Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

38 Ad 22/2011 - 55Rozsudek KSOS ze dne 16.06.2011

Prejudikatura

2 Afs 159/2005

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 Ads 169/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

38Ad 22/2011-55

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a Mgr. Ondřeje Mrákoty

v právní věci žalobce J. Z., proti žalované České správě sociálního zabezpečení,

pracoviště Ostrava, se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Zelená 3158/34a, o

přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 8. 6. 2009, č.j. X, ve věci pojistného na

sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,

takto:

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 8. 6. 2009, č.j. X, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzen platební výměr Okresní správy sociálního zabezpečení Olomouc č. 31/09/OSVČ ze dne 15. 4. 2009 na doplatek pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále „pojistné“) a penále v celkové výši 33.055 Kč.

V žalobě namítal žalobce, že došlo „k diskriminaci znevýhodněním, vyplývajícím ze zákona a dalším nezákonným skutečnostem.“ Žalobce označil způsob, kterým se vyměřují a počítají částky pojistného na důchodové pojištění pokračování - 2 - 38Ad 22/2011 a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za neústavní a v rozporu s mezinárodními úmluvami o lidských právech. Zaměstnanci platí pojistné ze skutečného příjmu, kdežto u osob samostatně výdělečně činných (dále i „OSVČ“) je pojistné počítáno ze zákonem stanoveného fiktivního příjmu, i když jejich skutečný příjem je nižší. Při dosažení stejného skutečného příjmu platí zaměstnanec a OSVČ různé částky pojistného a v tom spatřuje žalobce zásadní nerovnost. Proto považuje žalobce za nezákonný i platební výměr a na něj navazující napadené rozhodnutí. Žalobce připomíná, že u zdravotního pojištění taková nerovnost není. Za neústavní považuje žalobce i vyměření a vypočtení penále z důvodu nepřiměřeně vysoké sazby. Výše penále je podle žalobce v rozporu se zásadou přiměřenosti z pohledu evropského práva a mezinárodních úmluv o lidských právech. Žalobce dodává, že evropské soudnictví již shledalo jako nepřiměřené penále ve výši 0,1% za den a penále v nepřiměřené výši shledalo jako trest. Neschopnost hradit závazek není trestným činem, přečinem ani přestupkem. Proto žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dle evidence OSSZ Olomouc vykonával žalobce samostatnou výdělečnou činnost jako hlavní činnost naposledy od 13. 10. 1998 do 18. 1. 2006. Za roky 2004 – 2006 mu vznikla účast na důchodovém pojištění osob samostatně výdělečně činných podle § 10 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Protože si žalobce neplnil povinnosti podle § 13 odst. 2 zákona č. 589/1991 Sb., rozhodla OSSZ Olomouc platebním výměrem č. 428/08/OSVČ ze dne 11. 11. 2008, že je žalobce povinen uhradit pojistné a penále v celkové výši 33.055 Kč. Po podaném odvolání byl platební výměr zrušen a po novém projednání byl vydán platební výměr č. 31/09/OSVČ ze dne 15. 4. 2009. Doplatky na pojistném byly stanoveny žalobci na základě jím předložených přehledů o příjmech a výdajích a podle zákona č. 589/1992 Sb. (§ 9 odst. 9, § 10 odst. 1, § 13 – § 14a, § 7 odst. 1 písm. c/). K výši penále žalovaná uvádí, že povinnost k jeho úhradě a jeho výše je stanovena § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 589/1992 Sb. Napadené rozhodnutí dle názoru žalované bylo vydáno v souladu se zákonem a proto navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

Krajský soud v Ostravě přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s.ř.s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.), tedy ke dni 8. 6. 2009.

Ze správního spisu krajský soud zjistil, že dne 18. 1. 2006 podal žalobce přehled o příjmech a výdajích osoby samostatně výdělečné činné a dalších údajích za rok 2004. Tentýž přehled za rok 2005 podal žalobce dne 19. 6. 2006 a za rok 2006 dne 13. 6. 2007. Z oznámení ze dne 19. 10. 1998 se podává, že žalobce zahájil samostatnou výdělečnou činnost 5. 4. 1998 a opětovně ji zahájil dne 13. 10. 1998. V přihlášce k účasti na důchodovém pojištění osob samostatně výdělečně činných ze dne 18. 1. 2006 žalobce uvádí, že samostatnou výdělečnou činnost zahájil dne 17. 9. 1992 a opětovně ji zahájil dne 13. 10. 1998. Platebním výměrem ze dne 15. 4. 2009 č. 31/09/OSVČ bylo vyměřeno žalobci dlužné pojistné ve výši 25.552 Kč a penále 7.503 Kč, celkem 33.055 Kč. Vyměřenou částku podle výrokové části rozhodnutí činí doplatek na pojistném za roky 2004 – 2006, penále z doplatku je stanoveno za rok 2004 a penále ze záloh na pojistné za léta 2004 a 2005. V odůvodnění platebního výměru je rozepsán výpočet jednotlivých částek s odkazem na příslušná ustanovení zákona a částečné platby s uvedením dat. K platebnímu výměru jsou dále připojeny doklady o výpočtu penále. Správní spisy obsahují i dokumenty, týkající se předcházejícího platebního výměru č. 428/08/OSFVČ/PV, který byl odvolacím orgánem zrušen a nahrazen shora citovaným platebním výměrem. Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila napadený platební výměr. K odvolacím námitkám žalobce, kterými brojil proti způsobu výpočtu částek pojistného na důchodového pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a výši penále, žalovaná uvedla, jakým způsobem dospěla k výpočtu vyměřených částek a odkázala na § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 589/1992 Sb., podle kterého proběhl výpočet penále. Žalovaná v napadeném rozhodnutí konstatovala, že nezjistila při výpočtu pojistného a penále pochybení, ani to, že by OSSZ Olomouc postupovala při zaúčtování plateb v rozporu s § 22a odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. K námitce žalobce, proč bylo potvrzen platební výměr, když mu byly povoleny splátky k jeho úhradě, vysvětlila žalovaná žalobci, že platební výměr je deklaratorním rozhodnutím, povinnost uhradit pojistné a penále plyne ze zákona. Rozhodnutím o povolení splátek dlužného pojistného žalovaná změnila splatnost vyměřeného penále a toto rozhodnutí ze dne 14. 5. 2009 je účinné.

Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle § 13 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2007, osoba samostatně výdělečně činná je povinna odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na nemocenské pojištění na účet příslušné okresní správy sociálního zabezpečení. Podle § 13 odst. 2 téhož zákona osoba samostatně výdělečně činná je povinna platit za podmínek dále stanovených buď pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, nebo zálohy na pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (dále jen "zálohy na pojistné") a doplatek na pojistném na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen "doplatek na pojistném"). Ustanovení § 13a, § 14 a § 14a téhož zákona upravuje pak citovaná základní ustanovení.

Ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2008, stanovilo sazby pojistného, které z vyměřovacího základu činily:

a) u organizace a malé organizace 26 %, z toho 3,3 % na nemocenské pojištění, 21,5 % na důchodové pojištění a 1,2 % na státní politiku zaměstnanosti, b) u zaměstnanců 8 %, z toho 1,1 % na nemocenské pojištění, 6,5 % na důchodové pojištění a 0,4 % na státní politiku zaměstnanosti, c) u osob samostatně výdělečně činných 29,6 % na důchodové pojištění a na státní politiku zaměstnanosti, z toho 28 % na důchodové pojištění a 1,6 % na státní politiku zaměstnanosti, a 4,4 % na nemocenské pojištění,

d) u osob dobrovolně účastných důchodového pojištění 28 % na důchodové pojištění.

Podle 20 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. platilo do 31. 12. 2006, že nebylo-li pojistné zaplaceno ve stanovené lhůtě anebo bylo-li zaplaceno v nižší částce, než ve které mělo být zaplaceno, je plátce pojistného povinen platit penále. Penále činilo za roky 2004 – 2006 míru 0,1 % dlužné částky za každý kalendářní den, ve kterém některá z těchto skutečností trvala. Pro výši zálohy na pojistné platilo obdobně ustanovení § 14 odst. 9.

Žalobce v prvé žalobní námitce namítá, že je výpočet pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti neústavní a v rozporu s mezinárodními úmluvami o lidských právech. Zaměstnanci platí pojistné ze skutečného příjmu, kdežto u osob samostatně výdělečně činných je pojistné počítáno ze zákonem stanoveného fiktivního příjmu, i když jejich skutečný příjem je nižší. Při dosažení stejného skutečného příjmu platí zaměstnanec a OSVČ různé částky pojistného a v tom spatřuje žalobce zásadní nerovnost a připomíná, že u pojistného na zdravotní pojištění taková nerovnost není.

Podle čl. 2 odst. 4 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobody (publ. pod č. 2/1993 Sb., dále i „LZPS“) státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Podle čl. 4 odst. 1 LZPS povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Podle čl. 11 odst. 5 LZPS daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Podle důvodové zprávy k zákonu č. 589/1992 Sb. byla stanovena výše pojistného shodně pro zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné [Výše pojistného placeného zaměstnancem na důchodové a nemocenské pojištění se navrhuje ve výši 8% a na zaměstnanost ve výši 1% vyměřovacího základu. Pro zaměstnavatele se navrhuje na důchodové a nemocenské pojištění sazba 24% a zaměstnanost 3% vyměřovacího základu. V souhrnu na důchodové a nemocenské pojištění 32% a na zaměstnanost 4% tj. celkem 36%. Pojistné zaměstnance srazí zaměstnavatel z jeho výdělku a poukáže České správě sociálního zabezpečení. Pro občany pracující v cizině se navrhuje minimální vyměřovací základ ve výši 4 400 Kčs, který si mohou sami zvýšit, a sazba 31,2%, protože nemohou dostávat nemocenské dávky. Pro osoby samostatně výdělečně činné je vyměřovací základ stanoven tak, aby procento pojistného, které platí zaměstnanec a zaměstnavatel, bylo stejné, tj. 36%. To by však nebylo možné, kdyby se za vyměřovací základ vzal celý příjem po odpočtu nákladů, protože tato částka příjmu není ekvivalentní stejné částce mzdy. U osoby samostatně výdělečně činné představuje též zhodnocení vloženého kapitálu a zdroj rozvojových investic. Jako přiměřený základ pro pojistné se ukazuje polovina uvedeného příjmu, s tím, že minimálním vyměřovacím základem je polovina částky minimální mzdy, tj. 1100 Kčs měsíčně. Jako maximum vyměřovacího základu se navrhuje stanovit částku 540 tis. Kčs (45 tis. Kčs měsíčně), která odpovídá ročnímu příjmu 1 080 000 Kčs ročně, tj. hranici od níž platí nejvyšší sazba daně z příjmů fyzických osob (47%)].

Podle výše citovaného ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 582/1992 Sb. platili v době rozhodné pro výpočet pojistného dle napadeného rozhodnutí (tj. léta 2004 – 2006) zaměstnanci pojistné na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti celkem 34% (sečteno 8% z příjmu zaměstnance + 26% ze zaměstnancova příjmu, které za něj platí zaměstnavatel) a u osoby samostatně výdělečné činné je zákonem stanovena stejná celková sazba 34% (29,6% na důchodové pojištění a na státní politiku zaměstnanosti a 4,4 % na nemocenské pojištění).

Zákon č. 589/1992 Sb. upravuje pojistné na sociální zabezpečení, které zahrnuje pojistné na důchodové pojištění a pojistné na nemocenské pojištění, a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.

Protože jsou sazby pro obě skupiny plátců zcela shodné, nemůže se zde jednat o diskriminaci.

Podle § 5 zákona odst. 1 písm. a) č. 589/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2006, vyměřovacím základem zaměstnance je úhrn příjmů zúčtovaných mu organizací nebo malou organizací v souvislosti s výkonem zaměstnání, které zakládá účast na nemocenském pojištění, s výjimkou nezapočitatelných příjmů.

Podle § 5a zákona odst. 1 č. 589/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2006, vyměřovacím základem osoby samostatně výdělečně činné pro pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je částka, kterou si určí, ne však méně než 35 % příjmu ze samostatné výdělečné činnosti před rokem 2004, 40 % příjmu ze samostatné výdělečné činnosti v roce 2004, 45 % příjmu ze samostatné výdělečné činnosti v roce 2005 a od roku 2006 50 % příjmu ze samostatné výdělečné činnosti, a to po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení. Vykonávala-li osoba samostatně výdělečně činná v kalendářním roce hlavní samostatnou výdělečnou činnost i vedlejší samostatnou výdělečnou činnost a za dobu, po kterou vykonávala vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, není účastna důchodového pojištění, považuje se za příjem ze samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení poměrná část tohoto příjmu; tato část se určí tak, že se příjem ze samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení vydělí počtem kalendářních měsíců, v nichž byla aspoň po část měsíce vykonávána samostatná výdělečná činnost, a výsledná částka se vynásobí počtem kalendářních měsíců, v nichž byla aspoň po část měsíce vykonávána hlavní samostatná výdělečná činnost. Za výkon samostatné výdělečné činnosti a hlavní samostatné výdělečné činnosti se pro účely věty druhé nepovažuje kalendářní měsíc, v němž po celý měsíc osoba samostatně výdělečně činná měla nárok na nemocenské z nemocenského pojištění osob samostatně výdělečně činných, popřípadě pobírala takové nemocenské, vykonávala službu v ozbrojených silách (civilní službu) nebo pobírala peněžitou pomoc v mateřství (peněžitou pomoc) z nemocenského pojištění osob samostatně výdělečně činných; kalendářním měsícem se pro účely části věty před středníkem rozumí i jeho část, po kterou osoba samostatně výdělečně činná vykonávala samostatnou výdělečnou činnost, pokud výkon této činnosti netrval po celý kalendářní měsíc. Příjmy ze samostatné výdělečné činnosti a výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení se pro účely tohoto zákona posuzují podle zvláštního zákona; za příjem ze samostatné výdělečné činnosti se pro účely tohoto zákona považuje též příjem osoby samostatně výdělečně činné dosažený výkonem samostatné výdělečné činnosti, i když se tento příjem pro účely daně z příjmů fyzických osob považuje za příjem ze závislé činnosti nebo ostatní příjem. Za příjem ze samostatné výdělečné činnosti se u osoby samostatně výdělečně činné, která je poplatníkem daně z příjmů stanovené paušální částkou podle zvláštního právního předpisu, považuje, jde-li o příjmy z činnosti podléhající dani z příjmů stanovené paušální částkou, předpokládaný příjem a za výdaje vynaložené na jeho dosažení, zajištění a udržení se považují předpokládané výdaje za takový rok. U osoby samostatně výdělečně činné účtující v hospodářském roce se příjem ze samostatné výdělečné činnosti a výdaje vynaložené na jeho dosažení, zajištění a udržení zúčtované v hospodářském roce zahrnují do kalendářního roku, do kterého jsou vykazovány pro účely daně z příjmů. U osoby samostatně výdělečně činné, která vede účetnictví, společníka veřejné obchodní společnosti a komplementáře komanditní společnosti se pro účely tohoto zákona za příjem ze samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení považuje základ daně z příjmů z této činnosti.

Jak vyplývá z posledně citovaného ustanovení, vyměřovacím základem pro stanovení výše pojistného OSVČ je částka, kterou si poplatník sám určí a za jistých okolností může být reálný příjem takového poplatníka nižší, ale i vyšší než určený předem. Proto je pojistné placeno formou záloh, či jako pojistné v určité výši a poté zúčtováno v následujícím roce, jak stanoví § 13 – 15 zákona č. 589/1992 Sb.

První žalobní námitku shledal soud s ohledem na výše uvedené nedůvodnou.

V druhé žalobní námitce žalobce namítá, že vyměření a vypočtení penále jsou neústavní z důvodu nepřiměřeně vysoké sazby. Výše penále je podle žalobce v rozporu se zásadou přiměřenosti z pohledu evropského práva a mezinárodních úmluv o lidských právech. Žalobce dodává, že evropské soudnictví již shledalo jako nepřiměřené penále ve výši 0,1% za den a penále v nepřiměřené výši shledalo jako trest. Neschopnost hradit závazek není trestným činem, přečinem ani přestupkem.

Soud konstatuje, že k otázce přiměřenosti výše penále v sazbě 0,1% se již opakovaně vyjádřil Nejvyšší správní soud (ve věci daňového penále) a krajský soud se s těmito názory a argumenty v souzené věci ztotožňuje. Jedním z posledních rozhodnutí, kde se Nejvyšší správní soud vyjadřoval k otázce přiměřenosti sazby penále, byl rozsudek ze dne 26. 11. 2009, č.j. 9 Afs 79/2009-93, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud shledal zákonnou úpravu jako legitimní a nikoli v rozporu s ústavní zásadou proporcionality. Nejvyšší správní soud také podotkl, že žalobce v odkazované věci mohl využít některý z institutů pro zmírnění tvrdosti zákona a možnosti jeho individualizace v konkrétním případě. Citovaný rozsudek odkázal na předchozí judikát, jehož odůvodnění shledává jako přiléhavé pro souzenou věc krajský soud.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2008, č.j. 2 Afs 29/2008-54 tento soud odkázal na svůj „rozsudek ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 2 Afs 159/2005 (in: www.nssoud.cz) a v projednávané věci neshledal žádný racionální důvod, pro který by se měl od tohoto právního názoru (navíc vysloveného stejným senátem) jakkoliv názorově odchýlit a proto z důvodu stručnosti na něj v plném rozsahu odkazuje. Smyslem soudního rozhodování je totiž nalézání spravedlivého a efektivního řešení společenských konfliktů. Jednou ze základních podmínek pro to, aby soudy tuto svoji funkci plnily, je předvídatelnost jejich rozhodování, daná názorovou konzistencí. Jen tak je totiž důsledně naplněn požadavek rovnosti účastníků řízení. Jak přiléhavě zformuloval J. Sokol (Moc, peníze a právo, vyd. Aleš Čeněk, Plzeň, 2007, str. 160): „Představa rovnosti vyžaduje, aby každé rozhodnutí zavazovalo k podobnému rozhodování v každé další věcně podobné při, a to zejména bez ohledu na to, kdo je či bude jejím účastníkem. Princip precedentu může sice mít v různých právních tradicích větší nebo menší váhu, žádná se ale bez něho neobejde úplně. Princip precedentu je totiž jakousi minimální verzí spravedlnosti, minimálním „meta-právním“ pravidlem, které sice na jedné straně omezuje libovůli soudců, na druhé straně ale neobyčejně usnadňuje jejich rozhodování a zároveň vychází vstříc požadavku minimální spravedlnosti.“

Na základě této obecné úvahy proto nezbývá než s odkazem na citovaný rozsudek sp. zn. 2 Afs 159/2005 zopakovat, že je nepochybně legitimním cílem, snaží-li se zákonodárce dosáhnout toho, aby daňové subjekty plnily své povinnosti platit daně řádně a včas. Legitimita uvedeného cíle je očividná – pouze je-li alespoň rámcově předvídatelné, kdy daňové subjekty budou daně, které jsou povinny platit, odvádět, lze s rozumnou mírou spolehlivosti plánovat daňové příjmy státu, a tedy v závislosti na nich i jeho výdaje; bez daňových příjmů pak stát stěží může plnit své funkce, jejichž plnění ústavní pořádek implicitně předpokládá, neboť právě za účelem plnění funkcí státu, sloužících občanům, moderní stát jako takový vůbec existuje a není nahrazen jinou, méně invazivní formou společenské existence. Navíc existence libovůle v tom, kdy by daňové subjekty měly z časového hlediska své daňové povinnosti plnit, by byla v rozporu s principem právní jistoty a neumožňovala by ani jim samotným plánovat své ekonomické aktivity. Prostředkem způsobilým motivovat daňové subjekty k plnění daňových povinností řádně a včas jistě je a může být stanovení finanční sankce za porušení této povinnosti, a to nepochybně i finanční sankce závislé na délce prodlení a výši dlužné částky. Přesně takovou formu sankce zvolil zákonodárce v ustanovení § 63 odst. 2 a 3 daňového řádu ve znění platném do změny provedené zákonem č. 230/2006 Sb.

Sazby penále podle této právní úpravy (zásadně 0,1% z dlužné částky denně, ve specifických případech pak 0,05 % resp. 0,2 % denně – viz § 63 odst. 2 věta druhá, odst. 3 věta první až třetí, odst. 3 věta čtvrtá daňového řádu) představují roční úrok 36,5 % (případně 18,25 % resp. 73 %) a jsou odstupňovány od nižší sazby k vyšší sazbě v závislosti na intenzitě přičitatelnosti prodlení ve vztahu k pochybení daňového subjektu. Navíc takto (zákonem určenou denní procentní sazbou penále) je penále určováno pouze prvních 500 dní prodlení (tj. necelý první rok a půl) a poté sazba penále odvisí od diskontní sazby České národní banky, tedy de facto od ceny peněz v ekonomice (činí 140 % této sazby, přičemž se – a právě takto nutno vykládat ustanovení § 63 odst. 2 věty čtvrté, části věty za středníkem daňového řádu – každé nové kalendářní čtvrtletí nově fixuje k aktuální výši diskontní sazby platné na jeho počátku). Sazby penále, jak jsou výše specifikovány, jednak nemají likvidační, vyvlastňující či lichvářskou povahu, jakkoli jsou nepochybně citelné, jednak v dlouhodobém časovém horizontu reflektují ekonomickou realitu, v daném případě cenu peněz. Vedle funkce spočívající v motivaci daňového subjektu k řádnému a včasnému plnění jeho povinností mají i funkci paušalizované náhrady eventuelní újmy, kterou může stát jako příjemce daně utrpět, neobdrží-li ji řádně a včas a musí-li si kvůli tomuto výpadku daňových příjmů opatřit peníze jiným způsobem. Právě v časovém omezení relativně vysoké sazby penále na první necelý rok a půl prodlení a v následném poklesu sazby penále na 140% diskontní sazby (vycházíme-li z ekonomické reality České republiky druhé poloviny 90. let 20. století a prvních let 21. století, kdy – jak je notoricky známo – diskontní sazba kolísala mezi 0,75 % a 13 %, přičemž po většinu času se držela na jednociferných hodnotách a od roku 1998 trvale klesala) lze spatřovat zásadní argument pro závěr, že zákonodárce zde volil prostředek vhodný k tomu, aby motivoval daňové subjekty k zákonem vyžadovanému chování tím, že jim „prodražoval“ prodlení s placením daně povinností hradit penále, a že se zároveň jedná o nejmírnější ještě účinný prostředek. Funkci „odstrašovací“ plní zejména relativně vysoké sazby penále v prvním necelém roce a půl prodlení, zatímco po uplynutí tohoto období se přechodem na – fakticky nižší – sazbu penále kopírující diskontní sazbu zvýrazňuje druhá z funkcí penále, a sice funkce paušalizované náhrady eventuelní škody, jež by státu mohla vzniknout zpožděním daňových příjmů.

Nelze proto souhlasit ani s poukazem některých autorů (L. Vorlíčková, O. Dráb: České daňové penále je nepřiměřené a v rozporu s evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Právní rozhledy č. 17/2005, str. 641-643) na to, že sazby penále, které, jak shora uvedeno, činí 18,25 %, 36,5 % resp. 73 % p. a., by v případě, že by se jednalo o soukromoprávně sjednaný úrok, byly nadstandardně vysoké oproti ceně peněz na úvěrovém trhu. V první řadě zde nutno – jak již shora uvedeno – vzít v potaz, že penále má povahu sankčního úroku, který aby mohl plnit svoji sankční funkci, jak o ní bylo pojednáno výše (tj. zejména funkci preventivní a odstrašovací a funkci odplaty za porušení práva) – musí být pro toho, kdo jej má platit, citelnou zátěží, a tedy jistě znatelně vyšší než je obvyklá cena peněz na úvěrovém trhu. Nelze též přehlédnout, že nejvyšší ze tří sazeb penále, 73 % p. a., která vskutku výrazně převyšuje obvyklou výši úroků z úvěrů v České republice za existence tržní ekonomiky po roce 1989, se uplatní toliko za situace, kdy bylo zkrácení daně zjištěno správcem daně (§ 63 odst. 3 věta čtvrtá daňového řádu), zatímco v případě, že k doměření došlo podle dodatečného daňového přiznání nebo hlášení daňového dlužníka či v odvolacím řízení na základě vyhovění návrhu daňového subjektu v tomto řízení, se uplatní sazba toliko čtvrtinová (18,25 % p. a.), jež se od výše úroků na úvěrovém trhu již rozhodně řádově neliší resp. nelišila; naopak, v některých případech v minulosti byla dokonce nižší než tyto úroky. „Standardní“ sazba penále (36,5 % p. a.) pak je a vždy v minulých letech byla řádově srovnatelná s výší sankčních úroků vyžadovaných bankami při porušení povinnosti splácet úvěr řádně a včas (tato skutečnost je notorietou, kterou není třeba s ohledem na § 120 a § 64 s. ř. s. ve spojení s § 121 1. alt. o. s. ř. dokazovat).

Ani absenci přiměřenosti v užším slova smyslu nelze u zkoumané právní úpravy shledat. Nepřiměřenou v užším slova smyslu by zde byla zejména taková sankce, která by svojí povahou a podstatou vybočovala z povahy a podstaty finančněprávních vztahů. Takto by například za nepřiměřenou sankci bylo lze považovat, kdyby i za neúmyslné prodlení v placení daně (snad s výjimkou prodlení z hrubé nedbalosti) hrozila daňovému subjektu či osobám za něj jednajícím ztráta osobní svobody či jiná podobně citelná a majetkové podstatě finančněprávních vztahů vzdálená omezení jejich základních práv. Nepřiměřenou by byla i čistě majetková sankce, jejíž výše by byla ve zjevném nepoměru s rozsahem porušené povinnosti či na tomto rozsahu zcela nezávislá a zároveň nepřiměřeně vysoká. Zde však se jedná o sankci čistě majetkovou, nikoli nepoměrnou (i když citelnou) a závislou na věcném a časovém rozsahu porušené povinnosti, která hmotněprávní pozici daňového subjektu zasahuje způsobem odpovídajícím povaze a podstatě porušené primární povinnosti.

Nejvyšší správní soud proto dospívá k závěru, že stěžovatelem kritizovaná zákonná úprava odpovídá ústavnímu principu proporcionality a že v tomto ohledu nejsou jeho stížní námitky důvodné.

Ke stejnému názoru ostatně dospěl též Ústavní soud, který usnesením ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. III. ÚS 1394/07 (in: www.nalus.usoud.cz) odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost napadající citovaný rozsudek zdejšího soudu, když výslovně uvedl, že „rozhodné právní názory, jež byly v dané věci správním orgánem a zejména Nejvyšším správním soudem uplatněny, nejsou zpochybnitelné ani v rovině podústavního práva, tím méně v kontextu ústavněprávním.“

Druhou žalobní námitku shledal soud s ohledem na výše uvedené nedůvodnou.

Soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s.

O žádosti žalobce o osvobození od soudního poplatku krajský soud nerozhodoval, protože řízení v této věci je osvobozeno od soudního poplatku podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšné žalované podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 16.6.2011

Za správnost vyhotovení:
JUDr. Monika Javorová, v.r. Iva Charvátová
předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru