Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Af 28/2010 - 155Rozsudek KSOS ze dne 14.09.2011

Prejudikatura

5 Afs 174/2004 - 68


přidejte vlastní popisek

22 Af 28/2010 – 155


(22 Ca 231/2008)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Miroslavy Honusové

v právní věci žalobce Ing. P. N., v řízení zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným,

advokátem se sídlem Olomouc, Na Střelnici 39, proti žalovanému Finančnímu

ředitelství v Ostravě se sídlem Ostrava, Na Jízdárně 3, o žalobě proti rozhodnutí

žalovaného ze dne 4.7.2008 č.j. 5572/08-1500-802616, ve věci daně z převodu

nemovitostí,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 4.7.2008 č.j. 5572/08-

-1500-802616 se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu

řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku

11.672,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing. Petra

Konečného, advokáta se sídlem Olomouc, Na Střelnici 39.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou v zákonné lhůtě domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4.7.2008 č.j. 5572/08-1500-802616, jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti výzvě Finančního úřadu Ostrava I. ze dne 22.10.2004 č.j. 152339/04/388961/4314, kterou byl žalobce jako ručitel podle § 57 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“) vyzván k zaplacení nedoplatku na dani z převodu nemovitostí za dlužníka OSTRAVSKÁ INKASNÍ s.r.o. ve výši 463.750,- Kč.

Namítá, že 1) i přes předcházející zrušovací rozsudek Krajského soudu v Ostravě nebylo řádně provedeno dokazování k výši daňového základu, když nebyl vypracován revizní znalecký posudek k řádnému stanovení ceny převáděných nemovitostí, a to i přes to, že tento důkaz žalobce navrhoval,

2) nesouhlasí dále s názorem žalovaného, že daňový ručitel se nemůže bránit proti správnému určení výše daně, 3) považuje za ústavně nekonformní, je-li státem požadováno zaplacení daně po ručiteli, když sám není s to daň po hlavním dlužníku efektivně vymáhat a neučinil ani veškeré kroky k vymožení daně po hlavním dlužníku.

Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. Ve svém vyjádření odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí a dodává, že vypracování revizního posudku by nepřineslo nových skutečností potvrzujících, že cena zjištěná znaleckým posudkem Ing. Navrátila není podhodnocena. Navíc Navrátilův posudek byl žalobcem předložen

již jako revizní. Odvolatel jím fakticky směřuje do již pravomocně ukončeného vyměřovacího řízení vůči hlavnímu dlužníku, což je z hlediska zákona o správě daní a poplatků postup v odvolacím řízení nepřípustný. Žalobce pak byl v souladu s předcházejícím zrušovacím rozsudkem krajského soudu v této věci seznámen se zjištěným skutkovým stavem a byly s nimi projednány všechny důvody vedoucí

k zamítnutí žalobcova odvolání.

Krajský soud již podvakráte o věci rozhodoval, a to: • rozsudkem ze dne 2.4.2009 č.j. 22 Ca 231/2008-31, který však byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31.7.2009 č.j. 2 Afs 56/2009-55, a

• rozsudkem ze dne 25.9.2009 č.j. 22 Ca 231/2008-98, který však byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13.4.2010 č.j. 2 Afs 3/2010-98. V posledním zrušovacím rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud měl – i přes nesprávnost názoru žalovaného na postavení ručitele v daňovém řízení – přistoupit k hodnocení důkazů provedených před správními orgány, případně nařídit jejich doplnění, neboť jen tak může posoudit, zda rozhodnutí žalovaného i ve svém výsledku bylo skutečně nezákonným.

Krajský soud proto znovu přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)], kdy na základě výsledků dokazování doplněného k pokynu kasačního soudu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Z obsahu správních spisů soud zjistil, že s právními účinky k 18.9.2002 nabyl žalobce od převodce OSTRAVSKÁ INKASNÍ s.r.o. budovu bez č.p./č.ev. občanská vybavenost na pozemku parc. č. 2976/2 v k.ú. Moravská Ostrava spolu s garážemi a venkovními úpravami za cenu 2.600.000,- Kč. Dne 9.4.2003 podal převodce

přiznání k dani z převodu nemovitostí, k němuž přiložil znalecký posudek Ing. F. V. na cenu uvedených nemovitostí ve výši 8.830.000,- Kč zpracovaný dle

oceňovacích předpisů platných k 18.7.2002. S ohledem na nepřesnosti posudku byl převodce výzvou z 23.9.2003 (převodci doručeno 6.10.2003) správcem daně vyzván k doložení věcně správného znaleckého posudku, což převodce učinil 26.4.2004 předložením nového posudku Ing. F. V. na cenu 9.274.990,- Kč zpracovaného dle oceňovacích předpisů platných k 18.7.2002. Ing. F. V. ve svých posudcích uvažuje o opotřebení jednotlivých prvků stavby tak, že uvažuje o obvyklém opotřebení vzhledem ke stáří stavby a těchto prvků na straně jedné a vzhledem k obecné životnosti jednotlivých prvků na straně druhé, kdy zejm. takto hodnotí vnitřní obklady keramické (30/35), dveře (30/50), vytápění (30/35), elektroinstalaci (30/35), vnitřní vodovod (30/35), vnitřní kanalizaci (30/35), vnitřní plynovod (30/35), ohřev vody (25/35), vnitřní hygienická zařízení (35/40). Nato správce daně dne 29.4.2004 vydal platební výměr vůči převodci na daň z převodu nemovitostí, kde základ daně stanovil částkou 9.275.000,- Kč (vzhledem k zaokrouhlení na celé stokoruny nahoru) a daň částkou 463.750,- Kč. Tento platební výměr byl převodci doručen 14.5.2004 a nabyl právní moci dnem 15.6.2004. S ohledem na nezaplacení daně vyzval správce daně výzvou ze dne 8.9.2004 převodce k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě (převodci doručeno 13.9.2004, právní moc 30.9.2004), avšak ani přes tuto výzvu nebyl převodcem nedoplatek zaplacen. Nato správce daně vyhotovil 7.10.2004 výkaz nedoplatků a 22.10.2004 vyzval k zaplacení tohoto nedoplatku žalobce jako ručitele. Výzva byla žalobci doručena 27.10.2004. Proti této výzvě podal žalobce 29.11.2004 odvolání, v němž argumentuje jako v žalobě, a které dne 19.5.2005 doplnil o znalecký posudek M. N. č. 1709/120/2004, o ocenění předmětných nemovitostí

k 6.5.2003 na cenu 4.517.570,- Kč. Znalec N. akcentuje stav dlouhodobého nevyužívání nemovitostí, což se podepsalo na technickém stavu nemovitosti, přičemž u některých prvků vychází z jejich úplného opotřebení, zejm. takto hodnotí vnitřní obklady keramické (30/30), dveře (30/30), vytápění (30/30), elektroinstalaci (30/30), vnitřní vodovod (30/30), vnitřní kanalizaci (30/30), vnitřní plynovod (30/30), ohřev vody (30/30), vnitřní hygienická zařízení (30/30). Ke znaleckému posudku bylo připojeno i vyjádření znalce Ing. J.D. (který tutéž nemovitost ohodnotil – byť v jiné době podle jiných oceňovacích předpisů – na částku přesahující 8 mil. Kč), kdy i znalec D. se připojuje k posudku znalce N. s ohledem na to, že budova nebyla delší dobu užívána. Žalobcovo odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 11.9.2006 č.j. 9810/150/2005, v němž žalovaný zaujal názor, že žalobcem předložený posudek znalce N. nelze využít pro daňové řízení jako důkaz, když posudek není zpracován dle předpisů platných k 18.9.2002, ale dle předpisů platných až od 1.1.2003. Jiné výhrady proti uvedenému znaleckému posudku žalovaný v uvedeném rozhodnutí neuvedl.

Uvedené rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 6.9.2007 č.j. 22 Ca 439/2006-27, když žalovaný bez jakékoli výzvy či upozornění zamítl žalobcovo odvolání jen s poukazem na nesprávnost data, k němuž byl posudek znalce N. zpracován, čímž nevyhověl požadavku součinnosti s daňovým subjektem a zejména požadavkům předvídatelnosti rozhodnutí, chránění práv daňového subjektu a co nejúplněji a nejsprávněji zjištěného skutkového stavu. Zatížil tak řízení procesní vadou, která zcela evidentně mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

Nato žalovaný rozhodl ve věci znovu napadeným rozhodnutím vystavěným na argumentaci, že žalobce fakticky odvoláním a předkládaným revizním znaleckým posudkem směřoval do již pravomocně ukončeného vyměřovacího řízení vůči daňovému dlužníku, což je z hlediska zákona o správě daní a poplatků postup v odvolacím řízení nepřípustný. Podle ustanovení § 57 odst. 5 věta třetí ZSDP mohl ručitel v odvolání namítat jen skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno. Tyto důvody žalobce neuplatnil. Odvolací důvody se vesměs týkají výše daňového nedoplatku a správnosti použitého znaleckého posudku a ručitel je nemůže uplatnit ani v odvolání podle ustanovení § 57a odst. 2 ZSDP ve znění platném od 1.8.2006 upravujícím ručení, v němž jsou opět taxativně stanoveny důvody, jež může namítat ručitel a které v tomto konkrétním případě nebyly uplatněny. Odvolací důvody směřují zcela nepochybně do vyměřovacího řízení a proti pravomocně vyměřené dani z převodu nemovitostí. Žalobce coby ručitel odpovídá za daňového dlužníka v plném rozsahu jeho daňové povinnosti. Rozsah této daňové povinnosti je stanoven ve vyměřovacím řízení vedeném podle třetí části ZSDP, jehož účastníkem je jen daňový poplatník. Výsledkem vyměřovacího řízení je vyměření daně z převodu nemovitostí, a to konečným způsobem. Ručiteli přitom nepřísluší jakýmkoliv způsobem zpochybňovat správnost výpočtu daně v tomto řízení, tuto námitku může vznést jen daňový poplatník do jeho pravomocného skončení. Ručitel je pak dle okolností vyzván k úhradě daňového nedoplatku v rozsahu odpovídajícím pravomocnému platebnímu výměru, kterým byla daň vyměřena daňovému dlužníkovi. V rámci odvolacího řízení proti výzvě k zaplacení nedoplatku adresované ručiteli nelze přezkoumávat pravomocná daňová rozhodnutí, a to ani při případné aplikaci ustanovení § 43 ZSDP. Žalobce se stal účastníkem tohoto daňového řízení až dnem doručení výzvy k úhradě daňového nedoplatku ručitelem, nikoliv před tímto dnem. Jakkoli je výzva k úhradě daňového nedoplatku považována za rozhodnutí, jímž je na základě zákona stanovena povinnost uhradit daňový nedoplatek za daňového dlužníka, nelze touto výzvou měnit daň pravomocně vyměřenou

daňovému dlužníku.

Současně soud konstatuje, že v napadeném rozhodnutí se žalovaný vyjadřuje i k návrhu žalobce na vypracování revizního znaleckého posudku, a to na str. 3, kdy uvádí, že vypracování revizního posudku by nepřineslo nových skutečností potvrzujících, že cena zjištěná znaleckým posudkem Ing. N. není podhodnocena. Navíc N. posudek byl žalobcem předložen již jako revizní. Posudku Ing. N. nově vytýká též, že znalec užívá dále nesprávný koeficient K3, kdy pro výpočet užil průměrnou výšku podlaží, nikoli výšku té části podlaží, která má nejvyšší zastavěnou plochu. I tak v napadeném rozhodnutí žalovaný uzavírá, že odvolatel svým odvoláním fakticky směřuje do již pravomocně ukončeného vyměřovacího řízení vůči hlavnímu dlužníku, což je z hlediska zákona o správě daní a poplatků postup v odvolacím řízení nepřípustný.

Je tak evidentní, že žalovaného vedl k neprovedení důkazu (revizním) znaleckým posudkem právní názor, že daňový ručitel nemá efektivní obranu proti stanovení výše daně, neboť ta je stanovována v řízení, jehož účastníkem je jen

(hlavní) dlužník a v době řízení vedeného s ručitelem je tak již stanovena pravomocně, což již nelze změnit. Tento názor napadá žalobce žalobním bodem 2.

Názor žalovaného o postavení daňového ručitele a o okruhu námitek, které ručitel může uplatňovat, byl přinejmenším překonán rozsudkem Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 13.3.2008 č.j. 5 Afs 174/2004-68 (publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR pod č. 1770/2009) s právní větou: „Má-li mít ručitel totožnou povinnost jako dlužník – tj. povinnost zaplatit daňový nedoplatek, čímž se u něj zmenší majetková sféra stejně jako u dlužníka zaplacením daně – nelze shledat žádný důvod, který by byl způsobilý ospravedlnit nerovný přístup k daňovému dlužníku a ručiteli spočívající v dispozici s diametrálně kvalitativně odlišnými prostředky k obraně před totožnou povinností. Rozsah možných uplatnitelných námitek daňovým ručitelem proti výzvě vydané dle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nelze proto omezit. Ručitel má v odvolání právo namítat i ty skutečnosti, které směřují již k samotnému vyměření daňové povinnosti, za kterou je ručení uplatněno.

Na uvedeném nemůže podle Krajského soudu v Ostravě ničeho změnit ani následná novelizace ZSDP spočívající v zakotvení ust. § 57a. Jednak toto ustanovení na posuzovaný případ nedopadá (viz níže), jednak toto ustanovení je obsahově totožné s dřívější třetí větou ust. § 57 odst. 5 ZSDP, ke které Nejvyšší správní soud ČR shora uvedený názor zaujal.

Krajský soud se se shora uvedenou argumentací Nejvyššího správního soudu ČR plně ztotožňuje a neshledal žádný důvod, který by jej vedl k odchýlení se od takto ustálené judikatury, která navíc vychází z Nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 29.1.2008 sp. zn. Pl. ÚS 72/06.

K argumentaci žalovaného o pravomocnosti a konečnosti rozhodnutí o daňové povinnosti hlavního dlužníka je tak třeba konstatovat, že nelze vyloučit stav, kdy daňová povinnost hlavního dlužníka nekoresponduje s rozsahem, v jakém za jeho daňový závazek ručí daňový ručitel. Nelze totiž vyloučit, že daňový ručitel uplatní v řízení úspěšně námitky, které budou mít vliv na výši daňové povinnosti, a které (hlavní) daňový dlužník neuplatnil. Nastane tak stav, kdy sice vůči (hlavnímu)

daňovému dlužníku bude daň vyměřena pravomocně v určité výši (k neměnnosti tohoto stavu ve vztahu daňové povinnosti /hlavního/ daňového dlužníka soud argumentaci žalovaného přisvědčuje), přesto po ručiteli bude možno požadovat splnění této povinnosti toliko ve výši, která je obhajitelná i na základě výsledku řízení vedeného vůči ručiteli.

S ohledem na pokyny k hodnocení důkazů provedených správními orgány, příp. k jejich doplnění, jimiž Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud v posledním zrušovacím rozsudku, se krajský soud pokusil o doplnění dokazování tak, aby byl schopen ověřit, zda tento nesprávný právní názor žalovaného měl ve výsledku vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

V řízení tak byl vypracován nový znalecký posudek znalcem J. K.. Ten opět akcentuje dlouhodobé neužívání stavby a její nedostatečné zabezpečení, kdy co do opotřebení počítá s minimální další životností některých prvků, zejm. vnitřní obklady keramické (30/31), dveře (30/31), vytápění (51/52), elektroinstalaci (30/31), vnitřní vodovod (30/31), vnitřní kanalizaci (30/31), vnitřní plynovod (30/31), ohřev vody (25/31), vnitřní hygienická zařízení (30/31). Znalec dospěl k výsledné ceně nemovitosti 5.644.540,- Kč, z toho cena stavby 5.355.454,- Kč.

Ve vyjádření ke znaleckému posudku žalovaný namítal, že znalec dospěl k závěru o celkové opotřebenosti stavby 78,8%, což je v rozporu s posloupností vyplývající z předcházejících posudků (znalec T. v r. 2000 určil opotřebení 61,9964%, znalec Ing. V. ke dni převodu 62,8598%, později znalec Ing. D. 65,69%). K tomu znalec ve svém výslechu u dnešního jednání uvedl, že se neřídil žádným z předcházejících posudků, vycházel z informací o stavu objektu, které mu poskytl žalobce a jeho prostřednictvím též dřívější provozovatelé objektu. Vycházel z toho, že nemovitost byla bez údržby a nezabezpečená, sám v minulosti viděl, jak objekt opakovaně opouští lidé s dvoukoláky, proto nevěří, že by v objektu zbyla podstatná část klempířských prvků, což má vliv na zatékání a tím i např. na úpravu vnějších povrchů atd.

Je tak zjevné, že proti sobě stojí znalecké posudky, z nichž jedna skupina vychází toliko ze stáří stavby a opotřebenosti jejich prvků jen s ohledem na jejich stáří (zejm. Ing. V., když ze znaleckého posudku Ing. D. nelze na úvahu vedoucí k závěru o opotřebenosti stavby usuzovat – znalec Ing. D. jen kategoricky uvádí číslo 65,69%), druhá skupina zohledňuje informace o špatném technickém stavu stavby bez údržby, bez zabezpečení, s potřebou urychlené výměny některých prvků, zejm. vnitřních obkladů keramických, dveří, vytápění, elektroinstalace, vnitřního vodovodu, vnitřní kanalizace, vnitřního plynovodu, ohřevu vody, vnitřních hygienických zařízení.

Krajský soud proto – i s ohledem na zásadu ekonomie řízení – zvažoval doplnění dokazování ke zjištění, zda k rozhodnému datu 18.9.2002 byl předmětný objekt toliko běžně opotřeben či zda vykazoval známky vyššího opotřebení vyžadujícího okamžitou výměnu uvedených prvků. Tato otázka v daňovém řízení vůbec řešena nebyla, proto se soud účastníků u dnešního jednání dotázal na návrhy na doplnění dokazování. Účastníci však shodně návrhy na doplnění dokazování neměli.

Jakkoli soud může doplnit dokazování provedené správním orgánem (§ 77 odst. 2 s.ř.s.), i v soudním řízení správním se uplatňuje zásada dispoziční, založená při dokazování především na aktivitě účastníků k doplnění dokazování, kdy soud zpravidla nařizuje provedení důkazních návrhů účastníků. I v soudním řízení správním se s ohledem na § 64 s.ř.s. uplatní ust. § 120 odst. 1, 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o.s.ř.“).

Podle § 120 odst. 1 o.s.ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle § 120 odst. 3 věty druhé o.s.ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.

Uvedené pravidlo je prolomeno toliko prvou větou § 120 odst. 3 o.s.ř., která umožňuje soudu provést dokazování z vlastní iniciativy, avšak jen takovými důkazy, které vyplývají z obsahu spisu.

V posuzované věci však z obsahu správního ani soudního spisu konkrétní důkaz k prokázání skutečnosti, v jakém technickém stavu se předmětný objekt k 18.9.2002 skutečně nacházel, neplyne a žádný důkazní návrh žádného účastníka v tomto směru učiněn nebyl.

Za této situace vycházel krajský soud podle § 120 odst. 3 věty druhé o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s. z výsledků dosavadního dokazování, kdy dospěl k závěru, že tyto výsledky neumožňují soudu učinit závěr o tom, v jakém konkrétním

technickém stavu se objekt skutečně nacházel k 18.9.2002, kdy v tomto východisku se shromážděné znalecké posudky rozcházejí a k tomuto skutkovému zjištění nebylo dosud správními orgány provedeno žádné dokazování.

Krajský soud proto konstatuje, že v dosavadním řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav tak, aby byl soud s to posoudit zákonnost napadeného rozhodnutí, proto při absenci dalších důkazních návrhů krajskému soudu nezbylo než napadené rozhodnutí zrušit podle § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení. V něm je na žalovaném, aby provedl další dokazování vedoucí k objasnění otázky technického stavu objektu k 18.9.1992, čímž postaví najisto, zda jsou správná východiska prvé či druhé skupiny shromážděných znaleckých posudků.

Krajský soud považuje za potřebné vyjádřit se k další námitce žalovaného vůči posudku znalce Kleina – k nesprávnosti užití průměrné výšky 1. PP, a proto k nesprávnému koeficientu K3 (totožná námitka byla uplatněna i vůči posudku znalce N.). Krajský soud přisvědčuje žalovanému, že podle bodu 3.1.2 příl. č. 1 k vyhl. č. 297/1997 Sb., ve znění účinném k 18.9.2002, není rozhodná průměrná výška podlaží, ale výška převažující části podlaží. Ta i podle údajů obsažených ve znaleckém posudku J. . činí u 1. PP 2,95m, nikoli 3,1m. Opravu tohoto údaje a následný přepočet závěrů znaleckého posudku lze však provést prostými matematickými úkony z učiva základní školy, k čemuž již není třeba odborných znalostí (§ 127 o.s.ř.). Tak učinil v případě posudku J. K. i soud, kdy po přepočtu
*)dospěl k závěru o ceně stavby 5.398.633,- Kč. Žalovanému nic nebránilo učinit

*) str. 4 posudku Ing. K. – rozměry místností spodní stavby: 21,85*12,25*2,95, 27,55*8,63*3,35, 16,05*10,65*3,25, 6,7*4,9*3,25, 5*4,7*2,7, 4*5,4*2,7, 6,7*4,9*2,7, 5*4,7*2,7, 4*5,4*2,7, převažující plocha 267,6625 m o výšce 2,95m;

str. 5 téhož posudku – 1. PP výška podlaží 2,95m, proto průměrná výška podlaží je 3,65m {[(835,55* 2,95)+(1320,93*4,1)+(670,74*3,65)] / (835,55+1320,93+670,74)}

str. 7 téhož posudku: K3 = (2,1/3,65)+0,3 = 0,875

tamtéž – základní cena upravená koeficienty = 1.745,82 Kč (1731,85/0,868*0,875) tamtéž – cena za celý obestavěný prostor 25.465.248,10 Kč (25.261.577,75/1731,85*1745,82) tamtéž – cena po započtení opotřebení 5.398.633,- Kč (5.355.454/1731,85*1745,82)

obdobný přepočet nevyžadující žádných odborných znalostí. Nesprávnost koeficientu K3 pro údaj o výšce 1. PP tak sama o sobě není důvodem pro vyloučení posudku znalce K., podobně ani pro vyloučení posudku znalce N.

Konečně se krajský soud zabýval i žalobním bodem 3), kdy žalobce považuje za ústavně nekonformní, je-li státem požadováno zaplacení daně po ručiteli, když sám není s to daň po hlavním dlužníku efektivně vymáhat a neučinil ani veškeré

kroky k vymožení daně po hlavním dlužníku.

Žalobce neuvedl konkrétní ustanovení, které by bylo součástí ústavního pořádku ČR a které by mělo být uvedeným způsobem porušeno. Obecně tak lze k tomuto žalobnímu bodu uvést, že ústavní konformitu § 57 odst. 5 ZSDP ve znění účinném do 31.7.2006 přezkoumal Ústavní soud ČR v již odkazovaném Nálezu sp. zn. Pl. ÚS 72/06. Jakkoli se vyjádřil o protiústavnosti tohoto ustanovení, nevedly ho k tomu důvody, které uvádí žalobce v žalobním bodu 3. Ústavní soud navíc akcentoval (srov. bod 50. jeho odůvodnění) potřebu výkladu, který nečiní výrazných rozdílů mezi ručením soukromoprávním a veřejnoprávním.

V soukromém právu je ručení upraveno zejm. v § 546 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn a doplnění. I zde je podmínkou vzniku ručitelského závazku jen, že hlavní dlužník svou povinnost nesplnil a ručitel byl ke splnění ručitelské povinnosti za hlavního dlužníka vyzván (srov. § 548 odst. 1). Nestanovil-li § 57 odst. 5 ZSDP pro vznik povinnosti ručitele jiné než tyto podmínky, nelze uzavřít, že by takto vytvářel rozdíl mezi soukromoprávním a veřejnoprávním ručením. Ani tuto argumentaci žalobce proto soud důvodnou neshledal.

S ohledem na uvedený (třetí) žalobní bod se však soud vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí zabýval otázkou, zda žalobcovo ručení je možno posuzovat podle § 57 odst. 5 ZSDP účinného do 31.7.2006 či podle § 57a ZSDP ve znění účinném od 1.8.2006.

Je třeba totiž konstatovat, že novelizace ZSDP účinná od 1.8.2006 přinesla pro vznik daňového ručitelství novum, pokud v druhé větě § 57a odst. 1 stanoví, že správce daně je oprávněn ručitele vyzvat pouze tehdy, nebyl-li nedoplatek

uhrazen daňovým dlužníkem, ačkoliv byl daňový dlužník o jeho úhradu bezvýsledně upomenut a nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání, pokud není zřejmé, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné. Tato novelizace byla provedena

částí pátou zák. č. 230/2006 Sb., který ve vztahu k daňovému ručení neobsahuje žádné přechodné ustanovení. Na tento institut se nevztahuje žádné z ustanovení čl. VI. či čl. XX. uvedeného novelizačního zákona. Lze tak vycházet jen z obecného

principu platného v právním řádu České republiky o tom, že novým ustanovením se sice mohou řídit i právní vztahy vzniklé před jeho účinností; vznik těchto právních

vztahů, jakož i nároky z nich do účinnosti nového ustanovení vzniklé se však posuzují podle předpisů dosavadních.

Soud se proto zabýval otázkou, kdy došlo ke vzniku povinnosti žalobce jako ručitele zaplatit daň.

Podle ZSDP ve znění účinném do 31.7.2006 (§ 57 odst. 5) se pro vznik povinnosti ručitele zaplatit dluh za (hlavního) daňového dlužníka vyžadovalo jen, aby tu byl daňový dluh (hlavního) daňového dlužníka, který ho nezaplatil, a aby byl

ručitel k zaplacení vyzván. Pokud se týká účinků výzvy, nebylo v ZSDP účinném do 31.7.2006 žádného ustanovení zakotvujícího odkladný účinek odvolání proti výzvě adresované ručiteli, proto je třeba uzavřít, že takové odvolání nemělo

podle § 48 odst. 12 ZSDP odkladný účinek (na rozdíl od dnešní úpravy zakotvené v § 57a odst. 1 větě poslední ZSDP).

Ke vzniku povinnosti žalobce jako ručitele zaplatit daň tak došlo již doručením výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, tj. dnem 29.10.2004. Stalo se tak tedy před účinností zák. č. 230/2006 Sb., proto ustanovení § 57a ZSDP, které tato novelizace zakotvila, nelze na vznik žalobcovy povinnosti zaplatit daň za (hlavního) daňového dlužníka aplikovat. Žalobní bod 3. proto shledal krajský soud nedůvodným.

Pro nemožnost závěru o zákonnosti či nezákonnosti napadeného rozhodnutí s ohledem na nedostatečně zjištěný skutkový stav vyžadující zásadní doplnění a při neexistenci důkazních návrhů na doplnění dokazování soudem krajský soud

napadené rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. zrušil a věc podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž jsou správní orgány podle § 78 odst. 5 s.ř.s. vázány právním názorem soudu vysloveným v tomto rozsudku.

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce byl v řízení plně úspěšný, čímž mu proti žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcovy náklady tvoří:

a) zaplacený soudní poplatek

2.000,- Kč b) náklady advokátního zastoupení:

α) odměna advokáta ve výši 2.100,- Kč bez DPH / úkon při poskytnutí těchto úkonů právní služby:

§ 7, 1) příprava a převzetí věci
§ 9 odst. 3 písm. f) 2) sepis žaloby
vyhl. č. 177/1996 Sb. 3) účast u dnešního jednání
6.300,- Kč

β) paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč bez DPH / / úkon při poskytnutí úkonů právní § 13 odst. 3
vyhl. č. 177/1996 Sb. 900,- Kč služby uvedených pod písm. α)

cestovné vlakem k jednání soudu
γ) a zpět – dle předložené jízdenky
260,- Kč δ) náhrada času zmeškaného cestou k jednání soudu a zpět, v rozsahu § 14 odst. 1 písm. a), celkem 6 započatých půlhodin, odst. 3

ve výši 100,- Kč bez DPH/půlhodina vyhl. č. 177/1996 Sb. 600,- Kč ε) DPH 20% z částek uvedených
§ 57 odst. 2 s.ř.s. 1.612,- Kč pod písm. α) - β)

Celkem

11.672,- Kč Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení tuto částku, a to dle § 64 s.ř.s. ve spojení s § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám advokáta, který žalobce

v řízení zastupoval. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a o.s.ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159, § 160 odst. 1 o.s.ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 14. září 2011

JUDr. Monika Javorová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru