Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Af 114/2014 - 36Rozsudek KSOS ze dne 15.03.2016


přidejte vlastní popisek

22Af 114/2014 – 36

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. a JUDr. Miroslavy

Honusové v právní věci žalobce SLOT Group, a.s., se sídlem Jáchymovská 142,

Karlovy Vary, zastoupeného obecnou zmocněnkyní Mgr. T. S., korespondenční

adresa J. 142, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje se

sídlem 28. října 117, Ostrava, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného

ze dne 20.8.2014 č.j. MSK 11910/2014, ve věci místního poplatku,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Český Těšín ze dne 11.12.2013 č.j. MUCT/49612/2013 – platební výměr na místní poplatek za jiná technická herní zařízení (dále jen JTHZ) za období od 1.10.2010 do 31.12.2011.

Žalobce v žalobě namítl, že

1) správní orgány nesprávně posoudily předmět poplatku (str. 3 až 6 žaloby – žalobcova rozsáhlá argumentace k tomu, že by měl být zpoplatněn jen centrální loterní systém, nikoli jednotlivé koncové terminály).

2) Správní orgány nerespektovaly obecnou právní zásadu „v pochybnostech mírněji“, resp. „ve prospěch poplatníka“ (str. 6 až 8 žaloby). 3) Místní poplatek za období do konce roku 2010 nebylo možno vyměřit pro prekluzi. Podle § 12 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném do 31.12.2010 (dále jen zákon o místních poplatcích) bylo možno dlužné částky vyměřit do 3 let od konce kalendářního roku, ve kterém poplatková povinnost vznikla, t.j. zde do konce roku 2013. Na tom nemůže nic změnit ani nová právní úprava obsažená v zákoně č. 280/2009 Sb. (dále jen daňový řád), neboť podle žalobce přechodná ustanovení daňového řádu nedopadají na zákon o místních poplatcích. Napadené rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno až 1.9.2014.

Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. K namítané prekluzi uvedl, že v průběhu lhůty pro vyměření došlo ke změně právní úpravy, s poukazem na § 264 odst. 4 a § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu se lhůta prodloužila do 31.12.2014.

Žalobce v doplnění žaloby doručeném soudu 9.3.2016 poukázal na to, že jeho názor ohledně prekluze byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.7.2015 č.j. 31 Af 59/2014-54.

U jednání žalobce omezil žalobní body tak, že trval jen na bodech 2) a 3), když bod 1) byl již překonán judikaturou.

Žalovaný u jednání setrval na názoru, že nedošlo k prekluzi místního poplatku za období roku 2010, a doplnil argumentaci poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 15.9.2015 sp. zn. Pl.ÚS 18/14 a tím, že přechodná ustanovení zákona č. 281/2009 Sb. ohledně zákona o místních poplatcích jsou ve vztahu obecné úpravy vůči speciální úpravě o běhu lhůt v § 264 odst.4 daňového řádu.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Pokud jde o žalobní body nejen 1), ale i 2), je možno poukázat na již ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS), od níž nemá krajský soud důvod se odchýlit. Vzhledem k tomu, že tyto dva body spolu úzce souvisí, vyjadřuje se krajský soud i k bodu 1), o který žalobce žalobu omezil. Ucelený výklad podal NSS např. v rozsudku ze dne 3.4.2014 č.j. 9 Afs 60/2013-126 (mimochodem ve věci téhož žalobce jako v nyní projednávaném případě) : Úvodem považuje Nejvyšší správní soud za vhodné rekapitulovat alespoň stručně historický vývoj dotčené právní úpravy. Dne 16. 6. 2010 nabyl účinnosti zákon č. 183/2010 Sb., kterým se mění mj. právě zákon o místních poplatcích. Ústavní konformitu přijetí této novely zákona o místních poplatcích posuzoval Ústavní soud, který legislativní proces shledal v souladu se zákonem [viz nález ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12 (39/2013 Sb.)]. Na základě této novely zákona o místních poplatcích mohly obce zavést obecně závaznou vyhláškou nejen (již existující) poplatek za výherní hrací přístroj [§ 2 písm. e) v návaznosti na § 17 odst. 1 zákona o loteriích], ale nově i za tzv. jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí. Právní úprava zavedená zákonem č. 183/2010 Sb. však v praxi vyvolala pochybnosti ohledně definice pojmu jiného technického herního zařízení, a následně polemiku o oprávněnosti obecních úřadů, jakožto správců poplatku, vybírat předmětný místní poplatek za koncové interaktivní videoloterní terminály. Tyto pochybnosti ukončila, s účinností od 14. 10. 2011, novela zákona o loteriích, provedená zákonem č. 300/2011 Sb., která novelizovala nejen zmiňovaný zákon, ale i zákon o místních poplatcích. Nově byl zpřesněn předmět místního poplatku dle ustanovení § 10a tak, že mu podléhal nejen každý povolený výherní hrací přístroj [§ 2 písm. e) zákona o loteriích], ale i každý koncový interaktivní videoloterní terminál [§ 2 písm. l) zákona o loteriích] a každé herní místo lokálního herního systému [§ 2 písm. n) zákona o loteriích]. Do té doby tedy panovala terminologická nekonzistence mezi zákonem o místních poplatcích a zákonem o loteriích, neboť pojem jiné technické herní zařízení nebyl zákonem o loteriích používán. Zákonem č. 458/2011 Sb., o změně zákonů souvisejících se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů, kterým byl novelizován jak zákon o místních poplatcích, tak (částečně i) zákon o loteriích, byl § 10a zákona o místních poplatcích k 31. 12. 2011 zcela derogován. Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku sp. zn. 2 Afs 37/2013 ve vztahu k výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení“ k závěru, že aby bylo možno považovat technické zařízení za tzv. „jiné technické herní zařízení“ ve smyslu zákona o loteriích, musí takové zařízení do určité míry naplnit vlastnosti výherního hracího přístroje obsažené v ustanovení § 17 odst. 1 zákona o loteriích. Tyto vlastnosti však nelze dovozovat pouze z technických parametrů přístroje, nýbrž především z jejich funkce. Hrací přístroje i interaktivní videoloterní terminály je v tomto pojetí nutno považovat za „jiná technické herní zařízení“, a to právě z hlediska poplatkové povinnosti stanovené místní samosprávou. Pro účely zpoplatnění místními poplatky proto není rozhodné, na jakém principu je povolená loterie provozována, ale zda naplňuje vlastnosti výherního hracího přístroje, tj. zda umožňuje hru. Za situace, kdy by za jednotku, z níž se odvádí poplatek, byla považována pouze centrální loterní jednotka, ztratil by posuzovaný místní poplatek fakticky smysl, neboť jednomu poplatku by podléhal nekonečný počet koncových přístrojů videoloterních terminálů. Podobně by daná interpretace kolidovala s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. Pl. ÚS 56/10, publ. pod č. 293/2011 Sb. – N 151/62 SbNU 315). Stěžovatel ve své argumentaci zdůrazňuje především požadavek na kompaktnost herního zařízení, resp. funkční nedělitelnost z hlediska způsobilosti realizovat celý herní proces, kterou koncové videoloterní terminály postrádají. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem v závěru, že technické odlišnosti interaktivního videoloterního terminálu a výherního hracího přístroje nelze zpochybnit. Zdejší soud však již ve své dřívější judikatuře v obdobné věci dospěl k závěru, že tyto odlišnosti nejsou při výkladu příslušných ustanovení zákona o místních poplatcích podstatné: „Interpretace zákona o místních poplatcích nemůže vycházet pouze a jedině ze znalosti technických parametrů. Pokud by byl připuštěn tento postup odporující základním východiskům podoby a interpretace právních norem, právě tehdy by se stávalo dotčené ustanovení nesrozumitelným. Navíc by byl před faktickým smyslem a účelem právní normy upřednostněn technický či odborný parametr, což nelze akceptovat“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 55/2013 – 37). Z pohledu právní kvalifikace interaktivního videoloterního terminálu jako tzv. jiného technického herního zařízení nejsou tudíž technické aspekty herního zařízení určující. Při nalézání obsahu právního pojmu „jiné technické herní zařízení“ je v celkovém společenském kontextu třeba přihlédnout rovněž ke vnímání interaktivních videoloterních terminálů samotnými uživateli. Nejvyšší správní soud v této souvislosti např. v rozsudku ze dne 13. 9. 2013, č. j. 5 Afs 32/2013 – 24, dospěl k závěru, že uživatel (hráč) nevnímá žádný podstatný rozdíl mezi hrou na výherním hracím přístroji či videoloterním terminálu; z jeho pohledu jde o zařízení obdobná, která užívá s úmyslem dosáhnout prostřednictvím sázek co nejvyšší výhry v penězích. Pro tyto uživatele je naprosto okrajové, zda ke generování výhry dochází přímo v daném zařízení (jako je tomu u výherního hracího přístroje), anebo v centrálním loterijním systému (v případě videoloterního terminálu). Stejné jsou i negativní socioekonomické důsledky jejich užívání; v obou případech je pociťují obce, na jejichž území se tato zařízení nacházejí. Tento fakt ostatně zcela jasně potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2315/12. Z pohledu výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení“ je tudíž jeho technická podstata okrajovým kritériem. Technickou povahu sporné otázky výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení“ prokazoval stěžovatel odborným stanoviskem Elektrotechnického zkušebního ústavu a Institutu pro testování a certifikaci, dle kterého je ve shodě s názorem stěžovatele nutné z hlediska techniky herní procesu vnímat centrální jednotku a koncové zařízení jako jeden celek. Nejvyšší správní soud nad rámec shora provedené úvahy o okrajové úloze technických aspektů herních zařízení zdůrazňuje, že posuzování právních otázek je bytostně spjato se soudním rozhodováním a je doménou soudu. Proces poznávání práva směřující k výkladu obsahu právních norem proto nemůže být předmětem dokazování. Stanoviska odborných pracovišť proto nejsou pro soud při výkladu právních pojmů nijak závazná. V této souvislosti poukazoval stěžovatel na povolovací proces videoloterních terminálů, který je vždy vázán na konkrétní povolenou centrální jednotku, a jednotlivé koncové terminály jsou tak povolány pouze s centrální jednotkou jako jeden celek. Je však třeba od sebe odlišovat proces povolení herního zařízení coby administrativního nástroje regulace umístnění zařízení a s tím související rozhodnutí zákonodárce o tom, komu bude tato pravomoc svěřena (povolení Ministerstva financí, vyhlášky obcí), a na straně druhé regulaci ekonomickou uplatňovanou prostřednictvím místního poplatku. Přijatá právní úprava zákona o místních poplatcích měla jednoznačně za cíl z hlediska zpoplatnění postavit sobě na roveň jednotlivá herní zařízení, a reagovat tak na rozmach interaktivních videoloterních terminálů, které do té doby místním poplatkům nepodléhaly, a byly tedy fakticky neregulovatelné. Nelze se ztotožnit ani s dílčími závěry stěžovatele učiněnými na podkladu nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10. Ústavní soud se v citovaném nálezu zabýval výkladem zákona o loteriích, konkrétně potom otázkou, kdo je příslušným k povolování umístění interaktivních videoloterních terminálů. Ústavní soud sice v nálezu konstatoval, že „charakter ILV [interaktivních videoloterijních systémů – pozn. zdejšího soudu] neumožňuje jejich podřazení pod úzkou definici výherního hracího přístroje podle § 17 odst. 1 loterijního zákona, neboť videoloterijní terminály jakožto koncové herní stanice, které jsou součástí širšího a složitějšího systému, jehož jádro je umístěno centrálně, postrádají vlastnost kompaktnosti, kterou vyžaduje definice obsažená v § 17 odst. 1 loterijního zákona.“ Dále však pokračoval: „Avšak nic nebrání tomu, aby byly podřazeny pod širší definici podle § 2 písm. e) loterijního zákona, neboť nepochybně se jedná o zařízení výherním hracím přístrojům podobná a sloužící témuž účelu“. Závěry Ústavního soudu naopak plně konvenují se zde vysloveným závěrem o potřebě postavit pro účely zpoplatnění na roveň výherní hrací

přístroje a videoloterní terminály. Lze proto přijmout závěr, že interaktivní videoloterní terminál lze podřadit pod pojem jiné technické herní zařízení, užitý v ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích. Vytýkal-li stěžovatel krajskému soudu, že užité výkladové metody vedly k výsledku pro stěžovatele nepříznivějšímu, což není v oblasti veřejného práva přípustné (porušení zásady in dubio pro libertate), ani zde mu nelze přisvědčit. Tento princip nelze vykládat natolik široce, že by jakoukoli odlišnou interpretaci právní normy podanou stěžovatelem měly správní orgány zohlednit jakožto dvojí výklad. Krajský soud dospěl principiálně ke stejným závěrům jako Nejvyšší správní soud, přičemž šlo fakticky o nalezení konkrétního významu neurčitého právního pojmu „jiné technické herní zařízení“ užitého v zákoně o místních poplatcích. Aby mohlo dojít ke stěžovatelem tvrzenému pochybení, musel by být výkladu, který zastává Nejvyšší správní soud, postaven rovnocenný konkurenční výklad práva. Stěžovatel postavil výklad pojmu „jiné technické herní zařízení“ na ryze technických vlastnostech hry na interaktivních videoloterních terminálech a zcela odhlédl od smyslu a účelu sporného ustanovení zákona o místních poplatcích, jak je vysvětleno výše. V daném případě se tedy nejedná o souboj dvou rovnocenných výkladů; Nejvyšší správní soud jasně a jednoznačně vyložil, proč výklad zastávaný stěžovatelem postavený na technickém hledisku herního procesu nemůže být rovnocenný, a vysvětlil, z jakého důvodu mají být předmětná herní zařízení zpoplatněna. Stěžovatel na podporu svého názoru o nutnosti aplikovat zásadu in dubio libertate rovněž poukazoval na skutečnost, že stejný pohled na výklad pojmu „jiné technické zařízení“ jako stěžovatel sdílelo rovněž Ministerstvo financí před Ústavním soudem v řízení sp. zn. Pl. ÚS 29/10. Se stěžovatelem lze souhlasit, že v předmětném řízení před Ústavním soudem Ministerstvo financí skutečně pro účely povolování interaktivních hracích terminálů apelovalo na neoddělitelnost koncového terminálu od na něj navázané centrální jednotky. Jak však bylo uvedeno již výše, Ústavní soud se v tomto řízení zaobíral výkladem zákona o loteriích v rámci procesu vydávání povolení k provozování herních zařízení, které je zaměřeno na ochranu jiných veřejných zájmů, nežli řízení o zpoplatnění těchto zařízení. Závěry Ústavního soudu vyslovené v citovaném nálezu je proto v odlišných souvislostech zákona o místních poplatcích nutné používat pouze podpůrně. Za rozhodné pro závěr o existenci více rovnocenných výkladů nelze označit ani poslanecké rozpravy spojené s přijímáním zákonů, ze kterých stěžovatel dovozuje, že pojem „jiné technické herní zařízení“ způsoboval výkladové obtíže. Pro účely výkladu soudu je vždy rozhodné konečné znění příslušné právní normy, se kterým také soud při podání výkladu pracuje. Opakované novelizace a upřesňování terminologie zákona nepřispívají k právní jistotě, avšak v daném případě z nich nelze z výše uvedených důvodů dovodit nezákonnost výše předestřeného výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení“. Lze se ztotožnit se stěžovatelem, že zřejmě i s ohledem na rychlý technologický vývoj v oblasti herních zařízení zvolil zákonodárce pro účely zákona o místních poplatcích pojem „jiné technické herní zařízení“, který není terminologicky zcela určitý, nicméně jak dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 2 Afs 37/2013, vůle a zájem zákonodárce na zpoplatnění interaktivních videoloterních terminálů jsou zcela zřejmé a nepochybné.

Žalobní body 1) a 2) tedy soud vyhodnotil jako nedůvodné.

Pokud jde o žalobní bod 3), krajský soud považuje za vhodné připomenout, že místní poplatky byly a jsou součástí širšího pojmu „daně“ (srov. § 1 zákona č. 337/1992 Sb. – dále jen ZSDP, § 2 odst. 3 daňového řádu), pouze s určitými specifiky (příjmy plynoucí obci, regulace obecně závaznými vyhláškami). V dílčích oblastech, které nebyly výslovně upraveny zákonem o místních poplatcích, se subsidiárně používal daňový procesní předpis (viz § 13 zákona o místních poplatcích). S účinností od 1.1.2011 byl zrušen § 12 zákona o místních poplatcích (lhůta pro vyměření poplatku) a zároveň byl zrušen ZSDP. Zjevným úmyslem zákonodárce bylo celkově sjednotit daňovou správu, o čemž svědčí nejen důvodová zpráva k zákonu č.281/2009 Sb., bod 3, ale také žalovaným zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 15.9.2015 sp. zn. Pl.ÚS 18/14, zejména bod 45. Ze srovnání přechodných ustanovení zákona č.281/2009 Sb. (část osmá, čl. IX, bod 1) a daňového řádu vyplývá podle názoru krajského soudu, v čemž se shoduje s názorem žalovaného, že se jedná o vztah obecného (z. č. 281/2009 Sb.) a speciálního (§ 264 odst. 4 daňového řádu) při řešení otázky lhůt pro stanovení poplatkové povinnosti. Ust. § 264 odst. 4 daňového řádu přitom není omezeno jen na přechod mezi ZSDP a daňovým řádem, jak se mylně domnívá Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku zmiňovaném žalobcem, nýbrž je širší, o čemž svědčí použitá formulace ...(lhůta), která započala podle dosavadních právních předpisů (množné číslo).

Z toho pro daný případ vyplývá, že lhůta pro stanovení poplatku za období od 1.10.2010 do 31.12.2010 (splatný do 31.12.2010) byla do 31.12.2013, přičemž v posledních 12 měsících před uplynutím dosavadní lhůty došlo k oznámení rozhodnutí o stanovení daně (platební výměr ze dne 11.12.2013), čímž se v souladu s § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu prodloužila lhůta o 1 rok, tj. do 31.12.2014. Námitka prekluze tedy není důvodná.

Soud proto zamítl žalobu jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s.ř.s.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 15. března 2016

JUDr. Monika Javorová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru