Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 A 69/2011 - 81Rozsudek KSOS ze dne 26.05.2011

Prejudikatura

4 As 51/2007 - 68


přidejte vlastní popisek

22A 69/2011 – 81

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a Mgr. Ondřeje Mrákoty

v právní věci žalobce Hyundai Motor Manufacturing Czech, s.r.o., se sídlem

Průmyslová zóna Nošovice, Nižní Lhoty 700, Nižní Lhoty, PSČ 739 51, proti

žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117,

702 18 Ostrava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.10.2008, č.j. MSK

159740/2008, ve věci pokuty podle stavebního zákona,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Obecního úřadu Dobrá, stavebního úřadu (dále jen stavební úřad) ze dne 20.6.2008 č.j. SÚ 637/2008-338/Ko, jímž byla žalobci podle § 180 odst.3 písm.e) zákona č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen stavební zákon) uložena pokuta ve výši 500.000,- Kč za protiprávní jednání, kterého se žalobce dopustil tím, že jako stavebník prováděl stavbu H-PROJECT, sekce 05 Převodovkárna (Transmission) v období od 21.3.2007 do 30.10.2007 v rozporu se stavebním povolením. Pro případ, že by soud neshledal důvody pro zrušení rozhodnutí, navrhl žalobce upuštění od trestu, případně snížení pokuty.

Žalobce v žalobě uvedl, že si je plně vědom skutečnosti, že při provádění stavby došlo k mírné odchylce od stavebního povolení, avšak nedošlo k zásadním změnám ve vztahu k celku. Stavba byla prováděna v rámci průmyslové zóny, zcela v souladu s územně plánovací dokumentací, pouze na pozemcích ve vlastnictví žalobce. Drobné změny byly následně povoleny stavebním úřadem, nijak neohrozily životní prostředí, zdraví osob, nedotkly se žádných souhlasů, posudků a vyjádření dotčených orgánů státní správy. Došlo ke zmenšení a snížení haly využitím kvalitnější vnitřní technologie a zařízení. Stavební úřad nevzal podle žalobce v úvahu požadavky § 182 odst. 2 stavebního zákona a požadavky zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích),

především závažnost případného přestupku. Jednání žalobce postrádá společenskou nebezpečnost, která je u přestupků předpokladem jejich trestnosti. Již samotné projednání přestupku je pro žalobce dostatečnou sankcí. Žalobce považuje za absolutně nedostatečné odůvodnění výše pokuty. Správní orgány by měly dbát na to, aby při rozhodování obdobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Podle žalobce přihlédly správní orgány spíše k tomu, jak citlivě je veřejností vnímána stavba žalobce než k zákonným předpokladům pro určení výše sankce.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Zdůraznil, že se nejednalo o přestupek, ale o jiný správní delikt, takže nepřichází v úvahu použití zákona o přestupcích. Úprava správních deliktů je založena na principu objektivní odpovědnosti, bez existence zavinění. Pokuta byla uložena v polovině zákonného rozmezí, finanční postih musí být znatelný v majetkové sféře delikventa, musí pro něj být nikoli zanedbatelný. U žalobce se jednalo o opakované porušení stavebního zákona. Skutečnost, že

změna stavby byla následně povolena, nemůže být důvodem pro snížení pokuty.

Krajský soud rozsudkem ze dne 12.11.2009 č.j. 22 Ca 336/2008-34 zrušil rozhodnutí žalovaného pro vady řízení, vrátil mu věc k dalšímu řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudek krajského soudu byl ke kasační stížnosti

žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) ze dne 25.3.2011 č.j. 5 As 7/2010-60 a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud, vázán právním názorem NSS, přezkoumal znovu napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů - dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Z obsahu správního spisu soud zjistil, že stavební úřad vydal dne 20.6.2008 pod č.j. SÚ 637/2008-338/Ko rozhodnutí, jímž uložil žalobci pokutu ve výši 500.000,- Kč za porušení § 180 odst. 3 písm. e) stavebního zákona, spočívající v tom, že žalobce jako stavebník prováděl stavbu H-PROJECT, sekce 05 Převodovkárna (Transmission) v období od 21.3.2007 do 30.10.2007 v rozporu se stavebním povolením. Ve výroku jsou v rozsahu jedné strany konkretizovány rozpory se stavebním povolením. Jednalo se o prodloužení haly z původních 180 m na 200 m, změnu umístění a půdorysných rozměrů některých místností haly (např. tak, že místnost rozvodny a místnost s generátory byly přemístěny ze severního okraje haly na západní), přesunutí chladících věží z jižní fasády na střechu v severní části objektu, snížení výkonu plynové kotelny z 3x270 kW na 2x200 kW, zvýšení počtu vratových clon s plynovým vytápěním z 9 ks na 11 ks, snížení počtu hlavních vzduchotechnických jednotek na střeše z 8 na 5 ks pro zimní provoz atd. V odůvodnění uvedl stavební úřad k určení výše pokuty, že (1)prodloužení haly je nevýznamné s ohledem na celkové rozměry stavby, avšak změny ve vnitřním uspořádání stavby nepovažuje za nevýznamné. (2)Stavba byla realizována na pozemcích žalobce v průmyslové zóně, nebyla dotčena práva třetích osob, nedošlo ke škodám na životním prostředí nebo k jiným škodlivým následkům. Změny se však dotkly veřejných zájmů chráněných zvláštními právními předpisy. Svědčí o tom závazná stanoviska dotčených orgánů na úseku ochrany veřejného zdraví, požární ochrany, bezpečnosti práce a ochrany ovzduší, která byla vydána k dokumentaci změny stavby. (3)Porušení stavebního zákona při stavbě Převodovkárny nebylo jediným správním deliktem, kterého se žalobce dopustil. Souběžně s tímto správním řízením probíhala řízení o správních deliktech spočívající v provedení stavby 02 Lisovna a svařovna a 08 Infrastruktura. (4)Žalobce v celém průběhu řízení se stavebním úřadem spolupracoval. (5)Stavební úřad nebral v úvahu „globální a ekonomické postavení“ žalobce, přihlížel však k velikosti stavby Převodovkárny včetně jejího technologického vybavení, výše uložené pokuty tvoří pouze cca 0,02% z celkových nákladů stavby. Dále následuje citace § 182 odst. 2 stavebního zákona a závěr stavebního úřadu, že okolnosti, svědčící pro udělení pokuty v horní části sazby, spatřuje v bodě č. 3 a 5, částečně 1 a 2, zatímco pro udělení spíše v nižší sazbě v bodě č. 4, částečně 1 a 2. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí rozsáhle a podrobně věnoval rozdílům mezi přestupky a správními delikty. K výši pokuty zdůraznil, že postih musí mít sílu odradit od nezákonného postupu i jiné nositele stejných zákonných povinností a musí být znatelný v majetkové sféře delikventa. Podle žalovaného se u žalobce jednalo o opakované porušení stavebního zákona, neboť kromě „Lisovny a svařovny“ (správně mělo být uvedeno Převodovkárny – pozn. soudu) realizoval v rozporu se stavebním povolením i další stavby. Pro posouzení věci je nerozhodné, že žalobce následně požádal o dodatečné povolení změny stavby. Žalovaný označil jednání žalobce za značně

společensky nebezpečné, zejména vzhledem k obecnému nedodržování příslušných stavebních předpisů.

Podle § 180 odst. 3 písm.e) stavebního zákona, právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako stavebník dopustí správního deliktu tím, že provádí novou stavbu v rozporu se stavebním povolením (§ 115), veřejnoprávní smlouvou (§ 116) nebo certifikátem autorizovaného inspektora (§ 117).

Podle § 182 odst. 2 stavebního zákona, při určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.

Soud musí v prvé řadě odmítnout úvahy žalobce, týkající se použití zákona o přestupcích, neboť, jak zcela správně a obsáhle uvedl již žalovaný, zde se jedná o správní delikt právnické osoby, který podléhá zcela jinému režimu než přestupky.

Ostatní námitky žalobce směřovaly k vyhodnocení výše pokuty. Jak uvedl NSS ve výše zmíněném rozsudku, pokud žalobce zpochybňoval společenskou nebezpečnost svého jednání a argumentoval tím, že změny předmětné stavby, jež nemají oporu ve stavebním povolení, nebyly svou povahou změnami zásadními, přičemž jejich provedení nemělo žádné negativní následky, je třeba odkázat na § 118 odst. 3 stavebního zákona, podle kterého stavební úřad schválí při kontrolní prohlídce zápisem do stavebního deníku změnu stavby, která se nedotýká práv účastníků stavebního řízení; podle okolností vyznačí změnu též v ověřené projektové dokumentaci. Může tak ovšem učinit, jen pokud se změna nedotýká podmínek územního rozhodnutí, veřejných zájmů chráněných zvláštními právními předpisy nebo když příslušný dotčený orgán písemně anebo prohlášením do protokolu se změnou souhlasí.

Jak správně konstatoval žalovaný v napadeném rozhodnutí, v posuzovaném případě se nejedná o takové změny stavby, jež by bylo možno schválit popsaným postupem. Již z výroku rozhodnutí stavebního úřadu, který obsahuje přesný popis rozsahu odchylek mezi prováděnou stavbou a stavebním povolením, je zjevné, že v daném případě byla stavba realizována nejen v rozporu se stavebním povolením, ale také v rozporu s územním rozhodnutím, neboť došlo ke změně půdorysných rozměrů jednotlivých objektů stavby a ke změně jejich umístění. V případě ostatních změn stavby oproti stavebnímu povolení, které přesahují rámec § 118 odst. 3 stavebního zákona, musí stavebník postupovat podle § 118 odst. 1 a 2 stavebního zákona, tedy požádat o povolení změny stavby před jejím dokončením. Tuto možnost však žalobce v posuzovaném případě nevyužil.

Jak dále uvedl NSS, z rozhodnutí stavebního úřadu je zřejmé, jaké skutečnosti vzal při určení výše ukládané pokuty v úvahu. K námitkám žalobce zohlednil polehčující okolnosti spáchání předmětného správního deliktu, tj. že stavba byla realizována na pozemku ve vlastnictví žalobce, a to v areálu průmyslové zóny, přičemž její realizací, i přes zmíněné odchylky od stavebního povolení, nebyla dotčena práva třetích osob ani nedošlo ke škodám na životním prostředí či jiným škodlivým následkům, a dále, že žalobce v průběhu celého řízení o správním deliktu se stavebním úřadem spolupracoval. Stavební úřad naopak odmítl tvrzení žalobce, že by na závažnost spáchaného správního deliktu mohla mít vliv skutečnost, že žalobce požádal o dodatečné povolení stavby podle § 129 odst. 3 stavebního zákona.

Pro uložení pokuty v horní polovině zákonné sazby pak dle stavebního úřadu naopak svědčí to, že provedené změny vnitřního dispozičního řešení jednotlivých objektů stavby lze charakterizovat jako rozsáhlé, přičemž tyto změny se dotkly veřejných zájmů chráněných zvláštními právními předpisy. Stavební úřad také poukázal na skutečnost, že vedle posuzovaného případu se žalobce odchýlil od platných stavebních povolení i při realizaci dalších stavebních záměrů v dané lokalitě, a to zcela vědomě.

Již z výčtu zjištěných odchylek od stavebního povolení obsaženého ve výroku rozhodnutí stavebního úřadu vyplývá, že rozsah a charakter nepovolených změn prováděné stavby je významný, když je zjevné, že provedením těchto změn bylo zasaženo i do podmínek územního rozhodnutí. O potenciálním vlivu uvedených změn na zájmy chráněné zvláštními zákony pak bezesporu svědčí skutečnost, že za účelem dodatečného povolení stavby musela být vyžádána nová závazná stanoviska, rozhodnutí a vyjádření příslušných dotčených orgánů. Skutečnost, že při provádění stavby v rozporu se stavebním povolením nedošlo přímo ke škodám na životním prostředí, resp. ke vzniku jiných škodlivých následků, na uvedeném závěru nic nemění. Ostatně, tato skutečnost byla stavebním úřadem při určení výše ukládané pokuty vzata v potaz jako polehčující okolnost.

V daném případě bylo možné při určení výše pokuty zohlednit i to, že žalobce prováděl i další stavby v dané lokalitě v rozporu s platnými stavebními povoleními. Jakkoli řízení o jednotlivých skutcích probíhala paralelně, je nutno poukázat na protokol z kontrolní prohlídky sepsaný dne 30. 10. 2007, jenž byl mimo jiné podkladem pro rozhodnutí stavebního úřadu v předmětné věci. Právě z tohoto protokolu vyplývá, že při dané prohlídce bylo zjištěno, že žalobce provádí v rozporu s příslušnými stavebními povoleními i další kontrolované stavby, které jsou také součástí automobilového závodu v průmyslové zóně Nošovice. V protokolu jsou jednotlivé odchylky ve vztahu ke každé stavbě podrobně popsány, přičemž obsah protokolu osoba oprávněná jednat jménem žalobce bez výhrad stvrdila svým podpisem. Již v této fázi řízení byly tedy nepovolené změny dotčených staveb spolehlivě prokázány a ani žalobce je v průběhu správního řízení ani řízení před soudem nezpochybňoval.

Z rozhodnutí stavebního úřadu a především pak z napadeného rozhodnutí žalovaného je zjevné, že správní orgány při určení výše ukládané pokuty přihlédly také k majetkovým poměrům žalobce. Stavební zákon přitom v § 182 odst. 2 výslovně majetkové poměry pachatele mezi kritérii pro určení výše pokuty neuvádí. Žalobce navíc opakovaně namítal, že takový postup je v rozporu se zásadou rovnosti a zásadou legitimního očekávání.

Zde je však nutno poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp.zn. Pl. ÚS 38/02, v němž Ústavní soud zdůraznil, že nechápe rovnost jako absolutní, nýbrž jako relativní (a nadto akcesorickou ve vztahu k jiným základním právům a svobodám), přičemž „s pojmem relativní rovnosti úzce souvisí pojem přiměřenosti zásahu do základních práv. Z charakteru pokuty jako majetkové sankce nutně vyplývá, že má-li být individualizovaná a přiměřená, musí reflektovat majetkové poměry potrestaného“. Ústavní soud nejen judikoval, že není „porušením principu relativní rovnosti, když dvěma osobám v různých situacích bude uložena pokuta v různé výši, byť by jediným rozdílem jejich situace měly být právě rozdílné majetkové poměry“, ale dodal, že „z věcného hlediska (účel zákona) lze dokonce dospět k závěru, že kritérium zkoumání majetkových poměrů delikventa při úvaze o výši ukládané pokuty je nezbytné a komplementární […] vzhledem k riziku

„likvidačního“ účinku nepřiměřeně vysoké pokuty. Pokuta jakožto trest musí být diferencovaná, aby efektivně působila jako trest i jako odstrašení“. Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud nepovažuje zohledňování majetkových poměrů a jejich promítnutí do celkové výše pokuty za diskriminační (naopak považuje takový postup za souladný s principem relativní rovnosti) a že pokládá za nutné tyto poměry zohledňovat, aby byl dosažen účel trestu. Na uvedenou judikaturu Ústavního soudu navázal i rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133, publikovaném pod č. 2092/2010 Sb. NSS, v němž mj. konstatoval, že „aby pokuta za jiný správní delikt naplnila svůj účel z hlediska individuální i generální prevence, musí být citelným zásahem do majetkové sféry pachatele“.

Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že správní orgány nepochybily, když při určení výše ukládané pokuty přihlédly také k majetkovým poměrům žalobce, konkrétně k jeho velikosti a významu jako součásti nadnárodního koncernu a dále k rozsahu investic žalobce souvisejících s předmětnou stavbou.

Krajský soud tak v souladu s NSS dospěl k závěru, že v posuzované věci správní orgány při určení výše ukládané pokuty zohlednily nezbytná zákonná hlediska, z jejich rozhodnutí je pak zřejmé, které konkrétní skutečnosti vzaly při určení výše pokuty za podstatné a jakým způsobem je hodnotily, a to každou zvlášť i ve vzájemných souvislostech. Správní orgány zároveň vypořádaly všechny námitky žalobce. Krajský soud tedy uzavírá, že žádnou z námitek žalobce neshledal důvodnou.

Krajský soud se zabýval také návrhem žalobce na moderaci podle § 65 odst. 3 s.ř.s. a dospěl s ohledem na vše výše uvedené k závěru, že pokuta ve výši 500.000,-Kč, jak ji stanovily správní orgány, je zcela přiměřená všem okolnostem tohoto případu a není zde důvodu pro její snížení či upuštění od potrestání.

Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s § 78 odst. 7 s.ř.s.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšnému žalovanému nevznikly podle obsahu spisu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky. To neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu – v tom případě je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 26. května 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Monika Javorová, v. r. Marcela Jánová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru