Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Af 65/2010 - 131Rozsudek KSOS ze dne 15.09.2011

Prejudikatura

38 Ca 443/2001 - 71

5 Afs 40/2005

7 Afs 104/2004

11 Ca 131/2003 - 21

11 Ca 82/2004 - 31

22 Ca 482/2004 - ...

více
Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Afs 2/2012 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

22 Af 65/2010 – 131


(22 Ca 17/2009)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Miroslavy Honusové

v právní věci žalobce ARPEL s.r.o., se sídlem Praha 7, Přívozní 1054/2, v řízení

zastoupeného JUDr. Ladislavem Sádlíkem, advokátem, se sídlem Praha 5,

Holečkova 31, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ostravě, se sídlem

Ostrava, Na Jízdárně 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 7.11.2008 č.j.

6414/08-1202-807662, č.j. 6614/08-1202-807662, č.j. 6415/08-1301-804127 a č.j.

6501/08-1301-804127, ve věci daně z přidané hodnoty a daně z příjmů právnických

osob,

takto:

I. Žaloby se zamítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobami podanými v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7.11.2008 č.j. 6414/08-1202-807662, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Hranicích (dále jen „správce daně“) ze dne 20.3.2008 č.j. 24244/08/394922/7641, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003, dále se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7.11.2008 č.j. 6614/08-1202-807662, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 20.3.2008 č.j. 24291/08/394922/7641, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004. Dále se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7.11.2008 č.j. 6415/08-1301-804127, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečným

platebním výměrům správce daně ze dne 20.3.2008 č.j. 24388/08/394922/7641, č.j. 24402/08/394922/7641 a č.j. 24417/08/394922/7641, kterými mu byla dodatečně

vyměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období od 1.5.2004 do 30.6.2004, 3. čtvrtletí 2004 a 4. čtvrtletí 2004 a také se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7.11.2008 č.j. 6501/08-1301-804127, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům správce daně ze dne 20.3.2008 č.j. 24317/08/394922/7641, č.j. 24338/08/394922/7641, č.j. 24368/08/394922/7641 a č.j. 24387/08/394922/7641, kterými mu byla dodatečně

vyměřena DPH za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2003, 4. čtvrtletí 2003, 1. čtvrtletí 2004 a měsíc duben 2004.

V žalobách namítl, že nebyly splněny předpoklady pro stanovení všech dotčených daní podle pomůcek, protože správce daně v průběhu daňové kontroly nekonstatoval, že by žalobce porušil své zákonné povinnosti v takové intenzitě, aby to mohlo odůvodnit kontumační stanovení daní. Správce daně nepostupoval v souladu s § 16 odst. 2 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), protože srozumitelně nevyjádřil své konkrétní pochybnosti, což lze podřadit pod nesprávné vymezení rozsahu toho, co měl prokazovat podle § 31 odst. 9 ZSDP [žalobní námitka 1)]. V žalobní námitce 2) namítl, že záznamní povinnost, která mu byla uložena rozhodnutím ze dne 20.11.2003, byla vztažena retroaktivně k celému zdaňovacímu období roku 2003, přestože se s jejími podmínkami mohl reálně seznámit teprve v prosinci 2003. Při jejím vedení a vedení záznamní povinnosti dle rozhodnutí ze dne 2.4.2004 nepochybil, doložil denní přehledy prodaného zboží, denní výdej surovin nebyl evidován, kdy pro denní členění nebyl z provozních podmínek důvod, předložil také soupis tržeb v členění elektronického systému Mefisto, doloženo bylo druhové členění po dnech ve vztahu k prodanému zboží, předložena byla i denní evidence tržeb a doklady k fyzickým inventurám. Požadavek doložení počtu celkem uvařených jídel denně je sporný, kdy vysvětlil, že počet uvařených jídel je totožný s počtem prodaných jídel v toleranci

normy pro přirozené úbytky a nebyl prokázán opak. Ve věci daně z příjmů namítl, že pokud byla zjištěna při vedení účetní evidence nějaká chyba, bylo možné ve všech

případech tuto chybu konkrétně vyčíslit a v souladu s § 23 odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném a účinném pro daná zdaňovací

období (dále jen „ZDP“) za použití § 31 odst. 4 ZSDP korigovat základy daní o konkrétní položky. Nejde tedy o případ neexistence účetní evidence, finanční

orgány odkázaly na údajné porušení § 8 a násl. zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“) až v závěrečné fázi daňové kontroly bez konkrétního vymezení. Připustil, že o inventarizačním rozdílu se mělo účtovat, jde však o konkrétní položku a přesně vyčíslitelnou chybu a neúčtování o tržbách nebylo prokázáno. Pochybení při vedení účetní evidence,

které by zakládalo důvod pro přechod na stanovení daně podle pomůcek, měl správce daně prokázat v řízení dle § 37 zákona o účetnictví, což se nestalo a současně žalovaný nesplnil svou důkazní povinnost dle § 31 odst. 8 písm. c) ZSDP

[žalobní námitka 3)]. V této souvislosti ve věcech obou druhů daní namítl, že je nepřezkoumatelný závěr správce daně, že nezahrnul v letech 2003 a 2004 veškeré své příjmy do zdanitelných příjmů a došlo k porušení § 18 odst. 1 ZDP, protože nebylo prokázáno, že by přijal částku, která nebyla uvedena v jím vykázaných

příjmech. Evidence zboží byla vedena elektronickým systémem, který však po stránce zavádění dat a jeho využití používají jeho zaměstnanci a v průběhu

kontroly nebylo zjištěno, že by do tohoto systému nebyly zavedeny nakupované položky zboží, kdy předložil základní evidence a manuál k elektronickému systému. Pokud nebylo možné s ohledem na tvrzené nedostatky v účetní evidenci prokázat, jak byly vyskladněné položky zboží vykázány v tržbách, neznamená to, že vyskladněné zboží jím bylo prodáno mimo evidenci [žalobní námitka 4)]. V žalobní

námitce 5) namítl, že správce daně nepřípustně stanovil jeho daňové povinnosti kombinací dokazování a postupem podle pomůcek a žalovaný se v rozporu se skutečným stavem snaží tuto skutečnost obhájit odkazem na použité metody,

které nejsou právními předpisy předpokládány. V této souvislosti poukázal zejména na úřední záznamy správce daně ze dne 18.3.2008 s tím, že zde uváděné položky vycházejí z jeho účetních dokladů, položky nákladů jsou přesným odrazem výsledku dokazování, správce daně ponechal při výpočtech jeho daňových povinností jako nesporné jeho hospodářské výsledky a provedl jen matematický propočet, který

nemůže nahradit správní úvahu a nejde o postup, který by mohl stanovit daňovou povinnost dle § 31 odst. 7 ZSDP dostatečně spolehlivě. Ve věci daně z příjmů právnických osob za rok 2004 dále namítl, že jako náklady z původního daňového základu bylo vyloučeno 203.000,- Kč, kdy tato částka koresponduje s původně do nákladů účtovanou fakturou od p. Kučery, přičemž správce daně nedostatečně

zjistil skutkový stav a bezdůvodně neprovedl navržené důkazy. Uvedená částka byla nikoliv jako pomůcka, ale jako výsledek dokazování, vyloučena z daňového základu. Tuto námitku jako odvolací posoudil žalovaný účelově, kdy odkázal na to, že podle § 50 odst. 5 ZSDP není možné v daně věci důkazní řízení doplňovat [žalobní

námitka 6)]. Ve věcech DPH kromě výše uvedeného dále namítl, že evidencí podle zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném a účinném

pro daná zdaňovací období (dále jen „ZDPH1“) a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném a účinném pro daná zdaňovací období (dále jen „ZDPH2“) se žalovaný nezabýval a ani správce daně v této evidenci nezjistil

pochybení. Tato evidence je přitom speciální ve smyslu podmínek výkaznictví celé DPH, je důkazním prostředkem a pokud nebyla zpochybněna, není splněna podmínka dle § 31 odst. 5 ZSDP, tj. nemožnost stanovení DPH dokazováním [žalobní námitka 7)]. Ve věcech DPH také namítl, že právní úprava použití pomůcek v ZSDP je úpravou obecnou a před jejím použitím má přednost úprava dle zákonů o DPH, které o pomůckách nic nestanoví. Z dikce § 19 zákona ZDPH1 a § 72 ZDPH2 plyne, že nárok na odpočet má plátce jen za splnění zde uvedených podmínek, kdy DPH na vstupu se stanovuje jen dokazováním a nelze užít pomůcky. Mimoto se za použití

pomůcek podle § 31 odst. 5 a § 46 odst. 7 ZSDP stanovuje „daňová povinnost“, což je vlastní daňová povinnost nebo nadměrný odpočet, nikoliv daň na vstupu. DPH

na výstupu je plátce povinen uplatnit v příslušném zdaňovacím období vždy a pokud tak neučiní, stanoví správce daně výši této daně dokazováním, případně za použití pomůcek. Za použití pomůcek se však stanovuje vlastní daňová povinnost nebo nadměrný odpočet a vždy musí jít o výsledek poměru mezi DPH na vstupu a DPH na výstupu, nikoliv jen o jednu z těchto daní. Ani zde nesmí správce daně

stanovit daňovou povinnost kombinací dokazování a pomůcek a z § 46 odst. 3 ZSDP je zřejmé, že pro zohlednění DPH na vstupu není nezbytné vyžadovat splnění všech podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH podle § 19 ZDPH1 a § 72 a § 73 ZDPH2, přičemž stanovení daňové povinnosti bez zohlednění DPH na vstupu je v rozporu s konstrukcí daňové povinnosti podle zákonů o DPH. Pokud existuje daňová evidence, daňové doklady a ostatní evidence, znamená to, že nelze stanovit DPH za použití pomůcek a nesprávně či nedostatečně vedená skladová evidence, když lze pohyb zboží doložit doklady o nákupu a prodeji, výpisy z bankovního účtu a dalšími doklady není důvodem, aby správce daně dal přednost použití pomůcek

před dokazováním. Správce daně také nesprávně předložené důkazní prostředky bez konkrétního zdůvodnění zamítl [žalobní námitka 8)]. V žalobní námitce 9) ve věcech vztahujících se k DPH žalobce namítl nepřezkoumatelnost všech

správcem daně vydaných dodatečných platebních výměrů s tím, že pokud jsou údaje o základu DPH a DPH na dotčených výměrech uvedeny, není zřejmé, zda se ve smyslu § 46 odst. 7 ZSDP jedná o rozdíly proti původně vyměřené DPH

nebo jde o celou nově stanovenou povinnost. Platební výměry jsou pouze soupisem čísel, která nemají oporu ve správních spisech. Žalobce rozhodnutím žalovaného, která se týkají DPH, vytkl, že pokud nastanou skutečnosti předvídané § 31 odst. 5 ZSDP, je povinností správce daně stanovit DPH podle pomůcek, a to jako rozdílu mezi DPH na vstupu a na výstupu. To se však nestalo, protože správce daně zvyšoval a určoval jen jednu stranu daňové povinnosti a nárokovou stranou se nijak nezabýval [žalobní námitka 10)].

V podání ze dne 6.10.2009 žalobce vznesl námitku prekluze s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 18.11.2008 sp. zn. I. ÚS 1835/07 s tím, že při zahájení daňové kontroly mu nebyl správcem daně sdělen žádný důvod

k jejímu zahájení [žalobní námitka 11)].

Žalovaný navrhl zamítnutí žalob s tím, že bylo prokázáno, že žalobce nezahrnul veškeré příjmy ze své podnikatelské činnosti do zdanitelných příjmů ve zdaňovacím období let 2003 a 2004; žalobcem předložená skladová evidence za tato léta nebyla vedena řádně a průkazně, údaje v ní obsažené neodpovídají

skutečnosti; žalobce nedoložil požadované důkazní prostředky; nevedl záznamní povinnost v souladu s rozhodnutími o uložení záznamní povinnosti; nevedl účetnictví v souladu s ustanovením § 8 zákona o účetnictví, neúčtoval zejména o inventarizačních rozdílech skladovaného zboží a o tržbách za prodané zboží

a nevedl účetnictví způsobem, který by zaručil trvalost účetních záznamů tak, aby byl

schopen splnit povinnosti dle § 31 a § 32 zákona o účetnictví; neprovedl v souladu s § 29 a § 30 zákona o účetnictví inventarizaci zásob zboží k 31.12.2003 a k 31.12.2004. Tyto nedostatky neumožnily stanovit daň dokazováním a byly proto

naplněny podmínky pro přechod na vyměření daní podle pomůcek. Poukázal na § 31 odst. 9 ZSDP a § 24 odst. 1 ZDP s tím, že pokud žalobce provádí specifickou podnikatelskou činnost, jakou je pohostinství, je zřejmé, že pro splnění této podmínky musí vést důkladnější evidenci. Žalobce na základě záznamní povinnosti uložené rozhodnutími ze dne 20.11.2003 a 2.4.2004 novou evidenci nevedl, tuto vedl přes elektronický systém Mefisto. Má za to, že přestože rozhodnutí o záznamní

povinnosti ze dne 20.11.2003 bylo žalobci doručeno až koncem roku 2003, byl postup správce daně legitimní v tom, že požadoval prokázat daňové náklady za celý rok 2003. Pokud potom žalobce předložením výstupů z tohoto programu nesplnil pro jejich vady svou důkazní povinnost a další evidenci nepředložil, nebyla záznamní

povinnost žalobcem vedena v souladu s rozhodnutími o uložení záznamní povinnosti. Pochybení žalobce v účetní evidenci byla tak závažná, že nebylo možné přesně kvantifikovat jednotlivé položky zboží, byla předložena neúplná účetní evidence, která neumožnila stanovení základu daní a daní dokazováním, o čemž byl žalobce několikrát zpraven. Je racionální úvaha, že žalobce v letech 2003 a 2004 nezahrnul veškeré své příjmy mezi příjmy zdanitelné, protože správce daně z neúplných skladových karet zjistil nesoulad mezi množstvím zboží, které bylo v průběhu měsíce nebo jednotlivých dnů ze skladu vydáno a množstvím zboží, které bylo přiznáno ve zdanitelných příjmech, není tedy zřejmé, jak bylo chybějící zboží zúčtováno a není

možné zjistit přesnou výši příjmů ze zboží, které neprošlo základem daně, neboť neexistovala spolehlivá účetní evidence. Použil-li správce daně jako pomůcku

listinné doklady a vlastní poznatky z průběhu daňové kontroly, postupoval v souladu s § 31 odst. 6 ZSDP, kdy vykázané náklady a výnosy žalobce byly použity k výpočtu pro srovnání marží, kterých mělo být dle evidencí žalobce dosahováno. Stanovení daní pomocí pomůcek tedy bylo provedeno správní úvahou, kdy správce daně vycházel ze skutečnosti, že žalobce evidoval nakoupené zboží, znal jeho hodnotu a užitím části známých hodnot (výše prodejní ceny) u určitých druhů zboží pomocí

matematického výpočtu stanovil výši výnosů. Pokud je totiž u části zboží zjistitelná marže, lze pomocí průměrných hodnot stanovit poměrně přesnou marži za jednotlivé zboží v určitém čase a samotný výpočet pak kvantifikuje konkrétní hodnotu. Odmítl žalobní námitku, že nevedl řízení podle § 37 zákona o účetnictví s tím, že bylo věcí jeho rozhodnutí, zda bude žalobce za toto porušení zákona o účetnictví sankcionovat. V případě uplatnění nákladů vyúčtovaných p. Kučerou odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí o dani z příjmů za rok 2004 s tím, že dle § 50 odst. 5 ZSDP nelze poté, co byla daň stanovena pomocí pomůcek, provádět v odvolacím řízení dokazování. K žalobním námitkám uplatněným proti rozhodnutím žalovaného ve věcech DPH žalovaný dále uvedl, že řádně vedená záznamní evidence v dané

oblasti podnikání doplňuje evidenci vedenou pro účely DPH dle § 11 ZDPH1 a § 100 ZDPH2. Má-li přitom evidence vedená podle § 11 ZDPH1 a § 100 ZDPH2 obsahovat údaje potřebné pro správné stanovení daňové povinnosti, musí být plátce schopen prokázat, že se o takovéto údaje jedná, že jde o údaje správně zobrazující hodnotu přijatých a uskutečněných plnění také v návaznosti na ostatní vedené evidence. Při kontrole DPH správce daně za daná zdaňovací období požadoval ke kontrole

uložené záznamní povinnosti předložení konkrétně uvedených dokladů, ale žalobce nepředložil požadované důkazní prostředky nebo ani výstupy ze systému Mefisto, kterými by požadované evidence doložil. Doložené výstupy z programu Mefisto obsahovaly množství specifických řad dokladů a typů výdejek, ale výdeje zboží nenavazovaly na uskutečněná plnění. Uvedl, že při stanovení DPH se správce daně při stanovení daňových povinností za použití pomůcek neodchýlil od principů uvedených v § 31 odst. 5 ZSDP, § 2 odst. 2 písm. g), h), i) ZDPH1 a § 4 odst. 1 písm. l), m), n) ZDPH2. Uvedl také, že z předmětných dodatečných platebních výměrů správce daně je zřejmé, že DPH byla dodatečně vyměřena v souladu s § 46 odst. 7 ZSDP ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou s tím, že ze spisu je patrné, na podkladě čeho se správce daně při stanovení základu DPH a DPH odchýlil, jakož i důvody těchto rozdílů.

Krajský soud již o věci rozhodoval rozsudkem ze dne 14.10.2009 č.j. 22 Ca 17/2009-49; ten však byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22.7.2010 č.j. 2 Afs 16/2010-104 a věc vrácena zdejšímu soudu k dalšímu

řízení.

Krajský soud proto znovu přezkoumal napadená rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)], a dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné.

Z obsahu správních spisů krajský soud zjistil, že rozhodnutím správce daně ze dne 20.11.2003 bylo žalobci uloženo s účinností od 1.12.2003 do 31.12.2003 vedení záznamní povinnosti a rozhodnutím správce daně ze dne 2.4.2004 bylo žalobci s účinností od 1.5.2004 do 31.12.2005 uloženo vedení záznamní povinnosti. Podle protokolu o ústním jednání ze dne 11.9.2006 byla tohoto dne u žalobce správcem daně zahájena mimo jiné daňová kontrola daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003 a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období let 2003 a 2004 a podle protokolu o ústním jednání ze dne 29.11.2006 byla tohoto dne zahájena u žalobce daňová kontrola rovněž daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004. V průběhu daňové kontroly správce daně opakovaně

vyzýval žalobce k doložení konkrétních účetních dokladů, a to např. výzvou ze dne 3.11.2006 (daňová kontrola daně z příjmů právnických osob za rok 2003 a DPH za jednotlivá zdaňovací období let 2003 a 2004) či výzvou ze dne 17.4.2007 (daňová

kontrola daně z příjmů právnických osob a DPH za zdaňovací období let 2003 a 2004). Žalobce byl již v průběhu daňové kontroly správcem daně seznamován

s hodnocením předložených důkazních prostředků a jím podaných vysvětlení a dále vyzýván k předložení důkazních prostředků dalších (např. protokol o ústním jednání ze dne 14.11.2007), kdy bylo žalobci ve všech případech umožněno se k závěrům správce daně vyjádřit a předložit či označit další důkazní prostředky (např. vyjádření žalobce ze dne 14.12.2007, ze dne 17.1.2008, ze dne 20.2.2008) a jeho vyjádření bral správce daně v potaz (sdělení správce daně ze dne 30.1.2008, jakož i jeho vyjádření při ústních jednáních). Součástí správních spisů jsou také účetní a další doklady žalobce, a to zejména fotokopie žalobcem předložených dokladů (norma přirozených úbytků, výdejky k vydaným fakturám za občerstvení za rok 2003 a 2004, stránky z manuálu programu Mefisto), hlavní knihy za léta 2003 a 2004 (účty třídy 5 a 6), jídelní lístek, kalkulace jídel a nápojů, inventury (doklady řady „I-fyzický stav-opis údajů“ včetně inventurních soupisů k 31.12.2003 a k 31.12.2004), skladové karty, druhové přehledy za léta 2003 a 2004 a další. Při ústním jednání dne 10.3.2008 správce daně žalobci mimo jiné sdělil s uvedením důvodů, že jeho daňovou povinnost na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2003 a 2004 a na DPH za období od 1.9.2003 do 31.12.2003 nelze stanovit dokazováním, proto bude

stanovena za použití pomůcek a se žalobcem projednal a tomuto předal zprávu č. 13/A/2008 ze dne 5.3.2008 o kontrole daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003, zprávu č. 14/A/2008 ze dne 5.3.2008 o kontrole daně

z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004 a zprávu č. 8/C/2008 o kontrole DPH za zdaňovací období od 1.9.2003 do 31.12.2004. Při ústním jednání

dne 20.3.2008 správce daně žalobce podrobně seznámil s podklady pro stanovení předmětných daňových povinností za použití pomůcek a seznámil jej také se svým postupem při jejich použití (úřední záznam ze dne 18.3.2008 č.j. 22524/08/394931/7674 a úřední záznam z téhož dne č.j. 20742/08/394930/1151),

který se žalobcem také projednal. Poté správce daně vydal výše uvedené dodatečné platební výměry, kterými žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů právnických osob a DPH za dotčená zdaňovací období. Proti těmto platebním výměrům podal žalobce

odvolání, v nichž vznesl obdobné námitky jako v nyní podané žalobě. O odvoláních žalobce pak rozhodl žalovaný napadenými rozhodnutími.

Jako nedůvodnou ve všech případech krajský soud vyhodnotil žalobní námitku 1), kdy z obsahu správního spisu je zřejmé, že správce daně již v průběhu daňové kontroly konstatoval takové porušení povinností žalobcem při vedení účetní evidence, které znemožňovalo stanovit oba druhy daní za dotčená zdaňovací období dokazováním na základě žalobcem předložených dokladů, kdy již výzvou ze dne 3.11.2006 č.j. 70048/06/394930/1151 žalobce vyzval k doložení veškerých

dokladů zpracovaných systémem Mefisto a označených blíže uvedenými číselnými řadami za období od 1.9.2003 do 31.12.2004, k předložení skladových karet za uvedené období ve vztahu k blíže uvedeným druhům zboží a k podání vysvětlení,

v jakých případech pohybu zboží žalobce vystavoval účetní doklady řady PaV, o kterých je záznam na dosud předložených skladových kartách. Konkrétní

pochybnosti správce daně jsou však zřejmé především z jeho výzvy ze dne 17.4.2007 č.j. 39277/07/394931/0313, kdy žalobce opětovně vyzval k předložení za daná zdaňovací období konkrétních důkazních prostředků rozhodných pro správné stanovení obou druhů daní a daňové povinnosti, kdy správce daně v konkrétních případech (požadoval po žalobci předložení důkazních prostředků k konkrétním skutečnostem. Tak např. v této výzvě rovněž v návaznosti na rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti žalobce ze dnů 20.11.2003 a 2.4.2004 požadoval správce daně po žalobci předložení dokladů za daná zdaňovací období, a to denní evidence o výdeji surovin, materiálu a zboží ze skladu ke spotřebě do kuchyně včetně

podpisových záznamů vydávajícího a přijímajícího, denní, resp. turnusové vyúčtování s inkasisty tržeb včetně podpisových záznamů vydávajícího a přijímajícího, nápojové a jídelní lístky s uvedením data splatnosti a také denní evidenci pro výdej zboží (jídel a nápojů) z kuchyně ve formě kontrolní nebo bonovací knihy. Správce daně také požadoval po žalobci v případě, že v daných zdaňovacích obdobích byla stanovena „norma přirozených úbytků“, předložení dotyčných norem či směrnic, doložení ocenění způsobu ocenění skladových zásob a jejich úbytků, zdůvodnění rozdílných skladových cen u stejného (správcem daně přesně specifikovaného) druhu zboží, předložení konkrétních dokladů zpracovaných systémem Mefisto, doložení a zdůvodnění záporných stavů zásob konkrétních druhů zboží, doložení účtování

o konkrétních inventarizačních rozdílech v daných zdaňovacích obdobích, doložení

důvodů vzniků přebytků u přesně specifikovaných druhů zboží, sdělení použití skladových kódů zboží, doložení konkrétních výdejek přesně uvedeného zboží a účelu jeho vydání ze skladu, doložení a zdůvodnění rozdílné marže u zboží

v restauraci a v kuchyni, doložení a zdůvodnění rozdílného množství zboží vydaného ze skladu na základě skladových karet a zboží, jehož prodej byl přiznán ve zdanitelných příjmech na základě druhového přehledu zboží s uvedením druhů

tohoto zboží a daných rozdílů, jakož i k doložení a zdůvodnění dalších, přesně specifikovaných údajů k dokladům zpracovaných systémem Mefisto. Lze tedy konstatovat, že daná výzva správce daně ze dne 17.4.2007 je zcela konkrétní, je z ní bez jakýchkoliv pochyb zřejmé, co a proč správce daně po žalobci požadoval, doložení jakých důkazních prostředků a k čemu a z jakých důvodů, jaké jsou jeho pochybnosti. Žalobci muselo být i s ohledem na znění § 31 odst. 9 ZSDP na základě shora uvedených výzev zřejmé, v jakém rozsahu a k čemu požaduje správce daně splnění jeho důkazní povinnosti dle uvedeného zákonného ustanovení, kdy je povinností žalobce prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. K této výzvě se přitom žalobce vyjádřil přípisem ze dne 5.6.2007, kdy mimo jiné uvedl, že počet jídel, který se denně vařil, nebyl evidován, že skladové

ceny byly oceněny průměrnými cenami, blíže specifikované doklady vypracované systémem Mefisto předložit nemůže, protože program je již od července 2006 nefunkční a nelze z něj pořídit žádná data, že k záporným stavům zásob došlo vinou chybně zadané kalkulace, z téhož důvodu došlo k přebytkům na kartách, rozdíly v druhovém přehledu vznikly vlivem nepřesnosti obsluhy při prodeji a k důkazu předložil normu přirozených úbytků ze dne 1.9.2003. Své pochybnosti a jejich důvody pak správce daně žalobci srozumitelně i s uvedením jejich konkrétních důvodů sdělil rovněž při ústním jednání dne 14.11.2007, kdy jej seznámil se svými zjištěními s odkazem na blíže specifikované účetní doklady žalobce a s uvedením toho, ke kterým konkrétním skutečnostem žalobce nedoložil důkazní prostředky a s poučením podle § 31 odst. 9 ZSDP, jakož i závěrem, že při zjištění daných

nedostatků nelze stanovit daňové povinnosti žalobce dokazováním, ale tyto budou stanoveny za použití pomůcek. Správce daně přitom umožnil žalobci v plném rozsahu se k jeho závěrům v tomto protokole uvedeným vyjádřit, za tím účelem mu i prodloužil rozhodnutím ze dne 10.12.2007 a ze dne 10.1.2008 lhůtu k podání vyjádření, kdy žalobce dále doložil další podklady, kdy navrhl provedení výslechu svědků

k nákladům dle faktury vystavené L. Kučerou. Na základě výše uvedeného nelze souhlasit s názorem žalobce, že mu nebyly správcem daně sděleny konkrétní pochybnosti, kdy je zjevný opak. Nutno zdůraznit, že daňové řízení není založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše,

co sám tvrdí a této povinnosti se nemůže zprostit ani námitkou, že ho správce daně nevyzval k předložení potřebných důkazních prostředků rozhodnutím, jestliže byla daňová kontrola řádně zahájena, a z obsahu protokolů o ústních jednáních (výzev správce daně) je zřejmé, že žalobce byl informován o pochybnostech správce daně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.2.2005 č.j. 1 Afs 54/2004-125, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2006 č.j. 38 Ca 443/2001-71).

Z výše uvedeného vyplývá také nedůvodnost žalobních námitek vztahujících se k tomu, že nebylo možné stanovit oba druhy daní dokazováním [zejména žalobní námitky 1) a 2)]. Krajský soud se po seznámení s obsahem spisů shoduje s názorem finančních orgánů, že za situace, kdy v oblasti hostinské činnosti nelze s ohledem na její povahu ve většině případů přiřadit k dokladu o nákupu zboží doklad o jeho

prodeji, protože dochází ke zpracování tohoto zboží při přípravě jídel a nápojů, nebylo možné ve všech případech stanovit daň z příjmů právnických osob a DPH dokazováním, neboť chyběly skladové karty některých druhů zboží, a to skladové karty řady S, jimiž žalobce podle ostatních záznamů účtoval o hotových výrobcích vyráběných z různých surovin evidovaných na skladových kartách řady Z. Účtoval tak především o jídlech a míchaných nápojích (např. S000243 Smažený vepřový řízek s bramborem, S000190 Gulášová polévka, S000163 Slepičí polévka s masem a nudlemi, S000529 Slepice na paprice s knedlíkem, S000175 Čaj s griotkou, atd.,

kdy z řady S předložil správci daně toliko dvě skladové karty, a to S000178 Hranolky a S000268 Inovecký salám. Nebyly však předloženy ani všechny skladové karty řad Z, jimiž žalobce účtoval o surovinách a o výrobcích nepodléhajících zpracování u žalobce, kdy správci daně byly předloženy skladové karty:

Z100003 Šunka Z111002 Vepřová játra Z111010 Poličan

Z112004 Svíčková Z113001 Kuřecí prsíčka Z130009 Eidam

Z130010 Hermelín Z171005 Tonic

Z171006 Cappy Z171008 Kofola Z171015 Bonaqua Z172001 Gambrinus Z173002 Tequila

Z173004 Beefeater Gin Z173008 Napoleon

Z173012 Fernet

Z173016 Finlandia vodka Z173018 Zelená

Z173019 Rum

Z173021 Vodka Z173027 Jack Daniels Z173032 Ballantines Z173040 Vodka Puškin Z173049 Vodka Amundsen Z174006 Cinzano Bianco

Z180003 Cigarety Petra Z180004 Cigarety Start bez čísla Cigarety LM, přičemž však účtoval o zboží vedeném i na jiných (správci daně nepředložených) skladových kartách řad Z, např.:

Z120006 Rajčata Z120008 Okurky Z120018 Petrželová nať Z130014 Sůl

Z130019 Okurky sterilované Z130039 Máslo,

atd. Dále nebyly zaúčtovány inventarizační rozdíly, nebyla řádně provedena inventarizace zásob zboží k 31.12.2003 a k 31.12.2004, nebyly věrohodně vysvětleny přebytky skladových zásob a záporné stavy u jednotlivých druhů zboží a nebylo tedy skutečně možné stanovit jednotlivé položky v přesných výších. Uvedené nedostatky jsou přitom s ohledem na svůj rozsah a povahu natolik závažné, že znemožnily stanovit dané daně dokazováním, nejde o případ nedoložení několika účetních dokladů, účetních operací, ale ve své podstatě o znevěrohodnění celé účetní evidence žalobce za daná zdaňovací období. Je na místě poukázat na to, že podle § 31 odst. 9 ZSDP je to právě žalobce jako daňový subjekt, který prokazuje

všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván, což platí k námitce žalobce také o doložení toho, že počet uvařených jídel je totožný

s počtem jídel prodaných (tj. že po zpracování bylo zboží také prodáno). Důkazní břemeno v tomto směru netíží správce daně, ale žalobce. Neprokáže-li tedy daňový subjekt to, k čemu byl správcem daně vyzván a nevyvrátí tak jeho pochybnosti (jako je tomu i ve všech nyní projednávaných věcech), je správce daně oprávněn a povinen v souladu s § 31 odst. 5 ZSDP stanovit daňovou povinnost náhradním

způsobem podle pomůcek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.6. 2005 č.j. 7 Afs 104/2004-54, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.11. 2004 č.j. 1 Afs 18/2004-65). S ohledem na výše uvedené nelze souhlasit s tím, že bylo možné jednotlivé položky, chyby konkrétně vyčíslit, kdy ostatně ani sám

žalobce, který má v tomto směru důkazní povinnost dle § 31 odst. 9 ZSDP, tak nečiní. Prakticky nemožné je s ohledem na neexistenci spolehlivé a řádné účetní evidence dokazováním vyčíslit jednotlivé položky, kdy je zde prokázán nesoulad mezi zbožím, které bylo ze skladu vydáváno a množstvím zboží, které bylo přiznáno ve zdanitelných příjmech, není zřejmé, jakým způsobem bylo toto zboží zúčtováno

a naopak je zjevné, že část zboží, která bylo zaevidováno na skladě, posléze vůbec

neprošla výnosy žalobce, resp. není znám jeho osud (a to ani žalobci). Lze uzavřít, že účetní evidence žalobce sice existovala, ale nebyla řádná, úplná a průkazná, žalobce nepředložil přes výzvy správce daně skladové karty a další účetní doklady, které by prokázaly skutečný pohyb zboží.

Nelze souhlasit ani se žalobní námitkou 2) v části, že záznamní povinnost, která byla žalobci uložena rozhodnutím ze dne 20.11.2003, byla vztažena retroaktivně k celému zdaňovacímu období roku 2003, protože z obsahu správních spisů je zřejmé, že správce daně nevycházel jen z tohoto rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti, ale i z dalších závažných nedostatků ve vedení účetnictví žalobce, které byly uvedeny výše a také z toho, že daná záznamní povinnost byla v roce 2003 účinná až od 1.12.2003. Rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti ze dne 20.11.2003 bylo žalobci doručeno již dne 24.11.2003 a od 1.12.2003 byl

povinen podle tohoto rozhodnutí postupovat, kdy sám žalobce přípisem ze dne 5.6.2007 správci daně sdělil, že záznamní povinnost vedl přes elektronický

systém Mefisto a pro body a), b), c), d) rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti ze dne 20.11.2003 a ze dne 2.4.2004 neměl také z důvodu vedení evidence přes tento systém uplatnění. Žalobce však nebyl schopen předložit ani řádnou a úplnou evidenci dle elektronického systému Mefisto s poukazem na to, že tento

v červenci 2006 zhavaroval a nelze z něj tisknout sestavy. S výše uvedeným souvisí také nedůvodnost žalobní námitky 8), protože z obsahu správních spisů je zřejmé, že správce daně nevycházel při dodatečném vyměření DPH jen z výše uvedených

rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti ze dnů 20.11.2003 a 2.4.2004, ale přihlížel také v závislosti na tom kterém zdaňovacím období rovněž k evidenci stanovené pro daňové účely § 11 ZDPH1 a § 100 ZDPH2, kdy tato skutečnost je zřejmá

zejména z protokolu o ústním jednání ze dne 14.11.2007, v němž jsou podrobně shrnuty závěry správce daně v návaznosti na důkazní povinnost žalobce dle § 31 odst. 9 ZSDP a dosud uskutečněné výzvy správce daně vůči žalobci s poukazem na to, že volba důkazních prostředků je žalobci a na výše uvedená zákonná

ustanovení výslovně správce daně odkazuje např. na str. 31 tohoto protokolu. Skutečnost, že oba zákony o dani z přidané hodnoty jako hmotněprávní předpisy nestanoví, že DPH je možné stanovit dle pomůcek, neznamená, že by tento postup nebyl možný, kdy naopak tento postup upravuje u všech druhů daní ZSDP jako procesní předpis. Nejde tedy o vztah speciality ZDPH1 a ZDPH2 k ZSDP, jak se mylně žalobce domnívá.

K žalobní námitce 3) soud uvádí, že je třeba rozlišovat daňové řízení dle ZSDP a řízení o správním deliktu dle § 37 zákona o účetnictví, kdy jde o dvě samostatná a na sobě nezávislá řízení, která také mají rozdílný předmět. S ohledem na to, že je

věcí výhradně finančních orgánů, zda mají za to, že jsou splněny předpoklady také pro zahájení řízení o správním deliktu dle § 37 zákona o účetnictví a jakékoliv rozhodnutí v takovém řízení není nezbytné pro dodatečné stanovení daňové povinnosti dotčeného daňového subjektu, nelze než konstatovat, že i tato žalobní námitka, podle níž mělo vydání napadených rozhodnutí předcházet rozhodnutí o správním deliktu v řízení podle § 37 zákona o účetnictví, je nedůvodná, kdy naopak

ani případné porušení zákona o účetnictví samo o sobě nezakládá právo správce daně k použití pomůcek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.3. 2004 č.j. 1 Afs 3/2003-68). Tato námitka nemá své opodstatnění ani ve vztahu k tomu, že porušení § 8 a násl. zákona o účetnictví bylo konstatováno správcem daně až ve zprávách o daňové kontrole, kdy uvedl, že žalobce nevedl účetnictví v souladu s § 8 zákona o účetnictví tím, že neúčtoval o všech účetních případech, zejména o inventarizačních rozdílech skladovaného zboží a o tržbách za prodané

zboží a tím, že nevedl účetnictví způsobem, který by zaručil trvalost účetních záznamů tak, aby byl schopen splnit povinnosti spojené s jejich úschovou a zpracováním dle § 31 a § 32 zákona o účetnictví. Žalobce opomíjí to, že uvedený

závěr navazuje na předcházející podrobný popis u žalobce zjištěných nedostatků, je jeho logickým vyústěním a to, že právě až ve zprávě o daňové kontrole sděluje

správce daně daňovému subjektu svá zjištění a konkrétní (konečné) závěry, které učinil na základě výsledků daňové kontroly.

Nedůvodná je také žalobní námitka 4), v níž žalobce opomíjí svou důkazní povinnost dle § 31 odst. 9 ZSDP, kdy s ním lze sice souhlasit v tom, že vyskladněné zboží nemuselo nutně být prodáno mimo, ale je to právě žalobce, který je povinen vést řádně své účetnictví a je také povinen prokázat to, jak bylo s daným zbožím naloženo. S ohledem na výše uvedené nedostatky v jeho účetní evidenci je tedy zcela logický a přezkoumatelný závěr finančních orgánů, že za situace, kdy žalobce ani netvrdil, že dané zboží nebylo prodáno, ale bylo s ním naloženo jiným konkrétním způsobem, že žalobce v daných zdaňovacích obdobích nezahrnul mezi zdanitelné příjmy své příjmy veškeré.

Jako nedůvodnou vyhodnotil krajský soud také žalobní námitku 5), v níž žalobce vytýká, že při stanovení daných daní podle pomůcek byl použit matematický výpočet, protože v souladu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11.9.2008 č.j. 11 Ca 7/2008-57 lze uvést, že pokud měly finanční orgány

v posuzovaných případech zcela důvodné pochybnosti o obsahu žalobcem předkládaných důkazních prostředků a rovněž z tohoto důvodu přistoupily k matematickému výpočtu základu jednotlivých daní a vlastních daňových povinností žalobce, jde o postup v souladu s § 31 odst. 5 ZSDP, kdy tímto způsobem finanční orgány realizovaly své právo (a současně svou povinnost) v těchto případech stanovit jednotlivé daňové povinnosti žalobce podle pomůcek. Žalobce se mýlí, má-li za to, že správce daně stanovil předmětné daně dokazováním, když vycházel z dokladů a listin jím předložených. Jsou-li totiž splněny zákonné podmínky pro stanovení

daňové povinnosti za použití pomůcek, je v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11.3.2004 č.j. 1 Afs 3/2003-68 „plně na správci daně, z jakých pomůcek bude při stanovení daňové povinnosti vycházet. Pomůcky tak představují svou podstatou nepřímé důkazy, na jejichž základě usuzuje správce daně o daňové povinnosti, kterou nebylo možno jinak prokázat. Co může být pomůckami, příkladmo vymezuje § 31 odst. 6 ZSDP; jsou jimi zejména listinné doklady, výpisy z veřejných záznamů, daňové spisy jiných daňových subjektů, znalecké posudky, výpovědi svědků atd. Vycházel-li správce daně při stanovení daňové povinnosti podle pomůcek ze žalobcových daňových přiznání, a jím předložených dokladů a listin (byť pro svou nedostatečnost a neúplnost nezpůsobilých k prokázání daňové

povinnosti dokazováním) a z poznatků, které získal v průběhu daňového řízení v té jeho části, kdy prováděl dokazování, pak tyto listiny, doklady a poznatky užil jako pomůcky a usoudil z nich na rozsah žalobcovy daňové povinnosti, kterou dokazováním nebylo možno stanovit.“ Vzhledem k tomu, že tyto pomůcky

v posuzovaných věcech (tj. neúplná účetní evidence žalobce) byly předkládány žalobcem, popř. byly zjištěny v průběhu daňové kontroly, lze podle nich základ a výši daných daní dostatečně i spolehlivě stanovit a není důvod pro postup dle § 31 odst. 7 ZSDP.

Obdobně jako jednotlivé nedostatky v účetnictví (resp. neprokázání jen jednotlivých skutečností) nemohou vést bez dalšího ke stanovení daně podle pomůcek, nemůže vést případné prokázání jednoho výdaje v jinak

neprůkazném účetnictví k tomu, že by bylo třeba stanovit základ a výši daně dokazováním. S tím souvisí nedůvodnost žalobní námitky 6), kdy k tomuto výdaji správce daně ve zprávě o kontrole daně z příjmů za rok 2004 podrobně rozvedl, že z výpovědi svědka Kučery bylo zjištěny okolnosti a důvody vystavení předmětné

faktury za pomocné stavební práce na akci cihelna Jezernice v roce 2004 na částku 203.000,- Kč, tento svědek opakovaně popřel, že by dané práce provedl a peníze na základě pokladních dokladů převzal, kdy podnikatelskou činnost provozuje sám,

nakupuje materiál na zakázky, ale popřel, že by nakupoval služby od jiných dodavatelů, což také odpovídá daňové evidenci tohoto svědka. Dle protokolu o ústním jednání ze dne 24.8.2007 svědek Kučera v rámci své výpovědi také

výslovně uvedl, že danou fakturu vystavil jen proto, aby se snížil základ daně žalobci. Správce daně dále podrobně ve zprávě o kontrole daně z příjmů za rok 2004 zdůvodnil, z jakých důvodů v tomto směru nepřistoupil k výslechu žalobcem navržených svědků, tj. I. M. (účetní žalobce), R. P. (zaměstnanec žalobce), p. Š. a p. K. (majitele KMS s.r.o. a stavbyvedoucího), R. V. a A. G., kteří měli údajně na stavbách pracovat, jakož i majitele ZAK-PLUS – stavba s.r.o. Je přitom nepochybné, že s ohledem na neúplnost a neprůkaznost účetnictví žalobce nebylo možné stanovit také daň z příjmů za rok 2004 jinak než za pomocí pomůcek a na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že by případně žalobce v jednotlivých případech určité účetní operace prokázal a neprovedení navržených důkazů v jednotlivém případě tak ani nemůže mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného ve věci daně z příjmů právnických osob za rok 2004. Ostatně kromě důvodů, které uvedl správce daně ve zprávě o kontrole daně z příjmů za rok 2004 pro neprovedení žalobcem navržených důkazů, je již nutnost stanovení předmětné daně podle pomůcek důvodem, pro který by bylo v daném směru nadbytečné provádět další dokazování, neboť by se také jednalo o nepřípustnou kombinaci dokazování a pomůcek při stanovení základu a výše této daně. Správce daně přitom v dané zprávě o kontrole řádně zdůvodnil, v jakých konkrétních skutkových a právních okolnostech

spatřuje splnění podmínek způsobu stanovení daně z příjmů za rok 2004 podle pomůcek a současně také podrobně uvedl, proč byla ta která pomůcka zvolena

(srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.9.2008 č.j. 11 Ca 7/2008-57). Je třeba zdůraznit, že v případě, kdy správce daně stanovuje daň podle pomůcek na základě § 31 odst. 5 ZSDP, je na jeho úvaze, co jako pomůcku využije (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.11.2006 č.j. 6 Ca 156/2005-32),

přičemž v případech, kdy je daň stanovena podle pomůcek, přezkoumává odvolací orgán (žalovaný) pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně (§ 50 odst. 5 ZSDP), což platí také pro soudní přezkum (srov. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 15.2.2007 č.j. 11 Ca 60/2005-32

a ze dne 21.12.2004 č.j. 11 Ca 131/2003-21).

Krajský soud neshledal důvodné ani žalobní námitky 9) a 10), kdy z dodatečných platebních výměrů správce daně ve věcech DPH za daná zdaňovací období let 2003 a 2004 lze dovodit, že DPH byla dodatečně stanovena ve výši rozdílu mezi DPH původně vyměřenou a DPH po daňové kontrole stanovenou

(§ 46 odst. 7 ZSDP), kdy ke změnám došlo u uskutečněných zdanitelných plnění na výstupu, tyto změny jsou zachyceny v příslušných řádcích údajů uváděných

v daňových přiznáních a tyto údaje jsou také součástí dotčených dodatečných platebních výměrů. Také je v souladu s § 46 odst. 2 ZSDP z obsahu správních spisů patrno, podle jakých pomůcek (na podkladě čeho) se správce daně při stanovení základu DPH a DPH za daná zdaňovací období odchýlil, jakož i důvody těchto rozdílů, což lze bez pochybností dovodit z podrobného úředního záznamu správce daně ze dne 18.3.2008, kde podrobně správce daně uvádí svá zjištění, pomůcky a výpočty, které vedly ke stanovení daňových povinností žalobce za použití pomůcek

v souladu s § 31 odst. 5 ZSDP. Tento úřední záznam je zcela přezkoumatelný, žalobce s ním byl seznámen u ústního jednání dne 20.3.2008 a správce daně mu také předal jeho opis. Přezkoumatelné jsou tedy i předmětné dodatečné platební výměry, tyto mají oporu v obsahu správního spisu a nejsou s ním v rozporu. Nedůvodná je také námitka, že správce daně měl DPH za daná zdaňovací období stanovit podle pomůcek jako rozdíl mezi DPH na vstupu a na výstupu, kdy lze shodně se žalovaným odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.7.2007 č.j. 8 Afs 21/2007-60, podle kterého při stanovení daně podle pomůcek nejsou z okruhu pomůcek podle § 31 odst. 6 ZSDP vyloučeny poznatky, které správce daně získal při daňové kontrole a „S ohledem na skutečnost, že v rámci daňové kontroly správce daně zjistil nedostatky u daně na vstupu, avšak daň na výstupu s ohledem na provedená zjištění nebylo možné stanovit dokazováním a bylo nutno přistoupit ke stanovení daňové povinnosti podle pomůcek, pak z výše uvedených důvodů nic

nebránilo použití údaje o výši uskutečněných zdanitelných plnění na vstupu dle daňových přiznání, čímž nedošlo ke změně údaje o dani na vstupu a správce

daně tak v souladu s ustanovením § 46 odst. 7 daňového řádu uvedl pouze změny v řádcích daňového přiznání u daně na výstupu, tedy uskutečněných zdanitelných plnění.“ Tyto závěry jsou plně aplikovatelné i v nyní posuzovaných věcech dodatečného vyměření DPH a plyne z nich nedůvodnost nejen žalobní námitky 10), ale také žalobní námitky 8), kdy žalobce dovozuje, že DPH na vstupu se stanovuje výlučně dokazováním a i v této souvislosti namítá nepřípustnost kombinace dokazování a použití pomůcek. Z výše uvedeného je zřejmé, že ani v případech dodatečného vyměření DPH za daná zdaňovací období nebyla DPH a daňová povinnost žalobce stanovena kombinací dokazování a použití pomůcek, ale jen za použití pomůcek, kdy správce daně správně vycházel z možného použití údaje o výši uskutečněných zdanitelných plnění na vstupu dle daňových přiznání žalobce.

Pro úplnost zbývá k těmto žalobním námitkám shodně se žalovaným uvést, že podle § 31 odst. 5 ZSDP správce daně stanoví daňovou povinnost jako celek,

přičemž podle § 2 odst. 2 písm. i) ZDPH1 a shodně podle § 4 odst. 1 písm. n) ZDPH2 se daňovou povinností rozumí vlastní daňová povinnost nebo nadměrný odpočet. Vlastní daňovou povinnost potom podle § 2 odst. 2 písm. g) ZDPH1 představuje převýšení odpočtu daně na výstupu nad odpočtem daně za příslušné zdaňovací období [obdobně také § 4 odst. 1 l) ZDPH2] a nadměrným odpočtem se rozumí podle § 2 odst. 2 písm. h) ZDPH1 převýšení odpočtu daně nad daní na výstupu za příslušné zdaňovací období [obdobně také § 4 odst. 1 m) ZDPH2]. Z citovaných

zákonných ustanovení a shora uvedeného je zřejmé, že správce daně při vydání dodatečných platebních výměrů za všechna zdaňovací období postupoval správně a za situace, kdy DPH nebylo možné stanovit dokazováním, nelze v jejím stanovení

podle pomůcek spatřovat bezdůvodné zamítnutí předložených důkazních prostředků.

Námitku prekluze sice vznesl žalobce až po uplynutí lhůt pro podání žalob a pro možnost jejich rozšíření o další žalobní body (§ 71 odst. 2 s.ř.s., § 72 odst. 1 s.ř.s.), prekluzí je však povinen se soud zabývat z úřední povinnosti, proto i k této námitce žalobce při rozhodování daných věcí přihlížel. K závěrům nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 18.11. 2008 sp. zn. I ÚS 1835/07 se krajský soud přiklonit nemůže. Krajský soud se naopak shoduje s právním názorem JUDr. Ivany Janů, soudkyně daného senátu Ústavního soudu ČR, která v rámci svého menšinového stanoviska konstatuje, že předmětný většinový názor není přijatelný, neboť „nedostatečně rozlišuje mezi daňovou kontrolou ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. (dále jen "daňový řád") na straně jedné a vytýkacím řízením ve smyslu § 43 odst. 1 daňového řádu na straně druhé….. rozdíly mezi oběma stírá a požadavky kladené na vytýkací řízení vztahuje nesprávně i na daňovou kontrolu…..Daňová kontrola

slouží ke zjištění nebo prověření daňového základu nebo jiných okolností rozhodných pro správné stanovení daně. Zjištění nebo prověření rozhodných okolností přitom vůbec neznamená, že správce daně má podezření o zkrácení daňové povinnosti; může jít o nahodilé prověření toho, zda daň byla stanovena správně, či nikoliv…..předpokladem daňové kontroly není existence pochybnost o správném

stanovení daně; jde pouze o zjištění nebo prověření toho, zda byla stanovena správně. Vzhledem k tomu, že zákonným předpokladem daňové kontroly není existence pochybností o správnosti stanovení daně, nelze po správci daně ani požadovat, aby v protokolu o zahájení daňové kontroly jakékoliv pochybnosti

uváděl.“ Ostatně se k této otázce vyjádřil již i Nejvyšší správní soud, který ve svém rozsudku ze dne 26.10.2009 č.j. 8 Afs 46/2009-46 uvedl, že „Správce daně nemusí při zahájení daňové kontroly u právnické osoby disponovat konkrétním podezřením či pochybnostmi o řádném splnění kontrolované daňové povinnosti.“ Z výše

uvedeného je také zjevná nedůvodnost žalobcem vznesené námitky prekluze, protože daňová kontrola byla správcem daně zahájena ve dnech 11.9.2006 (daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003 a DPH za jednotlivá zdaňovací období let 2003 a 2004) a 29.11.2006 (daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004), tj. ve všech případech ve vztahu k dotčeným

zdaňovacím obdobím v průběhu tříleté prekluzivní lhůty dle § 47 odst. 1 ZSDP. V průběhu nově běžících tříletých prekluzivních lhůt podle § 47 odst. 2 ZSDP pak byla také vydána dne 7.11.2008 napadená rozhodnutí žalovaného.

Ze všech výše uvedených důvodů tedy krajský soud všechny žaloby jako nedůvodné podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s. s přihlédnutím k tomu, že procesně úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 15. září 2011

JUDr. Monika Javorová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru