Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Af 16/2010 - 88Rozsudek KSOS ze dne 29.06.2011

Prejudikatura

8 Afs 161/2006 - 93


přidejte vlastní popisek

22 Af 16/2010 – 88

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a Mgr. Ondřeje Mrákoty

v právní věci žalobce P. V., zastoupeného JUDr. Irenou Tšponovou, advokátkou se

sídlem v Přerově, Kratochvílova 142/15, proti žalovanému Finančnímu ředitelství

v Ostravě, se sídlem Ostrava, Na Jízdárně 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného

ze dne 25.6.2008 č.j. 2215/08-1505-805811 a č.j. 2216/08-1505-805811, ve věci

penále z daně z příjmů fyzických osob,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 25.6.2008 č.j. 2215/08-

1505-805811 a č.j. 2216/08-1505-805811 se pro vady řízení zrušují a

věci se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku

18.700,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ireny

Tšponové, advokátky se sídlem v Přerově, Kratochvílova 142/15.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 25.6.2008 č.j. 2215/08-1505-805811, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru na daňové penále Finančního úřadu v Přerově (dále jen „správce daně“) ze dne 6.11.2007, č.j. 118797/07/393912/3404, na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období od

1.1.2002 do 31.12.2002 ve výši 1.105.975,- Kč, dále se domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 25.6.2008, č.j. 2216/08-1505-805811, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru na daňové penále správce daně ze dne 6.11.2007, č.j. 118798/07/393912/3404, na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období od 1.1.2005 do 31.12.2005 ve výši 1.972.513,- Kč.

Podanou žalobu odůvodnil tím, že není účastníkem daňových řízení, protože na jeho majetek byla nařízena exekuce, v níž soudní exekutor vydal exekuční příkaz prodejem jeho podniku a ustanovil správcem podniku Ing. V. D.. Od této doby veškeré finanční prostředky směřují k rukám správce podniku, který vybírá od nájemců nájemné, aniž by současně plnil zákonné daňové povinnosti. Takto správce podniku vybral jím blíže nespecifikované částky, které správce daně sám dopočítal (na podkladě jemu neznámých podkladů), z těchto stanovil daň, kterou nezaplatil, protože je v důsledku exekuce zcela bez prostředků. V důsledku nezaplacení této daně pak bylo vypočteno předmětnými platebními výměry daňové penále. Je tedy přesvědčen, že daňovým subjektem dle § 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), je správce podniku, který jediný má z jeho podniku příjmy. On sám žádné příjmy nemá, není tedy daňovým subjektem. Proto byl porušen § 6 ZDP, když daňové výměry byly adresovány a doručeny jemu.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že ustanovením správce podniku práva a povinnosti žalobce na správce podniku nepřecházejí, kdy povinný je pouze na svých právech v určitém rozsahu omezen. Příjmy z podniku žalobce jsou tedy nadále jeho příjmy, přestože s nimi může nakládat jen se souhlasem správce podniku. Dále odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.

K dotazu soudu správce podniku žalobce Ing. V. D. podáním ze dne 4.3.2009 sdělil, že v tomto řízení před soudem žalobce zastupovat nebude, žalobce je samostatným daňovým subjektem, proto i v řízení před finančními orgány vystupuje samostatně. Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 18.12.2008, č.j. 19 Nc 731/2003-694, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27.10.2009, č.j. 40 Co 212/2009, 40 Co 213/2009-900, bylo exekuce proti žalobci jako povinnému nařízená usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 1.9.2003, č.j. 19 Nc 731/2003-14, zcela zastavena a tedy po podání žaloby v této věci zanikla i funkce správce podniku žalobce.

Krajský soud již ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 18.6.2009, č.j. 22 Ca 249/2008-39, kterým podanou žalobu zamítl, ale rozsudek krajského soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10.3.2010, č.j. 5 Afs 82/2009-63 (dále jen „zrušující rozsudek NSS“), a věc byla vrácena

krajskému soudu k dalšímu řízení, ve kterém je podle § 110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„s.ř.s.“), vázán právním názorem vysloveným v zrušujícím rozsudku NSS.

Krajský soud opětovně přezkoumal napadená rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány (tj. soudním exekutorem, který byl pověřen provedením exekuce usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 1.9.2003, č.j. 19 Nc 731/2003-14) ze dne 17.6.2005, č.j. Ex 0803/03-71, bylo rozhodnuto o provedení exekuce prodejem podniku žalobce jako povinného a správcem podniku

žalobce byl ustanoven R. S.. Usnesením soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány ze dne 20.7.2005, č.j. Ex 0803/03-83, byl R. S. dni 20.7.2005 zproštěn funkce správce podniku žalobce a správcem podniku žalobce byl ustanoven Ing. V. D. (dále jen „správce podniku“). Správce podniku k výzvě správce daně ze dne 16.6.2006 přípisem ze dne 21.6.2006 sdělil, že je vyloučeno, aby za žalobce v daňovém řízení jednal. Správce daně dne 25.5.2007 vydal vůči žalobci pod č.j. 71420/07/393912/3404 dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 a dne 25.5.2007 pod č.j. 75121/07/393912/3404 dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005. Poté správce daně vydal dne 6.11.2007 výše uvedené platební výměry na daňové penále za zdaňovací období let 2002 a 2005, proti nimž podal žalobce odvolání, v nichž vznesl shodné námitky jako v nyní podané žalobě. O odvoláních žalobce rozhodl žalovaný napadenými rozhodnutími, která odůvodnil obdobně jako své vyjádření k podané žalobě a dále s odkazem na sdělení správce podniku ze dne 21.6.2006 konstatoval, že tento v daných řízeních nevyužil svého oprávnění dle § 338k odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).

Krajský soud dále shodně s Nejvyšším správním soudem konstatuje, že z obsahu správního spisu také vyplývá, že předmětné platební výměry správce daně byly doručovány správcem daně pouze žalobci, přestože v přípise ze dne 21.6.2006 adresovaném správci daně správce podniku „odkazuje na udělení plné moci pro Ing. M. Š.. Z citovaného přípisu vyplývá, že toto zmocnění bylo správcem podniku uděleno právě z důvodu komunikace mezi FÚ a daňovým subjektem tj. stěžovatelem a současně je v něm odkazováno na udělenou plnou moc ze dne 25. 1. 2006, která je součástí správního spisu. Z textu plné moci pak jednoznačně vyplývá vůle Ing. D. jakožto správce podniku stěžovatele, aby jej jmenovaný daňový poradce Ing. Š. ve vztahu k povinnostem správce podniku stěžovatele vůči FÚ v Přerově zastupoval“.

S ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v jeho zrušujícím rozsudku, jimiž je krajský soud vázán, je třeba dále uvést, že „Dle ust. § 338k odst. 6 o. s. ř. ve spojení s ust. § 71 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, je správce podniku ve sporech a v jiných řízeních, v nichž

je povinný účastníkem a které se týkají podniku, oprávněn povinného zastupovat i bez jeho souhlasu; má přitom obdobné postavení jako zástupce účastníka na

základě procesní plné moci. Z citovaných ustanovení vyplývá, že na správce podniku je nutno pohlížet jako na zástupce na základě zákonného zmocnění, a to právě ve věcech, jež se týkají podniku..…… Tato skutečnost dopadá i na daňové řízení, které se podniku povinného zpravidla bude týkat. Nejvyšší správní soud nesdílí názor žalovaného v tom, že správce podniku je oprávněn nikoliv však již povinen daňový subjekt zastupovat. Z citované právní úpravy lze naopak dovodit, že správce podniku v daňovém řízení bude vždy zastupovat povinného, a to i bez jeho souhlasu. V případě nařízení exekuce a ustanovením správce podniku sice povinný neztrácí

způsobilost být daňovým subjektem dle ust. § 6 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě

daní a poplatků), výkon jeho práv a povinností je však omezen tím, že je nevykonává povinný osobně, nýbrž prostřednictvím správce podniku. Per analogiam lze do určité míry postavení a úlohu správce podniku přirovnat např. k postavení insolvenčního správce, disponuje obdobnými právy a povinnostmi jako daňový subjekt, a je nutno na něj takto v daňovém řízení i nahlížet. Daňový subjekt zůstává příjemcem rozhodnutí dle ust. § 32 odst. 2 písm. c) zákona o správě daní a poplatků, současně je nutno zohlednit skutečnost, že v řízení za něj jedná a provádí úkony tento zákonný zástupce – správce podniku dle ust. § 338k odst. 6 o. s. ř. Za situace, kdy je správce podniku oprávněn zastupovat povinného v daňovém řízení i bez jeho souhlasu a činit za něj právní úkony, jej pak nelze vyloučit ani z procesu doručování dle ust. § 17 zákona o správě daní a poplatků. Rovněž nelze vyloučit, aby si osoba, jež je oprávněna jednat za daňový subjekt, zvolila svého zástupce.“ V této souvislosti Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku s poukazem na přípis správce podniku ze dne 21.6.2006 a plnou moc ze dne 25.1.2006 rovněž zdůrazňuje, že k tomu v daném případě došlo.

Krajský soud tedy také s ohledem na znění ust. § 75 s.ř.s. uzavírá, že žalovaný rozhodoval o odvoláních žalobce proti předmětným dodatečným platebním výměrům za situace, kdy nebyly, ač být musely (jak plyne z právních závěrů zrušujícího rozsudku NSS, jimiž je krajský soud vázán), doručeny také tehdejšímu správci podniku žalobce Ing. D. (resp. jeho zástupci Ing. Š.), a to s ohledem na přípis správce podniku ze dne 21.6.2006 a plnou moc ze dne 25.1.2006 udělenou správcem podniku Ing. Š.. Již z tohoto důvodu je tedy řízení před finančními orgány zatíženo podstatným porušením ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, neboť správce podniku žalobce (resp. jeho zástupce na základě plné moci) byl vyloučen z procesu doručování dle ust. § 17 ZSDP.

Toto pochybení totiž nezasáhlo jen do subjektivních veřejných práv správce podniku žalobce, ale také samotného žalobce, který sice zůstává příjemcem rozhodnutí dle ust. § 32 odst. 2 písm. c) ZSDP, ale s ohledem na to, že správce podniku disponuje obdobnými právy a povinnostmi jako daňový subjekt (tj. žalobce) a není dáno jen jeho právo v daňovém řízení žalobce zastupovat, ale jde současně o jeho povinnost, bylo zasaženo i subjektivní veřejné právo žalobce na to, aby v daňovém řízení bylo jednáno se správcem jeho podniku, který je v obdobném postavení jako jeho zákonný zástupce a jedná tedy i v daňovém řízení jeho jménem, přičemž podle § 338i odst. 3 o.s.ř. správce je povinen vykonávat svou funkci s odbornou péčí a odpovídá za škodu, kterou způsobil zaviněným porušením svých

povinností, které mu ukládá zákon nebo které mu uložil soud.

Nad rámec důvodů tohoto rozhodnutí krajský soud dále ve shodě se zrušujícím rozsudkem NSS uvádí k námitkám žalobce, které dle svého obsahu směřují také vůči způsobu stanovení daně z příjmů fyzických osob shora uvedenými platebními výměry za roky 2002 a 2005, že nebyla-li tato rozhodnutí ukládající žalobci zaplatit danou daň předepsaným způsobem zrušena, nelze v žalobě proti rozhodnutím o předepsání penále k těmto dlužným daním úspěšně namítat, že jsou nezákonná proto, že předmětné daňové povinnosti byly stanoveny neoprávněně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.5.2008, č.j. 8 Afs 161/2006-93). Dále ve vztahu k námitce žalobce, že sám příjmy nedisponuje, nelze než shodně s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30.5.2006, č.j. 58 Ca 6/2004-48, uvést, že nesolventnost žalobce jako daňového dlužníka či jeho špatná sociální situace, ať už k ní došlo z jakýchkoliv příčin, nemá vliv na vznik povinnosti zaplatit penále za prodlení se zaplacením daně a nemůže způsobit nezákonnost rozhodnutí o předpisu penále dle § 63 odst. 4 ZSDP. V této souvislosti také krajský soud rovněž odkazuje na závěry zrušujícího rozsudku NSS uvedené rovněž obiter dictum, že penále podle ust. § 63 ZSDP, ve znění do 31. 12. 2006 (od 1. 1. 2007 § 63 ZSDP stanoví úrok z prodlení), představuje určitý druh sankce, kterou je poplatník stižen za to, že neuhradil svoji daňovou povinnost řádně v době, kdy příslušná daňová povinnost byla splatná, tzn. určitým způsobem porušil zákonem stanovenou povinnost. Penále se nevyměřuje, pouze se deklaratorním rozhodnutím – platebním výměrem k určitému datu daňovému dlužníku sděluje jeho výše. Je proto v takovém případě zcela legitimní daňového dlužníka kdykoli popř. opakovaně o tomto předpisu penále vyrozumět (ust. § 63 odst. 4 ZSDP).

Z výše uvedených důvodů tedy krajský soud napadená rozhodnutí žalovaného pro vady řízení spočívající v podstatném porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. bez nařízení jednání zrušil, přičemž současně krajský soud v souladu s § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že se tato věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem vysloveným soudem v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení před krajským soudem i Nejvyšším správním soudem vychází z procesního úspěchu žalobce, kterému tak vůči žalovanému vzniklo právo na náhradu důvodně v řízení vynaložených nákladů (§ 60 odst. 1 s.ř.s. ve spojení s § 110 odst. 2 s.ř.s.). Žalobci tak přísluší vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení vzniklých v souvislosti s řízením před krajským soudem, a to odměna advokátky včetně režijního paušálu podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 6.900,- Kč (2 úkony právní služby – převzetí, žaloba – po 3.150,- Kč – žaloba byla podána proti dvěma rozhodnutím, k tomu dva režijní paušály po 300,- Kč). Spolu s příslušnými soudními poplatky ve výši 4.000,- Kč činí částka za řízení před krajským soudem 10.900,- Kč. Za řízení ve věci kasační stížnosti jde o soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč a dále o odměnu advokátky včetně režijního paušálu ve výši 4.800,- Kč (2 úkony právní služby po 2.100,- Kč – kasační stížnost, písemné podání ve věci samé a 2x 300,- Kč paušál). Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a o.s.ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159, § 160 odst. 1 o.s.ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s. zavázal soud žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení k rukám advokátky, která žalobce v řízení zastupovala.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky. To neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu - v tom případě je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 29. června 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Monika Javorová, v. r. Marcela Jánová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru