Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

38 Ad 19/2010 - 120Rozsudek KSOS ze dne 16.03.2011

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 Ads 100/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

38Ad 19/2010-120

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní

věci žalobce Ing. L. K., proti žalovanému Úřadu práce se sídlem tř. Osvobození

1388/60a, Nové Město, Karviná 6, k žalobě proti usnesení žalovaného ze dne 12. února

2010, č.j. KAB-4406/2010-TBT1, č.j. KAB-85/2004-TBT1, o přiznání hmotného

zabezpečení

takto:

I. Usnesení žalovaného ze dne 12. února 2010, č.j. KAB-4406/2010-TBT1 se zrušuje pro nezákonnost a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4.800,- Kč k rukám advokáta ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

[1] Ve věci žalobcova nároku na hmotné zabezpečení bylo řízení zastaveno.

[2] Žalovaný shora označeným usnesením podle § 66 odst. 2 zákona č. 500/2004 pokračování 2 -- 38Ad 19/2010

Sb. řízení zahájené z moci úřední dne 15.1.2004 ve věci přiznání hmotného zabezpečení zastavil, protože právo, kterého se řízení týká, již zaniklo. Rozhodnutí odůvodnil tím, že řízení ve věci přiznání hmotného zabezpečení bylo zahájeno z moci úřední a rozhodnutím ze dne 30.3.2004 bylo přiznáno hmotné zabezpečení ve výši 0,- Kč od dne 1.1.2001. Toto rozhodnutí bylo k odvolání potvrzeno MPSV ČR a odvolání zamítnuto dne 13.7.2004. Stejný názor vyslovil v řízení o žalobě i Městský soud v Praze, avšak v řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem č.j. 4 Ads 12082008-90 ze dne 17.2.2009 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Městský soud v Praze v dalším řízení vázán názorem Nejvyššího správního soudu zrušil rozhodnutí MPSV ČR ze dne 13.7.2004 a věc mu vrátil k novému projednání. Na základě právních názorů soudů pak MPSV dne 27.5.2009 zrušilo rozhodnutí Úřadu práce v Karviné ze dne 30.3.2004 a věc vrátilo úřadu práce k novému projednání, přičemž jej zavázalo s ohledem na ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb. ve znění do 30.9.2004 zkoumat, zda-li nárok na hmotné zabezpečení již nezanikl. Následné rozhodnutí Úřadu práce v Karviné ze dne 9.10.2009 bylo opět MPSV ČR zrušeno, přičemž byl úřad práce zavázán k zastavení správního řízení, protože právo, o kterém má být rozhodnuto, již zaniklo. S odvoláním na ust. § 18 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb. úřad práce tímto rozhodnutím zastavil řízení, neboť na předmětný nárok se jednoznačně vztahuje tříletá prekluzivní lhůta, která počala běžet ode dne 1.1.2004 a uplynula dnem 31.12.2006. Avšak i v případě, že by se na nárok vztahoval současný zákon č. 435/204 Sb., dle kterého v ust. § 54 odst. 4 je dána pětiletá prekluzivní lhůta, zaniklo toto právo nejpozději k 1.1.2009. Poněvadž správní řízení ve věci přiznání nároku na hmotné zabezpečení bylo zahájeno dne 15.1.2004 z moci úřední, rozhodl dle § 66 odst. 2 správního řádu.

II.

Stručné shrnutí argumentů uvedených v žalobě a vyjádření žalovaného

[3] Žalobce podal včasnou žalobu proti shora označenému usnesení žalovaného a navrhl zrušení napadeného usnesení pro rozpor s právními předpisy a vrácení věci žalovanému. Důvod ke zrušení rozhodnutí spatřoval v tom, že 1) jako důvod zastavení řízení je uveden zánik práva, přičemž toto tvrzení není řádně odůvodněno z hlediska věcného, časového a právního a je nezákonné, 2) usnesení nezákonně nepřipouští možnost odvolání a 3) usnesení je vnitřně rozporné a nevykonatelné, což je důvod k prohlášení nicotnosti dle § 78 odst. 1 správního řádu. V žalobě dále uvedl dosavadní sedmiletý průběh řízení v předmětné věci, a to konkrétně: původní rozhodnutí žalovaného ze dne 30.3.2004 č.j. KAB-701/2004-TBT1 o přiznání nároku na hmotné zabezpečení od 1.1.2004 ve výši 0,- Kč, následující rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (dále jen MPSV ČR) ze dne 13.7.2004 č.j. 2004/23483-44 o odvolání, které bylo zamítnuto a rozhodnutí úřadu práce potvrzeno. Následovala žaloba k Městskému soudu v Praze, která byla dne 11.6.2008 zamítnuta rozsudkem č.j. 1 Cad 68/2004-66. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti dne 17.2.2009 rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Na to pokračování 3 -- 38Ad 19/2010

dne 9.4.2009 Městský soud v Praze respektoval právní názor Nejvyššího správního soudu a napadené rozhodnutí MPSV ČR zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. MPSV ČR rozhodnutím ze dne 27.5.2009 č.j. 2009/30529-424 zrušilo rozhodnutí ÚP ze dne 30.3.2004 a vrátilo mu věc k novému projednání. V poslední části odůvodnění MPSV spekuluje na téma prekluze celého nároku, neboť dle jeho názoru nárok na přiznání hmotného zabezpečení v souladu s ust. § 18 odst. 2 zákona o zaměstnanosti zanikl. Proti tomuto rozhodnutí podal rozklad podle § 152 odst. 1 a 2 správního řádu a současně jej označil jako stížnost. Dopisem ministra ze dne 21.8.2009 č.j.2009/46057-424/51 mu bylo oznámeno, že rozklad proti rozhodnutí ministerstva jako odvolacího orgánu není přípustný a při vyřízení stížnosti byla tato částečně uznána jako důvodná, nikoliv však co do věcného obsahu rozhodnutí ze dne 27.5.2009. Následovalo nové rozhodnutí Úřadu práce Karviná, pobočka Bohumín dne 9.10.2009 č.j. KAB-2772/2009-TBT1, kterým bylo sice přiznáno hmotné zabezpečení podle § 12, § 17 odst. 1 a 4 zákona č. 1/1991 Sb., ale v odůvodnění bylo s odvoláním na závazný právní názor ministerstva konstatováno, že hmotné zabezpečení nebude moci být vyplaceno s ohledem na vzniklou prekluzi. K odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací orgán, MPSV, svým rozhodnutím ze dne 8.1.2010 čj. 2009/88097-424 odvolání vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil pro jeho vnitřní rozpornost a z toho plynoucí nezákonnost se závěrem, že Úřad práce vydá nové rozhodnutí, kterým zastavil řízení podle § 66 odst. 1 správního řádu, protože právo zaniklo. Následně Úřad práce pozval žalobce e-mailem k jednání dne 8.2.2010 k dokončení správního řízení, tento termín telefonicky změnil na den 12.2.2010 a na jednání toho dne bylo žalobci předáno usnesení č.j. KAB-4406/2010-TBT1, kterým se řízení zastavuje podle § 66 odst. 2 správního řádu bez možnosti odvolání. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal dne 16.2.2010 na Úřadu práce Karviná na pobočce v Bohumíně podnět k prohlášení nicotnosti usnesení ze dne 12.2.2010; tento byl postoupen k vyřízení MPSV. Podal i odvolání, které bylo rozhodnutím MPSV ČR ze dne 5.3.2010 čj. 2010/16287-424 zamítnuto jako nepřípustné. Dne 26.2.2010 podal podnět k přezkumnému řízení; v době podání žaloby nebylo o tomto podnětu rozhodnuto.

[4] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 11.6.2010 k žalobě nejdříve popsal celý průběh řízení před vydáním napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že žalobce v podstatné části směřuje námitky vůči postupu MPSV, tedy nadřízenému žalovanému. Žalovaný nemá v kompetenci vyjadřovat se k postupu MPSV ČR. Tam, kde žaloba napadá postup žalovaného, jakožto správního orgánu I. stupně, má žalovaný stále za to, že tento byl v souladu s příslušnými právními předpisy, přičemž nelze jinak, než konstatovat, že nárok žalobce na vyplacení hmotného zabezpečení je již prekludován, čímž zaniklo právo, jehož se řízení týkalo. Dále žalovaný se vyjádřil tak, že má za to, že místně příslušným je Městský soud v Praze, neboť orgánem, který rozhodl v posledním stupni, je MPSV ČR. Vzhledem k názoru na místní příslušnost Městského soudu v Praze navrhl odmítnout žalobu dle ust. § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, neboť návrh je nepřípustný. V případě, že by nedošlo k odmítnutí, navrhl žalobu zamítnout.

III.

Přípustnost žaloby a příslušnost soudu k projednání věci

[5] V prvé řadě se soud zabýval otázkou přípustnosti žaloby a s tím související i otázku místní příslušnosti zdejšího soudu k projednání a rozhodnutí věci. Podle soudního řádu správního žaloba kromě jiných důvodů je nepřípustná i tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon (§ 68 písm. a/ zákona č. 150/2002 Sb.). K posouzení této otázky soud musel jít do historie celého dosavadního řízení a zkoumat, zda řízení o přiznání hmotného zabezpečení v roce 2004 bylo zahájeno na návrh žalobce či z podnětu správního orgánu (dle správního řádu účinného v době zahájení řízení).

[6] Řízení o přiznání hmotného zabezpečení v roce 2004 bylo upraveno zákonem č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti. Dle ust. § 12 odst. 1) cit.zákona uchazeči o zaměstnání, kterému není do sedmi kalendářních dnů ode dne podání žádosti podle § 7 odst. 1 zprostředkováno vhodné zaměstnání nebo zabezpečena možnost rekvalifikace na nové pro něj vhodné zaměstnání, se poskytne hmotné zabezpečení (teprve v zákoně 435/2004 Sb. v ust. § 36 odst. 1 písm. b/ dána povinnost uchazeči o zaměstnání požádat úřad práce, u kterého je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, o poskytnutí podpory v nezaměstnanosti). Dle správního spisu dne 5.1.2004 žalobce podal žádost o zprostředkování zaměstnání a dle protokolu o úkonech ve správním řízení ze dne 15.1.2004 ve věci přiznání hmotného zabezpečení bylo správní řízení zahájeno dnem 15.1.2004 z důvodu, že uchazeči o zaměstnání nebylo do sedmi kalendářních dnů ode dne podání žádosti zprostředkováno vhodné zaměstnání a uchazeč o zaměstnání splňuje podmínky pro nárok na hmotné zabezpečení.

[7] Na základě právní úpravy dle zákona č. 1/1991 Sb. a obsahu správního spisu dospěl soud k závěru, že řízení o přiznání hmotného zabezpečení bylo zahájeno ex offo. Bylo-li řízení zahájeno z moci úřední a správní orgán řízení zastaví z důvodů uvedených v ust. § 66 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb. (dále správní řád) poznamená správní orgán usnesení o zastavení řízení pouze do spisu. V § 76 odst. 5 správního řádu je upraveno právo na odvolání proti usnesení, přičemž dle věty třetí se proti usnesení, které se pouze poznamenává do spisu, a proti usnesením, o němž to stanoví zákon, nelze odvolat.

[8] S odkazem na ust. § 179 odst. 1 věty druhé správního řádu bylo nutno po zrušení rozhodnutí MPSV ze dne 13.7.2004 č.j. 2004/23483-44 Městským soudem v Praze rozsudkem č.j. 1Cad 29/2009-102 ze dne 9. dubna 2009 postupovat v dalším řízení dle zákona 500/2004 Sb.

[9] S ohledem na argumenty uvedené v části III. tohoto rozhodnutí dospěl soud k závěru, že proti napadenému usnesení nejsou ve správním řízení přípustné řádné opravné prostředky; není důvodná námitka žalobce, že usnesení nezákonně nepřipouští pokračování 5 -- 38Ad 19/2010

možnost odvolání. Dále soud posoudil otázku, zda i do usnesení, které se pouze poznamenává do spisu, je možno podat žalobu, tedy zda i toto usnesení je úkonem správního orgánu ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. Podle tohoto ustanovení se může žalobce domáhat soudní ochrany jen tehdy, pokud správní orgán svým aktem jakkoliv zasáhl do jeho hmotných práv, ať již se jedná o rozhodnutí svým charakterem konstitutivní nebo deklaratorní. Na tomto místě nelze přehlédnout souvislost s úpravou správního řízení a definicí správního rozhodnutí tak, jak jsou upraveny v zákoně č. 500/2004 Sb., konkrétně v jeho ustanoveních § 9 a § 67. Nelze se žalobou bránit proti těm správním aktům, které formálně sice jsou rozhodnutími, ale nemají výše uvedené obsahové náležitosti. Předmětným usnesením bylo rozhodnuto o ukončení řízení, a i když se jedná o rozhodnutí (v širším slova smyslu), proti kterému správní řád nepřipouští řádný opravný prostředek a které se dokonce jen poznamenává do spisu a nedoručuje se účastníkovi řízení, svým obsahem splňuje podmínky ust. § 65 odst. 1 s.ř.s. Soud tedy dospěl k závěru, že žaloba je přípustná a zdejší soud je místně příslušný k projednání a rozhodnutí této věci (§ 7 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb.).

IV.

Skutečnosti zjištěné ze správního spisu pro posouzení věci

[10] Původním rozhodnutím ze dne 30.3.2004 č.j. KAB-701/2004-TBT1 žalovaný přiznal nárok na hmotné zabezpečení od 1.1.2004, avšak ve výši 0,- Kč z důvodu, že poslední zaměstnavatel OKD Bastro, a.s. Ostrava doložil průměrný měsíční výdělek ve výši 0,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání a odvolací orgán Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (dále jen MPSV ČR) rozhodnutím ze dne 13.7.2004 č.j. 2004/23483-44 odvolání zamítnul a rozhodnutí úřadu práce potvrdil. Žalobce podal dne 10.11.2004 žalobu k Městskému soudu v Praze, která byla dne 11.6.2008 zamítnuta rozsudkem čj. 1 Cad 68/2004-66. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti rozhodnutím čj. 4Ads 120/2008-90 dne 17.2.2009 rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Důvodem zrušení byl odlišný právní názor na aplikaci ustanovení § 17 zákona č. 1/1991 Sb., konkrétně že pro výpočet hmotného zabezpečení mělo být aplikováno ustanovení § 17 odst. 4 zákona o zaměstnanosti (1/1991 Sb.), neboť smyslem tohoto ustanovení byla konstrukce podpůrného kritéria pro výpočet hmotného zabezpečení uchazeče o zaměstnání v situaci, kdy nelze bez zavinění uchazeče zjistit jeho průměrný čistý výdělek z předchozího zaměstnání, anebo v situacích, kdy uchazeč vykonával činnosti uvedené v ust. § 13 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, z jejichž výkonu nepobíral buď žádný nebo minimální finanční příjem. Na to dne 9.4.2009 Městský soud v Praze respektoval právní názor Nejvyššího správního soudu a napadené rozhodnutí MPSV ČR rozhodnutím čj. 1 Cad 29/209-102 ze dne 9.4.2009 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. MPSV ČR rozhodnutím ze dne 27.5.2009 č.j. 2009/30529-424 zrušilo rozhodnutí úřadu práce ze dne 30.3.2004 a vrátilo mu věc k novému projednání. V odůvodnění tohoto rozhodnutí sice MPSV nejdříve popsalo dosavadní průběh řízení v předmětné věci, podrobně citovalo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17.2.2009 a s odvoláním na pro něj závazný právní názor vyslovený v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9.4.2009 zrušil rozhodnutí Úřadu práce v Karviné ze dne 30.3.2004 a věc vrátil tomuto správnímu orgánu k novému projednání s tím, aby úřad práce ve věci přiznání hmotného zabezpečení od 1.1.2004 postupoval tak, že nárok na hmotné zabezpečení měl přiznat ve výši podle ustanovení § 17 odst. 4 zákona o zaměstnanosti z částky životního minima platné pro jednotlivého občana staršího 26 let ke dni vzniku nároku na hmotné zabezpečení, tj. ke dni 1.1.2004. Současně však v úplném závěru odůvodnění poukázal na ust. § 18 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb., konkrétně, zjistí-li se dodatečně, že hmotné zabezpečení bylo přiznáno nebo poskytováno v nižší částce než v jaké náleželo, anebo že bylo uchazeči o zaměstnání neprávem odepřeno, popřípadě přiznáno od pozdějšího dne, než od kterého náleželo, hmotné zabezpečení se dodatečně přizná, zvýši nebo doplatí. Nárok na dodatečné poskytnutí hmotného zabezpečení nebo jeho části zaniká uplynutím lhůty tří let, která počíná běžet ode dne, od kterého hmotné zabezpečení nebo jeho část náležela. Jedná se o lhůtu prekluzívní. Dále úřad práce zavázal ke zkoumání, zda u účastníka řízení nárok na dodatečné poskytnutí hmotného zabezpečení nezanikl. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal rozklad podle § 152 odst. 1 a 2 správního řádu a současně jej označil jako stížnost. Dopisem ministra ze dne 21.8.2009 č.j.2009/46057-424/51 mu bylo oznámeno, že rozklad proti rozhodnutí ministerstva jako odvolacího orgánu není přípustný a při vyřízení stížnosti byla tato částečně uznána jako důvodná, nikoliv však co do věcného obsahu rozhodnutí ze dne 27.5.2009. Na základě zrušujícího odvolacího rozhodnutí následovalo nové rozhodnutí Úřadu práce Karviná, pobočka Bohumín dne 9.10.2009 č.j. KAB-2772/2009-TBT1, kterým bylo sice přiznáno hmotné zabezpečení podle § 12, § 17 odst. 1 a 4 zákona č. 1/1991 Sb. od 1.4.2004 ve výši 2050,- Kč měsíčně po dobu prvních tří měsíců a ve výši 1640,- Kč měsíčně po zbývající podpůrčí dobu, ale v odůvodnění bylo s odvoláním na závazný právní názor ministerstva konstatováno, že hmotné zabezpečení nebude moci být vyplaceno s ohledem na vzniklou prekluzi. K odvolání proti tomuto rozhodnutí MPSV svým rozhodnutím ze dne 8.1.2010 čj. 2009/88097-424 odvolání vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil pro jeho vnitřní rozpornost a z toho plynoucí nezákonnost se závěrem, že úřad práce vydá nové rozhodnutí, kterým zastaví řízení podle § 66 odst. 1 správního řádu, protože právo zaniklo. Následně úřad práce pozval žalobce k jednání na den 12.2.2010 k dokončení řízení, kde mu bylo předáno usnesení č.j. KAB-4406/2010-TBT1, kterým se řízení zastavuje podle § 66 odst. 2 správního řádu bez možnosti odvolání. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal dne 16.2.2010 na Úřadu práce Karviná, pobočce v Bohumíně podnět k prohlášení nicotnosti usnesení ze dne 12.2.2010; tento byl postoupen k vyřízení MPSV. Podal i odvolání, které bylo rozhodnutím MPSV ČR ze dne 5.3.2010 čj. 2010/16287-424 zamítnuto jako nepřípustné. K podání ze dne 16.3.2010 bylo písemně reagováno ministrem práce a sociálních věcí Dr. Ing. Jaromírem Drábkem dne 5.11.2010 tak, že posoudil zákonnost usnesení Úřadu práce v Karviné, pobočka Bohumín ze dne 12. února 2010 č.j. KAB-4406/2010-TBT1 a rozhodnutí MPSV č.j. 2010/16287-424 ze dne 5. března 2010, avšak žádný rozpor s právním předpisem neshledal.

V.

Právní posouzení věci samé

[11] Nejdříve krátká rekapitulace uvedených skutečností v odst. 10. Nejvyšší správní soud rozsudkem č.j. 4Ads 120/2008-90 ze dne17.2.2009 zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11.6.2008 č.j. 1Cad 68/2004-66, který zamítl žalobu proti rozhodnutí MPSV ze dne 13.7.2004. Zrušil jej z důvodu nezákonnosti tohoto rozhodnutí, neboť Městský soud v Praze se ztotožnil s názorem MPSV i prvoinstančního orgánu (úřadu práce) o správnosti přiznání nároku na hmotné zabezpečení v „nulové výši“. Nejvyšší správní soud vyslovil, že v předmětné věci měl úřad práce nahradit zjištěné skutečnosti podpůrně částkou životního minima osoby starší 26 let platného a účinného v době rozhodování úřadu práce o nároku na hmotné zabezpečení v souladu s ustanovením § 17 odst. 4 zákona o zaměstnanosti. Přiznáním nároku na hmotné zabezpečení v „nulové“ výši došlo k nezákonnému posouzení nároku stěžovatele a k zásahu do jeho práv, které mu tehdejší zákonná úprava přiznávala. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.4.2009 zrušil rozhodnutí MPSV ze dne 13.7.2004 č.j. 2004/23483-44 a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným názorem, který již vyslovil Nejvyšší správní soud, tedy použití ust. § 17 odst. 4 zákona o zaměstnanosti.

[12] Nutno říci, že MPSV sice novým rozhodnutím ze dne 27.5.2009 zrušilo rozhodnutí Úřadu práce v Karviné ze dne 30.3.2004 s tím, že je vázán názorem vysloveným Městským soudem v Praze a nárok na hmotné zabezpečení měl úřad práce přiznat ve výši podle ust. § 17 odst. 4 zákona o zaměstnanosti z částky životního minima platné pro jednotlivce občana staršího 26 let ke dni 1.1.2004, avšak současně odkázal nad rámec rozhodnutí soudů na prekluzivní lhůtu danou v ust. § 18 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb. V důsledku právě odkazu na ust. § 18 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb. se odvíjelo další řízení.

[13] Prvoinstanční orgán znovu ve věci rozhodoval dne 9.10.2009. Žalobci ve výroku přiznal hmotné zabezpečení v částkách, jak je uvedeno v odst. 10 tohoto rozhodnutí. V odůvodnění uvedl, že výše je stanovena za použití ust. § 17 odst. 4 zákona o zaměstnanosti, avšak současně uvedl, že vzhledem k ust. § 18 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb. nebude možné toto rozhodnutí s ohledem na vzniklou prekluzi realizovat a přiznané hmotné zabezpečení vyplatit, neboť je vázán právním názorem MPSV. K odvolání bylo toto rozhodnutí úřadu práce odvolacím orgánem zrušeno pro jeho vnitřní rozporuplnost, neboť není možné, aby bylo přiznáno hmotné zabezpečení a v odůvodnění konstatováno, že tento nárok mu vyplacen nebude. Současně však odvolací orgán jednoznačně úřad práce zavázal k postupu dle § 66 odst. 1 písm. f) právního řádu účinného ke dni, kdy bude rozhodovat, neboť s odvoláním na ust. § 18 odst. 2 zákona o zaměstnanosti došlo k prekluzi.

[14] Výsledkem řízení, v rámci kterého soud vytknul správnímu orgánu nezákonnost rozhodnutí z důvodu nesprávného právního názoru při stanovení výše hmotného zabezpečení, je usnesení o zastavení řízení, poněvadž nárok prekludoval.

pokračování 8 -- 38Ad 19/2010

[15] Účinnost zákona č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti skončila dnem 30.9.2004, neboť od 1.10.2004 nabyl účinnosti zákon o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. Ust. § 18 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb. upravuje prekluzi nároku na hmotné zabezpečení a zní: Zjistí-li se dodatečně, že hmotné zabezpečení bylo přiznáno nebo poskytováno v nižší částce, než v jaké náleželo, anebo že bylo uchazeči o zaměstnání neprávem odepřeno, popřípadě přiznáno od pozdějšího dne, než od kterého náleželo, hmotné zabezpečení se dodatečně přizná, zvýší nebo doplatí. Nárok na dodatečné poskytnutí hmotného zabezpečení nebo jeho části zaniká uplynutím lhůty tří let, která počíná běžet ode dne, od kterého hmotné zabezpečení nebo jeho část náleželo. Přechodná ustanovení zákona č. 435/2004 Sb. neupravuje otázku běhu prekluzivní lhůty, která započala běžet před 1.10.2004, proto je nutno na souzenou věc aplikovat ustanovení zákona č. 1/1991 Sb.

[16] S ohledem na uvedené v odst. 15 tohoto rozhodnutí soud dospěl k závěru, že v souzené věci nelze použít ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb. z následujících důvodů. Uvedené ustanovení totiž řeší pouze takovou situaci, která nastala po nabytí právní moci rozhodnutí o přiznání či nepřiznání hmotného zabezpečení nebo úpravě její výše. Takovou situaci je možno označit jako řízení o změně hmotného zabezpečení. Může se přitom jednat o skutečnosti nově nastalé nebo o skutečnosti, které sice nastaly dříve, avšak v době rozhodování tyto nebyly známy, byly přehlédnuty, a přihlíží se k nim tedy dodatečně. Přitom toto ustanovení lze použít jen pro uplatnění nároku po určitou dobu, tj. dobu tří let. V souzené věci se však v žádném případě o takový případ nejedná. Řízení bylo zahájeno 15.1.2004, 16. dnem po podání žádosti o zprostředkování zaměstnání. Pravomocné rozhodnutí správního orgánu ve věci nároku „v nulové výši“ bylo soudem zrušeno z důvodu nesprávného právního posouzení, nikoliv z důvodu nějaké nově známé skutečnosti. Nesprávné právní posouzení věci správním orgánem včas uplatněného nároku zjištěné v řízení o žalobě soudem nelze ztotožnit s dodatečným zjištěním nějaké skutečnosti, jak to má na mysli citované ustanovení.

[17] Ust. § 18 zákona č. 1/1991 Sb. nemá žádnou další prekluzívní lhůtu. Odlišná úprava byla zakotvena až v zákoně č. 435/2004 Sb., konkr. v § 54 odst. 4, avšak v předmětné věci nelze toto ustanovení aplikovat s ohledem na přechodná ustanovení cit.zákona.

[18] Soud pro úplnost věci nemůže odhlédnout od situace, která vyvolala vydání napadeného rozhodnutí a právní názor o zastavení řízení. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 17.2.2009 a následně Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 9.4.2009 se vůbec nezabývaly možností prekluze jednotlivých splátek dávky. MPSV však v realizačním rozhodnutí dne 27.5.2009 nad rámec pokynu zrušujících závěrů rozsudků Nejvyššího správního soudu i Městského soudu v Praze se prekluzí zabývalo a v dalším „kole řízení“ ve svém rozhodnutí ze dne 8.1.2010 poukázalo mimo jiné na to, že soudy se nemohly zabývat prekluzí, neboť tak mohly činit jen k námitce účastníka řízení a tato vznesena nebyla, přičemž poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu – rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Afs pokračování 9 -- 38Ad 19/2010

86/2007-161. Nutno zdůraznit, že v průběhu roku 2009 došlo k posunu judikatury ohledně otázky prekluze a Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 2.4.2009 čj. 1 Afs 145/2008-135, publ. pod č. 1851/2009 Sb. NSS (dostupné na www.nss) začal respektovat do té doby ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 17.7.2007 sp. zn. IV. ÚS 545/07, ze dne 1.7.2008 sp. zn. III. ÚS 1420/07, ze dne 23.4.2009 sp.zn III. ÚS 1463/07, ze dne 21.4.2009 sp.zn. II. ÚS 1464/07, ze dne 6.5.2009 sp. zn. I. ÚS 1419/07, ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1464/2007), a to že k prekluzi je nutno přihlédnout z úřední povinnosti.

[19] S ohledem na uvedené v odst. 18 nelze však MPSV vytknout, že nad rámec zavazujícího pokynu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.4.2009 se zabýval i otázkou prekluze, neboť správní orgán z úřední povinnosti musí otázku prekluze zkoumat. Dle názoru soudu však správní orgány dospěly k nesprávnému závěru, tak jak je již uvedeno v odst. 16 tohoto rozhodnutí.

[20] Soud neshledal důvodnou námitku žalobce o nicotnosti napadeného rozhodnutí pro jeho vnitřní rozpornost a nevykonatelnost. Za nicotné je nutné prohlásit správní rozhodnutí, které trpí takovými závažnými vadami, že jej vůbec není možné za správní rozhodnutí považovat. Nicotnost vysloví soud vždy v případě rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu (§ 77 odst. 2 správního řádu). Takové vady však Krajský soud v případě napadeného usnesení neshledal.

VI.

Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

[21] Soud vyhověl žalobě a napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s.ř.s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Žalovaný v dalším řízení znovu ve věci rozhodne, přičemž bude vycházet z právního názoru soudu, že nárok na hmotné zabezpečení neprekludoval.

[22] Soud nevyhověl návrhu žalobce o zavázání žalovaného přihlédnout při výpočtu dávky k mzdovým nárokům, které mu vznikly v důsledku rozhodnutí soudu v pracovně právním sporu, neboť v projednávané věci soud dospěl k závěru, že správní rozhodnutí posoudilo věc nesprávně, jestliže řízení zastavilo z důvodu prekluze, přičemž nejde o případ, kdy účastník, ačkoliv zákon porušen byl, na svých právech nebyl nijak dotčen. Soud v takovém případě nemůže sám ani právně ani skutkově „vykročit“ jiným směrem a předjímat stanovisko, jež by v prvém sledu měl zaujmout správní orgán.

[23] O náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku) bylo rozhodnuto dle ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. věta první, podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti pokračování 10 - - 38Ad 19/2010

účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že úspěšný žalobce byl po část řízení zastoupen advokátem, byla přiznána odměna advokáta podle vyhl. č. 177/1996 Sb. za dva úkony (převzetí věci a sepsání žaloby) dle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky) á 2.100,- Kč, (§ 9 odst . 2 cit. vyhl.) a dále 2x režijní paušál á 300,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhl.), celkem 4.800,- Kč. Tato bude vyplacena k rukám advokáta tak, jak ve výroku uvedeno.

Poučení : Kasační stížnost proti tomuto rozsudku lze podat pouze za podmínek stanovených v § 102 a následující s.ř.s. ve lhůtě do dvou týdnů po doručení rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu se sídlem v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě ve dvou písemných vyhotoveních.

Kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozsudku je n e p ř í p u s t n á (§ 104 odst. 2 s.ř.s.).

V Ostravě dne 16. března 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Jana Záviská, v.r. Iva Charvátová - samosoudkyně -

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru