Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Ca 78/2009 - 113Rozsudek KSOS ze dne 18.05.2011

Prejudikatura

5 Afs 16/2004

1 Afs 96/2009 - 87

2 Afs 85/2005

9 Afs 23/2007

9 Afs 40/2007

2 Afs 122/2008 - 58

1 Afs 55/20...

více

přidejte vlastní popisek

22Ca 78/2009 – 113

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Miroslavy Honusové

v právní věci žalobce: L. V., zastoupený Mgr. Václavem Gazdou, daňovým poradcem

se sídlem Brno, Konopná 12, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ostravě, Na

Jízdárně 3, Ostrava, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2.12.2008, č.j.

7772/08-1102-804526, ze dne 2.12.2008, č.j. 8078/08-1102-804526, ze dne

11.12.2008, č.j. 7770/08-1302-800471, ze dne 11.12.2008, č.j. 7854/08-1302-

800471, ze dne 11.12.2008, č.j. 7855/08-1302-800471, ve věci daně z příjmů

fyzických osob a daně z přidané hodnoty,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2.12.2008, č.j. 7772/08-1102-804526, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Olomouci (dále jen „správce daně“) ze dne 14.3.2008, č.j. 77695/08/379915/3579, na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003, rozhodnutí žalovaného ze dne 2.12.2008, č.j. 8078/08-1102-804526, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 14.3.2008, č.j. 77902/08/379915/3579, na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004, rozhodnutí žalovaného ze dne 11.12.2008, č.j. 7770/08-1302-800471, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 14.3.2008, č.j. 77938/08/379915/3579, o dodatečném vyměření daňové povinnosti na dani

z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období I. čtvrtletí 2003 ve výši 371.228,- Kč, zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11.12.2008, č.j. 7854/08-1302-800471, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 14.3.2008, č.j. 77966/08/379915/3579, o dodatečném vyměření daňové povinnosti na DPH za zdaňovací období I. čtvrtletí 2004 ve výši 87.819,- Kč, zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11.12.2008, č.j. 7855/08-1302-800471,kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 14.3.2008, č.j. 78004/08/379915/3579, o dodatečném vyměření daňové povinnosti na DPH za zdaňovací období duben 2004 ve výši 37.101,- Kč. Rovněž se domáhal zrušení prvostupňových rozhodnutí.

Žalobce namítal, že:

1) Daňová kontrola neproběhla, neboť z protokolu o ústním jednání ze dne 21.11.2005 plyne, že celé jednání trvalo jen 10 minut a v této době ani nemohly být připraveny doklady ke kontrole a správce daně do 11.9.2006 fakticky kontrolu neprováděl. Postup správce daně byl jen formální, když k žalobci se do bytu dostavily osoby, které neprokázaly svou totožnost a oprávnění k úkonům, které se rozhodly provést, žalobce nebyl poučen o svých právech a správce daně nebyl v podnikatelských prostorách žalobce. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18.11.2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, namítl, že správce daně mu nesdělil důvody a podezření pro zahájení kontroly. Protože daňová kontrola nebyla zahájena, nebylo

možné ji ani ukončit.

2) Dodatečné platební výměry byly vydány po uplynutí prekluzívních lhůt, neboť nebyl proveden úkon dle § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“).

3) Není zřejmé, kdy došlo k důkaznímu řízení, jaké důkazní prostředky byly hodnoceny a jakým způsobem byly získány. O provedení důkazního řízení se snažil získat informace žádostmi o sdělení důvodů rozdílů podle § 32 odst. 9 ZSDP, ale ve všech případech mu bylo jen sděleno, že dodatečné platební výměry navazují na zprávu o daňové kontrole žalobce (dále jen „Zpráva“). Rovněž v napadených rozhodnutích žalovaný v rozporu s § 31 odst. 4 ZSDP uvádí, že výsledek důkazního řízení je uveden ve Zprávě. Je zde tedy důkazní prostředek, který hodnotí sám sebe a ostatní důkazní prostředky a sám sebe povýšil na důkaz.

4) Zpráva nebyla řádně projednána, neboť k daňové kontrole nedošlo. Nadto při jejím projednání byly sloučeny do jednoho předvolání řízení dvou subjektů, kteří mají stejného zástupce a žalobce dále položil otázky, zda je telefonicky sjednaný termín lhůtou dle § 14 ZSDP, zda je splnitelná výzva, kterou se povinný dozví 10 dní po jejím termínu, zda je určité předvolání, v němž je podle odkazu na zákonné ustanovení dotčená osoba předvolávána jako svědek, ale z textu předvolání plyne, že nejde o svědeckou výpověď, zda lhůta pro předvolání není lhůtou dle § 14 ZSDP, zda jde při projednání zprávy o daňové kontrole o úkon jednoduchý a zvlášť naléhavý, zda lze považovat předvolání za bezvadné, pokud neobsahuje úplné poučení o právních následcích nedostavení se, zda jde o opakované předvolání v případě, že je obsahově jiné než předchozí, neboť již nejde o společné předvolání a obsahuje jiné poučení i upozornění, zda lze považovat za zákonný postup správce daně, pokud nevyčerpal veškeré dostupné prostředky, předvedení policií, resp. uložení pokuty. Dále žalobce odkázal na své odvolání s tím, že žalovaný se s ním řádně nevypořádal a požádal o přezkoumání předvolání ze dnů 30.11.2007, 11.12.2007, 3.1.2008 a 28.1.2008.

5) Došlo k porušení vztahu mezi příjmy a výdaji, neboť z daňových výdajů za rok 2003 byly vyloučeny výdaje na nákup zboží v celkové hodnotě 1.687.400,- Kč, což činí 37,9% veškerého nakoupeného zboží. Z daňových výdajů za rok 2004 byly vyloučeny výdaje na nákup zboží v celkové hodnotě 567.789,- Kč, což představuje 26,7% veškerého nakoupeného zboží. Podle svědeckých výpovědí zboží, které nebylo dle správce daně nakoupeno, však bylo žalobcem prodáno a tyto příjmy z prodeje byly zdaněny. Dle správce daně přes skutečnost, že téměř 40% zboží v jednom roce a téměř 30 % zboží v druhém roce vyloučil z daňových výdajů, je účetnictví a skladová evidence žalobce průkazná a není třeba použít pomůcek. Při takto stanoveném základu daně došlo k situaci, kdy se průměrná marže žalobce pohybovala okolo 25%, ale u zboží, jehož pořízení bylo vyloučeno z daňových nákladů, dosahuje tato marže 100%. Správce daně se rovněž nezabýval původem zboží a nezjistil tedy řádně skutkový stav věci.

6) Žalovaný se nevypořádal s námitkou uvedenou v odvolání pod bodem 1.2, kterou cituje v napadených rozhodnutích bez odůvodnění.

7) Postupem finančních orgánů byl popřen princip neutrality DPH, neboť neuznáním odpočtu DPH na vstupu došlo k situaci, kdy je žalobce neoprávněně zatížen DPH. Žalobce nakupoval zboží od existujících subjektů, zboží bylo fakticky dodáno, dodavatelé byli řádně registrováni jako plátci DPH a žalobce nevěděl, že tato transakce může být zatížena podvodem na DPH, když dodavatel neodvádí DPH, nepodává daňová přiznání a je pro správce daně nekontaktní. Žádnou z těchto

skutečností si žalobce nemůže ověřit u žádného státního orgánu a musí spoléhat na veřejně dostupné informace.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že za zahájení daňové kontroly je možné považovat okamžik, kdy správce daně dle § 16 odst. 2 a 4 ZSDP fakticky po daňovém subjektu vyžaduje splnění jeho povinností a umožní mu realizaci práv při daňové kontrole za účelem zjištění nebo prověření jeho daňové povinnosti. K tomu došlo i dne 21.11.2005, kdy se pracovníci správce daně dostavili do bytu žalobce, kde jej seznámili se zahájením daňové kontroly, jejím rozsahem, zaměřením a poučili jej dle § 16 odst. 2 ZSDP. Protokol o zahájení daňové kontroly ze dne 21.11.2005 nebyl jen formálním aktem, neboť pracovníci správce daně kontrolu prováděli ve dnech 25.11., 28.11. a 29.11.2005. Dne 17.1.2006 správce daně zaslal pět dožádání jiným správcům daně s kopiemi faktur za deklarované nákupy zboží žalobce od těchto subjektů za účelem ověření skutkové realizace a okolností těchto obchodních případů. Správce daně tedy prováděl shromažďování podkladů a jejich vyhodnocení, s čímž žalobce seznámil dne 11.9.2006. Z protokolu ze dne 21.11.2005 neplynou ani pochybnosti žalobce o totožnosti či oprávněnosti pracovníků správce daně kontrolu zahájit. Ust. § 16 ZSDP nestanoví jako podmínku zahájení daňové kontroly existenci důvodů či podezření, že daňová povinnost nebyla v rámci řádného vyměření dle údajů uvedených daňovým subjektem v jeho daňových přiznáních uvedena ve správné výši. V napadených rozhodnutích žalovaný popsal průběh důkazního řízení vedeného správcem daně, jeho pochybnosti i jednotlivá zjištění a s odkazem na Zprávu jsou hodnoceny důkazní prostředky. ZSDP upřednostňuje

stanovení daňové povinnosti dokazováním a ke stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek nebylo přistoupeno, protože nedošlo k situaci, že by nebylo možné stanovit daňovou povinnost dokazováním dle § 31 odst. 1 až 4 ZSDP. Nebyla zpochybněna vypovídací schopnost daňové evidence žalobce jako celku, ale zpochybněna byla jen oprávněnost uplatnění dílčích daňových výdajů několika deklarovaných dodavatelů. Finanční orgány nezpochybnily, že žalobce zboží nakupoval a dále prodával, avšak žalobce přes výzvu správce daně neprokázal, od koho zboží nakoupil a zda bylo za zboží zaplaceno, což nebylo prokázáno ani vlastní činností správce daně. Výsledkem provedené daňové kontroly nebyla změna obchodní marže žalobce, ale vyloučení výdajů, u nichž nebylo prokázáno jejich vynaložení a nešlo o „převážnou část výdajů“. Došlo ke zpochybnění nároku na odpočet DPH, přičemž žalobce nepostupoval ani s minimální opatrností a nepožadoval doložení oprávnění osob, které s ním jménem údajných dodavatelů

jednaly, tyto osoby ani blíže nezná. Dále žalovaný odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že podle protokolu o ústním jednání ze dne 21.11.2005 byla zahájena daňová kontrola u žalobce, přičemž podle obsahu tohoto protokolu bylo žalobci pracovníky správce daně D. H. a J. K. oznámeno, že je u něj zahájena daňová kontrola, jejímž předmětem je prověření daňového základu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003 a 2004, DPH za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí 2003 a 1. až 4. čtvrtletí 2004. Současně byl žalobce poučen podle § 16 odst. 2 ZSDP a § 37 ZSDP. Dále jsou ve správním spise založeny účetní doklady žalobce (zejména faktury níže uvedených dodavatelů žalobce) a dne 17.1.2006 učinil správce daně dožádání ve vztahu k prověření deklarovaných dodavatelů žalobce [MARETA a.s. (dříve DURPO a.s.), AXIA plus s.r.o., P.G.INVEST s.r.o., DISCRETE SERVICES INTERNATIONAL s.r.o., TAILA s.r.o., Ing. J. K.] k jiným finančním úřadům. Po realizaci těchto dožádání žalobce dne 11.9.2006 popsal obchodní spolupráci se svými dodavateli, která vždy probíhala s jejich obchodními zástupci a uvedl, že dohledá doklady o tom, že zboží bylo odebráno a zaplaceno dle jím předložených faktur, přičemž neměl tušení, že dotčené faktury jsou podvrhem. Výzvou ze dne 3.1.2007 správce daně žalobce vyzval k předložení důkazních prostředků k údajům uvedeným v daňových přiznáních k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003 a 2004, k DPH za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí 2004 a dále, aby žalobce doložil k přijatým fakturám a prokázal všemi důkazními prostředky spolupráci s AXIA plus s.r.o., DURPO a.s., P.G. INVEST s.r.o., E+N INTERNATIONAL s.r.o. a TALIA s.r.o., zejména předložil veškerou obchodní korespondenci, kterou měl k dispozici s výše uvedenými dodavateli, prokázal, s jakými osobami jednal a doložil jejich identifikaci a doložil jakékoliv ostatní důkazní prostředky o spolupráci s těmito firmami. K návrhům žalobce správce daně dne 27.4.2007 provedl výslech svědků L. G. (nákupčí a skladník žalobce od roku 2001 do srpna 2003), V. M. (skladnice žalobce od 4.1.2003 do 31.8.2003), D. K. (obchodního partnera žalobce), kteří názvy údajných dodavatelů žalobce neznali. Zástupce žalobce Mgr. V. G. se dne 15.8.2007 dostavil ke správci daně k projednání Zprávy, Zpráva mu byla předána a zástupce žalobce požádal o poskytnutí lhůty k seznámení a k případnému vyjádření se k ní, čemuž bylo vyhověno. K návrhu žalobce byl vyslechnut za přítomnosti zástupce žalobce 8.11.2007 svědek P. D. H., který uvedl, že pracoval pro nějakou firmu, jejíž název si nepamatuje, žalobce byl jejich zákazníkem, přičemž se obchodovalo se spotřebním a textilním zbožím a žalobce platil v hotovosti. Po předložení dotčených faktur uvedl, že zboží poznává, ale názvy firem si nepamatuje. Podle úředního záznamu ze dne 10.12.2007 správce daně dne 29.11.2007 telefonicky hovořil se zástupcem žalobce, jemuž bylo sděleno, že výslech jím dále navrženého svědka nebude proveden a podrobnosti mu budou sděleny při projednání Zprávy. Zástupce žalobce navrhl termín jednání na den 10.12.2007. Správce daně poté zástupci žalobce na základě telefonické domluvy zaslal i předvolání z 30.11.2007 k projednání Zprávy a k projednání zprávy o daňové kontrole daňového subjektu M. V. dne 10.12.2007. Toto předvolání si zástupce žalobce na poště převzal až 20.12.2007 a 9.12.2007 omluvil svou nepřítomnost u jednání 10.12.2007 ze zdravotních důvodů a požádal o určení lhůty pro další jednání. Správce daně poté zástupce žalobce požádal sms zprávou, aby navrhl jemu vyhovující termín k projednání Zprávy, a to každý den do 21.12.2007. Dále správce daně zaslal zástupci žalobce předvolání z 11.12.2007, jímž ho předvolal k projednání Zprávy a k projednání zprávy o daňové kontrole M. V. na den 4.1.2008, které bylo zástupci žalobce doručeno 13.12.2007. Na toto předvolání zástupce žalobce reagoval písemným podáním z 20.12.2007, v němž namítl, že byl předvolán v souladu s § 8 odst. 1 ZSDP jako svědek nebo osoba předzvědná, a protože nebyl zproštěn mlčenlivosti, nesmí být v souladu s ust. § 8 odst. 3 ZSDP vyslechnut. Proto se také z důvodu hospodárnosti řízení k jednání nedostaví. Správce daně dále zaslal zástupci žalobce předvolání z 3.1.2008, v němž zástupce žalobce předvolal k jednání na den 23.1.2008 ve věci projednání Zprávy a projednání zprávy o daňové kontrole M. V., které bylo zástupci žalobce doručeno 17.1.2008. Dne 23.1.2008 byla správci daně doručena faxová zpráva, v níž k předmětnému předvolání zástupce žalobce uvedl, že k jednání se nedostaví s tím, že 9.11.2007 podal návrh na výslech svědka a dosud mu nebylo sděleno, zda se tento svědecký výslech bude konat či nikoli, přičemž 9.12.2007 také podal námitky proti postupu při kontrole a o těchto nebylo dosud rozhodnuto. Dne 28.1.2008 vydal správce daně opakované předvolání k projednání Zprávy na den 20.2.2008, v němž správce daně uvedl, že zhodnocení navrženého výslechu svědka bude zahrnuto ve Zprávě a bude osobně projednáno při ústním jednání. Současně byl v tomto předvolání zástupce žalobce poučen o tom, že pokud se nebude moci jednání zúčastnit, aby důvod své neúčasti doložil k posouzení závažnosti důvodů ke změně termínu jednání s tím, že v opačném případě bude (s přihlédnutím k předchozímu průběhu daňového řízení - opakovaná předvolání) jednání zástupce žalobce považováno za nespolupráci a bezdůvodné prodlužování daňového řízení. V tomto případě pak správce daně bude postupovat podle ust. § 16 odst. 8 ZSDP a zašle zástupci žalobce Zprávu poštovní zásilkou. Toto předvolání bylo zástupci žalobce doručeno 18.2.2008 Z úředního záznamu správce daně z 18.2.2008 plyne, že zástupce žalobce byl telefonicky o konání ústního jednání za účelem projednání Zprávy tohoto dne opětovně informován a zástupce žalobce správci daně sdělil, že 20.2.2008 se k projednání Zprávy nedostaví, protože se o tomto termínu dozvěděl dva dny předem, což není dostatečně dlouhá doba k tomu, aby jednání mohl přizpůsobit svůj program. K jednání 20.2.2008 se zástupce žalobce nedostavil a správce daně zaslal zástupci žalobce Zprávu žalobce poštovní zásilkou, která byla zástupci žalobce doručena 7.3.2008. Dne 11.3.2008 byla správci daně doručena žádost zástupce žalobce dle § 14 ZSDP o stanovení lhůty k prostudování Zprávy a následně k jejímu projednání. Správce daně k této žádosti zástupci žalobce sdělil, že k projednání Zprávy byl opakovaně předvoláván a vzhledem k tomu, že svého práva nevyužil a projednání Zprávy se vyhýbal, byla mu Zpráva doručena poštou dle § 16 odst. 8 ZSDP. Poté vydal správce daně výše uvedené dodatečné platební výměry, proti nimž podal žalobce odvolání, o nichž rozhodl žalovaný napadenými rozhodnutími, ve kterých se vypořádal s odvolacími námitkami žalobce a dospěl k závěru uvedenému také ve Zprávě, že nebylo prokázáno, že deklarovaní dodavatelé žalobce dotčené faktury vystavili a inkasovali od žalobce úhradu ceny zboží. U jednání krajský soud provedl také důkaz cestovními příkazy Ing. J. Š., D. H. a J. K., z nichž krajský soud učinil níže uvedená skutková zjištění.

V prvé řadě neshledal krajský soud důvodnou 1) žalobní námitku, neboť protokol o ústním jednání ze dne 21.11.2005 sice neobsahuje údaje, z nichž by bylo možné bez dalšího dovodit faktické zahájení daňové kontroly (např. zda u tohoto jednání byly či nebyly předloženy daňové doklady žalobce), ale na straně druhé z cestovních příkazů D. H., která se zúčastnila ústního jednání dne 21.11.2005, plyne, že za účelem daňové kontroly byla u žalobce ve dnech 21.11., 25.11., 28.11.2005 a 28.11. 2005. Další pracovník správce daně J. K. provádějící kontrolu u žalobce u něj byl dle cestovních příkazů ve dnech 25.11.2005, 28.11.2005 a 29.11.2005, Ing. Š. pak u žalobce v místě jeho bydliště byl dne 28.11.2005. Pochybnosti o faktickém zahájení daňové kontroly jsou vyvráceny nejen výše uvedenými cestovními příkazy, ale ve spojení s nimi a uvedeným protokolem pak zejména obsahem správního spisu, z něhož je zřejmé, že po ústním jednání dne 21.11.2005 byly správcem daně opatřovány podklady pro daňovou kontrolu, na základě nichž 17.1.2006 učinil dožádání k jiným finančnímu úřadům k prověření dodavatelů žalobce. Lze proto shrnout, že z protokolu o ústním jednání z 21.11.2005, cestovních příkazů pracovníků správce daně a z obsahu správního spisu je prokázáno, že daňová kontrola u žalobce 21.11.2005 nebyla zahájena pouze formálně, ale fakticky, neboť od tohoto dne správce daně činil ve věci faktické úkony představující provádění daňové kontroly, tj. především opatřování daňových podkladů od žalobce a jejich kontrolu. Jen v tomto případě totiž správce daně mohl být schopen vyhotovit dožádání z 17.1.2006, k nimž musel mít k dispozici daňové doklady žalobce. Na těchto závěrech nic nemění ani u jednání soudu žalobcem namítaná skutečnost, že jednání 21.11.2005 mělo proběhnout od 8:00 do 8:10 hod., ale dle cestovních příkazů měli být dotčení pracovníci na pracovní cestě od 7:30 do 17:00 hod., protože tato skutečnost nic nemění na existenci daného úkonu a jeho dopadech na běh prekluzivních lhůt.

Žalobci nelze přisvědčit ani v tom, že k řádnému zahájení daňové kontroly je nezbytné sdělení důvodů a podezření, které správce daně k jejímu zahájení vedly, přičemž krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3.12.2009, č.j. 2 Aps 2/2009-52, podle něhož se termínem „kontrola“ „označuje postup orgánu veřejné moci, který zjišťuje a eventuelně posuzuje plnění povinností adresáty veřejné správy. Pojmovými znaky takových kontrol bývá možnost zahájení na základě podnětu či ex officio, zákonem upravený postup zahájení, regulace práv a povinností kontrolujících pracovníků i kontrolovaných subjektů, stanovení sankcí pro porušení takových povinností, oprávnění kontrolovaného subjektu podat námitky proti kontrole apod……Podstatným znakem takové kontroly je mj. možnost jejího namátkového provedení, tedy provedení za situace, kdy kontrolující osoba a priori nedisponuje (konkrétním) podezřením, že kontrolovaný subjekt neplní řádně své povinnosti.“ Tímto rozsudkem reagoval Nejvyšší správní soud také na žalobcem zmiňovaný nález Ústavního soudu.

Dále krajský soud v souladu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2006, č.j. 10 Ca 127/2005-41, konstatuje, že „…ani případné opomenutí pracovníků správce daně předložit služební průkaz nic nemění na skutečnosti, že daňová kontrola byla platně zahájena, pokud kontrolovaná osoba předložení průkazu nepožaduje, neboť nemá žádné pochybnosti o tom, že skutečně jde o pracovníky správce daně oprávněné k provedení kontroly…“ Tak tomu bylo dle obsahu správního spisu i v tomto případě, neboť z obsahu správního spisu neplyne, že by měl žalobce při zahájení či v průběhu provádění daňové kontroly jakékoliv pochybnosti o tom, že skutečně jedná s pracovníky správce daně, jejichž jména jsou uvedena v záhlaví žalobcem podepsaném protokolu o ústním jednání z 21.11.2005. Podle § 16 odst. 4 ZSDP dále nemá daňový subjekt právo na předložení „pověření“ k provedení určitých úkonů správce daně, ale pouze služebního průkazu, který náleží jen zaměstnanci správce daně, který plní úkoly správce daně a je tedy také oprávněn vykonávat správu daní dle ZSDP.

Nezákonnost daňové kontroly nezpůsobuje ani to, že nebyla prováděna přímo v podnikatelských prostorách žalobce, neboť ani z § 16 odst. 2 písm. b) ZSDP nelze dovodit, že správce daně je povinen na takovém místě daňovou kontrolu provádět. Při své úvaze o místě provádění kontroly bere správce daně v potaz např. rozsah kontrolovaných písemností, časovou náročnost kontroly apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.3.2006, č.j. 1 Afs 11/2004-190). Rovněž tak pro zákonnost zahájení daňové kontroly není sama o sobě rozhodná ani délka jednání při jejím zahájení, která se v individuálních případech může lišit.

Nelze souhlasit ani s tím, že by žalobce nebyl při zahájení daňové kontroly poučen o svých právech, neboť z protokolu z 21.11.2005 je zřejmé, že se mu dostalo pro tuto fázi daňové kontroly dostatečného poučení, když byl poučen podle § 16 odst. 2 ZSDP, přičemž další poučení mu byla správcem daně poskytována v dalších stádiích daňové kontroly. Z námitky žalobce ostatně ani není zřejmé, čím vlastně měl být žalobce na svých právech v důsledku tvrzeného nedostatečného poučení správcem daně zkrácen a tudíž se i soud mohl k této námitce vyjádřit jen obecně.

Nedůvodná je také 3) žalobní námitka, neboť k povaze zprávy o daňové kontrole jako důkazního prostředku se vyjádřil již Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 11.4.2006, č.j. 2 Afs 85/2005-117, podle něhož „Zpráva o daňové kontrole (§ 16 odst. 8 zákona ČNR 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) je dostatečným důkazním prostředkem pro rozhodnutí o doměření

daně.“, přičemž Zpráva v projednávané věci splňuje rovněž požadavky stanovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29.3.2006, č.j. 1 Afs 55/2005-92, podle kterého „Ze zprávy o daňové kontrole musí být zřejmé, jaké důkazní prostředky byly v řízení předloženy, jak byly hodnoceny, popřípadě, zda a proč považoval správce daně jejich množství za nedostatečné.“ Z obsahu správního spisu, Zprávy a napadených rozhodnutí žalovaného je nepochybné, jaké důkazní prostředky byly správcem daně provedeny k důkazu, jakým způsobem byly získány a hodnoceny. S ohledem na obecnost této námitky žalobce k ní může krajský soud také jen obecně uvést, že např. dne 27.4.2007 byly za účasti zástupce žalobce k jeho důkaznímu návrhu provedeny výslechy svědků G., M. a K., ve Zprávě a napadených rozhodnutích žalovaného jsou správcem daně podrobně rozvedeny také další důkazní prostředky (např. faktury údajně vystavené E+N INTERNATIONAL s.r.o., TAILA s.r.o., P.G. INVEST s.r.o., AXIA plus s.r.o., DURPO a.s. a Ing. J. K.).

Nedůvodná je také 6) žalobní námitka, protože žalovaný v napadených rozhodnutích cituje bod 1.2. odvolání žalobce (tj. ve Zprávě chybí jakékoliv provedení důkazního řízení a nelze dovodit, na základě kterých důkazních prostředků správce daně rozhodoval, které důkazní prostředky se staly důkazem a které nikoliv) a vzápětí se s touto odvolací námitkou podrobně vypořádává a uvádí, jaké konkrétní

pochybnosti a na základě čeho správci daně vznikly o fakturách vystavených žalobci deklarovanými dodavateli. Žalovaný zejména poukázal na to, že tyto doklady, přestože měly být vystaveny různými dodavateli žalobce, vykazovaly shodnou grafickou úpravu včetně shodného způsobu číslování a na všech dokladech je uvedeno stejně chybné jméno žalobce „L. V.“. Žalovaný dále hodnotí výsledky provedených dožádání správce daně u jiných finančních úřadů, hodnotí výpovědi svědků a vyjadřuje se k jednotlivým námitkám a sdělením žalobce. Dle názoru krajského soudu je ze Zprávy i z napadených rozhodnutí žalovaného bez pochybností zřejmé, na základě jakých důkazů (jaké důkazní prostředky se staly důkazy) žalovaný ke svým skutkovým závěrům dospěl.

Jako nedůvodnou vyhodnotil krajský soud také 4) žalobní námitku, neboť z obsahu správního spisu se podává, že Zprávu měl zástupce žalobce k dispozici již od 15.8.2007 a k „otázkám“, které v rámci této námitky žalobce vznáší, lze uvést, že nic nebrání tomu, aby správce daně jedním předvoláním předvolal k projednání zpráv o daňové kontrole zástupce dvou daňových subjektů, neboť ZSDP tuto možnost nevylučuje. K telefonickému sjednání termínu projednání zprávy o daňové kontrole se poté vyjádřil již Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 14.6.2007, č.j. 9 Afs 23/2007-76, podle kterého „Skutečnost, že byl se zástupcem stěžovatele dohodnut termín projednání zprávy o daňové kontrole telefonicky, není sama o sobě způsobilá zkrátit stěžovatele na jeho subjektivních právech.“ V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v projednávané věci (přes e-mailovou či telefonickou komunikaci správce daně se zástupcem žalobcem) byl zástupce žalobce k jednáním, jejichž předmětem bylo projednání Zprávy, předvoláván také písemně.

Krajský soud se blíže nezabýval odkazem žalobce na důvody jeho odvolání s tím, že žalovaný se s ním řádně nevypořádal, neboť již podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25.8.1997, č.j. 6 A 40/96-140, „Požadavek formulace „rozsahu napadení“ rozhodnutí správního orgánu ve správní žalobě není splněn pouhým odkazem na námitky uplatněné ve správním řízení odvolacím, již proto, že tyto námitky směřovaly proti jinému rozhodnutí (I. stolice), než které je předmětem přezkoumání soudem.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.12.2005, č.j. 2 Azs 92/2005-58). Tím, že žalobce pouze bez bližšího zdůvodnění odkázal na obsah svého odvolání, neozřejmil, jaká konkrétní pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí žalovaného má vlastně na mysli a s jakými dalšími odvolacími námitkami se žalovaný ve svých rozhodnutích nevypořádal. Není přitom povinností soudu, aby sám nad rámec žalobních námitek vyhledával případné nezákonnosti napadených rozhodnutí žalovaného.

Žalobce má dále zjevně na mysli „výzvou, o níž se povinný dozví 10 dnů po jejím termínu“ předvolání z 30.11.2007, jímž byl zástupce žalobce správcem daně předvolán k projednání Zprávy na 10.12.2007, kterou si zástupce žalobce na poště převzal až 20.12.2007 (na poště zásilka uložena 7.12.2007). Dle úředního záznamu z 10.12.2007 byl tento termín projednání Zprávy sjednán se zástupcem žalobce 29.11.2007 telefonicky, což potvrzuje skutečnost, že zástupce se z tohoto jednání 9.12.2007 omluvil. K přípustnosti telefonického sjednání termínu projednání Zprávy se krajský soud vyjádřil již výše a dodává, že v tomto případě ke zkrácení práv žalobce ani dojít nemohlo, neboť omluva jeho zástupce z jednání, které se mělo konat 10.12.2007, byla správcem daně akceptována. Zjevná nesprávnost v následujícím předvolání z 11.12.2007, jímž byl žalobce předvolán k projednání Zprávy na 4.1.2008, tj. uvedení, že zástupce žalobce je předvoláván v souladu s ust. § 8 odst. 1 ZSDP, nemá sama o sobě za následek, že by zástupci žalobce nevznikla povinnost se k tomuto ústnímu jednání dostavit. Z tohoto předvolání je jednoznačné, kdo byl předvoláván (zplnomocněný zástupce žalobce Mgr. Václav Gazda), kam [Finanční úřad v Olomouci, Lazecká ulice 22 (budova kontrolního oddělení, 1. patro, dveře č. 514)], na jaký termín (10. prosince 2007 v 9.00 hodin) a v jaké věci (projednání zprávy o daňové kontrole žalobce a M. V.). Pochybení v uvedení ustanovení, podle kterého je dotyčná osoba předvolávána (navíc, když jde o zřejmou nesprávnost, neboť slovní označení zástupce žalobce v předvolání bylo správné), nemá bez dalšího za následek, že by předvolaný nebyl povinen se tímto předvoláním řídit. Zástupce žalobce tedy sice správně ve svém podání z 20.12.2007 namítá, že byl předvolán podle ust. § 8 odst. 1 ZSDP jako svědek nebo osoba předzvědná, a protože nebyl zproštěn mlčenlivosti, nesmí být v souladu s ust. § 8 odst. 3 ZSDP vyslechnut, ale tato skutečnost jej neopravňovala k odmítnutí dostavit se k ústnímu jednání, k němuž byl předvolán, ale jen k odmítnutí vypovídat jako svědek nebo jako osoba přezvědná. Totéž platí také o námitkách žalobce k předvoláním správce daně, že nebylo rozhodnuto o jeho námitkách při postupu při kontrole a o jeho důkazních návrzích. Tyto důvody nejsou důvodem k nedostavení se k projednání Zprávy, protože sdělení důvodů neprovedení navrženého důkazního prostředku je součástí projednání Zprávy a jeho součástí může být rovněž doručení rozhodnutí o vznesených námitkách. Proto byla nedůvodná také další omluva zástupce žalobce z ústního jednání, které se mělo konat 23.1.2008 (předvolání ze dne 3.1.2008), v níž zástupce žalobce uvádí obdobné důvody nedostavení se. Pojem „opakované předvolání“ je pak třeba vykládat logicky podle jeho smyslu tak, že předvolaný je opakovaně předvoláván k provedení téhož úkonu, což se v projednávané věci nepochybně stalo, neboť zástupce žalobce byl k projednání Zprávy opakovaně předvoláván a k projednání Zprávy se z různých důvodů nedostavoval, přičemž jím uváděné důvody (s výjimkou důvodů zdravotních) nelze považovat za vážné a opodstatněné důvody, které by mu účast při projednání Zprávy znemožňovaly.

Námitky, že šlo o obsahově různá předvolání, žalobce blíže nekonkretizuje, proto se k nim krajský soud může vyjádřit také jen obecně tak, že ze všech výše uvedených předvolání je zřejmé, že zástupce žalobce byl předvoláván k projednání Zprávy, v tomto směru jsou tato předvolání určitá a nic na tomto závěru nemůže změnit ani to, že v některých byl zástupce žalobce předvoláván také jako zástupce jiného daňového subjektu než žalobce, popř. pochybení správce daně v předvolání z 11.12.2007. K námitce absence poučení o právních následcích v předvoláních se soud nemůže blíže vyjádřit, neboť ji žalobce blíže nerozvádí a není tedy ani zřejmé, co vlastně konkrétně vytýká a k jakému porušení jeho práv mělo dojít. K této obecné námitce žalobce může krajský soud jen konstatovat, že předvolání ze dnů 30.11.2007, 11.12.2007, 3.1.2008 a z 28.1.2008 obsahují řádné poučení podle § 29 odst. 2 ZSDP a § 37 odst. 1 ZSDP o právních následcích nedostavení se na předvolání k ústnímu jednání.

Krajský soud se shoduje s hodnocením chování zástupce žalobce finančními orgány jako účelovým a směřujícím k prodloužení daňového řízení a správce daně tedy postupoval správně podle § 16 odst. 8 ZSDP, když Zprávu zástupci žalobce doručil poštovní zásilkou, neboť zástupce žalobce se projednání Zprávy, k němuž byl opakovaně předvolán na den 20.2.2008, nezúčastnil bez vážných důvodů. Nelze se ztotožnit ani s námitkou žalobce, že by správce daně byl povinen před využitím postupu podle § 16 odst. 8 ZSDP postupovat např. podle § 29 odst. 2 ZSDP. Předvedení předvolaného k projednání zprávy o daňové kontrole, popř. užití jiných pořádkových opatření, není podmínkou postupu podle § 16 odst. 8 ZSDP, které pouze stanoví, že odmítne-li si daňový subjekt zprávu o daňové kontrole převzít nebo se jejímu převzetí a projednání vyhýbá, odešle se mu v poštovní zásilce s doručenkou, o čemž byl žalobce (jeho zástupce) řádně poučen.

V této souvislosti neobstojí ani další námitky žalobce, neboť k povaze termínu stanoveného v předvolání k projednání zprávy o daňové kontrole se vyjádřil Nejvyšší správní soud, a to ve svém rozsudku ze dne 26.1.2006, č.j. 1 Afs 19/2005-78, tak, že „Stanoví-li správce daně termín projednání zprávy o daňové kontrole, určuje tak lhůtu, na kterou se vztahují požadavky stanovené v § 14 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků…“ V projednávané věci lze i úkon

projednání Zprávy považovat za jednoduchý a zvláště naléhavý ve smyslu § 14 odst. 1 ZSDP, protože jednoduchost úkonu projednání Zprávy plyne již z toho, že Zprávu měl k dispozici žalobce (jeho zástupce) již ode dne 15.8.2007 a byť byly dále k důkazním návrhům žalobce ve věci provedeny další svědecké výslechy, zástupce

žalobce se těchto výslechů účastnil a měl tedy dostatek času k seznámení se se Zprávou včetně přípravy k jejímu projednání. Zvláštní naléhavost stanovení

daného termínu pak krajský soud spatřuje shodně se žalovaným v tom, že z jednání zástupce žalobce lze dovodit snahu o prodlužování daňového řízení a porušení povinnosti stanovené žalobci § 2 odst. 9 ZSDP (povinnost úzce spolupracovat se správcem daně), a to i s přihlédnutím k běhu prekluzivních lhůt.

Nedůvodná je rovněž 5) žalobní námitka, k níž je třeba nejprve uvést, že i když mají účetní doklady formálně náležitosti stanovené předpisy o účetnictví, avšak osoba v nich označená za prodávajícího ve skutečnosti neexistuje, nelze je považovat za účetní doklady, jimiž by byly doloženy skutečnosti, které jsou předmětem účetnictví podle § 11 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. V projednávané věci, přitom není sporu o tom, že existovaly faktury s uvedením názvů údajných dodavatelů žalobce, stejně tak není sporu o tom, že existovalo i předmětné zboží, jakož i to, že uvedené zboží žalobce prodal.

Ve vztahu k dani z příjmů fyzických osob shodně se žalovaným krajský soud uvádí, že výsledkem daňové kontroly nebyla změna obchodní marže žalobce, ale vyloučení výdajů, u nichž nebylo prokázáno, zda byly vůbec v kontrolovaném období vynaloženy, neboť žalobce nesplnil své povinnosti ve smyslu § 31 odst. 9 ZSDP prokázat jím uváděné skutečnosti (povinnost prokázat daňovou oprávněnost předmětných výdajů). Daňově uznatelnými se v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31.5.2007, č.j. 9 Afs 30/2007, výdaje žalobce mohly stát jen za předpokladu, že by žalobce bez jakýchkoli pochybností prokázal jejich skutečné vynaložení, a to, že byly vynaloženy za účelem dosažení, zajištění či udržení jeho zdanitelných příjmů podle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). Žalobci přitom bylo v průběhu daňového řízení umožněno předmětné výdaje prokazovat nejen účetními doklady, ale i důkazy jinými (např. výpověďmi svědků), k čemuž byl žalobce správcem daně i vyzván. Ani z výpovědí žalobcem navržených svědků však nelze dospět k závěru, že předmětné výdaje žalobce skutečně vynaložil na nákup daného zboží, žádný ze svědků nepotvrdil, že žalobce zboží získal od deklarovaných dodavatelů. Za této situace tedy finanční orgány nepochybily, když předmětné výdaje žalobce neuznaly za výdaje podle § 24 odst. 1 ZDP, neboť žalobcem předložené doklady neosvědčují, že došlo k výdajům ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP a samotná existence zboží nevypovídá nic o tom, od koho bylo toto zboží získáno a jaké s tím byly spojeny výdaje, popř. jaká

byla jejich výše. Jestliže tedy žalobce jako daňový subjekt neprokázal v daňovém řízení jím tvrzené skutečnosti, nelze ani s odkazem na ust. § 31 odst. 8 ZSDP dovozovat, že je to naopak správce daně, kdo byl povinen tyto skutečnosti prokazovat za něj.

V rámci 5) žalobní námitky krajský soud k žalobě směřující proti rozhodnutím žalovaného o DPH dále konstatuje, že ani zde nelze přisvědčit obecné námitce žalobce, že finanční orgány nezjistily řádně skutkový stav věci. Opětovně je třeba uvést, že za situace, kdy bylo v průběhu daňového řízení správcem daně zjištěno, což sám žalobce ostatně připustil, že dodavateli zboží ve skutečnosti nebyli deklarovaní dodavatelé, bylo výlučně na žalobci, aby prokázal, kdo mu ve skutečnosti zboží dodal, kdy, komu a jakou částku za toto zboží zaplatil, že tyto osoby jsou plátci DPH a jsou tedy splněny podmínky pro nárok na odpočet DPH dle § 19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“). V průběhu daňového řízení se však přes provedené dokazování provedené správcem daně nepodařilo ztotožnit dodavatele žalobce, který další důkazy neoznačil. V této souvislosti je pak třeba zdůraznit, že samotná existence zboží nevypovídá nic o tom, zda byly skutečně splněny předpoklady § 19 ZDPH pro uplatnění nároku na odpočet DPH. Rovněž zde platí, že pokud žalobce neprokázal v daňovém řízení jím tvrzené skutečnosti, nelze s odkazem na § 31 odst. 8 ZSDP dovodit, že je to správce daně, kdo byl povinen tyto skutečnosti prokazovat za něj.

Nedůvodná je rovněž 7) žalobní námitka, neboť z postupu a rozhodnutí finančních orgánů rozhodně nelze dovodit popření principu neutrality DPH. Pokud tuto námitku žalobce odůvodňuje tím, že nevěděl, že předmětné transakce mohou být zatíženy podvodem na DPH, nelze se s touto tvrzenou dobrou vírou žalobce ztotožnit. Při posouzení dané věci je třeba také aplikovat Šestou směrnici Rady ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (č. 77/388/EHS) a lze odkázat také na rozsudek ESD ze dne 12.1.2006 ve spojených

věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03 Optigen a následně pak i rozsudek ze dne 6.7. 2006 ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04 Kittel. Evropský soudní dvůr v těchto věcech vyslovil, že nárok na odpočet DPH nemůže být dotčen skutečností, že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná transakce zatížena daňovým podvodem, o němž plátce daně neví nebo nemůže vědět. Každá transakce musí být posuzována sama sobě a charakter jednotlivých transakcí v řetězci nemůže být změněn předchozími nebo následnými událostmi. Byť skutkové okolnosti v těchto případech nejsou zcela shodné s nyní projednávanou věcí, má krajský soud za to, že shora uvedený právní názor, který v těchto rozsudcích Evropský soudní dvůr vyslovil, má obecnou platnost a lze ho plně použít i pro hodnocení rozsahu důkazního břemene, které nesl žalobce v předmětné věci. Dále je třeba v souladu s názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem (srov. např. rozsudek ze dne 10.4.2008, č.j. 2 Afs 37/2007-97, či rozsudek téhož soudu ze dne 10.1.2008, č.j. 9 Afs 67/2007-147) zdůraznit, že nárok na odpočet na DPH lze ze strany finančních orgánů úspěšně zpochybnit v případech, kdy s přihlédnutím k objektivním skutečnostem bude prokázáno, že se dodání zboží uskutečnilo pro osobu povinnou k dani, která věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH. Pro podnikatele to znamená věnovat zvýšenou pozornost interním kontrolním mechanismům, aby v případě odhalení podvodného jednání nevznikly pochybnosti, že o podvodu věděli či se zřetelem ke všem okolnostem vědět mohli. Je totiž věcí podnikatelského subjektu, aby v zájmu minimalizace podnikatelského rizika přizpůsobil svou obchodní činnost konkrétním podmínkám a při sjednávání obchodních kontraktů (zvláště se značným finančním dopadem) se v rámci možností snažil dbát na bezproblémovost svých obchodních partnerů. Toto posouzení je vždy věcí individuálního posouzení finančních orgánů, které musí v každém případě prokázat okolnosti nasvědčující tomu, že o takový případ jde.

V projednávané věci byla finančními orgány prokázána existence skutečností, na základě kterých lze dovodit, že žalobce v případě předmětného zboží mohl a měl vědět, že součástí těchto dodávek zboží může být i podvodné jednání jiných osob, kdy na tyto skutečnosti lze usuzovat, jak žalovaný správně uvádí, z okolností a rozsahu dodávek daného zboží, neboť žalobce mimo jiné toto zboží odebíral

opakovaně od jednoho subjektu, který měl údajně vystupovat jako mezičlánek mezi žalobcem a jeho dodavateli (výpověď svědka Pham Dang Hoa), čehož si žalobce s ohledem na způsob transakcí musel být vědom. Pokud žalobce v posuzované věci odebíral od údajných dodavatelů zboží ve značném rozsahu a s významným finančním dopadem, aniž by při výběru takto nepochybně významných obchodních partnerů postupoval alespoň s minimální opatrností, kdy ani nepožadoval doložení oprávnění osob, které s ním jménem těchto subjektů jednaly a sjednávaly dodávky zboží a tyto osoby blíže nezná, lze konstatovat, že tzv. subjektivní stránka (tj. že nevěděl a nemohl vědět, že součástí těchto dodávek zboží mohlo být i podvodné jednání jiných osob) není u žalobce splněna, kdy navíc faktury údajně různých dodavatelů vykazují, jak správně uvádí již finanční orgány, prvky shodnosti včetně chybně uváděného jména žalobce. S ohledem na shora uvedené tedy pro posouzení dané věci není relevantní ani případná dobrá víra žalobce o tom, že zboží nakupoval od uvedených subjektů, o nichž mu nemohou správní orgány sdělit s ohledem na svou povinnost mlčenlivosti podrobnější údaje (k důkazu soudem provedená sdělení Finančního úřadu Brno I. z 19.11.2007, Magistrátu města Brna z 29.11.2007 či ČSSZ z 14.11.2007).

Dále je třeba k žalobním námitkám 5) a 7) uvést, že správce daně neměl v případě daně z příjmů ani DPH důvod ke stanovení daňových povinností žalobce náhradním způsobem za použití pomůcek, protože daňové povinnosti žalobce bylo možné stanovit dokazováním podle § 31 odst. 1 až 4 ZSDP. Správce daně prověřoval konkrétní daňové výdaje dle konkrétních daňových dokladů, které se týkaly konkrétních obchodních transakcí s uvedením konkrétní výše uplatňovaných daňových výdajů. Správce daně při stanovení daňové povinnosti žalobce vycházel výlučně z vlastních poznatků, které získal v průběhu daňové kontroly, přičemž v daném případě nebyla prokázána existence skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví jako celku, ale pouze několika daňových dokladů. V takovém případě lze stanovit daňovou povinnost dokazováním a nejsou tak splněny podmínky pro stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek podle § 31 odst. 5 ZSDP (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.2.2006, č.j. 22 Ca 237/2004-95).

Z důvodů uvedených soudem zejména k námitce žalobce 1) je nedůvodná také 2) žalobní námitka týkající se žalobcem tvrzené prekluze, neboť daňová kontrola byla zahájena správcem daně v průběhu prekluzivních lhůt dle § 47 odst. 1 ZSDP dne 21.11.2005, přičemž zahájení daňové kontroly je úkonem přerušujícím podle § 47 odst. 2 ZSDP běh tříleté prekluzivní lhůty, která u daně z příjmů za rok 2003 běžela od 31.12.2003 do 31.12.2006, u daně z příjmů za rok 2004 od 31.12.2004 do 31.12.2007, u DPH za I. čtvrtletí 2003 od 31.3.2003 do 31.3.2006, u DPH za I. čtvrtletí 2004 od 31.3.2004 do 31.3.2007, u DPH za duben 2004 od 30.4.2004 do 30.4.2007. Zahájení daňové kontroly mělo současně za následek běh nové tříleté lhůty, která počala podle § 47 odst. 2 ZSDP běžet od 31.12.2005 do 31.12.2008, přičemž napadená rozhodnutí žalovaného byla žalobci doručena 10.12.2008 a 15.12.2008.

Pro úplnost zbývá dodat, že námitka žalobce uplatněná teprve u jednání soudu 18.5.2011 o tom, že námitka postupu při kontrole byla podána 9.12.2007, ale dle podacího razítka správce daně mu měla být doručena až dne 18.12.2007 a o této námitce bylo rozhodnuto až 18.1.2007, byla uplatněna po dvouměsíční lhůtě k podání žaloby (§ 72 odst. 1 s.ř.s. ve spojení s § 71 odst. 2 s.ř.s.), proto k ní krajský soud nemohl přihlížet, což platí také o námitce nesrovnalostí v časové posloupnosti listin zakládaných do správního spisu. Žalobce ostatně k těmto námitkám ani neuvedl, z čeho konkrétně dovozuje vliv skutečností v nich uváděných na zákonnost napadených rozhodnutí žalovaného, čím, jak a proč mělo dojít ke zkrácení jeho práv.

Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl podanou žalobu jako nedůvodnou.

O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 18. května 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Monika Javorová, v. r. Marcela Jánová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru