Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Af 72/2011 - 208Rozsudek KSOS ze dne 01.08.2011

Prejudikatura

2 Afs 34/2007


přidejte vlastní popisek

22 Af 72/2011 – 208


(22 Ca 337/2006)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Miroslavy Honusové

v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se

sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Škroupova 4, proti žalovanému Celnímu

ředitelství Ostrava, se sídlem Ostrava-Přívoz, nám. Sv. Čecha 8, o žalobách proti

rozhodnutím žalovaného ze dne 19.6.2006 č.j. 1991a/06-1401-21, ze dne 20.6.2006

č.j. 2083/06-1401-21, ze dne 20.6.2006 č.j. 2083a/06-1401-21, ze dne 20.6.2006 č.j.

2083b/06-1401-21 a ze dne 20.9.2006 č.j. 3466/06-1401-21, ve věcech celních

dluhů,

takto:

I. Žaloby se zamítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení

částku 2.167,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Krajského

soudu v Ostravě č. 19-4123761/0710 pod var. symbolem 2239007211.

IV. Česká republika nemá vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobami podanými v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19.6.2006 č.j. 1991a/06-1401-21, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Frýdek-Místek (dále jen „celní úřad I.“) č.j. 652 ze dne 25.1.2006 – dodatečný výměr celního dluhu č. 7/2006, rozhodnutí žalovaného ze dne 20.6. 2006 č.j. 2083/06-1401-21, kterým bylo změněno rozhodnutí celního úřadu I. č.j. 995 ze dne 7.2.2006 – dodatečný výměr celního dluhu č. 9/2006, rozhodnutí žalovaného ze dne 20.6.2006 č.j. 2083a/06-1401-21, kterým bylo změněno rozhodnutí celního úřadu I. č.j. 996 ze dne 7.2.2006-dodatečný výměr celního dluhu č. 10/2006, rozhodnutí žalovaného ze dne 20.6.2006 č.j. 2083b/06-1401-21, kterým bylo změněno rozhodnutí celního úřadu I. č.j. 1000 ze dne 7.2.2006-dodatečný výměr celního dluhu č. 11/2006, rozhodnutí žalovaného

ze dne 20.9.2006 č.j. 3466/06-1401-21, kterým bylo změněno rozhodnutí Celního úřadu Ostrava (dále jen „celní úřad II.“) ze dne 10.2.2006 – dodatečný platební výměr č.j. 98-05/2006-ž-361/05 a rozhodnutí žalovaného ze dne 20.9.2006 č.j. 4642/06-1401-21, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí celního

úřadu II. ze dne 13.3.2006 – dodatečný platební výměr č.j. 763-03/2006-ž-24.

Žaloby odůvodnila tím, že žalovaný jejím odvoláním nevyhověl proto, že žádné skutečnosti jí namítané neprokazovaly nezákonnost postupu celních úřadů. S těmito rozhodnutími žalovaného nesouhlasí, kdy v prvé řadě namítá, že žalovaný porušil § 50 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), protože nepřezkoumal prvostupňová rozhodnutí v rozsahu požadovaném v odvoláních. Především se nevypořádal s její námitkou, že následnou verifikaci podle Protokolu č. 4 k Evropské dohodě zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé publikované v České republice pod č. 7/1995

(dále jen „Protokol“ a „Dohoda“)) neuznal za provedenou s odkazem na článek 16 Protokolu, který uvádí důkazy o preferenčním původu zboží. Celním orgánům však doložila originálními písemnými potvrzeními oficiálních zástupců osvědčení o vyrobení vozidla v zemi Evropské unie, ze kterých je zjevné, že jde o zboží

vyrobené (tj. původem) ve státu Evropské unie, přičemž má za to, že tato potvrzení mají charakter tzv. podpůrných dokladů uváděných v článcích 17, 21 a 27 Protokolu, jež představují novou skutečnost dle článku 78 odst. 3 Nařízení Rady (EHS) č. 2913/1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“). Je

přesvědčena, že osvědčení podmínky uvedené v článku 17 Protokolu jí provedenými způsoby jsou kvalifikovanými důkazy původu a celní orgán není vázán jen rozsahem důkazů o této skutečnosti na formu průvodního osvědčení EUR. 1 (článek 17 Protokolu) nebo prohlášením označovaného jako „prohlášení na faktuře“ (článek 21 Protokolu) vyhotoveným vývozcem na tomto dokladu nebo na dodacím listu. Má za to, že pokud se v článku 27 písm. c) Protokolu hovoří také o „jiném obchodním dokladu“, který popisuje výrobky takovým způsobem, aby je bylo možné ztotožnit, lze podřadit potvrzení jí předložená pod listiny splňující obsahové náležitosti takového obchodního dokladu. Domnívá se, že jí nemůže být přičítáno k tíži, že prodejci v SRN postupovali v rozporu s právními předpisy tohoto státu. Poukázala rovněž na to, že byla od počátku v dobré víře, že kupuje výrobek vyrobený v členské zemi Evropské unie od osoby oprávněné vystavit jí prohlášení na faktuře či dodacím listu, a to tím spíše, že fyzicky nákup, úhradu kupní ceny a dovoz vozidla za ni v plném rozsahu realizovali pracovníci jí objednaných dopravců. Dále namítla, že celní orgány rozhodly po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty. Proto se odvolává na článek 22 odst. 3 celního kodexu, který stanovuje podmínky pro dodatečné zaúčtování části cla. Jako dovozce předložila při předmětných dovozech veškeré požadované doklady, které celní úřady bez výhrad přijaly a rozhodly o preferenčních zacházeních, přičemž až do doby poskytnutí informací celním úřadům německými celními úřady, resp. do dodatečného vyměření cla, lhůty neběžely, takže k dodatečnému vyměření cla došlo až po uplynutí prekluzivních lhůt.

V podání ze dne 30.6.2009 žalobkyně dále namítla, že s ohledem na znění čl. 32 odst. 1 Protokolu, že pochybnost o pravosti dokumentu nezakládá stav neprokázání původu zboží dovozcem, přičemž je zřejmé, že dovážené automobily nebyly vyrobeny ani smontovány mimo území České republiky nebo Společenství, což bylo prokázáno i listinnými důkazy (např. velkým technickým průkazem). O původu zboží tedy není pochyb. Dále žalobkyně poukázala na to, že ze sdělení

německých celních orgánů plyne, že faktury či kupní smlouvy mají být „falzifikáty“, ale ve spisech chybí přílohy, které by obsahovaly doklady dožádaných německých celních orgánů, které by tento závěr odůvodňovaly. Dále uvedla, že okolnost, zda osoba původního vlastníka se v Německu „nedoznala“ k uskutečněné prodejní transakci z daňových důvodů nebo proto, že nechtěla hradit náklady spojené s prokázáním původu výrobků, neví a nemůže zjistit, protože závěry sdělení německých celních orgánů nejsou úplné, popř. jsou založeny ve spise jen v německém jazyce.

V podání ze dne 30.4.2010 žalobkyně dále poukázala na čl. 90 Smlouvy o založení ES, ze kterého žalobkyně dovozuje, že pokud zboží nebylo zatíženo dovozním clem v Německu, nemůže být dovozním clem zatíženo ani v ČR.

Žalovaný navrhl zamítnutí žalob s tím, že odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a k žalobkyní namítané prekluzi uvedl, že s ohledem na znění článku 221 odst. 3 věta druhá celního kodexu nedošlo k dodatečnému doměření cla po marném uplynutí prekluzivní lhůty.

Krajský soud již ve spojených věcech rozhodl rozsudkem ze dne 22.11.2007 č.j. 22 Ca 337/2006-23, který však byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28.4.2009 č.j. 9 Afs 33/2008-66 (dále jen „zrušující rozsudek NSS I.“) zrušen

a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud proto ve spojených znovu rozhodl rozsudkem ze dne 7.6.2010 č.j. 22 Ca 337/206-133, ve znění opravného usnesení ze dne 30.6.2010 č.j. 22 Ca 337/2006-155, kde

• výrokem I. zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 20.9.2006 č.j. 4642/06-1401-21 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, • výrokem II. zamítl žaloby vůči rozhodnutím žalovaného ze dne 19.6.2006 č.j. 1991a/06-1401-21, ze dne 20.6.2006 č.j. 2083/06-1401-21, ze dne 20.6.2006 č.j. 2083a/06-1401-21 a ze dne 20.6.2006 č.j. 2083b/06-1401-21,

• výrokem III. zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 9.770,- Kč, a

• výrokem IV. zavázal žalobkyni zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 2.167,- Kč; výroky II. a IV. uvedeného rozsudku však byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3.3.2011 č.j. 9 Afs 79/2010-186 a věc v tomto rozsahu vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Předmětem řízení tak zůstal co do věci samé toliko přezkum rozhodnutí žalovaného ze dne 19.6.2006 č.j. 1991a/06-1401-21, ze dne 20.6.2006 č.j. 2083/06-1401-21, ze dne 20.6.2006 č.j. 2083a/06-1401-21 a ze dne 20.6.2006 č.j. 2083b/06-1401-21.

Krajský soud přezkoumal tato napadená rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloby jsou nedůvodné, přičemž byl vázán v souladu s § 110 odst. 3 s.ř.s. právním názorem vysloveným NSS v jeho zrušujícím rozsudku I.

Ve zrušujícím rozsudku NSS I. mimo jiné konstatoval, že „…..celní orgány Spolkové republiky Německo ve většině případů zjistily nesrovnalosti v osobě prodávajícího u předložených kupních smluv, jen v některých případech z tohoto okruhu věcí výslovně uvedly, že se jedná o padělky. U některých dokumentů pak jejich pravost nebyla vůbec zpochybněna, prodávající vystavující prohlášení

na faktuře ovšem nepředložil požadované doklady. Celní orgány České republiky

přesto žalobkyni při ústním jednání paušálně sdělily, že doklady prokazující původ a hodnotu zboží byly ve verifikačním řízení označeny za falzifikáty, a rovněž

dodatečné výměry celního dluhu jsou odůvodněny tím, že verifikační řízení neosvědčila pravost předložených průkazů původu (ve věcech původně vedených pod sp. zn. 22 Ca 333/2006, a 22 Ca 335/2006). Nikoli zcela nad rámec meritorního odůvodnění proto Nejvyšší správní soud upozorňuje na skutečnost, že výsledky ověření důkazů původu prezentované českými celními úřady v jejich rozhodnutích ve všech případech neodpovídají sdělením celních orgánů Spolkové republiky Německo. Je však nutno zdůraznit, že Nejvyšší správní soud k těmto závěrům dospěl toliko na základě vlastního neúředního překladu písemností obsažených ve správních spisech a jedná se proto pouze o pochybnost.“ K odstranění těchto pochybností ve vztahu k výsledkům ověření důkazů původu krajský soud opatřil úřední překlady jednotlivých sdělení celních orgánů Spolkové republiky Německo v posuzovaných věcech a z těchto také při svém rozhodování vycházel, přičemž jen s ohledem na vázanost krajského soudu zrušujícím rozsudkem NSS I. upozorňuje na to, že výslovný odkaz NSS na věci původně vedené u krajského soudu pod sp. zn. 22 Ca 333/2006 a 22 Ca 335/2006 je zřejmou chybou, věci vedené

pod těmito spisovými značkami se týkají věcí jiného žalobce.

Z obsahu správních spisů krajský soud zjistil, že dne 7.3.2003 propustil žalobkyni celní úřad I. do celního režimu volného oběhu automobil Opel Astra, kdy žalobkyně v celním řízení jako důkaz o preferenčním původu zboží předložila

kupní smlouvu (fakturu) ze dne 6.3. 2003 vystavenou prodávajícím označeným jako „D. E., 19294 C., Spolková republika Německo“ žalobkyni jako kupující, dle

které předmětem koupě byl předmětný osobní vůz, kdy tento doklad obsahuje prohlášení formálně odpovídající článku 21 Protokolu. Celními orgány pak bylo žalobkyni sděleno, že při následné verifikaci bylo zjištěno ze stanoviska německých celních orgánů (výsledek následné verifikace ze dne 21.6.2005 zn. Z 4215F-5201/04-1)), že prohlášení o původu zboží nebylo do tohoto dokladu

uvedeno prodávajícím, přičemž německé celní orgány uvádí, že v důsledku uvedeného nelze zboží-předmětný automobil pokládat za původní v EU a České republice ve smyslu Protokolu. Tento údaj odpovídá také překladu sdělení Hlavního celního úřadu Stralsund ze dne 17.5.2005, podle kterého bylo přezkoumáním zjištěno, že D. E. na kupní smlouvě se nacházející prohlášení o původu z 6.3.2003 nepodal a nepodepsal. Následně byla žalobkyně předvolána k ústnímu jednání, přičemž v předvolání jí byl sdělen výsledek shora uvedené verifikace s tím, že zjištěné skutečnosti odůvodňují zahájení daňového řízení (předvolání ze dne 7.12.2005). U ústního jednání dne 9.1.2006 pak žalobkyně uvedla, že osobně

se nezúčastnila nákupu předmětného vozidla, s prodávajícím nejednala, kdy k nákupu ústně pověřila dopravce, kterému předala finanční hotovost a sdělila

mu, kde se má nákup uskutečnit, popř. v jakých jiných obchodech, zadala mu typ vozidla, značku a cenovou relaci, dopravci předala plnou moc k nákupu vozu. Tento dopravce pak za ni jako kupující podepisoval kupní smlouvu (protokol o ústním jednání ze dne 9.1.2006 č.j. 8180/05). Poté celní úřad I. vydal dodatečný platební výměr č.j. 652 ze dne 25.1.2006 č. 7/2006, kterým žalobkyni uložil zaplatit clo ve výši rozdílu mezi clem původně vyměřeným a skutečným v částce 8.763,- Kč a daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ve výši rozdílu mezi DPH vyplývající ze skutečné daňové povinnosti ve výši 13.202,- Kč a původně vyměřenou výší 11.274,- Kč, tj. v částce 1.928,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, ve kterém

argumentovala shodně jako v nyní podané žalobě s výjimkou námitky prekluze. O odvolání žalobkyně poté rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 19.6.2006 č.j. 1991a/06-1401-21, kterým odvolání žalobkyně zamítl a své

rozhodnutí odůvodnil zdola uvedeným způsobem.

Dále krajský soud zjistil, že dne 30.4.2003 propustil žalobkyni celní úřad I. do celního režimu volného oběhu řízení automobil zn. Ford Escort, kdy žalobkyně v celním řízení jako důkaz o preferenčním původu zboží předložila kupní smlouvu (fakturu) ze dne 28.4. 2003 vystavenou prodávajícím označeným jako „M. R., H. X, R., Spolková republika Německo“ žalobkyni jako kupující, dle které předmětem koupě byl předmětný osobní vůz, kdy tento doklad obsahuje prohlášení formálně odpovídající článku 21 Protokolu. Při následné verifikaci bylo zjištěno ze stanoviska německých celních orgánů, že shora uvedená kupní smlouva nebyla vystavena ani podepsána v ní uvedenou osobou, která je zde uvedena jako prodávající, uvedená kupní smlouva včetně prohlášení o původu zboží byla označena jako falzifikát, přičemž německé celní orgány uvádí, že v důsledku uvedeného nelze zboží-předmětný automobil pokládat za původní v EU a České republice ve smyslu Protokolu (písemný výsledek následné verifikace ze dne 15.3.2005 zn. Z 4215 -128a/05-B 13.1), což odpovídá překladu sdělení Hlavního celního úřadu Frankfurt (nad Odrou) ze dne 15.3.2005. Následně byla žalobkyně předvolána k ústnímu jednání, přičemž v předvolání jí byl sdělen výsledek shora uvedené verifikace s tím, že zjištěné skutečnosti odůvodňují zahájení daňového řízení (předvolání ze dne 4.10. 2005). U ústního jednání dne 3.11.2005 pak žalobkyně uvedla, že osobně se nikdy nezúčastnila nákupu předmětného vozidla, protože veškerou agendu včetně samotného dovozu vozidla zajišťoval najatý dopravce a až do šetření celních orgánů neměla pochybnost o pravosti předmětných dokladů. K důkazu navrhla výslech svědků - řidičů, kteří prováděli vlastní přepravu (protokol o ústním jednání ze dne 3.11.2005 č.j. 6927/05, 6771/05)). Do spisu pak žalobkyně založila doklad-prohlášení ŠkodaAuto Deutschland GmbH ze dne 7.11.2005, dle kterého má předmětný automobil původ v České republice. Po provedení výslechu svědka P. (protokol o ústním jednání ze dne 21.11.2005 č.j. 7752/05) celní úřad I. vydal dodatečný platební výměr č.j. 995 ze dne 7.2.2006 č. 9/2006, kterým žalobkyni uložil zaplatit clo ve výši rozdílu mezi clem původně vyměřeným a skutečným v částce 10.414,-Kč a DPH ve výši rozdílu mezi DPH vyplývající ze skutečné daňové povinnosti ve výši 15.689,- Kč a původně vyměřenou výší 11.471,- Kč, tj. v částce 4.218,- Kč. Proti tomuto

rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, ve kterém argumentovala shodně jako v nyní podané žalobě s výjimkou námitky prekluze. O odvolání žalobce poté

rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 20.6. 2006 č.j. 2083/06-1401-21, kterým změnil rozhodnutí celního úřadu I. tak, že dodatečně vyměřené clo činí 8.916,- Kč a dodatečně vyměřená DPH činí 1.962,- Kč, kdy shledal důvodnými odvolací námitky vztahující se k bezdůvodnému určení celní hodnoty zboží pomocí substitučních metod. Dále své rozhodnutí odůvodnil zdola uvedeným způsobem.

Dále krajský soud zjistil, že dne 18.3.2003 propustil žalobkyni celní úřad I. do celního režimu volného oběhu automobil zn. Škoda Felicia, kdy žalobkyně v celním řízení jako důkaz o preferenčním původu zboží předložila kupní smlouvu (fakturu) ze dne 17.3.2003 vystavenou prodávajícím označeným jako „U. S., D. X, 14793 G., Spolková republika Německo“ žalobkyni jako kupující, dle které předmětem koupě byl předmětný osobní vůz, kdy tento doklad obsahuje prohlášení formálně odpovídající článku 21 Protokolu. Při následné verifikaci bylo zjištěno ze stanoviska německých celních orgánů, že shora uvedená kupní smlouva nebyla vystavena ani podepsána v ní uvedenou osobou prodávajícího, uvedená kupní smlouva včetně prohlášení o původu zboží byla označena jako falzifikát, přičemž německé celní orgány uvádí, že v důsledku uvedeného nelze předmětný automobil pokládat za původní v EU a České republice ve smyslu Protokolu, což odpovídá překladu výsledku následné verifikace Hlavního celního úřadu Potsdam ze dne 15.2.2005 zn. Z 4215B-16/05-B 6.2. Následně byla žalobkyně předvolána k ústnímu jednání, přičemž v předvolání jí byl sdělen výsledek shora uvedené verifikace s tím, že zjištěné skutečnosti odůvodňují zahájení daňového řízení (předvolání ze dne 4.10. 2005). U ústního jednání dne 3.11.2005 pak žalobkyně uvedla, že osobně se nikdy nezúčastnila nákupu předmětného vozidla, protože veškerou agendu včetně samotného dovozu vozidla zajišťoval najatý dopravce a až do šetření celních orgánů neměla pochybnost o pravosti předmětných dokladů. K důkazu navrhla výslech svědků - řidičů, kteří prováděli vlastní přepravu (protokol o ústním jednání ze dne 3.11.2005 č.j. 6927/05, 6771/05)). Do spisu pak žalobkyně založila doklad-prohlášení ŠkodaAuto Deutschland ze dne 7.11.2005, dle kterého je předmětný vůz původem v České republice. Po provedení výslechu svědka P. P. (protokol o ústním jednání ze dne 21.11.2005 č.j. 77582/05) celní úřad I. vydal dodatečný platební výměr č.j. 996 ze dne 7.2.2006 č. 10/2006, kterým žalobkyni uložil zaplatit clo ve výši rozdílu mezi clem původně vyměřeným a skutečným v částce 8.491,-Kč a DPH ve výši rozdílu mezi DPH vyplývající ze skutečné daňové povinnosti ve výši 12.792,-

Kč a původně vyměřenou výší 11.863,- Kč, tj. v částce 929,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, ve kterém argumentovala shodně jako v nyní podané žalobě s výjimkou námitky prekluze. O odvolání žalobce poté rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 20.6. 2006 č.j. 2083a/06-1401-21, kterým změnil rozhodnutí celního úřadu I. tak, že dodatečně vyměřené clo činí

9.221,- Kč a dodatečně vyměřená DPH činí 2.029,- Kč, kdy shledal důvodnými odvolací námitky vztahující se k bezdůvodnému určení celní hodnoty zboží pomocí substitučních metod. Dále své rozhodnutí odůvodnil zdola uvedeným způsobem.

Dále krajský soud zjistil, že dne 27.2.2003 propustil žalobkyni celní úřad I. do celního režimu volného oběhu automobil zn. Škoda Felicia, kdy žalobkyně v celním řízení jako důkaz o preferenčním původu zboží předložila kupní smlouvu (fakturu) ze dne 25.2.2003 vystavenou prodávajícím označeným jako „M. K., Spolková republika Německo“ žalobkyni jako kupující, dle které předmětem koupě byl předmětný osobní vůz, kdy tento doklad obsahuje prohlášení formálně odpovídající článku 21 Protokolu. Při následné verifikaci bylo zjištěno ze stanoviska německých celních orgánů, že shora uvedená kupní smlouva nebyla vystavena ani podepsána v ní uvedenou osobou, která je zde uvedena jako prodávající, uvedená kupní smlouva včetně prohlášení o původu zboží byla označena jako falzifikát, přičemž německé celní orgány uvádí, že v důsledku uvedeného nelze předmětný automobil pokládat za původní v EU a České republice ve smyslu Protokolu, což odpovídá překladu výsledku následné verifikace Hlavního celního úřadu Potsdam ze dne 17.2.2005 zn. Z 4215B-15/05-B 6.2. Následně byla žalobkyně předvolána k ústnímu jednání, přičemž v předvolání jí byl sdělen výsledek shora uvedené verifikace s tím, že zjištěné skutečnosti odůvodňují zahájení daňového řízení (předvolání ze dne 4.10. 2005). U ústního jednání dne 3.11.2005 pak žalobkyně uvedla, že osobně se nikdy nezúčastnila nákupu předmětného vozidla, protože veškerou agendu včetně samotného dovozu vozidla zajišťoval najatý dopravce a až do šetření celních orgánů neměla pochybnost o pravosti předmětných dokladů. K důkazu navrhla výslech svědků - řidičů, kteří prováděli vlastní přepravu (protokol o ústním jednání ze dne 3.11.2005 č.j. 6927/05, 6771/05)). Do spisu pak žalobkyně založila prohlášení ŠkodaAuto Deutschland GmbH ze dne 7.11.2005, dle kterého má předmětný automobil původ v České republice. Následně celní úřad I. vydal dodatečný platební výměr č.j. 1000 ze dne 7.2. 2006 č. 11/2006, kterým žalobkyni uložil zaplatit clo ve výši rozdílu mezi clem původně vyměřeným a skutečným v částce 7.541,-Kč a DPH ve výši rozdílu mezi DPH vyplývající ze skutečné daňové povinnosti ve výši 11.361,- Kč a původně vyměřenou výší 8.617,- Kč, tj. v částce 2.744,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, ve kterém argumentovala shodně jako v nyní podané žalobě s výjimkou námitky prekluze. O odvolání žalobce poté rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 20.6. 2006 č.j. 2083b/06-1401-21, kterým změnil rozhodnutí celního úřadu I. tak, že dodatečně vyměřené clo činí 6.698,- Kč a dodatečně vyměřená DPH činí 1.474,- Kč, kdy shledal důvodnými odvolací námitky vztahující se k bezdůvodnému určení celní hodnoty zboží pomocí substitučních metod. Dále své rozhodnutí odůvodnil zdola uvedeným způsobem.

Dále krajský soud zjistil, že dne 28.5. 2003 propustil žalobkyni celní úřad II. do celního režimu volného oběhu automobil zn. Fiat Brava, kdy žalobkyně v celním řízení jako důkaz o preferenčním původu zboží předložila kupní smlouvu (fakturu) ze dne 27.5.2003 vystavenou prodávajícím označeným jako „Dr. A. L., A. R. X, P.,

Spolková republika Německo“ žalobkyni jako kupující, dle které předmětem koupě byl předmětný osobní vůz, kdy tento doklad obsahuje prohlášení formálně odpovídající článku 21 Protokolu. Při následné verifikaci bylo zjištěno ze stanoviska německých celních orgánů, že shora uvedená kupní smlouva nebyla vystavena ani podepsána v ní uvedenou osobou, která je zde uvedena jako prodávající, uvedená kupní smlouva včetně prohlášení o původu zboží byla označena jako falzifikát, přičemž německé celní orgány uvádí, že v důsledku uvedeného nelze předmětný automobil pokládat za původní v EU a České republice ve smyslu Protokolu, což odpovídá překladu výsledku následné verifikace Hlavního celního úřadu Potsdam ze dne 15.2. 2005 zn. Z 4215B-09/05-B 6.2. Následně byla žalobkyně předvolána k ústnímu jednání ve věci vyměření dovozního cla a daně z přidané hodnoty na základě výsledku následné verifikace důkazu původu zboží ve vztahu k danému dovozu (předvolání ze dne 4.11. 2005). U ústního jednání dne 6.12. 2005 pak žalobkyně uvedla, že osobně se nezúčastnila nákupu předmětného vozidla, protože veškerou agendu včetně samotného dovozu vozidla včetně vystavení faktur zajišťoval najatý dopravce Jiří Volný (protokol o ústním jednání ze dne 3.11.2005 č.j. 6927/05, 6771/05)). Do spisu pak žalobkyně založila doklad-prohlášení Fiat Automobil AG, dle kterého má předmětný automobil původ ve Společenstvích, v Itálii. Po provedení výslechu svědka H. celní úřad II. vydal dodatečný platební výměr ze dne 10.2.2006 č.j. 98-05/2006-ž-361/05, kterým žalobkyni uložil zaplatit clo ve výši rozdílu mezi clem původně vyměřeným a skutečným v částce 8.444,-Kč a DPH ve výši rozdílu mezi DPH vyplývající ze skutečné daňové povinnosti ve výši 12.721,- Kč a původně vyměřenou výší 9.297,- Kč, tj. v částce 3.424,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, ve kterém argumentovala shodně jako v nyní podané žalobě s výjimkou námitky prekluze. O odvolání žalobce poté rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 20.9. 2006 č.j. 3466/06-1401-21, kterým změnil rozhodnutí celního úřadu II. tak, že dodatečně vyměřené clo činí 7.226,- Kč a dodatečně vyměřená DPH činí 1.589,- Kč, kdy shledal důvodnými odvolací námitky vztahující se k bezdůvodnému určení celní hodnoty zboží pomocí substitučních metod. Dále své rozhodnutí odůvodnil zdola uvedeným způsobem.

Všechna žalobami napadená rozhodnutí žalovaný dále odůvodnil tím, že odvolací námitky žalobkyně nejsou důvodné, protože ve smyslu článku 16 Protokolu lze tzv. preference, tedy výhody ve smyslu Dohody, přiznat jen za předpokladu, že kumulativně jsou splněny podmínky, a to: 1) výrobky musí být

původní ve společenství, 2) musí být předložen kvalifikovaný důkaz původu, a to výhradně formou průvodního osvědčení EUR. 1 nebo v případech uvedených v článku 21 (1) Protokolu prohlášením, označovaným jako „prohlášení na faktuře“, vyhotoveným vývozcem na faktuře, dodacím listu nebo jiném obchodním dokladu, který popisuje výrobky takovým způsobem, aby je bylo možno ztotožnit, přičemž text prohlášení je obsažen v příloze IV. Dohody a jiné důkazy původu pro účely přiznání výhod dle Dohody akceptovat nelze. Pokud žalobkyně odkazovala na tzv. podpůrné doklady zmiňované v článcích 17, 21 a 27 Protokolu, pak tyto doklady je povinen uchovávat vývozce, který důkaz původu ve formě průvodního osvědčení EUR. 1 nebo prohlášení na faktuře vystavil, a to zejména pro účely následných verifikací. Nejde však o kvalifikované důkazy původu pro účely přiznání celních výhod dle Dohody. Žalovaný dále poukázal na to, že mezinárodními dohodami nepřijaté

formy dokazování, byť odpovídají např. obecným důkazním prostředkům dle § 31 ZSDP, nemohou být označeny za dostatečné z hlediska užití preferenčního zacházení. Z tohoto důvodu pak dle žalovaného také neobstojí námitka žalobkyně, že v řízení po následné verifikaci nebylo jí případně předložené potvrzení oficiálního zástupce osvědčující vyrobení vozidla v zemi EU vzato jako nová skutečnost dle článku 78 odst. 3 celního kodexu. V případech rozhodnutí celního úřadu II.

pak žalobami napadená rozhodnutí odůvodnil k odvolacím námitkám žalobkyně s tím, že není důvodnou její námitka prekluze, protože běh lhůty dle článku 221 odst.

3 celního kodexu se staví ode dne podání opravného prostředku po dobu opravného řízení.

V první řadě krajský soud konstatuje, že nedůvodnou je žalobní námitka, kterou žalobkyně žalovanému vytýkala, že se nevypořádal v celém rozsahu s jejími odvoláními, protože žalovaný se ve svých rozhodnutích v souladu s § 50 odst. 3 ZSDP vyhodnotil všechny odvolací námitky žalobkyně a své závěry řádně odůvodnil.

Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku žalobkyně, že ve všech daných případech došlo k prekluzi práva předmětná cla a DPH vyměřit a vybrat, protože úpravu prekluze je třeba v daných případech posuzovat dle právní úpravy platné a účinné v době vzniku předmětných celních dluhů, protože prekluze má také

zásadní důsledky hmotněprávní, kdy uplynutím prekluzivní (propadné) lhůty celní dluh zaniká. Lze přitom konstatovat, že ohledně práv a povinností zasahujících do hmotněprávní sféry daňového subjektu jsou celní orgány vázány právními předpisy platnými v době vzniku celního dluhu. Opačný názor by byl v rozporu s principem právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, který v sobě zahrnuje i zákaz retroaktivity (zpětné účinnosti) právních norem.

Ze shora uvedeného je pak zřejmé, že ve všech případech shora uvedených celní úřady ještě před uplynutím tříleté prekluzivní lhůty učinily ve smyslu § 268 odst. 3 celního zákona úkony směřující k dodatečnému vyměření částek jednotlivých

cel a DPH, o nichž byla žalobkyně zpravena (tj. předvolání žalobkyně k ústním jednáním shora spolu se sdělením účelu předvolání a zjištění celních úřadů), což mělo za následek nový běh daných prekluzivních lhůt ve smyslu citovaného

zákonného ustanovení a rozhodnutí celních úřadů i žalovaného byla vydána ještě před jejich uplynutím.

V této souvislosti nutno podotknout, že pokud žalovaný ve svých vyjádřeních poukazuje ve vztahu k prekluzi na článek 221 odst. 3 věta druhá celního kodexu, tj. že ke vzniku celního dluhu došlo v důsledku trestného činu, pak toto blíže ve vztahu k žalobkyni neodůvodňuje ani ve svých vyjádřeních k žalobám a v napadených rozhodnutích, kterými bylo rozhodnuto o odvoláních proti prvostupňovým rozhodnutím celního úřadu II., se s námitkou prekluze

vypořádává s poukazem na to, že podáním opravného prostředku (odvolání) proti předmětným dodatečným výměrům došlo ke stavení prekluzivních lhůt.

Uvedené by však mělo význam i z pohledu § 268 odst. 4 celního zákona, kdy toto ustanovení prvotně slouží k tomu, aby mohl být celní dluh vyměřen a zapsán do evidence i po uplynutí základní lhůty v případech, kdy k tomu nedošlo v důsledku

jednání majícího znaky trestného činu. Tato lhůta má zabránit úniku cla v případech, kdy k tomu nedošlo v důsledku jednání majícího znaky trestného činu. Není přitom nezbytné pravomocné rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, nicméně znaky konkrétního trestného činu musí být naplněny a musí být dána souvislost mezi tímto jednáním a následkem spočívajícím v tom, že clo nebylo vyměřeno tomu, komu ze zákona být vyměřeno bylo. Naplnění všech těchto podmínek je oprávněn posoudit

celní orgán, který je současně povinen své závěry v tomto směru řádně odůvodnit. S tímto názorem krajského soudu se přitom ztotožnil i NSS ve svém zrušujícím rozsudku I., a to jak co do určení rozhodné právní úpravy, tak i v její interpretaci.

Dále krajský soud v souladu se závěry zrušujícího rozsudku NSS I. konstatuje, že „Pokud ustanovení čl. 32 Protokolu upravuje rozložení dokazování při ověření preferenčního původu zboží tak, že ověřování skutečností, které nastaly na území vyvážející země, svěřuje výhradně posouzení celních orgánů této země, pak celní orgány dovážející země nemohou obsah jejich zjištění neakceptovat s odkazem na vlastní zjišťování probíhajícího na svém území.“ I v posuzovaných věcech byly

tedy české celní orgány povinny vycházet z výsledků celních orgánů Spolkové republiky Německo, přičemž ani pravděpodobný či očividný původ těchto vozů v České republice nebo ve Společenství tedy nemohl sám o sobě zpochybnit závěry německých celních orgánů (srov. rozsudek NSS ze dne 13.9.2007 č.j. 2 Afs 34/2007-73). Lze tak ve shodě se závěry NSS v jeho zrušujícím rozsudku I. uvést, že „Lze tak uzavřít, že celní orgány v projednávané věci nepochybily, pokud neprovedly žalobkyní navrhované důkazy. Provedení ověření důkazů původu je ustanovením čl. 32 Protokolu svěřeno v plné šíři celním orgánům Spolkové republiky Německo.

Pokud německé celní orgány své závěry včas sdělily ve srozumitelné podobě a v potřebném rozsahu, pak jsou jejich závěry pro české celní úřady závazné….. Ustanovení čl. 32 odst. 6 vytváří konstrukci, podle níž celní orgány dovážející země nepřiznají nárok na preference mimo jiné tehdy, nebude-li odpověď celních orgánů vyvážející země obsahovat dostatečné informace pro určení pravosti předmětného dokumentu nebo skutečného původu výrobků. Jiný závěr mohou učinit pouze v případech způsobených výjimečnými okolnostmi. Nelze však akceptovat

závěr krajského soudu, který shledal možnou existenci výjimečných okolností ve smyslu čl. 32 odst. 6 Protokolu v tom, že žalobkyně jakožto dovozce neměla

možnost jí předloženými důkazy nahradit nedostatečnou aktivitu vývozce při ověřování preferenčního původu. Jak je výše uvedeno, tento postup (oddělené

dokazování preferenčního původu ve vyvážející a dovážející zemi) je v této podobě předvídaný a záměrně upravený Dohodou a Protokolem, proto nemůže být považován za „výjimečnou skutečnost“ ve smyslu čl. 32 odst. 6 Protokolu…… Ze stejného důvodu není třeba ani zkoumat, zda žalobkyní předkládané listiny jsou podpůrnými dokumenty ve smyslu čl. 27 v návaznosti na čl. 21 odst. 3 Protokolu, neboť tyto dokumenty je povinen předložit vývozce vystavující prohlášení na faktuře na požádání celních orgánů vyvážející země. Žalobkyně jejich předložením a navržením jakožto důkazních prostředků nemohla dosáhnout změny výsledků

ověření provedeného celními orgány Spolkové republiky Německo, a tudíž ani konečného příznivějšího výsledku řízení – nevydání platebních výměrů.“ Na posouzení věci tedy nemá vliv ani případná dobrá víra dovozce.

Z výše uvedeného tedy vyplývá nedůvodnost žalobních námitek vůči napadeným rozhodnutím žalovaného, protože v těchto případech výsledky verifikace provedené německými celními orgány, které byly sděleny žalobkyni, odpovídají také překladu jejich německého znění, vyjádření těchto orgánů vyvážející země se přitom netýkala samotného preferenčního původu výrobků, ale zpochybnila v daných případech samotnou pravost listin prokazujících původ zboží, přičemž podle čl. 32 odst. 5 Protokolu z výsledků ověření důkazů původu výrobků musí být zřejmé, zda jsou dokumenty pravé, zda je možno v nich uvedené výrobky považovat za původní též ve Společenství nebo v České republice, a zda jsou splněny ostatní

podmínky Protokolu. Ustanovení č. 32 odst. 6 Protokolu pak vytváří konstrukci, podle níž celní orgány dovážející země nepřiznají nárok na preference mimo jiné tehdy, nebude-li odpověď celních orgánů vyvážející země obsahovat dostatečné informace pro určení pravosti předmětného dokumentu (jako je tomu ve všech daných případech) nebo skutečného původu výrobků a jiný závěr mohou

učinit jen v případech způsobených výjimečnými okolnostmi. Existenci výjimečných okolností však nelze shledat v tom, že žalobkyně (dovozce) neměla možnost jí předloženými důkazy nahradit nedostatečnou aktivitu vývozců při ověřování

preferenčního původu, kdy tento postup je záměrně upravený Dohodou a Protokolem. Nelze tedy přisvědčit ani žalobní námitce vytýkající neprovedení

výslechu žalobkyní navržených důkazů, neboť případné pochybení celních orgánů při provádění tohoto dokazování nemohlo mít vliv na zákonnost jejich rozhodnutí.

Závěrem pak krajský soud uvádí, že námitky žalobkyně obsažené poprvé v jejich podáních ze dne 30.6.2009 a 30.4.2010, vznesla žalobkyně až po uplynutí lhůty dle § 72 odst. 1 s.ř.s., proto se jimi jako opožděně vznesenými krajský nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem v druhém řízení o kasační stížnosti a dalšího řízení před krajským soudem vychází z § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalobkyně nebyla v řízení úspěšná a žalovanému nevznikly v řízení

žádné náklady přesahující jeho obvyklou úřední činnost.

Dále soud rozhodl podle § 60 odst. 4 s.ř.s. o povinnosti žalobkyně zaplatit státu poměrnou část náhrady nákladů řízení, jež soudu vznikly v souvislosti s opatřeným úředním překladem, který se týkal všech (původně přezkoumávaných) šesti rozhodnutí žalovaného, ale žalobkyně vůči pěti z nich byla procesně neúspěšná. Náklady za tlumočné pak činily celkem 2.600,- Kč (usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.4.2010 č.j. 22 Ca 337/2006-117) a pět šestin připadající na žalobkyni tak činí 2.167,- Kč.

Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o.s.ř.“), týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159, § 160 odst. 1 o.s.ř.), uložil soud žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

Výrok o náhradě nákladů vzniklých státu vůči žalovanému vychází ze situace, kdy žalovaný je od soudních poplatků osvobozen [§ 60 odst. 4 s.ř.s. ve spojení s § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,

ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky. To neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího

správního soudu nebo že krajský soud nově posoudil otázku, ke které dosud Nejvyšší správní soud závazný právní názor

nezaujal – v tom případě je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 1. srpna 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Monika Javorová, v. r. Marcela Jánová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru