Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 Af 106/2012 - 38Rozsudek KSOS ze dne 05.06.2014


přidejte vlastní popisek

22Af 106/2012 – 38

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. v právní věci žalobce NARCIS NOVA s.r.o. „v likvidaci“, se sídlem v Ostravě-Porubě, Havlíčkovo nám. 6171/12, zastoupeného JUDr. Růženou Vojtovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října 10, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 31, o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 9.8.2012 č.j. 3896/12-1500-801323 a č.j. 3897/12-1500-801323, ve věcech zřízení zástavního práva a exekučního příkazu,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 9.8.2012 č.j. 3896/12-1500-801323 a č.j. 3897/12-1500-801323 se zrušují a věci se vracejí žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15.600,- Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Růženy Vojtové, advokátky se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října 10.

Odůvodnění:

Podanými žalobami se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě (jehož působnost přešla s účinností od 1.1.2013 dle § 19 odst. 1 a § 20 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, v platném znění na Odvolací finanční ředitelství – dále jen „žalovaný“) ze dne 9.8.2012 č.j. 3896/12-1500-801323 a č.j. 3897/12-1500-801323, jimiž byla zamítnuta odvolání žalobce a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava III, a to rozhodnutí ze dne 29.2.2012 č.j. 42981/12/390940801110 o zřízení zástavního práva a rozhodnutí z téhož dne č.j. 39924/12/390940801110 ve věci exekučního příkazu na prodej nemovitosti.

V podaných žalobách žalobce namítl, že podkladová rozhodnutí uvedená v obou rozhodnutích správního orgánu I. stupně pod položkami 1 – 71 výkazu nedoplatků mu nebyla doručena a nemohou být proto pravomocná ani vykonatelná a podkladová rozhodnutí uvedená pod položkami 72 – 78, resp. 71 – 77, jimiž se účtuje daňové penále za prodlení s úhradou závazků vyplývajících z rozhodnutí pod položkami 1 – 71 se týkají neexistujícího prodlení, a proto jsou nicotná. Žalobce dále uvedl, že již v odvoláních upozorňoval žalovaného, že zřízení zástavního práva a vydání exekučního příkazu předcházela neregulérní daňová kontrola, při níž bylo jednáno s neoprávněnou osobou, písemnosti byly doručovány na nesprávné adresy, nebyla respektována oznámená doručovací adresa a při pochybnostech o tom, kdo je oprávněn jménem společnosti jednat, nebyla využita možnost ustanovení zástupce daňovému subjektu. Výměry na jednotlivé daňové nedoplatky žalobce neobdržel, nemohl se tak proti nim odvolat a uplatnit své námitky. Žalovaný ve svém rozhodnutí námitky o nevykonatelnosti a nedoručení podkladových rozhodnutí nijak neřešil a nevyvrátil tvrzení žalobce, že podkladové výměry nedoplatků nebyly žalobci doručeny. Žalovaný má za to, že se v těchto případech uplatní zásada presumpce platnosti a správnosti správních aktů, díky níž se na správní akty hledí jako na existující, platné, správné a právně závazné až do doby, než budou případně pravomocně zrušeny nebo nahrazeny. Jinou argumentaci neuvádí. Žalobce s tímto názorem nesouhlasí, kdy předmětem sporu je, zda jsou splněny formální podmínky pro zajištění neuhrazené daně formou zřízení zástavního práva, resp. podmínky pro povolení daňové exekuce. K přezkoumání splnění těchto podmínek slouží řízení o odvolání a otázka vykonatelnosti rozhodnutí je základní podmínkou jak pro zřízení zástavního práva, tak pro exekuci. Proto je třeba se jí v odvolacím řízení zabývat, což však žalovaný neučinil.

Žalovaný ve vyjádřeních k žalobám uvedl odkaz na odůvodnění napadených rozhodnutí, kdy má za to, že se odpovídajícím způsobem vypořádal se všemi relevantními odvolacími námitkami. V rámci vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva, resp. exekučního příkazu, správní orgán zkoumá pouze to, zda je dán exekuční titul. Podle žalovaného byla odvolací námitka žalobce spočívající v tvrzení, že podkladová rozhodnutí uvedená pod položkami 1 – 71 mu nebyla doručena, formulována jen ryze obecně, přičemž z navazujících tvrzení ani z obsahu daňového spisu nevyplývaly žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že je důvodná. Jiná tvrzení, jimiž by byla zpochybňována vykonatelnost jednotlivých položek daňového nedoplatku, žalobce neuvedl. V intencích žalobcových odvolacích námitek se žalovaný věnoval také tomu, zda u některých z podkladových rozhodnutí nemohou být naplněny předpoklady pro postup dle ust. § 105 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, v platném znění (dále jen daňový řád), jež by mohl vést k prohlášení jejich nicotnosti a takovou skutečnost neshledal. Věcnými námitkami se v rámci odvolacího řízení zabývat nemohl. Žalovaný navrhl zamítnutí žalob.

Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.) a v souladu s dispoziční zásadou (§ 75 odst. 2 věta první s.ř.s.) byl vázán žalobními body obsaženými v žalobě.

Z obsahu správních spisů krajský soud zjistil, že v podaných odvoláních proti prvostupňovým rozhodnutím žalobce namítl stejnou skutečnost jako v následně podaných správních žalobách, a sice že podkladová rozhodnutí uvedená v prvostupňových rozhodnutích pod položkami 1 – 71 mu nebyla doručena a nemohou tak být ani pravomocná ani vykonatelná. Rozhodnutí pod položkami 72 – 78, jimiž se mu účtuje daňové penále za prodlení s úhradou závazků z rozhodnutí pod položkami 1 – 71, jsou pak v důsledku této skutečnosti nicotnými rozhodnutími. V těchto skutečnostech shledává žalobce nesplnění podmínek pro zřízení zástavního práva a pro nařízení exekuce.

V odůvodnění napadených rozhodnutí na str. 4 – 5 žalovaný obšírně zmínil význam zásady presumpce platnosti a správnosti správních aktů s tím, že přezkum jejich zákonnosti či postupů, které jejich vydání předcházely, je možný prostřednictvím opravných a dozorčích prostředků zakotvených v daňovém řádu, případně za splnění zákonných podmínek též v rámci přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví. Pokud však nebyla excesivnost postupu správce daně autoritativně osvědčena žádným takovým postupem, uplatňuje se zásada presumpce platnosti a správnosti správního aktu. Následně v návaznosti na uvedené žalovaný konstatoval, že podkladová rozhodnutí uvedená pod položkami 1 – 78 jsou pravomocná a vykonatelná a měl-li žalobce za to, že tato rozhodnutí byla vydána v rozporu se zákonem, bylo na něm, aby využil možnosti opravných a dozorčích prostředků. Veškeré odvolací námitky brojí proti zákonnosti podkladových rozhodnutí i proti zákonnosti postupu správce daně při provádění daňové kontroly. V rámci přezkumu rozhodnutí o zřízení zástavního práva, resp. vydání exekučního příkazu, se však odvolací orgán nemůže zabývat přezkumem zákonnosti těchto rozhodnutí.

Podle ust. § 176 odst. 1 písm. b) daňového řádu exekučním titulem je vykonatelné rozhodnutí, kterým je stanoveno peněžité plnění.

Podle ust. § 103 odst. 1 a 2 daňového řádu rozhodnutí, které je účinné a proti kterému se nelze odvolat, je v právní moci. Rozhodnutí, které je účinné, je vykonatelné, jestliže se proti němu nelze odvolat, nebo jestliže odvolání nemá odkladný účinek, a uplynula-li lhůta k plnění, pokud byla stanovena.

Podle ust. § 101 odst. 3 daňového řádu příjemcem rozhodnutí je ten, komu je rozhodnutím ukládána povinnost nebo přiznáváno právo anebo prohlášeno právo nebo povinnost stanovená zákonem.

Podle ust. § 101 odst. 5 věty druhé daňového řádu vůči příjemci je rozhodnutí účinné okamžikem jeho oznámení.

Podle ust. § 101 odst. 6 daňového řádu oznámením rozhodnutí se pro účely tohoto zákona rozumí doručení rozhodnutí nebo jiný zaprotokolovaný způsob seznámení příjemce s obsahem rozhodnutí.

Zásadní otázkou v posuzované věci je, zda se žalovaný v napadených rozhodnutích náležitě vypořádal s odvolací námitkou, kterou žalobce zpochybnil vykonatelnost exekučních titulů uvedených pod položkami 1 – 71 v prvostupňových rozhodnutích v důsledku toho, že mu tato rozhodnutí nebyla doručena. Úvodem je třeba zdůraznit, že mezi řízením exekučním a řízením, v němž byla povinnost k plnění uložena, je neprostupná hranice, a proto správnímu orgánu v exekučním řízení nepřísluší přezkoumávat, zda plnění je uloženo po právu či nikoliv, zda v řízení předcházejícímu jeho vydání nedošlo k vadám, které mohly ovlivnit správnost titulu apod. Lze proto dát žalovanému za pravdu, že takové tvrzené nedostatky nemohl posuzovat a odstraňovat ani on, ani správní orgán I. stupně, neboť mohly být uplatněny pouze v řízení, jež vedlo ke vzniku exekučního titulu. Jinou otázkou však je otázka vykonatelnosti rozhodnutí. Vykonatelnost rozhodnutí je nezbytným předpokladem nařízení exekuce či jiných úkonů v rámci exekučního řízení. Vykonatelností se přitom rozumí možnost realizace rozhodnutí na základě použití mocenských prostředků státního donucení a lze ji označit za obecnou vlastnost všech rozhodnutí. Vykonatelnost rozhodnutí má svou formální a materiální stránku, přičemž z pohledu posuzované věci je zásadní vykonatelnost formální. Formální vykonatelnost je v daňovém řádu upravena v § 103 tohoto zákona, a to tak, že rozhodnutí je vykonatelné za kumulativního splnění několika předpokladů. Musí jít o rozhodnutí účinné, proti kterému se již nelze odvolat (případně proti němu není odvolání přípustné) a uplynula lhůta k plnění stanovená v rozhodnutí. V posuzované věci s ohledem na žalobní a předtím také odvolací tvrzení žalobce, že mu podkladová rozhodnutí představující dle správních orgánů exekuční titul nebyla doručena, je nezbytné zmínit ust. § 101 odst. 5 daňového řádu, podle kterého je rozhodnutí vůči příjemci účinné okamžikem jeho oznámení. Povinnost oznámit rozhodnutí příjemci je nepominutelným předpokladem toho, aby vůbec mohly nastat účinky práv a povinností, o nichž bylo rozhodováno vůči konkrétním osobám a okamžik účinnosti rozhodnutí je vázán na oznámení rozhodnutí jeho příjemci. Preferovaným způsobem oznámení ve smyslu ust. § 101 odst. 6 daňového řádu je pak doručení rozhodnutí, čímž je doručení stejnopisu písemného vyhotovení jeho příjemci s předpokladem, že jej převezme a seznámí se s jeho obsahem. Tento předpoklad bude naplněn, také tehdy, bude-li za splnění zákonných podmínek doručeno fikcí. Doložení oznámení rozhodnutí je věcí správce daně buďto prokázáním doručení (§ 51 daňového řádu) nebo jiným zaprotokolovaným způsobem. Oznámení vlastních písemností je současně vymezeno jako základní povinnost správce daně při dokazování, jak vyplývá z ust. § 92 odst. 5 písm. a) daňového řádu.

Na základě shora uvedeného lze považovat za zcela odůvodněnou žalobní námitku, že se žalovaný v napadených rozhodnutích s odvolací námitkou zpochybnění vykonatelnosti označených podkladových rozhodnutí řádným způsobem nevypořádal. Lze dokonce uvést, že se s ní žalovaný nevypořádal vůbec, neboť jeho argumentace zásadou presumpce platnosti a správnosti správních aktů je zcela nepřípadná. Obecně zásada presumpce správnosti vydaných správních aktů může mít v rámci exekučního řízení své místo ve vztahu k věcným námitkám, které zpochybňují správnost a zákonnost exekučních titulů, které již nepřísluší v rámci exekučního řízení správním orgánům posuzovat, jak již bylo uvedeno výše. Otázka vykonatelnosti rozhodnutí, jež jsou považována za exekuční tituly, je však otázkou, kterou se k námitce povinného exekuční správní orgán zabývat musí. Už z ust. § 176 odst. 1 písm. b) daňového řádu je dovoditelné, že exekučním titulem může být jen takové rozhodnutí, které je vykonatelné. Vykonatelnost rozhodnutí, jak již bylo shora rozvedeno, se v právní úpravě obsažené v § 101 a 103 daňového řádu váže k podmínce účinnosti rozhodnutí a tedy fakticky k podmínce řádného doručení rozhodnutí. Námitka, že podkladová rozhodnutí představující exekuční tituly nebyla žalobci doručena, je proto námitkou, kterou je nutno přezkoumat na základě obsahu správního spisu správního orgánu I. stupně, kdy je třeba vyhodnotit způsob doručení podkladových rozhodnutí včetně doručenek či jiných dokladů o jejich řádném doručení. Tato povinnost správce daně kromě úpravy obsažené v daňovém řádu v oddílu 5. hlavy V. upravujícím vymáhání daní, má svůj výraz také v hlavě IV. dílu 3. daňového řádu upravujícím průběh řízení, kde je v § 92 odst. 5 písm. a) stanoveno oznámení vlastních písemností jako jedna ze základních důkazních povinností správce daně. Jelikož žalovaný v posuzované věci ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím způsobem požadovaným daňovým řádem nepostupoval a důvodnost odvolací námitky zpochybňující vykonatelnost podkladových rozhodnutí v důsledku jejich nedoručení žalobci nevypořádal, zatížil obě rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Pro úplnost krajský soud zmiňuje, že žalovaným ve vyjádřeních k žalobě uvedený názor, že tato odvolací námitka byla žalobcem formulována zcela obecně, a proto vykonatelnost nebyla relevantně zpochybněna, je zcela nepřípadný. Krajský soud má naopak za to, že tvrzení negativní skutečnosti, že podkladová rozhodnutí nebyla žalobci doručena, je zcela dostačující k tomu, aby se žalovaný důvodností takového tvrzení zabýval, když jakákoliv bližší specifikace ze strany daňového subjektu je nejen nadbytečná, ale pravděpodobně také nemožná.

Žalobní námitkou, že podkladová rozhodnutí pod položkami 72 – 78 jsou nicotná, se krajský soud nezabýval, neboť důvodnost této námitky je odvislá od posouzení odvolací námitky, zda byla podkladová rozhodnutí pod čísly 1 – 71 žalobci doručena, s níž se bude muset žalovaný vypořádat v dalším řízení.

Na základě shora uvedeného krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil podle ust. § 76 odst. 1 s.ř.s. pro vady řízení spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.). Současně krajský soud věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Při novém projednání věci je žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť procesně úspěšnému žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly zaplacením soudních poplatků v celkové výši 6.000,- Kč a dále v souvislosti s právním zastoupením, a to za 4 úkony právní služby po 2.100,- Kč a 4x režijní paušál po 300,- Kč, tj. celkem 9.600,- Kč (ust. § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění). Celková částka náhrady nákladů řízení tak činí 15.600,- Kč. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen o.s.ř.) týkající se nabytí právní moci rozhodnutí, stanovil soud žalovanému k plnění lhůtu 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (ust. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159 a § 168 o.s.ř.). Podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. za použití ust. § 64 s.ř.s. zavázal soud žalovaného zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokátky, která žalobce v řízení zastupovala.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 5. června 2014

JUDr. Monika Javorová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru