Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

38 A 7/2019 - 73Rozsudek KSOS ze dne 23.04.2020

Prejudikatura

10 As 294/2016 - 29


přidejte vlastní popisek

38A 7/2019 - 73

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci

žalobce: JUDr. F. K.

zastoupený advokátkou Mgr. Petrou Raškovou
sídlem Šaldova 466/34, 186 00 Praha 8

proti žalovanému: Ministerstvo dopravy České republiky
sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1

za účasti: Ředitelství silnic a dálnic České republiky
sídlem Na Pankráci 546/56, 140 00 Praha 4
zastoupené advokátem Mgr. Janem Vaníčkem
sídlem U Prašné brány 1078/1, 110 00 Praha 1

o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 14.11.2019 č.j. 109/2019-120-STSP/3, ve věci povolení stavby

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 6.5.2019 č.j. KUKHK-4834/DS/2019-13(Tl), jímž správní orgán 1. stupně povolil stavbu „D11 stavba 1107Smiřice – Jaroměř“ v rozsahu stavebních objektů SO 112 Okružní křižovatka přeložky I/33 a I/37, SO 112.1 Provizorní přeložka silnice I/37, SO 112.2 Okružní křižovatka přeložky I/33 a I/37 – připojení silnice I/33, SO 310 Dešťová kanalizace přeložky silnice I/33 – část II., SO 352 Dešťová usazovací nádrž na SO 310, SO 802 Vegetační úpravy I/33.

2. Žalobce uvedl, že je vlastníkem pozemku p. č.X v k. ú. Hořenice, okres Náchod (dále také „pozemek 1“), určeného ke stavbě „Dálnice D11, stavba 1107 Smiřice – Jaroměř“, jejíž nedílnou součástí je i stavba stavebního objektu SO 112 – Okružní křižovatka přeložky I/33 a I/37. Žalobce je také vlastníkem pozemku p. č. X v k. ú. Hořenice, okres Náchod (dále také „pozemek 2“), určeného k odvodnění stavby předmětné dálnice. Správní orgány podle žalobce 1) pominuly skutečnosti, prokazující úmysl ŘSD ČR (dále také „stavebník“) realizovat nejprve tzv. černou stavbu – stavebník ještě před vydáním stavebního povolení vytýčil žalobcův pozemek 1 jako součást dálnice a provedl geologický průzkum. Dále přeprojektoval dálnici v části týkající se žalobcových pozemků s cílem „dostat žalobce ze hry“ a snažil se zařídit vícenáklady firmám podílejícím se na stavbě dálnice tím, že rozdělil původně jednu stavbu na 4 části. 2) Žalobce s pomocí citací právních předpisů (nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1315/2013 – ohledně rozvoje transevropské dopravní sítě, zákona č. 13/1997 Sb. - § 4, § 12 – co je součástí dálnice, vyhlášky č. 104/1997 Sb. - § 2 – že se dálnice označují písmenem D a číslem) dovozuje, že jsou-li stavby zákonem definovány jako součást jedné věci – dálnice, nemohou být rozděleny ani pro účely stavebního řízení, neboť nelze zaručit jejich funkčnost a úplnost. O stavbě dálnice – jednoho funkčního celku – nelze proto podle žalobce rozhodovat v několika stavebních řízeních, mělo o ní rozhodovat pouze ministerstvo dopravy jako speciální stavební úřad ve věcech dálnic podle § 40 odst. 2 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb. (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Rozhodnutí vydané krajským úřadem je proto nicotné. K posuzování stavby jako jednoho funkčního celku žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 11.11.2014 sp. zn. 6 As 207/2014. K nepříslušnosti stavebního úřadu žalobce argumentoval rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 16 Ca 492/96. Žalobce dále namítl 3) rozpor stavebního povolení s veřejným zájmem, neboť státu vznikne škoda rozdělením dálnice, poukazoval na historii dálnice D11 stavbu 1105 u Hradce Králové (případ paní H.). Stavebník podle žalobce plýtvá veřejnými prostředky (žalobce poukázal na šetření NKÚ), žalovaný podle žalobce neposoudil otázku, zda nevyjasněnost majetkových vztahů a nevydání stavebního povolení na celou stavbu nepovede k dalším nákladům, resp. škodám na majetku státu. Žalobce také namítl 4), že byl stavebním povolením neústavně omezen, když správní orgány nesprávně interpretovaly § 184a odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb. (dále jen „stavební zákon“). K této námitce uvedl, že stavebník vzal nejprve svou žádost částečně zpět, aby mohl využít nové právní úpravy, a správní orgány zcela odhlédly od tohoto šikanózního výkonu práva stavebníkem. Dále namítl, že se správní orgány nevypořádaly s jeho námitkou protiústavního výkladu tohoto ustanovení, když jejich odkazy na judikáty NSS nejsou přiléhavé – rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná. Podle žalobce znamená § 184a odst. 3 stavebního zákona, že v případě veřejně prospěšných staveb si musí stavební úřad zjistit oprávnění stavebníka sám (tj. nemusí je dokládat stavebník), avšak takové oprávnění musí existovat ještě před rozhodnutím o povolení stavby. Tato podmínka nebyla v žalobcově případě splněna. Žalobce navrhl, aby soud v souvislosti s § 184a odst. 3 stavebního zákona předložil věc Ústavnímu soudu.

3. Žalovaný ve vyjádření mj. uvedl, že předmětné stavební povolení se týkalo pouze žalobcova pozemku 1, nikoli obou jeho pozemků. Rozsah stavebního řízení určuje stavebník svou žádostí, stavební zákon nevylučuje, aby stavba byla rozdělena a prováděla se po etapách. Stavební objekty se týkaly silnice I. třídy, o stavebním povolení správně rozhodoval v 1. stupni krajský úřad. K výkladu § 184a odst. 3 stavebního zákona se žalovaný vyjadřoval v napadeném rozhodnutí a setrvává na názoru, že stavebník musí disponovat právním titulem k nakládání s pozemkem před zahájením stavebních prací, před realizací stavby. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

4. Osoba zúčastněná na řízení (stavebník) navrhla zamítnutí žaloby. Vyjádřila se ke všem žalobcovým námitkám, a to s obdobnými závěry jako žalovaný. 5. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s.ř.s.“) napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Rozhodoval v souladu s § 51 s.ř.s. bez nařízení jednání.

6. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že řízení o povolení stavby bylo vedeno Krajským úřadem Královéhradeckého kraje k žádosti stavebníka ze dne 21.12.2018, stavba zahrnovala 6 stavebních objektů tak, jak byly specifikovány v bodě 1. odůvodnění tohoto rozsudku. V souladu s údaji katastru nemovitostí se žalobce týkaly stavební objekty SO 112, 112.2 a 802 (vše ohledně žalobcova pozemku 1). V rozhodnutí ze dne 6.5.2019, jímž byla stavba povolena, správní orgán 1. stupně též vypořádal žalobcem vznesené námitky. O žalobcově odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím dne 14.11.2019 tak, že odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu 1. stupně.

7. Krajský soud předesílá, že žalobce již v průběhu správního řízení uplatnil tytéž námitky jako nyní v žalobě, přičemž správní orgány se jimi zabývaly a vypořádaly je. 8. Pokud jde o žalobní námitku 1), žalobcovy výtky směřují k tvrzenému jednání stavebníka, nikoli k úkolům správních orgánů v řízení o povolení stavby. Správní orgán 1. stupně zcela v souladu se stavebním zákonem a zákonem č. 500/2004 Sb. (dále jen „správní řád“) vedl řízení k žádosti stavebníka, shromáždil stanoviska, přezkoumal potřebné podklady, umožnil účastníkům, aby se vyjádřili, vydal rozhodnutí a vypořádal vznesené námitky. Žalovaný pak vedl řízení o žalobcově odvolání a vydal napadené rozhodnutí. V řízení o povolení stavby nejsou správní orgány povolány k tomu, aby zkoumaly úmysly stavebníka, nýbrž k tomu, aby zkoumaly soulad žádosti s požadavky příslušných právních předpisů. Krajský soud s ohledem na tyto závěry neprováděl žádné žalobcem navržené důkazy, neboť je považoval za zcela nadbytečné. Žalobní námitka 1) je nedůvodná.

9. K žalobní námitce 2) – stavbu dálnice nelze dělit – se jednoznačně vyjadřoval již krajský soud v žalobcově věci sp. zn. 38 A 5/2018 a následně i NSS, když zamítl žalobcovu kasační stížnost ve věci sp. zn. 4 As 103/2019. Krajský soud setrvává na názoru, že je třeba rozlišovat na jedné straně právní předpisy, které řeší především definování a kategorizaci (již existujících) komunikací a otázky jejich provozu (kam lze zařadit i žalobcem zmiňované nařízení č. 1315/2013), a na straně druhé jejich výstavbu ve smyslu technických požadavků – k tomu slouží stavební zákon a jeho prováděcí předpisy. Rozdělení stavby na etapy, na stavební objekty, na soubory stavebních objektů není zapovězeno, u rozsáhlých staveb bývá naopak pravidlem. Krajský soud nesdílí žalobcovy obavy o funkčnost dálnice jako celku, v této souvislosti připomíná podmínku A21 uvedenou v rozhodnutí o povolení stavby, která se zabývá koordinací této dílčí povolované stavby se stavbou D11 stavba 1107 Smiřice – Jaroměř. Pokud jde o judikát citovaný žalobcem, soud jej považuje za nepřiléhavý, když ve věci ze dne 11.11.2014 č.j. 6 As 207/2014-36 šlo o řízení o odstranění již stojící stavby. Vzhledem k tomu, že v nyní přezkoumávané věci se

jednalo o povolení stavebních objektů týkajících se silnic I. třídy (I/33, I/37), byl v souladu s § 40 odst.3 písm.d) zákona o pozemních komunikacích příslušný k rozhodování krajský úřad, zde konkrétně Krajský úřad Královéhradeckého kraje. Soud připomíná z rozsudku NSS č.j. 4 As 103/2019-34: „…pokud se vedle sebe nacházejí pozemní komunikace různých kategorií (zde dálnice a silnice), má každá z nich své součásti, přičemž nelze říct, že součástí dálnice jsou všechny součásti jiných pozemních komunikací (tj. že tzv. „vyšší kategorie bere“). Stavební úpravy či změny pozemních komunikací silnice I. třídy přitom, byť jsou vyvolány stavbou dálnice a navazují na nájezd dálnice či sjezd z ní, z nich nečiní součást či součásti dálnice.“ Žalobce také zmiňoval § 4 odst. 1 věty druhé stavebního zákona, který ukládá stavebnímu orgánu projednat soubor staveb, jež jsou předmětem žádosti, v režimu stavby hlavní. To však bylo v dané věci splněno, neboť všechny stavby, jež byly předmětem žádosti, byly projednány v režimu stavby hlavní. Zcela nepřiléhavý je žalobcův odkaz na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.3.1997 sp.zn. 16 Ca 492/96, když žalobce sám z něj vyjímá, že obecný stavební úřad nemůže povolit stavbu, která spadá do působnosti speciálního stavebního úřadu – v nyní přezkoumávané věci to byl právě speciální stavební úřad, který správně ve věci rozhodoval (srov. § 15 odst.1 písm.c/ stavebního zákona). Žalobní námitka 2) je nedůvodná.

10. K žalobní námitce 3) je třeba uvést, že soud ve správním soudnictví posuzuje v souladu s § 2 s.ř.s., zda rozhodnutím správních orgánů a předcházejícím správním řízením nebyla dotčena veřejná subjektivní práva žalobce. V této věci je žalobcem fyzická osoba, vlastník konkrétního pozemku, takže se žalobní námitkou, týkající se tvrzené škody způsobené státu, ocitl – řečeno s Cimrmanem - zcela mimo šachovnici. Námitka směřuje mimo předmět posouzení soudem, proto se jí soud dále nezabýval, ani prováděl dokazování žalobcem navrženými důkazními prostředky. Žalobní námitka 3) je nedůvodná.

11. Pokud jde o námitku 4), především soud připomíná, že řízení o povolení stavby je řízením návrhovým, je tedy na žadateli, zda, kdy a v jakém rozsahu podá žádost. Takové využití dispozitivního práva stavebníkem nelze podle názoru soudu označit za šikanózní výkon práva.

12. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce namítl v řízení před správním orgánem 1. stupně, že stavebník nemá k jeho pozemku žádné právo. Stavební úřad se v rozhodnutí ze dne 6.5.2019 zabýval touto námitkou zcela konkrétně (str. 22), poukázal na § 184a odst. 3 stavebního zákona a vyložil, že stavební povolení posuzuje situaci z hlediska veřejnoprávního, může být vydáno, což ale neznamená, že by stavebník mohl realizovat stavbu bez souhlasu vlastníka pozemku, případně bez získání práv vyvlastněním. Žalobce v odvolání namítl nesprávný výklad předmětného ustanovení, žalovaný se jeho námitkou zabýval (str.4) s tím, že zákon považuje za rozhodující, zda pro danou stavbu lze vést vyvlastňovací řízení, a konkrétní řešení (jak stavebník získá právo k pozemku) ponechává v soukromoprávní rovině. Žalovaný analogicky poukázal na judikaturu NSS, která se zabývá § 184a odst. 3 stavebního zákona v souvislosti s územním řízením. Pokud žalobce namítl v žalobě, že se správní orgány nevypořádaly s jeho námitkou, a že jsou jejich rozhodnutí tedy nepřezkoumatelná, soud jeho názor nesdílí – správní orgány se námitkou zabývaly dostatečně a určitě.

13. Podle § 86 odst. 3 stavebního zákona, ve znění do 31.12.2017, jestliže žadatel nemá vlastnické právo, smlouvu nebo doklad o právu provést stavbu nebo opatření k pozemku nebo stavbě, předloží (k žádosti o vydání územního rozhodnutí – pozn. soudu) souhlas jejich vlastníka; to neplatí, lze-li pozemek nebo stavbu vyvlastnit. K tomuto ustanovení se opakovaně vyjadřovala judikatura NSS (např. rozsudek č.j. 2 As 21/2016-68, č.j. 10 As 294/2016-29) tak, že žadatel v územním řízení nemusel disponovat majetkoprávním titulem k pozemku, stavební úřad si posoudil jako předběžnou otázku, zda by bylo možno pozemek vyvlastnit. NSS zopakoval v rozsudku č.j. 6 As 231/2016-40, že nejprve se rozhoduje v územním řízení o umístění stavby, a teprve poté je možno provést vyvlastňovací řízení. V bodě [31] dále uvedl (zdůraznění podtržením provedeno krajským soudem): „K provedení stavby na cizím pozemku je třeba současně disponovat pravomocným územním rozhodnutím (popř. i stavebním povolením, je-li třeba dle stavebního zákona) a soukromoprávním titulem (jímž může být dohoda o zřízení věcného břemene nebo rozhodnutí o omezení vlastnického práva). V případě absence soukromoprávního titulu nelze stavbu provést, jelikož by se jednalo o stavbu neoprávněnou.“

14. S účinností od 1.1.2018 platí v souladu s § 86 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, že žadatel připojí k žádosti o vydání územního rozhodnutí souhlas k umístění stavebního záměru podle § 184a, tedy souhlas vlastníka pozemku nebo stavby, pokud žadatel není sám vlastníkem. Stejné pravidlo platí podle § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona pro žádost o stavební povolení. Podle § 184a odst. 3 stavebního zákona, souhlas se nedokládá, je-li pro získání potřebných práv k pozemku nebo stavbě pro požadovaný stavební záměr nebo opatření stanoven účel vyvlastnění zákonem. Důvodová zpráva k zákonu č. 225/2017 Sb., tj. k příslušné novele stavebního zákona, přitom uvádí: „Souhlas není třeba dokládat, je-li stavební záměr podle stavebního nebo jiného zákona titulem pro vyvlastnění, a potřebná práva k pozemku nebo stavbě, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn, lze vyvlastnit. Je na investorovi, aby před zahájením realizace (zdůrazněno soudem) stavby či opatření získal soukromoprávní titul.“ Krajský soud tedy uzavírá, že požadavky a postupy stavebního zákona před novelou a po ní jsou obsahově srovnatelné, a směřují k tomu, co judikatura NSS vyslovila již v souvislosti s úpravou platnou do konce roku 2017. Krajský soud zdůrazňuje, že ačkoli se výše citovaná judikatura zabývala řízením o umístění stavby, stejné závěry platí i pro řízení o povolení stavby (srov. znění § 86 odst. 2 písm. a), § 110 odst. 2 písm. a) a § 184a stavebního zákona). Je užitečné zmínit i rozsudek NSS ze dne 10.10.2018 č.j. 1 As 93/2018-36, který sice řešil situaci vzniklou ještě před novelou, ale hovořil již také o novele: „[26] … Nejvyšší správní soud odkazuje na novelizované znění stavebního zákona účinné od 1. 1. 2018, které již v této otázce nezavdává žádných pochybností. Dle § 86 odst. 2 písm. a) je třeba k žádosti o vydání územního rozhodnutí připojit souhlas k umístění stavebního záměru dle § 184a, tedy souhlas vlastníka pozemku nebo stavby. § 184a odst. 3 však zároveň stanoví, že: „souhlas se nedokládá, je-li pro získání potřebných práv k pozemku nebo stavbě pro požadovaný stavební záměr nebo opatření stanoven účel vyvlastnění zákonem.“ [27] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani se stěžovatelčinou námitkou, že taková konstrukce má za následek možnost stavebníka realizovat stavbu bez jakéhokoliv majetkoprávního titulu k pozemku. Rozhodnutí o umístění stavby povoluje stavbu ve veřejnoprávním režimu stavebního

práva. Nemá-li však stavebník souhlas vlastníka pozemku či rozhodnutí o vyvlastnění, jedná se z hlediska soukromého práva o neoprávněnou stavbu, proti níž se může vlastník pozemku zcela jistě úspěšně bránit soukromoprávními prostředky ochrany.“ Krajský soud s ohledem na výše uvedené sdílí názor správních orgánů v nyní projednávané věci, že daná stavba mohla být povolena, aniž by bylo ukončeno vyvlastňovací řízení. Krajský soud zároveň neshledal důvod předložit otázku § 184a odst.3 stavebního zákona Ústavnímu soudu, proto přezkoumal napadené rozhodnutí a ve věci rozhodl. Žalobní námitka 4) není důvodná.

15. Soud tedy žalobu zamítl jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s.ř.s. 16. V řízení byl plně procesně úspěšný žalovaný, kterému v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady řízení nad běžnou úřední činnost nevznikly, soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.

17. Výrok o náhradě nákladů osoby zúčastněné je odůvodněn § 60 odst. 5 s.ř.s., když soud jí neuložil žádné povinnosti v řízení a neshledal ani žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání náhrady nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.

Ostrava 23. dubna 2020

JUDr. Monika Javorová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru