Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Ca 313/2009 - 36Rozsudek KSOS ze dne 18.02.2011

Prejudikatura

6 As 3/2007 - 72

5 A 157/2002


přidejte vlastní popisek

22Ca 313/2009 – 36

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Miroslavy Honusové

v právní věci žalobce: SAFEGUARD SERVICE a.s., se sídlem Chodov, Nádražní ul.

316, zastoupený Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem v Plzni,

Rooseveltova ul. 16, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem

v Opavě, Horní náměstí č. 103/2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne

8.10.2009, č.j. 1745/1.30/09/14.3, ve věci správního deliktu,

takto:

I. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 8.10.2009

č.j. 1745/1.30/09/14.3 se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací

žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení

částku 7.760,- Kč do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám

Mgr. Zdeňka Honzíka, advokáta se sídlem v Plzni, Rooseveltova ul. 16.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou doručenou soudu v zákonné lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8.10.2009, č.j. 1745/1.30/09/14.3, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj (dále jen „OIP“) ze dne 3.8.2009, č.j. 4120/7/6.33/09/15.2/5, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání čtyř

správních deliktů, protože jako zaměstnavatel:

1) Nesplnil povinnost danou mu § 34 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), když se zaměstnancem O. L., který u žalobce vykonával závislou práci ve dnech 12.1., 15.1., 16.1., 19.1., 23.1.2009, neuzavřel písemně pracovní smlouvu, ani jiný druh pracovněprávního vztahu, čímž se dopustil správního deliktu na úseku pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr dle § 25 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“).

2) Nesplnil povinnost danou mu § 83 odst. 2 zákoníku práce, když u O. L. jako svého zaměstnance s nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou stanovil délku směny delší než 12 hodin, neboť tento zaměstnanec dne 12.1.2009 nastoupil na směnu v 6.00 hodin, ukončil ji následující den 13.1.2009 v 6.00 hodin a délka směny činila 24 hodin, čímž se žalobce dopustil správního deliktu na úseku pracovní doby dle § 28 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce.

3) Nedodržel povinnost danou mu § 103 odst. 1 písm. f) zákoníku práce při zajišťování bezpečnosti práce tím, že zaměstnanci O. L. při jeho přijetí nezajistil podle potřeb vykonávané práce dostatečné a přiměřené informace a pokyny o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, zejména formou seznámení s riziky, výsledky vyhodnocení rizik a s opatřeními na ochranu před působením těchto rizik, která se týkají jeho práce a pracoviště. O informacích a pokynech při přijetí zaměstnance žalobce jako zaměstnavatel nevede dokumentaci. Tím se žalobce dopustil správního deliktu na úseku bezpečnosti práce dle ust. § 30 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce.

4) Porušil § 141 odst. 1 zákoníku práce, když zaměstnanci O. L. zaslal mzdu za měsíc leden 2009 poštou až dne 28.4.2009, čímž nebyla dodržena splatnost mzdy po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, čímž se dopustil správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců dle § 26 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce.

Za výše uvedené správní delikty OIP žalobci uložil pokutu ve výši 70.000,- Kč.

Žalobce namítl porušení § 51 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), protože správní orgány provedly k důkazu jen úřední záznam se zaměstnancem žalobce, neuskutečnily další úkony,

které by měly být podkladem pro rozhodnutí a ve věci rozhodly. Pro rozhodnutí správních orgánů tedy postačilo jen oznámení bývalého zaměstnance žalobce, který nebyl řádně vyslechnut, k jeho tvrzení nebyly zajištěny další důkazy, žalobce neměl možnost se jeho výslechu zúčastnit a bylo provedeno jen šetření u žalobce. Dále namítl ke 4) správnímu deliktu, že správní orgány pominuly § 141 odst. 5 zákoníku práce a § 142 odst. 3 zákoníku práce a žalovaný dospěl k nesprávnému závěru, že s ohledem na to, že O. L. nebyla mzda vyplacena při skončení pracovního poměru a v době nejbližšího výplatního termínu již nebyl v pracovním poměru u žalobce, nebylo možné požadovat, aby se dostavil k vyzvednutí mzdy na pracoviště a bylo povinností žalobce jako bývalého zaměstnavatele mu zaslat mzdu. Názor žalovaného nemá oporu v právní úpravě a není mu ani známo, jak k němu žalovaný dospěl. Žalobce poukázal na to, že O. L. při skončení pracovního poměru neuzavřel žádnou dohodu o výplatě mzdy a nic mu nebránilo v tom, aby se pro mzdu na své bývalé pracoviště dostavil, neboť v den skončení pracovní poměru O. L. mzda z objektivních důvodů vyplacena být nemohla. Vyjma skutkových tvrzení O. L. stran vyplacení mzdy správní orgány neměly k dispozici jiný důkaz, který by pro posouzení zavinění jednotlivých subjektů použily, správní orgány v tomto směru žádné šetření neprováděly.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobce rozvázal s O. L. k 23.1.2009 pracovní poměr ve zkušební době, O. L. o výplatu mzdy ve smyslu § 141 odst. 5 zákoníku práce nepožádal, nebyla uzavřena ani jiná dohoda o výplatě mzdy a žalobce jako zaměstnavatel měl proto postupovat dle § 141 odst. 1 zákoníku práce v návaznosti na § 142 odst. 3 zákoníku práce. Protože dle předložených dokladů nebyl již O. L. zaměstnancem žalobce, nebylo možné požadovat, aby se dostavil k výplatě mzdy na pracoviště a žalobce mu měl podle § 142 odst. 3 věty druhé zákoníku práce mzdu zaslat. Správní delikty jsou přitom konstruovány na principu objektivní odpovědnosti. Nedošlo k porušení § 51 správního řádu, protože rozhodnutí správních orgánů vychází z kontrolních zjištění, které vyšly najevo při kontrole provedené u žalobce a následně bylo se žalobcem vedeno správní řízení, v jehož průběhu žalobce nenamítal nedostatečné zjištění skutkového stavu a nenavrhoval provedení výslechu O. L..

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že na základě podnětu O. L. ze dne 26.1.2009 provedl OIP u žalobce ve dnech 28.4.2009 a 26.5.2009 kontrolu, jejíž výsledky shrnul do protokolu ze dne 26.5.2009. Dne 2.7.2009 vydal OIP příkaz, jímž žalobce uznal vinným z výše uvedených

správních deliktů a uložil mu pokutu ve výši 70.000,- Kč. Proti tomuto příkazu podal žalobce odpor, v němž namítl, že zákoník práce v § 142 odst. 3 ukládá zaměstnavateli povinnost vyplatit mzdu na pracovišti, nebylo-li jiné dohody. Žádná taková dohoda uzavřena nebyla, O. L. se měl dostavit na pracoviště, kde by mu byla mzda řádně a včas vyplacena. To však O. L. neučinil a nebylo prokázáno, že by se z vážných důvodů k výplatě mzdy na pracoviště nemohl dostavit. Dne 27.7.2009 provedl OIP mimo jednání dokazování, z něhož se žalobce omluvil. Dne 28.7.2009 byl žalobce seznámen s podklady pro rozhodnutí a současně namítl, že při jednání o nástupu do zaměstnání byl O. L. předložen návrh pracovní smlouvy, který si převzal s tím, že nemůže ihned návrh podepsat a potřebuje si jej doma prostudovat. O. L. však návrh pracovní smlouvy přes urgence i předložení nového návrhu nepodepsal, ale do zaměstnání docházel. K důvodu pozdního vyplacení mzdy žalobce uvedl, že se snažili, aby se O. L. dostavil do zaměstnání k podepsání příjmového dokladu o převzetí mzdy. O. L. jim neoznámil, že je nemocen, to jim doložil až po skončení pracovní neschopnosti. Rozhodnutím z 3.8.2009 OIP žalobce uznal vinným z výše uvedených správních deliktů a uložil mi pokutu ve výši 70.000,- Kč. Své rozhodnutí OIP mimo jiné ve vztahu ke 4) správnímu deliktu odůvodnil tím, že žalobce jako zaměstnavatel porušil § 141 odst. 1 zákoníku práce, protože mzdu za měsíc leden 2009 vyplatil svému zaměstnanci O. L. až 28.4.2009 prostřednictvím poštovní poukázky, čímž nedodržel termín splatnosti mzdy. Žalobce sice listinným důkazem prokazoval, že ukončil s tímto zaměstnancem pracovní poměr k 23.1.2009 a na další směnu již O. L. nenastoupil, ale OIP dospěl k závěru, že v takovém případě nelze na bývalém zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se ve výplatním termínu dostavil v pracovní dobu na pracoviště s tím, že jinou dohodu o způsobu výplaty při ukončení pracovního poměru O. L. se žalobcem neuzavřel, přičemž žalobci byla známa adresa trvalého bydliště O. L. a mohl tedy povinnost uloženou zákonem splnit. Výši ukládané pokuty OIP zdůvodnil tím, že horní hranice u nejpřísněji postižitelných správních deliktů je dle § 26 odst. 2 písm. c), § 28 odst. 2 písm. d), § 30 odst. 2 zákona o inspekci práce 2.000.000,- Kč. Dále OIP uvedl, že při určování výše pokuty bylo přihlédnuto ke všem aspektům uvedeným v § 36 zákona o inspekci práce, tj. k poměrům žalobce, k závažnosti správních deliktů, ke způsobu jejich spáchání i k jejich následkům a k okolnostem, za nichž byly spáchány. Za závažné přitom OIP považoval zejména to, že žalobce O. L. neposkytnutím mzdy v termínu splatnosti krátil jeho základní zákonné právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci s dopady do jeho finanční a sociální situace. Zároveň porušení povinností zaměstnavatele na úseku bezpečnosti práce a pracovní doby lze hodnotit jako závažné, když může mít následky ve vzniku úrazu v důsledku únavy či neznalosti pokynů k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Dále OIP uvedl, že „vzal v úvahu také poměry účastníka řízení“ a výše pokuty se mu jeví jako „přiměřená zjištěným skutečnostem a okolnostem, za nichž byly správní delikty spáchány“. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž ke 4) správnímu deliktu namítl porušení rovnosti stran s tím, že se striktně držel znění zákoníku práce. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, v němž uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že při skončení pracovního poměru nebyla mzda O. L. vyplacena a v době nejbližšího výplatního termínu již nebyl v pracovním poměru u žalobce, nebylo možno požadovat, aby se dostavil k vyzvednutí mzdy na pracoviště žalobce jako zaměstnavatele. Žalovaný uzavřel, že bylo povinností žalobce (jako v tu chvíli již bývalého zaměstnatele) mzdu zaslat na svůj náklad a nebezpečí. K výši ukládané pokuty se žalovaný vyjádřil jen citací ustanovení zákona o inspekci práce týkajících se výše pokut, které je možné za dané správní delikty uložit, s tím, že „z výše uvedených důvodů“ se mu jeví výše pokuty uložená u spodní hranice zákonné sazby přiměřená.

Krajský soud se neztotožňuje se žalobní námitkou, že v řízení před správními orgány došlo k porušení § 51 správního řádu, že správní orgány v rámci svých skutkových zjištění vycházely jen z úředních záznamů, resp. z oznámení O. L.. Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánu obou stupňů, jakož i z úředního

záznamu ze dne 27.7.2009 o provedení důkazu listinou je zřejmé, že OIP v řízení provedl listinné důkazy, které byly opatřeny zejména při kontrole žalobce a z nichž správní orgány vycházely ve svých rozhodnutích. Mezi těmito se nenachází oznámení (podnět) O. L., jehož svědecký výslech proveden nebyl. S ohledem na uvedené tedy nemohlo ani dojít k porušení § 51 odst. 2 správního řádu, neboť výslech O. L. prováděn nebyl (z provádění důkazů dne 27.7.2009 se žalobce omluvil), přičemž žalobce jej v průběhu řízení před správními orgány ani nenavrhl a je na zvážení správních orgánů, které důkazy pro zjištění skutkového stavu provedou a které nikoliv (§ 52 správního řádu).

Krajský soud však dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, k čemuž je povinen přihlédnout i z úřední povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.6.2004, č.j. 5 A 157/2002-35).

Zejména je třeba poukázat na to, že v případě „vážných důvodů“ ve smyslu ust. § 142 odst. 3 zákoníku práce jde o tzv. neurčitý právní pojem, přičemž „Soud musí mít možnost přezkoumat, zda interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu správním orgánem je v souladu se zákonem, jaké podklady pro své rozhodnutí k tomu správní orgán soustředil, zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil ve věci správně rozhodnout a zda jeho zjištění s těmito podklady nejsou v logickém rozporu. Jestliže takový přezkum možný není, je rozhodnutí pro

nedostatek důvodů nepřezkoumatelné [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].“ (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6.5.2010, č.j. 11 A 48/2010-146). Je tedy povinností správního orgánu neurčitý právní pojem vysvětlit, vymezit a v odůvodnění řádně vyložit. Teprve poté, kdy správní orgán neurčitý pojem vyloží, může jej konfrontovat se skutkovými zjištěními konkrétního případu (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.9.2009, č.j. 59 Ca 45/2009-41), avšak z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je zřejmé, že této své povinnosti nedostály. OIP ani žalovaný se ani nepokusily neurčitý právní pojem „vážné důvody“ dle § 142 odst. 3 zákoníku práce vysvětlit, vymezit a v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vyložit a jen zcela obecně konstatují, že po O. L. nelze spravedlivě požadovat, aby se za situace, kdy již skončil jeho pracovní poměr se žalobcem, k výplatě mzdy v nejbližší výplatní termín na své poslední pracoviště u žalobce jako svého zaměstnavatele dostavil, aniž by vyložily, z jakých důvodů to nelze po O. L. „spravedlivě požadovat“. Správní orgány obou stupňů ve svých odůvodněních v podstatě jen nahradily neurčitý právní pojem „vážné důvody“ jiným neurčitým pojmem „spravedlivě požadovat“, což činí odůvodnění jejich rozhodnutí nedostatečným a nepřezkoumatelným. Krajský soud tento nedostatek nemůže vlastní činnosti nahradit, neboť „Soudu nepřísluší, aby v rozhodování o věci nahradil správní orgán, provedl sám vlastní hodnocení a učinil závěr, zda předmětné jednání naplnilo či nenaplnilo neurčitý právní pojem, neboť by tak nepřípustným způsobem zasáhl do činnosti správního orgánu.“ (srov. Městského soudu v Praze ze dne 6.5.2010, č.j. 11 A 48/2010-146). Z téhož důvodu je předčasné hodnotit, zda si správní orgány k posouzení této otázky zajistily dostatek podkladů včetně případného provedení svědeckého výslechu O. L., jak namítá žalobce.

Nepřezkoumatelné je rozhodnutí OIP také ve vztahu k výši ukládané pokuty, neboť OIP jen cituje kritéria § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce a pouze obecně rozvádí kritérium závažnosti spáchaných správních deliktů, a to jen správních deliktů na úseku bezpečnosti práce a úseku odměňování zaměstnanců. OIP dále opět obecně uvádí, že vzal v úvahu poměry žalobce, aniž by vyložil, jaké konkrétní poměry měl na mysli a nijak nepřihlíží ke způsobu spáchání správních deliktů a okolnostem, za nichž byly spáchány. V tomto směru OIP nebere v úvahu a nevypořádává se ani s námitkami žalobce, jimiž v průběhu řízení poukazoval na

chování O. L. (např. odmítnutí podpisu písemné pracovní smlouvy). Žalovaný tyto nedostatky v napadeném rozhodnutí neodstranil a omezil se pouze na citaci ustanovení zákona o inspekci práce, které upravují výši pokut za předmětné správní delikty a na obecné konstatování, že se mu uložená výše pokuty jeví jako přiměřená. Krajský soud v této souvislosti zdůrazňuje, že „Správní orgán není za dané právní úpravy nadán volností úvahy v tom smyslu, ke kterému hledisku přihlédne či nikoli, ale je naopak vázán povinností zohlednit při úvaze o výši pokuty každé zákonné hledisko“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.5.2008, č.j. 6 As 3/2007-72). Žádný ze správních orgánů se tak řádně nevypořádal se všemi kritérii pro uložení pokuty dle § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce a jejich rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.

Krajský soud tedy z výše uvedených důvodů napadené rozhodnutí žalovaného podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. bez nařízení jednání pro jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů zrušil a věc mu vrátil podle § 78 odst. 4 s.ř.s. k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem vysloveným krajským soudem v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Krajský soud dále nad rámec důvodů tohoto rozhodnutí (a nad rámec žalobních námitek) považuje za potřebné upozornit na to, jakým způsobem se správní orgány vypořádaly s odůvodněním svých rozhodnutí ve vztahu k 1) správnímu deliktu, jehož se měl žalobce dopustit tím, že nesplnil svou povinnost podle § 34 odst. 3 zákoníku práce, když s O. L. neuzavřel písemně pracovní smlouvu, ani jiný druh pracovněprávního vztahu. OIP své závěry zdůvodňuje jen tím, že předložení nepodepsaného návrhu pracovní smlouvy (návrh nebyl podepsán ani účastníkem řízení jako zaměstnavatelem) při jednání o nástupu do zaměstnání nelze považovat za naplnění § 34 odst. 3 zákoníku práce a dodává, že povinnost uzavřít pracovní smlouvu písemně je uložena zaměstnavateli, nikoliv zaměstnanci. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k tomu zdůrazňuje, přestože sám uvádí, že pracovní smlouva je dvoustranný právní akt, že „Povinnost uzavřít písemně pracovní smlouvu je uložena zákoníkem práci zaměstnavateli, je tedy na něm, aby tuto povinnost splnil.“ Krajský soud je toho názoru, že v dalším řízení by bylo vhodné, aby žalovaný zvážil i otázku, jakým způsobem může zaměstnavatel, jemuž je nepochybně dle § 34 odst. 3 zákoníku práce uložena povinnost uzavřít pracovní smlouvu písemně, tuto svou povinnost splnit v případě neochoty či nesoučinnosti druhé strany tohoto dvoustranného závazkového vztahu (tj. zaměstnance) a jakým způsobem a zda vůbec např. může v takových případech zaměstnavatel svého zaměstnance (ani žalovaný nezpochybňuje, že na platnost pracovní smlouvy nemá vliv nedodržení její písemné formy) k písemnému uzavření pracovní smlouvy (tj. podpisu pracovní smlouvy zaměstnancem) nutit. Při hodnocení této otázky by měl žalovaný hodnotit také to, zda je v těchto případech dána vzhledem k okolnostem případu společenská nebezpečnost jednání zaměstnavatele pro společnost a jaká, tj. zda vůbec může jít o správní delikt. Krajský soud zdůrazňuje, že jde jen o jeho obecné hodnocení nad rámec důvodů tohoto rozhodnutí a těmito závěry není žalovaný nijak vázán. Je jen na uvážení žalovaného, zda se výše uvedenými otázkami bude konkrétněji zabývat a zda zváží, zda k jejich hodnocení není třeba také případně provést další důkazy nezbytné pro zjištění skutkového stavu i k tomuto správnímu deliktu.

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z plného procesního úspěchu žalobce, kterému tak vůči žalovanému vzniklo právo na náhradu důvodně v řízení vynaložených nákladů (§ 60 odst. 1 s.ř.s.). Tyto náklady žalobce představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, odměna advokáta ve výši 4.200,- Kč [2 úkony právní služby po 2.100,- Kč podle § 9 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů -1. příprava a převzetí věci, 2. sepis žaloby], paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300,-Kč za úkon právní služby (§ 13 odst. 3 cit. vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) při celkem dvou úkonech právní služby, které advokát žalobci poskytl (tj. ve výši celkem 600,- Kč) a z 20% DPH v částce 960,- Kč. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o.s.ř.“), týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159, § 160 odst. 1 o.s.ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 -ti dnů od právní moci rozsudku. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s. zavázal soud žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 18. února 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Monika Javorová, v. r. Marcela Jánová předsedkyně se nátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru