Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 A 7/2013 - 90Rozsudek KSOS ze dne 25.09.2014

Prejudikatura

1 As 16/2008 - 48

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 As 266/2014

přidejte vlastní popisek

22 A 7/2013 – 90

(22 A 104/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu

Mgr. Jiřího Gottwalda a soudkyň JUDr. Moniky Javorové a JUDr. Miroslavy Honusové

v právní věci žalobce Občanské sdružení Střítež – za zdravé přírodní prostředí se

sídlem Střítež 249, v řízení zastoupeného JUDr. Karlem Bockem, advokátem se

sídlem Frýdek-Místek, Na Poříčí 1199, proti žalovanému Krajskému úřadu

Moravskoslezského kraje se sídlem Ostrava, 28. října 117, za účasti osob

zúčastněných na řízení I) Hyundai Motor Manufacturing Czech s.r.o. se sídlem

Nižní Lhoty 700, v řízení zastoupeného Mgr. Lukášem Mokrým, advokátem se sídlem

Ostrava, Sokola Tůmy 16, II) Obce Hnojník se sídlem Hnojník 22, III) M. K.,, IV) Š.

H., V) M. H., a VI) Obce Střítež se sídlem Střítež 118, v řízení zastoupené JUDr.

Karlem Bockem, advokátem se sídlem Frýdek-Místek, Na Poříčí 1199, o žalobě proti

rozhodnutí žalovaného ze dne 19.4.2011 č.j. MSK 67748/2011, ve věci umístění

stavby a stavebního povolení,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 19.4.2011

č.j. MSK 67748/2011 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku

8.642,90 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Karla Bocka,

advokáta se sídlem Frýdek-Místek, Na Poříčí 1199.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

A.

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo částečně změněno a částečně potvrzeno rozhodnutí Obecního úřadu Dobrá (dále jen „stavební úřad“) ze dne 9.2.2011 č.j. 462/2010-328, 464/2010-330/Si, kterým byla umístěna a povolena přístavba „HMMC, sekce 5 Převodovkárna, SO 520 Převodovkárna II“ na pozemcích parc. č. 231/3, 70/4, 70/5, st. 218 v k.ú. Nižní Lhoty a parc. č. 864/1, st. 613 v k.ú. Nošovice.

Podstata žalobcovy argumentace spočívá obsáhlé, značně nepřehledné a různě opakované argumentaci shrnuté níže soudem do 16 žalobních bodů (části E. – T. tohoto odůvodnění).

Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby, kdy se obsáhle vyjadřuje k jednotlivým žalobním bodům.

Osoba zúčastněná na řízení I) (stavebník) navrhuje zamítnutí žaloby, kdy se taktéž obsáhle vyjadřuje k jednotlivým žalobním bodům.

K žalobě se dále vyjádřila osoba zúčastněná na řízení III) – M. K., která uvedla, že uplatněné žalobní body jsou důsledkem nedostatečné kvalifikace pracovníků správního orgánu I. stupně, když v řízení nebyly udělány ani základní prvotní úkony, který být udělány měly. Zdůraznila nedostatky zápisu provedeného správním orgánem I. stupně i zamítnutý návrh na atrakci věci žalovaným.

Osoba zúčastněná na řízení VI) – Obec Střítež se připojila k žalobní argumentaci.

Ostatní osoby zúčastněné na řízení se k žalobě nevyjádřily. Dále soud pro přehlednost dělí odůvodnění tohoto rozsudku dle jednotlivých žalobních bodů, na tomto místě toliko úvodem konstatuje, že přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

B.

Před vypořádáním žalobních bodů se však krajský soud zabýval námitkou stavebníka, že žalobce není ve smyslu § 65 s.ř.s. legitimován k podání žaloby, když ani netvrdí, že by postupem správních orgánů byl zkrácen na svých právech. Skutečnost, že byl účastníkem správního řízení, podle stavebníka automaticky nezakládá jeho oprávnění k podání žaloby.

K této námitce lze jen odkázat na bohatou, dlouhodobou a konstantní judikaturu soudů rozhodujících ve správním soudnictví (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18.4.2014 č.j. 4 As 157/2013-33, Sb. NSS č. 3060/2014, ze dne 4.11.2014 č.j. 2 As 46/2014-79, a již i usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23.3.2005 č.j. 6 A 25/2002-42, Sb. NSS č. 906/2006, vše www.nssoud.cz), že posouzení otázky, zda byl žalobce skutečně dotčen napadeným rozhodnutím na svých právech, není otázkou aktivní procesní legitimace (jejíž nedostatek by byl důvodem k odmítnutí žaloby), ale otázkou důvodnosti žaloby. Případný závěr o tom, že k dotčení žalobcových práv nedošlo, je tak případným důvodem k zamítnutí, nikoli odmítnutí žaloby.

Krajský soud proto uzavírá, že žalobce je aktivně procesně legitimován k podání žaloby, měl-li být a byl účastníkem předcházejícího správního řízení.

V posuzované věci je evidentní, že žalobce byl správními orgány pojat do okruhu účastníků řízení. Zbývá zodpovědět otázku, zda tímto účastníkem řízení měl být žalobce i podle zákona a jaký okruh námitek mu v tomto řízení svědčil.

Účastenství v řízení je v obecné rovině pro všechna správní řízení upraveno v § 27 správního řádu. Uvedené ustanovení rozlišuje tři skupiny účastníků řízení, a to účastníky ve věci (hlavní či přímé dle § 27 odst. 1 správního řádu), dotčené účastníky (vedlejší či nepřímé dle § 27 odst. 2 správního řádu) a účastníky řízení, kterým takové postavení přiznává zvláštní zákon (§ 27 odst. 3 správního řádu).

Posledně jmenování účastníci mají v zásadě procesní postavení účastníků vedlejších, nestanoví-li zvláštní zákon, že mají postavení účastníků hlavních.

Ve smyslu § 27 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tak do řízení mohou vedle hlavních a vedlejších účastníků vymezených správním řádem vstoupit i další osoby, kterým by jinak účastenství dle správního řádu nesvědčilo. Může ale také jít o případy, kdy zvláštní zákon z obecné úpravy účastenství nevychází a vymezí si okruh účastníků zcela samostatně. V takové situac ise ustanovení odstavců 1 a 2 § 27 správního řádu vůbec nepoužijí.

Není pochyb o tom, že takovým zvláštním zákonem je v otázce účastenství vůči správnímu řádu právě stavební zákon. Taxativní výčet účastníků územního či stavebního řízení bude mít v daném případě přednost před obecnou úpravou účastenství obsaženou ve správním řádu.

Podle § 85 odst. 1 stavebního zákona účastníky územního řízení jsou

a) žadatel,

b) obec, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn.

Podle § 85 odst. 2 stavebního zákona účastníky územního řízení dále jsou

a) vlastník pozemku nebo stavby, na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn, není-li sám žadatelem, nebo ten, kdo má jiné věcné právo k tomuto pozemku nebo stavbě, nejde-li o případ uvedený v písmenu d),

b) osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno,

c) osoby, o kterých tak stanoví zvláštní právní předpis,

d) společenství vlastníků jednotek podle zvláštního právního předpisu; v případě, že společenství vlastníků jednotek podle zvláštního právního předpisu nemá právní subjektivitu, vlastník, jehož spoluvlastnický podíl na společných částech domu činí více než jednu polovinu.

Podle § 109 odst. 1 stavebního zákona účastníkem stavebního řízení je

a) stavebník,

b) vlastník stavby, na níž má být provedena změna či udržovací práce, není-li stavebníkem, nejde-li o případ uvedený v písmenu g),

c) vlastník pozemku, na kterém má být stavba prováděna, není-li stavebníkem,

d) vlastník stavby na pozemku, na kterém má být stavba prováděna, a ten, kdo má k tomuto pozemku nebo stavbě právo odpovídající věcnému břemenu, mohou-li být jejich práva navrhovanou stavbou přímo dotčena,

e) vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo navrhovanou stavbou přímo dotčeno,

f) ten, kdo má k sousednímu pozemku právo odpovídající věcnému břemenu, může-li být toto právo navrhovanou stavbou přímo dotčeno,

g) společenství vlastníků jednotek podle zvláštního právního předpisu ve stavebním řízení, které se týká domu nebo společných částí domu anebo pozemku; v případě, že společenství vlastníků jednotek podle zvláštního právního předpisu nemá právní subjektivitu, vlastník, jehož spoluvlastnický podíl na společných částech domu činí více než jednu polovinu.

Legislativní technika uzavřeného (tzv. taxativního) výčtu účastníků řízení, která je použita ve stavebním zákoně, má za následek vyloučení obecných norem upravujících účastenství v řízení (§ 27 odst. 1 a 2 správního řádu), sama o sobě však neřeší situaci, kdy vedle této zvláštní úpravy existuje ještě jiná zákonná úprava, která za vymezených podmínek přiznává účastenství i dalším osobám. Jinými slovy, pouhé užití taxativního výčtu v § 85 a § 109 stavebního zákona nestačí k vyloučení jiné speciální úpravy.

Žalobce podle podání obsažených ve správním spise dovozuje své účastenství z ust. § 23 odst. 10 zák. č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákona o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o EIA“).

Podle uvedeného ustanovení občanské sdružení nebo obecně prospěšná společnost, jejichž předmětem činnosti je ochrana životního prostředí, veřejného zdraví nebo kulturních památek, nebo obec dotčená záměrem, pokud podaly ve lhůtách stanovených tímto zákonem písemné vyjádření k dokumentaci nebo posudku, se mohou žalobou z důvodu porušení tohoto zákona domáhat zrušení navazujícího rozhodnutí vydaného v řízení podle zvláštních právních předpisů, postupem podle soudního řádu správního. Odkladný účinek žaloby je vyloučen.

V posuzované věci z obsahu správních spisů vyplývá, že žalobce jako občanské sdružení podal písemné vyjádření v procesu posuzování vlivů na životní prostředí a tohoto procesu se aktivně účastnil.

Je proto třeba konstatovat, že v posuzované věci tu vedle sebe stojí hned dvě právní úpravy, a to § 85 a § 109 stavebního zákona (na straně jedné) a § 23 odst. 1 zákona o EIA (na straně druhé), které jsou vůči správnímu řádu úpravami zvláštními. V popsané situaci je při určování okruhu účastníků nutné hodnotit vzájemný vztah obou úprav. Jejich normy mohou existovat vedle sebe bez jakéhokoliv konfliktu, případně mezi nim imůže existovat i vztah obecného a zvláštního.

Problematický není vzájemný poměr ust. § 85 stavebního zákona (účastenstv ív územním řízení) a ust. § 23 odst. 10 zákona o EIA, neboť § 85 odst. 2 písm. c) stavebního zákona výslovně za účastníka územního řízení označuje toho, komu účastenství přiznává zvláštní zákon, jímž je v tomto případě právě zákon o EIA.

Natolik jednoznačná situace však nepanuje ohledně vzájemného vztahu § 109 stavebního zákona (který výslovný odkaz na účastenství přiznané zvláštním zákonem neobsahuje) a § 23 odst. 10 zákona o EIA.

V daném případě jsou naplněny hypotézy jak § 23 odst. 10 zákona o EIA, tak § 109 stavebního zákona. I když jejich dispozice nevedou ke stejnému výsledku, nedostávají se ani do zřejmého střetu [na rozdíl např. od § 14 odst. 1 zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon), nebo od § 55 odst. 1 zákona č. 185/2001, o odpadech]. Oba předpisy je proto možné uplatnit současně a není třeba zkoumat jejich vzájemný vztah.

Ustanovení § 109 stavebního zákona vymezuje okruh účastníků, který bude dán u každého stavebního řízení. Tento okruh účastníků bude za splnění hypotézy § 23 odst. 10 zákona o EIA v těch řízeních, v nichž proběhl proces EIA, jehož se účastnila občanská sdružení, jejichž předmětem činnosti je ochrana životního prostředí, veřejného zdraví nebo kulturních památek.

Vyslovený závěr ostatně potvrzuje nejen dlouhodobá konstantní judikatura soudů rozhodujících ve správním soudnictví (z poslední doby nutno připomenout usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19.8.2014 č.j. 1 As 176/2012-130, www.nssoud.cz), ale i dosavadní vývoj právní úpravy. V období do 31.6.1998 starý stavební zákon (zák. č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů) v ustanoveních, která se týkala účastníků územního řízení a stavebního řízení, výslovně na účastenství osob, kterým toto postavení přiznává zvláštní zákon, nereagoval. Zákonem č. 83/1998 Sb., kterým byl starý stavební zákon novelizován, bylo jak do ustanovení § 34, tak do ustanovení § 59 doplněno výslovné ustanovení, že jejich účastníky jsou „další osoby, kterým zvláštní zákon toto oprávnění přiznává“.

Obdobně byl zákonem č. 350/2012 Sb. s účinností k 1.1.2013 doplněn v (novém) stavebním zákoně okruh účastníků stavebního řízení io„osoby, o kterých tak stanoví zvláštní právní předpis“. Důvodová zpráva (srov. digitální repozitář, PSP ČR, VI. volební období, PS, tisk č. 573, dostupný na www.psp.cz) k novelizaci § 109 stavebního zákona uvádí: „Upřesňuje se, že účastníkem stavebního řízení se stává také osoba, o které tak stanoví zvláštní právní předpis. Nejčastěji se jedná o občanské sdružení, kterým toto postavení za určitých podmínek přiznává § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a § 23 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Podmínkou účastenství podle stavebního zákona je dotčení veřejných zájmů podle zvláštních právních předpisů, pokud nebylo o dotčení v plném rozsahu rozhodnuto v územním rozhodnutí.“

Zákonodárce si byl při zařazení výslovných ustanovení o účastenství občanských sdružení do § 34 a 59 starého stavebního i do § 109 (nového) stavebního zákona, vědom toho, že jejich účastenství vyplývá ze zvláštního předpisu. Účelem shora popsaných legislativních změn nebylo rozšíření okruhu účastníků územních, případně stavebních řízení, ale spíš posílení právní jistoty těchto osob jakož i posílení informační kvality příslušných právních norem. Skutečnost, že po dobu 6 let byl v § 109 stavebního zákona odkaz na osoby, jejich účastenství zakládá zvláštní zákon, vypuštěn, tak nemá kromě oslabení právní jistoty a informační kvality příslušné normy žádné jiné dopady.

Je třeba mít na paměti, že smyslem zapojení občanských sdružení do rozhodování orgánů veřejné správy je umožnění kvalifikované účasti veřejnosti v procesech, které se týkají životního prostředí a veřejného zdraví. V této souvislosti lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 30.5.2014 sp. zn. I. ÚS 59/14 – všechny nálezy Ústavního soudu jsou dostupné na nalus.usoud.cz, ve kterém Ústavní soud připomenul, že také judikatura Ústavního soudu prošla ve vztahu k problematice aktivní legitimace občanských sdružení ve věcech, v nichž je obsažen aspekt základního práva na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny, podle něhož má každý právo na příznivé životní prostředí), určitým vývojem. Od konstatování, že práva vztahující se k životnímu prostředí přísluší jen osobám fyzickým [usnesení ze dne 6.1.1998, sp. zn. I. ÚS 282/97 (U 2/10 SbNU 339)] dospěl Ústavní soud k závěru, že „… v demokratickém právním státě je životní prostředí hodnotou, jejíž ochrana má být realizována za aktivní participace všech složek občanské společnosti, včetně občanských sdružení a nevládních organizací, které mají povahu právnických osob. Diskurs v rámci otevřené společnosti, realizovaný případně též právními prostředky a v řízení před soudy, je pak účinnou zárukou ochrany přírodního bohatství státu (čl. 7 Ústavy)." (usnesení ze dne 28.6.2005 sp. zn. I. ÚS 486/04). V dalších rozhodnutích se pak Ústavní soud přihlásil k postulátu interpretace vnitrostátních norem, dotýkajících se životního prostředí, v souladu s Aarhuskou úmluvou. Kromě nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/07 tak učinil též v nálezu ve věc isp. zn. IV. ÚS 2239/07, podle něhož má výklad konformní s Aarhuskou úmluvou v případě interpretačních alternativ přednost.

Výklad, ke kterému tedy shora soud dospěl, je v souladu s výše uvedenými principy, neboť otevírá prostor pro účastenství občanských sdružení dle § 23 odst. 10 zák. o EIA nejen v řízeních podle stavebního zákona, ale i v dalších správních řízeních vedených podle jiných právních předpisů, ledaže by to bylo těmito předpisy jednoznačně vyloučeno.

V této souvislosti zbývá zodpovědět otázku, a jsou územní a stavební řízení řízeními navazujícími na proces posuzování vlivů na životní prostředí.

Dle § 90 stavebního zákona v územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu

a) s vydanou územně plánovací dokumentací,

b) s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území,

c) s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území,

d) s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu,

e) s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů), popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení.

4) například zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 62/1988 Sb., o geologických pracích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Z uvedeného vyplývá, že územnímu řízení přísluší řešit soulad záměru se zákony na ochranu životního prostředí a na ochranu veřejného zdraví, pročež krajský soud uzavírá, že územní řízení je řízením navazujícím na proces posuzování vlivů na životní prostředí.

Co do stavebního řízení ust. § 110 odst. 2 písm. d) stavebního zákona normuje, že k žádosti stavebník připojí závazná stanoviska, popřípadě stanoviska nebo jiné doklady vyžadované zvláštními právními předpisy) [poznámka 4) byla citována již shora – pozn. soudu], pokud je stavebník obstaral předem.

Na to navazuje § 111 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, podle nichž stavební úřad přezkoumá podanou žádost a připojené podklady z toho hlediska, zda stavbu lze podle nich provést, a ověří zejména, zda předložené podklady vyhovují požadavkům uplatněným dotčenými orgány.

Podle § 111 odst. 2 stavebního zákona stavební úřad ověří rovněž účinky budoucího užívání stavby.

Konečně podle § 115 odst. 1 stavebního zákona ve stavebním povolení stavební úřad stanoví podmínky pro provedení stavby, a pokud je to třeba, i pro její užívání, a rozhodne o námitkách účastníků řízení. Podmínkami zabezpečí ochranu veřejných zájmů (…)

Z uvedeného vyplývá, že veřejné zájmy na ochranu životního prostředí a na ochranu veřejného zdraví jsou chráněny i v řízení stavebním, tzn. i stavební řízení je řízením, které v posloupnosti všech jednotlivých řízení navazuje na proces posuzování vlivů na životní prostředí.

C.

Situace v nyní posuzované věci se však dále komplikuje skutečností, že pro provoz hotové stavby byla vydána i změna č. 4 integrovaného povolení podle zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a o omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákona o integrované prevenci), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o IPPC“).

Je proto nutno zodpovědět otázku, v jakém vzájemném vztahu jsou řízení podle zákona o IPPC a stavební řízení co do ochrany životního prostředí a ochrany veřejného zdraví.

Podle § 13 odst. 2 zákona o IPPC pokud po projednání žádosti úřad zjistí, že záměr provozovatele zařízení uvedený v jeho žádosti nesplňuje požadavky tohoto zákona a zvláštních právních předpisů) nebo že závazné podmínky navržené pro provoz zařízení jsou z technických důvodů nesplnitelné, žádost o vydání integrovaného povolení zamítne.

6) Například zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (zákon o odpadech), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 13 odst. 3 písm. d) a e) zákona o IPPC nejsou-li dány důvody pro zamítnutí žádosti podle odstavce 2, úřad na podkladě výsledků projednání žádosti vydá integrované povolení, které kromě obecných náležitostí stanovených správním řádem obsahuje:

d) podmínky provozu zařízení, dále postupy a opatření zabezpečující plnění těchto podmínek (dále jen „závazné podmínky provozu“), e) výčet rozhodnutí, stanovisek, vyjádření a souhlasů vydávaných podle zvláštních právních předpisů), které se nahrazují integrovaným povolením. Podle § 13 odst. 4 písm. a) – e), i) – m) zákona o IPPC v závazných podmínkách provozu podle odstavce 3 písm. d) úřad stanoví a) emisní limity (§ 14),

b) opatření k vyloučení rizik možného znečišťování životního prostředí a ohrožování zdraví člověka pocházejících ze zařízení po ukončení jeho činnosti a podmínky zajišťující při úplném ukončení provozu zařízení navrácení místa provozu zařízení do stavu v souladu s požadavky § 15a,

c) podmínky zajišťující ochranu zdraví člověka a životního prostředí při nakládání s odpady a opatření ke sledování odpadů, které v zařízení vznikají, d) podmínky zajišťující ochranu zdraví člověka a ochranu životního prostředí, zejména ochranu ovzduší, půdy, podzemních a povrchových vod, e) další zvláštní podmínky ochrany zdraví člověka a životního prostředí, které úřad shledá nezbytnými s ohledem na místní podmínky životního prostředí a technickou charakteristiku zařízení,

i) způsob monitorování emisí technická opatření k monitorování emisí, včetně specifikace metodiky měření, včetně jeho frekvence, vedení záznamů o monitorování; v případě použití postupu podle § 14 odst. 4 písm. b) též požadavek, aby výsledky monitorování emisí byly k dispozici pro shodná časová období a referenční podmínky jako v případě úrovní emisí spojených s nejlepšími dostupnými technikami,

j) opatření k minimalizaci dálkového přemisťování znečištění či znečištění překračujícího hranice států a k zajištění vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku,

k) postup vyhodnocování plnění podmínek integrovaného povolení včetně povinnosti předkládat úřadu pravidelně alespoň jednou za rok výsledky monitorování emisí a další požadované údaje, které úřadu umožní kontrolu plnění podmínek integrovaného povolení; v případě použití postupu podle § 14 odst. 4 písm. b) též shrnutí výsledků monitorování emisí umožňující srovnání s úrovněmi emisí spojenými s nejlepšími dostupnými technikami,

l) postupy a požadavky na pravidelnou údržbu zařízení a postupy k zabránění emisím do půdy a podzemních vod a způsoby monitorování půdy a podzemních vod v souvislosti s příslušnými nebezpečnými látkami, které se mohou na daném místě vyskytovat, a s ohledem na možnost znečištění půdy a podzemních vod v místě zařízení,

m) podmínky pro posouzení dodržování emisních limitů; tyto podmínky mohou být nahrazeny odkazem na jiné právní předpisy). 36) například vyhláška č. 415/2012 Sb., o přípustné úrovni znečišťování a jejím zjišťování a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší, nařízení vlády č. 61/2003 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech, ve znění pozdějších předpisů, vyhláška č. 293/2002 Sb., o poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 13 odst. 5 zákona o IPPC součástí odůvodnění integrovaného povolení je i vypořádání připomínek k žádosti obsažených ve vyjádřeních podaných podle § 8 až 11, a to v plném rozsahu. Úřad je povinen zahrnout do integrovaného povolení požadavky k ochraně životního prostředí uvedené ve stanovisku k posouzení vlivů na životní prostředí nebo v závěru zjišťovacího řízení podle zvláštního právního předpisu), nebo v integrovaném povolení uvede důvody, pro které tak neučinil nebo učinil jen zčásti. Úřad v odůvodnění integrovaného povolení rovněž uvede, na základě jakých závěrů o nejlepších dostupných technikách a referenčních dokumentů o nejlepších dostupných technikách byly uloženy závazné podmínky provozu. V případě udělení výjimky z úrovní emisí spojených s nejlepšími dostupnými technikami podle § 14 odst. 5 musí odůvodnění integrovaného povolení obsahovat konkrétní důvody pro udělení této výjimky, včetně závěrů odborného posouzení, a odůvodnění závazných podmínek provozu stanovených na základě udělené výjimky.

14) Zákon č. 100/2001 Sb.

Podle § 13 odst. 6 zákona o IPPC závazné podmínky provozu uložené úřadem podle odstavce 4 musí vždy zahrnovat podmínky, postupy a opatření, které by jinak byly stanoveny na základě zvláštních právních předpisů), podle kterých by byla vydána rozhodnutí, stanoviska, vyjádření a souhlasy, které se nahrazují integrovaným povolením. Tato rozhodnutí, stanoviska, vyjádření a souhlasy nelze po vydání integrovaného povolení vydat podle zvláštních právních předpisů).

Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o IPPC pro účely tohoto zákona se rozumí zařízením stacionární technická jednotka, ve které probíhá jedna či více průmyslových činností uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, a jakékoli další s tím přímo spojené činnosti, které po technické stránce souvisejí s průmyslovými činnostmi uvedenými v příloze č. 1 k tomuto zákonu probíhajícími v dotčeném místě a mohly by ovlivnit emise a znečištění, nejde-li o stacionární technickou jednotku používanou k výzkumu, vývoji a zkoušení nových výrobků a procesů; za zařízení se považuje i stacionární technická jednotka, ve které neprobíhá žádná z činností uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, jestliže pro ni bylo požádáno o vydání integrovaného povolení,

Z uvedených ustanovení zákona o IPPC se podává, že řízení o integrovaném povolení nahrazuje posuzování vlivů hotové stavby na životní prostředí a veřejné zdraví, tj. postup stavebního úřadu podle § 111 odst. 2 stavebního zákona. Nenahrazuje však posouzení vlivu provádění stavby (výstavby samotné). Řízení o integrovaném povolení též řeší jen vlivy hotové stavby samotné (jako stacionární jednotky), nikoli vlivy nutných obslužných činností.

Dále je nutno konstatovat, že řízení o IPPC je završeno správním aktem, který má povahu samostatného správního rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s.ř.s., tzn. rozhodnutí samostatně přezkoumatelného správními soudy (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4.5.2011 č.j. 1 As 43/2011-53, www.nssoud.cz). Z toho vyplývá, že otázky, které byly (či měly být) předmětem řízení o IPPC již nepřísluší řešit stavebnímu úřadu ve stavebním řízení a ani správnímu soudu při přezkumu stavebního povolení.

Uvedené však ničeho nemění na tom, že předmětem řízení o IPPC není posouzení vlivu provádění stavby (výstavby samotné) ani posouzení vlivů nutných obslužných činností (nikoli hotové stacionární jednotky samotné).

D.

Na základě úvah a závěrů uvedených v částech B. – C. tohoto odůvodnění krajský soud uzavírá, že územní a stavební řízení, jakož i řízení o IPPC, jsou ve smyslu § 23 odst. 10 zákona o EIA řízeními navazujícími na proces posuzování vlivů na životní prostředí. Občanskému sdružení, které v procesu posuzování vlivů na životní prostředí uplatnilo své námitky ve vztahu k ochraně životního prostředí a k ochraně veřejného zdraví, pak svědčí v těchto řízeních veškeré námitky týkající se ochrany životního prostředí a veřejného zdraví (na rozdíl od občanského sdružení odvíjejícího své účastenství jen z ust. § 70 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, kterému v územním a stavebním řízení přísluší chránit jen přírodu a krajinu, nikoli již zájmy chráněné složkovými zákony na ochranu životního prostředí – např. zájem na ochraně vod, lesa, ochraně před odpady, natož zájem na ochraně lidského zdraví).

Krajský soud shrnuje, že žalobce byl po právu dle § 23 odst. 10 zák. o EIA účastníkem územního i stavebního řízení, v nichž mu svědčilo právo uplatnit veškeré námitky týkající se životního prostředí a ochrany veřejného zdraví, byly-li předmětem těchto řízení (zejm. nebyly-li předmětem zvláštního řízení o IPPC). Je proto i aktivně procesně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí z těchto řízení vzešlého. Posouzení důvodnosti uplatněných žalobních bodů je otázkou věcného přezkumu, nikoli otázkou jeho procesní legitimace.

E.

Žalobce namítá, že v napadeném rozhodnutí absentuje poučení o možnosti podat žalobu ke správnímu soudu.

Žalovaný k tomu uvádí, že napadené rozhodnutí obsahuje poučení, které předepisuje § 68 odst. 5 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

Stavebník zdůrazňuje, že správní řád takové poučení žalovanému nepředepisuje.

K tomuto žalobnímu bodu nelze než ve shodě s žalovaným i stavebníkem konstatovat, že náležitosti poučení, které je součástí rozhodnutí o odvolání, stanoví § 68 odst. 5 správního řádu tak, že náležitostí takového poučení o možnosti podat žalobu ke správnímu soudu není (jak konstatoval i Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 26.6.2008 č.j. 8 Afs 47/2007-90, www.nssoud.cz).

Proto je tento žalobní bod nedůvodný.

F.

Žalobce dále namítá, že není pravdou, že by žalobcovy odvolací námitky směřovaly jen proti umístění stavby (jak tvrdí žalovaný v napadeném rozhodnutí), některé z nich mají přesah i do řízení stavebního.

Žalovaný uvádí, že žalobce výslovně uvedl, že podává námitky k územnímu řízení a k té části spisu, která se týká územního řízení. Dále uvádí úvahy, jimiž dovozuje, že se i obsahově jedná o námitky, které mají své místo v řízení územním.

Stavebník odkazuje na žalobcovo odvolání ze dne 4.1.2011, ze kterého lze jednoznačně dovodit, že námitky jsou podávány k územnímu řízení a k té části spisu, která se týká územního řízení. Zdůrazňuje dále, že žalobce také požaduje toliko zamítnutí žádosti o vydání územního rozhodnutí. V tomto směru se dovolává ust. § 89 odst. 3 ve spojení s § 114 zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“).

K tomuto žalobnímu bodu krajský soud zdůrazňuje, že pro jeho přezkum je rozhodující, zda a jakým způsobem se žalovaný s předmětnými námitkami vypořádal, tzn. zda uvedl své úvahy a závěry a jakého obsahu tyto úvahy a závěry jsou.

Z obsahu napadeného rozhodnutí krajský soud zjistil, že veškeré žalobcovy námitky žalovaný vypořádával věcně (žalobce nebyl s některou s námitek odkázán na to, že ji měl uplatnit v jiném řízení), proto je rozhodné, zda námitky byly vypořádány přezkoumatelným způsobem a věcně správně. Touto otázkou se krajský soud – s ohledem na to, že žalobce tytéž námitky uplatňuje i žalobními body – bude zabývat v dalších částech odůvodnění tohoto rozsudku. Na tomto místě konstatuje toliko skutečnost, že za situace, kdy námitky byly vypořádány věcně, nemohl být žalobce nikterak dotčen na svých právech tím, že je žalovaný (navíc v souladu s výslovným žalobcovým označením – viz zejm. podání žalobce ze dne 4.1.2011) přiřadil k řízení územnímu.

Ani tento žalobní bod proto není důvodný.

G.

Žalobce dále namítá, že není pravdou, že by se stavební úřad podrobně vypořádal s námitkami účastníků (jak tvrdí žalovaný v napadeném rozhodnutí) – příkladem budiž jediná námitka žalobce obsažená v jeho podání ze dne 4.1.2011, která nebyla vypořádána vůbec.

K tomu žalovaný uvádí, že obsah tohoto žalobního bodu není pravdivý. Stavební úřad se podle žalovaného řádně vypořádal s námitkami žalobce, jak byly stavebnímu úřadu písemně 5.1.2011 doručeny a téhož dne ústně doplněny, na str. 19 – 23 svého rozhodnutí.

Stavebník se k tomuto žalobnímu bodu nevyjádřil.

Z obsahu správních spisů soud k tomuto žalobnímu bodu zjistil, že podáním ze dne 4.1.2011 uplatnil žalobce nikoli jedinou námitku, ale celkem 12 námitek obdobných i žalobním bodům.

Jakkoli tak není zřejmé, kterou „jedinou“ námitku neměl stavební úřad vypořádat, krajský soud na tomto místě konstatuje obsah těchto námitek a konkrétní umístění jejich vypořádání v rozhodnutí stavebního úřadu:

Námitka k závaznému stanovisku č.j. MSK 22188/2010 ve vztahu
str. 79-80 k rozptylové studii E/2799/2010 Námitka, že Ministerstvo životního prostředí posuzovalo rozptylovou studii jen v rozsahu námitek účastníků řízení, nikoli str. 80-81 v celém rozsahu

Námitka k závazným stanoviskům Krajské hygienické stanice str. 81-82 Námitka k řešení odvádění srážkových vod
str. 83 nahoře Námitka k řešení odvádění odpadních vod
str. 83 uprostřed Námitka k plánu opatření pro případ havárie
str. 83-84

Námitka o absenci odborných parametrů technických řešení str. 84-85 Připomínka k současnému stavu
str. 85 uprostřed Námitka proti změně 4 integrovaného povolení – neřeší dopravu str. 85-86

Připomínky k dokumentaci
str. 86 uprostřed Přetížení silnice I/68
str. 86-87

Pro úplnost soud dodává, že (úplným) vypořádáním těchto námitek není žalovaným odkazovaný text na str. 19 – 23 rozhodnutí stavebního úřadu, kde je toliko výčet těchto námitek a výroky stavebního úřadu o jejich zamítnutí.

Není tedy pravdou, že by stavební úřad tyto námitky (nebo kteroukoli „jedinou“ z nich) pominul. Případný nesouhlas žalobce s úvahami a závěry stavebního úřadu (a následně žalovaného) neznamená, že by tyto námitky (či kterákoli „jediná“ z nich) nebyly v rozhodnutí stavebního úřadu vypořádány.

Úplností a správností vypořádání těchto námitek se bude soud zabývat v dalších částech tohoto odůvodnění při vypořádávání žalobních bodů, které těmto uplatněným námitkám obsahově odpovídají.

Ani tento žalobní bod tedy není důvodný.

H.

Dále žalobce napadá, že: a) žalovaný nevypořádal vůbec odvolací námitky, když se omezil jen na konstatování, že odvolání bylo podáno včas; b) žalovaný nevypořádal odvolací námitky, když na str. 28 svého rozhodnutí jen stroze konstatuje, že stavební úřad provedl podrobnou úvahu o posouzení záměru z hledisek § 90 písm. d) a e) stavebního zákona;

c) žalovaný se dostatečně nezabýval doplněním odvolání žalobce ze dne 12.3.2011 a nevypořádal se tak dostatečně s doplněním žalobcových odvolacích námitek.

K tomu žalovaný uvádí, že: a) na str. 15 svého rozhodnutí posuzoval podaná odvolání jen z hlediska včasnosti a přípustnosti. Vypořádání žalobcových odvolacích námitek je obsaženo na str. 28-34;

c) obsahem námitek uplatněných v doplnění odvolání se žalovaný podrobně zabýval na str. 33-36.

Stavebník má za to, že žalovaný se námitkami žalobce uplatněnými v odvolání a jeho doplnění zabývalo zcela podrobně a jejich irelevanci dostatečně ve svém rozhodnutí zdůvodnil.

K jednotlivým částem tohoto žalobního bodu krajský soud uvážil takto: a) na str. 15 napadeného rozhodnutí je vskutku ve vztahu k žalobcovu odvolání konstatováno jen, že žalobce podal odvolání, toto bylo podáno včas, a vzhledem k tomu, že žalobce byl účastníkem řízení před stavebním úřadem, jedná se o odvolání přípustné. Žalobce však zcela ignoruje obsah stran 28 a násl., tj. text odůvodnění nadepsaný „K odvolání Občanského sdružení Střítež“, kde žalovaný uvádí své úvahy a závěry k žalobcovým odvolacím námitkám;

b) žalobce vytrhuje jím namítanou větu na str. 28 z kontextu, když přehlíží předcházející část souvětí: „…nelze než poukázat na již výše uvedené, tedy, že stavební úřad v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl podrobnou úvahu o posouzení záměru žadatele z hledisek § 90 stavebního zákona“. Žalobcova odvolací námitka totiž byla obdobná jedné z odvolacích námitek osoby zúčastněné na řízení III), jak byla vypořádána žalovaným na str. 25 napadeného rozhodnutí. Žalovaný při vypořádávání této námitky jako námitky žalobce nepochybil, odkázal-li výslovně na text, kde se toutéž námitkou (byť uplatněnou jiným odvolatelem) již zabýval;

c) námitky obsažené v doplnění odvolání jsou vskutku žalovaným rozebírány na str. 33-36 napadeného rozhodnutí, takže se jimi žalovaný zabýval. Namítá-li žalobce, že se jimi snad zabýval „nedostatečně“, nekonkretizuje o jaké námitky a jakou nedostatečnost se jedná, pročež krajský soud není s to tuto část žalobního bodu blíže přezkoumat. Představuje-li onu „nedostatečnost“ snad to, co se soudu zdařilo jako další žalobní body z nepřehledné žaloby určit, bude se soud těmto otázkám věnovat v dalších částech tohoto odůvodnění.

Krajský soud k tomuto žalobnímu bodu uzavírá, že ani ve vztahu k němu neshledal ničeho, z čeho by mohl usoudit na jeho důvodnost.

I.

V návaznosti na část C. tohoto odůvodnění je k dalšímu okruhu žalobních námitek třeba konstatovat, že pokud žalobce žalobou uplatňuje výhrady proti vydané změně č. 4 integrovaného povolení pro zařízení „Výrobní závod společnosti Hyundai Motor Manufacturing Czech s.r.o.“ ze dne 16.4.2010 č.j. MSK 62265/2010, jedná se o otázky mimo předmět tohoto řízení. Jak již bylo shora konstatováno, integrované povolení či jeho změna jsou soudně samostatně přezkoumatelným rozhodnutím. Nabylo-li takové rozhodnutí právní moci, bylo na žalobci, aby proti němu brojil samostatnou žalobou. Neučinil-li tak, nezbývá než vycházet z obecné presumpce správnosti pravomocných rozhodnutí; pasivitu žalobce spočívající v tom, že žalobu proti změně č. 4 integrovaného povolení nepodal, nelze dohánět přezkumem již pravomocně vyřešených otázek, které byly či měly být předmětem integrovaného povolení, ve stavebním řízení či v navazujícím soudním přezkumu stavebního povolení.

To je třeba konstatovat i k žalobnímu bodu, že v dokumentaci nejsou obsaženy požadované parametry jednotlivých technologií, správní orgány z tohoto pohledu neřeší úplnost dokumentace, které postrádá technické podrobnosti. Tato skutečnost znemožňuje vydání závazného stanoviska orgánu životního prostředí, které přesto bylo vydáno dne 29.3.2010 pod č.j. MSK 22188/2010. To teprve předpokládá předložení přehledu veškerých stacionárních zdrojů znečištění ovzduší, což je v rozporu s § 1 písm. g) a příl. 5 odst. 1.2. vyhl. č .205/2009 Sb.

Posouzení užitých technologií je totiž právě předmětem řízení o IPPC (srov. shora citovaný § 13 zákona o IPPC). Ze správních spisů se přitom podává, že žalobcem naříkané stanovisko ze dne 29.3.2010, v němž bylo uvedeno, že v následujícím správním řízení provozovatel předloží úplný aktuální přehled všech stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší (…) respektovalo v té době probíhající řízení o IPPC završené následně rozhodnutím ze dne 16.4.2010, čemuž svědčí i podmínka 4.1.8. tohoto rozhodnutí, tj. změny č. 4 integrovaného povolení.

Krajský soud proto uzavírá, že byla-li tato otázka předmětem řízení o IPPC, nepříslušelo již stavebnímu úřadu ani žalovanému řešit ji znovu v řízení územním či stavebním.

Žalobce uplatnil tuto námitku i v odvolacím řízení, přičemž krajský soud konstatuje, že žalovaný tuto námitku vypořádal na str. 30 napadeného rozhodnutí. Učinil tak obsahově totožně se shora uvedenou argumentací soudu, zcela jasným a přezkoumatelným způsobem.

Krajský soud proto uzavírá, že žalobní body směřující proti řízení o IPPC a rozhodnutí z něj vzešlého jsou nedůvodné, neboť přesahují rámec nyní přezkoumávaného rozhodnutí vzešlého ze spojeného územního a stavebního řízení (nikoli z řízení o IPPC).

Toliko na okraj tak může soud poznamenat, že rozhodnutí žalovaného ze dne 16.4.2010 č.j. MSK 62265/2010 představuje učebnicovou ukázku porušení práv účastníků řízení. Nejenže do okruhu účastníků tohoto řízení nebyl pojat žalobce, kterému účastenství v tomto řízení svědčilo podle § 23 odst. 10 zákona o EIA (který se však již dnes nemůže proti tomuto rozhodnutí odvolat – srov. § 84 správního řádu), za účastníka řízení nebyl v rozporu s § 7 odst. 1 zák. o IPPC zřejmě pokládán ani nikdo jiný krom stavebníka, jak je evidentní z rozdělovníku pokládajícího za účastníka řízení jen stavebníka s tím, že ostatním osobám včetně obcí, kraje a jiným občanským sdružením má být rozhodnutí doručováno jen „na vědomí“, a to dokonce „po nabytí právní moci rozhodnutí“, jak tato právní moc též byla na rozhodnutí (evidentně jen na podkladě doručenky stavebníkovi) vyznačena.

To ovšem ničeho nemění na tom, že rozhodnutí žalovaného ze dne 16.4.2010 č.j. MSK 62265/2010 nebylo u soudu nikým napadeno a krajskému soudu nesvědčí jakékoli oprávnění ho zrušit. Důsledkem této situace je presumpce jeho správnosti a závaznosti (§ 57 odst. 3, § 73 odst. 2 správního řádu).

J.

Dále je třeba zdůraznit, že žalobci svědčí toliko námitky týkající se životního prostředí a ochrany veřejného zdraví (srov. § 23 odst. 10 zákona o EIA). Takovou námitkou není námitky týkající se posouzení záměru z hlediska požadavků na dopravní a technickou infrastrukturu. Pokud tedy žalobce opírá své výhrady k navýšení provozu na silnici I/68 o ust. § 90 písm. d) stavebního zákona, je třeba konstatovat, že námitky podle § 90 písm. d) stavebního zákona žalobci nesvědčí,

k takovým námitkám není oprávněn – žalobci svědčí jen námitky podle § 90 písm. e) stavebního zákona, příp. podle § 110 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 111 odst. 2 písm. d) stavebního zákona.

Uvedené však ničeho nemění na tom, že žalobcova námitka týkající se zvýšení provozu na silnici I/68 musí být posouzena podle obsahu bez ohledu na její označení žalobcem i z pohledu, zda obsahově nenamítá i porušení zájmů, jejichž ochrana žalobci svědčí. Z tohoto pohledu se uvedenou námitkou bude soud zabývat v části T. tohoto odůvodnění).

K.

Žalobce dále namítá, že v rozporu s dokumentací není v podkladových studiích uvedeno užití železniční vlečky, tj. předpoklad dopravy po trati 322 [Český Těšín – Nošovice (Dobrá) – Frýdek-Místek]. Ta tedy není z hlediska rozptylového ani hlukového jakkoli vyhodnocena.

K tomu žalovaný i stavebník upozorňují, že jakkoli byla doprava po trati 322 zvažována v původní dokumentaci, ve finální dokumentaci, ze které vycházel stavební úřad i žalovaný, není se železniční dopravou počítáno vůbec, proto posouzení vlivu navýšení železniční dopravy je zcela mimo předmět řízení.

Z obsahu správních spisů soud zjistil, že doprava po železniční trati byla skutečně stavebníkem uvažována v původní dokumentaci; od tohoto záměru však v průběhu řízení stavebník upustil a v doplněné dokumentaci uvažuje již jen o dopravě silniční.

Nebylo proto proč v jakékoli studii uvažovat o užití železniční vlečky či o dopravě po železnici, když od této alternativy dopravy bylo stavebníkem zcela upuštěno. Tuto skutečnost žalobci opakovaně sdělil stavební úřad i žalovaný (zde srov. str. 34 napadeného rozhodnutí), tato skutečnost je nepochybná i z konečné dokumentace stavby, a proto je evidentní, že žalobcova námitka týkající se železniční dopravy je zcela mimo předmět tohoto řízení. Za situace, kdy na tuto skutečnost byl žalobce opakovaně upozorňován, nezbývá soudu než vyjádřit svůj podiv nad tím, že své námitky proti železniční dopravě žalobce opakuje i na půdě žaloby před správním soudem.

L.

Žalobce poukazuje na zjištěný únik olejů na střeše Převodovkárny I a žádá o použití takových technologií a o takový dohled, aby k něčemu podobnému již nedošlo, zejm. za situace, kdy u nyní povolované Převodovkárny II má být užito shodných technologií.

K tomu žalovaný a stavebník uvádějí, že únik olejových mlh z Převodovkárny I stavební úřad prošetřil samostatným postupem s následným opatřením, když se jednalo o závadu na stávající stavbě. Dokumentace nepředpokládá užití vadné technologie, při dodržování podmínek provozu je řádně zabezpečen i veřejný zájem na ochraně vod.

K uvedené námitce krajský soud konstatuje, že touto námitkou žalobce nenapadá žádnou užitou technologii z hlediska její nevhodnosti či nedostatečnosti ve vztahu k ochraně životního prostředí či veřejného zdraví (to měl navíc učinit v řízení o IPPC – viz výše). U žádné stavby či technologie nelze předem absolutně vyloučit únik znečišťujících látek, např. v důsledku havárie. Zjištěný únik olejových mlh na Převodovkárně I je pak podle obsahu správních spisů evidentní havárií nemající svůj bezprostřední původ v nesprávnosti či nevhodnosti užité technologie či stavby, příp. v absenci opatření proti úniku znečišťujících látek, resp. její nedostatečnosti. Požadavek žalobce zajistit, aby se něco podobného již nikdy neopakovalo, je ve své absolutnosti nesplnitelný. Užití technologie a další opatření mohou pouze předmětné riziko eliminovat (k tomu dále v části M. tohoto odůvodnění), nikdy ho však nemohou zcela vyloučit.

Ani tento žalobní bod tak nebyl shledán důvodným.

M.

Žalobce dále namítá, že řešení odvádění dešťových vod považují správní orgány za uzavřenou záležitost, nevypořádaly tak námitku o používání vodou ředitelných olejů ve výrobě a jejich možný únik. Stávající Převodovkárna I i nová Převodovkárna II mají mít shodné technologie. V dokumentaci není popsána technologie způsobu zachycení (odloučení) vodou ředitelných olejů v ropných odlučovačích. Nebyly prověřeny rizikové oblasti. Žalobce zdůrazňuje, že v tabulce nebezpečných látek jsou uvedeny řezné oleje (emulze), přičemž dešťová kanalizace je napojena do přivaděče k Žermanické přehradě.

K tomu žalovaný uvádí, že technologie bránící případnému úniku oleje byly předmětem samostatného řízení o IPPC, proto nejsou předmětem tohoto řízení. Předmětem nyní přezkoumávaného rozhodnutí je změna stavby, která je napojena na stávající kanalizaci vybavenou řádně povoleným a kolaudovaným odlučovačem ropných látek.

Stavebník uvádí, že stavba Převodovkárny II bude napojena na stávající systém dešťové kanalizace Převodovkárny I (do větve RW 3), na jejímž konci je umístěn odlučovač, čímž jsou veškeré dešťové vody před vypouštěním přečištěny. Konkrétní požadavky na kvalitu vypouštěných vod jsou předmětem rozhodnutí o IPPC. Co se týká včasného varování při havárii, plán opatření pro případ havárie byl schválen vodoprávním úřadem (Magistrátem města Frýdku-Místku) dne 8.6.2010 pod č.j. MMFM 74996/2010.

Jak bylo již shora podrobně rozebráno (část C. tohoto odůvodnění), posouzení užitých technologií (včetně technologií zabezpečujících čistou vypouštěných vod) bylo (mělo být) předmětem samostatného řízení o IPPC. S ohledem na to, že toto řízení bylo ukončeno rozhodnutím o změně č. 4 integrovaného povolení, které nebylo napadeno opravnými prostředky podle správního řádu, natož žalobou u správního soudu, bylo o těchto otázkách s konečnou platností rozhodnuto a stavebnímu úřadu, žalovanému ani správnímu soudu již nepřísluší přezkoumávat úplnost a správnost rozhodnutí o IPPC v rámci územního či stavebního řízení a jejich soudního přezkumu.

Proto ani tento žalobní bod nebyl shledán důvodným.

N.

Až kuriózní je žalobní bod, že z hlediska dopravního napojení chybí stanoviska vlastníka okružní komunikace kolem průmyslové zóny Nošovice.

Z obsahu spisu se totiž podává, že tímto vlastníkem okružní komunikace není nikdo jiný než stavebník sám.

Proto krajský soud konstatuje, že by považoval za formalismus, který by bylo nutno označit ještě příkřejším přívlastkem než „přehnaný“ (který užívá ve svých rozhodnutích Ústavní soud“), pokud by měl absenci vyjádření stavebníka jako vlastníka okružní komunikace k záměru téhož stavebníka (stále se jedná o tutéž osobu) považovat za důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

Nedosti na tom, jedná se o námitku, která žalobci nesvědčí. Žalobci náleží uplatňovat námitky týkající se životního prostředí a ochrany veřejného zdraví, nikoli námitky týkající se ochrany pozemních komunikací. Absenci vyjádření vlastníka komunikace by mohl namítat jen ten, jehož práva byla tímto nedostatkem poškozena nebo narušena – takovou osobou je v posuzovaném případě jen stavebník.

Žalobce tak tímto uplatněným žalobním bodem chrání práva jiného subjektu, což mu v řízení před správními soudy nepřísluší (§ 65 odst. 1, 2 s.ř.s.).

Proto není ani tento žalobní bod důvodný.

O.

Žalobce dále jako žalobní bod uplatňuje, že již v odvolání (konkrétně se má jednat o námitku 6 obsaženou v podání ze dne 12.3.2011) namítal, že ze zápisu z veřejného projednání záměru ze dne 5.1.2011 není zřejmé, kdo a jak reagoval na vznesené námitky, přičemž tato námitka nebyla žalovaným nikterak vypořádána.

Krajský soud předně konstatuje, že ani v odvolání (podání žalobce ze dne 1.3.2011) ani v jeho doplnění (podání ze dne 12.3.2011) není žádná taková námitka obsažena – těžko tedy vytýkat žalovanému, že na ni v napadeném rozhodnutí nereagoval.

Obecně lze k tomu žalobnímu bodu toliko konstatovat, že není účelem veřejného projednání záměru vyslovit reakci stavebního úřadu na vznesené námitky (povinností stavebního úřadu je vypořádat tyto námitky ve svém rozhodnutí), ani shromáždit veškerá vyjádření všech účastníků k uplatněným námitkám (což často ani nebývá ihned možné vzhledem k rozsahu, obsahu a způsobu zpracování námitek). Úkolem stavebního úřadu však je, aby v pořízeném protokole zachytil přednesy všech účastníků tak, jak byly vzneseny.

Obsahem spisu jsou dva protokoly z 5.1.2011 – protokol z jednání o umístění stavby a protokol z jednání o povolení stavby, kdy z těchto protokolů ani z následných podání účastníků řízení nevyplývá, že by kdokoli kdykoli namítal, že tyto protokoly nejsou úplné – že by tedy byla na místě uplatněna námitka či k ní poskytnuto vyjádření, které by (v rozporu se skutečností) nebylo v kterémkoli z uvedených protokolů zaznamenáno.

Obecný žalobní bod o tom, že protokoly (nebo některý z nich) jsou neúplné, je třeba odmítnout s tím, že žalobce ani netvrdí, který konkrétní přednes konkrétní osoby v protokolech (protokole) absentuje, a jaký vliv měla tato absence na zákonnost rozhodnutí stavebního úřadu a napadeného rozhodnutí žalovaného.

P.

Dále žalobce namítá, že v seznamu podkladů rozhodnutí stavebního úřadu chybí rozptylová a hluková studie, které byly probírány v rámci procesu posuzování vlivů na životní prostředí (EIA).

Žalovaný uvádí, že touto námitkou se zabýval na str. 33 svého rozhodnutí, kde již uvedl, že rozptylová studie byla součástí spisu, když byla přiložena již k žádosti o vydání rozhodnutí. Byla také podkladem pro vydání závazného stanoviska Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, jak bylo přezkoumáno Ministerstvem životního prostředí. Hluková studie byla posuzována v závazném stanovisku Krajské hygienické stanice, jak bylo přezkoumáno Ministerstvem zdravotnictví. Tomu, že studie byly podkladem rozhodování stavebního úřadu, nasvědčuje i obsah žalobcových námitek a jejich vypořádání stavebním úřadem.

Stavebník uvádí, že je evidentní, že uvedené studie byly podkladem rozhodování, jakkoli nejsou explicitně uvedeny přímo ve výčtu podkladů rozhodnutí. Má za to, že tímto postupem nemohl být žalobce dotčen na svých právech.

Náležitosti odůvodnění rozhodnutí stanoví § 68 odst. 3 správního řádu. Podle tohoto ustanovení v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

Citované ustanovení ukládá správním orgánům povinnost uvést v odůvodnění podklady rozhodnutí. Tuto povinnost však neformalizuje tím způsobem, že by zákonodárce trval na tom, že by správní orgán měl nejdříve uvést seznam podkladů a teprve poté se v odůvodnění rozhodnutí jednotlivě s těmito podklady vypořádávat. Je obecně akceptovatelnou praxí, že rozhodnutí správních orgánů žádný výslovný seznam podkladů neobsahují, ale obsahují postupný rozbor jednotlivých podkladů a vypořádání námitek k nim. I takto pojaté odůvodnění rozhodnutí správních orgánů z hlediska kritérií § 68 odst. 3 správního řádu obstojí, neboť ani u takového odůvodnění nelze konstatovat, že by podklady pro vydání rozhodnutí nebyly v rozhodnutí uvedeny.

Týká-li se nyní konkrétního odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu, žalobcem namítaná absence údaje o akustické studii Greif-akustika, s.r.o., ze dne 23.10.2009 č. Z090467-01-R01, je v rozporu s odůvodněním rozhodnutí stavebního úřadu zabývajícího se výslovně právě touto studií na str. 50, 55 a 82

Totéž (se stejnými stranami odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu) platí i o rozptylové studii TESO ze dne 20.10.2009 č. E/2664/2009/02.

Nutno též zdůraznit, že rozptylová studie byla aktualizována studií TESO z 4/2010 č. E/2799/2010, kterou se stavební úřad zabývá zcela podrobně na mnoha místech svého rozhodnutí.

Žalobci lze v tomto směru toliko doporučit opětovné přečtení rozhodnutí stavebního úřadu. Již ze shora uvedených odkazů na konkrétní místa odůvodnění stavebního úřadu je evidentní, že žalobní bod je nedůvodný.

Q.

Dále žalobce namítá, že u odkazů na stanoviska a vyjádření dotčených orgánů státní správy nejsou dostatečně definovány přílohy, když nejsou uvedena evidenční čísla jednotlivých studií, pročež není zřejmé, z jakých podkladů tato stanoviska a vyjádření vycházejí. Uvedené žalobce vztahuje především k potvrzení závazného stanoviska dokladem č.j. 50403/2010-3-OVZ-32.3-24.8.2010, když bez jakýchkoli evidenčních čísel je v něm uvedeno, že ministerstvo vycházelo z akustické studie Greif-akustika z listopadu 2009 a výsledků z posledního měření hluku ze dne 20.4. – 23.4.2010. Dále namítá, že ve vyjádření Ministerstva životního prostředí ze dne 12.10.2010 není uvedeno registrační číslo posuzované rozptylové studie.

Ust. § 68 odst. 3 správního řádu již bylo shora citováno. Nikterak z něj nevyplývá, že by evidenční čísla, jednací čísla či jiná čísla podkladů rozhodnutí byla nutnou součástí rozhodnutí (příp. závazného stanoviska a jeho potvrzení, kdy i na tyto správní akty je třeba přiměřeně ust. § 68 odst. 3 správního řádu vztáhnout).

To ovšem ničeho nemění na tom, že podklady rozhodnutí musejí být v rozhodnutí identifikovány dostatečně určitě tak, aby nemohly být zaměněny s jinými.

Jakkoli je údaj o akustické studii z listopadu 2009 obsažený na str. 2 potvrzení závazného stanoviska Ministerstvem zdravotnictví zavádějící, z obsahu této studie, jak je v potvrzení závazného stanoviska citován, je jednoznačné, že se jedná o akustickou studii Greif-akustika ze dne 23.10.2009 č. Z090467-01-R01. Z obsahu správních spisů se navíc nepodává, že by tu (snad) bylo více akustických studií z období říjen - listopad 2009. Ministerstvo samo studii dále navíc identifikuje tak, že se jedná o akustickou studii, která byla pokladem posuzování vlivů na životní prostředí. Na základě uvedeného dospívá krajský soud k závěru, že nemůže být

žádných pochyb o tom, že se jedná o akustickou studii Greif-akustika ze dne 23.10.2009 č. Z090467-01-R01.

Týká-li se měření hluku, to je jasně identifikováno dobou měření 20.4. – 23.4.2010. Z obsahu správních spisů vyplývá, že byly doloženy i výsledky jiných měření hluku – žádné takové měření hluku však neproběhlo právě ve dnech 20.4. – 23.4.2010.

Pokud se týká identifikace rozptylových studií ve stanovisku Ministerstva životního prostředí ze dne 12.10.2010, Ministerstvo životního prostředí tyto studie identifikuje na str. 2 jako „Dopracovaná rozptylová studie z dubna 2010 je stejně jako rozptylová studie k záměru z října 2009 (…)“. Je tak evidentní, že se jedná o rozptylové studie, jak jsou obsahem správního spisu, tj. jedná se o rozptylovou studii TESO z 19.4.2010 č. E/2799/2010 a rozptylovou studii TESO z 20.10.2009 č. E/2664/2009/02. Jiné rozptylové studie z dubna 2010 a z října 2009 nejsou obsahem správního spisu a ani žalobce netvrdí, že by (snad) existovaly.

Ani tento žalobní bod tak krajský soud důvodným neshledal.

R.

Dále žalobce namítá, že proces posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) měl závažné nedostatky, které vyplývaly z pochybností o provedených studiích – proto by měl být proces EIA zopakován.

K tomu žalovaný uvedl, že proces posuzování vlivů na životní prostředí je procesem samostatným, kdy postup stavebního úřadu stanoví § 10 zákona o EIA. Právě vzhledem k žalobcovým pochybnostem byly studie, které sloužily jako podklad pro proces EIA, aktualizovány a nově stavebním úřadem zhodnoceny. Stavební úřad a žalovaný tak dodrželi postup určený jim § 10 zákona o EIA.

Stavebník namítá, že žalobce netvrdí ničeho konkrétního o tom, že by odborná posouzení (vč. výsledků procesu EIA) byla nedostatečná či nedostatečně odborná. Nevidí proto ničeho, čím by žalobní bod mohl ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí.

Postup stavebního úřadu po vydání výsledků procesu EIA stanoví § 10 odst. 4, věty třetí až šestá, zákona o EIA: „Bez stanoviska nelze vydat rozhodnutí nebo opatření nutná k provedení záměru v žádném správním ani jiném řízení nebo v jiném postupu podle zvláštních právních předpisů. V těchto řízeních a postupech je příslušný úřad dotčeným správním úřadem. Při svém rozhodování bere správní úřad vždy v úvahu obsah stanoviska. Jsou-li ve stanovisku uvedeny konkrétní požadavky týkající se ochrany životního prostředí, zahrne je do svého rozhodnutí; v opačném případě uvede důvody, pro které tak neučinil nebo učinil jen částečně. Rozhodnutí musí vždy obsahovat odůvodnění.“

Z uvedeného je zřejmé, že stavební úřad (ani žalovaný) nemá možnost vyvolat nový postup posuzování vlivů na životní prostředí, pokud takový proces ve vztahu k posuzovanému záměru již proběhl. Vyvstanou-li pochybnosti o správnosti výsledků procesu EIA, je na stavebním úřadu, aby tyto pochybnosti odstranil sám. Stavební úřad totiž není z hodnocení vlivů záměru na životní prostředí [§ 90 písm. e) stavebního zákona] proběhlým procesem EIA (na rozdíl od řízení o IPPC – k tomu viz výše v části C. tohoto odůvodnění) nikterak vyloučen. Obsah výsledků procesu EIA pro něj totiž není nikterak závazný – tyto výsledky stavební úřad musí toliko „vzít v úvahu“. Z § 10 odst. 4 zákona o EIA je pak evidentní, že tyto výsledky procesu EIA mohou být modifikovány právě v územním řízení, když uvedené ustanovení výslovně dává stavebnímu úřadu pravomoc požadavky vzešlé z procesu EIA do svého rozhodnutí nezahrnout, příp. zahrnout je jen částečně. To však musí stavební úřad řádně odůvodnit, zejm. novými zjištěními, která vedou k závěru, že výsledky procesu EIA jsou nesprávné.

Právě tento postup stavební úřad dodržel (což žalovaný napadeným rozhodnutím aproboval). Nesprávnost jeho (vlastních) závěrů je pak namítána žalobními body rozvedenými níže v částech S. a T. tohoto odůvodnění.

Obecný žalobní bod o tom, že tu byly pochybnosti o podkladech, které byly užity v procesu posuzování vlivů na životní prostředí, což mělo mít za následek vyvolání nového procesu EIA, posoudil krajský soud na základě právě uvedeného jako nedůvodný.

Není přitom pravdou, že by žalovaný obdobnou námitku vznesenou žalobcem v odvolání nevypořádal – o opaku svědčí str. 33-34 napadeného rozhodnutí obsahující úvahu žalovaného, která (jakkoli je stručná) je obdobná právě uvedené argumentaci soudu.

S.

Dále žalobce namítá, že nebyla vypořádána žalobcova námitka týkající se emisí částic PM ve vztahu k již nynějšímu překračování denního imisního limitu těchto částic. V r. 2008 10byl tento limit na měřící stanici ve Frýdku-Místku překročen 52x, v r. 2009 pak 69x, přesto podkladová závazná stanoviska Ministerstva životního prostředí hovoří jen o 36 překročeních v letech 2006-2009. Byla-li provedena týdenní měřící kampaň, ta nemůže zachytit veškeré podmínky ovzduší v roce. Předmětný záměr emise částic PMv území, které je již nyní 10

nadlimitně zatíženo, dále navýší. Ve vztahu k zatížení ovzduší nebyla plně přezkoumána rozptylová studie, když výsledné vypočtené znečištění není úplné, neboť nezahrnuje jiné vlivy než vlivy záměru samotného (kumulace vlivů).

K tomu žalovaný uvádí, že námitky směřují proti obsahu závazného stanoviska Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 29.3.2010 č.j. MSK 22188/2010 a následnému posouzení tohoto stanoviska Ministerstvem životního prostředí, stejně tak jako proti obsahu rozptylové studie. Rozptylovou studii nechal žalovaný řádně přezkoumat dle § 43 písm. v) zák. č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákona o ochraně ovzduší), ve znění pozdějších předpisů. Ve vztahu k závaznému stanovisku a jeho potvrzení upozorňuje, že jako orgán působící v řízení stavebním nemá příslušné odborné znalosti, pročež mu přísluší postupovat dle § 149 správního řádu, kdy tam uvedený postup dodržel. Zdůrazňuje, že závazným stanoviskem, resp. jeho potvrzením, je vázán.

Stavebník poukazuje na to, že závazné stanovisko vychází z aktualizované rozptylové studie z dubna 2010. Žalobce nebere tuto aktualizaci vůbec v úvahu a odvolává se jen na dřívější studii z října 2009. Ministerstvo životního prostředí pak vyhodnotilo dne 12.10.2010 rozptylovou studii včetně její aktualizace jako zpracovanou v souladu s požadavky na zpracování takových studií s tím, že tuto studii včetně aktualizace bylo možno použít jako podklad pro vydání následného rozhodnutí ve věci samé. Pokud nejsou v rozptylové studii započítávány i vlivy ostatních zdrojů, je tomu proto, že nemají žádnou souvislost se záměrem stavebníka.

Obsahem správního spisu je (původní) rozptylová studie TESO ze dne 20.10.2009, která vychází z imisní charakteristiky lokality (str. 17, bod 2.6.), kdy konstatuje, že jakkoli průměrná roční koncentrace PM činila v roce 2006 43,8 μg/m, v roce 2007 35,5 μg/m a 10

v roce 2008 33,7 μg/m, 36. nejvyšší naměřená hodnota činila v roce 2006 85,1 μg/m, v roce 2007 66,4 μg/m a v roce 2008 57 μg/m, v období září-říjen 2009 provedl Zdravotní ústav Ostrava měření imisí v okolí Průmyslové zóny Nošovice, kdy průměrné naměřené hodnoty PM jsou u domu Nošovice 125: 37 μg/m, u domu Vyšní Lhoty 71: 34 μg/m, u domu 10

Dobrá 879: 24 μg/m a u domu Nošovice 70: 21 μg/m. Oblast je vedena ve Věstníku Ministerstva životního prostředí jako oblast se zhoršenou kvalitou ovzduší, a to na základě údajů z r. 2007, když jsou překračovány imisní limity PM, a to u denních koncentrací (u 10

ročních koncentrací nejsou limity překračovány). Imisní limit PM činí pro denní koncentrace 1050 μg/m s přípustným počtem překročení 35. Podle výpočtů této rozptylové studie dojde provozem Převodovkárny II k navýšení příspěvku areálu stavebníka k průměrným denním koncentracím PM z 11,35 μg/m na 11,42 μg/m u zdroje, což však u vybraných 13 10

referenčních bodů v okolí (Vojkovice, Dobratice, Vyšní Lhoty, Nižní Lhoty, Nošovice, Dobrá)

33 3
3činí max. nárůst příspěvku o 0,346 μg/m (z 4,66 μg/mna 5,00 μg/m), resp. na 5,43 μg/m (u jiného referenčního bodu – zde nárůst o 0,209 μg/m). Nárůst v řádu max. desetin μg/mje prakticky nepozorovatelný, prakticky neměřitelný.

Dále je obsahem spisu (aktualizovaná, doplněná) rozptylová studie TESO z 19.4.2010, který vychází z téže imisní charakteristiky lokality (str. 10, bod 2.5.). Podle výpočtů této rozptylové studie dojde provozem Převodovkárny II k navýšení příspěvku areálu stavebníka k průměrným denním koncentracím PM z 9,5 μg/m na 9,6 μg/m u zdroje, což 10

však u vybraných 13 referenčních bodů v okolí (Vojkovice, Dobratice, Vyšní Lhoty, Nižní Lhoty, Nošovice, Dobrá) činí max. nárůst příspěvku o 0,06 μg/m (z 2,61 μg/mna 2,67 μg/m), resp. na 4,43 μg/m (u jiného referenčního bodu – zde nárůst o 0,054 μg/m). Nárůst

je prakticky nepozorovatelný, prakticky neměřitelný. v řádu max. setin μg/m

Obě rozptylové studie byly přezkoumány 12.10.2010 Ministerstvem životního prostředí, které krom ztotožnění se s jejich postupy a závěry doplňuje, že ve Frýdku-Místku došlo v r. 2008 k překročení denního imisního limitu PM 52x, v roce 2009 69x. 10

Závazné stanovisko Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 29.3.2010 č.j. MSK 22188/2010 bylo potvrzeno Ministerstvem životního prostředí dne 14.10.2010, které konstatuje, že rozptylové studie vycházely z imisní situace lokality, kterou hodnotily. Již z rozptylových studií je současně patrné, že již v současnosti jsou v místě překračovány denní limity imisí PM více než 35x v roce, jak 10

plyne z toho, že 36. nejvyšší naměřená hodnota je vyšší než limit.

Z právě citovaného je evidentní omyl žalobce o rozporu mezi dokumenty Ministerstva životního prostředí z 12.10.2010 a 14.10.2010. Zmiňuje-li se dokument z 12.10.2010 o tom, že ve Frýdku-Místku došlo v r. 2008 k překročení denního imisního limitu PM 52x, v roce 10

2009 69x, tyto údaje dokument ze 14.10.2010 nikterak nepopírá, obsahuje-li údaj, že limitní hodnoty jsou překračovány více než 35x. V uvedených údajích soud žádný rozpor nevidí. Již matematika úrovně I. stupně základní školy učí, že 52 je víc než 35 (52>35), stejně tak i 69 je víc než 35 (69>35).

Z právě uvedeného je zjevné, že jakkoli se rozptylové studie věnují především posuzovanému záměru, neignorují současné znečištění prostředí, počítají nejen s přírůstkem znečištění novým provozem, ale též s celkovou mírou znečištění stávající a s celkovou mírou znečištění se zahrnutím nového provozu. Jedná se o jasně definovaná kritéria, která jsou rozptylovými studiemi posouzeny, a proto nelze přisvědčit žalobcovu argumentu, že studie nepočítají s ostatními vlivy, ve výsledku pak s kumulací vlivů. I zde nelze než žalobci doporučit opětovné přečtení těchto studií a posouzení závazného stanoviska Ministerstvem životního prostředí ze dne 14.10.2010 č.j. 1310/580/10, kde předposlední odstavec textu obsahově s právě učiněnými úvahami a závěry soudu.

Žalobce dále namítá, že předmětný záměr emise částic PMv území, které je již nyní 10 nadlimitně zatíženo, dále navýší (což pokládá za nepřípustné).

Krajský soud uvádí, že si je vědom vývoje dosavadní judikatury soudů rozhodujících ve správním soudnictví, zejm. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31.1.2012 č.j. 1 As 135/2011-246, www.nssoud.cz, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.3.2014 č.j. 11 A 17/2012-161, www.nssoud.cz. V těchto rozhodnutích byl vysloven závěr, že do území nadlimitně zatíženého imisními zátěžemi nelze bez dalšího automaticky umísťovat stavby, které sice každá jednotlivě nepřitíží svým provozem dotčenému území nijak výrazně, ale v součtu jednotlivých případů znamenají postupné a významné přitěžování již nyní existující nadlimitní zátěži v území. Závěry vycházejí ze zásady přípustné míry znečišťování životního prostředí, podle níž území nesmí být zatěžováno lidskou činností nad míru únosného zatížení (§ 11 - § 12 zák. č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů) a z ústavního zákazu výkonu vlastnického práva poškozujícího lidské zdraví, přírodu či životní prostředí nad míru stanovenou zákonem (čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). V uvedené judikatuře bylo zdůrazněno, že limity využití území představují hranice využití území jako hranice zpravidla nepřekročitelné; limity jsou právními předpisy stanoveny proto, aby byly dodržovány – nejsou jen pouhým doporučením či dokonce jen nijak nesankcionovaným přáním zákonodárce.

Tyto závěry však podle názoru podepsaného soudu nelze chápat absolutně kategoricky a beze zbytku tak, že do území nadlimitně zatíženého již nelze umístit vůbec žádnou stavbu, která přinese, byť i jen neměřitelné, další zatížení. Ad absurdum by tak v zejm. okresech Ostrava-město, Karviná, Frýdek-Místek nebylo možno povolit stavbu jakéhokoli rodinného domu s jiným vytápěním než elektřinou, neboť jakékoli spalování (byť i
. Konečně i shora zemního plynu v kondenzačních kotlích) vede k produkci částic PM10odkazované rozsudky vycházejí vždy z celkového záměru („salámově“ děleného na jednotlivé stavby), u něhož byl nárůst zátěže dané lokality evidentní. Konečně i Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku v odst. 46 odůvodnění limituje své závěry měřitelností přírůstku stávajícího znečištění.

V nyní posuzované věci vedou údaje rozptylových studií soud k závěru, že vypočtený přírůstek znečištění ovzduší částicemi PM se (krom údajů přímo u zdroje) pohybuje na 10samé hranici měřitelnosti, je-li jeho hodnota max. 0,346 μg/m z nejvyššího přípustného limitu 50 μg/m, tj. 0,692% (1/145) tohoto limitu, jehož překročení je navíc 35x v roce přípustné. To konečně konstatují i rozptylové studie, stejně jako potvrzení závazného stanoviska orgánu životního prostředí Ministerstvem životního prostředí ze dne 14.10.2010 (na které odkazuje napadené rozhodnutí žalovaného).

Žalobce, ani kdokoli jiný, přitom v řízení netvrdil (natož aby osvědčil), že v nyní posuzované věci nebyl posouzen celý záměr stavebníka, tzn. že současný záměr stavebníka na výstavbě by byl širší, účelově „rozsalámován“ na řadu dílčích staveb, jimž by bylo nutno věnovat pozornost i ve vzájemných souvislostech. Stejně tak žalobce, ani kdokoli jiný netvrdil a neosvědčil existenci jiného zatěžujícího záměru v území (byť by se jednalo o záměr jiného stavebníka).

Namítá-li dále žalobce, že provedená týdenní měřící kampaň nemůže zohlednit veškeré podmínky ovzduší v roce, lze v této rovině jeho závěru přisvědčit, nelze ovšem pomíjet, že rozptylové studie i Ministerstvo životního prostředí vycházejí naopak nejen z této týdenní měřící kampaně, ale též z celkového dlouhodobého monitoringu území a z maximálního možného přírůstku znečištění daného povahou předmětného provozu. Týdenní měřící kampaň toliko ověřuje, že i aktuální naměřené hodnoty odpovídají dlouhodobému monitoringu – jinými slovy: před měřící kampaní nedošlo ke změně vyvracející závěry plynoucí z dlouhodobého monitoringu.

Krajský soud proto dospívá k závěru, že záměr stavebníka, který přinese toliko shora deklarovaný přírůstek znečištění částicemi PM, je z hlediska celkové zátěže území 10zanedbatelný až neměřitelný, a jako takový akceptovatelný. Ani tento žalobní bod tak nebyl shledán důvodným.

T.

Žalobce konečně namítá, že stavební úřad ani žalovaný se nezabývali otázkou překračování hlukových limitů, když odkázali na listinu Ministerstva zdravotnictví č.j. 50403/2010-3-OVZ-32.3-24.8.2010, která je hybridem mezi potvrzením závazného stanoviska a nedefinovatelným rozhodnutím s výrokem

a odůvodněním, bez poučení a nadefinování účastníků řízení. Nejméně v místě rodinného domu č.p. 62 jsou již dnes překračovány hlukové limity a k dalšímu navýšení – bez kompenzačních opatření – dojde realizací předmětného záměru. Ministerstvo zdravotnictví navíc konstatuje pochybení, když se Krajská hygienická stanice nevyjádřila k hlukové studii č.j. E/2799/2010, přesto potvrzuje platnost stanoviska Krajské hygienické stanice, která se k uvedené hlukové studii vyjádřila až následně. Pokud byl do rozhodnutí jako podmínka 10 zakomponován požadavek na omezení dopravy v noci, není zřejmé, jaké fáze se tato podmínka týká. Správní orgány pak vůbec nevypořádaly námitku žalobce, že v dokumentaci není uvedeno, odkud, jak a v jakém množství budou přiváženy komponenty pro výrobu a odváženy hotové výrobky. Pro funkčnost záměru bude nezbytná doprava na trase Nošovice-Žilina, kdy již současné využívání silnice I/68 přes obec Střítež je neúnosné. Dosud nebylo realizováno vládní usnesení č. 550 z r. 2006 o výstavbě rychlostí komunikace I/11 a úpravě železničních tratí 322 a 323 zmodernizováním dopravní cesty Nošovice (Dobrá) – Frýdek-Místek – Ostrava-Kunčice. Zkapacitnění trati 322 ve směru Nošovice (Dobrá) – Český Těšín není možné, když trať vede středy obcí (vč. obce Střítež). Stavební úřad tuto námitku mylně vypořádává nikoli jako dopravu na I/68, ale jako dopravu na R48, navíc konstatoval, že může posuzovat jen vlivy stavby na okolí, s čímž žalobce nesouhlasí. Podle žalobce nemůže několikakilometrová vzdálenost obce Střítež od samotného záměru sama o sobě vyloučit vlivy provozování záměru právě v obci Střítež. Tvrdit, že dodržování hygienických limitů poblíž silnice I/68 je problémem vlastníka komunikace, je rezignací na řešení záměrů v širších souvislostech tak, aby nikomu ze zúčastněných nevznikla újma.

Okruh těchto námitek je třeba chápat (jakkoli jsou jednotlivé námitky v podáních žalobce vždy nepřehledně rozesety na různých částech) jako celek, který svým obsahem směřuje k ochraně veřejného zdraví, konkrétně k ochraně před hlukem, proto žalobci – jak bylo již uvedeno v části D. tohoto odůvodnění – svědčí oprávnění tuto námitku vznášet.

V napadeném rozhodnutí k okruhu těchto námitek uvedl, že námitkou ve vztahu k provozu na RK I/11 (která reálně neexistuje, jedná se o plánovanou komunikaci – pozn. soudu) se věcně zabývat stavební úřad nemohl, když není předmětem řízení. Stávající areál výrobního závodu v průmyslové zóně je dopravně napojen na síť veřejných komunikací a žadatel je povinen pouze dodržovat podmínky provozu na nich. Jde-li o stávající silnice I/68 a I/11, jedná se o veřejné pozemní komunikace, pro které jsou stanoveny podmínky provozu, za jejichž splnění odpovídá její vlastník. Ze zákona je dána odpovědnost vlastníka komunikace za dodržování všech požadavků zvláštních právních předpisů, zejm. pak hygienických limitů ochrany před hlukem. Oprávněnost požadavků na posouzení kumulativních účinků dopravy ve Stříteži nemohla být podle žalovaného posuzována v tomto řízení, neboť může být posouzena jen v řízení, které se provozem na silnici I/68 bude přímo zabývat. Zdůraznil přitom, že nemůže napadeným rozhodnutím garantovat, že nedojde k ovlivnění životního prostředí ve Stříteži, a to z toho důvodu, že stavební úřad je oprávněn posuzovat pouze možné vlivy řešené stavby na její okolí (str. 34 a 36 napadeného rozhodnutí).

Tuto argumentaci žalovaný zopakoval i ve vyjádření k žalobě na str. 10 a 12.

Stavebník (str. 7 jeho vyjádření) zdůrazňuje, že v řízení předložil dopravní plán, jakož i hlukovou a rozptylovou studii. Nárůst dopravy ve Stříteži nebude vyšší, než jaký je standardní nárůst kamionové dopravy v České republice. Obec Střítež je na jedné z mnoha dopravních cest směřujících na Slovensko, kde má sídlo Kia Motors Slovakia s.r.o., se kterou stavebník spolupracuje. Dodržování hygienických limitů kolem dopravních tahů v celém regionu není odpovědností stavebníka, ale příslušných vlastníků a správců komunikací, tuto odpovědnost nelze na stavebníka přenášet. Problémy se silniční dopravou ve Stříteži nejsou způsobeny záměrem stavebníka, ale absencí zamýšlené komunikace RK I/11. Stavebník má za to, že povolení výstavby nelze podmiňovat dokončením této rychlostní komunikace. Za komunikace je odpovědný její vlastník, kterému přísluší řešit i případné odklonění dopravy z obce Střítež – to není odpovědností stavebníka. Je neúměrné požadovat po stavebníku, aby předem zajistit na své náklady výstavbu všech silnic, které jím budou využívány, anebo aby nesl ekonomickou ztrátu v podobě ušlého zisku v případě, že by byl nucen s výstavbou vyčkávat až na dostavění rychlostní komunikace.

S argumentací žalovaného ani stavebníka se krajský soud neztotožňuje.

Krajský soud již obdobnou situaci řešil ve věci J. S. proti Krajskému úřadu Olomouckého kraje sp. zn. 22 Ca 251/2006, kde byl ve svých stanoviscích a závěrech usměrněn rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30.4.2008 č.j. 1 As 16/2008-52, Sb. NSS č. 1641/2008, www.nssoud.cz. V něm Nejvyšší správní soud vyslovil, že přímým dotčením vlastníka nemovitostí na jeho vlastnickém či jiném právu může být i dotčení vlastníka zvýšenou hlukovou hladinou nebo jiným znečištěním způsobeným intenzitou dopravy v důsledku rozhodnutí o umístění velkoskladu, který bude zásobován denně přijíždějícími a odjíždějícími kamióny pohybujícími se tak v bezprostřední blízkosti jeho nemovitosti.

Nejvyšší správní soud tak ve sbírkovém rozhodnutí uznal námitku o navýšení hlukové hladiny intenzitou dopravy v důsledku vozidel přijíždějících k umísťované stavbě a odjíždějících od ní. Jednalo se o situaci, kdy žalobcova nemovitost byla přilehlá k 4-pruhové silnici I/55 vedoucí souvisle zastavěným územím, umísťovaná stavba byla vzdálena od nemovitostí žalobce více než 3 km, a to přímo u dálničního nájezdu na R35.

Byla-li tedy v územním řízení připuštěna námitka vlastníka nemovitosti vzdálené více než 3 km, že dojde k navýšení hlukové hladiny intenzitou dopravy v důsledku přijíždějících a odjíždějících vozidel, jako námitka, kterou se měl stavební úřad věcně podrobně zabývat, nelze než obdobnou námitku občanského sdružení hájícího zájem na ochraně veřejného zdraví připustit též, byť občanské sdružení samo není vlastníkem dotčené nemovitosti.

Při dalším hodnocení této námitky nelze pominout, že žalovaný žalobci zdůraznil, že může posuzovat jen vlivy stavby na její okolí (tuto formulaci evidentně převzal z § 87 odst. 2 a § 130 stavebního zákona), aniž by pojem „okolí“ jednoznačně vymezil.

Nejvyšší správní soud přitom již v rozsudku ze dne 22.3.2007 č.j. 7 As 78/2005-62, www.nssoud.cz, (navazujícím na dřívější rozsudek ze dne 20.10.2004 č.j. 1 As 10/2003-58, Sb. NSS č. 896/2006, www.nssoud.cz), zdůraznil, že soud musí mít možnost přezkoumat, zda interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu správním orgánem je v souladu se zákonem; teprve poté, kdy správní orgán neurčitý právní pojem vyloží, může jej konfrontovat se skutkovými zjištěními konkrétního případu, a jen takový existentní výklad a konfrontace může být předmětem přezkumu správním soudem. Jestliže pro absenci vymezení neurčitého právního pojmu takový přezkum možný není, je rozhodnutí správního orgánu pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Soudu přitom nepřísluší, aby správní orgán nahradil, provedl vlastní hodnocení a učinil závěr, zda v řízení zjištěné skutečnosti naplnily neurčitý právní pojem či nikoli, neboť by tak nepřípustným způsobem zasáhl do činnosti správního orgánu.

Z napadeného rozhodnutí lze vysledovat jen, že žalovaný území obce Střítež za „okolí“ předmětné stavby nepokládá. Z napadeného rozhodnutí pak nelze nikterak seznat, kam až podle žalovaného „okolí“ s přihlédnutím ke všem vlivům stavby, včetně zatížení automobilovou dopravou, sahá, tzn. proč do tohoto okolí není obec Střítež pojata.

V této souvislosti nelze přehlížet, že obec Střítež leží – jak zdůrazňuje žalobce – na páteřním tahu I/68 představujícím spojnici zkratkou mezi komunikacemi R I/48 a I/11 představujícími nekratší spojení mezi Nošovicemi a Žilinou, navíc bez výhodnějšího alternativního spojení. Pomine-li (vzhledem k argumentaci stavebníka o množství dopravních cest do Žiliny) soud možnost dopravy na trase Nošovice – Žilina přes Brno a Bratislavu (Nošovice – Frýdek-Místek – Bělotín – Olomouc – Brno – Bratislava – Považská Bystrica – Žilina), kde by bylo možno uvažovat o více kapacitní dopravní cestě vesměs rychlostními komunikacemi či dálnicemi (s výjimkou průjezdu Frýdkem-Místkem a úseku Rychaltice – Bělotín na silnici I/48 vedené však již dnes 4 pruhy vesměs nezastavěným prostorem), jinou dopravní alternativu představují jen

1) spojení R I/48 a I/11 bez využití silnice I/68, kdy však silnice I/11 v alternativním úseku Ropice – Nebory prochází opět zastavěným územím, příp. 2) spojení využívající v zimě obtížnou cestu přes hřeben Beskyd (Makovský průsmyk, silnice I/56 + I/35 + SK I/18). Současně nelze přehlédnout ani aktuální rozestavěnost RK I/11, kdy budoucí napojení jejích rozestavěných úseků na stávající silniční síť vede právě k využití silnice I/68 přes obec Střítež (napojení úseku Oldřichovice – Nebory je situováno právě na silnici I/68, a to až za křižovatkou s I/11). Silnice I/68 tedy tvoří přirozenou komunikační spojnici nákladní automobilové dopravy mezi Nošovicemi a Žilinou.

Krajský soud upozorňuje, že věc sp. zn. 22 Ca 251/2006 není jedinou věcí, v níž vyslovil názor, že nelze bez dalšího vyloučit z pojmu „okolí“ nemovitosti vzdálené i několik kilometrů od zamýšlené stavby. Pro příklad lze uvést rozsudky ze dne 9.9.2009 č.j. 22 Ca 157/2009-70 a ze dne 23.2.2012 č.j. 22 A 18/2010-25 (kasační stížnost zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23.8.2012 č.j. 9 As 63/2012-23, www.nssoud.cz) ve věcech žalobce J. K. proti Krajskému úřadu Olomouckého kraje.

Z uvedeného je pak zjevné, že odmítl-li žalovaný řešit otázky zvýšené zátěže obce Střítež hlukem z nákladní kamionové dopravy vyvolané posuzovaným záměrem, neobsahuje jeho rozhodnutí dostatek důvodů, které by mohl krajský soud přezkoumat.

U.

S ohledem na to, že veškerá dosavadní judikatura se vztahuje k posouzení vlivu stavby na okolí v rámci územního řízení a s ohledem na to, že napadené rozhodnutí obsahuje samostatné výroky týkající se umístění stavby a povolení stavby, s přihlédnutím k tomu, že žalobce označil své námitky jako námitky proti územnímu řízení, zabýval se soud dále otázkou, zda uvedená nepřezkoumatelnost zatěžuje toliko řízení územní, či i řízení stavební.

I zde krajský soud reflektuje poslední vývoj judikatury Nejvyššího správního soudu, která dospěla k závěru, že až na výjimečné případy má zrušení výroku o umístění stavby obsaženého ve společném rozhodnutí o umístění i povolení stavby za následek rovněž zrušení výroku o povolení stavby, byl-li též žalobou napaden.

Dle názoru Nejvyššího správního soudu dřívější judikatura o tom, že zrušení územního rozhodnutí nemá automaticky za následek zrušení stavebního povolení, není, pokud jde o spojené územní a stavební řízení, zcela přiléhavá. Ve věcech posuzovaných starší judikaturou totiž probíhala samostatná územní a stavební řízení a v nich vydaná rozhodnutí byla následně též samostatně napadena žalobami. Nejprve tedy bylo vydáno územní rozhodnutí a až po nabytí jeho právní moci bylo zahájeno stavební řízení. V následných soudních řízeních pak bylo přezkoumáváno právě jen stavební povolení. Naopak při napadení rozhodnutí vydaného ve společném řízení, je-li žalobou současně napaden jak výrok o umístění stavby, tak výrok o jejím povolení, nastává situace, kdy oba výroky jsou v témže okamžiku otevřeny soudnímu přezkoumání.

Situace v případě spojeného řízení je tak zjevně odlišná a východiska starší judikatury nelze ve věcech spojeného územního a stavebního řízení plně uplatnit. Tato judikatura dospěla k závěru, že důvodem pro zrušení stavebního povolení nemůže být skutečnost, že územní rozhodnutí bylo po nabytí právní moci stavebního povolení zrušeno, neboť tomu brání zásada, dle níž soud vychází ze skutkového a právního stavu ke dni vydání správního rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), zásada presumpce zákonnosti správních aktů a zásada ochrany práv nabytých v dobré víře. Dle názoru Nejvyššího správního soudu ovšem v případě žaloby proti společnému rozhodnutí vydanému ve spojeném řízení k prolomení těchto zásad ve stejném rozsahu nedochází, neboť stavebnímu řízení nepředcházelo vydání pravomocného územního rozhodnutí, naopak, o umístění i povolení stavby bylo rozhodnuto současně a současně mohou být také podrobena soudnímu přezkumu.

Je-li rozhodováno ve spojeném řízení, pak je v podstatě vyloučena situace, že by územní rozhodnutí mohlo být podrobeno soudnímu přezkoumání před tím, než se stavební povolení stane pravomocné, daný problém by tedy nebyl plně řešitelný ani přiznáním odkladného účinku žalobě. Vztažení starší judikatury i na případy spojeného řízení by proto ve spojení s 94 odst. 5 stavebního zákona přinášelo jen stěží akceptovatelné důsledky skutečně spočívající v tom, že by případný závěr správních soudů, podle něhož došlo k nezákonnému umístění stavby, nemohl mít jiný než výlučně „akademický“ význam, pokud by zde současně nebyl jiný, na nezákonnosti umístění stavby nezávislý důvod pro zrušení rovněž výroku o jejím povolení.

V obecné rovině lze sice souhlasit s názorem, že vedením společného řízení tak, jak ho upravuje § 140 správního řádu, nedochází k úplnému a nenávratnému zániku samostatnosti jednotlivých řízení, která byla spojena. Předmět těchto řízení zůstává odlišný, a stejně tak postavení jejich účastníků. Využitím tohoto procesního institutu, sloužícího ke zjednodušení procesních postupů správních orgánů, nemůže dojít k popření toho, co zvláštní zákony stanoví o předmětu jednotlivých druhů řízení, o jejich účastnících a o právech jejich účastníků. Zároveň je však třeba zohlednit specifické rysy územního a stavebního řízení, jejich návaznost a důsledky, které spojení obou těchto řízení vyvolává. Možnost spojit za určitých podmínek územní a stavební řízení stanovil § 78 odst. 1 stavebního zákona od roku 2007, a to vedle dalších zjednodušených postupů vedoucích ke vzniku oprávnění umístit a provést stavbu. Na postup stavebního úřadu v tomto spojeném řízení zároveň dopadala do r. 2012 (ve větším rozsahu než nyní) obecná úprava společného řízení dle § 140 správního řádu. Nyní je společné územní a stavební řízení podrobněji upraveno v § 94a stavebního zákona, ve znění účinném od 1.1.2013. Komentář k § 78 uvedeného zákona, ve znění před novelou, ke spojení obou řízení uvádí: „Při posuzování záměru žadatele musí stavební úřad posoudit jak všechna kritéria podle § 90 [stavebního zákona z roku 2006], týkající se umístění stavby, tak i kritéria podle § 111 [stavebního zákona z roku 2006], týkající se realizace předmětné stavby. Ve spojeném územním a stavebním řízení se vydává společné rozhodnutí obsahující dva oddělené výroky, jeden pro územní rozhodnutí, včetně podmínek pro umístění stavby a rozhodnutí o námitkách účastníků územního řízení, a druhý pro stavební povolení, včetně stanovení podmínek pro provedení stavby, popř. pro její užívání, a rozhodnutí o námitkách účastníků stavebního řízení. Odůvodnění společného rozhodnutí musí obsahovat odůvodnění obou výroků. Poučení o odvolání je nutné uvést proti jednotlivým výrokům, tzn. ke každému zvlášť. Vzhledem k tomu, že se tyto výroky vzájemně podmiňují, má odvolání proti územnímu rozhodnutí odkladný účinek proti stavebnímu povolení, což je navazující výrok. Územní rozhodnutí se totiž stává podmiňujícím rozhodnutím, tzn. že jeho autoritativní část je rozhodující pro stavební povolení, které bez předchozího územního rozhodnutí není schopno samostatné existence. Jestliže bylo odvoláním napadeno pouze územní rozhodnutí, nabývá stavební povolení právní moci dnem, kdy nabude právní moci rozhodnutí o odvolání proti územnímu rozhodnutí.“ (Hegenbart, M.; Sakař, B. a kol. Stavební zákon. 1. vyd. Praha : C.H.Beck, 2008, s. 187 a násl.). Současná právní úprava v § 94a odst. 5 stavebního zákona, ve znění účinném od 1.1.2013, výslovně stanoví, že výrok o povolení stavby je vykonatelný nabytím právní moci výroku o umístění stavby.

Přestože dosavadní judikatura správních soudů omezuje použití § 140 odst. 7 správního řádu o odkladném účinku odvolání proti rozhodnutí s podmiňujícím výrokem i vůči rozhodnutí s navazujícím výrokem vydanému ve společném řízení pouze na situace, kdy správní orgán vydává ve společném řízení více rozhodnutí, neboť k přezkoumání každého z nich v odvolacím řízení je příslušný jiný odvolací orgán (což není případ spojeného územního a stavebního řízení, k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30.5.2012, č.j. 29 A 132/2010-95, www.nssoud.cz), je z již uvedeného v každém případě patrná podmíněnost a provázanost jednotlivých výroků společného rozhodnutí o umístění a povolení stavby, která nemůže být zcela přehlížena ani v následném řízení před soudem.

Je pravdou, že i v případě spojeného řízení platí, že pro účely umístění stavby se posuzují jiné skutečnosti, než pro účely jejího povolení, a tomu by měly v souladu s § 114 odst. 2 stavebního zákona (viz nyní § 94a odst. 2 a 3 stejného zákona ve znění účinném od 1.1.2013) odpovídat i námitky účastníků řízení. Výraznou odlišností oproti standardní posloupnosti územního a následně stavebního řízení však je, že se námitky proti umístění i povolení stavby předkládají zpravidla současně. Ani z § 114 odst. 2 stavebního zákona tedy nelze u spojeného územního a stavebního řízení vyvozovat zcela identické závěry jako v případě, kdy stavební řízení následuje po právní moci rozhodnutí o umístění stavby.

Má-li tedy zůstat zachováno právo na účinnou soudní ochranu, považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné, aby v soudním řízení přezkoumávajícím rozhodnutí vydané ve spojeném územním a stavebním řízení v případě, kdy jsou napadeny oba výroky tohoto rozhodnutí týkající se umístění i povolení stavby, a to osobou k tomu procesně legitimovanou, vedlo zrušení výroku rozhodnutí správního orgánu ve věci umístění stavby pro jeho nezákonnost nebo pro podstatnou vadu řízení, která mohla mít za následek takovou nezákonnost, zpravidla i ke zrušení navazujícího výroku rozhodnutí správního orgánu o povolení stavby.

Krajský soud má za nadbytečné, aby na dosavadní vývojové trendy judikatury Nejvyššího správního soudu podrobně odkazoval, když v mezidobí od vyvěšení zkráceného znění tohoto rozsudku do vypracování odůvodnění byly shora uvedené úvahy a závěry pečlivě shrnuty v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10.10.2014 č.j. 5 As 6/2013-97, www.nssoud.cz.

Shora uvedené judikatorní závěry Nejvyššího správního soudu zdejší soud respektuje, ztotožňuje se s nimi a v nyní posuzované věci neshledal důvody, pro které by se měl od nich odchýlit.

V.

Krajský soud proto – ve světle uvedené judikatury – zvažoval, zda tu není dán nějaký výjimečný důvod, pro který by výrok o povolení stavby měl obstát i za situace, kdy tu jsou důvody pro zrušení výroku o umístění stavby.

V nyní posuzované věci probíhalo zcela standardní spojené územní a stavební řízení, přičemž důvod, který vede soud k závěru o nedostatku důvodů k umístění stavby, není nikterak výjimečným. Nelze ani dovodit, že by skutečnosti, které má žalovaný (příp. stavební úřad) dále zkoumat – pokud se ukážou důvodnými – nebránily samy o sobě existenci stavby.

Krajský soud proto uzavírá, že v nyní posuzovaném případě tu není žádný výjimečný důvod, pro který by výrok o povolení stavby měl obstát přesto, že výrok o umístění stavby obsažený ve společném rozhodnutí musí být zrušen.

W.

K argumentaci uvedené shora v částech T. – V. tohoto odůvodnění krajský soud shrnuje, že nedostatek důvodů napadeného rozhodnutí, jak byl shora vytčen, vede soud k závěru, že je třeba zrušit nejen výrok týkající se umístění stavby, ale současně též výrok o jejím povolení.

X.

Pro důvodnost posledního žalobního bodu tedy bylo napadené rozhodnutí žalovaného podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. zrušeno a věc podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vrácena žalovanému k dalšímu řízení, v němž jsou správní orgány vázány právní názory vyslovenými v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Y.

O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce byl v řízení procesně úspěšný a vzniklo mu tak vůči žalovanému právo na náhradu nákladů, které v řízení účelně uplatnil. Tyto náklady žalobce tvoří: a) zaplacený soudní poplatek

2.000,00 Kč b) odměna advokáta ve výši 1.680,- Kč bez DPH

A/ úkon) při poskytnutí těchto úkonů právní
§ 7, služby: 1) příprava a převzetí věci 2) sepis žaloby 8.6.2011

3) sepis doplnění žaloby 25.7.2011
5.040,00 Kč c) paušální náhrada hotových výdajů advokáta

Bve výši 150,- Kč bez DPH / úkon) při poskytnutí úkonů právní služby uvedených § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. pod písm. b)
450,00 Kč d) DPH 20% z částek uvedených pod písm. b), c) § 57 odst. 2 s.ř.s. 1.152,90 Kč Celkem
8.642,90 Kč A) úkony právní služby byly poskytnuty společně žalobci a Obci Střítež, pročež cena jednoho úkonu právní služby činí dle § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. výsledek výpočtu: 2 osoby x (100% - 20%) x 2.100,- Kč, tedy 3.360,- Kč, z čehož na žalobce připadá ½, tj. 1.680,- Kč

B) úkony právní služby byly poskytnuty společně žalobci a Obci Střítež, pročež z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč/úkon připadá na žalobce ½, tj. 150,- Kč

Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení tuto částku, a to dle § 64 s.ř.s. ve spojení s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen o.s.ř.) k rukám advokáta, která žalobce v řízení zastupoval. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a o.s.ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159,

§ 160 odst. 1 o.s.ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

Z.

O náhradě nákladů osob zúčastněných na řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 5 s.ř.s., když soud neuložil v řízení žádné z těchto osob žádnou povinnost a neshledal ani jiné důvody zvláštního zřetele hodné, které by přiznání náhrady nákladů řízení kterékoli z těchto osob odůvodňovaly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 25. září 2014

Mgr. Jiří Gottwald

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru