Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

38 Ad 14/2010 - 45Rozsudek KSOS ze dne 14.04.2011

Prejudikatura

15 Ca 160/2007 - 31

6 As 39/2006

10 Ca 66/2004 - 32


přidejte vlastní popisek

38 Ad 14/2010 – 45

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Miroslavy Honusové

v právní věci žalobce: HELP FAST, s.r.o., se sídlem Jaroměřice nad Rokytnou,

Poděbradova 1129, zastoupený Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem

Rosice, Palackého nám. 19, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se

sídlem Opava, Horní náměstí 103/2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne

15.1.2010, č.j. 2440/1.30/09/14.3, ve věci správních deliktů,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal, aby bylo upuštěno od pokuty ve výši 100.000,- Kč, která mu byla uložena rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen „OIP“) ze dne 10.11.2009, č.j.: 5471/9.21/09/14.3-RZ, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání správních deliktů:

1) Na úseku agenturního zaměstnávání podle ust. § 33a odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“), tím, že porušil povinnost stanovenou v ust. § 309 odst. 2 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), konkrétně tím, že písemný pokyn, kterým přiděloval zaměstnance k dočasnému výkonu práce u uživatele, neobsahoval informaci o pracovních a mzdových podmínkách srovnatelného zaměstnance uživatele, konkrétně se jednalo o „Pokyn k dočasnému přidělení zaměstnance agentury práce k uživateli“ ze dnů 1.4.2008, 1.5.2008 a 13.5.2008 u OIP blíže identifikovaných zaměstnanců k uživateli IMPACT INDUSTRY BRNO, a.s.

2) Na úseku pracovní doby podle ust. § 28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce tím, že nerozvrhl pracovní dobu v období od 30.6.2008 do 12.7.2008 a od 24.7.2008 do 3.8.2008 tak, aby měl zaměstnanec T. V. K., nar. X, mezi

koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek v týdnu během každého období 7 po sobě jdoucích kalendářních dnů v trvání alespoň 35 hodin, event. nejméně 24 hodin, s tím, že zaměstnanci bude poskytnut nepřetržitý odpočinek v týdnu tak, aby za období 2 týdnů činila délka tohoto odpočinku celkem alespoň 70 hodin. Žalobce tedy jako zaměstnavatel nesplnil ust. § 92 odst. 1 a 3 zákoníku práce.

3) Na úseku odměňování zaměstnanců podle ust. § 26 odst. 1 písm. d) zákona o inspekci práce tím, že neposkytl zaměstnanci mzdu nebo náhradní volno za práci přesčas, přičemž OIP vyjmenoval celkem 9 dotčených zaměstnanců s uvedením počtu hodin práce přesčas u každého z nich a období, kdy tyto práce vykonali. Žalobce tím tedy nesplnil povinnost dle ust. § 114 odst. 1 zákoníku práce.

4) Na úseku odměňování zaměstnanců podle ust. § 2 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce tím, že neposkytl příplatek za práci v noci 3 zaměstnancům, které OIP ve svém rozhodnutí vyjmenoval s uvedením konkrétních dat, kdy jimi byla konána práce v noci a odpracované doby. Žalobce tím nesplnil ust. § 116 zákoníku práce.

5) Na úseku odměňování zaměstnanců podle ust. § 26 odst. 1 písm. i) zákona o inspekci práce tím, že provedl srážky ze mzdy u celkem 9 OIP vyjmenovaných zaměstnanců s uvedením konkrétních srážek u každého z nich, aniž by byla s těmito zaměstnanci uzavřena dohoda o srážkách ze mzdy. Tím žalobce nesplnil povinnost dle ust. § 146 písm. b) ve spojení s § 327 zákoníku práce.

6) Na úseku náhrad podle ust. § 27 zákona o inspekci práce tím, že neposkytl zaměstnanci L. A. T., který u žalobce pracoval na základě pracovní smlouvy od 1.4.2008 do 31.12.2008, náhradu mzdy za 10 dnů nevyčerpané poměrné části dovolené za rok 2008, na kterou tomuto zaměstnanci vznikl nárok. Tím žalobce nesplnil povinnost dle ust. § 222 odst. 2 zákoníku práce.

Proti prvoinstančnímu rozhodnutí OIP podal žalobce odvolání, které bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 15.1.2010, č.j.: 23440/1.30/09/14.3, zamítnuto a současně bylo potvrzeno prvoinstanční rozhodnutí.

Žalobce uvedl, že je pracovní agenturou a k 1) správnímu deliktu namítl, že ze smlouvy o dočasném přidělování s následným zprostředkováním zaměstnanců ze dne 18.2.2008 plyne, že přílohou této smlouvy byla objednávka dočasného přidělení a pokyn k dočasnému přidělení, kdy v rámci příslušného vzoru objednávky k dočasnému přidělení bylo zahrnuto i sdělení uživatele o podmínkách srovnatelného zaměstnance a kopie této objednávky měla dle dohody stran být nedílnou součástí pokynu k dočasnému přidělení konkrétního zaměstnance žalobce. Objednávka pak byla ze strany uživatele učiněna písemnou formou dne 28.2.2008, ale uživatel pouze obecně uvedl „dle kvalifikace a praxe, dle vykonané práce včetně plnění výrobních norem apod.“. Konkrétní údaje pak uživatel ani přes výzvy žalobce nedodal a nepředložil ani jakékoliv výrobní normy.

K 2) správnímu deliktu žalobce nic nenamítal a ke 3) správnímu deliktu vznesl námitku, že zaměstnancům práci přesčas nad rámec stanovený zákoníkem práce nenařizoval a zaměstnanci tudíž nekonali práci přesčas ve zdokumentovaném rozsahu na základě jeho nařízení. Ve vztahu k odměňování dotčených zaměstnanců připustil své pochybení, které bylo zapříčiněno neznalostí aktuálního znění pracovněprávních předpisů. K tomu dále uvedl, že dotčení zaměstnanci vůči němu nesrovnalosti neuplatňovali, popřípadě na ně nemá ani kontakt.

K 4) správnímu deliktu žalobce uvedl, že při dočasném přidělení zaměstnance k výkonu práce se zaměstnanec fakticky nachází v místě pracoviště uživatele, v daném případě v areálu IMPACT INDUSTRY BRNO, a.s, kde žalobce neměl a nemá faktickou možnost být neustále přítomen, aby kontroloval, zda zaměstnanci

pracují pouze 5 dnů v týdnu a nepracují v noci, což nebylo s uživatelem dohodnuto. Od měsíce září 2008 si sám zpracovával docházku zaměstnanců a podklady, které byly získány od uživatele, jsou v tomto směru zavádějící. Dále opět uvedl, že dotčené osoby vůči němu nesrovnalosti neuplatňovaly, resp. na některé z nich nemá ani kontakt.

K 5) správnímu deliktu žalobce namítl, že uživatel poskytl zaměstnancům za září 2008 mzdu vyšší, než která jim příslušela, proto dotčeným zaměstnancům provedl srážky ze mzdy, neboť šlo o bezdůvodné obohacení na jejich straně, které byli povinni vrátit. Se zaměstnanci se tedy dohodl na tom, že jim neoprávněně vyplacenou mzdu bude srážet ze mzdy, ale je jeho pochybením, že tato dohoda nebyla učiněna v písemné formě. K tomu opět uvedl, že dotčené osoby vůči němu nesrovnalosti neuplatňovaly, resp. na některé z nich nemá ani kontakt.

K 6) správnímu deliktu žalobce uvedl, že L. A. T., kterému neměl poskytnout při skončení pracovního poměru náhradu mzdy za 10 dnů nevyčerpané dovolené na zotavenou, zřejmě vycestoval zpět do vlasti, resp. neznámo kam, a nebylo tedy objektivně možné otázku poskytnutí těchto náhrad uzavřít.

Na základě výše uvedeného žalobce namítl, že nebyly naplněny znaky subjektivní stránky správních deliktů (zavinění) a s poukazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15.1.2008, č.j. 2 As 34/2006-73, namítl nedostatečnost popisu jednání žalobce ve skutkových větách výroku rozhodnutí OIP s tím, že skutky nejsou řádně individualizovány a nepřezkoumatelná jsou také odůvodnění rozhodnutí správních orgánů, neboť nejsou zejména přesvědčivě vysvětleny důvody, které k jejich vydání správní orgány vedly.

Žalobce namítl nepřiměřenost výše uložené sankce s tím, že OIP při jejím ukládání nezvážil všechny rozhodné skutečnosti a pokuta je nepřiměřeně vysoká. Správní orgány měly při rozhodování o výši pokuty také zhodnotit, že šlo o první necelý rok provozování agentury práce, kdy docházelo ještě k postupnému „vychytávání“ nedostatků, že se správními orgány spolupracoval, že na jeho straně byla faktická nemožnost ovlivnění některých skutečností a postupů, které se odehrály u uživatele, že pokud se dopustil nějakého protiprávního jednání, bylo to pouze v rovině nedbalosti zapříčiněné neznalostí, že nastalé situace upřímně lituje, vzal si z ní ponaučení a již sama skutečnost projednání správních deliktů postačuje k jeho nápravě, že nemá žádný hodnotnější majetek a sankce by pro něj měla likvidační účinek, neboť ji není schopen zaplatit jednorázově.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se vypořádal se všemi odvolacími námitkami, které jsou shodné s námitkami žalobními. Dále poukázal na to, že ani nyní nepředkládá žalobce důkazy o tom, že se správních deliktů nedopustil, přičemž odpovědnost za dané správní delikty je koncipována jako odpovědnost objektivní (tj. bez ohledu na zavinění) a k subjektivní stránce se přihlíží až při rozhodování o výši sankce.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (ust. § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s.ř.s.“) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že OIP provedl u žalobce ve dnech 13.2.2009 až 14.5.2009 podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce kontrolu, jejímž předmětem bylo dodržování povinností dle § 3 odst. 1 písm. a), b) a § 3 odst. 2 písm. a), b) zákona o inspekci práce. O výsledcích této kontroly sepsal

OIP protokol ze dne 14.5.2009, s jehož obsahem byl téhož dne žalobce seznámen a svého práva na přezkoumání protokolu nevyužil. Poté OIP zahájil oznámením ze dne 17.9.2009, které bylo žalobci doručeno dne 30.9.2009, se žalobcem správní řízení. Žalobce se k zahájení správního řízení vyjádřil přípisem ze dne 25.10.2009, v němž uplatnil shodné námitky jako v nyní podané žalobě a při nahlédnutí do spisu dne 5.11.2009 poukázal na skutečnosti, jež jsou rovněž shodně v žalobě uvedeny, a které by měl OIP při případném uložení pokuty zvážit. Poté OIP ve věci rozhodl

rozhodnutím ze dne 9.11.2009, jímž také řízení zahájené v části týkající se spáchání správních deliktů na úseku pracovní doby podle ust. § 28 odst. 1 písm. p) zákona o inspekci práce zastavil s tím, že se nepodařilo prokázat, že by žalobce nařídil

zaměstnancům práci přesčas ve vyšším rozsahu, než je její týdenní nebo roční rámec vyplývající ze zákoníku práce a tím by porušil ust. § 93 odst. 2 zákoníku práce a tento delikt se tedy nestal. Své rozhodnutí OIP i k námitkám žalobce odůvodnil tím, že u 1) správního deliktu sice chápe námitku neochoty uživatele k naplnění smluvních ujednání, ale to nic nemění na skutečnosti, že žalobce nesplnil ust. § 309 odst. 2 písm. f) zákoníku práce, který jednoznačně danou povinnost agentuře práce jako zaměstnavateli ukládá, přičemž je věcí ujednání smluvních stran, aby si zajistily naplnění povinností ve smlouvě sjednaných a tato povinnost má mimo jiné chránit zaměstnance před nerovným či méně příznivým zacházením oproti zaměstnancům uživatele. K 2) správnímu deliktu uvedl, že nejde jen o právo zaměstnance, ale poskytování nepřetržitého odpočinku v týdnu a mezi směnami je rovněž v zájmu zaměstnavatele, protože odpočinutý zaměstnanec podává při práci lepší výkony. K 3) správnímu deliktu OIP uvedl, že žalobce dané pochybení uznává s odkazem na jeho vyjádření ze dne 25.10.2009 a k 4) správnímu deliktu nezpochybnil tvrzení žalobce, že nemá možnost být celodenně přítomen a kontrolovat u uživatele, zda jeho zaměstnanci pracují jen 5 dnů v týdnu a nepracují v noci, což jej však nezprošťuje povinnosti kontrolovat, že se tak neděje. Z evidence docházky a předložených dokladů je přitom zřejmé, že zaměstnanci žalobce pracovali v noci,

přesčas, o sobotách i nedělích. Tyto doklady měl přitom žalobce k dispozici a měl tedy reálnou možnost z toho vyvodit příslušné závěry, tj. vyplatit zaměstnancům příplatky ke mzdě za vykonanou práci, popř. vstoupit s uživatelem v jednání a případně projevit nesouhlas s přidělováním práce přesčas, práce v noci atd. Nelze

se tedy dovolávat toho, že jde o pochybení uživatele způsobené nedodržením smluvních ujednání a zprostit se tím odpovědnosti. K 5) správnímu deliktu uvedl, že sice nezpochybňuje tvrzení žalobce o tom, že uživatel poskytl přiděleným zaměstnancům za odpracovanou dobu měsíce září 2008 mzdu vyšší, než jim příslušela, ale není přípustné, aby žalobce jako zaměstnavatel sám o své vůli prováděl srážky ze mzdy zaměstnance. Žalobce pak uvádí, že šlo jen o jeho přesvědčení o bezdůvodném obohacení na straně dotčených zaměstnanců, které tito byli povinni sami vrátit. Žalobce však neprokázal, že by ve smyslu § 331 zákoníku práce tito zaměstnanci věděli nebo museli z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené a rovněž žalobce neprokázal, že by se s těmito zaměstnanci na vrácení daných částek dohodl. Žalobce tedy měl povinnost uzavřít se zaměstnanci písemnou dohodou o srážkách ze mzdy. K 6) správnímu deliktu OIP uvedl, že se žalobcem nelze souhlasit, neboť zaměstnanec L. A. T. nezmizel, ale žalobce s ním ukončil pracovní poměr dohodou a bylo věcí žalobce, který souhlasil s tímto ukončením pracovního poměru, aby měl též vypořádány všechny náležitosti vyplývající z pracovního vztahu. Při určení výše pokuty OIP přihlédl k závažnosti správních deliktů, vzal za prokázáno, že se jich žalobce dopustil z nedbalosti a přihlédl i k poměrům žalobce, kdy vyšel z toho, že jde o zaměstnavatele, který zaměstnává 25 – 49 zaměstnanců. Dále přihlédl i k chování

žalobce v průběhu kontroly a v průběhu správního řízení, k tomu, že došlo i k porušení povinností ze strany uživatele a k nemožnosti ovlivnění některých

skutečností a postupů žalobcem, jakož i k tomu, že v případě žalobce jde teprve o nedávno vzniklý subjekt. Zohlednil také horní hranici výše pokuty, která u správních

deliktů 4) a 5) činí až 2.000.000,- Kč s tím, že nepovažuje za nutné ukládat pokutu při horní hranici, ale toliko v uvedené výši. Proti tomuto rozhodnutí OIP podal žalobce odvolání, v němž uplatnil tytéž námitky jako v nyní podané žalobě a o jeho odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Své rozhodnutí odůvodnil žalovaný s obdobnými argumenty, které použil OIP a dále zdůraznil, že správní delikty právnických osob jsou konstruovány jako delikty s objektivní odpovědností, proto se nezkoumá případné zavinění. K námitce neurčitosti výroku rozhodnutí OIP uvedl, že by šlo o přílišný formalismus, pokud by popis skutku musel vždy bez rozdílu obsahovat např. místo spáchání, i když toto je zcela irelevantní a výrok prvoinstančního rozhodnutí tak obsahuje dostatečný popis jednotlivých skutků, jimiž byly naplněny skutkové podstaty spáchaných správních deliktů. Žalovaný shledal rovněž odůvodnění rozhodnutí OIP plně přezkoumatelným a k výši ukládané sankce se ztotožnil s odůvodněním OIP s tím, že následky porušení povinností lze spatřovat především v protiprávním zadržování, resp. omezení možnosti disponování poškozených zaměstnanců se zákonnými příplatky a náhradou mzdy, protiprávním omezením nepřetržitého odpočinku mezi směnami, což může ovlivnit zdravotní stav a výkonnost daného zaměstnance. Pokutu žalovaný neshledal ani jako nepřiměřenou, neboť byla uložena jako souhrnná za 6 správních deliktů, porušení povinností žalobcem vykazuje značnou míru společenské nebezpečnosti a opět se i zde ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí OIP.

Krajský soud v prvé řadě konstatuje, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou plně přezkoumatelná, neboť jsou z nich bez jakýchkoliv pochybností zjevné důvody, které správní orgány k jejich rozhodnutí vedly, podklady, z nichž při posuzování zjištěného skutkového stavu vycházely (zejména protokol o provedené kontrole, který ani žalobce nijak nezpochybnil), úvahy, podle nichž postupovaly při hodnocení provedených důkazů, jakož i ustanovení právních předpisů, podle nichž dané správní delikty hodnotily. Odůvodnění správních orgánů obou stupňů jsou v těchto směrech poměrně podrobná a rovněž popis skutků, v nichž jsou spatřovány správní delikty, ve výroku rozhodnutí OIP je zcela dostatečný, uvedený tak, že vylučuje možnost, aby tyto skutky byly zaměněny s jiným jednáním žalobce, neboť jsou dostatečně individualizovány uvedením jmen a dat narození jednotlivých zaměstnanců, obdobím, v nichž k protiprávnímu jednání docházelo, přesnou specifikací žalobce jako zaměstnavatele i identifikací uživatele, identifikací smlouvy a pokynů, na základě nichž a kdy byli zaměstnanci přiděleni, dále uvedením údajů o počtech hodin přesčasové práce jednotlivých zaměstnanců, za níž nedostali mzdu

nebo náhradní volno, uvedením časových úseků práce v noci u jednotlivých jmenovaných zaměstnanců, za něž by jim příslušel příplatek, jakož i vyčíslením neoprávněně provedených srážek ze mzdy včetně uvedení měsíce, kdy ke srážce u jednotlivých zaměstnanců došlo. S ohledem na uvedené i povahu věci bylo zcela

nadbytečné uvádět také místo, kde ke spáchání správních deliktů mělo dojít.

Zcela dostatečná a přezkoumatelná jsou také odůvodnění rozhodnutí správních orgánů při hodnocení kritérií podle § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce, kdy správní orgány přihlédly ke všem kritériím v tomto ustanovení uvedeným a náležitě se s nimi také vypořádaly, přičemž neopomenuly ani skutečnosti namítané

žalobcem.

K žalobním námitkám, že nebyly naplněny znaky skutkových podstat předmětných správních deliktů, a to zejména jejich subjektivní stránka, krajský shodně se žalovaným konstatuje, že odpovědnost za předmětné správní delikty je odpovědností objektivní, tj. bez ohledu na zavinění (srov. rozsudek vrchního soudu v Praze ze dne 14.1.1997, č.j. 7 A 185/94-23), a k jejich subjektivní stránce lze proto přihlédnout teprve při rozhodování o výši ukládané sankce. S touto otázkou se správní orgány podrobně ve svých rozhodnutích vypořádaly a krajský soud se s jejich závěry i ve vztahu k jednotlivým správním deliktům plně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Správní orgány správně posoudily také námitku žalobce vůči spáchání 6) správního deliktu, kdy výstižně poukázaly na to, že žalobce s L. A. T. ukončil pracovní poměr dohodou a bylo tedy záležitostí žalobce, který s tímto způsobem ukončení pracovního poměru souhlasil, aby současně s tímto zaměstnancem vypořádal všechny náležitosti vyplývající z tohoto pracovněprávního vztahu. Žalobní námitky v tomto směru žalobcem vznesené tedy nejsou důvodné.

S ohledem na to, že žalobce se domáhal podle § 65 odst. 3 s.ř.s. pouze upuštění od uložené pokuty, zabýval se krajský soud tím, zda pokuta nebyla správními orgány uložena ve zjevně nepřiměřené výši (§ 78 odst. 2 s.ř.s.), přičemž přihlédl ke kritériím ust. § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce, podle kterého se při určení výše pokuty právnické osobě přihlédne k jejím poměrům, k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Jak již bylo výše uvedeno, správní orgány

obou stupňů se s těmito kritérii ve svých rozhodnutích vypořádaly a rovněž krajský soud se s jejich hodnocením ztotožňuje, neboť je třeba vzít rovněž v úvahu, že žalobci je pokuta ukládána za celkem šest správních deliktů, a to vůči několika zaměstnancům, nejde tedy jen o zcela ojedinělé vybočení žalobce z mezí právních norem. Žalobce v tomto směru neomlouvá neznalost právních předpisů, neboť je výlučně jeho věcí, aby se v případě, že hodlá podnikat v nějakém oboru činnosti, seznámil s právní úpravou tohoto oboru se týkající. Na stranu druhou správní orgány správně přihlédly i k poměrům žalobce, kdy jde o zaměstnavatele, který zaměstnává 25 – 49 zaměstnanců a zohledněno bylo i chování žalobce v průběhu kontroly a správního řízení, jakož i to, že došlo k porušení povinností také ze strany uživatele

a v některých případech neměl žalobce reálně možnost ovlivnit některé skutečností a postupy (např. nařízení přesčasů jeho zaměstnancům). V neposlední řadě bylo bráno v potaz i to, že v případě žalobce jde teprve o nedávno vzniklý subjekt. Přestože posledně uvedené skutečnosti svědčí ve prospěch žalobce, musí být při rozhodování o výši ukládané pokuty zohledněny také výše uvedené skutečnosti svědčící v jeho neprospěch, tj. zejména to, že se dopustil šesti správních deliktů a jeho chováním bylo dotčeno více zaměstnanců, což představuje, jak správně uvádí

žalovaný, značnou míru společenské nebezpečnosti pro společnost ve vztahu k porušeným povinnostem stanoveným zákonem na ochranu společenských hodnot, mezi něž náleží nepochybně právo zaměstnanců na mzdu včetně náhrady mzdy a příplatků ke mzdě, právo zaměstnance na nepřetržitý odpočinek v týdnu a jeho

ochrana jako zaměstnance agentury práce před nerovným či méně příznivým zacházením oproti zaměstnancům uživatele. Významu těchto chráněných hodnot odpovídá také to, že horní hranice výše pokuty, kterou lze uložit za správní delikt dle ust. § 26 odst. 1 písm. d) zákona o inspekci práce, je 1.000.000,- Kč, za správní delikt dle ust. § 26 odst. 1 písm. f) a písm. i) zákona o inspekci práce 2.000.000,- Kč, za správní delikt dle ust. § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce 200.000,- Kč, za správní delikt dle ust. § 28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce 1.000.000,- Kč a za správní delikt dle ust. § 33a odst. 1 zákona o inspekci práce 1.000.000,- Kč. Za

této situace krajský soud i s přihlédnutím ke všemu výše uvedenému včetně toho, že žalobce svého protiprávního jednání lituje, musí dojít k závěru, že pokuta ve výši 100.000,- Kč uložená při samé dolní hranici zákonem stanovených sazeb, přestože se žalobce dopustil více výrazně společensky nebezpečných jednání, není uložena ve zjevně nepřiměřené výši ve smyslu § 78 odst. 2 s.ř.s. a nejsou dány důvody pro upuštění od jejího uložení, resp. pro její snížení. Žalobce přitom ani nijak blíže nerozvedl a neprokázal své jen obecné tvrzení, že pokuta uložená v této výši by pro něj měla likvidační charakter, přičemž skutečnost, že nemá hodnotnější majetek, odpovídá v zásadě charakteru jeho podnikatelské činnosti jako agentury práce, u níž nelze předpokládat, že by vlastnila např. hodnotné výrobní stroje, nemovitosti apod.

Ze všech výše uvedených důvodů tedy krajský soud podanou žalobu podle § 78 odst. 8 s.ř.s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. s přihlédnutím k tomu, že procesně plně úspěšnému žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 14. dubna 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Monika Javorová, v.r. Iva Charvátová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru