Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Ca 57/2008 - 55Rozsudek KSOS ze dne 13.06.2011

Prejudikatura

1 Afs 80/2009 - 45


přidejte vlastní popisek

22Ca 57/2008 – 55

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a Mgr. Ondřeje Mrákoty

v právní věci žalobce KORT, obchodní společnost s ručením omezeným, se

sídlem Nemocniční 13, Ostrava, zastoupeného JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou

v Ostravě - Vítkovicích, Ruská 87/11, proti žalovanému Finančnímu ředitelství

v Ostravě, Na Jízdárně 3, Ostrava, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne

20.12.2007 č.j. 14636/07-1500-801323, ve věci vrácení přeplatku daně,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 20.12.2007 č.j.

14636/07-1500-801323 se pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací

žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku

13.947,-Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Rity Kubicové,

advokátky v Ostravě-Vítkovicích, Ruská 87/11.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20.12.2007 č.j. 14636/07-1500-801323, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Ostravě I. (dále jen správce daně) ze dne 19.6.2001 č.j. 872971/01/388911/1548, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vrácení přeplatku na dani důchodové ve výši 3.840.300,-Kč zaplacené za bývalý státní podnik Krajská organizace pro rozvoj a zavádění nové techniky (dále jen KORT, s.p.).

Žalobce uvedl, že žalovaný se nevypořádal dostatečně s přípustností aplikace § 59 odst.6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSDP). Přeplatky vznikly v letech 1990 až 1991, tedy v době účinnosti vyhlášky č. 16/1962 Sb., o řízení ve věcech daní a poplatků (dále jen vyhl.č.16/1962 Sb.) a nabytí účinnosti ZSDP od 1.1.1993 nemohlo nic změnit na jejich charakteru, nemohly se stát „platbami zaplacenými za jiného dlužníka“. Aplikace § 59 odst.6 ZSDP je podmíněna existencí daňového dlužníka, avšak v době plateb již KORT, s.p. neexistoval. Žalobce platil na základě hospodářské smlouvy ze dne 15.10.1990, uzavřené s tehdejším SmKNV v Ostravě, tato hospodářská smlouva však byla později prohlášena za neplatnou. Z jednání žalobce nelze ani náznakem vysledovat úmysl, že by snad chtěl platit daň za SmKNV a nic takového žalobce neučinil. Za rozhodující však žalobce považuje skutečnost, že podle vyjádření správce daně ze dne 18.2.2008 byly veškeré platby žalobce přijaty na osobní daňový účet žalobce a nikoliv na účet jiného dlužníka. Správce daně přitom postavil své rozhodnutí na tvrzení, že žalobce uhradil daňovou povinnost na účet KORT, s.p. a žalovaný tvrdí, že žalobce uhradil daňovou povinnost za SmKNV, což je obojí v rozporu se skutečností. Žalovaný v napadeném rozhodnutí sice uvedl, že hospodářská smlouva ze dne 15.10.1990 je absolutně neplatná, dále však dovodil, že daňová povinnost zaniklého státního podniku přešla na SmKNV, a to i přes to, že je to podle samotného žalovaného pojmově vyloučeno. Žalobce označil tuto úvahu žalovaného za zmatečnou a poukázal na vymezení poplatníků důchodové daně v zákoně č. 157/1989 Sb. Vzhledem k tomu, že KORT, s.p. byl zrušen bez likvidace a jeho právním nástupcem byl SmKNV (který byl od daně důchodové tímto zákonem výslovně osvobozen), pak daňová povinnost tvrzená správcem daně nikdy neexistovala. Žalovaný podle žalobce ignoroval odpověď na otázku, kdo tedy onu daň dlužil. Žalobce také nesouhlasil s tím, jak žalovaný právně posoudil možnost zániku povinnosti splynutím. Dále žalobce poukázal na nepřiměřeně dlouhé lhůty, v nichž žalovaný rozhodoval a na to, že nelze seznat, podle jakého znění ZSDP vlastně žalovaný postupoval. K oběma bodům žalobce připojil konkrétní argumentaci.

Žalovaný ve vyjádření zopakoval důvody uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že je sice nepochybné, že žalobce neplnil svou daňovou povinnost (když na něj nepřešla), avšak plnil existující daňovou povinnost, přičemž žalovaný nepovažuje za podstatné, že platby byly připsány na osobní daňový účet žalobce, neboť v dané době byl i žalobce přesvědčen, že převzal závazky zaniklého státního podniku. Podle žalovaného nedošlo k převýšení částky splatné daně a nebyla tak naplněna jedna z podmínek nezbytných ke vzniku daňového přeplatku. Hypoteticky se žalovaný zabýval také situací, že by došlo k zániku předmětné daňové povinnosti a dospěl k závěru, že pak by se ovšem jednalo o plnění bez právního důvodu (z právního důvodu, který odpadl) a žalobce by se musel domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou v civilním řízení. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Z obsahu správních spisů soud zjistil, že KORT, s.p. byl zrušen ke dni 31.8.1990 (rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě o výmazu tohoto subjektu z podnikového rejstříku na základě rozhodnutí zakladatele státního podniku – SmKNV v Ostravě). Dne 15.10.1990 byla uzavřena hospodářská smlouva mezi SmKNV a žalobcem, na základě níž byl na žalobce převeden nemovitý i movitý majetek zrušeného státního podniku KORT, žalobce se zároveň zavázal uhradit veškeré daňové odvody do státního rozpočtu, které vyplývají z účetních podkladů a výsledků státního podniku KORT ke dni 31.8.1990. Žalobce v průběhu října 1990 až července 1991 zaplatil správci daně částku celkem 3.840.300,-Kč, v účetních dokladech žalobce jsou tyto částky označeny jako důchodová daň – vyrovnání za státní podnik. Dne 14.12.1993 byla správci daně doručena žádost žalobce o vrácení přeplatku daně důchodové, odůvodněná tím, že žalobce není právním nástupcem zrušeného státního podniku. Ve správním spise je založen také rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě sp. zn. 8Cm 1190/92 ze dne 9.9.1994, z jehož odůvodnění vyplývá, že tento soud řešil jako předběžnou otázku platnost výše uvedené hospodářské smlouvy z 15.10.1990 a dospěl k závěru, že tato smlouva je neplatná, neboť k převodu majetku bývalého státního podniku KORT neměl jeho zakladatel SmKNV Ostrava souhlas vlády, nutný podle ust. § 32 zákona č. 111/1990 Sb., o státní podniku, ve znění do 31.12.1990. Ze stanoviska Ministerstva financí ze dne 17.4.2001, vyžádaného žalovaným, vyplývá, že ani v archívu Ministerstva financí ČR, ani v archívu úřadu vlády se nepodařilo dohledat, zda byl dán vládou předchozí souhlas k převodu majetku zrušeného podniku do vlastnictví žalobce. Finanční úřad Ostrava I. rozhodl dne 19.6.2001 tak, že nevyhověl žádosti žalobce o vrácení přeplatku na dani důchodové v celkové výši 3.840.300,-Kč. V odůvodnění

poukázal na neplatnost hospodářské smlouvy ze dne 15.10.1990, na to, že nebyl dohledán souhlas vlády s převodem majetku zrušeného státního podniku do majetku žalobce a dále správce daně citoval ust. § 59 odst. 7 ZSDP o tom, že správce daně je povinen přijmout každou platbu daně, i když není provedena daňovým dlužníkem a o tom, že vrácení platby tomu, kdo ji zaplatil, není přípustné. Žalobce v odvolání namítal, že majetek, práva a závazky bývalého státního podniku přešly na stát a tím zanikly veškeré daňové povinnosti zrušeného státního podniku (stát vůči státu). V rozhodnutí správce daně není uvedeno, za který subjekt plnil žalobce daňovou

povinnost. Žalobce zaplatil důchodovou daň v domnění, že plní svou daňovou povinnost z titulu právního nástupnictví po bývalém státním podniku. Rozhodnutí správce daně je rovněž v rozporu s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22Ca 70/95, když soud v citovaném rozsudku uvedl, že správní orgány si nevyřešily jako předběžnou otázku otázku právního nástupnictví žalobce po bývalém státním podniku. Žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 20.12.2007 odvolání žalobce zamítl s tím, že hospodářská smlouva z 15.10.1990 je absolutně neplatná a původní daňová povinnost přešla na SmKNV, a to i přesto, že je pojmově vyloučeno, aby SmKNV vystupoval v pozici daňového subjektu. Způsobilost SmKNV nést daňovou povinnost byla podle žalovaného dána s ohledem na ustanovení zákona o státním podniku a hospodářského zákoníku (např. § 26 a násl. hospodářského zákoníku, kdy zakladatel nesl majetkovou odpovědnost za závazky státního podniku v hospodářských vztazích). Žalovaný dovodil, že po přechodu daňové povinnosti na SmKNV nedošlo k zániku této povinnosti, když na čistě veřejnoprávní vztah nelze aplikovat normy občanského práva (o splynutí) a tehdy platné předpisy - vyhláška č. 16/1962 Sb. ani zákon č. 157/1989 Sb. – neznaly institut zániku daňové povinnosti. Plnění nelze podle žalovaného kvalifikovat jako přeplatek daně, neboť se nejednalo o platbu převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně ve smyslu § 64 odst.1 ZSDP, když žalobce plnil přesně v té výši, v jaké daňová povinnost z titulu důchodové daně existovala.

U jednání provedl soud důkaz vyjádřením správce daně ze dne 18.2.2008, z něhož vyplývá, že předmětné platby byly zaúčtovávány na osobní daňový účet žalobce. Správce daně nikdy nevedl daňový účet KORT, s.p.

V rozsudku ze dne 24.2.2005 č.j. 4 Afs 4/2003-60, který se zabýval předchozím rozhodnutím krajského soudu v této věci (potažmo tedy i předchozím rozhodnutím žalovaného v této věci ze dne 21.2.2002) považoval Nejvyšší správní soud (dále jen NSS) za rozhodující 2 otázky – 1) zda existovala daň a kdo ji dlužil a 2) zda byl žalobce právním nástupcem eventuelního dlužníka. Tyto otázky byly důležité z hlediska aplikace § 59 odst.7 ZSDP (ve znění účinném v době rozhodování správce daně), event. § 59 odst.6 ZSDP (ve znění účinném v době rozhodování žalovaného), tedy pokud by se jednalo o platby za (jiného) dlužníka. Jak však bylo v soudním řízení prokázáno, žalobce platil vždy na svůj daňový účet (v domnění, že se jedná o jeho daňovou povinnost), a to považuje soud – na rozdíl od žalovaného – za rozhodující. Žalobce tedy zaplatil v období října 1990 až července 1991 správci daně částku celkem 3.840.300,-Kč jako důchodovou daň vzniklou poplatníkovi KORT, s.p., ačkoli nebyl právním nástupcem tohoto státního podniku (což je mezi účastníky nesporné a odpovídá i obsahu správních spisů). Žalobce přitom platil na svůj daňový účet. Poté v roce 1993 požádal žalobce správce daně o vrácení této částky jako přeplatku.

Podle § 64 odst.1 ZSDP (ve znění účinném v době rozhodování správce daně i žalovaného), částka plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně je daňovým přeplatkem.

Podle rozsudku NSS ze dne 29.10.2009 č.j. 1 Afs 80/2009-45 je přitom přeplatkem ve smyslu § 64 odst.1 ZSDP nutno rozumět daňovým subjektem fakticky zaplacenou částku plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství splatné daně. Přeplatkem je tedy de facto jakýkoli kladný zůstatek na osobním daňovém účtu daňového subjektu. NSS poukazuje i na definici přeplatku v zákoně č. 280/2009 Sb., daňovém řádu, účinném od 1.1.2011, když tato právní úprava (z hlediska citovaného rozsudku de lege ferenda) taktéž potvrzuje nastíněnou argumentaci NSS.

Podle krajského soudu v daném případě částka požadovaná žalobcem splňuje náležitosti podle § 64 odst.1 ZSDP a o žádosti žalobce mělo být rozhodováno podle § 64 ZSDP, nikoli podle § 59 odst.7 (6) ZSDP.

Soud přitom nesouhlasí ani s názorem žalovaného, že by se snad mohlo jednat o nárok z bezdůvodného obohacení. Povinnost k vydání bezdůvodného obohacení totiž nastupuje, jestliže k vrácení neoprávněně získaných majetkových hodnot nemůže dojít v rámci konkrétního právního vztahu mezi účastníky podle příslušných ustanovení, jež se na daný právní poměr vztahují. Navíc, pro veřejnoprávní vztahy se úprava bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku nemůže uplatnit (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha : C.H.Beck, 2008. Str. 1175-1176). V daném případě je příslušným ustanovením, které plně dopadá na tento právní poměr, právě § 64 ZSDP.

S ohledem na výše uvedené právní závěry se soud již nezabýval důvodností žalobních námitek, které se vztahovaly pouze k aplikaci § 59 odst.7 (6) ZSDP, tedy k otázkám plnění za jiného dlužníka.

K žalobní námitce délky lhůt při rozhodování žalovaného musí soud přisvědčit žalobci, když meritem věci bylo právní posouzení, nikoli např. rozsáhlé skutkové zjišťování. K žalobní námitce, že nelze seznat, podle jakého znění ZSDP vlastně žalovaný postupoval, nepovažuje soud za nutné se vyjadřovat s ohledem na to, že se opět váže k aplikaci § 59 ZSDP, která je podle soudu v daném případě nesprávná jako celek.

Krajský soud tedy zrušil napadené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost podle § 78 odst.1 s.ř.s. a vrátil věc žalovanému podle § 78 odst.4 s.ř.s. k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán právním názorem, vysloveným soudem v tomto rozsudku (§ 78 odst.5 s.ř.s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšnému žalobci vznikly náklady řízení před soudem, spočívající v zaplaceném soudním poplatku 2.000,-Kč a dále náklady právního zastoupení žalobce advokátem (4 úkony právní služby po 2.100,-Kč, 4 krát režijní paušál po 300,-Kč- převzetí věci, sepis žaloby, replika, účast u jednání - ust. § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Náklady jízdného substituta advokátky z Frýdku-Místku do Ostravy a zpět činí 355,94 Kč (50 km, průměrná spotřeba vozidla 11,1 l/100 km, cena nafty dle vyhlášky č. 377/2010 Sb. je 30,80 Kč/l, sazba základní náhrady podle této vyhlášky je 3,70 Kč/km). Náklady právního zastoupení včetně jízdného je nutno navýšit o 20% DPH, když právní zástupkyně žalobce je plátkyní této daně, takže celková částka nákladů činí 13.947,-Kč. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.) týkající se nabytí právní moci rozhodnutí stanovil soud žalovanému k plnění lhůtu 30 dnů (srov. ust. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159 a § 160 odst. 1 o.s.ř.). V souladu s ust. § 64 s.ř.s. a § 149 odst. 1 o.s.ř. zavázal soud žalovaného zaplatit náhradu

nákladů řízení k rukám advokátky, který žalobce v řízení zastupovala.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 13. června 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Monika Javorová, v. r. Marcela Jánová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru