs 116/2009 - 70

7 Afs 1/2010 - 53


přidejte vlastní popisek

38 Ad 36/2010 – 19

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Miroslavy Honusové

v právní věci žalobce: KOFING, a.s., se sídlem Paskov, Kirilovova 628, zastoupený

JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava,

Preslova 9, proti žalovanému: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště

Ostrava, se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Zelená 3158/34a, o přezkoumání

rozhodnutí žalovaného ze dne 4.6.2010, č.j. 48091/010-9010-20.04.10-

821/112/RO/P2, ve věci vrácení přeplatku na sociální zabezpečení a příspěvku na

státní politiku zaměstnanosti,

takto:

I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, pracoviště Ostrava, ze

dne 4.6.2010, č.j. 48091/010-9010-20.04.10-821/112/RO/P2, se pro vady řízení

zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku

5.760,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Martina Skyby,

advokáta se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Preslova 9.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4.6.2010, č.j. 48091/010-9010-20.04.10-821/112/RO/P2, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Frýdek - Místek (dále jen „OSSZ“) ze dne 26.3.2010, č.j. 48002/220-9010-23.12.2009-45750-10-POJ/RO/SA, jímž byla podle § 104a

zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), zamítnuta žádost žalobce o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní

politiku zaměstnanosti za období od 1.1.2007 do 30.6.2007.

Žalobce namítl, že řízení před správními orgány trpí vadou řízení, neboť nebyl upozorněn na skutečnost, že bude pokračováno v přerušeném řízení, což mohlo mít vliv na zákonnost a správnost napadeného rozhodnutí. Dále poukázal na neústavnost, nezákonnost a nesprávnost napadeného rozhodnutí, neboť ani po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.2.2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88 („dále jen „rozsudek NSS“), není vyřešena otázka, zda tímto

rozhodnutím došlo k zákonnému a ústavně konformnímu vyřešení sporné otázky. K tomu uvedl, že zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném od 1.1.2007 do

30.6.2007 (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.), byl v uvedeném období neurčitou právní normou, neboť neurčoval vyměřovací základ pro organizace a malé organizace, což plyne i z rozsudku NSS. Žalobce namítl, že nelze připustit absenci základní definiční části právní úpravy (co do povinnosti platit sociální pojištění a výše vyměřovacího základu) a tuto absenci suplovat pomocí interpretačních pravidel. Tato pravidla nadto stanovil až Nejvyšší správní soud, přičemž je však nezákonné a protiústavní, aby si plátci sociálního pojištění chybějící část zákonné úpravy

dovozovali pomocí předem nespecifikovaných interpretačních pravidel a na základě těchto hradili pojistné, když jde o subjekty, jejichž hlavním zájmem je provádění podnikatelské činnosti a souvisejících provozních záležitostí a nikoliv vysoce specializovaný, pro běžný subjekt z textu normy neodvoditelný výklad právních norem. Primárně však vykládat či interpretovat nelze to, co v zákoně vůbec není obsaženo, tj. nelze interpretací dospět k tomu, co bylo vyměřovacím základem, který v zákoně definován nebyl. Pokud byl v rozhodném období zákon č. 589/1992 Sb. neúplný a neurčitý, vznikaly pochybnosti o jeho konkrétní interpretaci a aplikaci, mělo být rozhodnuto ve prospěch žalobce. Má za to, že se vytváří nebezpečný precedens, kdy státní moc je za své chyby nepostižitelná, ale občané si za pomoci interpretačních pravidel mají „domýšlet“ správné znění zákonných norem. Je přesvědčen, že v pochybnostech při konkrétní interpretaci zákonných norem mělo být rozhodováno v jeho prospěch a pokud je na základě neúplné, pochybné a sporné právní normy nucen k povinnému placení pojistného, dochází k porušení jeho ústavního práva vlastnit majetek. V této souvislosti poukázal na konkrétní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu vztahující se k dodržování zásady v pochybnostech ve prospěch subjektu (plátce daně, resp. plátce sociálního pojištění), k požadavku na přesnost právní normy, právní jistotu a předvídatelnost aktů veřejné moci, k použití výkladu víceznačné zákonné úpravy, který nejméně zasahuje do ústavou zaručených práv, k nemožnosti využití nejasností v právní úpravě pro maximalizaci fiskálního výnosu státu, k zákazu použití analogie a omezenosti použití extenzivního výkladu při překonávání mezer v právních předpisech, k použití interpretačních pravidel soudem a k nemožnosti rozšiřujícího výkladu nad rámec zákonné úpravy, i když by byl celospolečensky prospěšný.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že rozhodnutí OSSZ bylo věcně správné, OSSZ postupovala v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů dle § 2 až § 8 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), mezi které náleží i princip hospodárnosti a účelnosti řízení a bezodkladně v rámci těchto principů po vydání rozsudku NSS (tj. po vyřešení předběžné otázky) vydala rozhodnutí ve věci. Absenci vyrozumění o pokračování v řízení nelze v daném případě vyhodnotit jako zkrácení práv žalobce, neboť případné nové právní argumenty vznesené žalobcem po doručení o vyrozumění o pokračování v řízení by za stavu, kdy výrok rozhodnutí ve věci je závislý na

vyřešení předběžné otázky, nemohly ovlivnit zamítavý výrok prvoinstančního rozhodnutí. K tomu žalovaný podotkl, že žalobce poté, co mu bylo rozhodnutí OSSZ oznámeno, nevznesl ve svém odvolání další právní argumenty na podporu své žádosti a vrácení předmětného poplatku na pojistném. Dále se k námitkám žalobce vyjádřil tak, že žádosti žalobce nebylo možné vyhovět, protože v období od 1.1.2007 do 30.6.2007 byly organizace a malé organizace poplatníky pojistného a měly povinnost platit pojistné za sebe, proto jejich platební povinnost v tomto období nezanikla. Vyměřovací základ organizace a malé organizace v zákoně č. 589/1992 Sb. bylo možné pomocí příslušných interpretačních postupů z ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. stanovit natolik určitě jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích

základů zaměstnanců, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností. I při absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné tento pojem ze zákona č. 589/1992 Sb. s potřebnou mírou určitosti vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Oproti námitkám žalobce namítajícím možnosti výkladu právních norem plátci sociálního pojištění stojí skutečnost, že vyměřovací základ a pojistné za předmětné období vykázal žalobce na Přehledech o vyměřovacích základech a pojistném malé organizace ve správné výši a ve správné výši rovněž odvedl pojistné na účet příslušné OSSZ.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že dne 23.12.2009 podal žalobce u OSSZ žádost o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za období leden až červen 2007

v celkové výši 3.589.496,- Kč. Usnesením OSSZ ze dne 28.12.2009 bylo řízení o této žádosti žalobce přerušeno podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu s tím, že

vydání meritorního rozhodnutí ve věci vrácení přeplatku na pojistném závisí na vyřešení předběžné otázky ve smyslu § 57 odst. 2 správního řádu, kterou v obdobné právní věci, jež se vztahovala právě k aplikaci ust. § 5 zákona č. 582/1992 Sb., ve znění účinném od 1.1.2007 do 30.6.2007, a nařízení vlády č. 39/2007 Sb., o způsobu určení vyměřovacího základu zaměstnavatele pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „nařízení vlády č. 39/2007 Sb.“), řeší Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti. Poté OSSZ, aniž by žalobce vyrozuměla o pokračování v řízení, vydala rozhodnutí ze dne 26.3.2010, jímž žádost žalobce o vrácení přeplatku na pojistném za období leden až červen 2007 zamítla a v odůvodnění svého rozhodnutí jen poukázala na znění rozsudku NSS. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž uplatnil shodné námitky jako v nyní podané žalobě. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, jež odůvodnil ve vztahu k námitce neoznámení pokračování v řízení shodně jako své vyjádření k žalobě s tím, že případné nové právní argumenty vznesené žalobcem po doručení vyrozumění o pokračování v řízení by za stavu, kdy výrok rozhodnutí ve věci je závislý na vyřešení předběžné otázky, nemohly ovlivnit zamítavý výrok rozhodnutí OSSZ. K věcným námitkám žalobce vztahujícím se k právním závěrům rozsudku NSS, pak žalovaný jen uvedl, že jde o námitky vztahující se jen k závěrům tohoto rozsudku, ale v případě odvoláním napadeného rozhodnutí OSSZ žalobce nijak ve svém odvolání nespecifikuje jeho rozpor s právními předpisy. Žalovaný pak dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání žalobce s tím, že výsledek řízení byl závislý na vyřešení

předběžné otázky, o níž rozhodoval Nejvyšší správní soud.

Krajský soud předně konstatuje, že správní orgány pochybily ve svém výkladu závislosti jejich rozhodnutí na výsledku řízení před Nejvyšším správním soudem, který byl završen vydáním rozsudku ze dne 25.2.2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88.

V posuzované věci totiž rozsudek NSS nepředstavuje pro správní orgány závazné řešení předběžné otázky ve smyslu § 57 odst. 1 správního řádu, neboť se nejednalo o řešení otázky, kterou by správním orgánům nepříslušelo rozhodnout a o níž nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, přičemž by současně na rozhodnutí

této otázky záviselo vydání rozhodnutí ve věci. Nejednalo se ani o předběžnou otázku, kterou by sice orgánům správy sociálního zabezpečení příslušelo rozhodnout, ale o takové otázce by se mělo rozhodnout v jiném (samostatném) správním řízení (srov. také JUDr. Josef Vedral, Ph.D., Praha 2006, RNDr. Ivana Exnerová – BOVA POLYGON, Praha 2006, Správní řád, komentář, str. 356 a násl.). Předmětem rozhodování Nejvyššího správního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 4 Ads 120/2009 bylo sice posouzení téže právní otázky, tj. výkladu pojmu

vyměřovacího základu organizace a malé organizace v období od 1.1.2007 do 30.6.2007, avšak k řešení této právní otázky jsou nepochybně orgány správy sociálního zabezpečení příslušné [srov. např. ve vztahu k OSSZ ust. § 6 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb. a ve vztahu k žalovanému ust. § 5 zákona č. 582/1991 Sb.].

V projednávané věci správní orgány nebyly vázány právním názorem vysloveným v rozsudku NSS ani ve smyslu § 54 odst. 6 s.ř.s., neboť tento byl vydán v jiné právní věci (šlo o spor mezi Českou správou sociálního zabezpečení a Ježek software s.r.o.) a v nyní projednávané věci se proto ani neuplatní § 78 odst. 5 a § 110 odst. 3 s.ř.s.

V posuzované věci tedy rozsudek NSS nepředstavoval rozhodnutí, jímž by byly ve smyslu § 57 odst. 3 správního řádu vázány, mohlo jít toliko o podklad pro jejich rozhodnutí dle § 50 odst. 1 správního řádu.

Přestože nelze postupu správních orgánů, které vyčkaly s rozhodnutím ve věci rozsudku NSS (s ohledem na význam právního názoru v tomto rozsudku vyjádřeným) upřít určité racionální opodstatnění, správní orgány pochybily při posouzení procesního významu rozsudku NSS pro jejich rozhodnutí, což se negativně projevilo v procesním postupu OSSZ a zdůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného.

Krajský soud považuje za důvodnou žalobní námitku, že nevyrozumění o pokračování v řízení OSSZ v rozporu s § 65 odst. 2 správního řádu představuje takovou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Žalobce byl tímto postupem významně krácen zejména na svém právu vyjádřit se před vydání rozhodnutí OSSZ k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, tj. i k rozsudku NSS, a to obzvláště za situace, kdy právě do doby vydání rozsudku NSS bylo řízení před OSSZ dříve přerušeno a (jak plyne z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů) šlo o podklad podstatný pro rozhodnutí ve věci samé.

S posledně uvedeným souvisí také závěr krajského soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaného pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný se v něm nijak nevypořádal s poměrně podrobnou právní argumentací vznesenou žalobcem právě k výkladu sporné právní otázky. Neobstojí totiž závěr žalovaného tom, že odvolací námitky žalobce směřovaly jen proti rozsudku NSS, a nikoliv proti prvoinstančnímu rozhodnutí OSSZ, neboť tím, že OSSZ převzala právní názor vyjádřený v rozsudku NSS, který pro ni nebyl závazný, stal se tento právní názor jejím závěrem, který ji vedl k vydání prvostupňového rozhodnutí. Tím, že se věcně těmito odvolacími námitkami žalovaný vůbec nezabýval, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.

Krajský soud tedy napadené rozhodnutí žalovaného bez nařízení jednání podle § 76 odst. 1 písm. a), c) s.ř.s. zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a pro podstatnou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé a současně v souladu s § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem vysloveným soudem v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, bylo by přinejmenším předčasné, aby se krajský soud zabýval posouzením žalobních námitek týkajících se výkladu pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace v období od 1.1.2007 do 30.6.2007, které žalobce uplatnil již jako

námitky odvolací, ale žalovaný se s nimi nijak nevypořádal.

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z plného procesního úspěchu žalobce, kterému tak vůči žalovanému vzniklo právo na náhradu důvodně v řízení vynaložených nákladů (§ 60 odst. 1 s.ř.s.). Tyto náklady žalobce představuje odměna advokáta ve výši 4.200,- Kč [2 úkony právní služby po 2.100,- Kč podle § 9 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů -1. příprava a převzetí věci, 2. sepis žaloby], paušální náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300,-Kč za úkon právní služby (§ 13 odst. 3 cit. vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) při celkem dvou úkonech právní služby, které advokát žalobci poskytl (tj. ve výši celkem 600,- Kč) a z 20% DPH v částce 960,- Kč. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o.s.ř.“), týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159, § 160 odst. 1 o.s.ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 -ti dnů od právní moci rozsudku. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s. zavázal soud žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval.

O vrácení soudního poplatku zaplaceného žalobcem ve výši 2.000,- Kč, přestože je toto řízení od soudních poplatků osvobozeno, bude rozhodnuto samostatným usnesením.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 22. dubna 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Monika Javorová, v.r. Iva Charvátová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru