Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Ca 128/2009 - 30Rozsudek KSOS ze dne 25.05.2011

Prejudikatura

8 Afs 34/2009 - 68


přidejte vlastní popisek

22Ca 128/2009 – 30

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a Mgr. Ondřeje Mrákoty

v právní věci žalobce Zemědělského družstva Hněvošice, se sídlem v Hněvošicích,

Opavská 18, zastoupeného Ing. Markem Piechem, daňovým poradcem se sídlem

Punktum, spol. s r.o., Otická 758/19, P.O. BOX 29, Opava, proti žalovanému

Finančnímu ředitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Na

Jízdárně 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 11.2.2009 č.j. 11126/08-

1500-806450, ve věci přiznání nároku na úrok,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 11.2.2009 č.j. 11126/08-1500-806450, jímž bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Opavě ze dne 20.8.2007 č.j. 169319/07/384911/3544, kterým bylo rozhodnuto o přiznání nároku žalobce na úrok za období od 8.9.2000 do 30.5.2007, a to způsobem specifikovaným ve výroku napadeného rozhodnutí.

Žalobce za předmět žaloby označil nesprávný výklad ust. § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném do 31.12.2006 (dále jen ZSDP). Žalobce v prvé řadě poukázal na skutečnost, že znění tohoto § nabylo s účinností od 1.1.2007 změny zákonem č. 230/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen zákon č. 230/2006 Sb.), který v článku V bod 17 provedl novou úpravu ust. § 64 odst. 6, a to s účinností od 1.1.2007. Žalobce má za to, že dosavadní text platný do 1.1.2007, podle kterého daňovému subjektu „…náleží úrok z přeplatku ve výši 140% diskontní úrokové sazby ČNB platné první den kalendářního čtvrtletí“ je třeba vykládat tak, že pro výpočet dluhu za celé období, které v posuzované věci činí 2601 den prodlení, se mělo vycházet ze sazby platné pro 2. čtvrtletí roku 2000, kdy dluh vznikl a tato sazba měla být použita bez dalších změn. Místo toho však žalovaný ve výpočtu úroku postupně snižoval sazbu ČNB tak, jak se v čase měnila a jak platila v následujících kalendářních čtvrtletích, což ve výsledku představuje rozdíl cca 200.000,- Kč v neprospěch žalobce. Je pravdou, že stejný postup používal správce daně i v opačných případech, tj. pro výpočet úroku jako sankce vůči daňovým dlužníkům podle ust. § 63 odst. 2 ZSDP. V těchto případech však podle žalobce bylo postupováno správně. Podle žalobce v podstatě obě metody výpočtu jsou možné a použitelné. Přesto správní orgány musejí najít řešení, které je použitelné pro úrok placený daňovým poplatníkem státu (tj. případy dle ust. § 63 odst. 2 ZSDP) i pro úrok placený státem daňovému poplatníkovi (§ 64 odst. 6 ZSDP). Jediným kritériem, které z obou metod výpočtu vybere tu správnou, musí být podle žalobce zásada „in dubio mitius“ , takže půjde-li o úrok jako sankci, pak je správní orgán povinen z obou metod výpočtu použít tu, která méně zasahuje do hmotných práv daňového dlužníka, kdežto půjde-li o úrok jako náhradu škody za újmu způsobenou správcem daně, pak je nutno použít tu metodu, která lépe hojí škodlivé následky a přinese tedy větší odškodnění daňovému poplatníkovi.

V další části žaloby žalobce namítl nezákonnost ust. § 32 odst. 3 ZSDP, podle kterého se v daních obecně rozhodnutí neodůvodňují, což je v rozporu s čl. 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a také v rozporu s čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o lidských právech (dále jen Úmluva). Žalobce navrhl, aby soud v souladu s čl. 95 odst. 1 a 2 Ústavy ČR podal návrh Ústavnímu soudu na zrušení ust. § 32 odst. 3 ZSDP a také návrh na zrušení druhé věty ust. § 52 odst. 2 ZSDP.

V další části žaloby vyjádřil žalobce polemiku se závěry učiněnými Nejvyšším správním soudem (dále jen NSS) v jeho rozsudku ze dne 4.5.2006 č.j. 2 Afs 61/2005-80, kde uvedl, že konečný závěr učiněný v tomto rozsudku nekoresponduje s jinými rozsudky téhož soudu, v nichž převládá závěr, že vždy musí být použito výkladu, který je pro poplatníka nejpříznivější, což je však v rozporu se závěrem NSS, že lze použít kteroukoliv metodu výpočtu úroku. NSS dospěl k závěru, že nelze dojít dvou rozdílných výsledků, které mají hmotný dopad do majetkové sféry občana. Při jakémkoliv daňovém výpočtu se musí vždy dospět k jednomu jedinému výsledku, a to u všech poplatníků se stejnými vstupními podmínkami. Proto je důležité nalézt správný skutkový stav a všechny okolnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti. Žalobce zdůraznil, že v jeho případě jsou všechny rozhodné skutkové okolnosti nesporné: výše dluhu, den vzniku, den skončení dluhu a nezpochybňované platné sazby. Podle žalobce výklad NSS použitý ve zmiňovaném rozsudku není ústavně konformní. Jsou-li vedle sebe dvě rovnocenné správné metody, při jejichž použití pokaždé dostaneme různý výsledek, nemohou současně obě obstát. Nemůže obstát ani jedna univerzálně používaná metoda jen proto, že je používána na 100% případů. Tento argument selhává s ohledem na čl. 11 odst. 5 Listiny. Ani správní uvážení ani soudní výklad nesmí být faktorem stanovujícím daň, natož pak příslušenství daně. Má-li být výklad této otázky ústavně konformní, musí podle žalobce respektovat zásadu „in dubio mitius“, což znamená u konkrétního poplatníka a konkrétních vstupních podmínek výběr té metody, která je pro něj výhodnější, na čemž není podle žalobce nic nemravného, nespravedlivého a nesystémového.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že při výpočtu úroku z přeplatku postupoval podle ust. § 64 odst. 6 ZSDP, ve znění účinném do 31.12.2006 vzhledem k tomu, že původním dnem splatnosti příslušné daně byl den 31.3.2000. Kalendářní rok zahrnuje celkem 4 kalendářní čtvrtletí a jestliže ust. § 64 odst. 6 ZSDP váže ke způsobu výpočtu úroku z přeplatku užití výše diskontní úrokové sazby platné v první den čtvrtletí, je zřejmé, že se jedná o okamžik ohraničený uplynutím času. Během kalendářního roku zmíněný okamžik nastane čtyřikrát. Nedoplňuje-li zákonodárce znění ust. § 64 odst. 6 ZSDP dovětkem např. „v němž přeplatek vznikl“, nezbývá, než dovodit, že tak činí právě vzhledem k variabilním hodnotám diskontní úrokové sazby, když této je nutno použít jako periodického kritéria výpočtu úroku z hlediska plynutí času. S ohledem na zásadu rovnosti daňových subjektů před zákonem lze právě a jedině při použití proměnlivých hodnot diskontní úrokové sazby docílit rovného přístupu ke všem daňovým subjektům a vyloučit libovůli ve správním uvážení. K výkladu interpretovaného žalobcem za předpokladu použití konstantní hodnoty diskontní úrokové sazby, která se váže k celému období dluhů správce daně vůči daňovému subjektu žalovaný uvedl, že právě za takové situace by nutně docházelo k neúměrnému zvýhodňování těch daňových subjektů, jejichž nárok vznikl za platnosti procentuálně vyšší diskontní úrokové sazby ČNB v neprospěch těch, jejichž nárok by vznikl v souvislosti s platnou diskontní sazbou procentuálně podstatně nižší. Žalovaný poukázal na ust. § 2 odst. 8 ZSDP, podle kterého mají všechny daňové subjekty v daňovém řízení stejná procesní práva a povinnosti. Použití žalobcovy interpretace ust. § 64 odst. 6 ZSDP by se dostalo do přímého rozporu s § 2 odst. 8 ZSDP, když by vedlo k bezdůvodnému znerovnoprávnění daňových subjektů, jejichž přeplatky vznikaly v rozdílných kalendářních čtvrtletích. Žalovaný odkázal na judikát NSS sp. zn. 2 Afs 61/2005 s tím, že nesouhlasí s názorem žalobce na jeho ústavní nekonformnost. Právě tento judikát stanoví, že je nepřípustné, aby správce daně volil výši úroku stanovenou fixně či proměnlivě podle toho, co je pro daňový subjekt méně výhodné, přičemž rozhodným je, že metoda stanovení úroků pomocí „proměnlivé sazby“ je v zásadě neutrální k ceně peněz. Opačný výklad (výklad žalobce) by znamenal, že užití fixní diskontní úrokové sazby by zasáhlo princip neutratily ceny peněz pro některé subjekty v jejich prospěch, pro některé v jejich neprospěch. Podle žalovaného uvedený judikát žádný dvojí výklad ust. § 64 odst. 6 ZSDP nepřipouští, jak se snaží dovodit žalobce. K další části žaloby, týkající se tvrzené nezákonnosti ust. § 32 odst. 3 ZSDP, žalovaný uvedl, že tuto žalobní námitku považuje za naprosto nedůvodnou a nepřípadnou, neboť nemůže podléhat soudnímu přezkoumání v tomto řízení. Žalovaný respektuje stávající znění ust. § 32 odst. 3 ZSDP a nepovažuje za vhodné polemizovat se závaznými právními závěry Ústavního soudu. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (ust. § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění – dále jen s.ř.s.) a v souladu s dispoziční zásadou (§ 75 odst. 2 věta první s.ř.s.) byl vázán obsahem žaloby.

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že rozhodnutím Finančního úřadu v Opavě ze dne 20.8.2007 byl žalobci přiznán nárok na úrok za období od 8.9.2000 do 30.5.2007, a to ve výši 157.710,- Kč, přičemž způsob výpočtu je patrný z druhé strany označeného rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce reklamaci, které bylo rozhodnutím Finančního úřadu v Opavě ze dne 29.10.2007 č.j. 201027/07/384911/3544 částečně vyhověno a napadené rozhodnutí bylo ve výrokové části změněno způsobem specifikovaným v tomto rozhodnutí s tím, že nový výpočet úroku byl 179.893,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které následně doplnil podáním ze dne 26.8.2008. O odvolání v doplněném znění bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím žalovaného.

Podle ust. § 64 odst. 6 věty první ZSDP zavinil-li vznik přeplatku správce daně, vrátí přeplatek bez žádosti do patnácti dnů, a vrátil-li jej po stanovené lhůtě, je povinen zaplatit daňovému dlužníkovi úrok z přeplatku ve výši 140% diskontní úrokové sazby ČNB platné první den kalendářního čtvrtletí.

Nejprve považuje krajský soud za nutné upřesnit, že podle ustálené judikatury NSS úrok z přeplatku vztahující se k určité dani, jejíž den splatnosti nastal před 1.1.2007, je nutno počítat podle úpravy v ust. § 64 odst. 6 ZSDP, ve znění účinném do 31.12.2006 (čl. VI bod 5 věta první zákona č. 230/2006 Sb.), jak vyplývá např. z rozsudku NSS ze dne 22.10.2009 č.j. 8 Afs 34/2009-68. Jelikož v posuzované věci vznikl přeplatek na dani žalobce, jejíž příslušenství ve formě úroku je předmětem napadeného rozhodnutí, v roce 2000, je jednoznačné, že výpočet se bude řídit právní úpravou platnou do 31.12.2006. Žalobcova poznámka, že ust. § 64 odst. 6 ZSDP v průběhu doby rozhodné pro stanovení úroku bylo změněno zákonem č. 230/2006 Sb., je z hlediska projednávané věci zcela irelevantní. Změna právní úpravy se do výpočtu dlužné částky s ohledem na výše uvedené nemohla promítnout.

Při posouzení právní otázky výkladu ust. § 64 odst. 6 ZSDP nastolené žalobcem vycházel krajský soud z judikátu NSS ze dne 4.5.2006 č.j. 2 Afs 61/2006-81, kde NSS uvedl, že „…ust. § 64 odst. 6 daňového řádu skutečně umožňuje dvojí výklad…cena peněz se v průběhu doby mění a není racionální důvod ji fixovat jen k určitému časovému okamžiku. Rozhodné je, že metoda stanovení úroků pomocí jejich „proměnlivé sazby“ je v zásadě neutrální ke zmíněné ceně peněz, tzn., že v konkrétním případě může být pro daňový subjekt stejně tak výhodnější i méně výhodná. Z ústavněprávního hlediska je proto důležité, aby zvolený výklad citovaného ustanovení byl důsledný a konzistentní, tzn., aby byl především jednotný a vyvaroval se jakýmkoliv tendencím k účelovosti. Především tedy je nutno stejným způsobem určovat úrokové sazby v případě daňového penále (§ 63 odst. 2, 3 daňového řádu) i v případě úroku (§ 64 odst. 6 daňového řádu) a zejména je nepřípustné, aby správce daně volil výši úroku stanovenou fixně či proměnlivě ryze utilitárně podle toho, co je pro daňový subjekt méně výhodné.“ Krajský soud se v názoru na citovaný judikát shoduje s žalovaným v tom, že z něj nelze dovodit legitimitu dvojího výkladu ust. § 64 odst. 6 ZSDP. Nelze vycházet pouze z toho, že NSS citovanou úvahu uvozuje větou „ust. § 64 odst. 6 daňového řádu skutečně umožňuje dvojí výklad“, neboť smysl této věty je nutno chápat v kontextu celé shora citované právní úvahy. Dvojí výklad uvedeného ustanovení je možný víceméně pouze technicky, tedy z hlediska konkrétního matematického výpočtu při správném stanovení výše úroku je však nutno brát v úvahu také při správném stanovení výše úroku další faktory, a to proměnlivou cenu peněz a zásadu rovnosti daňových subjektů. S ohledem na proměnlivost ceny peněz v návaznosti na plynutí času je pak objektivnější metoda stanovení úroku pomocí proměnlivé sazby. Z povahy věci je vyloučeno zajistit daňovým subjektům v případě postupů správce daně, ať už podle ust. § 64 odst. 6 nebo § 63 odst. 2, 3 ZSDP, absolutní objektivitu dopadu rozhodnutí na jejich majetkové poměry, ale použitím objektivnější z metod, což je jednoznačně metoda proměnlivé sazby, lze zajistit alespoň částečnou objektivitu zaručenou právě respektováním změn v ceně peněz v průběhu určitého časového intervalu. Takový postup pak bude nepochybně v souladu se zásadou rovnosti daňových subjektů před zákonem (§ 2 odst. 8 ZSDP). Citovaný judikát výslovně zakazuje správcům daně jakýkoliv příklon k účelovosti jejich rozhodování a pokud výslovně uvádí, že je nepřípustné, aby správce volil výši úroku ryze utilitárně podle toho, co je pro daňový subjekt méně výhodné a podle toho volil jednu či druhou formu diskontní sazby, bude logicky nepřípustný také postup ovládaný zásadou „in dubio pro reo“, jak navrhuje žalobce. Krajský soud se tedy s argumentací žalobce neztotožnil a námitku nesprávného výkladu ust. § 64 odst. 6 ZSDP žalovaným neshledal důvodnou.

Také žalobní námitku poukazující na nezákonnost ust. § 32 odst. 3 ZSDP spolu s návrhem na postup soudu podle ust. § 95 odst. 1 Ústavy, krajský soud neshledal důvodnými, a to s odkazem na ustálenou judikaturu správních soudů k otázce odůvodňování rozhodnutí v daňovém řízení (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 20.2.2006 č.j. 59Ca 21/2004-47, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28.11.2003 sp. zn. 29Ca 8/2002 nebo např. nález Ústavního soudu ze dne 3.11.2003 sp. zn. IV.ÚS 772/02). Správní soudy konstantně ve svých rozhodnutích vždy považovaly za základní náležitosti rozhodnutí v daňovém řízení pouze ty náležitosti, které jsou výslovně uvedeny v ust. § 32 odst. 2 ZSDP, mezi něž nepatří odůvodnění rozhodnutí a krajský soud v posuzované věci neshledal žádné skutkové a právní důvody, pro které by se od této praxe odchýlil. Žalobcův návrh, aby předmětem iniciativy krajského soudu ve smyslu ust. § 95 odst. 1 Ústavy bylo také ust. § 52 odst. 2 ZSDP, považuje krajský soud za zcela nepřípadný, neboť v posuzované věci v daňovém řízení nevyvstala procesní situace, kdy by bylo postupováno ve smyslu citovaného ustanovení, takže nelze nalézt věcnou souvislost mezi tímto návrhem a soudním přezkumem napadeného rozhodnutí.

Žalobcovu polemiku s rozsudkem NSS ze dne 4.5.2006 č.j. 2 Afs 61/2005-81 neshledal krajský soud rovněž důvodnou, když se s názory vyslovenými v tomto rozsudku se zcela ztotožňuje, jak vyjádřil ve své argumentaci k první žalobní námitce, a proto na tomto místě již neshledal důvody vyjadřovat se k námitkám žalobce vzneseným k názorům NSS vyjádřeným v tomto rozsudku.

S ohledem na to, že žalobcovy uplatněné žalobní body byly shledány nedůvodnými, soud žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s, když procesně úspěšnému žalovanému podle obsahu soudního spisu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 25. května 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Monika Javorová, v. r. Marcela Jánová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru