Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Af 75/2011 - 54Rozsudek KSOS ze dne 05.12.2012

Prejudikatura

1 Afs 15/2008 - 100

5 Afs 188/2004


přidejte vlastní popisek

22 Af 75/2011 - 54

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Miroslavy Honusové

v právní věci žalobce O.K.D.C. mont s.r.o. se sídlem Ostrava-Zábřeh, Pavlovova 40,

v řízení zastoupeného Mgr. Jakubem Vepřkem, advokátem se sídlem Ostrava-

Moravská Ostrava, Tyršova 27, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ostravě

se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Na Jízdárně 3, o žalobě proti rozhodnutí

žalovaného ze dne 21.2.2011 č.j. 7247/10-1301-804941, ve věci daně z přidané

hodnoty,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava II. (dále jen „správce daně“) ze dne 5.5.2010 č.j. 85745/10/389913803336, č.j. 85758/10/389913803336, č.j. 85760/10/ 389913803336 a č.j. 85766/10/389913803336, jimiž byla žalobci dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za listopad 2008, prosinec 2008, leden 2009 a únor 2009, když nosným důvodem napadených rozhodnutí je skutečnost, že žalobce neprokázal, že dodavatelem zboží, za které žalobce uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, byl dodavatel uvedený v účetních dokladech – R. K.,

Namítá, že: 1) na internetu získal kontakt na dodavatele zboží (stavebního materiálu) a na základě tohoto kontaktu telefonicky objednával u tohoto dodavatele. Vlastní dodávky byly realizovány tak, že dodavatel přivezl materiál přímo na stavbu, kde tento zaměstnanci žalobce převzali a cenu zaplatili v hotovosti přímo řidiči vybavenému příslušnými daňovými doklady a potvrzeními pro platbu v hotovosti. Následně byl tento materiál zabudován do stavby a zohledněn při účtování stavebních prací žalobcovým odběratelům. V současnosti je značná část transakcí prováděna na základě internetového kontaktu, tzn. nedochází k přímému kontaktu mezi dodavatelem a odběratelem;

2) i napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno prostřednictvím internetu, není tak opatřeno originálem razítka a originálním podpisem příslušného zaměstnance, přesto je právně relevantní. Bez ohledu na zákonnou úpravu doručování prostřednictvím datových schránek je z pohledu účastníka řízení tento způsob komunikace naprosto shodný s jakoukoli komunikací po internetu, když běžný účastník nedisponuje softwarem ani odborníky, kteří by mohli potvrzovat relevanci způsobu doručení. Pokud by měl platit závěr prezentovaný žalovaným, musel by každý adresát zásilky doručované prostřednictvím datových schránek ověřovat pokaždé u odesilatele, zda je skutečně tím, kdo zásilku odeslal, příp. vždy provádět autorizovanou konverzi, což je zcela proti smyslu a účelu právní úpravy datových schránek a komunikace činěné jejich prostřednictvím;

3) za situace, kdy dodávky probíhaly řádně, nelze po žalobci požadovat, aby byl nucen fyzicky kontaktovat dodavatele a provádět jakési dodatečné vyšetřování („detektivní činnost“) toho, zda ten, kdo je deklarován jako dodavatel, je skutečně tím, kdo zboží žalobci dodává (zejm. za situace, kdy údaje uváděné na internetu korespondovaly s údaji uváděnými na daňových dokladech). Je přitom nepochybné, že k uskutečnění zdanitelného plnění (dodávkám zboží) došlo. Žalobce postupoval s odbornou péčí v rámci běžných zvyklostí. Věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost žalobcových účetních dokladů tedy ve smyslu § 92 odst. 5 zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, žalobcem zpochybněna nebyla. Ke změně nedošlo ani poté, co bylo prokázáno, že dodavatelem předmětného zboží nebyl R. K., ani se tak nezměnilo posouzení skutečného obsahu právních úkonů mezi žalobcem a jeho dodavatelem. Žalobci nelze klást k tíži, že dodavatelem nebyl R. K., za situace, kdy skutečný dodavatel nebyl zjištěn – z tohoto pohledu žalovaný i správce daně neprovedli dostatečné dokazování;

4) žalobci nemůže být kladeno k tíži, nedostavil-li se k výslechu R. K. Již v době tohoto výslechu totiž bylo velmi pravděpodobné, že R. K. zřejmě nebyl tím, kdo předmětné zboží žalobci dodal a že jeho údajů někdo zneužil. Věrohodnost tohoto svědka proto ani nebyla žalobcem zpochybňována;

5) podle účinné právní úpravy neexistuje ručení odběratele za odvod daně dodavatelem a ni vazba spočívající v tom, že by muselo být prokázáno, že daň na výstupu dodavatele byla zahrnuta do odvodu a byla zaplacena; na splnění této podmínky nelze vázat odpočet daně odběratelem na vstupu.

U dnešního jednání dále namítl, že žalovaný neprovedl důkaz písmoznaleckým znaleckým posudkem (za účelem zkoumání pravosti podpisu R. K.), přestože jej žalobce navrhoval. Namísto toho si o této odborné otázce učinil žalovaný úsudek sám, přestože mu to nepřísluší.

Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě zdůrazňuje, že žalobce byl povinen ve smyslu § 31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“) prokázat skutečnosti, které uvedl v přiznání, hlášení či vyúčtování, příp. byl k jejich průkazu správcem daně vyzván. Nárok na odpočet daně se prokazuje daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem daně [§ 73 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“)]. V souladu s těmito principy daňový subjekt uplatňující nárok na odpočet daně na vstupu tvrdí, že podmínky těchto ustanovení splňuje. Nárok na odpočet daně nelze uznat, není-li prokázáno, že k uskutečnění plnění došlo právě tak, jak je uvedeno na daňových dokladech. Správce daně přitom dostál své důkazní povinnosti (§ 31 odst. 8 ZSDP), pokud prokázal, že dodavatelem předmětného zboží R. K. nebyl. Za této situace již správce daně nemá povinnost prokazovat, kdo byl skutečným dodavatelem zboží. Z řízení přitom nevyplynulo, že by zboží žalobci dodal jiný plátce daně ve smyslu § 73 ZDPH. Podnikatelské riziko (s kým vlastně žalobce vstoupil do obchodních vztahů) nelze přenášet na správce daně, daňový subjekt má právě v rámci minimalizace svého podnikatelského rizika dbát na ověření bezproblémovosti svých obchodních partnerů. Žalovaný dále zdůrazňuje rozdíly mezi „prostou“ internetovou komunikací, komunikací se zaručeným elektronickým podpisem a komunikací prostřednictvím datových schránek. Má za to, že k tomu, aby internetová komunikace mezi žalobcem a jeho dodavatelem mohla být kladena na roveň doručování napadeného rozhodnutí, muselo by jít alespoň o komunikaci s připojením zaručeného elektronického podpisu. K námitkám žalobce o tom, co po něm lze či nelze spravedlivě požadovat, žalovaný uvádí, že obchodní vztahy v tomto případě trvaly delší dobu a celková výše uskutečněných plnění překročila 5 mil. Kč. Žalobce měl postupovat při takovém objemu dodávek alespoň s minimální opatrností (přesto po osobě, která zboží přivážela a inkasovala za něj peníze, nepožadoval ani prokázání totožnosti ani prokázání jejího oprávnění jednat za R. K.), tzn. měl a mohl vědět, zda R. K. je skutečně jeho dodavatelem či nikoli.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Skutkový stav je v posuzované věci nesporný a byl soudem ověřen i z obsahu správních spisů. Spočívá v tom, že žalobce telefonicky objednával zboží u dodavatele označeného na internetu jako R. K. Vlastní dodávky byly realizovány tak, že řidič (obstaraný dodavatelem) přivezl materiál přímo na stavbu, kde toto zboží zaměstnanci žalobce převzali a cenu zaplatili v hotovosti přímo řidiči vybavenému příslušnými daňovými doklady a potvrzeními pro platbu v hotovosti, aniž by byl jakkoli zjišťován vztah tohoto řidiče k R. K. Objem těchto dodávek přesáhl za 4 měsíce částku 5 mil. Kč. Takto odebraný materiál byl zabudován do staveb zhotovovaných žalobcem a zohledněn při účtování stavebních prací žalobcovým odběratelům. V daňovém řízení bylo následně prokázáno, že skutečným dodavatelem žalobce R. K. nebyl. Co do obsahu napadeného rozhodnutí krajský soud konstatuje, že v něm žalovaný argumentuje obdobně jako ve vyjádření k žalobě.

Předně krajský soud vyhodnotil jako zcela lichý žalobní bod 2), v němž žalobce přirovnává internetovou komunikaci se svým obchodním partnerem k doručování prostřednictvím systému datových schránek. Bez ohledu na to, že tato argumentace jde zcela mimo žalobní tvrzení, že žalobce vlastně se svým dodavatelem po internetu nikdy nekomunikoval (na internetu získal jen kontakt, další komunikace probíhala telefonicky), je nutno zdůraznit, že základní komunikace na internetu prostřednictvím tzv. „prostých“ e-mailů či „prostého“ webového rozhraní není nikterak chráněna v tom smyslu, že by jakkoli umožňovala identifikaci osoby 1)odesílající zprávu. Právě tento nedostatek vedl zákonodárce nejprve k přijetí zák. č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu (dále jen „ZEP“), později dále k přijetí zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „ZEÚ“). Účinností ZEP byl zaveden systém chránící adresáta datové zprávy tak, že odesilatele může identifikovat pomocí zaručeného elektronického podpisu, který může být přidělen jen a pouze certifikovanou autoritou, přičemž identifikace takového podpisu je jednoznačná. Již zde nejde takovou komunikaci srovnávat s mírou nejistoty o odesilateli zprávy neopatřené zaručeným elektronickým podpisem („prostým e-mailem či „prostým“ webovým rozhraním). Systém datových schránek (zavedený účinností ZEÚ) pak poskytuje adresátu dvojí ochranu co do identifikace odesilatele – jednak je zpráva opatřena vždy již zmíněným zaručeným elektronickým podpisem, jednak systém datových schránek poskytuje adresátu identifikací jedinečné datové schránky odesilatele státem garantovanou informaci o tom, z jaké datové schránky a jakému subjektu pod dohledem státu přidělené, byla zpráva odeslána. Míra jistoty o osobě odesilatele v případě zprávy zaslané systémem datových schránek je proto s mírou této jistoty u „prostého“ e-mailu či „prostého“ webového rozhraní nesrovnatelná.

Zcela lichá je i argumentace žalobce v žalobním bodě 5). Žalobci nebyla daň dodatečně vyměřena proto, že by jeho dodavatel daň nepřiznal či neodvedl, ale proto, že žalobce v řízení vůbec neprokázal, že by jeho dodavatelem byl plátce daně z přidané hodnoty. Vystavení daňového dokladu plátcem daně je přitom základní podmínkou uplatnění odpočtu daně na výstupu podle § 72, § 73 ZDP (k tomu však níže k dalším žalobním bodům). Předmětný žalobní bod tedy směřuje zcela mimo důvody napadeného rozhodnutí.

Žalobci lze přisvědčit v tom, že za situace, kdy již bylo zřejmé, že jeho dodavatelem nebyl ve skutečnosti R. K., nemělo valného smyslu účastnit se výslechu tohoto svědka [žalobní bod 4)]. Ani to však ničeho nemění na skutečnosti, že žalobci byla daň doměřena z důvodu, že neprokázal, že by jeho dodavatelem byl ve skutečnosti plátce daně z přidané hodnoty, což je nosným důvodem napadeného

1) takto lze identifikovat leda název e-mailové adresy, ze které byla zpráva odeslána, avšak v současnosti jsou známy technické prostředky, které i tuto adresu ve zprávě pozmění. Je dále obecně známo, že většina e-mailových adres je poskytována tzv. „volnými“ servery (v ČR např. servery volny.cz, seznam.cz, atlas.cz, centrum.cz, aj.), kde může být vytvořena i e-mailová adresa zcela fantazijního názvu či názvu, který v adresátu vzbuzuje domnění o tom, že původcem zprávy je zcela někdo jiný

rozhodnutí. Přisvědčení žalobci v tomto jeho argumentu tak nemůže mít žádný vliv na posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí.

Relevantní ve věci je posouzení žalobních bodů 1) a 3). Zde je podle ustálené praxe soudů České republiky rozhodujících ve správním soudnictví), Ústavního soudu ČR), jakož i Soudního dvora Evropských společenství), rozhodné posouzení otázky, zda s přihlédnutím ke všem okolnostem případu daňový subjekt (žalobce) měl a mohl vědět, že jeho dodavatelem není ten, kdo je za něj na daňovém dokladu označen.

Z pouhého předložení formálně bezvadného daňového dokladu nelze bez pochyb usuzovat na skutečnost, že zboží žalobci dodal plátce daně. Uplatnil-li žalobce nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, leží důkazní břemeno ohledně uskutečnění přijetí zdanitelného plnění od jiného plátce právě na žalobci. Přijetí předmětného plnění od plátce daně však nebylo v posuzovaném případě prokázáno. Předložené důkazní prostředky vyhodnocené v souvislosti s ostatními provedenými důkazy neobstály a žalobce jiným způsobem svá tvrzení neprokázal. Pro nárok na odpočet daně z přidané hodnoty je nezbytné, aby přijaté plnění bylo přijato právě od plátce daně z přidané hodnoty. Judikatura Soudního dvora Evropských společenství sice chrání dobrou víru odběratele, ovšem jen v případech, kdy o nepravdivosti daňových dokladů nevěděl a ani vědět nemohl. Závěry této judikatury neznamenají jen bezbřehou ochranu nároku na odpočet daně, ale též povinnost daňového subjektu věnovat zvýšenou pozornost interním kontrolním mechanismům, aby v případě event. podvodného jednání nevznikly pochybnosti, zda daňový subjekt o podvodu věděl nebo vědět mohl. Je totiž věcí podnikatelského subjektu, aby v zájmu minimalizace podnikatelského rizika přizpůsobil svou obchodní činnost konkrétním podmínkám a při sjednávání obchodních kontraktů (zvláště se značným finančním dopadem) se v rámci možností snažil dbát na bezproblémovost svých obchodních partnerů.

V posuzované věci se nejednalo o jednotlivý nahodilý drobný kontrakt v obchodní činnosti žalobce, naopak žalobce s neznámým subjektem vydávajícím se za R. K. obchodoval opakovaně pod dobu čtyř měsíců, kdy cena dodávek přesáhla v souhrnu částku 5 mil. Kč. Krajský soud má proto za to, že při takovém objemu obchodů bylo na žalobci, aby vyvinul přiměřené úsilí k verifikaci skutečnosti, zda jeho dodavatelem je skutečně plátce daně z přidané hodnoty. Žalobce sám přitom uvádí, že žádný takový přiměřený kontrolní mechanismus neuplatnil, bezbřeze věřil skutečnostem uváděným na internetu a na formálně správných daňových dokladech. Logickým důsledkem této situace je pak závěr, že bylo-li v řízení prokázáno, že jeho dodavatelem není ten, kdo se za něj na daňových dokladech označuje, není žalobce s to dostát své důkazní povinnosti v daňovém řízení a je na něm, aby snášel zákonné následky tohoto svého nekonání.

Namítá-li přitom žalobce, že daňové orgány nezjistily skutečného dodavatele, ignoruje rozložení důkazní povinnosti mezi daňový subjekt a správce daně (§ 31 odst. 8, 9 ZSDP). Po předložení formálně správných daňových dokladů bylo na správci daně, aby prokázal skutečnosti vyvracející jejich věrohodnost [§ 31 odst. 8

) srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2009 č.j. 9 Afs 73/2008-162 či ze dne 5.2.2009 č.j. 2 Afs 46/2008-175, dostupné na www.nssoud.cz ) srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11.2.2008 sp. zn. I. ÚS 1841/07, nalus.usoud.cz ) srov. např. rozsudek ze dne 6.7.2006 Kittel, curia.europa.eu

písm. c) ZSDP]. Této povinnosti správce daně dostál, když prokázal, že dodavatelem žalobce nebyl R. K. V tu chvíli ovšem přešlo důkazní břemeno zpět na žalobce, na němž bylo, aby jinými důkazními prostředky (závislými jen na jeho volbě) prokázal, že předmětné zboží nabyl od plátce daně. Pokud toto důkazní břímě žalobce neunesl, nelze odpovědnost za jeho neunesení přenášet na správce daně, který svým povinnostem dostál.

Z uvedených důvodů krajský soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Posledním žalobním bodem (neprovedení písmoznaleckého znaleckého posudku) se krajský soud nezabýval, když tento žalobní bod byl uplatněn poprvé až u dnešního jednání, t.j. po uplynutí zákonné lhůty k uplatnění žalobních bodů (§ 71 odst. 2, § 72 odst. 1 s.ř.s.). Má-li snad žalobce za to, že tento žalobní bod má svůj předobraz již v původní žalobě [konkrétně v textu: „jak prvostupňový správní orgán, tak i žalovaný, jako druhostupňový správní orgán, neprovedl dokazování v dostatečném rozsahu, porušil při dokazování zákon, když veškeré skutečnosti, které je podle daňového řádu povinen prokazovat, neprokazoval a neprokázal, čímž došlo k porušení zákona (§ 92 daňového řádu)“], krajský soud tento názor nesdílí.

Žalobní bod uplatněný toliko uvedeným textem by byl absolutně nekonkrétní a neuchopitelný, což by způsobovalo jeho neprojednatelnost. Krajský soud však žalobce nevyzýval k odstranění tohoto nedostatku, když uvedený text se zjevně vztahuje ke konkrétně uplatněnému žalobnímu bodu 3), v němž žalobce žalovanému vytýká, že nebyl zjištěn skutečný dodavatel zboží.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšný žalovaný se náhrady nákladů řízení vzdal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 5. prosince 2012

JUDr. Monika Javorová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru