Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Ca 318/2008 - 72Rozsudek KSOS ze dne 03.12.2009

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Afs 12/2010 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

22 Ca 318/2008 – 72

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a Mgr. Tomáše Zubka

v právní věci žalobce Marka Kožušníka, bytem Český Těšín, Hrabinská 1420/49,

zastoupeného JUDr. Otto Walachem, advokátem se sídlem Třinec, 1. máje 493, proti

žalovanému Celnímu ředitelství Ostrava, se sídlem Ostrava, nám. Sv. Čecha 8,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.9.2008 č.j. 4974-2/08-140100-021,

ve věci vyměření spotřební daně z lihu,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9.9.2008 č.j. 4974-2/08-140100-021, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru Celního úřadu Karviná ze dne 23.5.2008 č.j. 478-9/08-146100-024, jímž správní orgán prvního stupně (dále jen celní úřad) vyměřil žalobci spotřební daň z lihu ve výši 1.784.510,- Kč.

Žalobce v žalobě uplatnil následující žalobní body:

1) Celní úřad nedostatečně zjistil skutkový stav, neboť se nezabýval otázkou, kdo sporné zboží vyvážel, kdo byl příjemcem zboží, kdo byl tzv. hlavním povinným, který za zboží plně odpovídá. Celní úřad se dále vůbec nezabýval tím, kdo byl odesílatelem zboží a kdo jeho příjemcem, objednatelem a vlastníkem, jakékoliv další pátrání po držiteli předmětného zboží neprovedl, ačkoliv na tyto nedostatky upozorňoval.

2) Objednatelem přepravy byl uveden v omyl, neboť mu bylo sděleno, že předmětem přepravy je ředidlo, nikoliv líh. Zboží bylo v zaplombovaném návěsu, proto ho nemohl zkontrolovat. Vozidlo navíc řídil Jaroslav Kožušník. Vlastníkem zboží byl Dalibor Samson a objednatelem zboží byla Helena Kozílková.

3) Povinností státu je v souladu se zásadou legality domáhat se úhrady spotřební daně po tom, kdo dluh zapříčinil, tj. po objednateli a dodavateli zboží. Celní úřady naopak nesmyslně zrušily rozhodnutí o vyměření spotřební daně vlastníkovi zboží Daliboru Samsonovi s tím, že není osobou, která vybrané výrobky dopravila na daňové území ČR, proto není osobou plátce spotřební daně.

4) Dopravce není podle § 66 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSpD), plátcem spotřební daně z lihu.

5) Bylo pravomocně rozhodnuto o propadnutí předmětného zboží, proto z něj nelze vyměřit spotřební daň z lihu.

6) Spotřební daň byla vyměřena někomu, kdo nebyl deklarantem a kdo se zbožím nemohl nakládat, tj. skutečnému dlužníkovi.

7) Žalobce se na machinacích sám vědomě nepodílel (jinak by byl trestně stíhán), naopak to byl stát a vlastník zboží, kteří se na vzniku celního dluhu podíleli. Žalobce v tomto směru poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 267/02 a IV. ÚS 393/02, ve kterých Ústavní soud zdůraznil, že nelze akceptovat takový

výkon státní správy, který ignoruje pro právní stát zcela samozřejmý požadavek, že nalézaní práva má směřovat k řešení spravedlivému.

8) Škodu, která státu ušla v podobě spotřební daně z lihu, nelze vymáhat vyměřením podle ZSpD a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSDP), ale nejvýše podle občanského zákoníku, kdy žalobce se ovšem žádného protiprávního jednání nedopustil. Platební výměr je tedy rozhodnutím nicotným, protože byl vydán bez právního podkladu.

9) Platební výměr je neplatný, resp. nicotný i z toho důvodu, že neobsahuje odůvodnění.

10) Spotřební daň byla žalobci vyměřena po uplynutí prekluzívní lhůty tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání podle § 47 odst. 1 ZSDP, kdy zdaňovacím obdobím byl březen 2005, prekluzívní lhůta proto uplynula dnem 25.4.2008, přičemž platební výměr ze dne 23.5.2008 byl doručen zástupci žalobce dne 27.5.2008.

pokračování 22 Ca 318 /2008

Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné, přičemž k jednotlivým žalobním bodům uvedl následující:

1) a 6) Žalobce námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu opírá o pojmy a skutečnosti, které jsou pro toto řízení zcela irelevantní. Pojmy hlavní povinný,

deklarant, vývozce apod. se vztahují k celnímu dohledu pro přepravu vybraných a jakýchkoli výrobků mezi „třetími zeměmi“ a Evropským společenstvím, resp.

Českou republikou, nikoli k řízení daňovému. Osobu plátce daně v daném případě vymezuje § 4 odst. 1 písm. f) ZSpD. Podle názoru žalovaného byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

2) Námitka žalobce, že ohledně předmětu přepravy byl uveden v omyl, je lichá, neboť povinností dopravce je dopravovat zboží s odpovídajícími doklady. Dopravuje-li vybrané výrobky bez náležitých dokladů a následně neprokáže, že tyto vybrané výrobky jsou zdaněné či oprávněně nabyté bez daně, stává se bez dalšího plátcem daně. Zákon nevymezuje subjektivní odpovědnost dopravce, ze které by se mohl vyvinit prokázáním, že v dobré víře dopravoval jiné než vybrané výrobky (v daném případě ředidlo), ale odpovědnost objektivní, kdy rozhodné je pouze to, že vybrané výrobky dopravoval. Helena Kozílková není v mezinárodním nákladním listu uvedena jako objednatel či jiný subjekt dopravy. Navíc, i kdyby Helena Kozílková byla objednatelem zboží, nic by to nezměnilo na postavení žalobce jako plátce daně. Dalibor Samson nebyl podle zajištěných důkazů „na pozici osoby, která by přepravovala vybrané výrobky bez náležitých dokladů, a ani osoby, která by zboží fakticky převzala na území ČR“.

3) a 7) Žalovaný nemá důvod nesouhlasit se závěry Ústavního soudu v uvedených rozhodnutích, ovšem v daném případě nebylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

4) Osoba plátce daně je definována v obecném ustanovení § 4 ZSpD, kdy § 66 ZSpD pouze doplňuje a specifikuje další možné plátce daně. Žalobce je plátce daně podle § 4 odst. 1 písm. f) ZSpD.

5) Povinnost daň přiznat a zaplatit podle § 9 ZSpD není vázána na „osud“ vybraných výrobků. Tato povinnost tedy rozhodnutím o propadnutí vybraných výrobků podle § 42 ZSpD nezaniká.

8) Daňový dluh vzniklý nezaplacením spotřební daně z lihu nelze považovat za majetkovou škodu ve smyslu občanského zákoníku. Předmětem tohoto řízení nebylo posouzení trestní nebo občanskoprávní odpovědnosti žalobce.

9) Platební výměr podle § 32 odst. 3 ZSDP nemusí obsahovat odůvodnění. Absence odůvodnění proto nezakládá neplatnost ani nicotnost tohoto rozhodnutí.

10) Povinnost daň přiznat a zaplatit sice žalobci vznikla dne 3.3.2005, kdy celní orgány při provedení kontroly zjistily přepravu nezdaněných vybraných výrobků, pokračování 22 Ca 318 /2008

prekluzívní lhůta však neuplynula, neboť v průběhu jejího běhu byly učiněny úkony

směřující k vyměření daně podle § 47 odst. 2 ZSDP, a to předvolání k ústnímu jednání ze dne 14.1.2008 a následné provedení ústního jednání dne 3.3.2008. Prekluzívní lhůta tedy počala běžet znovu od konce roku, v němž byl žalobce o tomto úkonu zpraven, tedy od konce roku 2008. Právo vyměřit žalobci daň tedy nezaniklo.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29.5.2009 č.j. 22 Ca 318/2008-27 napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a rozhodl dále, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 6.800,- Kč.

Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 30.9.2009 č.j. 1 Afs 94/2009-56 rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud, vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve shora uvedeném rozsudku (§ 110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů - dále jen s.ř.s.), přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (srov. § 75 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Nejprve je třeba uvést, že krajský soud posoudil jako nedůvodné žalobní body ad 1), 3) a 6). Podle § 4 odst. 1 písm. f) ZSpD je plátcem daně fyzická nebo právnická osoba, která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky ve větším množství (srov. § 4 odst. 3 ZSpD), aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. Příslušný subjekt se tedy stane plátcem daně bez dalších podmínek pouze na základě toho, že vybrané výrobky dopravuje či skladuje a neprokáže jejich zdanění. V této otázce lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008 čj. 9 Afs 137/2007-59, dostupný na www.nssoud.cz. Pro posouzení zákonnosti vyměření spotřební daně dopravci vybraných výrobků není vůbec rozhodující otázka, kdo byl vlastníkem, vývozcem, deklarantem, hlavním povinným, odesílatelem, příjemcem, objednatelem, dodavatelem či držitelem vybraných výrobků, ale výhradě otázka, zda příslušný subjekt jakožto dopravce těchto výrobků prokázal jejich zdanění spotřební daní, či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.6.2008 č.j. 5 Afs 35/2008-53, dostupný na www.nssoud.cz).

Žalobní bod ad 4) je nedůvodný, protože vymezení pojmu plátce daně v § 4 odst. 1 ZSpD se vztahuje na všechny druhy spotřebních daní (včetně daně z lihu), zatímco ustanovení § 66 ZSpD upravuje podle § 4 odst. 4 ZSpD pouze bližší vymezení plátců daně pro daň z lihu (srov. znění § 66 odst. 1 ZSpD: „Plátci jsou také…“).

Nedůvodný je také žalobní bod ad 5). Pro posouzení zákonnosti vyměření spotřební daně dopravci vybraných výrobků není vůbec rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků podle § 42 odst. 11 ZSpD významné, neboť zákon nestanoví, že by rozhodnutím o propadnutí vybraných výrobků zanikla povinnost plátce daně spotřební daň přiznat a zaplatit.

Podle názoru krajského soudu je dále nedůvodný žalobní bod ad 8). Daň totiž nelze pojmově považovat za škodu (srov. Rt 34/1987), z tohoto důvodu nelze na jednání žalobce ve vztahu ke vzniku daňové povinnosti aplikovat příslušná ustanovení o náhradě škody. Argumentace žalobce, že celní orgány se měly domáhat náhrady škody, a to uplatněním nároku na náhradu škody v občanskoprávním soudním řízení (nikoliv vyměřit daň platebním výměrem v daňovém řízení), je proto lichá.

Jako nedůvodný shledal krajský soud rovněž žalobní bod ad 9). Podle § 32 odst. 3 ZSDP rozhodnutí obsahuje odůvodnění, jen stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon. ZSDP, ZSpD ani jiný zvláštní zákon nestanoví odůvodnění jako náležitost platebního výměru ve věci vyměření spotřební daně z lihu. Předmětný platební výměr celního úřadu ze dne 23.5.2008 proto není z důvodu absence odůvodnění neplatný ani nicotný.

Krajský soud posoudil jako nedůvodný i žalobní bod ad 10). Podle § 47 odst. 1 ZSDP, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. U plátců daně uvedených v § 4 odst. 1 písm. f) ZSpD vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit dnem nabytí vybraných výrobků nebo dnem jejich prodeje těmito plátci nebo dnem zjištění vybraných výrobků u těchto plátců, a to tím dnem, který nastal dříve [srov. § 9 odst. 3 písm. e) ZSpD]. Podle § 17 ZSpD je zdaňovacím obdobím kalendářní měsíc. Jelikož předmětné vybrané výrobky byly u žalobce jako dopravce zjištěny dne 3.3.2005, lhůta pro vyměření daně podle § 47

odst. 1 ZSDP počala běžet od 1.4.2005. Podle § 47 odst. 2 ZSDP byl-li před uplynutím lhůty uvedené v § 47 odst. 1 učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.

Běží-li základní tříletá lhůta pro vyměření daně, může k jejímu přerušení dojít jen za podmínky, že byl učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo k jejímu dodatečnému stanovení a že o něm byl daňový subjekt zpraven. Co se konkrétně rozumí úkonem zasahujícím do běhu lhůty, zákon neuvádí. Je tedy otázkou výkladu, které úkony mohou způsobit přerušení běhu lhůty, přičemž je třeba mít na zřeteli, že jde o lhůtu prekluzivní, vytvářející jistotu daňového subjektu o jeho daňové povinnosti. Její běh lze proto „prodlužovat“ jen výjimečně a z důvodů závažných. Při posouzení této otázky krajský soud vycházel z ustálené judikatury (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16.5.2006 č.j. 2 Afs 52/2005-94), podle které nelze za úkon směřující k vyměření či dodatečnému stanovení daně považovat úkon, kterým již daň vyměřena či dodatečně stanovena je. Tedy obecně řečeno, má-li úkon k něčemu směřovat, pak musí následovat to, k čemu směřuje – tím, k čemu směřuje úkon přerušující lhůtu, je právě vyměření nebo doměření daně, které se provádí zpravidla právě platebním výměrem. Smyslem a účelem § 47 odst. 2 ZSDP je nepochybně přerušení lhůty a založení běhu lhůty nové proto, aby správce daně mohl daň vyměřit či dodatečně stanovit. Veškeré úkony směřující k vyměření daně jsou prováděny proto, aby daň byla vyměřena, jejich smyslem je zjištění všech skutečností rozhodných pro správné vyměření daně. Tyto úkony (výzva, kontrola atd.) také vytvářejí prostor pro součinnost daňového subjektu, zajišťují jeho vědomost o tom, že se řízení vede a umožňují mu aktivně ovlivňovat výsledek řízení. Lhůta je úkonem přerušena právě proto, že již tento úkon a úkony bezprostředně následující k vyměření či doměření daně směřují. Jde tedy o úkon, kterým je zahájena určitá konkrétní aktivní činnost správce daně. Úkon přerušující lhůtu musí tak nutně být výrazem procesní aktivity ústící ve vyměření či dodatečné stanovení daně, vycházet z určitých pochybností o správnosti postupu daňového subjektu nebo o správnosti předchozího vyměření. Účelem § 47 odst. 2 ZSDP je poskytnutí nové lhůty, vyvstala-li potřeba prověřit některé skutečnosti v rámci předchozí lhůty a byla vůči daňovému subjektu projevena konkrétním úkonem.

V projednávané věci byla základní tříletá prekluzívní lhůta pro vyměření daně, která počala běžet od 1.4.2005, přerušena nejpozději konáním ústního jednání dne 3.3.2008, při kterém byl žalobce jednoznačně zpraven o tom, že se vede daňové řízení a co je jeho předmětem, byla mu dána možnost se k věci vyjádřit a navrhnout důkazy. Vzhledem k tomu lze uzavřít, že prekluzívní lhůta pro vyměření daně byla zachována.

Co se týče žalobních bodů ad 2) a 7), tak podle názoru krajského soudu nelze žalobcem uváděné nálezy Ústavního soudu ze dne 5.12.2002 sp. zn. IV. ÚS 267/02 a sp. zn. IV. ÚS 393/02 bez dalšího vztáhnout na posuzovaný případ. Předmětem řízení v citovaných nálezech bylo celní řízení, jež vedly celní orgány s řidičem dopravce. Povinnost zaplatit celní dluh byla uložena řidiči dopravce, ačkoliv se na vzniku tohoto celního dluhu vědomě nepodílel. V řešeném případě vznikl celní dluh s největší pravděpodobností v důsledku trestné činnosti některých zaměstnanců celní správy. Pokud v daném konkrétním případě Ústavní soud shledal vadným, že správní soud nepřihlédl ke stěžovatelem uplatněným námitkám a v rámci soudního přezkumu nevěnoval patřičnou pozornost zejména námitce, že stěžovatel de facto nebyl účastníkem celního řízení, bylo nutné rozhodnutí krajského soudu, jakož i veškerá jemu předcházející rozhodnutí správních orgánů, zrušit.

V posuzované věci je však situace odlišná. Daň byla vyměřena dopravci, nikoliv zaměstnanci dopravce, a v průběhu řízení měl dopravce možnost uplatnit veškeré námitky proti vyměření daně; jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý pokračování 2 C 2a 318/2008

proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tak porušeno nebylo. Krajský soud má ve shodě s Nejvyšším správním soudem za to, že výše citované právní závěry Ústavního soudu nelze generalizovat a libovolně aplikovat na případy, kdy se použití výslovné dikce zákona zdá být příliš tvrdé.

Krajský soud neshledal důvod odchýlit se od konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27.6.2008 č.j. 5 Afs 35/2008-53 a ze dne 19.3.2008 č.j. 9 Afs 137/2007-59), která zastává právní názor, že dopravce se stává plátcem spotřební daně, neprokáže-li, že přepravované výrobky jsou zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně. Příslušný subjekt se tedy v takovém případě stane plátcem daně bez dalších podmínek, pouze na základě toho, že vybrané zboží dopravuje či skladuje a neprokáže jejich zdanění. V této souvislosti je třeba opětovně zdůraznit, že pro posouzení zákonnosti vyměření spotřební daně žalobci není vůbec rozhodující otázka, kdo byl vlastníkem vybraných výrobků, ale výhradě otázka, zda žalobce jakožto dopravce těchto výrobků prokázal jejich zdanění spotřební daní, či nikoliv. Otázka vlastnictví vybraných výrobků by mohla být ve věci relevantní pouze do té míry, v jaké by objasnění této otázky mohlo napomoci k prokázání zdanění vybraných výrobků.

Ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) ZSpD jasně formuluje podmínky, za kterých se dopravce stává plátcem daně. Jsou-li kumulativně splněny, dopravce se stane plátcem daně bez dalšího, tj. bez ohledu na skutečnost, zda věděl, nebo vědět mohl, že přepravované výrobky podléhají spotřební dani. V první řadě musí být dopravovány výrobky ve větším množství (§ 4 odst. 3 ZSpD). Za druhé, subjekt musí prokázat, že vybrané výrobky byly zdaněné nebo že je nabyl oprávněně bez daně. V posuzovaném případě byly obě výše uvedené podmínky splněny; žalobce dopravoval 7000 litrů výrobků podléhajících spotřební dani z lihu a současně neprokázal, že tyto výrobky nabyl oprávněně bez daně, resp. že byly předmětné výrobky již zdaněny. V souladu s veřejnoprávními předpisy mu tak vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit, což neučinil. Námitka žalobce, že byl uveden v omyl ohledně povahy přepravovaných výrobků, je nepřípadná, neboť celní orgány ze zákona nejsou oprávněny v takové situaci daň prominout, případně ji snížit.

Vycházeje z dikce zákona, dopravce se stává plátcem daně podle § 4 odst. 1 písm. f) ZSpD, mimo jiné přepravuje-li větší množství vybraných výrobků. Z této skutečnosti lze nepřímo usuzovat, že v případě přepravy většího množství výrobků se u dopravce předpokládá určitý stupeň profesionality a vyšší míra odborných znalostí než u osoby, která přepravuje výrobky v menším množství, než se podává z dikce ustanovení § 4 odst. 3 ZSpD. Je-li dopravce odborníkem, měl by zjistit, jaké výrobky převáží, informovat se, zda jsou předmětem spotřební daně, případně při uzavírání smlouvy o přepravě si smluvně ošetřit riziko uvedení v omyl odesílatelem ohledně povahy přepravovaných výrobků.

Krajský soud proto v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu uzavírá, že v daném případě nelze plně potlačit zájem státu na vybírání daní z důvodu, že dopravce mohl být uveden v omyl osobou, s níž sjednával smlouvu o přepravě. Pro danou věc je podstatné, že žalobce je plátcem daně, jsou-li splněny podmínky podle § 4 odst. 1 písm. f) ZSpD. Případné soukromoprávní námitky proti podvodnému jednání druhé smluvní strany (odesílatele), na jehož základě žalobci mohla vzniknout škoda, jsou mu zachovány. Bude tedy pouze na žalobci, rozhodne-li se v daném případě domáhat náhrady škody v soukromoprávním sporu. Byl-li dopravce uveden odesílatelem v omyl, který ani s vynaložením veškeré odborné péče nebylo možné zjistit, bude zpravidla možné hojit se na odesílateli v rovině soukromoprávní. Krajský soud proto posoudil jako nedůvodné žalobní body ad 2) a 7).

Krajský soud nad rámec uvádí, že je zřejmé, že v posuzovaném případě byla uzavřena smlouva o přepravě věci mezi dopravcem (žalobcem) a odesílatelem (polskou společností), v níž se dopravce odesílateli zavázal, že přepraví věc (zásilku) z určitého místa (místo odeslání) do určitého jiného místa (místo určení), a odesílatel se zavázal zaplatit mu úplatu (přepravné). Na smlouvu o přepravě je nutné aplikovat Úmluvu o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále též „Úmluva“), přijatou v Ženevě dne 19.5.1956, vyhlášenou pod č. 11/1975 Sb. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy musí nákladní list obsahovat tyto údaje: a) místo a datum vystavení, b) jméno a adresu odesílatele, c) jméno a adresu dopravce, d) místo a datum převzetí zásilky a místo jejího určení, e) jméno a adresu příjemce, f) obvyklé

pojmenování povahy přepravované věci a druh obalu; u věcí nebezpečné povahy jejich obecně uznávané označení, g) počet kusů, jejich zvláštní značky a čísla, h) hrubou váhu zásilky nebo jiným způsobem vyjádřené množství zboží, i) náklady spojené s přepravou (dovozné, vedlejší poplatky, cla a ostatní výdaje vznikající od okamžiku uzavření smlouvy až do vydání zásilky), j) pokyny potřebné pro celní a jiná úřední jednání, k) údaj o tom, že přeprava i přes jakoukoliv opačnou doložku podléhá ustanovením této Úmluvy. Podle článku 7 odst. 1 písm. a) pak odesílatel odpovídá za veškeré výlohy a škody, které vzniknou dopravci v důsledku nepřesnosti nebo neúplnosti údajů uvedených v článku 6 odst. 1 písm. b), d), e), f), g), h), a j). Pokud tedy byl dopravce uveden odesílatelem v omyl ohledně povahy zboží, může se na něm po zaplacení daňového nedoplatku domáhat náhrady škody v rovině soukromoprávní, která mu vznikla tím, že byl odesílatelem uveden v omyl ohledně přepravovaného zboží, resp. v důsledku nepřesnosti údajů o přepravovaných výrobcích.

Krajský soud v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu nijak nepředjímá výsledek případného soukromoprávního sporu o náhradu škody, nicméně upozorňuje, že dopravce má povinnost jednat v průběhu přepravy s odbornou péčí. Tato povinnost dopravce je projevem zásady profesionality platné pro oblast obchodního práva, která předpokládá vyšší nároky na obchodníky, co se týče jejich vědomostí, znalostí a informovanosti. Dopravce by tedy měl být při

uzavírání přepravní smlouvy obezřetný, řádně zkontrolovat povahu přepravovaných výrobků, případně zjistit, zda dané výrobky podléhají spotřební dani či nikoliv, případně vyžádat si od odesílatele potvrzení, že výrobky spotřební dani nepodléhají. Pokud dopravce přepravuje výrobky ze zahraničí, měl by se nepochybně informovat, zda výrobky podléhají spotřební dani v České republice. V dokumentu „Karta charakterystyki preparatu niebezpiecznego Rozcieńczalnik“, který měl řidič (zaměstnanec žalobce) u sebe v průběhu přepravy, byl v bodu 2.1 uveden následující popis pokračování 22 Ca 318 /2008

přepravovaného výrobku: „Spiritus (alkohol etylowy) o mocy 96,0 % obj. skażony

benzoesanem denatonium w ilości 0,3 benzoesanu na 100 l 100° alkoholu“. Krajský soud se domnívá, že výše uvedená charakteristika výrobku je obecně srozumitelná, tím spíš, je-li dopravce z Českého Těšína. Dopravce a potažmo i řidič vozidla by proto měl být schopen po prostudování popisu přepravovaného výrobku učinit si alespoň povšechný úsudek o tom, jaká látka je přepravována, tj. v tomto případě kapalina s obsahem 96 % etanolu s obsahem benzoátu denatonia (Bitrexu) ve výši 0,3 g na 100 litrů 100° alkoholu.

Krajský soud proto v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu jako nedůvodnou zamítl, rozhodoval přitom v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení jednání.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 a § 110 odst. 2 s.ř.s., když procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti, neuplatňoval.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 3. prosince 2009

Za správnost vyhotovení: JUDr. Monika Javorová, v. r. Marcela Jánová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru