Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Ca 192/2009 - 40Rozsudek KSOS ze dne 13.10.2010

Prejudikatura

1 As 2/2010 - 80


přidejte vlastní popisek

22Ca 192/2009 – 40

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a Mgr. Jiřího Gottwalda

v právní věci žalobkyně L. Č., zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc.,

advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 2, proti žalovanému Krajskému úřadu

Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, o přezkoumání

rozhodnutí žalovaného ze dne 29.4.2009 č.j. KUOK/32198/2009-6/7349 a ze dne

22.6.2009 č.j. KUOK/37346/2009-8/7349, ve věci uložení pořádkové pokuty,

takto:

I. Žaloby se zamítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Podanými žalobami se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 29.4.2009 č.j. KUOK/32198/2009-6/7349 a ze dne 22.6.2009 č.j. KUOK/37346/2009-8/7349, jimiž byla zamítnuta její odvolání a potvrzena rozhodnutí Magistrátu města Přerova ze dne 16.2.2009 č.j. 2009/1045/SÚ/Bez a ze dne 9.3.2009 č.j. 2009/1583/SÚ/Bez, kterými byly žalobkyni uloženy pořádkové pokuty ve výši 20.000,- Kč a 25.000,- Kč podle ust. § 173 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění (dále jen stavební zákon), neboť žalobkyně závažným způsobem ztěžovala postup v řízení o nařízení odstranění stavby tím, že se na výzvy stavebního úřadu Magistrátu města Přerova (dále jen správní orgán I. stupně) ze dne 13.1.2009 a 10.2.2009, které jí byly doručeny prostřednictvím tzv. fikce doručení, nezúčastnila kontrolních prohlídek, které se konaly dne 5.2.2009 a dne 5.3.2009, ač je k tomu jako stavebník podle ust. § 133 odst. 4 stavebního zákona povinna.

V podaných žalobách žalobkyně vyjádřila nesouhlas s napadenými rozhodnutími a uvedla, že z její strany nedošlo k žádnému jednání, kterým by znesnadnila postup správních orgánů, takže nemohla závažným způsobem ztížit postup řízení. Naopak se domnívá, že liknavým a neadekvátním postupem správních orgánů byla zkrácena na svých právech, zejména, aby její věc byla projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů.

V žalobě směřující proti prvnímu z napadených rozhodnutí žalobkyně nezpochybnila, že na základě fikce doručení jí byla doručena výzva k účasti na kontrolní prohlídce, má však za to, že svým chováním neznemožnila provedení prohlídky. Žalobkyně se nikdy neseznámila s dnem konání prohlídky, neboť jí byla výzva doručeno fikcí. Předvolání na kontrolní prohlídku bylo uloženo dne 15.1.2009 u provozovatele poštovních služeb, doručeno fikcí bylo dne 26.1.2009 a dne 3.2.2009 vráceno prvostupňovému správnímu orgánu jako nedoručitelné. Žalobkyně se v době od 12.1.2009 do 1.2.2009, tj. po celou rozhodnou dobu nepřetržitě nacházela mimo místo svého trvalého bydliště. Tuto skutečnost doložila čestným prohlášením M. P. ze 14.3.2009. Jelikož písemnost byla dne 3.2.2009 vrácena prvostupňovému orgánu, nemohla se žalobkyně po svém návratu již seznámit s jejím obsahem. Platná právní úprava neukládá účastníkům řízení, aby si u příslušného správního orgánu vyzvedli nedoručitelné zásilky, ani s takovým jednáním nepočítá. O konání kontrolní prohlídky se tak žalobkyně dozvěděla teprve ze samotného rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty. Její uložení proto bylo neadekvátní, nadto v poměrně vysoké výši. Podle názoru žalobkyně lze pořádkovou pokutu uložit pouze tehdy, pokud se sankcionovaný zaviněně (úmyslně nebo alespoň z nedbalosti) nedostaví na předvolání správního orgánu, což se však v daném případě nestalo. Jestliže se účastník o své povinnosti vůbec nedozví, nelze z povahy věci uvažovat o tom, že řízení ve smyslu ust. § 173 stavebního zákona ztěžuje, natož závažně. Žalobkyně dále poukázala na provedení svědeckých výpovědí sousedů žalobkyně manželů Ř. a A. R. ještě před vydáním rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty správním orgánem I. stupně, o jejichž provádění však nebyla žalobkyně vyrozuměna, čímž došlo k porušení ust. § 4 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen správní řád). Žalobkyně poukázala také na další pochybení správního orgánu I. stupně uznané žalovaným, k němuž došlo tak, že zaměstnavatel žalobkyně byl správním orgánem I. stupně požádán o sdělení, kdy se žalobkyně zdržovala v zaměstnání. Tato žádost bez označení spisovou značkou a odkazu, jakého řízení se týká, navíc nezařazená do správního spisu, byla kromě adresáta pplk. MUDr. B. zaslána na vědomí pplk. gšt. Ing. J. Š., jehož se žádost nijak netýkala. Žalobkyni při seznámení s obsahem správního spisu nebylo umožněno seznámit se s obsahem dopisu pplk. MUDr. B. a k nápravě došlo až v odvolacím řízení. Dopis pplk. MUDr. B. podle správních orgánů obou stupňů dosvědčuje, že žalobkyně v rozhodné době pravidelně docházela do zaměstnání. S tímto hodnocením se žalobkyně neztotožňuje, neboť podle jejího názoru nelze ze skutečnosti, že chodí do zaměstnání, dovodit, že si mohla převzít poštu. V další části žaloby se žalobkyně zabývala údajnými obtížemi při doručování písemností její osobě, což představuje podle správních orgánů klíčové kritérium pro stanovení konkrétní výše pokuty. Žalobkyně popsala okolnosti doručování písemností – nařízení kontrolních prohlídek tak, jak byly opakovaně nařizovány od ledna 2008 do 8.1.2009, z nichž dovodila, že na její straně nedošlo dosud k žádnému chování, jež by ztížilo postup prvostupňového správního orgánu. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že žalovaný měl věnovat hlubší pozornost celému řízení o odstranění stavby, když údajný nedostatek součinnosti žalobkyně v předchozím řízení byl rozhodným kritériem pro určení konkrétní výše pokuty. Žalovaný se omezil na plošné hodnocení předchozích fází řízení a bez dalšího se ztotožnil s prvostupňovým správním orgánem, takže nemohl správně posoudit adekvátnost pokuty. V poslední části žaloby žalobkyně reagovala na závěr prvostupňového správního orgánu, který výši uložené pokuty odůvodnil mj. tím, že si žalobkyně opakovaně stěžuje na nečinnost správních orgánů u vyšších instancí. Žalobkyně nesouhlasí s názorem žalovaného, který tyto stížnosti pokládá za legitimní důvod pro uplatnění zajišťovacích prostředků. Žalobkyně zdůraznila, že má právo využít všech zákonem zaručeným nástrojů proti nečinnosti správních orgánů a realizace tohoto práva nemůže představovat relevantní důvod pro uložení pořádkové pokuty. Jejím stížnostem na nečinnost správních orgánů bylo navíc zpravidla vyhověno. Prvostupňový správní orgán nedodržel šedesátidenní lhůtu pro vydání rozhodnutí, která mu byla opakovaně prodlužována druhostupňovým správním orgánem, naposledy usnesením žalovaného ze dne 29.1.2009 č.j. KUOK/1373/2009-2/7099, proti němuž podala žalobkyně odvolání k Ministerstvu pro místní rozvoj. Odvolání bylo vyhověno a napadené rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 1.4.2009 s tím, že o prodloužení lhůty bylo požádáno opožděně, téměř dva měsíce poté, co marně uplynula předchozí lhůta. Podle žalobkyně tedy prvostupňový správní orgán od 5.8.2008 nedisponuje žádným zmocněním nařízeních orgánů, které by ho formálně opravňovalo k dalšímu jednání ve věci. Pokud za této situace byla žalobkyni v rámci „neexistujícího“ řízení uložena pokuta, stalo se tak nezákonně.

V žalobě směřující proti druhému z napadených rozhodnutí žalobkyně použila zcela shodnou skutkovou a právní argumentaci a jediná odlišnost se týká okolností doručení výzvy k účasti na kontrolní prohlídce, která se měla konat dne 5.3.2009. Žalobkyně vyjádřila nesouhlas s názorem, že výzva k účasti na kontrolní prohlídce jí byla doručena fikcí ve smyslu ust. § 24 odst. 1 správního řádu, když má za to, že nebyly splněny zákonné předpoklady fikce doručení, neboť nebyla poučena o právních důsledcích převzetí zásilky ve smyslu ust. § 23 odst. 5 správního řádu. Podle žalobkyně fikce doručení může nastat jen v případech, kdy si adresát zásilku nepřevezme (odmítne převzít) ve stanovené lhůtě a současně je poučen o možných důsledcích svého jednání, což lze dovodit z ust. § 23 a § 24 odst. 5 správního řádu, podle nichž neoddělitelnou součástí výzvy k vyzvednutí uložené písemnosti je i poučení adresáta písemnosti o důsledcích nepřevzetí uložené zásilky. Poučení je nezbytným předpokladem pro uplatnění žádosti o prominutí zmeškání úkonu ve smyslu ust. § 24 odst. 2 správního řádu. Pouze poučení podle § 23 odst. 5 správního řádu na rozdíl od běžné výzvy k vyzvednutí zásilky do vlastních rukou, jež vydává Česká pošta, totiž obsahuje označení správního orgánu, který písemnost zaslal včetně adresy. Ze standardizované výzvy k vyzvednutí zásilky určené do vlastních rukou výhradně adresátovi nevyplývá, který orgán výzvu zaslal. Na formuláři výzvy je uvedena pouze podací pošta odesílatele. Po vrácení písemnosti správnímu orgánu provozovatelem poštovních služeb údaj o odesílateli není možné získat ani od České pošty, neboť ta sděluje jenom podací poštu, nikoliv přesný název a adresu odesílatele. Z uvedeného lze podle žalobkyně dovodit, že připojení poučení k výzvě je nenahraditelným předpokladem pro to, aby adresát zjistil, kdo mu písemnost zasílá. V posuzované věci správní orgány obou stupňů vycházely z toho, že dle prohlášení doručovatele uvedeného na písemnosti, která byla jako nedoručená vrácena zpět, byla písemnost uložena u poštovního úřadu ke dni 11.2.2009. Prohlášení provozovatele poštovních služeb o neúspěšném doručení výzvy k účasti na prohlídce bylo tedy pro správní orgán jediným a dostatečným podkladem pro to, aby shledal naplnění podmínek pro uplatnění fikce doručení. Žalovaný nezkoumal, zda žalobkyně byla poučena i o právních důsledcích případného nepřevzetí zásilky ve smyslu § 23 odst. 5 správního řádu. Žalobkyně přitom nenalezla ve své schránce žádné poučení ve smyslu § 23 odst. 5 správního řádu, ale pouze výzvu od České pošty k vyzvednutí zásilky. Přestože neprodleně poté, co se vrátila do místa trvalého bydliště, kontaktovala místně příslušnou pobočku České pošty, nepodařilo se jí zjistit, kdo je odesílatelem, písemnost již byla dříve vrácena. O konání prohlídky se dozvěděla až z rozhodnutí prvostupňového správního orgánu o uložení pokuty. Výzva ke kontrolní prohlídce jí tedy nemohla být doručena fikcí doručení. Absence poučení také žalobkyni znemožnila, aby okamžitě po svém návratu požádala o prominutí zmeškání úkonu. O prominutí úkonu požádala až dne 5.4.2009 poté, co se dozvěděla, kdo jí písemnost zaslal, přičemž podle ust. § 83 odst. 2 správního řádu, který lze v daném případě použít analogicky, pokud je osoba nesprávně poučena nebo není poučena vůbec, pak úkon může učinit dodatečně. Žalovaný však prezentované názory zcela odmítl a žádost shledal bez dalšího opožděnou. Žalobkyně dále uvedla, že nemohla převzít předvolání, neboť v době od 9.2. do 26.2.2009 se nepřetržitě nacházela mimo místo svého trvalého bydliště, což doložila čestným prohlášením Michala Potáče z 5.4.2009. O konání prohlídky, jakož i o uložení pokuty, se dozvěděla nahodile při nahlížení do správního spisu.

Žalovaný ve vyjádření k první z uvedených žalob uvedl, že správní orgán I. stupně nařídil v rámci řízení o odstranění stavby vedeného pod sp. zn. 2007/2683/SÚ/Ma provedení kontrolní prohlídky stavby řadového rodinného domu a samostatně stojící garáže ve vlastnictví žalobkyně na pozemku p. č. 322/1 v k. ú. Rokytnice u Přerova. Při kontrolní prohlídce mělo být pro řízení o odstranění stavby provedeno revizní výškové zaměření I. nadzemního podlaží rodinného domu a samostatně stojící garáže. Žalobkyně jakožto vlastník stavby a zároveň stavebník byla výzvou ze 13.1.2009 vyzvána k účasti na kontrolní prohlídce. Výzva byla uložena u provozovatele poštovních služeb dne 15.1.2009, což vyplývá z prohlášení doručovatele vyznačeného na obálce k předmětné písemnosti. Zásilka byla doručena pomocí ust. § 24 odst. 1 správního řádu, tj. fikcí doručení dne 26.1.2009. Z protokolu z kontrolní prohlídky konané 5.2.2009 vyplývá, že se jí žalobkyně nezúčastnila. Správní orgán I. stupně tedy vydal dne 17.2.2009 rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty podle ust. § 173 odst. 1 písm. b) ve výši 20.000,- Kč. Žalobkyně v odvolání poukázala na to, že od 12.11. do 1.2.2009 se nacházela na adrese Brno, Pod kaštany 16 a požadovala zrušení napadeného rozhodnutí. Žalovaný poukázal na právní úpravu obsaženou v ust. § 24 odst. 1, 2 a § 41 správního řádu, přičemž zdůraznil, že požádat o prominutí zmeškání lhůty je nutno do 15-ti dnů od odpadnutí překážky, která žadateli bránila úkon učinit. Z čestného prohlášení žalobkyně vyplývá, že se mimo své trvalé bydliště měla nacházet do 1.2.2009. Zásilka byla u poštovního doručovatele uložena dne 15.1.2009 a poté, kdy uběhla patnáctidenní úložní lhůta, jejíž konec připadl na pátek 30.1.2009, byla zásilka dne 3.2.2009 vrácena správnímu orgánu I. stupně. Pokud se žalobkyně dle svého tvrzení ode dne 2.2.2009 nacházela na adrese svého trvalého bydliště, musela z oznámení o uložení zásilky a přiloženého poučení dle ust. § 23 odst. 5 správního řádu zjistit, že jí byla doručována úřední písemnost, takže mohla požádat správní orgán I. stupně o sdělení, o jakou písemnost se jednalo a poté případně požádat o prominutí zmeškání lhůty. Na podání této žádosti měla lhůtu 15-ti dnů ode 2.2.2009, tedy do 17.2.2009. Napadené rozhodnutí bylo vydáno až toho dne, přičemž žalobkyně si rozhodnutí převzala dne 27.2.2009. Z úřední činnosti je žalovanému navíc známo (odvolací řízení vedené pod sp. zn. KUOK/119164/2008/OSR/7349), že žalobkyně dne 2.2.2009 převzala rozhodnutí KUOK/119164/2008-7/7349 doručované odvolacím orgánem, které u provozovatele poštovních služeb bylo uloženo ode dne 20.1.2009, což nasvědčuje tomu, že se žalobkyně mohla již dne 2.2.2009 informovat, jaká zásilka jí byla doručována a poté případně požádat správní orgán I. stupně o prominutí zmeškání lhůty. Žalobkyně však v zákonné lhůtě žádost o prominutí zmeškání úkonu nepodala a situaci začala řešit až poté, kdy se dozvěděla o vydání rozhodnutí, jímž jí byla uložena pořádková pokuta. Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně nezmeškala úkon bez svého zavinění. Předložila odvolacímu orgánu čestné prohlášení M. P. o tom, že se nezdržovala v určité dny na adrese trvalého bydliště v dalších dvou odvolacích řízeních (sp. zn. KUOK/19415/2009/OSR/7349 a KUOK/37346/2009/OSR/7349). Ze všech prohlášení vyplývá, že se žalobkyně měla v Brně (a Hradci Králové) zdržovat ve dnech od 13.12.2008 do 26.2.2009 s tím, že pouze ve dnech od 5. do 8.1.2009 a od 2. do 8.2.2009 se na adresách, které jsou uvedeny v čestných prohlášeních, nezdržovala. V tyto zbývající dny se tedy zřejmě zdržovala na adrese trvalého bydliště. Navíc ve dnech, kdy byla zásilka s výzvou k účasti na kontrolní prohlídce připravena u provozovatele poštovních služeb k vyzvednutí, byla žalobkyně dle sdělení zaměstnavatele přítomna v zaměstnání. Žalovaný dále zdůraznil, že ze samotného znění žaloby je zřejmé, že správní orgán I. stupně se snaží v řízení postupovat a neustále doručuje žalobkyni písemnosti různými způsoby tak, aby dosáhl jejich skutečného doručení a seznámení žalobkyně s jejich obsahem. Jednoznačně žalovaný odmítl námitku žalobkyně, že výše uložené pokuty je odůvodněna tím, že si žalobkyně opakovaně stěžuje na nečinnost správních orgánů. Námitka žalobkyně týkající se nečinnosti stavebního úřadu v řízení o odstranění stavby nemůže mít vliv na posouzení napadeného rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty. Správní řízení je možné vést i tehdy, pokud zákonem stanovená lhůta pro vydání rozhodnutí podle ust. § 71 správního řádu uplyne, neboť se nejedná o lhůtu prekluzivní, která by způsobila zánik možnosti věc projednat. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

Ve vyjádření k druhé z podaných žalob žalovaný nad rámec předchozího vyjádření uvedl, že žalobkyně své tvrzení, že nebyla poučena o právních důsledcích nepřevzetí zásilky ve smyslu ust. § 23 odst. 5 správního řádu žádným důkazem nedoložila. Žalovaný zdůraznil, že za účelem splnění povinnosti vyplývající z ust. § 23 odst. 5 správního řádu správní orgány k přepravě poštovních zásilek do vlastních rukou využívají standardizované typy obálek, které obsahují oddělitelnou část, v níž je jednak doručenka sloužící jako doklad o převzetí zásilky adresátem a jednak samostatně oddělitelné poučení. V této části obálky, tj. části s poučením, je rovněž natištěno, který orgán zásilku odesílá, poštovní adresa, číslo jednací popř. spisová značka. Vzhledem k běžné praxi se žalovaný nedomnívá, že je třeba, aby se zabýval skutečností, zda bylo spolu s oznámením o uložení zásilky na poště vhozeno do schránky rovněž poučení o právních důsledcích fikce doručení, tím spíš, že žalobkyně tuto skutečnost nenamítla v odvolání a ani ze správního spisu tato pochybnost nevyplynula. Navíc povinnost předat adresátovi spolu s výzvou k vyzvednutí zásilky také poučení o právních důsledcích vyplývá ze současného i staršího znění závazných poštovních podmínek schválených Českým telekomunikačním úřadem vydaných na základě zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný dále poukázal na ust. § 22 odst. 6 základních kvalitativních požadavků podle rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu č.j. 76 026/2008-68, č.j. 11 003/2009-608 a č.j. 29 635/2009-68, z nichž vyplývá, že provozovatel poštovních služeb je na požádání povinen sdělit adresátovi poštovní adresu odesílatele, pokud poštovní zásilka, jejíž převzetí příjemce potvrzuje nebo poukázaná peněžní částka, která není dodávána pomocí výplatního dokladu, byla vrácena z důvodu, že si ji příjemce nevyzvedl v určené lhůtě. Žalovaný má za to, že výzva byla žalobkyni doručena dne 23.2.2009, neboť zákonné podmínky pro vznik fikce doručení podle § 24 odst. 1 správního řádu byly naplněny. Ze stejného důvodu nemůže podle žalovaného obstát ani argument žalobkyně, že nemohla řádně požádat o prominutí zmeškání úkonu, neboť se včas nedozvěděla, kdo jí písemnost zaslal. Navíc pokud žalobkyně chtěla zpochybnit, že byla řádně dle ust. § 23 odst. 5 správního řádu poučena, měla to namítnout již v odvolání. V této souvislosti poukázal žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) sp. zn. 2 As 56/2007 pojednávající o rozsahu odvolacího přezkumu. Žalovaný i v tomto případě navrhl zamítnutí žaloby.

Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí žalovaného podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.).

Krajskému soudu je z úřední činnosti, a to v souvislosti s řízením, které bylo vedeno pod sp. zn. 22Ca 105/2009 o žalobě proti nečinnosti stavebního úřadu ve věci řízení o odstranění stavby, známo, že stavební úřad v rámci státního stavebního dohledu při místním šetření dne 8.11.2004 zjistil, že předmětné stavby rodinného domu a garáže jsou osazeny asi 50 cm nad terénem, tj. v rozporu se stavebním povolením a projektovou dokumentací, podle kterých měla být stavba rodinného domu osazena 30 cm nad terénem a stavba garáže 15 cm nad terénem. Stavební úřad proto přípisem ze dne 11.11.2004 vyzval žalobkyni, aby do 31.12.2004 předložila výškové zaměření I. nadzemního podlaží stavby rodinného domu a garáže, což žalobkyně neučinila, proto stavební úřad vedl s žalobkyní dvě řízení o přestupcích podle § 105 odst. 1 písm. c) a § 105 odst. 3 písm. a) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Posléze však stavební úřad zjistil, že žalobkyně je vojákyně z povolání a jako taková ve věcech přestupků podléhá kázeňské pravomoci, proto řízení o přestupcích zastavil a věci postoupil k vyřízení příslušnému orgánu. Stavební úřad přípisem ze dne 26.3.2007 oznámil zahájení řízení o odstranění stavby, které se týká nepovoleného založení novostavby rodinného domu a garáže na pozemku parc. č. 322/1 v katastrálním území Rokytnice u Přerova, jejímž vlastníkem je žalobkyně. Stavební úřad dne 10.4.2007 žalobkyni vyzval, aby předložila stanovené doklady (zejména výškové zaměření umístění I. nadzemního podlaží novostavby a žádost o dodatečné povolení odlišné výšky základů a přístavby rodinného domu – venkovní terasy) a dále aby zastavila veškeré stavební práce na stavbě až do vydání pravomocného dodatečného povolení stavby. Zároveň stavební úřad rozhodl o přerušení řízení o odstranění stavby do 14.5.2007. Ve stanovené lhůtě žalobkyně předložila výškové zaměření novostavby vypracované M. Š., podle kterého činí nadmořská výška I. nadzemního podlaží novostavby předmětného rodinného domu 205,20 m.n.m., zatímco v územním rozhodnutí ze dne 26.8.2002 č.j. SÚ-1555/2002-Do byla stanovena výšková úroveň 205,15 m.n.m., což přestavuje rozdíl 5 cm. Žalobkyně současně požádala o dodatečné povolení odlišné nadmořské výšky I. nadzemního podlaží rodinného domu. Stavební úřad neformálním přípisem ze dne 4.9.2007 žalobkyni sdělil, že rozdíl 5 cm považuje za zanedbatelný a že na základě této skutečnosti „má záležitost stran založení novostavby za vyřízenou“. Stavební úřad přípisem ze dne 18.12.2007 oznámil, že pokračuje v řízení o odstranění stavby a nařídil na den 17.1.2008 ústní jednání spojené s ohledáním na místě, a to s odůvodněním, že v průběhu řízení vyšly najevo nové okolnosti, konkrétně bylo předloženo vlastníky sousedních nemovitostí (manžely Ř.) nové výškové zaměření vypracované J. Š., podle kterého činí nadmořská výška I. nadzemního podlaží novostavby předmětného rodinného domu 205,288 m.n.m., tzn., že je v kolizi s žalobkyní předloženým výškovým zaměřením. Při tomto ústním jednání stavební úřad rozhodl, že provede revizní výškové zaměření, a to nezávislou osobou. Stavební úřad za tímto účelem nařídil kontrolní prohlídky podle § 133 stavebního zákona ve dnech 29.1.2008, 12.2.2008, 6.3.2008, 27.5.2008, 5.8.2008, 30.9.2008, 21.11.2008, 8.1.2009, (později také ve dnech 5.2.2009, 5.3.2009, 3.4.2009). Žalobkyně se nezúčastnila ani jediné z těchto kontrolních prohlídek a ani jiným způsobem neumožnila provedení revizního výškového zaměření.

Z obsahu správního spisu vztahujícího se k prvnímu z napadených rozhodnutí krajský soud zjistil, že výzva k účasti na kontrolní prohlídce konané dne 5.2.2009 byla žalobkyni doručována prostřednictvím pošty doporučenou zásilkou do vlastních rukou na adresu jejího bydliště. Jelikož žalobkyně nebyla dne 15.1.2009 zastižena, byla zásilka uložena od 15.1.2009 do 2.2.2009 na poště. Dne 2.2.2009 vrátila pošta zásilku zpět správnímu orgánu I. stupně z důvodu nevyzvednutí v úložní době. Vrácená zásilka došla správnímu orgánu I. stupně dne 3.2.2009. Žalobkyně se kontrolní prohlídky dne 5.2.2009 nezúčastnila, za což jí správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 16.2.2009 č.j. 2009/1045/SÚ/Bez uložil pořádkovou pokutu ve výši 20.000,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, v němž uvedla, že správní orgán I. stupně rozhodl v rozporu s právním předpisem, protože nebyly naplněny podmínky pro uložení pokuty, když jí výzva ze dne 13.1.2009 nebyla doručena. Skutečnost, že si výzvu nemohla vyzvednout, doložila čestným prohlášením M. P., že se žalobkyně ve dnech od 12.1.2009 do 1.2.2009 nacházela na adrese B., P. K. X. O odvolání žalobkyně bylo rozhodnuto prvním z napadených rozhodnutím žalovaného.

Ze správního spisu týkajícího se druhého z napadených rozhodnutí krajský soud zjistil, že výzva ze dne 10.2.2009 k účasti na kontrolní prohlídce konané dne 5.3.2009 byla žalobkyni doručována prostřednictvím pošty doporučenou zásilkou do vlastních rukou na adresu jejího trvalého bydliště. Jelikož žalobkyně nebyla dne 11.2.2009 zastižena, byla zásilka uložena od 11.2.2009 do 27.2.2009 na poště. Dne 27.2.2009 vrátila pošta zásilku zpět správnímu orgánu I. stupně z důvodu nevyzvednutí v úložní době. Vrácená zásilka došla správnímu orgánu I. stupně dne 2.3.2009. Žalobkyně se kontrolní prohlídky dne 5.3.2009 nezúčastnila, za což jí stavební úřad rozhodnutím ze dne 9.3.2009 č.j. 2009/1583/SÚ/Bez uložil pořádkovou pokutu ve výši 25.000,- Kč. V podaném odvolání žalobkyně uvedla, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, protože nebyly naplněny podmínky pro uložení pokuty, když jí výzva ze dne 10.2.2009 nebyla doručena, což doložila čestným prohlášením M. P., že žalobkyně se ve dnech od 9.2. do 26.2.2009 nacházela na adrese B., P. K. X a H. K., H. X. O podaném odvolání žalobkyně bylo rozhodnuto druhým z napadených rozhodnutí žalovaného.

Podle ust. § 173 odst. 1 písm. b) stavebního zákona může stavební úřad rozhodnutím uložit pořádkovou pokutu do 50.000,- Kč tomu, kdo závažným způsobem ztěžuje postup v řízení nebo provedení kontrolní prohlídky, anebo plnění úkolů podle § 172 tím, že se na výzvu stavebního úřadu nezúčastní kontrolní prohlídky, ač je k tomu podle tohoto zákona povinen.

Podle ust. § 173 odst. 3 stavebního zákona se při ukládání pořádkové pokuty postupuje podle ustanovení správního řádu o pořádkové pokutě.

Podle ust. § 62 odst. 3 správního řádu při stanovení výše pořádkové pokuty dbá správní orgán, aby nebyla v hrubém nepoměru k závažnosti následku a k významu předmětu řízení; pokutu lze ukládat i opakovaně.

Podle názoru krajského soudu byly v obou projednávaných případech splněny všechny předpoklady pro uložení pořádkové pokuty podle ust. § 173 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Žalobkyně se v obou případech nezúčastnila na výzvy správního orgánu I. stupně, které ji byly řádně a včas doručeny (§ 59 správního řádu), kontrolní prohlídky, přestože k tomu byla povinna podle ust. § 133 odst. 4, § 152 odst. 3 písm. d) a § 154 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. V prvním z posuzovaných případů žalobkyně nezpochybnila, že výzva k účasti na kontrolní prohlídce jí byla doručena fikcí podle ust. § 24 odst. 1 správního řádu. Uvedla však, že se s obsahem zásilky nemohla seznámit. Krajský soud má za to, že skutečnost, že se žalobkyně fakticky neseznámila s obsahem výzvy, neznamená bez dalšího, že jí nelze uložit pořádkovou pokutu. Opačný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem tohoto zajišťovacího prostředku a umožňoval by osobě, které byla uložena povinnost zúčastnit se kontrolní prohlídky, činit obstrukce nevyzvedáváním uložených zásilek. Správní řád v případě fikce doručení předpokládá, že adresát si písemnost nevyzvedl zaviněně. Pořádkovou pokutu by nebylo možno uložit pouze v případě, že by adresát výzvy podle § 24 odst. 2 správního řádu prokázal, že si z vážného důvodu bez svého zavinění nemohl výzvu k účasti na kontrolní prohlídce v úložní době vyzvednout a že by současně požádal o prominutí zmeškání úkonu podle § 41 správního řádu. V posuzovaném případě žalobkyně sice uvedla, že se v době od 12.1.2009 do 1.2.2009 nezdržovala v místě trvalého bydliště, což doložila čestným prohlášením M. P., avšak po odpadnutí této překážky v zákonné lhůtě 15-ti dnů nepožádala o prominutí zmeškání úkonu. K námitce žalobkyně vznesené u ústního jednání před krajským soudem, že postup podle ust. § 41 správního řádu nebyl možný, když podle odst. 2 tohoto ustanovení má být s žádostí o prominutí zmeškání úkonu spojen tento úkon, což v posuzované věci nebylo možné, krajský soud uvádí, že podle ust. § 41 odst. 2 správního řádu sice s požádáním o prominutí zmeškání úkonu je třeba spojit zmeškaný úkon, jinak se jím správní orgán nezabývá, ovšem pouze v těch případech, kdy je to fakticky možné. Jestliže s žádostí o prominutí zmeškání úkonu zmeškaný úkon spojit nelze, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, logicky se takový úkon s žádostí o prominutí zmeškání úkonu nespojuje. To však neznamená, že by v těchto případech nebylo možno o prominutí zmeškání úkonu požádat. Z ust. § 41 správního řádu ani z žádného jiného ustanovení tohoto právního předpisu nelze dovodit, že by žádost o prominutí zmeškání úkonu byla možná jen v těch případech, kdy s ní lze spojit zmeškaný úkon. Na tomto místě považuje krajský soud za vhodné zmínit závěr NSS k této právní problematice učiněný v rozsudku NSS ze dne 10.2.2010 č.j. 1 As 2/2010-80, vydaném v jiné právní věci žalobkyně, po stránce skutkové však zcela shodné, kde uvedl: Účelem fikce doručení obsažené v § 24 odst. 1 správního řádu je umožnit efektivní postup v řízení i v situacích, kdy si adresát doručovanou písemnost z nějakého důvodu nevyzvedne. Fikce doručení předpokládá, že si adresát písemnost v úložní lhůtě mohl vyzvednout, avšak zaviněně tak neučinil: pokud by byl v místě doručení dočasně nepřítomen nebo si z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout, může za podmínek ust. § 41 požádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena (§ 24 odst. 1 a 2 správního řádu). Pokud si tedy adresát písemnost úmyslně nebo z nedbalosti nevyzvedl v úložní lhůtě, ač tak učinit mohl, nemůže se následně dovolávat této své nečinnosti, jsou-li z doručení písemnosti vyvozovány právní následky předpokládané právním řádem. V obecné rovině proto nelze učinit jakýkoliv rozdíl mezi řádným doručením písemnosti (§ 20 a § 21 správního řádu) a doručením fiktivním. V posuzované věci neshledal krajský soud žádný důvod se od tohoto právního názoru odchýlit. Ve vztahu k doručování druhé výzvy žalobkyně jednak tvrdila a prokazovala čestným prohlášením M. P., že si nemohla bez svého zavinění výzvu v úložní době vyzvednout a seznámit se tak fakticky s jejím obsahem pro dočasnou nepřítomnost v místě trvalého pobytu v době od 9.2.2009 do 26.2.2009. Žalobkyně však nepožádala o prominutí zmeškání úkonu ve lhůtě 15-ti dnů ode dne 26.2.2009, kdy pominula uvedená překážka (§ 41 odst. 2 správního řádu). To, že neobdržela tzv. ústřižek s poučením podle § 23 odst. 5 správního řádu, začala žalobkyně tvrdit poprvé až v žalobě. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že na předmětné vrácené zásilce je shora uvedený ústřižek odtržen, což rovněž svědčí o tom, že tento ústřižek byl vložen do domovní schránky spolu s oznámením pošty o uložení zásilky dle § 23 odst. 4 správního řádu. Za rozhodující však považuje krajský soud především to, že poštovní doručovatelka na doručence potvrdila, že uvedený ústřižek byl zanechán na místě. Také ve vztahu k posuzování doručení této druhé výzvy považuje krajský soud za vhodné odkázat na již zmiňovaný rozsudek NSS ze dne 10.2.2010 č.j. 1 As 2/2010-80, v němž se NSS k této právní problematice vyjádřil tak, že vyplývá-li ze správního spisu a z obálky, v níž byla příslušná výzva žalobkyně doručována, že ústřižek s poučením o právních důsledcích byl odtržen a současně poštovní doručovatelka na dodejce zaškrtla, že poučení o právních důsledcích bylo zanecháno ve schránce, vyvracejí tyto skutečnosti podle názoru NSS tvrzení žalobkyně, že ústřižek s poučením nebyl vložen do schránky. Krajský soud považuje za nezbytné v této souvislosti poukázat na ust. § 14 odst. 1 správního řádu, podle kterého každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu je úřední osobou a na ust. § 19 odst. 7 věty třetí správního řádu upravující, že provádí-li doručovatel úkony podle tohoto zákona, má postavení úřední osoby. V neposlední řadě podle ust. § 53 odst. 3 správního řádu listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány nebo orgány územních samosprávných celků v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními zákony prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, potvrzují i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. S odkazem na citovanou právní úpravu krajský soud shrnuje, že doručenka je listina vydaná v rámci výkonu státní správy, která prokazuje vše, co obsahuje, pokud není prokázán opak, jinými slovy má povahu veřejné listiny. Pokud tedy žalobkyně zpochybňuje skutečnosti z doručenky jako veřejné listiny plynoucí, je povinna prokazovat nepravdivost údajů v doručence uvedených. V posuzované věci tak žalobkyně neučinila.

V obou posuzovaných případech pořádkových pokut má krajský soud za to, že je přiléhavá a logická argumentace žalovaného, že žalobkyně tím, že se nezúčastnila kontrolní prohlídky, závažným způsobem ztížila její provedení. Účelem nařízených kontrolních prohlídek bylo provedení revizního výškového zaměření stavby. Žalobkyně jako stavebník a vlastník stavby je jedinou osobou, která může provedení výškového zaměření umožnit, neboť je k němu nutný vstup do stavby, který může s ohledem na ust. § 172 stavebního zákona umožnit jen žalobkyně, která tedy svou neúčastí provedení kontrolní prohlídky v obou posuzovaných případech znemožnila.

K další námitce žalobkyně týkající se subjektivní stránky zavinění při spáchání správního deliktu podle ust. § 173 odst. 1 písm. b) stavebního zákona se krajský soud zcela ztotožnil s názorem NSS vyjádřeným v již shora uvedeném rozsudku ze dne 10.2.2009 č.j. 1 As 2/2010-80, kde NSS uvedl, že: Závažné ztěžování postupu v řízení nebo provedení kontrolní prohlídky je objektivní stránkou deliktu, konkrétně následkem jednání pachatele. Z objektivní stránky deliktu však nelze dovozovat tu, kterou formu zavinění reprezentující vnitřní psychický stav pachatele ke spáchanému deliktu. Ze závažnosti deliktu tedy nevyplývá, jaká forma zavinění je nebo není nutná pro naplnění subjektivní stránky deliktu, neboť stejně závažně lze ztěžovat postup v řízení či provedení kontrolní prohlídky jednáním úmyslným i nedbalostním – vědomým i nevědomým. S tímto názorem NSS se krajský soud zcela ztotožňuje a neshledal v posuzovaných věcech důvodu se od něj jakkoliv odchýlit.

Ani žalobní námitky směřující proti výši uložených pořádkových pokut neshledal krajský soud důvodnými. Podle názoru krajského soudu provedení kontrolní prohlídky podle ust. § 133 stavebního zákona za účelem revizního výškového zaměření je úkonem nezbytným pro meritorní rozhodnutí ve věci, tak, aby vycházelo z úplného a spolehlivě zjištěného stavu věci. Vzhledem k rozporům mezi dosud provedenými výškovými zaměřeními předmětné stavby je třeba objektivně zjistit, zda byla stavba z hlediska výškové úrovně skutečně realizována v rozporu s územním rozhodnutím a stavebním povolením; v opačném případě by se totiž žádost o dodatečné povolení stavby stala zjevně bezpředmětnou (§ 66 odst. 1 písm. g) správního řádu), resp. by rovněž odpadl důvod řízení o odstranění stavby (§ 66 odst. 2 správního řádu). Jak již bylo uvedeno shora provedení revizního výškového zaměření vyžaduje poskytnutí součinnosti zejména ze strany žalobkyně. Už samotný výčet opakovaně nařízených kontrolních prohlídek, dosud zcela bezvýsledných, svědčí o tom, že žalobkyně jednoznačně od počátku roku 2008 porušuje jednu ze základních zásad správního řízení, a to zásadu vzájemné součinnosti a spolupráce mezi účastníkem řízení a správním orgánem. Účastník řízení je povinen při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí poskytnout veškerou potřebnou součinnost, což žalobkyně neučinila přesto, že věděla o tom, že je třeba tento důkaz provést a že k provedení tohoto důkazu je její součinnost nezbytná. Za celou uvedenou dobu neprojevila žalobkyně jakoukoliv snahu domluvit se na termínu kontrolní prohlídky, který by jí případně vyhovoval. Nelze proto souhlasit s tvrzením žalobkyně, že jí nelze vytýkat nedostatek součinnosti. Takovýto přístup žalobkyně k celému správnímu řízení je nepochybně kritériem, které je nutno vzít v úvahu při stanovení výše pořádkových pokut a žalovaný nepochybil, když tyto skutečnosti ve svých rozhodnutích zohlednil.

Námitku žalobkyně, že nesouhlasí s názorem žalovaného, který pokládá její opakované stížnosti na nečinnost správních orgánů u vyšších instancí za legitimní důvod pro uplatnění zajišťovacích prostředků, shledal krajský soud zcela nepřípadnou. Žalovaný takový názor v napadeném rozhodnutí vůbec nevyslovil. Je nepochybné, že žalobkyně má právo využít všech zákonem zaručených nástrojů proti nečinnosti správního orgánu a realizace tohoto práva rozhodně nemůže být důvodem pro uložení pořádkové pokuty. Pokud žalobkyně v žalobě namítla závěry prvostupňového orgánu učiněné v jeho rozhodnutí a vyznívající ve smyslu citované námitky, nutno podotknout, že je nenapadla žádnou odvolací námitkou, takže žalovaný podle ust. § 89 odst. 1 věty druhé správního řádu se touto otázkou v napadeném rozhodnutí nezabýval. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného pak žádná taková argumentace, jak již bylo shora uvedeno, nevyplývá. Naopak, jediným kritériem výše pokuty podle žalovaného bylo chování žalobkyně, která opakovaně neposkytovala součinnost a mařila tak veškeré pokusy správního orgánu o provedení kontrolní prohlídky. Pořádková pokuta tak byla uložena za nesplnění zákonné povinnosti žalobkyní (§ 133 odst. 4 stavebního zákona) a ztěžování postupu řízení (§ 173 odst. 1 písm. b) stavebního zákona). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí rozhodně nevyplývá, že by žalovaný považoval stížnosti žalobkyně na nečinnost za ztěžování postupu v řízení. Nelze proto učinit závěr, že výše uložené pokuty se odvíjela od toho, že žalobkyně napadla nečinnost správního orgánu stížnostmi.

Krajský soud rovněž nesdílí názor žalobkyně, že nebylo-li meritorní rozhodnutí vydáno v zákonné lhůtě, resp. tato lhůta nebyla řádně prodloužena, nejsou správní orgány oprávněny pokračovat v řízení. Správní řád s překročením lhůt stanovených v § 71 správního řádu žalobkyní tvrzené právní následky nespojuje. Zákonnou formou ukončení správního řízení vedeného podle správního řádu je buď vydání meritorního rozhodnutí nebo zastavení řízení, přičemž ani ust. § 66 správního řádu, které upravuje taxativně důvody, pro které lze správní řízení zastavit, takový důvod zastavení řízení nezná. Lhůty uvedené v § 71 mají povahu lhůt pořádkových a i po jejich uplynutí je tedy možné vést řízení a vydat rozhodnutí ve věci samé. I k této otázce se vyjádřil NSS ve svém rozsudku ze dne 10.2.2010 č.j. 1 As 2/2010-80, kde uvedl, že: Uplynutí zákonné lhůty tedy může vést pouze k tomu, že účastník řízení je oprávněn uplatnit vůči správnímu orgánu opatření proti nečinnosti a domáhat se rozhodnutí ve věci. I v případě, že by stavebnímu úřadu uplynula lhůta pro rozhodnutí ve věci samé, může tento úřad řízení dál vést a případně v něm ukládat i pořádkové pokuty, neboť toto řízení stále existuje.

Krajský soud neshledal důvodnými ani žalobní námitky týkající se svědeckých výpovědí sousedů žalobkyně, o nichž nebyla žalobkyně vyrozuměna a žádosti správního orgánu I. stupně směřující vůči zaměstnavateli žalobkyně, zda se tato zdržovala v rozhodnou dobu v zaměstnání. Tyto úkony správního orgánu I. stupně neměly na zákonnost napadených rozhodnutí žádný vliv. Provedené svědecké výpovědi nebyly jako důkazní prostředek vůbec použity ani jedním z rozhodujících správních orgánů. Žádost o sdělení informací adresovaná zaměstnavateli žalobkyně a jejich následné poskytnutí neměly pro rozhodování ve věci samé žádnou relevantní vypovídací hodnotu.

Krajský soud považuje za vhodné vyjádřit se nad rámec k námitce žalobkyně, že předmětné pořádkové pokuty jí byly uloženy v rámci řízení o odstranění stavby, ač měly být správně uloženy v rámci řízení o dodatečném povolení stavby. Z ustanovení § 129 odst. 3 stavebního zákona vyplývá, že v případě řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečné povolení stavby se jedná o dvě samostatná řízení, byť tato řízení spolu úzce souvisí. Je-li stavba provedena v rozporu s územním rozhodnutím a stavebním povolením, je stavební úřad povinen zahájit řízení o jejím odstranění. Požádá-li stavebník nebo vlastník stavby o její dodatečné povolení a předloží-li doklady jako k žádosti o stavební povolení, má stavební úřad obligatorní povinnost přerušit řízení o odstranění stavby a vést řízení o dodatečném povolení stavby. Z povahy věci přitom vyplývá, že o odstranění stavby není možné rozhodnout dříve, než je pravomocně rozhodnuto o žádosti o dodatečné povolení stavby. Z tohoto pravomocného rozhodnutí pak stavební úřad vychází v řízení o odstranění stavby. Bude-li stavba dodatečně povolena, stavební úřad řízení o odstranění stavby zastaví; v opačném případě nařídí odstranění stavby. Jelikož žalobkyně v projednávané věci podala dne 14.5.2007 žádost o dodatečné povolení stavby a předložila požadované doklady, měl stavební úřad řízení o odstranění stavby podle § 64 odst. 1 písm. e) správního řádu a § 129 odst. 3 stavebního zákona přerušit a vést řízení o dodatečné povolení stavby, což sice neučinil, to však nemění nic na tom, že v řízení o odstranění stavby nelze vydat rozhodnutí dříve, než bude rozhodnuto o žádosti o dodatečné povolení stavby. Krajský soud souhlasí s názorem žalobkyně, že za situace, kdy nebylo pravomocně rozhodnuto o žádosti o dodatečné povolení stavby, stavební úřad nemohl od prosince 2007 „pokračovat“ v řízení o odstranění stavby. Z věcného hlediska se u prováděných kontrolních prohlídek nejedná o „pokračování“ v řízení o odstranění stavby, ale o úkony v rámci řízení o dodatečném povolení stavby, případně o úkony v rámci tzv. stavební dozoru podle § 132 a násl. stavebního zákona, což ovšem nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí o uložení pořádkových pokut, které byly žalobkyni uloženy za ztěžování provedení kontrolních prohlídek.

S ohledem na shora uvedené krajský soud v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. žaloby jako nedůvodné zamítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněno ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšný žalovaný se nároku na náhradu nákladů řízení vzdal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 13.10.2010

Za správnost vyhotovení: JUDr. Monika Javorová, v. r. Marcela Jánová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru