Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

38 Ad 20/2010 - 25Rozsudek KSOS ze dne 13.01.2011

Prejudikatura

4 As 51/2007 - 68

3 As 51/2003

11 Ca 207/2005 - 23

31 Ca 53/2005 - 33

7 Afs 1/2010 - 53


přidejte vlastní popisek

38Ad 20/2010 - 25

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Miroslavy Honusové

v právní věci žalobce: SPRING – RESTAURANT s.r.o., se sídlem Plzeň, Hálkova

1203/32, zastoupeného Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou, se sídlem Rokycany,

Míru 17, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Opava, Horní

náměstí 103/2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 24.3.2010,

č.j. 652/1.30/10/14.3, ve věci správního deliktu,

takto:

I. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 24.3.2010,

č.j. 652/1.30/10/14.3 se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací

žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení

částku 7.760,- Kč do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku,

k rukám Mgr. Alice Benešové, advokátky, se sídlem Rokycany, Míru 17.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24.3.2010, č.j. 652/1.30/10/14.3, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj se sídlem v Plzni (dále jen „OIP“) ze dne 15.2.2010, č.j. 4120/31/6.33/09/15.2/6, jímž byl žalobce uznán vinným ze spácháním tří

správních deliktů, a to ze spáchání správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců dle § 26 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“), ze spáchání správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců dle § 26 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce a ze spáchání správního deliktu na úseku náhrad dle § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce, za což mu byla uložena pokuta ve výši 30.000,- Kč.

Žalobce namítl, že se správní orgány nevypořádaly s kritérii pro uložení pokuty a zejména v této souvislosti řádně nehodnotily jeho majetkovou situaci. Obě správní rozhodnutí jen odkazují na maximální výši pokuty, kterou je za dané jednání možné uložit a dovozují, že si žalobce byl povinen v rámci své podnikatelské činnosti vytvářet rezervy pro případnou úhradu takových pokut. Žalobce poukázal na to, že smyslem uložení pokuty je prevence, přičemž však z jeho majetkové situace, kterou správním orgánům doložil, plyne, že uložená pokuta má pro něj likvidační charakter. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je proto také v rozporu s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že důvody, které vedly správní orgány k uložení pokuty v napadené výši, byly v obou správních rozhodnutích dostatečně specifikovány a pokuta je adekvátní, neboť byla uložena za spáchání tří správních deliktů a rovněž přihlédl k době, po kterou byl žalobce v prodlení s plněním svých povinností. Společenskou nebezpečnost správních deliktů, za něž byla pokuta uložena, spatřuje v neoprávněném zásahu do soukromých práv zaměstnanců, konkrétně práva na spravedlivou odměnu za práci. Samotná majetková a finanční situace je zúženým výkladem pojmu „poměry“ dle § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce. Odvíjení výše pokuty od výsledků finančního hospodaření firmy a úspěšnosti podnikání by nenaplňovalo smysl § 36 zákona o inspekci práci, který zajišťuje spravedlivou a přiměřenou pokutu, a to vzhledem ke všem kritériím uvedeným v tomto ustanovení. Odvíjení výše pokuty od současné majetkové a finanční situace delikventa by přineslo stav, kdy špatně hospodařící subjekt by mohl beztrestně porušovat zákony, neboť by neměl zdroje na úhradu pokuty. Tím by došlo k diskriminaci subjektů v příznivé finanční situaci, jimž by tak mohly být pokuty ukládány. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.5. 2006, č.j. 1 Afs 50/2005-97, s tím, že uložení pokuty je ze strany povinné osoby vždy považováno za represivní a tento aspekt je spolu s preventivní stránkou charakteristickým rysem správního trestání. Žalobce sice namítá, že doložil doklady prokazující jeho špatnou majetkovou situaci, ale žalovaný tyto doklady posoudil jako neoficiální a konstatoval, že nemají důkazní hodnotu. Tyto doklady totiž neobsahovaly podací razítka příslušného finančního úřadu a ani kontrolu přiznaných položek finančním úřadem, proto žalobce neosvědčil skutečný stav svých příjmů a neprokázal, že by úhradou uložené pokuty došlo k jeho likvidaci. Závěrem uvedl, že výše pokuty v částce 30.000,- Kč zdaleka nepřevyšuje základní kapitál společnosti, žalobci tedy nehrozí, že by se dostal do likvidace a navíc mu nic nebrání v tom, aby si sjednal splátky k úhradě pokuty.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že 4.11.2009, 9.11.2009 a 11.11.2009 byla u žalobce OIP provedena kontrola, která byla zaměřena na dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů na úseku pracovněprávních vztahů, o jejímž výsledku byl 11.11.2009 sepsán protokol. Na základě výsledků kontroly OIP vydal 17.12.2009 příkaz, jímž za předmětné a mezi účastníky nesporné tři správní delikty uložil pokutu ve výši 40.000,- Kč. Proti tomuto příkazu podal žalobce odpor, v němž mimo jiné namítal, že nesouhlasí s výší pokuty a ve svém přípise z 11.1.2010 namítl i to, že OIP se při ukládání pokuty nezabýval jeho majetkovými poměry. Při ústním jednání 28.1.2010 žalobce opětovně poukázal na svou tíživou majetkovou situaci s tím, že od dubna 2009 nevykonává žádnou činnost, neměl finanční prostředky na výplatu nároků své zaměstnankyně, tyto získal až v listopadu 2009. Nyní nemá žádné finanční prostředky a pokuta ve výši 40.000,- Kč je pro něj likvidační. Následně žalobce předložil OIP ve stanovené lhůtě listiny, jimiž prokazoval svou majetkovou situaci (dohoda o ukončení nájemní smlouvy o nájmu nebytových prostor a zařízení z 25.2.2009, rozvaha ve zjednodušeném rozsahu k 31.12.2009, výpis z účtu za období od 1.12.2009 – 31.12.2009, výkaz zisku a ztráty, druhové členění ve zjednodušeném rozsahu k 31.12.2009). Poté OIP vydal rozhodnutí z 15.2.2010, v němž žalobci uložil pokutu ve výši 30.000,- Kč s odůvodněním, že není oprávněn hodnotit a přezkoumávat způsob finančního hospodaření a důvody finančních ztrát vzniklých při podnikání žalobce jako podnikatelského subjektu, přičemž finanční postih uložený žalobci musí být znatelný v jeho majetkové sféře tak, aby měl sílu odradit jej od nezákonného postupu. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž mimo jiné namítl, že OIP výši uložené pokuty řádně neodůvodnil. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, v němž ve vztahu k výši ukládané pokuty poukázal na to, že dle § 26 odst. 2 písm. c) zákona o inspekci práce lze za správní delikty spáchané dle § 26 odst. 1 písm. b) a c) zákona o inspekci práce uložit pokutu až do výše 2.000.000,- Kč a za správní delikt spáchaný dle § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce lze uložit pokutu dle § 27 odst. 2 téhož zákona až do výše 200.000,- Kč. Dále poukázal na závažnost daných správních deliktů, která spočívá v nepřípustném zásahu do práva zaměstnanců na odměnu od zaměstnavatele za vykonanou práci, která musí být také poskytnuta v zákonných termínech. Poukázal na to, že již samotná možnost uložit za dané správní delikty pokutu v nejvyšší možné míře svědčí o tom, že na ochranu práv zaměstnanců je zákonodárcem kladen velký důraz s tím, že také bylo nutno vzít v úvahu dobu (více než půl roku), po kterou byl žalobce v prodlení se splněním svých povinností. Dále žalovaný uvedl, že listinám předloženým žalobcem, kterými prokazoval svou špatnou ekonomickou situaci, nemohl přiznat důkazní hodnotu, neboť „předložené doklady jsou neoficiální, a neprokazují, že byly dokladem pro prokázání daně z příjmů právnických osob za kalendářní rok 2009“. Žalovaný poukázal na to, že žalobce jako podnikatel nemůže přenášet svou špatnou ekonomickou situaci na své zaměstnance a shodně jako ve vyjádření k žalobě poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.5.2006, č.j. 1 Afs 50/2005-97, s tím, že s ohledem na závažnost správních deliktů se mu jeví

uložená sankce při spodní hranici zákonné sazby jako přiměřená.

Podle § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce při určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k jejím poměrům, k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.

Podle § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce vytýká nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalovaného důvodně. Již rozhodnutí OIP je totiž ve vztahu k úvahám o výši pokuty ukládané žalobci nepřezkoumatelné a rozporuplné. OIP totiž nejdříve ve svém rozhodnutí uvádí, že „není oprávněn hodnotit a přezkoumávat způsob finančního hospodaření a důvody finančních ztrát vzniklých při podnikání žalobce jako podnikatelského subjektu“. OIP tedy na jedné straně odmítá přihlížet k ekonomickým poměrům žalobce (k jeho majetkové situaci), což jsou skutečnosti, které spadají do pojmu „poměrů“ žalobce ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce, tedy ji ani nijak nezjišťuje a nehodnotí, což mu však nebrání v tom, aby vzápětí konstatoval, že „finanční postih uložený žalobci musí být znatelný v jeho majetkové sféře tak, aby měl sílu odradit jej od nezákonného postupu“. Z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí OIP tedy není ani zřejmé, jak OIP vlastně dospěl k posledně uvedenému závěru, neboť majetkovou situaci žalobce přes jeho námitky ani nezjišťoval. Nutno zdůraznit, že § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce při hodnocení poměrů ukládá správním orgánům přihlížet i k ekonomickým možnostem toho kterého delikventa, tj. jakou pokutu je vůbec schopen zaplatit, tj. jaká výše pokuty odpovídá jeho majetkovým poměrům, přičemž ukládaná pokuta by zejména neměla mít likvidační charakter. Tento závěr soudu není nijak v rozporu s žalovaným opakovaně citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 24.5.2006, č.j. 1 Afs 50/2005-97, z něhož však žalovaný opomíjí další související závěry, a to zejména, že „Povinnost k sankčnímu plnění je vždy pociťována tíživě, ovšem i to je projevem jejího preventivního a represivního účinku; tyto funkce pokuty by přitom měly být rovnoměrně vyváženy. Vztáhne-li se zjevná nepřiměřenost pokuty ve smyslu § 78 odst. 2 s.ř.s. právě k majetkové situaci povinného, rozumí se jí typický případ, kdy zcela převládne represivní složka a projeví se ve velmi vysoké pokutě likvidačního charakteru.“ Výše uvedené závěry soudu přitom nepředstavují diskriminaci subjektů v momentálně příznivé ekonomické situaci, neboť jde jen o to, aby pokuta ukládaná konkrétnímu delikventu byla přiměřená nejenom závažnosti a dalším okolnostem spáchaného správního deliktu, ale také brala ohled na jeho poměry včetně majetkových a neměla především za následek jeho likvidaci.

Nedostatky rozhodnutí OIP v napadeném rozhodnutí přitom žalovaný v napadeném rozhodnutí neodstranil, neboť krajský soud nemůže souhlasit již s jeho závěrem o „neoficialitě“ žalobcem předložených dokladů. Tento termín zákon o inspekci práce a rovněž ani správní řád neznají, žalovaný sám jej nijak neosvětluje

a jeho závěr o nevěrohodnosti (což měl snad na mysli „neoficialitou“) těchto dokladů není ani dostatečně zdůvodněn, neboť v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný k daným dokladům pouze uvádí, že nebyly dokladem k prokázání daně z příjmů právnických osob za rok 2009 a následně teprve ve svém vyjádření k žalobě, které však nemůže nahradit nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.12.2005, č.j. 11 Ca 207/2005-23), dovozuje, že k věrohodnosti těchto dokladů je nezbytné

jakési jejich stvrzení příslušným finančním úřadem a opět poukazuje na to, že žalobce neprokázal, že jde o doklady prokazující výši daně z příjmů právnických osob za rok 2009. K tomu však krajský soud považuje za vhodné podotknout, že napadené rozhodnutí žalovaného je ze dne 24.3.2010, přičemž podle v té době platného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), daňové přiznání nebo hlášení se podává nejpozději do tří měsíců po uplynutí zdaňovacího období (tj. v posuzované věci do konce března 2010). Jedná-li se o poplatníka, který má povinnost na základě zákona mít účetní závěrku ověřenou auditorem, nebo jehož přiznání zpracovává a předkládá daňový poradce, podává se daňové přiznání nejpozději do šesti měsíců po uplynutí zdaňovacího období (§ 40 odst. 3 ZSDP). Žalovaný tedy požaduje po žalobci prokázání údajů uváděných na daňovém přiznání v době, v níž žalobce ani nebyl povinen příslušné daňové přiznání podat, natož aby vůbec mohlo dojít ze strany finančního úřadu k daňové kontrole dle § 16 ZSDP, kterou má zřejmě žalovaný ve svém vyjádření na mysli. Krajskému soudu tedy není z napadeného rozhodnutí zřejmý ani důvod, pro který by žalobce dle žalovaného v době, kdy nemohl porušit svou povinnost v ZSDP stanoveném termínu daňové přiznání podat, měl prokazovat, že předmětné doklady (žalobcem předložené dne 3.2.2010) podle obsahu správního spisu byly dokladem pro prokázání předmětné daně.

Na základě výše uvedeného krajský soud uzavírá, že žalovaný se nevypořádal v napadeném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem se všemi kritérii ust. § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce, a to zejména s poměry žalobce (včetně poměrů ekonomických) a rovněž neuvedl žádné relevantní důvody, na základě nichž posoudil doklady předložené žalobcem k prokázání jeho ekonomických poměrů za nevěrohodné.

Krajský soud tedy napadené rozhodnutí žalovaného podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. bez nařízení jednání pro jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů zrušil a věc mu vrátil podle § 78 odst. 4 s.ř.s. k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem vysloveným krajským soudem v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z plného procesního úspěchu žalobce, kterému tak vůči žalovanému vzniklo právo na náhradu důvodně v řízení vynaložených nákladů (§ 60 odst. 1 s.ř.s.). Tyto náklady žalobce představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, odměna advokátky ve výši 4.200,- Kč [2 úkony právní služby po 2.100,- Kč podle § 9 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů -1. příprava a převzetí věci, 2. sepis žaloby], paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300,-Kč za úkon právní služby (§ 13 odst. 3 cit. vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) při celkem dvou úkonech právní služby, které advokátka žalobci poskytla (tj. ve výši celkem 600,- Kč) a z 20% DPH v částce 960,- Kč. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o.s.ř.“), týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159, § 160 odst. 1 o.s.ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 15 -ti dnů od právní moci rozsudku. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s. zavázal soud žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení k rukám advokátky, která žalobce v řízení zastupovala.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 13. ledna 2011

JUDr. Monika Javorová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru