Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Ca 294/2009 - 41Rozsudek KSOS ze dne 10.03.2011

Prejudikatura

4 As 51/2007 - 68

3 As 51/2003

11 Ca 207/2005 - 23

31 Ca 53/2005 - 33

7 Afs 1/2010 - 53


přidejte vlastní popisek

22Ca 294/2009 – 41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Miroslavy Honusové

v právní věci žalobce: ALDAST, spol. s r.o., se sídlem Strakonice, 5. května 149,

zastoupeného JUDr. Petrem Szabo, advokátem se sídlem Strakonice, Komenského

373, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Opava, Horní

náměstí 103/2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 18.9.2009,

č.j. 1593/1.30/09/14.3, ve věci správních deliktů,

takto:

18.9.2009, I. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne

č.j. 1593/1.30/09/14.3, se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací

žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku

7.760,- Kč do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra Szabo,

advokáta se sídlem Strakonice, Komenského 373.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18.9.2009, č.j. 1593/1.30/09/14.3, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj (dále jen „OIP“) ze dne 27.7.2009, č.j. 5640/1/6.32/09/15.2/8, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání správních deliktů:

1) Na úseku bezpečnosti práce podle § 30 odst. 1 písm. f) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“), tím, že jako zaměstnavatel a provozovatel technických zařízení nepřijal dostatečná opatření k odstranění rizik a zajištění standardní úrovně bezpečnosti práce a ochrany zdraví při práci, když nezajistil, aby vypracovaný „Systém bezpečnosti práce“ pro provozované věžové jeřáby MB 1030.1, ev.č. 44507 – umístěný v prostoru stavby u Vejprnické ulice v Plzni a MB 1030.1, ev.č. 44508 – umístěný v prostoru stavby ve Waltrově ulici v Plzni, obsahoval jednoduché pracovní postupy pro provádění manipulací a popis činnosti vazače nebo osoby řídící vykládku v případě pohybu ramene jeřábu s břemenem v bezprostřední blízkosti komunikace ve Vejprnické ulici a nad prostorem komunikace a chodníku ve Waltrově ulici podle čl. 11.3 ČSN 12 480-1. Tím připustil nebezpečí vzniku rizika chybného jednání nezúčastněných osob na manipulacích při nedostatečném stanovení povinností vazače a obsluhy zdvihacích zařízení, čímž nerespektoval zákonnou povinnost danou ustanovením § 103 odst. 1 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), a § 3 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí (dále jen „nařízení vlády č. 378/2001 Sb.“).

2) Na úseku bezpečnosti práce dle § 30 odst. 1 písm. q) zákona o inspekci práce tím, že nesplnil svou povinnost organizovat práci a stanovit pracovní postupy tak, aby byly dodržovány zásady bezpečného chování na pracovišti, a aby zaměstnanci byli chráněni proti pádu či zřícení a nepřijal dostatečná opatření k zabránění pádu zaměstnanců z výšky a nezajistil jejich provádění na všech pracovištích, pokud leží ve výšce nad 1,5 m nad okolní úrovní, když na staveništi/pracovišti: „76 bytových jednotek, Plzeň – Skvrňany“, Waltrova ul., Plzeň, kde byly prováděny stavební práce na stropní konstrukci třetího nadzemního podlaží, zaměstnavatel nezajistil volné hrany objektu proti pádu z výšky až 9 m, ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky (dále jen „nařízení vlády č. 362/2005 Sb.“). Nesplnil tuto svou povinnost, přestože byl na výše uvedené skutečnosti již upozorňován koordinátorem stavebních prací, jak dokládá zápis z deníku koordinátora ze dne 22.1.2009 a 29.1.2009. Nesplnil tak povinnost uloženou mu § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 309/2006 Sb.“).

3) Na úseku bezpečnosti práce dle § 30 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce tím, že nesplnil svou povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce, pro všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích, když na staveništi/pracovišti: „76 bytových jednotek, Plzeň – Skvrňany“, Waltrova ul., Plzeň, kde byly prováděny stavební práce na stropní konstrukci třetího nadzemního podlaží, nad kterým současně probíhala jeřábová manipulace se stavebním materiálem, dostatečně nekontroloval používání ochranných přileb, přestože byl na nepoužívání těchto předepsaných ochranných pracovních prostředků již upozorňován koordinátorem stavebních prací, jak dokládá zápis z deníku koordinátora ze dne 29.1.2009. Fyzické osoby, které prováděly práce na stropní konstrukci třetího nadzemního podlaží, měly ochranné přilby k dispozici, avšak začaly je používat až po příchodu inspektorů provádějících kontrolu na předmětném staveništi/pracovišti. Nesplnil tak svou povinnost uloženou mu § 101 odst. 1, 5 zákoníku práce.

Současně se žalobce domáhal zrušení prvostupňového rozhodnutí OIP a pro případ, že krajský soud neshledá důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, žalobce navrhl, aby soud uvážil snížení nebo upuštění od sankce (pokuty).

Žalobce v podané žalobě namítl:

K 1) správnímu deliktu, že naplnění jeho skutkové podstaty je opíráno o porušení článku 11.3 ČSN ISO 12480-1, § 103 odst. 1 písm. f) zákoníku práce a § 3 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 378/2001 Sb., ale norma ČSN není obecně

závazným právním předpisem. Ust. § 103 odst. 1 písm. f) zákoníku práce je pak zaměřeno na ochranu zaměstnanců zaměstnavatele, ale neukládá zaměstnavateli povinnosti ve vztahu k nezúčastněným osobám. K aplikaci § 3 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 378/2001 Sb. uvedl, že toto ustanovení stanoví povinnost „používat zařízení k účelům a za podmínek, pro které je určeno v souladu s provozní dokumentací“ a porušení této povinnosti není tvrzeno a prokázáno. Další text tohoto ustanovení neukládá žádnou povinnost, neboť používá formulaci „zaměstnavatel může“, nelze tedy dovodit porušení povinností ze strany žalobce. Má přitom za to, že již původní „Systém bezpečné práce při používání jeřábů“ i před doplněním dne 24.2.2009 dle požadavku OIP obsahoval jednoduché pracovní postupy pro provádění manipulací a popis činností vazače nebo osoby řídící vykládku.

K 2) správnímu deliktu, že nebylo prokázáno naplnění jeho skutkové podstaty správního deliktu, protože nejsou identifikováni zaměstnanci, kteří se měli v prostoru volných hran pohybovat, výskyt volných hran je dokládán nedostatečně čitelnou fotografií, jejíž průkazní hodnota je dále snižována datovým razítkem s datem „02/02/2008“, tedy před datem zahájením kontroly. Mohlo se nadto jednat a patrně jednalo o zcela ojedinělý případ dočasného krátkodobého odstranění zábran, což bylo vynuceno postupem prací, přičemž všechny volné hrany na staveništi byly řádně zajištěny, což však již nebylo zadokumentováno v rozporu s § 8 písm. g) zákona o inspekci práce. Dále pak okolnost, spočívající v existenci zápisu v deníku

koordinátora ze dne 22.1.2009 a 29.1.2009 nemůže být pro rozhodování správních orgánů relevantní, neboť nebyla prověřena věrohodnost a pravdivost těchto zápisů, okolnosti, za nichž byly pořízeny a odborná způsobilost osoby, která je pořídila.

K 3) správnímu deliktu, že nebylo prokázáno naplnění jeho skutkové podstaty a nebyla prokázána situace, v níž by hrozilo riziko poškození lebky (jeřábová manipulace se stavebním materiálem) ve spojení s pohybem osob ohrožených tímto rizikem, nejsou identifikovány osoby, které se údajně v prostoru jeřábové manipulace se stavebním materiálem měly pohybovat. Pokud měli inspektoři OIP „jednoznačně vidět a zaznamenat“ manipulaci s břemeny v době, kdy zaměstnanci neměli nasazeny ochranné přilby, není jasné, z jakého důvodu nebyla zjištěna totožnost těchto zaměstnanců a nebyla pořízena fotodokumentace. Za nepřiměřený považuje požadavek, aby zaměstnanci měli ochranné přilby na tomto typu staveb nasazeny a používali je po celou pracovní dobu. Zpochybňování žalobcem vydaných pravidel

používání ochranných přileb na stavbách svědčí o tom, že se OIP nedostatečně seznámil se skutkovým stavem. Opětovně zdůraznil, že existence zápisu v deníku koordinátora ze dne 22.1.2009 a 29.1.2009 nemůže být pro rozhodování správních orgánů relevantní, neboť nebyla prověřena věrohodnost a pravdivost těchto zápisů, okolnosti, za nichž byly pořízeny a odborná způsobilost osoby, která je pořídila.

Dále žalobce namítl, že kontrola jeho staveniště „76 bytových jednotek, Plzeň – Skvrňany“, byla OIP provedena v rozporu s § 8 písm. g) zákona o inspekci práce (tj. zjistit při kontrole skutečný stav a doložit kontrolní zjištění), neboť pochybnosti budí zejména délka kontroly, chybějící identifikace osob údajně porušujících předpisy či naopak údajně ohrožených na životě či zdraví, neprůkazná fotodokumentace s datem pořízení mimo období vlastní kontroly. K tomu dále uvedl, že při první

kontrole 2.2.2009 nebyl vznesen OIP žádný požadavek na doložení jakýchkoliv dokladů, ale následně 4.2.2009 při návštěvě inspektorů OIP, která se uskutečnila přesto, že bylo telefonicky dohodnuto její odložení na 6.2.2009, byl pořízen inspektory OIP záznam o převzetí dokladů, v němž je konstatováno, že doklady nebyly předloženy, aniž se však OIP vypořádal s tím, že předložení těchto dokladů předem nepožadoval, ani k tomu, jaké doklady by dle jeho názoru na staveništi měly být. O jednání v sídle OIP 6.2.2009 nebyl pořízen žádný záznam a teprve tehdy byl žalobci předložen jakýsi neautorizovaný seznam požadovaných dokladů označený jako „Neoficiální dokument (vzor)“. Dále byla porušena povinnost dle § 8 písm. h) zákona o inspekci práce pořídit o výsledku kontroly dílčí protokol a protokol, neboť 2.2.2009 byl pořízen jen jakýsi „záznam“, z něhož není patrné, zda kontrola byla ukončena či pokračuje, zda OIP požaduje od žalobce nějaké doklady, vyjádření či doložení jakýchkoliv skutečností. Žalobce namítl, že postup inspektorů OIP v počátcích kontroly budil dojem nekvalifikovaného přístupu a snahy postihnout žalobce za „každou cenu“, o čemž svědčí výroky inspektorů na začátku kontroly „Vy se srovnáte, až dostanete flastr“ (4.2.2009) či „dostanete pokutu“ (23.2.2009), tedy v době, kdy OIP neměl a nemohl mít bezpečně zjištěn úplný skutečný stav. Dále žalobce vytkl žalovanému porušení § 8 písm. c) zákona o inspekci práce, protože inspektoři chaotickým postupem v počátcích kontroly připustili vznik nepřehledné situace a nutnosti nadbytečných návštěv statutárních orgánů žalobce, resp. jejich zmocněnců na územně vzdáleném staveništi i v sídle OIP. Inspektoři nepřihlédli dostatečně k tomu, že hlavní činností žalobce je podnikání v oboru stavebnictví, která je složitější o důsledky finanční a hospodářské krize a neadekvátním výkonem kontrolní činnosti a využíváním pravomocí znesnadnili činnost žalobce. Žalovaný nepřihlédl ani k tomu, že za 17 let existence žalobce, který byl podroben řadě kontrol OIP, nikdy nebyly zjištěny významné nedostatky či porušení povinností.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné s tím, že uvedl:

K 1) správnímu deliktu, že podle § 349 zákoníku práce je technická norma považována za předpis k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Dle jeho názoru bylo OIP správně posouzeno, že „Systém bezpečné práce při používání jeřábů dle normy ČSN ISO 12-480-1“ na pracovišti 76 bytových jednotek Plzeň – Skvrňany“, který byl OIP předložen, nedostatečně upravoval chování a jednání při používání technických zařízení, aby nedocházelo ke vzniku rizika, protože nezahrnoval jednoduché pracovní postupy pro provádění manipulací a činnosti vazače nebo osoby řídící vykládku v případě pohybu ramene jeřábu s břemenem v bezprostřední blízkosti veřejné komunikace ve Vejprnické ulici a nad prostorem veřejné komunikace a chodníku ve Waltrově ulici. Nestanovením postupů práce mohlo dojít k ohrožení bezpečnosti, života a zdraví zaměstnanců žalobce i osob pohybujících se v daném prostoru.

K 2) správnímu deliktu, že u pořízené fotodokumentace je v důsledku technické chyby na záznamovém zařízení chybně uveden rok pořízení fotodokumentace, ale z průběhu stavebních prací je zřejmé, že v roce 2008 se stavba nacházela ve zcela jiném stavu. Dále uvedl, že žalobce v průběhu kontroly i správního řízení nekonkretizoval a nedoložil, jaké konkrétní důvody ho vedly

k odstranění zábran v případě zjištěných volných hran, kdy je odstranil, popř. vrátil zpět. Identifikace osob, které se měly pohybovat v prostoru s neohraničenými hranami krajů, není pro naplnění skutkové podstaty tohoto správního deliktu relevantní, protože účelem právní úpravy stanovením povinnosti dodržování zásad bezpečného chování na pracovišti je předcházení možnosti vzniku úrazů. Zápis v deníku koordinátora nebyl pro výsledek kontroly rozhodný, byť s ohledem na něj neobstojí námitka, že vytýkaný nedostatek byl ojedinělý.

K 3) správnímu deliktu, že nepoužívání ochranných přileb bylo při kontrole řádně zadokumentováno, je konstatováno i v zápise ve stavebním deníku, z něhož však při vydání rozhodnutí vycházeno nebylo. Lze však opět konstatovat, že se nejednalo o náhodnou situaci a nebyly tedy ani respektovány postupy uvedené ve vnitřním předpise žalobce „Výchova a školení zaměstnanců na úseku bezpečnosti zaměstnanců při práci“. Nebyla tedy splněna povinnost dle § 101 odst. 1 zákoníku práce, tj. zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení života a zdraví.

Dále se žalovaný k žalobním námitkám vyjádřil tak, že kontrola i následné správní řízení proběhlo v souladu se zákonem, všechna kontrolní zjištění byla řádně zadokumentována, přičemž je na úvaze kontrolního orgánu s ohledem na konkrétní situaci, ve které fázi kontroly požaduje dokladování určitého stavu. Záznam ze dne 2.2.2009 má pouze informativní povahu a v posuzované věci nevznikla povinnost inspektora vyhotovit dílčí protokol ve smyslu § 7 odst. 1 písm. j) zákona o inspekci práce. Žalovaný také nesouhlasil s tvrzením žalobce o „úporné“ snaze inspektorů dovodit spáchání správních deliktů s tím, že z obsahu správního spisu plyne jen to, že byl zjišťován skutečný stav věci. Žalobce pak nespecifikoval, co míní chaotickým postupem inspektorů, přičemž místní příslušnost OIP k výkonu kontroly se řídí podle § 6 odst. 5 zákona o inspekci práce místem činnosti kontrolovaného subjektu a za ryze účelové označil žalovaný námitku žalobce, že činností kontrolního orgánu je ztěžována pozice kontrolovaného subjektu (žalobce) na trhu a znesnadňována její hlavní činnost – podnikání ve stavebnictví.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších

předpisů – dále jen „s.ř.s.“) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že 2.2.2009, 4.2.2009 a 23.2.2009 byla u žalobce OIP provedena kontrola, o jejímž výsledku byl 23.2.2009 sepsán protokol, proti němuž vznesl žalobce připomínky, které byly zamítnuty jako nedůvodné přípisem ze dne 4.3.2009. Dne 20.3.2009 podal žalobce námitky proti přezkoumání protokolu, které byly rozhodnutím OIP ze dne 8.4.2009 zamítnuty. Dne 23.2.2009 bylo vydáno podle § 7 odst. 1 písm. k) zákona o inspekci práce opatření k odstranění blíže specifikovaných nedostatků zjištěných u žalobce. Na základě výsledků kontroly OIP vydal 29.4.2009 příkaz, jímž za předmětné tři správní delikty uložil žalobci pokutu ve výši 80.000,- Kč. Proti tomuto příkazu podal žalobce odpor, ve kterém včetně jeho doplnění a při ústním jednání dne 29.6.2009 žalobce namítal, že se žádného z vytýkaných správních deliktů nedopustil a 8.7.2009 předložil OIP další listiny. Poté OIP vydal rozhodnutí z 27.7.2009, v němž žalobci za dané správní delikty uložil pokutu ve výši 65.000,- Kč s odůvodněním, že horní hranice pokuty u nejpřísněji postižitelných správních deliktů je dle § 30 odst. 2 písm. d) zákona o inspekci práce 2.000.000,- Kč, přičemž při stanovení její výše přihlédl ke všem

aspektům uvedeným v § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce. Dále OIP uvedl, že uvážil vedle poměrů žalobce zejména skutečnost, že žalobce nesplnil požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci a připustil tak riziko ohrožení života nebo poškození zdraví. Žalobce tedy svým jednáním podcenil riziko vzniku úrazů, poškození zdraví i vzniku případných škod. Proto se OIP pokuta v uložené výši jeví jako přiměřená rozsahu kontrolních zjištění a poměrům žalobce. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které odůvodnil obdobně jako nyní podanou žalobu. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, v němž se s odvolacími námitkami žalobce vypořádal obdobně jako v nyní podaném vyjádření k žalobě a ve vztahu k odvolací námitce žalobce vytýkající porušení § 8 písm. c) zákona o inspekci práce vyjádřil tak, že situace ve stavebnictví, včetně prohlubující se ekonomické krize, nemůže mít vliv na dodržování zákonem uložených povinností a shodně se svým vyjádřením k žalobě se vypořádal s námitkou absence dílčího protokolu. Při hodnocení výše ukládané pokuty poukázal na to, že dle § 30 odst. 2 písm. c), d) zákona o inspekci práce lze za spáchané správní delikty uložit pokutu až do výše 2.000.000,- Kč s tím, že „Z výše uvedených důvodů se odvolacímu orgánu jeví výše pokuty uložená u spodní hranice zákonné sazby přiměřená“. Součástí správního spisy jsou také listiny, z nichž správní orgány vyházely, a to zejména „Systém bezpečnosti práce při používání jeřábů“ (dále jen „Systém“) před i po doplnění z 24.2.2009, „Výchova a školení zaměstnanců na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“ ze dne 2.1.2007, fotodokumentace, zápisy ze stavebního

deníku a deníku koordinátora.

Žalobní námitky uplatněné k 1) správnímu deliktu neshledal krajský soud důvodné.

Nedůvodná je žalobní námitka týkající se aplikace ČSN ISO 12480-1 na projednávanou věc, protože podle § 349 odst. 1 zákoníku práce jsou technické normy, ale také technické a stavební předpisy a technické dokumenty, právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Nedůvodná je také žalobní námitka vztahující se k použití ust. § 103 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, podle kterého je zaměstnavatel povinen zajistit zaměstnancům podle potřeb vykonávané práce dostatečné a přiměřené informace a pokyny o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci podle tohoto zákona a podle

zvláštních právních předpisů, zejména formou seznámení s riziky, výsledky vyhodnocení rizik a s opatřeními na ochranu před působením těchto rizik, která se týkají jejich práce a pracoviště. Správní delikt 1) spočívá totiž v nepřijetí dostatečných opatření k odstranění rizik a žalobci není správními orgány vytýkáno, že by nezúčastněné osoby nepoučil (to skutečně není jeho povinností), ale to, že neposkytl dostatečné a přiměřené informace a pokyny svým zaměstnancům (tj. konkrétně vazači a obsluze zdvihacího zřízení), v důsledku čehož mohlo dojít teprve k následku, tj. právě chybnému jednání nezúčastněných osob. Tato žalobní námitka tedy nerespektuje kontext postavení nezúčastněných osob ve formulaci skutkové věty.

Nedůvodná je rovněž žalobní námitka týkající se aplikace § 3 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 378/2001 Sb., podle kterého minimálními požadavky na bezpečný provoz a používání zařízení v závislosti na příslušném riziku vytvářeném daným zařízením jsou používání zařízení k účelům a za podmínek, pro které je určeno, v souladu s provozní dokumentací; zaměstnavatel může stanovit další požadavky na

bezpečnost místním provozním bezpečnostním předpisem, a to minimálně v rozsahu daném normovou hodnotou. Žalobce v tomto směru poukazuje zejména na použití slova „může“ ve větě za středníkem, ale žalobci je v daném případě vytýkáno to, že tohoto ustanovení plně nevyužil a nepřijal v dostatečné míře opatření k odstranění rizik a zajištění standardní úrovně bezpečnosti práce. Krajský soud zde musí uvést, že slova „může“ je v tomto případě zákonodárcem použito poněkud nešťastně, zejména s přihlédnutím k tomu, že tuto „možnost“ stanoví již jako povinnost v rozsahu „minimálně daném normovou hodnotou“. Jak již přitom bylo uvedeno výše, povinnost postupovat při určité činnosti v souladu s technickou normou může vzniknout na základě právního předpisu, v tomto případě na základě § 349 odst. 1 zákoníku práce. Je-li tedy dána, jako je tomu v tomto případě, povinnost postupovat v souladu s technickou normou, je zřejmé, že nepostačuje postupovat jen v souladu s minimálními požadavky na bezpečný provoz a používání zařízení v závislosti na příslušném riziku vytvářeném daným zařízením a používat zařízení k účelům a za podmínek, pro které je určeno, v souladu s provozní dokumentací [§ 3 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 378/2001 Sb.], ale je třeba postupovat i v souladu s požadavky příslušné technické normy, jak výše rozvedeno. Tedy v případech, kdy minimální požadavky dle § 3 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 378/2001 Sb. nedosahují úrovně dané technickou normou, není na úvaze zaměstnavatele, zda bude postupovat dle § 3 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 378/2001 Sb., ale postupovat tak musí, aby

dostál svým minimálním povinnostem dle příslušné technické normy, tj. zajistil standardní úroveň bezpečnosti práce.

Další žalobní námitka, že již původní „Systém bezpečnosti práce při používání jeřábů“ (dále jen „Systém“) před doplněním z 24.2.2009 obsahoval jednoduché pracovní postupy pro provádění manipulace a popis činností vazače nebo osoby řídící vykládku, je příliš obecná na to, aby se k ní mohl krajský soud konkrétněji vyjádřit, neboť žalobce nerozvádí, z jakých důvodů tuto dostatečnost dovozuje. Žalobce sice v tomto směru poukazuje na běžnou pracovní zkušenost, erudici a znalosti daných zaměstnanců, ale i tento odkaz je velmi obecný, neboť není zjevné,

co běžnou erudicí, zkušeností a znalostí vlastně rozumí i s přihlédnutím k tomu, že nepochybně se úroveň jednotlivých konkrétních pracovníků bude v tomto směru i výrazně lišit, např. s ohledem na délku praxe, dosažené vzdělání, zkušenosti

s obsluhou toho kterého typu jeřábu apod. Krajský soud přitom konstatuje, že správní orgány v tomto směru žalobci vytýkají nedostatky původního Systému s odkazem na čl. 11.3 ČSN ISO 12 480-1 (Manipulace s břemeny v blízkosti osob), a to nezajištění vypracování v „Systému bezpečné práce“ pro dané jeřáby jednoduchých pracovních postupů pro provádění manipulací a popis činnosti vazače nebo osoby řídící vykládku v případě pohybu ramene jeřábu s břemenem v bezprostřední blízkosti komunikace ve Vejprnické ulici a nad prostorem komunikace a chodníku ve Waltrově ulici, a to právě ve vazbě na možné ohrožení nezúčastněných osob, jak výše rozvedeno. V tomto směru původní Systém skutečně neobsahuje žádné ustanovení o postupu a činnosti vazače nebo osoby řídící vykládku při manipulaci – pohybu ramene jeřábu s břemenem v bezprostřední blízkosti a nad prostorem daných komunikací a chodníku, přičemž bylo věcí žalobce v tomto směru poskytnout svým zaměstnancům informace a pokyny, neboť čl. 11.3 předmětné technické normy se vztahuje na manipulaci s břemeny v blízkosti všech osob. Pro úplnost je vhodné dodat, že žalobce sice v původním Systému uvádí, že „Jeřábník jeřábů umístěných u domů A-C nebude přepravovat břemeno nad přilehlou komunikací ani v její nebezpečné blízkosti“, ale v podané žalobě nenamítá, že by k této manipulaci nedocházelo. Krajský soud přitom může rozhodnutí správního orgánu v tomto směru v souladu se zásadou dispozitivnosti přezkoumat jen v rozsahu uplatněných žalobních námitek, přičemž správními orgány takto popisovaná manipulace není v rozporu s obsahem spisu (zejména protokolem o výsledku kontroly ze dne 23.3.2009 e-mailem E. H., vedoucí odboru výstavby, Úřadu městského obvodu Plzeň 3, z něhož plyne, že tento stavební úřad se zabýval na základě upozornění nebezpečným pohybem břemen a jeřábového ramene nad prostorem přístupu a zahrady MŠ v Plzni, Waltrova 26). Popis pochybení žalobce ve skutkové větě tohoto správního deliktu tedy shledává soud správný.

Ani žalobní námitky vznesené k 2) správnímu deliktu nevyhodnotil krajský soud jako důvodné.

Krajský soud má oproti žalobci za to, že správní orgány i ve vztahu k tomuto správnímu deliktu zjistily skutkový stav dostatečně a správně. Z hlediska naplnění skutkové podstaty tohoto správního deliktu není rozhodná identifikace zaměstnanců žalobce či jiné osoby, která se v prostoru volných hran pohybovala, popř. zda ostatní hrany byly řádně zajištěny. Není rozhodná ani skutečnost, zda se vůbec v prostoru těchto volných hran někdo pohyboval, což ostatně ani není správními orgány žalobci vytýkáno. Rozhodné je to, že žalobce jako zaměstnavatel nezajistil volné hrany předmětného objektu, kde byly prováděny stavební práce na stropní konstrukci třetího nadzemního podlaží, neboť podle § 3 odst. 1 písm. b) nařízení vlády č. 362/2005 Sb., zaměstnavatel přijímá technická a organizační opatření k zabránění

pádu zaměstnanců z výšky nebo do hloubky, propadnutí nebo sklouznutí nebo k jejich bezpečnému zachycení (dále jen "ochrana proti pádu") a zajistí jejich

provádění. Této své povinnosti žalobce, který nijak nezpochybňuje, že šlo o jeho pracoviště (v tomto směru není rozhodné, zda se na něm v tu kterou chvíli někdo pohybuje či nikoliv), nedostál a pořízenými fotografiemi je tento stav bez pochybností prokázán. Krajský soud jako účelovou vyhodnotil námitku nevěrohodnosti pořízené fotodokumentace s ohledem na ní uvedené chybné datum 2.2.2008. Jde o chybu zjevnou, krajský soud shodně se žalovaným nemá pochybnosti o tom, že šlo o fotografii pořízenou právě při výkonu kontroly OIP, ostatně v roce 2008 musela být

situace na pracovišti zcela jiná a v této době zde OIP kontrolu neprováděl, což nikdo ani netvrdí. Tento chybný údaj vzniklý v důsledku technické chyby nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů.

Skutečnost, že nezajištění hran bylo ojedinělé a dočasné, sám žalobce uvádí jen jako možnost a své tvrzení nijak neprokazuje. Již z těchto důvodů je jeho námitka nedůvodná.

K další žalobní námitce týkající se záznamů ve stavebním deníku, resp. deníku koordinátora, krajský soud shodně se žalovaným uvádí, že tyto zápisy nejsou samy o sobě rozhodující pro uznání žalobce vinným z daných správních deliktů, neboť naplnění jejich skutkových podstat je prokazováno důkazy dalšími. Nadto podle § 157 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb, o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), stavební deník nebo jednoduchý záznam o stavbě je povinen vést zhotovitel stavby (tj. žalobce), u stavby prováděné svépomocí stavebník. Záznamy do nich jsou

oprávněni provádět stavebník, stavbyvedoucí, osoba vykonávající stavební dozor, osoba provádějící kontrolní prohlídku stavby a osoba odpovídající za provádění vybraných zeměměřických prací. Vést daný stavební deník je tedy povinností v prvé řadě žalobce, který sice zpochybňuje zápisy v něm uvedené, ale opět jen zcela obecně, kdy ani neuvádí žádné konkrétní okolnosti zpochybňující věrohodnost těchto zápisů nebo té které konkrétní osoby, která dané zápisy provedla. Za situace, kdy tvrzení žalobce jsou v tomto směru zcela obecná, je nelze vyhodnotit jinak, než jako účelová. Správní orgány neměly a ani soud nemá žádný objektivní důvod pochybovat o věrohodnosti těchto zápisů či osob, které je provedly a provádět k tomu další dokazování.

Nedůvodné jsou rovněž žalobní námitky vznesené ke 3) správnímu deliktu.

Krajský soud konstatuje, že pořízenou fotodokumentací (k její věrohodnosti se krajský soud vyjádřil již výše) byla prokázána jeřábová manipulace se stavebním materiálem, což je zjevné z fotografie s údajem 10:48 hod., kde rameno jeřábu je sice značně zastíněno stromem, ale je dostatečně zřetelné, že jeho konec se nachází nad úrovní pracovníka nacházejícího se zcela vlevo na třetím podlaží domu, kde zjevně probíhají zdící práce, k nimž je logicky zapotřebí zajištění dopravy materiálu. S ohledem na uvedené nemá tedy ani krajský soud pochybnosti o kontrolních zjištěních inspektorů uvedených v protokolu ze dne 23.3.2009 o pohybu

osob bez ochranných přileb na pracovišti, kde současně probíhala jeřábová manipulace se stavebním materiálem. Zjištění totožnosti zaměstnanců žalobce (žalobce nezpochybňuje, že by nešlo o jeho zaměstnance pohybující se na jeho stavbě, ale domáhá se zjištění jejich totožnosti) pro naplnění skutkové podstaty není zapotřebí, rozhodné je, že se na daném místě a v daný čas vyskytovali bez použití ochranných přileb, z čehož je také zřejmá správnost formulace skutkové věty 3) správního deliktu, kdy je rovněž zjevné, že používání ochranných přileb žalobce také řádně nekontroloval, neboť jinak by k této situaci dojít nemohlo. K danému správnímu deliktu došlo navíc přesto, že na nepoužívání těchto osobních ochranných pomůcek byl žalobce upozorněn již koordinátorem stavebních prací zápisem ve stavebním deníku dne 29.1.2009. K věrohodnosti, průkaznosti a významu těchto zápisů pro rozhodnutí v projednávané věci se krajský soud vyjádřil již výše a na své závěry i zde shodně poukazuje.

Za účelovou námitku (a opět blíže konkrétně neodůvodněnou) krajský soud ve vztahu k tomuto správnímu deliktu považuje tvrzení žalobce, že na tomto typu staveb nelze vyžadovat, aby zaměstnanci měli ochranné přilby nasazeny, popř. po celou pracovní dobu. Krajský soud k tomu zastává názor, že v situaci, kdy přímo nad hlavami zaměstnanců či nad nimi v jejich blízkosti probíhá přeprava břemen, to z povahy věci na zaměstnancích i žalobci jako jejich zaměstnavateli odpovědnému za dodržování bezpečnostních předpisů zcela spravedlivě požadovat lze. Je tedy možné souhlasit s názorem žalovaného, že došlo k porušení podle § 101 odst. 1 zákoníku práce, tj. zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení života a zdraví, přičemž současně došlo také k porušení organizační směrnice žalobce „Výchova a školení zaměstnanců na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“ ze dne 2.1.2007, podle které je nutné použití ochranné přilby u vázání břemen u jeřábů a zdvihacích zařízení, při stavebních pracích s výskytem možného rizika poškození lebky a zaměstnanci by jí měli být vybaveni trvale. Zbývá dodat, že podle § 101 odst. 5 zákoníku práce se povinnost zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci vztahuje na všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích, tj. bez ohledu na to, zda jsou jeho zaměstnanci či nikoliv.

Pro úplnost k žalobním námitkám ke 3) správnímu deliktu krajský soud uvádí, že délka kontroly prováděná inspektory OIP sama o sobě nemůže mít vliv na správnost a úplnost zjištění skutkového stavu věci, jak je ostatně zřejmé z výše uvedeného, kdy se i krajský soud ztotožnil se skutkovými zjištěními správních orgánů a shledal je úplné a dostatečné pro rozhodnutí ve věci (§ 3, § 50 odst. 3 správního řádu).

Ani další žalobní námitky neshledal krajský soud důvodné.

K žalobní námitce týkající porušení § 8 písm. g) zákona o inspekci práce, podle něhož je inspektor povinen zjistit při kontrole skutečný stav a doložit kontrolní zjištění, je třeba v prvé řadě uvést, že žalobce nenamítá, že by mu některé pro rozhodnutí ve věci podstatné doklady nebylo ze strany OIP umožněno předložit, což by skutečně mohlo mít za splnění dalších podmínek za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci. Jinak i v případě, že by při předkládání dokladů požadovaných OIP došlo k určitým nedorozuměním popisovaných žalobcem, nemohlo by to mít za následek bez dalšího nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, neboť vše podstatné, resp. OIP vyžádané, bylo žalobci umožněno předložit a nemohlo tedy jen z tohoto důvodu dojít např. k neúplnému zjištění skutečného stavu či nedoložení skutkových zjištění. Je přitom třeba také souhlasit se žalovaným v tom, že je na úvaze kontrolního orgánu s ohledem na konkrétní situaci, ve které fázi kontroly požaduje dokladování určitého stavu. Navíc ani zde žalobce konkrétně neuvádí, v čem spočívá neúplnost zjištění skutečného stavu nebo co inspektor OIP konkrétně nedoložil, proto se i krajský soud mohl k této námitce vyjádřit jen obecně. V dalším k této námitce vzneseným pochybnostem k délce kontroly, k chybějící identifikaci osob a neprůkazné fotodokumentaci odkazuje krajský soud na již výše uvedené závěry.

Dále je třeba přisvědčit žalovanému, že nedůvodná je také žalobní námitka vytýkající porušení § 8 písm. h) zákona o inspekci práce, podle kterého je inspektor povinen pořídit o výsledku kontroly dílčí protokol [§ 7 odst. 1 písm. j) bod 1] a protokol; dílčí protokol musí být součástí protokolu. V daném případě totiž nebyly

splněny podmínky pro vyhotovení dílčího protokolu dle § 7 odst. 1 písm. j) zákona o inspekci práce, neboť inspektorem nebyl vydán zákaz ve smyslu tohoto

ustanovení. Dne 23.2.2009 bylo vydáno podle § 7 odst. 1 písm. k) zákona o inspekci práce pouze opatření k odstranění nedostatků zjištěných u žalobce, s nímž povinnost sepsat dílčí protokol spojena není. Pro úplnost zbývá dodat, že záznam z 2.2.2009 má skutečně jen informativní povahu, jak uvádí žalovaný, neboť o výsledku kontroly se nesepisuje záznam, nýbrž protokol. To, že je tento záznam označen jako „záznam o výsledku kontroly podle písm. g) zákona o inspekci práce“ tedy mohlo být pro žalobce do určité míry zavádějící, ale sama o sobě tato skutečnost nemohla mít za následek vznik nezákonnosti meritorních rozhodnutí správních orgánů, které při svém rozhodování správně vycházely z protokolu.

Jako nedůvodnou musel krajský soud vyhodnotit i námitku žalobce týkající se nevhodných výroků inspektorů provádějících jeho kontrolu, neboť tato svá tvrzení žalobce ničím nedoložil.

Krajský soud se dále ztotožňuje se závěry žalovaného ve vztahu k žalobní námitce vytýkající porušení § 8 písm. c) zákona o inspekci práce, podle něhož je inspektor povinen chránit práva a právem chráněné zájmy kontrolované osoby. Žalobce v této námitce nijak nespecifikuje údajný chaotický postup inspektorů, ani to, které z návštěv statutárních orgánů (jejich zmocněnců) byly nadbytečné, proto se krajský soud nemůže k této obecné námitce opět vyjádřit jinak než také obecně. Podle § 6 odst. 5 zákona o inspekci práce se místní příslušnost inspektorátu k výkonu kontroly řídí místem činnosti kontrolované osoby, toto ustanovení ze strany

OIP porušeno nebylo, a je logické, že pokud žalobce má sídlo mimo místo své činnosti, jímž se řídí místní příslušnost OIP, že se k místně příslušnému úřadu musí dostavit ze svého sídla. Neobstojí ani poukaz žalobce na jinak nezpochybňovanou objektivní skutečnost, že hospodářství nejen v České republice se nachází v krizi a postavení ekonomických subjektů včetně žalobce je vzhledem k tomu obecně

obtížné. To však nic nemění na tom, že i v případě ekonomické krize platí povinnost všech subjektů působících na území státu dodržovat zákony a jiné právní předpisy České republiky, a to včetně předpisů o bezpečnosti práce, tato skutečnost nemůže mít vliv na společenskou nebezpečnost správního deliktu. Na posouzení objektivní odpovědnosti žalobce za předmětné správní delikty také nemůže mít vliv skutečnost, že jde v tomto směru o dlouhodobě bezúhonný subjekt, tato skutečnost se však může projevit při úvahách o výši ukládané pokuty.

Podle § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce při určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k jejím poměrům, k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.

Krajský soud dále dospěl k závěru, že rozhodnutí OIP je nepřezkoumatelné ve vztahu k výši ukládané pokuty, neboť OIP pouze odkazuje na ust. § 30 odst. 2 písm. d) zákona o inspekci práce a jen zcela obecně uvádí, že při stanovení výše pokuty přihlédl ke všem aspektům uvedeným v § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce s tím, že uvážil i poměry žalobce, které však nijak nespecifikuje. Není tedy zřejmé, k čemu konkrétně OIP při hodnocení poměrů žalobce vlastně přihlížel. Dále OIP opět jen zcela obecně uvádí, že žalobce nesplnil požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci a připustil tak riziko ohrožení života nebo poškození zdraví a podcenil riziko vzniku poškození zdraví a vzniku škod. OIP tedy opomíjí ostatní kritéria stanovená v § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce, zejména nijak nepřihlíží ke způsobu spáchání

správních deliktů, jejich následkům a okolnostem, za nichž byly spáchány. Žalovaný tyto nedostatky v napadeném rozhodnutí nenapravil, neboť jen s odkazem na zákonná ustanovení upravující výši pokut za spáchané správní delikty uvedl, že se mu uložená pokuta při dolní hranici zákonné sazby jeví jako přiměřená. Krajský soud v této souvislosti zdůrazňuje, že „Správní orgán není za dané právní úpravy nadán volností úvahy v tom smyslu, ke kterému hledisku přihlédne či nikoli, ale je naopak vázán povinností zohlednit při úvaze o výši pokuty každé zákonné hledisko“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.5.2008, č.j. 6 As 3/2007-72). Žádný ze správních orgánů se tedy řádně nevypořádal se všemi kritérii pro uložení pokuty dle § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce a jejich rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.

Krajský soud tedy z výše uvedených důvodů napadené rozhodnutí žalovaného podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. bez nařízení jednání pro jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů zrušil a věc mu vrátil podle § 78 odst. 4 s.ř.s. k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán právním názorem vysloveným krajským soudem v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). Krajský soud nepřistoupil i ke zrušení prvoinstančního rozhodnutí OIP, neboť „Pod pojmem rozhodnutí vydané ve správním řízení je nutno (proběhlo-li řízení ve dvou správních instancích) chápat rozhodnutí správního orgánu prvního i druhého stupně jako jeden celek.“ (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7.5.1993, č.j. 6 A 68/93-10) a za

splnění zákonných předpokladů je možná náprava shora vytýkaných vad již žalovaným jako odvolacím orgánem.

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z procesního úspěchu žalobce, kterému tak vůči žalovanému vzniklo právo na náhradu důvodně v řízení vynaložených nákladů (§ 60 odst. 1 s.ř.s.). Tyto náklady žalobce představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, odměna advokáta ve výši 4.200,- Kč [2 úkony právní služby po 2.100,- Kč podle § 9 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů -1. příprava a převzetí věci, 2. sepis žaloby], paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300,-Kč za úkon právní služby (§ 13 odst. 3 cit. vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) při celkem dvou úkonech právní služby, které advokát žalobci poskytl (tj. ve výši celkem 600,- Kč) a z 20% DPH v částce 960,- Kč. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění

(dále jen „o.s.ř.“), týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159, § 160 odst. 1 o.s.ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu

nákladů řízení ve lhůtě 30 -ti dnů od právní moci rozsudku. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s. zavázal soud žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 10. března 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Monika Javorová, v. r. Marcela Jánová předsedkyně se nátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru