Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Af 33/2016 - 60Rozsudek KSOS ze dne 20.12.2017

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Afs 8/2018

přidejte vlastní popisek

22 Af 33/2016 - 60

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu

Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., a JUDr. Miroslavy

Honusové ve věci žalobce ARMOSTAV MÍSTEK, s.r.o., se sídlem Frýdek-Místek,

Collo Louky 2151, v řízení zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským,

advokátem se sídlem Prostějov, Sádky 2, proti žalovanému Odvolacímu

finančnímu ředitelství se sídlem Brno, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí

žalovaného ze dne 2.2.2016 č.j. 4226/16/5300-21441-704561, ve věci daně

z přidané hodnoty,

takto:

I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 2.2.2016 č.j. 4226/16/

5300-21441-704561 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku

15.342,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ing. Ondřeje

Lichnovského, advokáta se sídlem Prostějov, Sádky 2.

Odůvodnění:

A.

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 7.10.2014 č.j. 2832747/14/3207-24802-803447, č.j. 2832761/14/3207-24802-803447, č.j. 2832866/14/3207-24802-803447 a ze dne 1.4.2015 č.j. 1205766/15/3207-51522-803447, č.j. 1205893/15/3207-51522-803447 a č.j. 1205998/15/3207-51522-803447, jimiž byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2012, září 2012, říjen 2012, listopad 2012, prosinec 2012 a leden 2013 a současně sdělena povinnost uhradit penále.

Žalobci je vytýkáno, že se zúčastnil řetězového podvodu, kdy k úniku DPH mělo dojít u jeho přímých dodavatelů – společností Obchody FM, CONEDERE a MIRO TRADE, přičemž žalobce podle názoru daňových orgánů měl a mohl vědět, že plnění uplatňované k odůvodnění nároku na odpočet daně na vstupu bylo součástí podvodu. Žalobce namítá, že:

1) učinil potřebná opatření k zamezení své účasti v podvodném řetězci, tzn. o svém zapojení v něm vědět neměl a nemohl; 2) správce daně vycházel z listin získaných z trestního řízení proti obv. M. V., zprostředkovateli obchodů žalobce se společnostmi CONEDERE a MIRO TRADE, zejm. z protokolů o výslechu obviněného. Takto byl obejit institut svědeckých výpovědí. Zde se dovolává rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 22.7.2009 č.j. 1 Afs 19/2009-57, Sb. NSS č. 1936/2009, ze dne 29.1.2014 č.j. 2 Afs 45/2012-62, ze dne 22.4.2015 č.j. 9 Afs 288/2014-38 a ze dne 30.1.2008 č.j. 2 Afs 24/2007-119, Sb. NSS č. 1572/2008, vše dostupné na www.nssoud.cz;

3) s ohledem na to, že podvodnými články řetězce měli být přímí dodavatelé žalobce, neměl být žalobci neuznán odpočet daně na vstupu (uplatněním obecného principu přejímaného z judikatury Soudního dvora EU), ale mělo být vůči němu postupováno zákonem předepsaným zvláštním postupem, tj. podle § 109 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“), tj. jako vůči ručiteli. Ručiteli pak vzniká povinnost odvést daň až po doručení ručitelské výzvy, k čemuž v žalobcově případě nikdy nedošlo.

Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. K žalobnímu bodu 2) se nevyjádřil. K žalobnímu bodu 3) uvedl, že se v posuzovaném případě nejedná o situaci, kdy by daňové orgány nahlížely na žalobce jako na ručitele, ale o situaci, kdy žalobce vystupoval jako daňový subjekt v prováděné daňové kontrole, na základě které bylo shledáno zapojení žalobce do podvodu na DPH a následně tak nebyl uznán nárok na odpočet daně. Daň tak byla žalobci doměřena na základě výsledků daňové kontroly, pročež nelze souhlasit s tvrzením, že by měly daňové orgány povinnost v posuzovaném případě užít institutu ručení.

B.

Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

C. Použitelnost výpovědi z trestního řízení

Z obsahu napadeného rozhodnutí (str. 21-22, resp. odst. [99] – [100] odůvodnění napadeného rozhodnutí) je zjevné, že daňové orgány vskutku vycházely z usnesení o zahájení trestního stíhání M. V. a z jeho výpovědí učiněných v trestním řízení dne 19.11.2013 a dne 28.11.2013. Sám žalovaný pak skutečnosti takto zjištěné označuje jako skutečnosti důležité (viz návětí odst. [100] odůvodnění na str. 21 napadeného rozhodnutí).

Podle dosavadní ustálené judikatury soudů rozhodujících ve správním soudnictví (na jejíž stěžejní judikáty žalobce případně odkazuje) je však použití takových písemností porušením zásady bezprostřednosti a průlomem do principu, že skutečnosti zjišťované výpovědí osoby odlišné od daňového subjektu se zásadně zjišťují od této osoby prostřednictvím svědecké výpovědi učiněné v daňovém řízení. Uvedená judikatura nevylučuje použití takových písemností bezvýjimečně, jejich použití připouští však až v těch případech, kdy výslech svědka v daňovém řízení není možný (zejm. z důvodu, že svědek zemřel či se stal objektivně nedosažitelným).

Z obsahu spisu v této konkrétní věci se přitom nepodává, že by se daňové orgány (chtěly-li z výpovědi svědka M. V. co čerpat) o výslech tohoto vůbec kdy pokusily. Tím ovšem zatížily řízení vadou, která je způsobilá přivodit nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.].

D. Ručení podle § 109 ZDPH vs. neuznání odpočtu DPH

Mezi stranami je nesporné a plyne i z obsahu správních spisů, že žalobci nebyl uznán odpočet daně na vstupu z důvodu zapojení v podvodném řetězci, kdy o své účasti v něm podle daňových orgánů vědět měl a mohl, to vše v situaci, kdy podvodnými články každého řetězce mají být vždy subjekty, které jsou bezprostředními dodavateli žalobce (u bezprostředních dodavatelů žalobce došlo k úniku na DPH)

Při posuzování obdobných případů vychází judikatura soudů České republiky rozhodujících ve správním soudnictví vesměs z judikatury Soudního dvora Evropské unie, neboť úprava DPH v České republice je do značné míry transpozicí unijních směrnic (účastníkům též důvěrně známých). Tu v konkrétnostech zdejší soud na tomto místě nepřipomíná, neboť je oběma účastníkům důvěrně známa a odkazy na ni jsou v daňovém i soudním řízení oběma stranami hojně užívány. Její závěry nicméně spočívají v tom, že je možno neuznat odpočet DPH kterémukoli z následných článků podvodného řetězce, pokud tento článek vědět měl a mohl, že daň nebude podvodným článkem zaplacena, podvodný článek se dostane do postavení, kdy daň nebude schopen zaplatit, anebo podvodným jednáním dojde ke zkrácení daně či vylákání daňové výhody.

Podle § 109 odst. 1 ZDPH plátce, který přijme zdanitelné plnění s místem plnění v tuzemsku uskutečněné jiným plátcem nebo poskytne úplatu na takové plnění (dále jen „příjemce zdanitelného plnění“), ručí za nezaplacenou daň z tohoto plnění, pokud v okamžiku jeho uskutečnění věděl nebo vědět měl a mohl, že

a) daň uvedená na daňovém dokladu nebude úmyslně zaplacena,

b) plátce, který uskutečňuje toto zdanitelné plnění nebo obdrží úplatu na takové plnění (dále jen „poskytovatel zdanitelného plnění“), se úmyslně dostal nebo dostane do postavení, kdy nemůže daň zaplatit, nebo

c) dojde ke zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody.

Ust. § 109 ZDPH má přitom být transpozicí čl. 205 Směrnice Rady č. 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto článku Směrnice v situacích uvedených v článcích 193 až 200, 202, 203 a 204 mohou členské státy stanovit, že za odvod daně ručí společně a nerozdílně jiná osoba než osoba povinná odvést daň.

Judikatura Soudního dvora EU a Nejvyššího správního soudu pak o vzájemném vztahu neuznání odpočtu a ručení ve smyslu čl. 205 Směrnice (§ 109 ZDPH) mlčí.

Krajský soud má za to, že – stejně jako v jakémkoli jiném odvětví právního řádu České republiky – je třeba ctít zásadu, že zvláštní ustanovení právní úpravy vylučují použití ustanovení obecných (lex specialis derogat legi generali). Tato zásada nachází pravidelně uplatnění v trestním právu, kde např. matku vraždící své novorozené dítě v rozrušení způsobeném porodem (§ 172 trestního zákoníku) nelze trestat podle ustanovení o (obecné) vraždě (§ 170 trestního zákoníku).

Judikatorní závěry Soudního dvora EU a Nejvyššího správního soudu o možnosti neuznání odpočtu daně přitom nevycházejí z nějaké speciální legislativní úpravy, ale především z obecné zásady zneužití výhody v daňovém právu (kdy takovému zneužití nepřísluší ochrana).

Krajský soud proto dospěl k předběžnému závěru, že primárně je třeba užít konkrétních ustanovení právního řádu upravujících předmětnou situaci a až jich není, lze uplatnit obecnou zásadu odepření ochrany zneužití práva.

Obdobně se přitom v odborné literatuře vyjadřuje i Mgr. Tomáš Rozehnal (Rozehnal, Tomáš: Odpočet daně z přidané hodnoty ve světle právní jistoty plátce daně, Daňový expert č. 1/2012, str. 21, Wolters Kluwer): „(…) zneužití práva, které je možné aplikovat až v případě, kdy jsou vyčerpány všechny zákonné možnosti. Novelizací ZDPH tedy dochází k situaci, kdy správce daně je povinen v prvé řadě aplikovat institut ručení dle ustanovení § 109 ZDPH a teprve v případě vyloučení jeho aplikace využít obecného právního principu zneužití práva. Ostatně podmínky pro aplikaci ustanovení § 109 ZDPH jsou obdobné jako pro aplikaci principu zneužití práva. Institut ručení bude aplikován v případě jednoduchých řetězců, kde figuruje jeden dodavatel, který neodvede DPH a jeden příjemce plnění, který bude nárokovat odpočet daně na vstupu. V případě komplikovanějších řetězových obchodů nebude aplikace ustanovení § 109 ZDPH možná, a to s ohledem na fakt, že předposlední článek řetězce většinou není tím, který by daň nezaplatil, ale tzv. missing trader se nachází spíše v jiných částech řetězce.“

Krajský soud měl tendenci zabývat se i účelem a smyslem úpravy odlišného postavení prvního článku podvodného řetězce následujícího za článkem podvodným od ostatních (pozdějších) článků tohoto řetězce, neboť v případě přijetí shora předestřeného výkladu dojde ke zvýhodnění tohoto prvního článku vůči ostatním. Postavení ručitele je totiž podle § 171 - § 172 zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve mnohém výhodnější než vlastní postavení poplatníka (plátce) daně. Jakkoli se krajskému soudu nepodařilo takový účel a smysl uvedeného zvýhodnění domyslet, vychází z fikce racionálního zákonodárce, který měl jistě dobré důvody, aby ust. § 109 ZDPH do právního řádu České republiky vtělil.

Za situace, kdy v nyní posuzovaném konkrétním případě mají být podle daňových orgánů podvodnými články v řetězcích bezprostřední dodavatelé žalobce, dochází k naplnění hypotézy § 109 odst. 1 ZDPH, jehož aplikace má před uplatněním obecné zásady zneužití práva přednost.

Daňové orgány proto pochybily, postupovaly-li v této situaci vůči žalobci jako vůči nositeli vlastní daňové povinnosti (tj. neuznáním odpočtu daně na vstupu), přestože úprava obsažená v § 109 odst. 1 ZDPH definuje jeho postavení jako ručitelské.

Pro úplnost soud dodává, že skutečnost, zda byla účast žalobce v podvodném řetězci odhalena daňovou kontrolou přímo u žalobce, anebo u jiného daňového subjektu, případně postupem k odstranění pochybností či jinak, nemůže mít na hmotněprávní postavení žalobce žádný vliv.

Krajský soud proto uzavírá, že aplikace § 109 odst. 1 ZDPH má přednost před obecným principem neuznání odpočtu DPH v případě účasti v podvodném řetězci. Napadené rozhodnutí je ovšem založeno na závěru opačném, a proto ho krajský soud shledává podle § 78 odst. 1 s.ř.s. nezákonným.

E.

Za uvedené situace je nadbytečné zabývat se žalobním bodem 1), když ani v případě jeho případné nedůvodnosti nemůže napadené rozhodnutí obstát.

F.

Ze shora uvedených důvodů krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil podle § 78 odst. 4 s.ř.s. žalovanému k dalšímu řízení, v němž jsou daňové orgány vázány právními názory vyslovenými v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

G.

O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce byl v řízení procesně úspěšný a vzniklo mu tak vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce tvoří:

a) zaplacený soudní poplatek

3.000 Kč b) náklady právního zastoupení advokátem

α) odměna advokáta za zastupování v řízení ve výši 3.100 Kč / úkon při těchto úkonech právní služby: 1) příprava a převzetí věci § 7, § 9 odst. 4 písm. d) 2) sepis žaloby
§ 12 odst. 4

3) sepis repliky
vyhl. č. 177/1996 Sb. 9.300 Kč β) paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč / úkon při úkonech právní pomoci vypočtených § 13 odst. 3 pod písm. α)
vyhl. č. 177/1996 Sb. 900 Kč γ) DPH 21% z částek uvedených pod písm. α) – β)
§ 57 odst. 2 s.ř.s. Celkem

15.342 Kč Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení tuto částku, a to dle § 64 s.ř.s. ve spojení s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o.s.ř.“) k rukám advokáta, která žalobce v řízení zastupoval. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a o.s.ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159, § 160 odst. 1 o.s.ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 20. prosince 2017

Mgr. Jiří Gottwald

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru