Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 A 64/2013 - 269Rozsudek KSOS ze dne 26.11.2015

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 As 17/2016

přidejte vlastní popisek

22A 64/2013 – 269

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Daniela

Spratka, Ph.D. v právní věci žalobkyně MUDr. M. D., zastoupené Mgr. Sandrou

Podskalskou, advokátkou Advokátní kanceláře Šikola a partneři s.r.o., se sídlem

v Brně, Údolní 33, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje,

se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října 117, o přezkoumání rozhodnutí

žalovaného ze dne 17.4.2013 č.j. MSK 122086/2012, za účasti I) Pronto autosalón

spol. s r.o., se sídlem ve Frýdku-Místku, Frýdlantská 2150, zastoupeného Ing. P. P.,

CSc., II) Statutárního města Frýdek-Místek, se sídlem ve Frýdku-Místku, Radniční

1148 a III) Severomoravských vodovodů a kanalizací Ostrava, a.s., se sídlem

v Ostravě-Mariánských Horách, 28. října 1235/169, ve věci dodatečného povolení

stavby,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 17.4.2013 č.j. MSK 122086/2012, kterým bylo zamítnuto její odvolání a odvolání A. K. proti rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku ze dne 20.7.2012 č.j. MMFM 75392/2012, jímž byla dodatečně povolena stavba „Novostavba autosalónu Pronto Camper“ (dále jen stavba) na pozemcích parc. č. 3341/8, 3341/9, 3341/10, 3341/13, 3341/15 a 5174/3 v k.ú. Místek.

Ve velmi obsáhlé žalobě vymezila žalobkyně tyto žalobní body: 1. Správní orgány obou stupňů dostatečně nevyhodnotily umístění stavby. 1.1 Správní orgány obou stupňů neaplikovaly ustanovení zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění (dále jen stavební zákon) a prováděcích předpisů upravující umisťování staveb v územním řízení. Správní orgány uvádí, že dodatečné povolení stavby nahrazuje územní i stavební povolení, avšak vycházejí pouze z ust. § 129 odst. 2 stavebního zákona a § 110 – 115 téhož zákona a nikoliv již z dalších ustanovení zakotvujících hlediska pro umisťování staveb v územním řízení. Správní orgány se mýlí, pokud dovozují vyloučení věcných hledisek pro umísťování staveb a změnu využití území ve smyslu § 76 a násl. stavebního zákona, neboť odkaz na §§ 111 – 115 se vztahuje pouze na procesní postup a nikoliv na věcná hlediska. Žalobkyně poukázala na principy vyplývající z ust. § 76 odst. 1 stavebního zákona a na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) ze dne 8.2.2007 č.j. 1 As 46/2006-75. Žalobkyně dále namítla, že správní orgány nezohlednily ust. § 76 odst. 2 stavebního zákona, ust. § 90 písm. b) a c) stavebního zákona, ust. § 92 stavebního zákona a hlavy IV vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, v platném znění (dále jen vyhláška č. 503/2006 Sb.).

1.2 Správní orgány nezohlednily akcesoritu dílčích staveb, když stavba se skládá ze stavby hlavní a několika staveb vedlejších. Ve vztahu k námitce žalobkyně ad. 12 ohledně kanalizační přípojky není vyjasněna právní otázka, zda námitky směřují vůči stavbě jako celku nebo pouze vůči podmiňující stavbě a podobně není vyjasněna otázka, zda dotčení vlastnických práv žalobkyně je zvažováno ve vztahu ke stavbě jako celku či ve vztahu ke stavbě hlavní nebo k podmiňujícímu objektu. V žádné úvaze správních orgánů není rozlišováno, zda se týká stavby jako celku či stavby hlavní či staveb podmiňujících.

1.3 Žalovaný se nevypořádal s otázkou, zda platí či neplatí územní souhlas vydaný pro předmětnou stavbu. Stavba byla umístěna územním souhlasem ze dne 7.10.2009 č.j. MMFM 46913/2009, který nabyl právní moci 24.3.2010. V napadeném rozhodnutí ani ve druhém dodatečném povolení stavby není výslovně uvedeno, zda tento územní souhlas platí či neplatí. Z kontextu napadeného rozhodnutí lze usuzovat, že správní orgány mají za to, že územní souhlas pozbyl platnosti, což pravděpodobně opírají o důvody uvedené v rozhodnutí o zrušení prvního dodatečného povolení ze dne 31.1.2012 č.j. MSK 139026/2011. Nevzaly však v úvahu, že se stavbou bylo již prokazatelně započato, takže územní souhlas byl právně konzumován a jeho právní účinky nebyly zastavením stavebního řízení dotčeny. Pokud územní souhlas zůstal v platnosti, bylo nutné se v dodatečném povolení vypořádat se skutečností, že stavba je realizována v rozporu s tímto územním souhlasem.

2. Stavba je umístěna v rozporu s územním plánem. Stavba překračuje koeficient zastavění pozemku (dále jen KZP) závazně stanovený územním plánem tak, že pro zastavitelné plochy činí max. 0,75 – 0,90 dle lokalizace, pro stavby v zastavěném území max. 0,75. Podle žalobkyně nebyl KZP max. 0,75 u předmětné stavby dodržen, takže není umístěna v souladu s územním plánem. Pozemky parc. č. 3341/11, 3341/13 a 3341/10, které tvoří funkční jádro areálu autosalonu a tedy takřka celý regulovaný pozemek ve smyslu definice KZP, jsou v současnosti plně zastavěny nebo pokryty zpevněnou plochou, takže jejich KZP je roven 1,00. Žalobkyně nesouhlasí s názorem správních orgánů, že pokud je v posuzovaném území hodnota KZP již fakticky překročena, tak při umístění nové stavby do půdorysu stávající stavby není nutné KZP vyhodnocovat. Podle žalobkyně do takového území již nelze umístit žádné stavby, neboť kapacita zastavění území daná maximální hodnotou KZP byla již vyčerpána. Stavba nesplňuje podmínku umístění v souladu s územním plánem ve smyslu ust. § 129 odst. 2 písm. a) stavebního zákona a dodržení KZP v dodatečném povolení je nepřezkoumatelné.

3. Stavba je umístěna v rozporu s platným územním rozhodnutím, stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím. 3.1 Stavba je umístěna v půdorysu stávající neodstraněné stavby. Na pozemcích parc. č. 3341/9 a 3341/10 byla ještě před platností současného územního plánu umístěna, povolena a kolaudována dočasná stavba odstavných a parkovacích ploch (územní rozhodnutí ze dne 25.11.1996 č.j. SÚ/4757/96-Si/Kal/172, stavební povolení ze dne 7.1.1997 č.j. SÚ/5969/96-On/Ju-2444/1, kolaudační rozhodnutí ze dne 29.8.1997 č.j. SÚ/3918/97-On/Mal-1764). Správní orgány věc posoudily tak, že realizací stavby autosalonu příslušné části stavby odstavných a parkovacích ploch zanikly, takže se na ně již nevztahuje kolaudační rozhodnutí. Takový postup považují správní orgány za legální, což odůvodňují právem disponovat stavbou vyplývajícím z vlastnického práva stavebníka. Tuto úvahu považuje žalobkyně za nedostatečnou, neboť se odstraněním stávající stavby zabývá pouze v soukromoprávní rovině v rozporu se skutkovým stavem, když stavba odstavných a parkovacích ploch odstraněna nebyla. Správní orgány se nevypořádaly s otázkou, kterou žalobkyně opakovaně namítala (námitka žalobkyně č. 15), zda je možné spornou stavbu umístit do půdorysu regulovaného předchozím územním rozhodnutí, pokud toto územní rozhodnutí stále platí. Rovněž se nezabývaly tím, jak existence stávající stavby ovlivní umístění sporné stavby.

3.2 Stavba je umístěna bez oddělení sousedních pozemků v obytné zóně pásem trvale zelených porostů. Žalobkyně opět poukázala na územní rozhodnutí ze dne 25.11.1996 a v něm stanovenou podmínku č. 13 upravující, že odstavné a parkovací plochy pro parkování vozidel budou od pozemků plánovaných pro obytnou zónu odděleny pásem trvale zelených porostů. Podle správních orgánů se tato podmínka nevztahuje na pozemky žalobkyně, neboť se nacházejí ve stabilizované obytné zóně a nikoli plánované obytné zóně. Žalobkyně se naopak domnívá, že tato podmínka platí pro všechny plochy uvedené v územním plánu jako obytné a nikoliv pouze pro návrhové plochy. Sporná stavba tuto podmínku nesplňuje.

4. Vady vypořádání odvolacích námitek. Žalobkyně k tomuto žalobnímu bodu nejprve předestřela, že v průběhu odvolacího řízení se v důsledku úmrtí účastnice řízení A. K. (matka žalobkyně) stala vlastnicí nemovitostí, jež původně patřily zůstavitelce, a vstoupila také do jejích procesních práv v odvolacím řízení.

V další části tohoto žalobního bodu žalobkyně vymezila skupinu často se opakujících nedostatků ve vypořádání odvolacích námitek, skupinu námitek podaných původně A. K. a skupinu námitek podaných žalobkyní.

Stále se opakující nesprávnosti ve vypořádání odvolacích námitek:

a) Nedostatečné vypořádání námitek občanskoprávní povahy. Námitky občanskoprávní povahy (zejména námitky imisí) jsou správními orgány vypořádány pouze podle kritérií ust. § 114 odst. 3 věta první stavebního zákona, tedy z veřejnoprávního hlediska a nikoliv podle ust. § 114 odst. 3 věty druhé stavebního zákona, tedy v rovině občanskoprávní (ust. § 127 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen OZ). Žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3550/10.

b) Nesprávně uplatňovaný požadavek na specifikaci dotčení vlastnického práva. Některé námitky správní orgány odmítly vypořádat, neboť žalobkyně nespecifikovala dotčení svého vlastnického práva. Podle žalobkyně není možné každou námitku podložit podrobnou specifikací dotčení vlastnického práva, když z okolností řízení a kontextu odvolacích námitek je zřejmé, že vlastnického práva žalobkyně se dotýkají aspekty umístění, povolení či realizace předmětné stavby, které mohou potenciálně snížit hodnotu nemovitostí žalobkyně, ztížit či znehodnotit jejich užívání, případně čerpání užitků. Takové nedostatky musí správní orgány řešit z úřední povinnosti.

c) Nesprávné odkazy na odpovědnost projektanta. Řada námitek nebyla vypořádána s tím, že otázku řeší projektová dokumentace, za jejíž správnost odpovídá projektant. Správní orgány nemohou bez dalšího formálně odkázat na odpovědnost projektanta, ale musí projekt věcně přezkoumat z pozice orgánů státní správy.

d) Nesprávná argumentace faktickým umístěním a realizací stavby. Některé námitky byly vypořádány tak, že „bezproblémovost“ stavby dokazuje její faktické umístění a realizace. Věcně není specifikováno, v čem bezproblémovost spočívá a vzhledem k obsahu rozsáhlých námitek lze stěží hovořit o „bezproblémovém“ umístění a realizaci stavby.

e) Situační výkresy z projektové dokumentace nejsou dostatečným podkladem pro přesné určení sporných vzdáleností. Žalobkyně namítla nevhodnost měřítek 1:1000 a 1:500, v nichž jsou zpracovány situační výkresy projektové dokumentace, neboť jsou podle ní nedostatečné k zjištění skutečných vzdáleností mezi stavbami. Podle žalobkyně prostým zvětšením mapy 1:1000 na měřítko 1:500 nedochází ke skutečnému zpřesnění mapy v geodetickém slova smyslu. Zvětšenina si ponechává přesnost mapy 1:1000. Převod katastrální mapy do měřítka 1:500 nebyl patrně proveden kartograficky přesně, neboť se jednalo pouze o situační výkresy. Žalobkyně v řadě námitek přesnost určení vzdáleností zpochybňovala, když zejména odstupové vzdálenosti se pohybovaly velmi blízko přípustných limitů. Podle žalobkyně měl být spolehlivě zjištěn skutkový stav, a jestliže stavba již byla realizována, nic nebránilo geodeticky přesně určit sporné vzdálenosti. V průběhu odvolacího řízení žalobkyně zjistila, že na stavbě rodinného domu, jenž byl původně ve vlastnictví její matky, byla na základě stavebního povolení ze dne 25.3.1968 realizována přístavba verandy, která není zakreslena v katastru nemovitostí, takže skutečný stav terénu není pokryt katastrální mapou. Tímto se měl stavební úřad zabývat z úřední povinnosti.

f) Nezohlednění změny skutkového stavu a procesního nástupnictví. Žalovaný nezohlednil změnu skutkového stavu spočívající v tom, že žalobkyně se v průběhu odvolacího řízení stala vlastnicí nemovitostí po své matce a že tato změna je podstatná pro posouzení míry dotčení vlastnických práv a pro vypořádání námitek občanskoprávního charakteru. Žalovaný se zabýval okruhy odvolacích námitek, tj. námitek podaných žalobkyní a námitek podaných její matkou odděleně, jako by se jednalo o dva odlišné vlastníky. Některé námitky vypořádal tak, jako by matka žalobkyně dosud žila a nikoliv s ohledem na procesní nástupnictví žalobkyně. Podle žalobkyně měl žalovaný změnu vlastnictví zohlednit jako novou skutečnost uvedenou v průběhu odvolacího řízení ve smyslu ust. § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen správní řád), kterou nebylo možné uplatnit dříve, a měl při rozhodování vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu.

Námitky podané původně A. K.:

4.1 Nedostatečně vypořádaná námitka zanedbání ochrany práv dotčených sousedních vlastníků, která plyne jednak přímo z právních předpisů (viz žalobní bod 1), jednak z judikatury (rozsudek NSS ze dne 14.7.2011 č.j. 1 As 69/2011-176 bod [56]).

4.2 Námitka imisí jako námitka občanskoprávního charakteru měla být vypořádána podle ust. § 114 odst. 3 věta druhá stavebního zákona, což se nestalo a správní orgány nezvažovaly míru přiměřenou poměrům a její překročení či zachování. Námitky imisí byly vypořádány pouze v rovině veřejného práva z hlediska technických norem a dodržování hygienických limitů.

4.3 V rámci posuzování pohody bydlení stavební úřad ve vztahu k nemovitostem A. K.konstatoval, že jsou neudržované a že jmenovaná se v místě svého bydliště s ohledem na pokročilý věk nezdržuje a nachází se ve zdravotnickém zařízení. Z těchto skutečností dovodil, že umístěním stavby nedojde ke zhoršení kvality prostředí ve smyslu ust. § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Žalobkyně tuto úvahu stavebního úřadu považuje za chybnou a neetickou. Především však žalovaný nezohlednil změnu skutkového stavu a procesní nástupnictví žalobkyně.

4.4 Skutečnost, že stavba je od ledna 2011 provozována, hraje roli při hodnocení chování stavebníka k vlastníkům okolních pozemků. Stavebník nedbá požadavků uvedených v § 90 stavebního zákona a není šetrný k zájmům vlastníků sousedních pozemků a staveb dle § 76 odst. 2 stavebního zákona. Podle žalobkyně měl být dovozen zvýšený ohled na práva a oprávněné zájmy vlastníků sousedních pozemků při posuzování jejich námitek dle § 114 odst. 3 stavebního zákona, zejména námitek občanskoprávního charakteru.

4.5 Námitka 6. nebyla náležitě vypořádána, když není uvedeno, z čeho vychází úvaha správních orgánů, že na přilehlé pozemní komunikaci je hustý automobilový provoz. Existence pozemní komunikace byla zohledněna zavádějícím způsobem, neboť správní orgán dovozuje, že další zdroj negativního vlivu existující stav nemůže zhoršit, přitom nebere v úvahu kumulativní a synergické efekty. Oba negativní vlivy je nutné sčítat a zvažovat a nikoliv uvažovat tak, že jeden zdroj negativního vlivu pojme všechny další.

4.6 Námitka 7 – žalovaný uvádí, že vzdálenost sporné stavby od oplocení není podstatná, neboť plot není vyznačen v katastrální mapě a jeho poloha nemusí korespondovat s pozemkovou hranicí. Námitka je vypořádána nesprávně a neúplně. Pokud správní orgány dospěly k závěru, že oplocení v terénu nesouhlasí s pozemkovou hranicí, pak měly vyžádat geodetické zaměření, zejména proto, že se posuzování stavby pohybuje velmi blízko přípustných limitů pro odstup staveb. Argument žalovaného, že příslušné vzdálenosti lze změřit na základě situačních výkresů, je nepřípadný [viz žalobní bod 4 písm. e)]. Rovněž nebylo zohledněno, že odstup stavby 6 m od oplocení byl součástí dřívější dohody mezi A. K. a stavebníkem při vydání územního rozhodnutí ze dne 25.11.1996. Žalobkyně nesouhlasí s hodnocením, že budova č.p. X nemá protilehlé stěny vůči předmětné stavbě. Budova je sice natočena šikmo k předmětné stavbě, což ale neznamená, že nemá žádné protilehlé stěny.

4.7 Obsahem 8. námitky byl nesoulad stavby s územním řízením a tato byla vypořádána nesprávně na základě neúplně zjištěného skutkového stavu (viz žalobní bod 1.3) a chybné právní úvahy ohledně dodatečného povolení stavby (viz žalobní do 1.1).

4.8 Námitka 10 – v rámci územního rozhodnutí ze dne 25.11.1996 uzavřeli A. K. a stavebník dohodu o vzdálenosti stavby prodejny motocyklů od plotu 6 m. Tato dohoda nebyla respektována a správní orgány ji odmítly zohlednit s tím, že nyní projednávaná stavba není prodejnou motocyklů. Žalobkyně má za to, že ujednaná podmínka vzdálenosti by měla analogicky platit na jakoukoli budoucí stavbu.

Námitky podané žalobkyní:

4.9 námitka ad. 1 – Žalovaný odmítl vypořádat námitku žalobkyně ohledně rozdílů mezi dokumentací stavby z roku 2011 a z roku 2012 s tím, že nebyla uplatněna v prvoinstančním řízení. Jednalo se přitom o otázky dodržení kogentních norem stavebního práva, které měl žalovaný zkoumat z úřední povinnosti.

4.10 námitka ad. 2 – Není pravdou, že projektová dokumentace „vylučuje“ lakýrnické a karosářské práce tím, že je výslovně neupravuje. V námitce byly uvedeny věcné a logické důvody, proč je pravděpodobné, že tyto práce budou ve stavbě fakticky prováděny. Pokud chtěl stavební úřad rozptýlit údajné spekulace žalobkyně a tyto práce vyloučit, nestačí odkaz na projektovou dokumentaci, ale měly být výslovně vyloučeny v podmínkách dodatečného povolení. Žalobkyně v odvolacích námitkách (str. 14) konkrétně odkázala na část projektové dokumentace, podle které budou v objektu používána ředidla, čistící a odmašťovací prostředky a motorové oleje, což jsou předpoklady pro provádění lakýrnických prací.

4.11 námitka ad. 3 – Námitka ohledně nesouladu se Zásadami územního rozvoje Moravskoslezského kraje (dále jen ZÚR MSK) není bezobsažná, jak tvrdí žalovaný, neboť umístění stavby v těsném sousedství nemovitosti žalobkyně podstatně oslabuje obytnou a rekreační funkci jejích nemovitostí, což měly stavební orgány řešit z úřední povinnosti. Rozpor se ZÚR je podle žalobkyně správným označením excesu, který v posuzované věci nastal, kdy byla dodatečně povolena předimenzovaná stavba vymykající se charakteru okolní zástavby a oslabující obytné a rekreační funkce sousedních nemovitostí.

4.12 námitka ad. 4 – Žalobkyně namítá nesprávnost závěru žalovaného, že ust. § 25 blíže upravuje podmínky zakotvené v ust. § 20 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, v platném znění (dále jen vyhláška č. 501/2006 Sb.). Stejně tak není pravdou, že územní plán žádné hodnoty pro dané území nedefinuje, neboť v obecných zásadách uvádí hodnotu „ochrana, zkvalitnění a rozvoj obytné funkce sídel a jejich rekreačního zázemí“. Stavební úřad ani žalovaný nevyhodnotili, zda z pohledu ust. § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. umístění stavby neznemožní zastavění pozemku žalobkyně. Žalobkyně má za to, že námitka ad. 4 zůstala z větší části nevypořádaná. Žalobkyně dále nesouhlasí s názorem žalovaného, že ze situačního výkresu lze přesně zjistit hodnotu 7,5 m, když vzhledem k přesnosti max. 1 m může tato hodnota představovat ve skutečnosti stejně tak dobře 6,5 m či 8,5 m. Soulad s podmínkami vyhlášky č. 501/2006 Sb. nebyl vyhodnocen správně, neboť stavební orgány pracovaly s výškou stavby 7,25 m, což je však výška vztažená k podlaze 1. NP a nikoli výška nad terénem. Skutečná výška stěn ve smyslu § 25 téže vyhlášky nebyla v řízení zjištěna.

4.13 námitka ad. 5 – Nesrozumitelnost vypořádání námitky ohledně neuvedení požadavku dle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, v platném znění (dále jen vyhláška č. 268/2009 Sb). Rovněž nebylo uvedeno, jakým způsobem jsou naplněny požadavky ust. § 48 odst. 5 téže vyhlášky, tj., kde přesně a jakým způsobem je posouzeno, že větrání předmětné stavby zajišťuje, aby koncentrace škodlivých látek v ovzduší nepřekročila normotvorné hodnoty z hlediska ochrany zdraví či nebezpečí výbuchu.

4.14 námitka ad. 6 – Nesprávný názor žalovaného, že bylo možné aplikovat přechodné ust. § 16 vyhlášky č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání stavby, v platném znění (dále jen vyhláška č. 398/2009 Sb.), když stavba byla rozestavěna před účinností této vyhlášky. Podle žalobkyně má stavební úřad povinnost posuzovat stavbu podle této vyhlášky z úřední povinnosti. Projektová dokumentace ověřená v rámci dodatečného povolení stavby byla zpracována až po účinnosti této vyhlášky, takže ust. § 16 nemohlo být aplikováno.

4.15 námitka ad. 7 – Podle žalovaného nejsou známy žádné důvody, pro které by bylo nutno zkoumat polohu skleníku umístěného na pozemku žalobkyně při posuzování zastínění, neboť právní předpisy nestanoví žádné požadavky na odstup jiných staveb od skleníku. Žalobkyně namítla, že stavební úřad i žalovaný zcela opomíjejí občanskoprávní charakter námitky, když z pohledu sousedských přesná poloha skleníku podstatná je, neboť bez ní nelze určit, zda stínění nepřekračuje přípustnou mez ve smyslu ust. § 127 OZ. Žalobkyně opětovně zdůraznila nedostatečnost situačních výkresů pro určení vzájemného odstupu staveb a vzdáleností od hranic pozemků.

4.16 námitka ad. 8 – Žalobkyně nesouhlasí s právním posouzením, že akustická studie není zapotřebí a postačí hlukové měření v rámci zkušebního provozu. Podle žalobkyně mělo být dodržení hlukových limitů ověřeno ještě před samotným povolením stavby právě proto, že stavba již byla prakticky realizována. V otázkách hluku se nemohlo vycházet pouze z projektové dokumentace, která hodnotí hluk izolovaně a nikoli s ohledem na umístění stavby v území. Nebyl zohledněn hluk emitovaný provozem na přilehlé komunikaci, přičemž při vzájemném spolupůsobení hluku z dopravy a hluku ze stavby dochází ke kumulativním a synergickým efektům, které nebyly zohledněny. Námitky žalobkyně proto nebyly dostatečně vypořádány. Žalobkyně zdůraznila, že její námitky ohledně hlukových, světelných a pachových emisí mají také občanskoprávní charakter a měly být posouzeny z hlediska ust. § 127 OZ.

4.17 námitka ad. 9 – Žalovaný vypořádal námitku žalobkyně ohledně nejasné maximální výšky stavby tak, že dle projektové dokumentace je výška 7,25 m vztažena k podlaze 1. NP. Podle žalobkyně stále zůstalo nevyjasněno, jaká je výška stavby nad terénem, přičemž tato otázka je podstatná pro dodatečné povolení stavby a pro posouzení dalších odvolacích námitek, zejména zastínění a vzájemných odstupů staveb. Žalovaný dospěl k závěru, že výška stavby je výška od podlahy 1. NP. Takový údaj nevypovídá nic o výšce nad terénem, resp. o výšce stěny ve smyslu § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Skutečná výška stavby nad terénem nebyla zjištěna a námitky nebyly vypořádány na základě úplně zjištěného skutkového stavu.

4.18 námitka ad. 10 – Není zřejmé, jak může být přípojka dokončena, když napojení rozvaděče R1 má být teprve provedeno. Námitka je nevypořádaná. 4.19 námitka ad. 11 – Požadavek žalobkyně na přesné geodetické zaměření není nedůvodný s ohledem na měřítko situačních výkresů v projektové dokumentaci (1:1000 a 1:500), které neumožňuje ruční odměření vzdáleností s přesností vyšší než na celé metry. Zvětšením mapy na 1:500 nedochází k jejímu zpřesnění, a naopak mohlo dojít k nepřesnostem. Odstupové vzdálenosti se pohybují blízko přístupných limitů, stavba je již realizována, takže lze zjistit skutečný stav zaměřením v terénu. Skutečná situace v terénu nemusí odpovídat zakreslení v katastrální mapě. Žalobkyně doplnila, že dne 5.6.2013 zjistila, že A. K. na základě stavebního povolení ze dne 25.3.1968 realizovala přístavbu verandy rodinného domu, která není zakreslena v katastru nemovitostí. Tuto skutečnost měl stavební úřad zjistit z úřední povinnosti, resp. vyšla by najevo, kdy by bylo provedeno geodetické zaměření stavu v terénu. Nevyhověním požadavku žalobkyně na geodetické zaměření bylo rozhodováno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu.

4.20 námitka ad. 12 – V úvaze žalovaného ohledně námitky ve věci kanalizační přípojky jsou rozpory, neboť žalovaný na jedné straně tvrdí, že na pozemku žalobkyně, přes který vede kanalizační přípojka, se předmětná stavba nepovoluje a že tedy není zapotřebí souhlas žalobkyně, na druhé straně však považuje novou kanalizaci za vnitřní kanalizaci ve smyslu zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, v platném znění (dále jen zákon č. 274/2001 Sb.). Podle žalobkyně není zřejmé, jaká část potrubí je podle názoru stavebního úřadu kanalizační přípojkou a jaká část je vnitřní kanalizací. Pokud je potrubí na pozemku žalobkyně vnitřní kanalizací, pak by byl její souhlas nutný. Žalobkyně namítla, že ve skutečnosti stavba není vnitřní kanalizací ve smyslu § 2 odst. 7 zákona č. 274/2001 Sb., ale že se jedná o kanalizační přípojku ve smyslu § 3 odst. 2 téhož zákona, která však nesmí být zaústěna do stávající kanalizační přípojky. Žalovaný svou argumentaci nijak nepodložil. Stavební úřad k námitkám žalobkyně provedl pouze odkaz na vyjádření Sm VaK Ostrava, a.s., který je nepřípadný, protože neprokazuje, že nebyl porušen zákon č. 274/2001 Sb. Dále žalobkyně namítla, že žalovaný svým dodatečným výpočtem spotřeby vody nepřípustně nahradil nedostatky projektové dokumentace a supluje tak povinnosti žadatele. Stavební úřad má přezkoumávat správnost výpočtu v projektové dokumentaci a nikoliv ji nahrazovat vlastním. V povolení z roku 1996-1997 není uvedeno, že na stávající přípojku se budou napojovat další objekty. Jde o podstatnou změnu užívání stavby. Přípojka byla umísťována, povolována a kolaudována na pozemku žalobkyně s napojením pouze jednoho objektu. Pokud má být napojen další objekt, je nutné vést o takové změně nové správní řízení, které nemůže být nahrazeno v rámci projednání dodatečného povolení stavby. Žalobkyně nesouhlasí s argumentací žalovaného ohledně funkčnosti likvidace dešťových vod, která měla být ověřena v praxi dokončením stavby a dále s argumentací odpovědnosti za posouzení kapacity odlučovače ropných látek jeho projektantem. Nesprávně a neúplně byla vypořádána také námitka žalobkyně, že kanalizační přípojka je neoprávněnou stavbou ve smyslu ust. § 135c odst. 1 OZ. Žalovaný se dostatečně nevypořádal také s námitkami ohledně hrozících průsaků z kanalizační přípojky na pozemku žalobkyně z důvodu její nedostatečné kapacity. Žalobkyně přitom namítala, že není známý skutečný stav a kapacita přípojky na jejím pozemku a zpochybnila tím správnost projektové dokumentace. Stavební orgány námitku věcně nepřezkoumaly a vycházely pouze z údajů v projektové dokumentaci. Žalovaný nelogicky požaduje po žalobkyni, aby prokazovala podmáčení pozemku, které jí však teprve hrozí. Nesprávná je také argumentace, že pokud by docházelo k zamokření pozemku žalobkyně, pak by v prvé řadě muselo dojít k zamokření pozemku stavebníka. Pozemky stavebníka jsou v převážné části zpevněné. Škodu na pozemcích žalobkyně nelze omlouvat tím, že stejná škoda hrozí stavebníkovi.

4.21 námitka ad. 13 – Žalobkyně namítala nedostatečně podložené závěry stavebního úřadu, že stavba není zdrojem prašnosti a pouze podpůrně poukázala na stolařské a čalounické práce. Žalovaný se ve vypořádání námitky soustředil pouze na to, zda v objektu budou prováděny stolařské a čalounické práce, nevypořádal však podstatu námitky spočívající v tom, že není podložen závěr, že předmětná stavba jako celek není zdrojem prašnosti. Podle žalobkyně nelze v případě stavby, která má sloužit jako servis motorových vozidel, pouze konstatovat, že není zdrojem prašnosti.

4.22 námitka ad. 14 – Žalovaný ve vypořádání odvolací námitky uvedl, že sporná stavba není umístěna na hranici pozemku žalobkyně ani v jeho bezprostřední blízkosti, přičemž nevyhodnotil, co v daném případě považuje za „bezprostřední blízkost“. Žalobkyně je přesvědčena, že sporná stavba v bezprostřední blízkosti jejího pozemku stojí. Žalovaný při zvažování „bezprostřední blízkosti“ nevzal v úvahu polohu a funkční souvislost akcesorické stavby SO 03 – přípojka dešťové kanalizace a vsakovací modul. Tato stavba je umístěna na pozemku parc. č. 3341/8, který přímo sousedí s pozemkem žalobkyně a je napojen na stávající kanalizační přípojku vedoucí po pozemku žalobkyně.

4.23 námitka ad. 15 – Názor žalovaného, že předmětná územní rozhodnutí a stavební povolení založila stavebníkovi pouze práva a nikoliv povinnosti, že může s těmito právy volně disponovat a že z žádného právního předpisu nevyplývá, že by stav stavby měl být neměnný, je nesprávný. Stavební orgány neberou v úvahu instituty stavebního zákona, které změnu stavby vyjímají z volné dispozice stavebníka a podřizují ji veřejnoprávnímu povolovacímu režimu (§§ 118, 126, 128, 129 stavebního zákona). Část vypořádání námitky týkající se sporu o dodržení podmínky č. 13 stanovené v územním rozhodnutí ze dne 25.11.1996 je podle žalobkyně také nesprávná, přičemž v podrobnostech odkazuje na svou argumentaci v žalobním bodu 3.2. Žalobkyně dále v odvolacích námitkách namítala, že územní plán, na který se odvolávají stavební orgány, byl schválen až po vydání územního rozhodnutí. Žalovaný konstatoval, že změna územního plánu byla schválena 17.12.1996 a územní rozhodnutí bylo vydáno dne 25.11.1996, avšak v té době muselo být nepochybně známo řešení příslušných poloh v budoucím územním plánu. Tato argumentace je neudržitelná, protože předmětné územní rozhodnutí se mohlo vztahovat pouze k právnímu stavu platnému v okamžiku vydání. Poslední část námitky se týkala právní otázky, zda lze nelegální stavbu dodatečně umístit do půdorysu neodstraněné stavby dočasné. Argumentace žalovaného odkazem na § 123 OZ je nedostatečná, neboť nebere v úvahu veřejnoprávní rovinu nastolené právní otázky.

4.24 námitka ad. 16 – Žalobkyně namítala, že na pozemku parc. č. 3341/8 se v současnosti nachází zpevněná plocha a navrhovala důkaz fotografiemi. Žalovaný vyšel z premisy, že stavebník zpevněné plochy neprovedl a tyto nejsou předmětem tohoto řízení. Nezabýval se podstatou námitky směřující ke zjištěnému skutkovému stavu a jeho právní kvalifikaci. Žalovaný nevzal v úvahu, že na pozemku parc. č. 3341/8 jsou dodatečně umístěny akcesorické stavby SO 03 – přípojka dešťové kanalizace a vsakovací modul, SO 04 – přípojka vody, SO 05 – přípojka plynu a SO 06 – přípojka elektro, takže tento pozemek a jeho faktický stav nepochybně spadá do předmětu řízení o dodatečném povolení stavby. Stavební orgány uvedly, že stávající zpevněné plochy nevyžadovaly stavební povolení ani ohlášení, v čemž spatřuje žalobkyně nedostatek vypořádání námitky, neboť neřeší otázku, zda namítané zpevněné plochy vyžadovaly či nevyžadovaly územní rozhodnutí. Podle žalobkyně je zcela jistě vyžadovaly a jsou tedy rovněž nepovolenou stavbou. Již z tohoto důvodu měly být předmětem řízení o dodatečném povolení stavby.

4.25 námitka ad. 17 – Žalobkyně napadla studii zastínění a namítla, že stavební úřad se nemůže odvolávat na odpovědnost zpracovatele posudku, ale musí námitky věcně posoudit. Podstatou námitky bylo, že je třeba namítané vady prověřit, případně přezkoumat podkladové údaje a způsob jejich získání. V situaci, kdy účastník řízení namítá konkrétní věcné vady podkladu rozhodnutí, musí stavební úřad tyto přezkoumat a nikoliv se odvolávat na odpovědnost zpracovatele, neboť je to stavební úřad, který dodatečně povoluje stavbu a nikoliv zpracovatel posudku.

4.26 námitka ad. 18 – Žalobkyně namítala, že z inženýrsko-geologického posudku z roku 2009 není zřejmé, zda se vztahuje i na projednávanou lokalitu, neboť v něm nejsou uvedeny základní údaje o lokalitě a v závěrečné zprávě se vztahuje ke katastru obce Frýdek. Žalovaný pouze zopakoval tvrzení stavebního úřadu, že z posudku je zřejmé, že se jedná o lokalitu, kde se nachází předmětná stavba. Vyřízení námitky tak zůstalo pouze v rovině tvrzení proti tvrzení. Pokud žalovaný uvádí, že v napadeném posudku byl použit situační výkres z původní dokumentace a jsou v něm vyznačeny provedené průzkumné vrty, pak toto konstatování samo o sobě nevypovídá nic o tom, kde jsou na tomto výkresu vrty skutečně vyznačeny a zda a do jaké míry se vztahují k projednávané stavbě. Nebylo také prověřeno, zda není situační výkres do posudku zařazen chybně, když odběratelem byl někdo jiný než investor stavby. Stavební úřad i žalovaný automaticky vychází z předpokladu, že mapový podklad posudku je správný, kdežto závěrečná zpráva patrně chybná, avšak správnost tohoto předpokladu neodůvodňují. Stavební orgány jednoznačně neprověřily a neodůvodnily, jaké údaje jsou v posudku chybné a jaké správné a z jakého důvodu k případným chybám došlo.

4.27 námitka ad. 19 – K námitce ohledně likvidace kondenzátů z klimatizace žalovaný uvedl, že se nemá jak vyjádřit k nesouhlasu žalobkyně s tvrzením stavebního úřadu, že množství kondenzátů bude malé. Pokud stavební úřad uvedl pouze, že množství kondenzátů bude malé a nijak tento závěr neodůvodnil, pak žalobkyni nezbylo než vyjádřit nesouhlas. Míra konkrétnosti odvolací námitky byla dána mírou konkrétnosti odůvodnění stavebního úřadu. Žalobkyně nesouhlasí s názorem žalovaného, že klimatizační jednotky by musely mít na odtokové poměry takový vliv, jako by mohla vyvolat samotná stavba. Podle žalobkyně je třeba jednotlivé vlivy zvažovat nikoliv samostatně, ale kumulativně a synergicky ve spojení s ostatními zdroji odpadních vod. Takovou úvahu stavební orgány neprovedly a námitka žalobkyně zůstala nevypořádaná.

4.28 námitka ad. 20 – Námitky žalobkyně ohledně nepřesností v počtu parkovacích míst pro imobilní osoby a ohledně chybného projektu toalet pro zaměstnance a veřejnost odmítl žalovaný vypořádat s odůvodněním, že se nedotýkají vlastnického práva žalobkyně. Tyto vady měl stavební úřad i žalovaný přezkoumat z úřední povinnosti. Žalovaný také nevzal v potaz, že žalobkyně uvedené namítá především jako rozpor mezi textovou a výkresovou částí projektové dokumentace, což je procesní vada, kterou měl přezkoumat z úřední povinnosti. Námitka zůstala nevypořádána.

4.29 námitka ad. 21 – Námitka žalobkyně ohledně projektové dokumentace předložené k vydání koordinovaného stanoviska nebyla vypořádána dostatečně, neboť žalovaný pouze uvedl, že je zřejmé, o jakou dokumentaci se jedná. Žalovaný neuvedl, na základě jaké úvahy k tomuto závěru dospěl a také neodůvodnil, proč je nepodstatné, že je v žádosti uvedeno, že byla přiložena dokumentace pro územní řízení. Podle žalobkyně naopak není podstatné, zda byl využit předtištěný formulář, ale podstatný je jeho obsah.

4.30 námitka ad. 22 – Žalobkyně namítala, že stavební úřad své závěry o nemožnosti využívat část pozemku odůvodnil zjištěním na místě samém, avšak protokoly z místního šetření ve spise nejsou obsaženy. Žalovaný tento nedostatek bagatelizoval konstatováním, že nemá pochyb o tom, že je stavebnímu úřadu stav území znám a že vše podstatné mohl zjistit z pozemku stavebníka, potažmo z veřejně přístupných míst. Taková argumentace je podle žalobkyně neakceptovatelná, neboť pokud stavební úřad odůvodnil své závěry zjištěním na místě samém, pak musel toto zjištění skutečně provést a pořídit o něm protokoly. Pokud tato místní šetření proběhla, pak měla žalobkyně právo se jich účastnit a posléze se k učiněným zjištěním vyjadřovat. Nic takového se nestalo, čímž došlo k porušení ust. § 36 odst. 3 správního řádu. Pokud stavební úřad neumožnil žalobkyni účastnit se místního šetření a vyjádřit se ke zjištěním, poškodil tím její procesní práva účastníka řízení. V rámci vypořádání námitky č. 22 se žalovaný vyjádřil také k námitce žalobkyně ohledně zrakové pohody, resp. výhledu z pobytových místností. Tato námitka má evidentně občanskoprávní charakter, neboť žalobkyně namítla neposouzení míry přiměřené poměrům a výslovně poukázala na výhled z pobytových místností. Stavební orgány však námitku vypořádaly pouze z veřejnoprávního hlediska. Argumentace žalovaného k přiměřenosti řešení se pohybuje pouze v rovině obecných proklamací a jediným konkrétním argumentem je údajný soulad s územním plánem, což žalobkyně popírá. Ve vypořádání námitky č. 22 se žalovaný také vyjádřil ke znehodnocení majetku žalobkyně. Odkaz správních orgánů na rozsudky NSS a poznámka žalovaného o zásadě vigilantibus iura jsou správné potud, jsou-li použity v případě bezvadně umístěné a povolené stavby a v případě, kdy nebyli opomenuti účastníci řízení. V posuzované věci však taková situace není, a proto nelze žalobkyni zanedbání této zásady vyčítat. Je nutno zohlednit zvláštní charakter řízení o dodatečném povolení stavby a ve zvýšené míře dbát na práva a oprávněné zájmy dotčených vlastníků. Žalobkyně odkázala na rozsudky NSS ze dne 8.2.2007 č.j. 1 As 46/2006-75 a ze dne 14.7.2011 č.j. 1 As 69/2011-176, bod [56].

4.31 námitka ad. 23 a 26 – Vypořádání námitek je chybné v tom, že odpovědnost za správnost projektové dokumentace a funkčnost zvoleného řešení je přesouvána na projektanta, přestože byly vzneseny konkrétní námitky. Žalobkyně také nesouhlasí s argumentem, že nedostatečná kapacita přípojky by se projevila především vytékáním vody z šachtic nebo zasakovacího objektu na pozemku stavebníka. Dále nesouhlasí s řešením námitky, že nová přípojka je napojena na stávající přípojku a s právním hodnocením předmětného potrubí jako vnitřní kanalizace. Rovněž žalobkyně nesouhlasí se závěrem vodoprávního úřadu, že v autosalonu se nebude nakládat se závadnými látkami způsobem, který by mohl ovlivnit podzemní vody a nesouhlasí s postupem, kdy vodoprávní úřad z tohoto důvodu nevydal závazné stanovisko, ale pouze sdělení. Žalobkyně v odvolacích námitkách uvedla konkrétní odkaz na část projektové dokumentace svědčící o tom, že v objektu budou používána ředidla, čistící, odmašťovací prostředky a motorové oleje. Vodoprávní úřad však nepovažoval předmětnou stavbu autosalonu za servis či opravnu motorových vozidel. Podle žalobkyně však stavba je servisem či opravnou motorových vozidel, byť dle části F1.1 + 1.2 technické zprávy projektové dokumentace dílna v projektu není typickým autoservisem. Hypotéza právní normy obsažené v § 48 vyhlášky č. 268/2009 Sb. vyžaduje, aby se jednalo o typický autoservis. V technické zprávě je uvedeno, že v objektu bude prováděna základní údržba motoru, výměna kapalin, geometrie náprav a seřízení světlometů apod., což jsou podle názoru žalobkyně činnosti typické pro servisy či opravny motorových vozidel. Žalobkyně v mezidobí postupem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění (dále jen zákon č. 106/1999 Sb.), získala sdělení stavebního úřadu ze dne 15.3.2011 č.j. MMFM 28379/2011, které není součástí spisu a kterým stavební úřad reagoval na žádost stavebníka o vydání kolaudačního souhlasu s využíváním dokončené stavby a o stanovení doby trvání a podmínek zkušebního provozu. Je zde uvedena citace z žádosti stavebníka ze dne 4.3.2011, z níž vyplývá, že sám stavebník ve skutečnosti považuje předmětnou stavbu za servis a že jeho skutečným záměrem je opět servis provozovat. Stavebnímu úřadu musely být tyto skutečnosti v době rozhodování známy. Žalobkyně dále nesouhlasí s vypořádáním námitky ohledně neposouzení stavby z hlediska ust. § 48 odst. 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb. a opět opakuje, že podle jejího názoru je stavba servisem či opravnou motorových vozidel.

4.32 námitka ad. 24 – V námitkách směřujících do závazného stanoviska Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje (dále jen HZS) žalobkyně namítla, že identifikace použitých podkladů závazného stanoviska musí být patrna z textu závazného stanoviska a nikoliv z dodatečných telefonických konzultací s odpovědnými úředními osobami. Dále bylo podle žalobkyně nesrozumitelně vysvětleno, proč není podstatné, že v tabulce místností požárního úseku N 2.1 je uvedena chybná plocha 28,3 m. Pokud další hodnoty neodpovídají tomuto údaji o ploše a odpovídají jinému údaji, pak je tím podle žalobkyně zpochybněna hodnověrnost celého výpočtu a použitých hodnot. Dále žalobkyně nesouhlasí s názorem ministerstva, že prodej campingových potřeb lze zahrnout pod prodej autodoplňků. Podle žalobkyně by oba sortimenty měly být posouzeny zvlášť. Námitka žalobkyně ohledně požárního zatížení šatny zaměstnanců je vypořádána zcela nesrozumitelně. Žalobkyně namítala, že v projektové dokumentaci nejsou uvedeny kovové skříňky, takže použití norem pro kovové skříňky je nepodložené. Ohledně námitky k množství skladovaných pneumatik se žalovaný odvolal na vymezenou plochu místnosti č. 208. O tři odstavce výše je ale právě tato plocha místnosti zpochybněna, když v příslušné tabulce je uvedeno 28,3 m, kdežto z výkresu je dovozena plocha 32,2 m. Podle žalobkyně nebylo možné odkazovat na spornou plochu místnosti č. 208. Žalobkyně dále nesouhlasí s vypořádáním námitky ohledně stolařských, čalounických a lakýrnických prací pouhým odkazem na projektovou dokumentaci, přičemž podrobněji odkazuje na žalobní bod 5.5. Žalobkyně také nesouhlasí s vypořádáním námitky ohledně nesprávnosti pokladů statického výpočtu. Namítla, že součástí požárně bezpečnostního řešení (dále jen PBŘ) je statický výpočet zpracovaný Ing. L. z roku 2010 obsahující schéma střechy. Námitka byla vyřízena tak, že součástí předloženého PBŘ je statický výpočet Ing. L. z roku 2012, který schéma střechy neobsahuje a že námitka se netýká PBŘ ani stanoviska HZS. Podle žalobkyně měla být tato nejasnost nejprve odstraněna a pak teprve mohlo být rozhodováno o námitce. V dalším textu vyřízení námitky žalovaný uvedl, že velikost skladu náhradních dílů je shodná v textové i výkresové části, s čímž však žalobkyně nesouhlasí, neboť plocha skladu náhradních dílů (místnost č. 208) je jiná ve výkresu a jiná ve výpočtové tabulce.

4.33 námitka ad. 25 – Žalobkyně nesouhlasí s vyřízením námitky směřující proti závěru orgánu ochrany přírody, že předmětný záměr nebude podléhat zjišťovacímu řízení. Z odůvodnění plyne, že prakticky jediným kritériem hodnocení, zda záměr bude podléhat zjišťovacímu řízení, byl tepelný výkon zařízení ke spalování paliv. Podle ust. § 6 odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, v platném znění (dále jen zákon č. 100/2001 Sb.) měl správní orgán při rozhodování o provedení zjišťovacího řízení přihlížet k zásadám pro zjišťovací řízení stanoveným v příloze č. 2 tohoto zákona. Správní orgán nevzal v potaz zejména kumulaci vlivů předmětné stavby a stávajících budov autosalonu, kumulaci vlivů s přilehlou čtyřproudou pozemní komunikací a kumulaci vlivů se stavbami na okolních nemovitostech. Rovněž nebyl zohledněn fakt, že se jedná o dodatečně povolovanou stavbu.

5. Nevypořádání odvolacích námitek. 5.1 Nevypořádaná námitka ohledně nesprávného výpočtu roční spotřeby vody. Žalobkyně svým vlastním výpočtem roční spotřeby vody konkrétně zpochybnila správnost výpočtu v projektové dokumentaci i správnost výpočtu stavebního úřadu s tím, že ve skutečnosti dojde ke zvýšení spotřeby vody, což bude mít za následek překročení kapacity přípojky a podmáčení pozemku žalobkyně. Žalovaný se s touto námitkou nevypořádal.

5.2 Nevypořádaná námitka ohledně nesprávného výpočtu plochy střechy. Žalobkyně zpochybnila správnost výpočtu plochy střechy, která je dle stavebního úřadu 1 200 m. Podle žalobkyně je však plocha střechy zjevně větší, a to z několika důvodů. Nebyl zohledněn spád pultové střechy, nebyl zohledněn střešní přesah a nebyl vyjasněn celkový nepravidelný tvar střechy. Z leteckého snímku je zřejmé, že po obvodu střechy jsou různé výstupky a zalomení, takže prosté zprůměrování údaje 19-21 m x 20 m je hrubě zjednodušující. Podle názoru žalobkyně je pro posouzení odtokových poměrů podstatné, zda má předmětná střecha šířku 19 m nebo 21 m, když rozdíl mezi těmito hodnotami je 2 m, což při délce stavby 60 m dělá již rozdíl 120 m. Podle žalobkyně nelze odborně posuzovat svody dešťové vody a odtokové poměry, když není jasné, zda má plocha střechy řádově o 100 m více nebo méně. Žalovaný na tuto námitku nereagoval.

5.3 Nevypořádaná námitka ohledně nefunkčnosti vsakovacího modulu. Žalobkyně podrobně uvedla konkrétní důvody, proč považuje vsakovací model za nefunkční. V reakci na odůvodnění stavebního úřadu uvedla i konkrétní důvody, proč se nefunkčnost dosud neprojevila. Žalovaný na tuto námitku nereagoval.

5.4 Nevypořádaná námitka žalobkyně ohledně negativních účinků kompresoru. Žalobkyně namítala, že v předmětné budově bude umístněn kompresor, který produkuje vibrace a nebudou splněny podmínky ochrany proti hluku a vibracím dle ust. § 14 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Stavební úřad tuto námitku nevypořádal, když pouze uvedl, že projektová dokumentace záměr umístit ve stavbě kompresor neobsahuje (str. 55 dodatečného povolení) a dále námitku zvažoval jako by se týkala venkovní kondenzační jednotky. V odvolacích námitkách ale žalobkyně uvedla, že ve výkresové části (výkres půdorys 2. NP, č. výkresu E-05) je kompresor umístěn ve skladu náhradních dílů. Žalovaný na tuto námitku nijak nereagoval a omyl stavebního úřadu nepřezkoumal.

5.5 Nevypořádaná námitka ohledně účelovosti a záměrné nesprávnosti projektové dokumentace. V námitkách žalobkyně uvedla obsáhlou argumentaci, proč se domnívá, že v autosalonu budou prováděny jiné práce (stolařské, čalounické a lakýrnické). Žalovaný na námitku žalobkyně nereagoval a vyjádřil se pouze nepřímo tak, že za správnost projektové dokumentace odpovídá projektant. Námitka zůstala nevypořádaná. Žalobkyně opět poukázala na sdělení stavebního úřadu ze dne 15.3.2011 č.j. MMFM 28379/2011 (shodně jako v žalobním tvrzení 4.31).

5.6 Nevypořádaná námitka ohledně používání ředidel, čistících, odmašťovacích prostředků a motorových olejů. V námitkách žalobkyně uvedla konkrétní odkaz na část projektové dokumentace, dle které v objektu budou používána ředidla, čistící, odmašťovací prostředky a motorové oleje. Žalobkyně dovodila, že v předmětné budově budou ve skutečnosti prováděny i lakýrnické práce. Stavební orgány nedostatečně přezkoumaly projektovou dokumentaci. Žalovaný na tuto námitku nereagoval.

5.7 Nevypořádaná námitka ohledně dokladu o větrání okny. Žalobkyně v námitkách reagovala na argumentaci stavebního úřadu a doplnila, že větrání okny bylo třeba doložit výkresem prvků. Žalovaný na tuto námitku nereagoval.

Žalobkyně podanou žalobu postupně doplnila několika podáními: I. Doplnění žaloby: Podáním doručeným krajskému soudu dne 16.7.2013 žalobkyně doplnila žalobu v žalobním bodě 4. e), v němž namítala, že situační výkresy z projektové dokumentace nejsou dostatečným podkladem pro přesné určení sporných vzdáleností. V doplnění uvedla, že stavebník ve svém vyjádření ze dne 13.3.2013 sám uvedl (str. 2 odst. 4), že odstup předmětné stavby je 3 m od hranice pozemku, což je v rozporu se situačními výkresy. Z toho je zřejmé, že projektová dokumentace neodpovídá skutečné situaci v terénu, resp. že je sporná a v řízení tedy nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Tím doplnila také žalobní bod 4 námitka ad. 19, kde namítala, že nebylo vyhověno jejímu požadavku na přesné geodetické zaměření skutečné situace v terénu.

II. Doplnění žaloby: Podáním doručeným krajskému soudu dne 18.3.2014 žalobkyně doplnila bod 1 žaloby, a to kopií protokolu z hlukového měření ze dne 5.8.2013 č. 43332/2013, které bylo provedeno pro účely vydání kolaudačního souhlasu k předmětné stavbě. Výsledky hlukového měření zpochybnila odkazem na vyjádření Ředitelství silnic a dálnic ze dne 16.1.2014 č.j. 176/2014-199100, které se opírá o hlukové měření z dubna 2013 u domu č.p. X, který stojí rovněž u silnice jako dům žalobkyně č.p. X. Dále žalobkyně odkázala na oficiální hlukovou mapu pro Frýdek-Místek zpracovanou v roce 2007 a dostupnou na internetových stránkách Ministerstva zdravotnictví ČR (http://hlukovemapy.mzcr.cz), která rovněž uvádí mnohem vyšší hlukové hodnoty, než provedené měření. Žalobkyně v tomto podání doplnila také žalobní bod 4.16 námitka ad. 8 a žalobní bod 5.4, a to odkazem na závazné stanovisko Krajské hygienické stanice (dále jen KHS) ze dne 15.8.2013 č.j. KHSMS 25538/2013/FM/HP a protokol o měření ze dne 5.8.2013. Dále doplnila žalobní bod 4.13 námitka ad. 5, 4.16 námitka ad. 8, 4.31 námitka ad. 23 a 26 a 5.7. Žalobkyně poukázala na napadené rozhodnutí str. 42-44, kde je výslovně uvedeno, že ministerstvo posoudilo námitku týkající se větrání s tím, že součástí projektové dokumentace předložené KHS bylo posouzení větrání stavby zpracované Ing. M. H. v březnu 2012. Dle vyjádření KHS ze dne 20.12.2013 č.j. KHSMS 42424/2013/FM/HP však měla tato k dispozici pouze projektovou dokumentaci zpracovanou Ing. B. a nikoli dokumentaci Ing. H. Dále žalobkyně poukázala na závazné stanovisko KHS ze dne 15.8.2013 č.j. KHSMS 25538/2013/FM/HP, z něhož dovozuje, že větrání nebylo plnohodnotně zohledněno. Dále žalobkyně doplnila žalobní bod 4.16 námitka ad. 8, 4.29 námitka ad. 21, 4.31 námitka ad. 23 a 26 a 5.5, a to vyjádřením KHS ze dne 20.12.2013 č.j. KHSMS 42424/2013/FM/HP, vyjádřením KHS ze dne 29.10.2013 č.j. KHSMS 35246/2013/FM/HP a závazným stanoviskem KHS ze dne 15.8.2013 č.j. KHSMS 25538/2013/FM/HP, čímž zpochybňuje projektovou dokumentaci. Žalobkyně dále doplnila žalobní bod 1 směřující proti nedostatečnému vyhodnocení umístění stavby, když uvedla, že u dílčích staveb mj. SO 05 – přípojka plynu, není v dodatečném povolení dostatečně specifikováno umístění na pozemku, zejména nejsou uvedeny vzdálenosti od hranic pozemku a sousedních staveb. Upřesnila, že z podkladů: zápis o uvedení plynovodu a spotřebičů do provozu, zpráva o revizi plynového zařízení a zápis o zkoušce těsnosti a pevnosti plynovodu má za to, že přípojka plynu se nachází mj. i na pozemku parc. č. 3341/13, ale dodatečné stavební povolení na tento pozemek vydáno nebylo. Smlouvou o dílo mezi zúčastněnou osobou a Sm VaK Ostrava, a.s. ze dne 7.9.2010 a zápisem o provedené tlakové zkoušce žalobkyně zpochybnila umístění a délku vodovodní přípojky, které jsou v rozporu s dodatečným povolením stavby.

III. Doplnění žaloby: Podáním doručeným krajskému soudu dne 4.3.2015 žalobkyně doplnila žalobu aktuálními fotografiemi ze srpna 2014, které dle jejího tvrzení dokazují podmáčení pozemků a nefunkčnost systému likvidace dešťových vod na sporné stavbě. Doplnila tím žalobní body 4.20 námitka ad. 12, 4.34, 4.4, 4.31 námitka ad. 23 a 26 a 5.2.

IV. Doplnění žaloby: Podáním doručeným krajskému soudu dne 6.5.2015 žalobkyně doplnila žalobu sdělením Magistrátu města Frýdek-Místek ze dne 31.3.2015 č.j. MMFM 39914/2015, v němž uvedl, že není vyloučeno, že na odstavných a parkovacích plochách na pozemcích parc. č. 3341/9 a parc. č. 3341/10 bylo územním rozhodnutím ze dne 7.1.1997 č.j. SU/5969/96-On/Ju-2444/1 povoleno ukládání pneumatik a skladování propanbutanových lahví. Žalobkyně zjistila, že na uvedených parkovacích plochách se v současnosti skutečně skladují i pneumatiky a propanbutanové láhve, což doložila fotografiemi pořízenými dne 4.5.2015. Žalobkyně uvedla, že tato skutečnost není obsažena v PBŘ stavby, přičemž má významný vliv na požární bezpečnost. Stav uváděný v PBŘ tak není v souladu se skutečností. Žalobkyně tím doplnila žalobní bod 3, podle něhož předmětná stavba je umístěna v rozporu s platným územním rozhodnutím, stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím.

V. Doplnění žaloby: Podáním doručeným krajskému soudu dne 18.8.2015 žalobkyně doplnila žalobu na základě protokolu HZS o kontrole provedené na sporné stavbě ve dnech 13.-14.4.2015 (protokol ze dne 7.5.2015 č.j. HSOS-4283-3/2015), čím doplnila rovněž žalobní bod 3, 4.10, 5.5 a také 4.32 Dále žalobkyně poukázala na rozsudek NSS ze dne 24.7.2015 č.j. 2 As 37/2015-46, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.1.2015 č.j. 22A 133/2013-96 o žalobě proti kolaudačnímu souhlasu vydanému ke sporné stavbě. V návaznosti na obsah rozsudku NSS zdůraznila jeho závěr, že obecné činitele ovlivňující kvalitu prostředí a pohodu bydlení je nutno posuzovat v rámci správního rozhodování, nikoliv v rámci tzv. sousedské žaloby.

VI. Doplnění žaloby: Podáním doručeným krajskému soudu dne 30.9.2015 žalobkyně doplnila žalobu odkazem na technické normy ČSN upravující požadavky na požární bezpečnost. Poukázala na čl. 11.5. a čl. 11.1. ČSN 73 0804 požární bezpečnost staveb – výrobní objekty, které upravují, že volný sklad hořlavých látek nesmí být umístěn v požárně nebezpečném prostoru stávajících objektů a požárně nebezpečný prostor nesmí zasahovat ani na stávající objekty. Umístění a skladování propanbutanových lahví musí být posouzeno podle technických pravidel Tpg G 200 00., podle nichž se požární bezpečnost skladů řeší rovněž podle ČSN 73 0804. V dokumentaci PBŘ sporné stavby však není otázka požárně-bezpečnostního prostoru pro skladování pneumatik a propanbutanových lahví vůbec řešena. Žalobkyně obdržela sdělení magistrátu ze dne 13.6.2015 č.j. MMFM 80198/15, v němž tento úřad uvedl, že pokud ve schválené projektové dokumentaci není uvedena skutečnost, že pneumatiky budou skladovány okolo budovy na pozemcích parc. č. 3341/10 a 3341/9, pak je to proto, že zpevněné plochy nebyly předmětem dodatečného povolení stavby. Z toho žalobkyně dovozuje, že stavebnímu úřadu je známo, že pneumatiky budou skladovány okolo budovy, tedy prokazatelně v požárně nebezpečném prostoru stavby. Žalobkyně tím doplnila bod 3 žaloby, bod 4.32 námitka ad. 24, bod 1 a bod 4.16 námitka ad. 8. Posledně jmenovaný bod doplnila odkazem na rozsudek NSS ze dne 31.3.2012 č.j. 1 As 135/2011-246, v němž se NSS zabýval otázkou umísťování záměrů do nadlimitně zatížených oblastí. Žalobkyně již dříve uvedla s odkazem na vyjádření Ředitelství silnic a dálnic ČR ze dne 16.1.2014, že větší část sporné stavby je umístěna v území nadlimitně zatíženém hlukem z přilehlé komunikace.

Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil takto: Žalovaný se v prvé řadě vyjádřil obecně k povaze řízení o dodatečném povolení stavby. Poukázal na ust. § 129 stavebního zákona, z něhož nelze dovodit, že by ve vztahu ke stavebníkovi mělo být postupováno podle jiných zásad či pravidel, než v případě klasického stavebního a územního řízení předcházejícího realizaci stavby. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí NSS ze dne 8.2.2007 č.j. 1 As 46/2006-75 a ze dne 14.7.2011 č.j. 1 As 69/2011-176, ve kterých je sice poukazováno na mimořádný charakter řízení o dodatečném povolení stavby, avšak nelze z nich dovodit, že by bylo třeba v takovém řízení vůči stavebníkovi postupovat přísněji, než by bylo postupováno v řízení stavebním. V této souvislosti poukázal na rozsudek NSS ze dne 23.10.2003 sp. zn. 2 As 11/2013, v němž byl vysloven názor, že samotné odstranění stavby nemá mít sankční charakter, když ukládání sankcí za porušení ustanovení stavebního zákona je obsaženo v jiné části tohoto předpisu. Stejně tak žalobce odmítl, že by v rámci řízení o dodatečném povolení stavby měly být námitky opomenutých účastníků vyhodnoceny podle jiných kritérií než námitky účastníků neopomenutých. Dále se žalovaný vyjádřil k významu územního plánování a charakteru dané lokality. Žalovaný zdůraznil, že dominantním prvkem lokality je rychlostní silnice I. třídy R56 (ul. Frýdlantská). Parcelace a charakter zástavby venkovského bydlení na pozemcích žalobkyně a v nejbližším okolí je zjevným reliktem původní urbanizace. V územním plánu je tento typ zástavby označen jako Plochy bydlení v rodinných domech – venkovské s odpovídající charakteristikou. Dominující charakteristikou území však je silnice I. třídy, po které podle sčítání dopravy z roku 2010 projíždí denně 21 000 vozidel, z toho těžkých nákladních vozidel a autobusů 2 000 denně. V zájmovém území neexistuje žádná urbanistická a architektonická hodnota, která by vyžadovala zvláštního zřetele, což potvrzují i územně-analytické podklady zpracované pro území města Frýdek-Místek. Intenzita dopravy na silnici R56 determinuje vhodnost staveb občanské vybavenosti komerčního typu tak, jak je navrženo územním plánem. Žalobkyně opakovaně namítá, že sporná stavba se vymyká charakteru území, ve kterém je umístěna a že je v rozporu s územním plánem a ZÚR. Žalovaný k tomu uvádí, že funkční využití, tzn. typ zástavby v dané lokalitě, je primárně určený platným územním plánem (dále jen ÚP). Stavba autosalonu je umístěna v ploše občanského vybavení plošně rozsáhlého. Přípustné využití této plochy představují stavby pro obchod a služby, stavby pro stravování, ubytování a administrativu, stavby čerpacích stanic pohonných hmot, autobazary, autoservisy, pneuservisy apod. Umístění a povolení stavby autosalonu proto nemůže být vzhledem k vymezení plochy stavebním excesem. Pokud by stavební úřad zamítl žádost o vydání dodatečného povolení stavby na základě argumentace spočívající v odlišnosti charakteru předmětné stavby od okolní zástavby, byl by zásah vůči stavebníkovi v rozporu se zásadou zákonnosti a rovného postavení dotčených osob. Argumentace žalobkyně v podstatě spočívá v jejím nesouhlasu s vymezením plochy komerčního typu vedle plochy bydlení.

V další části vyjádření se žalovaný vyjádřil k jednotlivým žalobním námitkám.

K žalobnímu bodu 1:

Aplikační rozsah řízení o dodatečném povolení stavby je dán ust. § 129 stavebního zákona a jiná hlediska nad rámec zde stanovených nelze uplatňovat. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že odkaz na ust. § 111 až § 115 stavebního zákona se vztahuje pouze na procesní postup a nikoliv hmotně-právní posouzení žádosti, neboť tato ustanovení (zejména § 111) se týkají právě věcného posouzení žádosti a přesně vymezují, jak má stavební úřad podanou žádost vyhodnotit. V ust. § 129 odst. 2 stavebního zákona jsou dostatečným způsobem stanovena kritéria pro posouzení možného dodatečného povolení stavby. Podmínky zde stanovené se obsahově překrývají z hlediska posuzování záměrů v územním řízení dle § 90 stavebního zákona. Žalovaný zdůraznil, že účelem řízení o dodatečném povolení stavby není potrestat stavebníka, ale v případě, že to zákon umožňuje, napravit nezákonný stav dodatečnou legalizací. Ze stejných důvodů považuje žalovaný za nesprávné také tvrzení žalobkyně, že přiměřené posuzování stavby podle ustanovení o územním řízení lze dovodit z novely stavebního zákona č. 350/2012 Sb., kterou bylo do ust. § 129 stavebního zákona mj. doplněno tak, že v řízení o dodatečném povolení stavby postupuje stavební úřad přiměřeně také podle § 90 stavebního zákona. Žalobkyní zmiňované dva rozsudky NSS, podle nichž nelze připustit výklad zákona, který by stanovil mírnější kritéria pro dodatečné povolení stavby, než jaká jsou kladena na řádné stavební povolení, žalovaný plně respektuje, avšak v obou případech šlo o aplikaci ustanovení týkajících se stavebního a nikoliv územního řízení a nelze z nich dovodit, že má stavební úřad v řízení o dodatečném povolení stavby aplikovat ustanovení o územním řízení.

K bodu 1.1 žaloby: Žalovaný dále rozvedl, že šetrnost k zájmům vlastníků sousedních pozemků a staveb je zakotvena jako obecná povinnost žadatele o vydání územního rozhodnutí v ust. § 76 odst. 2 a dále v ust. § 152 stavebního zákona. Žalovaný nesouhlasí s žalobním tvrzením, že by měla být zohledněna při vypořádání námitek účastníků řízení a případně by měla mít vliv na podobu vydaného rozhodnutí, protože takový postup zákon nestanoví. Poukázal přitom na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26.9.2012 sp. zn. 30A 22/2011, který se výkladem ust. § 76 odst. 2 stavebního zákona zabýval. Žalovaný odmítá výklad, podle kterého by mělo porušení stavebníkovy povinnosti šetrnosti k sousedství vliv na způsob posuzování námitek v řízení.

K bodu 1.2 žaloby: Správní orgány obou stupňů se poměrně podrobným způsobem vypořádaly s odůvodněním souladu stavby s územně-plánovací dokumentací. Námitka rozporu s ust. § 90 stavebního zákona byla vznesena až v žalobním návrhu, kdy kromě masivních rozměrů stavby žalobkyně neuvádí jiná hlediska, podle kterých by stavba s cíli a úkoly územního plánování byla v rozporu. Pokud jde o soulad stavby s obecnými požadavky na využívání území (s vyhláškou č. 501/2006 Sb.), ten byl doložen a řádně posouzen podle ust. § 129 odst. 2 písm. c) stavebního zákona. Již stavební úřad ve svém rozhodnutí uvedl výklad pojmu obecné požadavky na výstavbu vyplývající z ust. § 2 odst. 2 písm. e) stavebního zákona. V rozhodnutí o dodatečném povolení stavby byly řádně vyhodnoceny požadavky stanovené vyhláškou č. 501/2006 Sb. a vyhláškou č. 268/2009 Sb. Žalovaný nesouhlasí, že měl být posouzen soulad stavby ve smyslu ust. § 24 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., neboť přípojka elektro není ve smyslu zákonných definicí rozvodným energetickým vedením ani vedením elektronických komunikací (viz ust. § 2 odst. 1 písm. k) stavebního zákona, ust. § 2 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, ve znění pozdějších předpisů).

K bodu 1.3 žaloby: Podle ust. § 129 stavebního zákona se v řízení o dodatečném povolení stavby postupuje podle ust. § 111 až § 115 stavebního zákona a bylo by v rozporu s tímto ustanovením aplikovat co do náležitostí rozhodnutí ustanovení upravující územní rozhodnutí.

K dalším námitkám uvedeným v tomto žalobním bodě žalovaný uvedl, že pokud se jedná o akcesoritu dílčích staveb, považuje tuto námitku za ryze formalistickou, neboť v ní není uvedeno, jaký má případné explicitní vyjmenování či nevyjmenování stavebních objektů při uvádění pojmu „stavba“ vliv na zákonnost rozhodnutí. V úvodu rozhodnutí žalovaného je uvedeno, že novostavba autosalonu PRONTO CAMPER je členěna na stavební objekty, které jsou dále vyjmenovány. Pokud je dále v rozhodnutí používán pojem stavba, není dle žalovaného pochyb, že se jedná o stavbu skládající se z vyjmenovaných stavebních objektů ve smyslu definice stavby podle § 2 odst. 3 stavebního zákona. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že je povinností žalovaného rozlišovat stavbu na stavbu hlavní a stavbu vedlejší, když není pochyb, že stavební orgány pracují s pojmem stavba ve smyslu všech objektů stavby tak, jak vyplývá z projektové dokumentace. Pokud by měl žalovaný u souboru staveb vždy rozepisovat jednotlivé stavební objekty, rozhodnutí by ztratilo srozumitelnost a bylo by to výrazem přepjatého formalismu. K námitce, že se stavební orgány nevypořádaly s původním územním souhlasem ze dne 7.10.2009 č.j. MMFM 46913/2009 vydaným pro daný záměr a ani s rozporem realizované stavby s dokumentací ověřenou tímto územním souhlasem žalovaný uvedl především odkaz na ust. § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona s tím, že v případě, je-li vydáno pro stavbu dodatečné povolení, nahrazuje zároveň i územní rozhodnutí, proto se žalovaný domnívá, že bez ohledu na platnost vydaného územního souhlasu byla stavba vydáním dodatečného stavebního povolení zároveň i umístěna. Žalovaný se však otázkou platnosti územního souhlasu podrobněji zabýval, a to ve svém rozhodnutí ze dne 31.1.2012 č.j. MSK 139026/2011, na které odkazuje žalobkyně, jímž zrušil předchozí dodatečné povolení vydané na posuzovanou stavbu. Žalovaný zde uvedl, že stavba byla realizována v rozporu s vydaným územním souhlasem, a proto nemůže být územní souhlas podkladem pro vydání stavebního povolení. Zároveň žalovaný posoudil platnost územního souhlasu a shledal, že je neplatný, protože stavební řízení bylo po lhůtě platnosti územního souhlasu zastaveno.

K žalobnímu bodu 2: Žalovaný nesouhlasí s žalobkyní uvedeným zněním podmínek prostorového uspořádání a ochrany krajinného rázu z ÚP Frýdku-Místku pro plochu občanského vybavení komerčního typu plošně rozsáhlého. V textové části výroku územního plánu není uvedeno „koeficient zastavění pozemku (KZP) – pro zastavitelné plochy max. 0,75 až 0,90 dle lokalizace, pro stavby v zastavěném území max. 0,75“, ale pouze „koeficient zastavění pozemku (KZP) – 0,75 až 0,90 dle lokalizace“. Žalovaný tím nepoukazuje na ryze formální nepřesnost, ale domnívá se, že tento rozdíl má zásadní vliv na případnou aplikaci stanoveného koeficientu zastavění pozemku v zastavěném území, jak uvádí žalobkyně, a to tak, že pokud pro danou plochu zastavěného území není stanoven přesný regulativ, nelze nepřesný údaj na posouzení konkrétního záměru aplikovat. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřil k aplikaci KZP s ohledem na charakter pozemku, na kterém byla stavba povolována, jehož KZP byl dán již původní zástavbou a novou stavbou se nijak neměnil. Hodnota KZP pro dané území se umístěním stavby na těchto plochách nezměnila, protože se nezměnil ani součet výměry zastavěných a zpevněných ploch, pouze se ze zpevněné plochy stala plocha zastavěná, což podle definic obsažených v územním plánu a citovaných v napadeném rozhodnutí hodnotu KZP neovlivní. Žalovaný to zdůrazňuje také s ohledem na fakt, že se jedná o plochu stabilizovanou a nikoliv plochu přestavby, tzn. plochu, u které nemůže územní plán do budoucna předvídat změnu poměrů a zástavby. Žalovaný zdůraznil, že otázka KZP byla řešena nad nutný rámec v návaznosti na obsah podaných námitek, neboť KZP stanovený územním plánem jako podmínka pro využití ploch s rozdílným využitím nelze aplikovat bez dalšího obecně i v zastavěném území. KZP tak, jak je v předmětném územním plánu definován, udává poměry jen zastavěných ploch, tj. ploch zastavěných objekty, ploch zpevněných (komunikace odstavné plochy, zpevněné plochy, komunikace) ve vztahu k plochám zeleně. Jeho účelem je udat poměr mezi „betonem“ a zelení a nelze tvrdit, že je jeho účelem regulovat velikost stavebních objektů. Argumentace žalobkyně je postavena na nesprávném vyhodnocení situace, a to, že KZP má být aplikován i v zastavěném území na již zastavěné plochy.

K žalobnímu bodu 3: Žalovaný vyjádřil nesouhlas s názorem žalobkyně, že stavba je v rozporu s platným územním rozhodnutím, stavebním povolením a kolaudačním souhlasem a že napadené rozhodnutí je nezákonné z důvodu umístění stavby na dočasné stavbě odstavných a parkovacích ploch. Z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nevyplývá, že předmětná část stavby parkovacích a odstavných ploch byla odstraněna, ale že zanikla, protože se fakticky stala neoddělitelnou součástí stavby nové. Tento postup je v souladu s ověřenou projektovou dokumentací a byl zohledněn dotčenými orgány při vydávání závazných stanovisek. Žalovaný popírá, že by rozhodnutí bylo založeno na skutkovém stavu spočívajícím v nutnosti odstranění dočasné stavby odstavných a parkovacích ploch před realizací stavby nové. Naopak z odůvodnění rozhodnutí obou stupňů je patrné, že se stavební orgány otázkou realizace stavby na stavbě dočasné vypořádaly. Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že platnost vydaných rozhodnutí pro odstavné a parkovací plochy znamená, že podmínky v nich obsažené mají být aplikovány na nově realizovanou stavbu. Původní stavba, její technické parametry a osazení v terénu musí být zohledněny při návrhu technického řešení stavby nové. To, že jsou pro určitý záměr vydaná platná rozhodnutí stavebního úřadu, neznamená, že pro dané místo zakotvují právně i fakticky neměnný stav. Platnost vydaných rozhodnutí má za následek, že v případě, kdy je v daném místě umísťována stavba nová, musí být řešení nové stavby navrženo v souladu s podmínkami v daném místě, tj. s ohledem na stávající stavbu. K tomu v posuzované věci došlo. V případě nové stavby nemůže být posuzováno splnění podmínek stanovených předchozími rozhodnutími stavebních orgánů pro stavbu předchozí v daném místě, protože těmito rozhodnutími nejsou stanoveny podmínky pro regulované území, ale podmínky pro záměr nacházející se v regulovaném území, který je předmětem těchto rozhodnutí. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že vydaná rozhodnutí a podmínky jimi stanovené měly být zkoumány v řízení o dodatečném povolení stavby. V souladu se zákonem mělo být posouzeno stavebně-technické provedení stavby nové včetně jejího umístění na stavbu stávající, pokud toto mělo vliv na hlediska posuzovaná podle příslušných ustanovení stavebního zákona a zvláštních právních předpisů. Realizací nové stavby, jejíž existence není časově omezena v místě, kde byla původně umístěna stavba dočasná, dojde k faktickému zániku stavby dočasné. Dále se žalovaný vyjádřil k námitce nedodržení podmínky oddělení sousedních pozemků v obytné zóně pásem trvale zelených porostů. Žalovaný se neztotožňuje s názorem žalobkyně, že podmínky uvedené v územním rozhodnutí vydaném pro zcela jiný záměr lze aplikovat v řízení o dodatečném povolení jiné stavby. V tomto řízení nelze ani ověřovat splnění podmínek územního rozhodnutí stanovených pro jinou stavbu na tomtéž pozemku. Podmínka, na niž žalobkyně poukazuje, se vztahuje k oddělení odstavných a parkovacích ploch od pozemků plánovaných pro obytnou zónu a nikoliv oddělení od stávajícího zastavěného území. Na tom nemění nic ani fakt, že změna územního plánu byla vydána dne 17.12.1996 a územní rozhodnutí je ze dne 25.11.1996, když, jak uvádí v napadeném rozhodnutí žalovaný, pořízení změny územního plánu je proces trvající minimálně několik měsíců a pořizovatelem je tentýž správní orgán. Pokud je v podmínce použito slovního spojení „pozemky plánované pro obytnou zónu“, nelze toto zásadní adjektivum z celého znění podmínky vypustit a její dopad rozšířit pouze s ohledem na přesvědčení účastníků jiného řízení. Splnění této podmínky mělo být předmětem ověření v kolaudačním řízení vedeném pro dočasnou stavbu parkovacích a odstavných ploch, u kterého to zákon přímo stanoví. Kolaudační rozhodnutí však již nelze z důvodu uplynutí lhůt přezkoumat. To nezakládá důvod, aby byly podmínky územního rozhodnutí vydaného pro dočasnou stavbu přeneseny do řízení se zcela odlišným předmětem.

V další části vyjádření se žalovaný vyjádřil k žalobním bodům, v nichž žalobkyně zdůrazňuje nesprávnosti vypořádání odvolacích námitek, přičemž nejprve přistoupil k vyjádření k podle žalobkyně vymezenému okruhu tzv. opakujících se námitek.

Ad. 4.a): Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobkyně, že by měl pravomoc vznesené námitky posoudit a rozhodnout podle předpisů soukromého práva. Případná posouzení v obou rovinách se mohou do jisté míry prolínat, ale žalovaný popírá názor žalobkyně, že by ve veřejném zájmu mohl postupovat podle předpisů soukromého práva. Podle ust. § 114 odst. 3 věty druhé stavebního zákona si stavební úřad může činit úsudek pouze o těch námitkách, které nelze posoudit podle obecných požadavků na výstavbu, závazných hledisek nebo technických norem. Neznamená to, že pokud tyto normy určitou míru obtěžování připouštějí, má nastoupit soukromoprávní posouzení. To by bylo v rozporu se zásadou zákonnosti, ale také se zásadou ochrany veřejného zájmu a zásadou rovnosti a legitimního očekávání dotčených osob. Žalobkyně citovala usnesení ÚS ze dne 23.2.2011 sp. zn. ÚS 3550/10. Žalovaný k tomu uvádí, že ÚS tímto usnesením potvrdil napadené rozhodnutí NSS a pouze ve velmi obecné rovině konstatoval, že na základě výhrady stěžovatelů, že rozhodování o námitkách občanskoprávního charakteru týkajících se nepřiměřených a nezákonných emisí stavby, je na základě ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona v kompetenci stavebního úřadu. ÚS netvrdil, že o námitkách musí být rozhodnuto aplikací soukromoprávních ustanovení, zejména v případě, kdy se jedná o vlivy upravené také předpisy veřejného práva. Obecně nelze přisvědčit názoru žalobkyně, že jakoukoliv občanskoprávní námitku má stavební úřad posoudit v intencích občanskoprávní úpravy sousedních vztahů. Také v komentáři k ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona (Nový stavební zákon v teorii a praxi a předpisy související s poznámkami. Praha: Linde, 2006, 703s.) je uvedeno, že nepřesahuje-li námitka rozsah působnosti stavebního úřadu, stavební úřad o ní rozhodne ve výroku stavebního povolení. Do této kategorie patří námitka týkající se např. zastínění stavby, pozemku, narušení pohody bydlení apod., protože jde o věci upravené vyhláškami o obecných (technických) požadavcích na výstavbu, popřípadě se při rozhodování lze opřít o technické normy nebo závazné stanovisko dotčeného orgánu. Nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy (např. pokud bude stavba provedena podle projektu, dojde k obtěžování souseda pohledem, sníží se tržní hodnota sousední stavby, pozemku, bytu), stavební úřad si o ní učiní úsudek (názor) a rozhodne ve věci. Znamená to, že buď vydá stavební povolení, nebo žádost o jeho vydání zamítne.

Ad. 4.b): Žalobkyně v rámci námitek podaných ve správním řízení podrobně nespecifikovala dotčení svého vlastnického práva. Jak uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, má-li účastník řízení právo uplatnit námitky v rozsahu, v jakém se záměr přímo dotýká jeho vlastnického práva, měl by vždy uvést, jakou má která námitka vazbu do jeho vlastnického práva, aby mohla být odpovídajícím způsobem vyhodnocena. Z § 114 odst. 1 stavebního zákona vyplývá, že účastník řízení nemůže uplatňovat námitky, kterými jeho vlastnické právo není dotčeno. Lze také dovodit, že důkazní břemeno ohledně prokázání dotčení vlastnických práv leží na účastníkovi řízení, který námitky uplatňuje. S odkazem na ust. § 109 odst. 1 lze také konstatovat, že stavební zákon přiznává osobám splňujícím kritéria zde uvedená postavení účastníka řízení proto, aby mohly prostřednictvím námitek vznášet požadavky, hájit svá práva k pozemku nebo stavbě, tedy nikoliv hájit práva jiné osoby nebo zákonem chráněný veřejný zájem. Žalovaný sice uvedl tento základní nedostatek některých námitek žalobkyně, avšak současně se ke všem podaným námitkám věcně vyjádřil. Nezbytnost tvrzení účastníka o dotčení jeho vlastnického práva vyplývá také např. z rozsudku NSS ze dne 17.12.2008 sp. zn. 1 As 80/2008.

Ad. 4.c): Odpovědnost projektanta je zakotvena v ust. § 159 stavebního zákona a dále v zákoně č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 360/1992 Sb.). Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že odpovědnost projektanta za správnost dokumentace je pravdou pouze v obecné rovině a že správnost jakéhokoliv projektantem vypracovaného projektu musí stavební úřad přezkoumat v rovině obsahové, tzn. přezkoumat výpočty, výkresy apod. Takový výkon autorizované profese projektanta či architekta by ztrácel smysl a stavebnímu úřadu by připadla odpovědnost za provedení stavby. Odpovědnost projektanta není pouze pojem, což vyplývá také z ust. § 111 stavebního zákona, kde není zakotvena povinnost stavebního úřadu zkoumat správnost vypracované projektové dokumentace, a to v žádné míře a nevyplývá z něj, že by měl stavební úřad z moci úřední zkoumat a případně nést odpovědnost za věcnou správnost obsahu předložené projektové dokumentace. Rozhodnutí o žádné z konkrétních odvolacích námitek žalovaný neodůvodnil pouhým odkazem na projektovou dokumentaci a odpovědnost projektanta a námitkami žalobkyně se věcně zabýval. Pokud na odpovědnost projektanta odkázal, učinil tak podpůrně. Žalobkyně konkrétní vypořádání odvolací námitky tímto tvrzením ani způsobem neuvedla.

Ad. 4.d): Nesprávná argumentace faktickým umístěním a realizací stavby. Z žalobního návrhu není patrné, ve kterých částech a v jaké konkrétní podobě se tvrzená vada projevuje. Žalovaný si není vědom, že by o kterékoliv z uplatněných námitek rozhodl pouze na základě konstatování bezproblémovosti umístění a realizace stavby. Řízení o dodatečném povolení stavby je specifickým řízením a z povahy věci je zřejmé, že je posuzována stavba, která je již úplně nebo zčásti realizována, což je fakt, který nelze pominout. Stavební úřad z něj vycházel a i v tom případě, kdy konstatoval, že stavba byla realizována v rozporu s původní projektovou dokumentací (posunutí o 1 m), což je skutečnost, která by nemohla být zohledněna, pokud by stavební úřad nevycházel z faktického provedení stavby (str. 21 napadeného rozhodnutí). Ignorovat, že se jedná o stavbu již realizovanou, nelze, a to ať už ve prospěch stavebníka či nikoliv. Stejně tak se vyjádřil NSS v rozsudku ze dne 4.10.2007 sp. zn. 9 As 50/2007.

Ad. 4.e): Situační výkresy jako nedostatečný podklad pro určení sporných vzdáleností. Žalobkyně namítla nezákonnost grafické části projektové dokumentace spočívající v nevyznačení prvků v terénu důležitých pro posouzení námitek požadavků stavebního zákona. Žalovaný nesouhlasí s jejím tvrzením, že stavební úřad může po stavebníkovi požadovat nad rámec vyhlášky č. 499/2006 Sb. takové části grafické části projektové dokumentace, které nejsou ve vyhlášce uvedeny (např. zaměření plotu či hospodářské budovy), a to pouze s odkazem na obsah podaných námitek. V rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je uvedeno, že v situačních výkresech obsažených v projektové dokumentaci v měřítkách 1:1000 a 1:500 není vyznačena kóta odstupové vzdálenosti staveb od staveb na sousedních pozemcích. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlil na str. 33-34, že se nejedná o údaj absentující, neboť ho lze ze situační mapy snadným způsobem zjistit a ověřit. Ohledně přesnosti mapy v měřítku 1:500 žalovaný nemá pochybnost, když je ověřitelná jednoduchým přepočtem vyznačených kót a právě z důvodu větší přesnosti je situace v tomto měřítku předkládána. Žalovaný ani nesouhlasí s tím, že odstupové vzdálenosti se pohybovaly natolik blízko přípustných limitů, že by na posouzení zákonnosti předmětné stavby mělo vliv cca 50 cm (nepřesnost 1 mm při měření v situační mapě v měřítku 1:500), nehledě na to, že vzdálenost stavby a hranic sousedních pozemků je v situační mapě zaznačena a poloha sousedního domu je vyznačena v podkladové katastrální mapě. Podle ust. § 20 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, v platném znění (dále jen katastrální zákon) jsou údaje katastru nemovitostí včetně geometrického určení nemovitosti právně závazné. K namítané přesnosti měření žalovaný dodává, že pro určení odstupových vzdáleností je vždy pracováno kromě předložených situačních výkresů také s výškou sousední budovy, která je stanovena podle archivní dokumentace uložené v archivu příslušného stavebního úřadu, kdy ani tato nezaručuje absolutní přesnost těchto údajů, avšak ani to neopravňuje stavební úřad požadovat po stavebníkovi dokumenty nad rámec zákona. Pro určení odstupových vzdáleností ve smyslu ust. § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je určující vzdálenost předmětné stavby od rodinného domu č.p. X, protože rodinný dům č.p. X nemá vůči předmětné stavbě protilehlé stěny. Nejmenší přípustná vzdálenost mezi rodinným domem č.p. X a stavbou autosalonu je 9 m, což odpovídá výšce rodinného domu určené na základě archivní dokumentace (viz str. 27 prvostupňového rozhodnutí). Nejkratší možná vzdálenost mezi oběma stavbami je 13 m. Proto ani případná žalobkyní namítaná nepřesnost nemůže ovlivnit naplnění zákonných požadavků. Žalovaný poukázal na judikát NSS ze dne 21.11.2007 sp. zn. 6 As 20/2007, podle kterého pokud má být ze strany stavebního úřadu geodetické zaměření požadováno, musí být legitimita takového požadavku odůvodněna skutečným rozporem mezi skutečným stavem a stavem právním. Žádný takový rozpor v posuzované věci tvrzen a prokázán nebyl. Pokud jde o zmiňovanou přístavbu verandy realizovanou na základě stavebního povolení ze dne 25.3.1968, která není zakreslena v katastru nemovitostí, žalovaný nemůže než uvést, že se jedná o námitku, která mohla být v řízení uplatněna a nebyla. To, že se s touto skutečností žalobkyně seznámila až po převzetí pozůstalosti, nemůže mít na včasnost námitky žádný vliv. Z povahy procesního nástupnictví nelze dovodit založení práva uplatňovat v řízení nové námitky.

Ad. 4.f): Nezohlednění změny skutkového stavu a procesního nástupnictví. V řízení o dodatečném povolení stavby zakládá účastenství v řízení vlastnictví dotčené nemovitosti, které pokud v dědickém řízení přešlo ze zůstavitele na pozůstalého, byl s tímto přechodem spojen i přechod účastenství v řízení před správním orgánem. Podpůrně je možno vycházet z úpravy obsažené v zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.), zejména ust. § 107 tohoto zákona. Na základě jeho obsahu nelze přisvědčit výkladu žalobkyně, že procesní nástupnictví, znamená, že má dojít k novému posouzení ve věci samé. Procesní nástupnictví nepřináší pro procesního nástupce získání nových práv, ale vstoupení do práv v řízení již uplatněných.

V další části vyjádření se žalovaný vyjádřil k jednotlivým namítaným vadám ve vypořádání odvolacích námitek. Námitky uplatněné A. K.: Ve vztahu k námitkám ad. 1 až ad. 4 žalovaný odkázal na již výše uvedené. K námitce ad. 6 rovněž s tím, že kumulativní a synergický efekt negativních vlivů je ze zákona posuzován u koncepcí a záměrů podle zákona č. 100/2001 Sb. Ze stavebního zákona ani z povahy věci nevyplývá, že tento způsob posouzení měl být uplatněn v územním či stavebním řízení u záměru, který posuzování vlivů na životní prostředí nepodléhá. Stávající komunikace byla stavebním úřadem a žalovaným zohledněna především při stanovení charakteru a hodnot dané lokality, což není totéž jako posouzení negativních vlivů záměru na životní prostředí. K námitce ad. 7 žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na posouzení protilehlosti v rozhodnutí stavebního úřadu na str. 27. Dále doplnil, že vzhledem k tomu, že zákonná definice pojmu „protilehlé“ neexistuje a ani soudy se s výkladem tohoto pojmu v obecné rovině dosud nezabývaly, je třeba vycházet z obecného významu tohoto slova. Žalovaný nesouhlasí, že by měl být tento pojem vykládán tak, že se jedná o jakékoliv stěny nacházející se „vedle“ předmětné budovy, a to bez ohledu na úhel, v jakém tyto stěny ke stěnám budovy leží. Žalovaný se domnívá, že obě posuzované stěny by měly být protější, tzn. rovnoběžné nebo eventuálně v minimálním vzájemném úhlu, přičemž obě stavby by se dle názoru žalovaného měly nacházet v takové poloze, kdy lze laicky konstatovat, že některé z jejich stěn leží „naproti sobě“. V případě předmětné stavby a rodinného domu č.p. X tomu tak není, jak vyplývá z katastrální mapy i situačních výkresů. U námitky ad. 8 žalovaný odkázal na již uvedenou argumentaci, stejně u námitky ad. 10, kde současně odkázal také na vyjádření k této námitce v napadeném rozhodnutí.

V další části se žalovaný vyjádřil k námitkám žalobkyně. K námitce ad. 1 odkázal na str. 21-22 napadeného rozhodnutí a současně zdůraznil, že z námitky není zřejmé, že by se jakkoli dotýkala vlastnických práv žalobkyně. Námitku ad. 2 považuje za dostatečně vypořádanou na str. 37 napadeného rozhodnutí s důrazem na to, že ve stejném duchu se k žalobkyní dovozovanému širšímu rozsahu prováděných činností v povolovaném objektu vyjádřilo i ministerstvo zdravotnictví ve svém potvrzení závazného stanoviska ze dne 14.11.2012 a ministerstvo vnitra ve svém potvrzení závazného stanoviska ze dne 6.2.2013, jež jsou součástí správního spisu. K námitce ad. 3 žalovaný odkázal na vyjádření v napadeném rozhodnutí str. 35-37 a Zprávu o uplatňování územního plánu Frýdku-Místku schválenou 3.12.2012, ze které ve svém rozhodnutí také vycházel a jejíž obsah popírá, že by předmětná lokalita byla se ZÚR MSK jakýmkoliv způsobem v rozporu. K námitce ad. 4 odkázal žalovaný na str. 37-41 napadeného rozhodnutí s tím, že k posouzení výšky budovy se vyjádří níže (viz námitka žalobkyně ad. 9). K námitce ad. 5 odkázal na st. 41 napadeného rozhodnutí, kde posoudil splnění požadavků vyhlášky č. 268/2009 Sb. Námitka ad. 6 byla posouzena v napadeném rozhodnutí, na něž odkazuje v souvislosti s posouzením splnění požadavků vyhlášky č. 398/2009 Sb. Žalovaný podotkl, že z námitky žalobkyně v odvolání ani v žalobě nelze dovodit dotčení jejích práv. K námitce ad. 7 žalovaný odkázal na již výše uvedenou argumentaci. Námitka ad. 8 směřuje svým obsahem do potvrzení závazného stanoviska ministerstva zdravotnictví ze dne 14.11.2012. Námitka žalobkyně ad. 9 byla řešena podrobně v napadeném rozhodnutí na str. 22. Jelikož se nejedná o podsklepenou budovu a z projektové dokumentace lze dovodit, že výška podlahy v 1. NP odpovídá s přihlédnutím k mírným nerovnostem zhruba výšce terénu, považuje žalovaný případné nuance za nezpůsobilé jakkoliv ovlivnit výsledek řízení a výrok rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. K námitce ad. 10 žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí a opět uvedl, že z obsahu námitky nelze dovodit dotčení vlastnických práv žalobkyně. K námitce ad. 11 se již vyjádřil výše. Námitka ad. 12 byla řešena napadeným rozhodnutím na str. 45-48. Námitka žalobkyně ad. 13 se vztahuje k námitce ad. 2, v níž se vyjádřil a současně odkázal na napadené rozhodnutí. K námitce ad. 14 se žalovaný vyjádřil v úvodní části svého vyjádření. K obsahu námitky ad. 15 se žalovaný vyjádřil již výše. K námitce ad. 16 žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí, a to str. 50. K námitce ad. 17 odkázal žalovaný rovněž na str. 50 napadeného rozhodnutí a zároveň na své vyjádření k žalobní námitce týkající se nesprávných odkazů na odpovědnost projektanta. Stejně tak odkázal na str. 50 napadeného rozhodnutí v souvislosti s námitkou ad. 18 a současně na své vyjádření k žalobní námitce týkající se nesprávných odkazů na odpovědnost projektanta. Námitka ad. 19 byla žalovaným řešena na str. 51 napadeného rozhodnutí. Námitka ad. 20 byla řešena na téže straně rozhodnutí a žalovaný uvádí, že z ní nelze dovodit jakékoliv dotčení vlastnických práv žalobkyně. Námitka ad. 21 byla řešena žalovaným na str. 51 napadeného rozhodnutí a jedná se o námitku ryze formalistickou. K námitce ad. 22 žalovaný odkázal na str. 52 napadeného rozhodnutí a uvedl, že se jedná o námitku formalistickou. K občanskoprávnímu charakteru námitek se žalovaný již vyjádřil výše. K námitkám ad. 23 a 26 žalovaný odkázal na str. 53-55 napadeného rozhodnutí. K námitce ad. 24 uvedl, že svým obsahem směřuje do potvrzení závazného stanoviska ministerstva vnitra ze dne 6.2.2013. Námitka žalobkyně ad. 25 byla žalovaným řešena v napadeném rozhodnutí na str. 54. Současně žalovaný předložil kopii stanoviska a sdělení k oznámení podlimitního záměru „novostavba autosalonu PRONTO CAMPER“ ze dne 26.11.2010.

K žalobnímu bodu nevypořádání odvolacích námitek žalovaný uvedl, že nesouhlasí s žalobkyní, že některé z odvolacích námitek nebyly vypořádány buď samostatně, nebo v rámci přezkumu vydaných závazných stanovisek. K výčtu roční spotřeby vody se žalovaný vyjádřil na str. 46 napadeného rozhodnutí a k případnému podmáčení pozemků i v dalších částech napadeného rozhodnutí. K nesprávnému výpočtu plochy střechy je v napadeném rozhodnutí vyjádření na str. 48, kde je vyjádření i k nefunkčnosti vsakovacího modulu a dále na str. 54. Posouzení vibrací je v působnosti příslušné KHS a v odvolací instanci ministerstva zdravotnictví, které se v rámci přezkoumání závazného stanoviska k této námitce vyjádřilo (viz str. 44 napadeného rozhodnutí). K účelovosti a záměrné nesprávnosti projektové dokumentace se žalovaný vyjadřoval v napadeném rozhodnutí i v tomto svém vyjádření několikrát. Konkrétně ke stolařským, čalounickým a lakýrnickým pracím se pak vyjádřil na str. 48 napadeného rozhodnutí a k rozsahu činností na str. 35. Používání ředidel, čistících, odmašťovacích prostředků a motorových olejů bylo předmětem posouzení vodoprávního úřadu (str. 58 napadeného rozhodnutí) a k řešení větrání se v závazném stanovisku vyjádřila KHS. Ve většině námitek není navíc ani tvrzeno, ani z nich nevyplývá dotčení vlastnických práv žalobkyně. Žalovaný považuje své rozhodnutí za souladné se zákonem a netrpící vadami, které by měly vliv na jeho zákonnost. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného doručené krajskému soudu dne 17.9.2013 uvedla:

Všechny odkazy na mimořádný charakter řízení o dodatečném povolení mají pouze podpůrný charakter a na tomto argumentu nejsou primárně založeny ani jednotlivé žalobní námitky. Vyhodnocení charakteru lokality žalovaným ve vyjádření, by mělo svůj význam v řízení o dodatečném povolení stavby nikoliv však v řízení soudním. Hodnocení žalovaného je účelové, neboť územní plán a letecké snímky ukazují, že dominantní jsou plochy pro bydlení, popř. zemědělské plochy a nikoliv silnice I. třídy. Nemovitosti žalobkyně představují zástavbu charakteristickou pro danou lokalitu a ve své obytné a rekreační funkci představují hodnotu chráněnou platným územním plánem. Při posuzování kritérií pro umístění stavby nelze odhlížet od toho, že stavba je již fakticky realizována, ovšem toto zohlednění nelze vykládat tak, že stavební úřad rezignuje na posouzení kritérií pro umístění stavby. Žalobkyně nesouhlasí s výkladem žalovaného ohledně novelou začleněného odkazu na ust. § 90 stavebního zákona do stávajícího textu ust. § 129 téhož zákona. Ust. § 129 stavebního zákona výslovně slučuje oba procesy, tj. územní a stavební řízení (viz odkaz na § 90). K reakci žalovaného na namítanou akcesoritu dílčích staveb žalobkyně trvá na tom, že v napadeném rozhodnutí není v některých případech zohledněno, že předmětná stavba je tvořena nejenom samotnou budovou, ale také akcesorickými stavebními objekty. Pokud jde o konkrétní námitky, kdy se projevuje nejasné odlišování souboru staveb a stavby hlavní, pak žalobkyně konkretizuje bod 4.22, 4.24. Pokud jde o názor žalovaného na platnost územního souhlasu, žalobkyně nesouhlasí s tím, že soulad či nesoulad s dosavadním územním rozhodnutím je bez právního významu, když mělo být vyhodnoceno, zda rozpor lze dodatečně akceptovat nebo nikoli. Z pohledu žalobkyně znamená rozpor s územním souhlasem spočívající v posunu o 1 m k hranici jejích pozemků výraznou a neakceptovatelnou změnu. Pokud bylo v minulosti v území již rozhodováno, je třeba toto rozhodnutí brát materiálně v potaz. To lze dovodit také z ust. § 129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona. K vyjádření žalovaného ohledně námitky týkající se rozporu stavby s územním plánem žalobkyně uvedla, že vychází z právního stavu po změně č. 1 Územního plánu Frýdku-Místku, která nabyla účinnosti dne 1.1.2012, neboť napadené rozhodnutí je z 20.7.2012. Podle žalobkyně stavební orgány postupovaly podle stavu územního plánu před účinností změny. K vyjádření žalovaného ohledně námitky umístění nové stavby v půdorysu stavby stávající žalobkyně namítla, že stavební zákon nezná postup, kdy může dosavadní řádně povolená stavba zaniknout tím, že se fakticky stane součástí stavby nové. Žalovaný tvrdí, že došlo k právnímu zájmu, ale již neuvádí, z čeho tak soudí. Podle žalobkyně musela být stávající stavba buď odstraněna, nebo musela být povolena její změna či změna v užívání. K námitce nedodržení podmínky oddělení sousedních pozemků v obytné zóně pásem trvale zelených porostů žalobkyně namítla, že se v případě napadeného rozhodnutí nejednalo o řízení se zcela odlišným předmětem, jak reaguje žalovaný, neboť předmět řízení byl částečně shodný, když původní stavba byla de facto i de iure součástí stavby nové a jednak z důvodnosti totožnosti regulovaného území. K vypořádání žalovaného s námitkou nedostatečného vypořádání námitek občanskoprávní povahy žalobkyně namítla nesprávnost jeho právního názoru. Žalobkyně poukázala na komentář k ust. § 114 uvedený v publikaci Potěšil L., Roztočil A., Hrůšová K., Lachman M.: Stavební zákon – online komentář, druhá aktualizace, Praha: SH Beck, 2/2013. Žalovaný se podle žalobkyně mýlí, pokud se domnívá, že při vypořádání námitek vlastníků sousedních nemovitostí má chránit veřejný zájem a nikoliv soukromý zájem. Podstatou námitek vlastníků sousedních nemovitostí je ochrana právě soukromého zájmu těchto vlastníků. S názorem žalovaného, že žalobkyně nedostatečně specifikovala dotčení vlastnického práva, žalobkyně nesouhlasí a rovněž ani s tím, že má důkazní břemeno ohledně prokázání dotčení svých vlastnických práv. Žalovaný zaměňuje důkazní břemeno s povinností tvrzení, která byla splněna. Z kontextu námitek je dostatečně zřejmé, že samotná existence a následné užívání sporné stavby mohou potenciálně snížit hodnotu nemovitosti žalobkyně nebo ztížit či znehodnotit její užívání, proto také podala své námitky. K názoru žalovaného na otázku odpovědnosti projektanta žalobkyně setrvává na žalobních tvrzeních. K vyjádření žalovaného k nesprávné argumentaci faktickým umístěním a realizací stavby žalobkyně poukázala na str. 38 a str. 46 napadeného rozhodnutí a str. 23 prvoinstančního rozhodnutí. V označených a žalobkyní citovaných částech rozhodnutí je zdůrazněno, že stavba je již dokončena, což je také zohledněno při vypořádání námitek žalobkyně. K otázce situačních výkresů jako nedostatečného podkladu pro určení sporných vzdáleností žalobkyně setrvala na svém stanovisku s tím, že namítané pochybnosti o skutkovém stavu nebyly nikdy řádně odstraněny přezkoumatelným ohledáním či měřením v terénu. Ve věci nezohlednění změny skutkového stavu a procesního nástupnictví žalobkyně setrvala na svém názoru, že mělo být přihlédnuto k procesnímu nástupnictví žalobkyně jako k nové skutečnosti uvedené v průběhu odvolacího řízení, kterou nebylo možno uplatnit dříve a námitky A. K. měly být přezkoumány jako námitky žalobkyně. V této souvislosti poukázala na ust. § 82 odst. 4 správního řádu a zdůraznila, že ani ust. § 89, na které odkazuje žalovaný, tento postup nevylučuje. V další části repliky se žalobkyně vyjádřila k stanovisku žalovaného k některým námitkám. K námitce 3) A. K. žalobkyně uvedla, že v žalobním bodě zpochybnila kritéria, která stavební úřad aplikoval v rámci posuzování zhoršení kvality prostředí, když nezvážil kritéria podstatného snížení odstupové vzdálenosti mezi budovami, úbytek oblohové složky, omezení výhledu i míry oslunění a osvětlení bytu a narušení soukromí, přestože tyto negativní dopady právní předchůdkyně žalobkyně namítala. Žalobkyně poukázala na rozsudek NSS ze dne 1.12.2012 č.j. 8 As 27/2012-113, publikovaný ve Sb. NSS pod č. 2776/2013. K námitce A. K. 6 žalobkyně namítla, že odkaz žalovaného na metody posuzování vlivů a životní prostředí dle zákona č. 100/2001 Sb. nevylučuje, že měla být podobná metoda použita i v tomto případě. Žalobkyně se navíc nedomáhala vyhodnocení dopadů na životní prostředí, ale vyhodnocení dopadů na své vlastnické právo. K námitce A. K. 7 žalobkyně k výkladu pojmu „protilehlé stěny“ vyjádřila nesouhlas s čistě jazykovým výkladem tohoto pojmu, který používá žalovaný, když podle ní je třeba chápat pojem „protilehlé stěny“ tak, že jde o stěny, které mají k sobě navzájem natočena okna. Výklad žalovaného, že musí jít o stěny takřka rovnoběžné, neodpovídá smyslu citovaného ustanovení, které má ochránit budovy před nepřiměřeně natěsnanou novou zástavbou a před znehodnocením výhledových poměrů. Nelze připustit, že by existenci šikmo situovaných rodinných domků bylo možné při umísťování stavby prakticky vždy ignorovat omezením podle § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. K námitce žalobkyně ad. 1 žalobkyně uvedla, že chyby projektové dokumentace v parametrech stavby se přímo dotýkají jejích vlastnických práv, protože určují, do jaké míry se na jejích nemovitostech projeví imise spojené s existencí sporné stavby. K námitce žalobkyně ad. 4 uvedla, že její odvolací námitky brojily i proti omezení výhledu z pobytových místností, což ve smyslu rozsudku NSS ze dne 1.11.2012 sp. zn. 8 As 27/2012 je jeden z relevantních faktorů určujících pohodu bydlení. Rovněž žalobkyně namítla ztrátu soukromí. Není pravdou, jak tvrdí žalovaný, že by namítala pouze denní osvětlení a zastínění. K námitce žalobkyně 9 s odkazem na již výše uvedené namítla, že výška sporné stavby nad terénem je podstatným kritériem vypořádání jejích námitek, takže není akceptovatelné zjištění skutkového stavu, kdy výška byla pouze nepřímo odvozena odhadem z projektové dokumentace. Žalobkyně namítla, že ve stavební praxi je obvyklé, že u nepodsklepených staveb se podlaha 1. NP nachází nad okolním terénem, takže nelze automaticky předpokládat, že úroveň podlahy odpovídá úrovni okolního terénu. Žalobkyně předložila fotografie z průběhu stavby a ze současného provedení stavby, kdy je podle ní patrno, že 1. NP se ve skutečnosti nachází cca 1 m nad úrovní okolního terénu. K námitce žalobkyně ad. 12 k tvrzení žalovaného, že žalobkyně neprokázala podmáčení svých pozemků, žalobkyně uvedla, že při vydatných deštích k němu prokazatelně dochází, což uváděla i v průběhu řízení. Mimo jiné uvedla, že na výzvu předloží fotografie, na což však stavební úřad nereagoval. Žalobkyně předložila fotografie sporné stavby a detailu pozemků žalobkyně při vydatném dešti včetně vody stékající ze svodů. K námitce žalobkyně ad. 22 uvedla, že nepovažuje nepodložené zjištění na místě samém za formalistickou vadu s ohledem na mnohokrát formulovaný požadavek žalobkyně na odstranění pochybností ohledně skutečné situace v terénu, stejně jako nepovažuje za formalistické další námitky vznesené v rámci tohoto žalobního bodu. Žalovaného stanovisko, že neexistuje žádný normový požadavek, který by upravoval otázky výhledu ze stávající stavby při začlenění nové stavby do území, je v rozporu se závěry NSS vyjádřenými v rozsudku ze dne 1.11.2012 sp. zn. 8 As 27/2012, neboť namítané omezení výhledu mělo být posuzováno v rámci posouzení celkového zhoršení kvality prostředí. Žalobkyně namítla, že ztráta výhledu není pouhou formální námitkou, neboť z jejích oken byl původně krásný výhled na Beskydy včetně Lysé hory, který sporná stavba zcela zastínila, což žalobkyně doložila fotografiemi. Stavební úřad posuzoval výhledové poměry pouze podle archivní dokumentace, což žalobkyně považuje za nedostatečné. Z vypořádání námitky se pak navíc vytratila zcela otázka ztráty soukromí, kterou žalobkyně rovněž namítala. Podle již zmiňovaného rozsudku NSS je přitom narušení soukromí jednou ze složek pohody bydlení. V rámci námitky ad. 22 se žalovaný také vyjádřil k námitce znehodnocení majetku žalobkyně. Jedná se o občanskoprávní námitku, která měla být takto vypořádána, což se nestalo. V dodatečném povolení stavební úřad na str. 60 v odst. 1 vypořádal tuto námitku způsobem, kdy uvedl, že zda došlo k znehodnocení nemovitosti, nedokáže posoudit, což je podle názoru žalobkyně v rozporu s ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona, které ukládá stavebnímu úřadu povinnost posoudit námitky občanskoprávního charakteru a tedy i námitku znehodnocení. K námitce žalobkyně ad. 26 žalobkyně upřesnila, že z obsahu stanoviska KÚ MSK ze dne 26.11.2010 č.j. MSK 196005/2010 není zřejmé, na základě jakých podkladů dospěl ke svému tvrzení, že stavba autoservisu nemůže významně ovlivnit životní prostředí a obyvatelstvo. V další části repliky se žalobkyně vyjádřila k otázce nevypořádání odvolacích námitek. Žalobkyně setrvala na tom, že projektová dokumentace neodpovídá skutečnému provedení a využívání sporné stavby. Ze závazného stanoviska KHS ze dne 15.8.2013 vyplývá, že posuzované zařízení je pneuservisem, stavební úřad přitom opakovaně spornou stavbu vyhodnocoval tak, že se nejedná o autoservis. V současnosti je zde uskutečňován prodej motorových gumových člunů v rozporu s předloženou projektovou dokumentací a v rozporu s požárním řešením.

Žalovaný ve vyjádření ze dne 25.3.2014 k replice žalobkyně uvedl následující:

Žalovaný opětovně zdůraznil, že rozšíření hledisek ust. § 129 odst. 2 stavebního zákona, by znamenalo postup nad rámec zákona. K námitce týkající se rozporu stavby s územním plánem v otázce KZP žalovaný upřesnil, že změna č. 1 Územního plánu Frýdek-Místek, ačkoliv se týká i kapitoly F.2 textové části územního plánu s názvem Koeficient zastavění pozemku, neobsahuje nově stanovený KZP pro plochu občanského vybavení komerčního typu plošně rozsáhlého, a proto při rozhodování žalovaného nedošlo k omylu. K nedostatečnému vypořádání námitek občanskoprávní povahy žalovaný uvedl, že se ke všem těmto námitkám žalobkyně vyjádřil. Na svém výkladu ust. § 114 stavebního zákona žalovaný setrvává. Žalovaný poukázal na rozsudek NSS ze dne 12.3.2010 sp. zn. 7 As 13/2010 a dále na rozsudek ze dne 8.11.2007 sp. zn. 6 As 72/2006. Pokud jde o názor na odkazy na odpovědnost projektanta, setrval žalovaný na svém předchozím vyjádření s tím, že stavební úřad přezkoumává projektovou dokumentaci pouze z vybraných hledisek. Poukázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.1.2011 sp. zn. 30A 1/2010, který odpovědnost projektanta ve smyslu ust. § 159 stavebního zákona za správnost projektové dokumentace potvrdil. K námitce faktického umístění a realizace stavby, zejména s ohledem na to, že stavba byla provedena v rozporu s původní dokumentací, když došlo k jejímu posunu o 1 m, žalovaný zdůraznil, že hlediska posouzení žádosti jsou jasně stanovená, stejně jako podmínky, které musí projednávaná stavba splňovat. Žalobkyně nepoukázala na konkrétní rozpor stavby s projektovou dokumentací ani v žalobních námitkách ani dříve v námitkách odvolacích. Správný postup stavebního úřadu je dokumentován řadou výzev, na základě kterých došlo k přepracování projektové dokumentace pro stavební povolení na projektovou dokumentaci pro dodatečné povolení stavby, ve kterém má projektant opět povinnost respektovat a zohlednit skutečné provedení stavby. Podkladem přepracované projektové dokumentace bylo i geodetické zaměření stavby, na základě něhož bylo zjištěno, že oproti původnímu stavebnímu povolení došlo k posunutí stavby o 1 m. K otázce situačních výkresů jako nedostatečného podkladu určení sporných vzdáleností žalovaný zdůraznil, že projektová dokumentace splňuje požadavky vyhlášky č. 499/2006 Sb. a zaměření plotu či jiných staveb (skleník, hospodářská budova) nemůže mít na zákonnost napadeného rozhodnutí vliv, a proto není důvod je opatřovat. Ve vztahu k otázce procesního nástupnictví žalovaný odmítá aplikaci ust. § 82 odst. 4 správního řádu, neboť takový postup by popřel institut procesního nástupnictví ve správním řízení, z něhož by byl de facto vytvořen institut opomenutého účastníka. Dále se žalovaný vyjádřil k některým z jednotlivých námitek. K námitce A. K. ad. 3 žalovaný uvedl k odkazu na rozsudek NSS ze dne 1.12.2012 č.j. 8 As 27/2012-113, že podle něj složky pohody bydlení mohou být různé s tím, že NSS nevymezil jejich přesný výčet a naopak uvedl, že je třeba na ně nahlížet s přihlédnutím ke zvláštnostem dané lokality, když v posuzovaném případě se jednalo o Staré Město pražské. Argumentace žalobkyně je nedůvodná, neboť žalovaný se všemi námitkami jejími i její procesní předchůdkyně podrobně zabýval a vyhodnotil je. K námitce A. K. ad. 7: výklad ust. § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., a to konkrétně pojmu protilehlost, který prezentuje žalobkyně, považuje žalovaný za účelový. Podle žalovaného je nutno nejprve posoudit, zda vůbec vůči sobě obě strany mají protilehlé stěny a pak lze posuzovat, zda se v těchto stěnách nacházejí okna obytných místností. Teprve na základě těchto dvou kategorií je pak možno učinit závěr, zda bude aplikováno označené ustanovení vyhlášky či nikoliv. Žalovaný poukázal na rozsudek NSS ze dne 14.7.2011 sp. zn. 1 As 69/2011, v němž se soud zabýval výkladem pojmu „okna obytných místností v protilehlých stěnách“. K námitce žalobkyně ad. 4 žalovaný uvedl, že pokud se domnívá, že měla být ve vztahu k budoucí zástavbě posuzována kvalita prostředí v podobě posouzení, zda v případě stavby umístěné kdekoliv na sousedním pozemku, nebude zhoršen výhled z oken, nemá takový požadavek oporu v zákoně. Hlediska ust. § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. dopadají na stavbu posuzovanou ve vztahu ke stavbám existujícím nebo ke stavbám, pro jejichž realizaci již bylo vydáno příslušné povolení, z něhož jsou zřejmé parametry stavby a jejího umístění. K námitce žalobkyně ad. 9 rovněž přiložil fotografii předmětné stavby, z níž vyplývá, že mezi výškou terénu a úrovní 1. NP není podstatný rozdíl. Poukázal na rozsudek NSS ze dne 26.9.2007 sp. zn. 5 As 1/2007 a zdůraznil, že rozdíl spočívající v rozdílu mezi 1. NP a úrovní terénu je u posuzované stavby zanedbatelný, tj. takový, který nemohl mít vliv na výsledek řízení. Žalovaný poukázal na ust. § 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a ust. § 40 odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb. K námitce ad. 22 žalovaný uvedl, že do kategorie zrakové pohody ve smyslu ust. § 13 vyhlášky č. 26/2009 Sb. podle něj nespadá otázka neměnného výhledu. Vzhledem k textu tohoto ustanovení a jeho názvu „proslunění“ má žalovaný za to, že pojem zraková pohoda souvisí s denním osvětlením a prosluněním. Co se týče výhledu jako složky „kvality prostředí“, žalovaný k rozsudku NSS ze dne 1.11.2012 sp. zn. 8 As 27/2012 uvedl, že v posuzované věci bylo NSS řečeno, že v případě námitky spočívající ve ztrátě výhledu, mělo být na základě takové námitky dotyčnému přiznáno účastenství v řízení, neboť se jedná o jednu ze složek kvality prostředí (pohody bydlení), tzn., že v případě její ztráty může dojít k dotčení práv osoby, jež námitku uplatnila. Žalovaný proto nesdílí názor žalobkyně, že tento rozsudek je přiléhavý na danou situaci, neboť žalobkyně byla účastníkem řízení a její námitka byla vyhodnocena. Žalovaný má za to, že námitku ztráty výhledu řádně vyhodnotil. K otázce ztráty soukromí žalovaný uvedl, že může být posouzena v rámci komplexního vyhodnocení kvality prostředí v dané lokalitě, což učinil stavební úřad na str. 26-27 jeho rozhodnutí.

Osoba zúčastněná na řízení č. I) podala ve vztahu k žalobě a jejím doplňkům celkem 5 vyjádření.

První vyjádření ze dne 5.3.2014 obsahuje popis vývoje firmy, jakož i předchozího stavebního řízení a kolaudačního souhlasu. Široce jsou rozvedeny také aktivity žalobkyně a její právní předchůdkyně směřující proti nedostavbě a zúčastněné osobě I) jako subjektu. V další části se zúčastněná osoba I) vyjádřila k jednotlivým žalobním bodům, jež lze zobecnit jako nesouhlas s námitkami žalobkyně a ztotožnění se se závěry správních orgánů obou stupňů s tím, že bylo navrženo zamítnutí žaloby.

V druhém vyjádření ze dne 11.4.2014 se zúčastněná osoba I) vyjádřila k doplnění žaloby, a to zejména k otázce umístění kompresoru v posuzované stavbě, k projektové dokumentaci předložené k vyjádření KHS, k přípojce plynu a vodovodní přípojce, přičemž všechny tyto námitky považuje za zcela nedůvodné.

Ve třetím vyjádření zúčastněné osoby I) ze dne 26.5.2015 tato uvádí své výhrady k fotografiím, jež mají podle tvrzení žalobkyně prokazovat podmáčení pozemků a nefunkčnost systému a likvidace dešťových vod. V další části vyjádření zúčastněná osoba I) označila tvrzení žalobkyně o existenci skladu pneumatik a lahví na pozemku za lživé. Připustila, že se zde sice tyto věci nacházely, ale ke dni 1.4.2014, kdy byla provedena kontrola HZS, která uložila jejich okamžité odvezení. Následnou kontrolou téhož orgánu ze dne 8.4.2014 bylo zjištěno, že se pneumatiky a lahve na pozemcích již nenacházejí. Stejně tak negativní byly další kontroly ve dnech 13. a 14.4.2015.

Ve vyjádření ze dne 31.8.2015 se zúčastněná osoba I) vyjádřila k rozšíření žaloby ze dne 17.4.2013.

V posledním vyjádření ze dne 12.10.2015 zúčastněná osoba I) reaguje na doplnění žaloby ze dne 30.9.2015 tvrzením, že není pravdou, že ve stavbě či na volné ploše je mezisklad pneumatik, který byl nutný v době, kdy firma provozovala autoservis. Tato skutečnost byla potvrzena i poslední kontrolou HZS na místě samém. Rovněž není pravdou, že ve stavbě nebo na volné ploše je sklad propanbutanových lahví, který byl již dříve zrušen, ani že sklad hořlavých látek by byl kdykoli v minulosti umístěn v požárně nebezpečném prostoru stávajících objektů, což je dokumentováno projektovou dokumentací. Dále zúčastněná osoba I) uvedla, že požární bezpečnost byla na základě podnětu žalobkyně kontrolována ze strany HZS Frýdek-Místek celkem šesti kontrolami v letech 2014-2015. Kontroly nepotvrdily tvrzení žalobkyně, která opakovaně uváděla ve svých podnětech.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění – dále jen s.ř.s.) a byl vázán obsahem žalobních bodů uvedených v žalobě (ust. § 75 odst. 2 s.ř.s.).

Z obsahu správních spisů krajský soud zjistil, že na základě žádosti zúčastněné osoby I) (dále jen stavebník) ze dne 4.2.2010 bylo Magistrátem města Frýdku-Místku, jakožto správním orgánem I. stupně (dále jen stavební úřad) zahájeno řízení o vydání stavebního povolení pro stavbu „novostavba autosalónu Pronto Camper na pozemcích parc. č. 3341/9, 3341/10, 3341/13, 3341/15 členěnou na objekty SO 01 autosalon, SO 02 přípojka splaškové kanalizace, SO 03 přípojka dešťové kanalizace a vsakový modul, SO 04 přípojka vody, SO 05 přípojka plynu, SO 06 přípojka elektro a SO 07 zpevněné plochy“ (dále jen stavba). Stavba byla umístěna na základě územního souhlasu ze dne 7.10.2009 pod č.j. MMFM 46913/2009. Stavební úřad dne 3.3.2010 pod č.j. MMFM 15771/2010 vydal stavební povolení, které nabylo právní moci dne 24.3.2010. Po jeho vydání obdržel Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen KÚ MSK) podnět žalobkyně, která uvedla, že je vlastníkem sousedních pozemků, má za to, že měla být účastníkem územního i stavebního řízení ve věci projednávané stavby, ovšem se záměrem výstavby nebyla seznámena a nebylo s ní jednáno. Stejný podnět podala také A. K. KÚ MSK posoudil podání jako odvolání opomenutých účastníků řízení, stavební povolení ze dne 3.3.2010 zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání. Stavba však již byla prokazatelně zahájena, proto stavební úřad zastavil stavební řízení rozhodnutím ze dne 14.10.2010 č.j. MMFM 15771/2010 a zahájil řízení o odstranění stavby ve smyslu ust. § 129 odst. 3 stavebního zákona. Podáním ze dne 13.10.2010 podal stavebník žádost o dodatečné povolení stavby a stejného dne bylo zahájeno toto řízení. Dne 4.10.2010 obdržel stavební úřad námitky A. K. a dne 8.10.2010 námitky žalobkyně. Dne 15.10.2010 se k námitkám účastníků řízení vyjádřil stavebník. Stavební úřad v souladu s ust. § 129 odst. 3 a § 111 odst. 3 stavebního zákona vyzval stavebníka k doplnění žádosti o dodatečné povolení stavby a stanovil mu k tomu přiměřenou lhůtu. Žádost byla doplněna podáními ze dne 14.1. a 7.2.2011 včetně přepracované projektové dokumentace. V dalším průběhu řízení stavební úřad zjistil, že předložená dokumentace i přes doplňky nemá předepsané náležitosti, a proto stavebníka znovu vyzval k doplnění opatřením ze dne 22.2.2011. Žádost o dodatečné povolení stavby byla dále doplněna ještě podáním ze dne 14.4.2011. V oznámení o pokračování v řízení ze dne 21.4.2011 stavební úřad současně upustil od ústního projednání s ohledáním, neboť mu byly poměry staveniště dobře známy a žádost poskytovala dostatečný podklad pro posouzení. Účastníkům řízení byla současně stanovena lhůta k uplatnění námitek včetně poučení o koncentrační zásadě. Účastnice řízení A. K. podala námitky dne 12.5.2011 a v jejich rámci vznesla také námitku podjatosti vůči úřední osobě pana M. Dne 16.5.2011 obdržel stavební úřad námitky žalobkyně. Stavebník se k námitkám obou účastníků vyjádřil podáním ze dne 24.5.2011. Stavební úřad opatřením ze dne 24.5.2011 seznámil účastníky řízení v souladu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu s podklady rozhodnutí a vyzval je k vyjádření k těmto podkladům. Tohoto práva využila A. K. prostřednictvím zmocněnce a dne 1.6.2011 podala vyjádření. Vyjádření k podkladům učinila podáním ze dne 13.6.2011 také žalobkyně. Následně stavební úřad vydal dne 14.6.2011 rozhodnutí č.j. MMFM 119226/2010, kterým dodatečně povolil stavbu. Proti tomuto rozhodnutí podaly A. K. i žalobkyně odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 31.1.2012 č.j. MSK 139026/2011 rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc vrátil k novému projednání. Důvodem zrušení bylo zejména zrušení závazného stanoviska HZS MSK ze dne 1.12.2010, které bylo podkladem k vydání rozhodnutí. Také z řízení vyplynula zmatečnost projektové dokumentace, neboť nebylo zcela zřejmé, které její části jsou platné a které nikoliv. V dalším řízení stavebník doložil dne 23.4.2012 kompletní projektovou dokumentaci a doplnil žádost o dodatečné povolení stavby o nová vyjádření účastníků řízení a nová stanoviska dotčených orgánů a další podklady. Stavební úřad dospěl k závěru, že všechny podklady potřebné k tomu, aby bylo v řízení pokračováno, byly předloženy, a proto opatřením ze dne 30.4.2012 oznámil pokračování v řízení, upustil od ústního projednání z ohledání na místě a stanovil lhůtu pro uplatnění námitek s poučením o koncentrační zásadě. Paní A. K. podala námitky dne 18.5.2012, které se v zásadní míře shodují s námitkami předchozími. Dne 25.5.2012 podala námitky žalobkyně. Následně stavební úřad seznámil s účastníky řízení podle ust. § 36 odst. 3 správního řádu s podklady rozhodnutí a vyzval je k vyjádření. Dne 20.7.2012 pod č.j. MMFM 75392/2012 vydal stavební úřad rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, v němž na str. 21-31 vyhodnotil žádost stavebníka z hlediska ust. § 129 odst. 2 stavebního zákona, přičemž se podrobně zabýval kritérii uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a), b) a c). Ve vztahu k ust. § 129 odst. 2 písm. c) posoudil obecné požadavky z pohledu vyhlášek č. 501/2006 Sb., č. 268/2009 Sb., č. 398/2009 Sb. a č. 369/2001 Sb. V další části rozhodnutí se stavební úřad vypořádal s námitkami A. K. na základě jejích podání ze dne 4.10.2010, 12.5.2011 a 18.5.2012 a žalobkyně na základě jejích podání ze dne 8.10.2010, 16.5.2011 a 24.5.2012. Námitky A. K. byly vypořádány na str. 34-36, 41-42 a 44-47 a námitky žalobkyně na str. 36-41, 42-44 a 47-61. Námitky nebyly shledány důvodnými. Proti rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby bylo podáno dne 20.7.2012 odvolání žalobkyně a A. K., o nichž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím žalovaného. V průběhu odvolacího řízení zemřela účastnice A. K. a na základě proběhnuvšího dědického řízení se stala vlastníkem nemovitostí, které zakládaly zůstavitelce postavení účastníka řízení, žalobkyně, která tím vstoupila do práv po zůstavitelce, tedy i do procesních práv v odvolacím řízení.

V žalobním bodě 1.1 namítla žalobkyně nezákonnost postupu správních orgánů obou stupňů spočívající v tom, že v rámci řízení o dodatečném povolení stavby neaplikovaly ustanovení stavebního zákona upravující umisťování staveb v územním řízení. Tento žalobní bod krajský soud důvodným neshledal. Ve svém posouzení přitom vycházel z právní úpravy platné v době zahájení a průběhu řízení o dodatečném povolení stavby. Obsahem správních spisů má krajský soud za prokázané, že řízení o dodatečném povolení stavby bylo zahájeno dne 13.10.2010, rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby, tj. prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 20.7.2012 a napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne 17.4.2013. Ke dni zahájení řízení o dodatečném povolení stavby upravovalo ust. § 129 odst. 3 stavebního zákona, že stavební úřad má v řízení o dodatečném povolení stavby povinnost postupovat podle ust. § 111 až § 115 stavebního zákona, což jsou ustanovení upravující stavební řízení. Teprve zákonem č. 350/2012 Sb., o změně stavebního zákona a změně souvisejících zákonů, v platném znění (dále jen zákon č. 350/2012 Sb.) bylo ust. § 129 stavebního zákona novelizováno v tom smyslu, že byl jako kritérium posuzování dodatečného povolení stavby kromě již zmíněných ustanovení upravujících stavební řízení výslovně zakotven také odkaz na ust. § 90 stavebního zákona týkající se řízení územního. Zákon č. 350/2012 Sb. nabyl účinnosti dne 1.1.2013, tedy v době, kdy řízení o dodatečném povolení stavby nebylo ještě ukončeno, když se nacházelo ve fázi odvolacího řízení. Pro tyto případy však zákon č. 350/2012 Sb. obsahuje v čl. II Přechodná ustanovení v bodě 14. přechodné ustanovení, podle kterého správní řízení, jež nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů s výjimkou stavebních řízení ukončených v I. stupni, která se týkají staveb, u nichž podle nové právní úpravy postačí ohlášení a s výjimkou řízení o správním deliktu spáchaném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Posuzovaná věc nepochybně nepředstavuje žádnou z uvedených dvou výjimek, takže pro řízení platí pravidlo, že se dokončí podle dosavadních právních předpisů, tj. podle stavebního zákona ve znění účinném před 1.1.2013. Tato právní úprava je natolik jednoznačná, že nutně musí vést k jedinému závěru, a sice že požadavek žalobkyně, aby správní orgány postupovaly také podle ustanovení o územním řízení, jde v posuzované věci nad rámec zákona. Pro úplnost krajský soud uvádí, že posouzení stavby z hlediska jejího umístění ani v právní úpravě platné do 31.12.2012 neabsentuje, neboť k tomuto účelu slouží ust. § 129 odst. 2 písm. a) a b), které stanoví povinnost stavebníka prokázat existenci zde uvedených zákonných podmínek vztahující se právě k umístění stavby. Novela představovaná zákonem č. 350/2012 Sb. pak kritéria posouzení umístění stavby ještě posílila odkazem na § 90 stavebního zákona. Obsahem správních rozhodnutí obou stupňů má soud za prokázané, že správní orgány se naplněním podmínek vymezených § 129 odst. 2 písm. a) až c) stavebního zákona dostatečně a přezkoumatelně zabývaly. Pokud jde o žalobkyní v tomto žalobním bodě zmiňované rozsudky NSS sp. zn. 1 As 46/2006 a sp. zn. 1 As 69/2011, má krajský soud za to, že z nich nelze dovodit povinnost správních orgánů rozšiřovat kritéria dodatečného povolení stavby nad rámec ust. § 129 odst. 2 stavebního zákona, ve znění platném do 31.12.2012. Pokud žalobkyně v tomto žalobním bodě zmiňuje návazně také vypořádání některých konkrétních námitek, které vznesla v průběhu správního řízení, případně které vznesla A. K., odkazuje krajský soud na vypořádání jednotlivých námitek, které bude provedeno níže. Z důvodů již shora rozvedených proto krajský soud dospěl k závěru, že ani žalobkyní návazně namítaná nutnost aplikace § 76 odst. 2, § 90, § 92 stavebního zákona a Hlavy IV vyhlášky č. 503/2006 Sb. nemá zákonné opodstatnění, neboť vyjmenované normy upravují podrobnosti vztahující se k územnímu řízení.

V žalobním 1.2 žalobkyně namítla nezohlednění akcesority dílčích staveb v odůvodnění správních rozhodnutí. Podle žalobkyně tak není seznatelné, zda jsou námitky vypořádány vůči stavbě hlavní či stavbám vedlejším. Toto rozlišení považuje žalobkyně za zvlášť zásadní, pokud jde o její námitky směřující proti kanalizační přípojce a dále, jak následně uvedla v replice k vyjádření žalovaného, také ve vztahu k žalobním bodům 4.22 a 4.24. Krajský soud nesdílí názor žalobkyně, že by absence explicitního vyjmenování jednotlivých stavebních objektů v rámci odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů způsobovala jejich nepřezkoumatelnost. Obě rozhodnutí ve výroku vymezují stavbu jako soubor vyjmenovaných staveb, přičemž dále v textu již používají pouze pojem „stavba“. Takový postup představuje technickou zkratku za účelem zjednodušení a udržení srozumitelnosti textu odůvodnění a je stavebními správními orgány v rámci rozhodovací praxe zcela běžně používán. Vzhledem k množství a detailnosti námitek vznesených žalobkyní a její právní předchůdkyní, jakož i vzhledem k podrobnostem a rozsahu, s jakým byly tyto námitky správními orgány vypořádány, má krajský soud za vyloučené, že by nebylo zřejmé, které jednotlivé stavby jsou ve vztahu k jednotlivým námitkám posuzovány. Námitka týkající se kanalizační přípojky je v napadeném rozhodnutí žalovaného vypořádána na str. 44-47 způsobem zcela přehledným a srozumitelným a úvaha žalovaného není argumentací tohoto žalobního bodu nijak zpochybněna. Pokud žalobkyně namítla, že zůstaly nevyjasněny otázky, zda námitky směřují vůči stavbě jako celku nebo vůči podmiňující stavbě a není ani vyjasněno, zda dotčení vlastnických práv žalobkyně je zvažováno ve vztahu k předmětné stavbě jako celku či ve vztahu ke stavbě hlavní, pak soud podotýká, že přesnost vymezení námitky je věcí žalobkyně a nikoliv správního orgánu. Ten má povinnost o námitce rozhodnout a své rozhodnutí řádně odůvodnit. Jak již krajský soud uvedl, má odůvodnění rozhodnutí žalovaného ohledně námitky týkající se kanalizační přípojky za srozumitelné a přezkoumatelné. Žalobkyní v replice zmiňovaný bod 4.22 žaloby se týká její námitky ad. 14, jíž se domáhala posouzení kanalizační přípojky z hlediska aplikace ust. § 76 odst. 2 stavebního zákona a § 23 odst. 2 zákona č. 501/2006 Sb. Označená ustanovení se však vztahují k řízení o umístění stavby, a jsou proto s ohledem na argumentaci soudu k žalobnímu bodu 1.1, na niž plně odkazuje, neaplikovatelné. Pokud jde o žalobní bod 4.24 (žalobkyní tvrzená existence zpevněné plochy na pozemku parc. č. 3341/8), žalovaný o ní rozhodl tak, že zpevněná plocha na uvedeném pozemku není předmětem napadeného rozhodnutí. Obsahem prvostupňového rozhodnutí (vymezení předmětu řízení) má krajský soud za prokázanou fakticitu tohoto tvrzení žalovaného. Nevidí proto v tomto směru důvod pro rozlišování staveb způsobem, jehož se žalobkyně domáhá.

V bodě 1.3 žalobkyně namítla, že se žalovaný řádně nevypořádal s otázkou platnosti či neplatnosti územního souhlasu vydaného pro předmětnou stavbu dne 7.10.2009 pod č.j. MMFM 46913/2009. Dle ust. § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí odstranění stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním. Z pohledu uvedené právní úpravy je podle krajského soudu zcela nerozhodné, zda byl předchozí územní souhlas platný či nikoli, a proto tento žalobní bod považuje za zcela nepřípadný. Obsahem samotné žaloby (str. 12 bod 1.3) má soud za prokázané, že žalobkyni je známý názor žalovaného, že územní souhlas pozbyl platnosti a také to, že stavba byla realizována v rozporu s ním, jenž žalovaný vyjádřil v rozhodnutí ze dne 31.1.2012 č.j. MSK 139026/2011, jímž bylo zrušeno první rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

V žalobním bodě 2 žalobkyně namítla, že stavba je umístěna v rozporu s územním plánem, jenž spatřuje v tom, že stavba překračuje KZP závazně stanovený územním plánem. Na základě obsahu tohoto žalobního bodu má krajský soud za to, že žalobkyně poněkud zkresleně a tedy nesprávně vnímá pojem KZP. Při pochopení významu tohoto nástroje regulace daného územním plánem je třeba vycházet především z charakteru územního plánu jako základního dokumentu vývoje územní v následujícím období, tedy koncepčního dokumentu směřujícího svým dopadem do budoucna. Je-li územním plánem určena jakákoli forma regulace (např. KZP), je vnímána vždy ve vztahu k budoucímu využití ploch, ve vztahu k budoucí zástavbě atp. rozhodně nelze na základě podmínek stanovených územním plánem měnit stav již existující. Jestliže tedy v posuzované věci byl předmětný pozemek již předchozí stavbou zastavěn způsobem, který přesahuje nyní stanovený KZP, pak lze přisvědčit žalovanému, že v rámci stavby, která je na tomto pozemku povolována, ať již v řízení územním a stavebním či v rámci řízení o dodatečném povolení stavby nemůže být KZP logicky předmětem posuzování, je-li nová stavba navržena tak, že se původní zastavěná plocha pozemku nijak nemění. Krajský soud má za to, že žalovaný se s touto, byť v principu zcela neopodstatněnou námitkou žalobkyně, podrobně vypořádal na str. 24-25 napadeného rozhodnutí. Je přitom zcela nerozhodné, zda úprava KZP byla pozdější změnou územního plánu nějakým způsobem dotčena či nikoliv (viz replika žalobkyně str. 7). Rozhodující je, že pozemek byl zastavěn již předchozí stavbou na základě stavebního povolení z roku 1996 v rozsahu odpovídajícím nyní dodatečně povolované stavbě.

V bodě 3.1 žaloby žalobkyně označuje za nezákonný stav, kdy dodatečně povolená stavba byla povolena, aniž by předchozí stavba na týchž pozemcích (zpevněné a parkovací plochy) byla odstraněna. Podle žalobkyně je takový stav v rozporu jednak se skutkovým stavem a jednak se stavem formálním, kdy předchozí rozhodnutí (územní rozhodnutí, stavební povolení a kolaudační rozhodnutí) vydaná k předchozí stavbě v letech 1996-1997, jsou platná. K podobně formulované námitce se žalovaný vyjádřil na str. 49 napadeného rozhodnutí (předtím také v odůvodnění rozhodnutí ze dne 31.1.2012 č.j. MSK 139026), kde zdůraznil právo stavebníka disponovat se stavbou, která je v jeho vlastnictví. Také uvedl, že nová stavba byla realizována na části odstavných a parkovacích ploch v souladu s předloženou projektovou dokumentací. Názor žalobkyně vyjádřený v tomto žalobním bodě, že došlo k nepovolené změně dokončené stavby, případně k nepovolenému odstranění stavby či nepovolené změně v užívání stavby nemůže obstát. Předchozí stavba odstavných a parkovacích ploch byla, jak je seznatelné z projektové dokumentace, využita k vybudování nyní posuzované stavby a stala se tak neoddělitelnou součástí stavby nové. Tento stav vyplývá nejen z projektové dokumentace, ale byl zohledněn ze strany DOSS. Krajský soud se rovněž ztotožňuje s názorem žalovaného, že popsaná dispozice stavebníka s předchozí stavbou je zcela legální v rámci výkonu jeho vlastnického práva. Správně žalovaný zdůrazňuje také to, že existence předchozích správních rozhodnutí a předchozí stavby nemůže znamenat konzervaci tohoto statusu quo jednou pro vždy. Z těchto skutečností pouze vyplývá, že projektová dokumentace nové stavby musí respektovat podmínky, které jsou v území již dané, k čemuž došlo. Žalobkyně projektovou dokumentaci v tomto směru nijak nezpochybnila. Ani tento žalobní bod proto krajský soud důvodným neshledal.

V bodě 3.2 žalobkyně namítla nedodržení podmínky č. 13 stanovené územním rozhodnutím ze dne 25.11.1996 č.j. SÚ/4757/96-Si/Kal/172, v níž je určeno, že odstavné a parkovací plochy pro parkování vozidel budou od pozemků plánovaných pro obytnou zónu odděleny pásem trvale zelených porostů. Shodně formulovanou odvolací námitkou se žalovaný zabýval na str. 48 napadeného rozhodnutí, když zdůraznil, že z obsahu podmínky, která vyplývá z územního plánu, je seznatelné, že se jedná o podmínku vztahující se k pozemkům, které jsou plánovány pro obytnou zónu v budoucnu a nikoliv pro ty již zastavěné, což je případ žalobkyně. Žalobkyně s touto argumentací polemizuje, když ji považuje ve vztahu k ochraně obytných ploch za zužující. Krajský soud má za nadbytečné vyjadřovat se k polemice o této otázce, neboť takto formulovaný žalobní bod považuje za zcela nepřípadný, když principiálně nelze připustit, aby v rámci řízení o dodatečném povolení stavby byla ověřována splnění podmínek stanovených pro jiné (předchozí) stavby. Názor žalobkyně, že označená podmínka územního rozhodnutí z roku 1996 je za daného stavu platná i pro současnou stavbu, není opodstatněný žádným zákonným ustanovením a je v rozporu s věcným posouzením. Pokud na základě předchozích rozhodnutí vztahujících se ke stavbě parkovacích a odstavných ploch (realizované v letech 1996-1997) nebyla podmínka stanovená územním rozhodnutím dodržena, měla se žalobkyně domáhat nápravy ve vztahu k rozhodnutím vydaným k této stavbě, a to v zákonných lhůtách. Argumentace označenou podmínkou ve vztahu k posuzované stavbě je zcela irelevantní.

Opakující se nesprávnosti ve vypořádání odvolacích námitek

4.a) Nedostatečné vypořádání námitek občanskoprávní povahy Podle žalobkyně se správní orgány obou stupňů s námitkami občanskoprávní povahy, zejména námitkami imisí ve smyslu ust. § 127 OZ vypořádaly pouze podle kritérií ust. § 114 odst. 3 věta první stavebního zákona a nikoliv již podle ust. § 114 odst. 3 věta druhá stavebního zákona, tedy nikoli v rovině soukromého práva. Žalobkyně citovala nález Ústavního soudu (dále jen ÚS) sp. zn. 1 ÚS 3550/10. Krajský soud shodně s žalovaným dospěl k závěru, že citovaný nález ÚS nelze interpretovat tak, že by námitky směřující proti nepřiměřeným emisím stavby na nemovitost stěžovatelů měly být stavebním úřadem posuzovány podle soukromoprávních předpisů. Z citovaného nálezu vyplývá toliko, že námitky takového charakteru spadají do kompetence stavebního úřadu. Žalobkyně nic bližšího v tomto žalobním bodě neuvedla, zejména nevymezila, kterých námitek se tato její kritika týká. V replice k vyjádření žalovaného pak žalobkyně upřesnila, že porušení ust. § 114 odst. 3 věty druhé žalovaným spatřuje např. v způsobu vypořádání své námitky ad. 22. Na str. 15 repliky dále upřesnila, že žalovaný se nedostatečně vyjádřil k její námitce ohledně zrakové pohody, resp. výhledu z pobytových místností. Namítané omezení výhledu mělo být podle ní v souladu s rozsudkem NSS ze dne 1.11.2012 sp. zn. 8 As 27/2012, publikovaným ve Sb. NSS pod č. 2776/2013, posuzováno v rámci posuzování celkového zhoršení kvality prostředí. Žalobkyně ztratila původně krásný výhled na Beskydy včetně Lysé hory. Žalobkyně považuje za nedostatečné posuzování výhledových poměrů pouze na základě archivní dokumentace, když se tak mělo stát ohledáním na místě samém. Žalobkyně dále namítla, že zůstala nevypořádána námitka ztráty soukromí, kterou v této souvislosti rovněž namítala, přičemž soukromí je jednou ze složek pohody bydlení. Také vyjádření žalovaného k otázce znehodnocení majetku žalobkyně nebylo jako občanskoprávní námitka vypořádáno. Žalovaný žádný úsudek neučinil, když uvedl, že tuto otázku neumí posoudit. Žalovaný ve svém vyjádření zcela správně argumentoval, že i námitky občanskoprávního charakteru je v rámci svěřených pravomocí oprávněn posuzovat, pokud se nejedná o zákonem stanovené výjimky (§ 114 odst. 3 věta druhá stavebního zákona), nikoliv však podle předpisů soukromého práva. Učinit si úsudek o námitce občanskoprávní povahy není podle něj totéž, jako rozhodovat podle soukromoprávních předpisů (§ 127 OZ). Žalovaný poukázal na komentář k ust. § 114 odst. 3 (Komentář. Nový stavební zákon v teorii a praxi: Předpisy související s poznámkami, Praha: Linde 2006, 703s), který mj. uvádí, že do kategorie námitek, které patří do působnosti stavebního úřadu, spadá např. zastínění stavby, pozemku, narušení pohody bydlení apod., protože jde o věci upravené vyhláškami o obecných (technických) požadavcích na výstavbu, popř. se při rozhodování lze opřít o technické normy nebo závazné stanovisko dotčeného orgánu. Naproti tomu jako příklad námitky občanskoprávní povahy uvádí např. obtěžování souseda pohledem, snížení tržní hodnoty sousední stavby, pozemku, bytu. Na základě uvedeného lze podle krajského soudu zobecnit, že ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona podle charakteru vznesených námitek zmocňuje stavební úřad v podstatě ke třem způsobům, jak se s nimi vypořádat. Jedná-li se o námitky, které lze posoudit na základě právních předpisů vztahujících se ke stavebnímu právu, na základě závazných stanovisek dotčených orgánů nebo technických norem, pak o nich stavební úřad rozhodne, pokud námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Jde-li o námitku občanskoprávní povahy, která se týká existence práva nebo rozsahu vlastnických práv, nemá stavební úřad pravomoc o takové námitce rozhodovat a je povinen namítající osobu odkázat na soud. Třetí skupina jsou pak námitky občanskoprávní povahy jiné než týkající se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv a o nich si stavební úřad učiní úsudek a rozhodne. Z žádného ustanovení stavebního zákona ani z dostupné judikatury nelze dovodit, že by měl stavební úřad v případě této poslední skupiny námitek při učinění si úsudku vycházet z předpisů soukromého práva, jak tvrdí žalobkyně. Žalobkyně v rámci tohoto žalobního bodu v replice k vyjádření žalovaného zmínila námitku č. 22, v rámci jejíhož vypořádání měl žalovaný nedostatečně provést posouzení z hlediska občanskoprávního. Při posouzení této námitky (str. 50-52 napadeného rozhodnutí)vycházel žalovaný z jejího vypořádání správním orgánem I. stupně (str. 60-61 prvostupňového rozhodnutí). Cituje závěr stavebního úřadu, že neexistuje žádný normotvorný požadavek, který by upravoval otázku výhledu ze stávající stavby při začlenění nové stavby, jehož dodržení by bylo možné zkoumat. Stavební úřad ve svém úsudku vycházel ze soudní judikatury (citován rozsudek NSS sp. zn. 5 As 74/2009), jež považuje za rozhodující posouzení, zda bylo zasaženo do práv vlastníků sousedních nemovitostí nad míru přiměřenou poměrům, když při umístění nové stavby většinou vždy dojde k narušení výhledu ze staveb sousedních. Při posouzení míry zásahu vycházel stavební úřad z archivní dokumentace rodinného domu žalobkyně a učinil závěr, že narušení výhledu nebude nepřiměřeným zásahem do práv a oprávněných zájmů žalobkyně. Žalovaný tento úsudek správního orgánu I. stupně doplnil ještě argumentací vzájemnými odstupy staveb, jejichž požadavek určený vyhláškou č. 501/2006 Sb. směřuje k zachování kvality prostředí, dále zdůraznil charakter plochy občanského vybavení komerčního typu plošně rozsáhlého, v němž je ve smyslu územního plánu stavba situována a uzavřel, že je-li stavba realizována v souladu s územním plánem a splňuje zákonné požadavky na odstupy staveb, lze zásah do práv sousedních vlastníků hodnotit jako přiměřený poměrům. Krajský soud má za to, že úvaha správního orgánu I. stupně doplněná v uvedených intencích žalovaným vyjadřuje úsudek správních orgánů, který si učinili o vznesené námitce. Jejich úvaha je srozumitelná, logická a přezkoumatelná. Krajský soud má za to, že námitka 22) není čistou občanskoprávní námitkou ve smyslu § 114 odst. 3 věty druhé stavebního zákona, neboť její posouzení je možné na základě právních předpisů vztahujících se ke stavebnímu právu, jak ostatně správní orgány obou stupňů učinily. Uvedený závěr vyplývá i ze zmiňovaného rozsudku NSS sp. zn. 5 As 74/2009, který považuje otázku narušení výhledu součástí širšího pojmu pohody bydlení. Soud uzavírá, že žalobní bod, kterým žalobkyně brojí proti opakující se vadě nedostatečného vypořádání námitek občanskoprávní povahy, na základě shora uvedené právní argumentace důvodným neshledal. Pro úplnost krajský soud uvádí, že zbývající část vypořádání námitky 22) žalovaným bude posouzena níže v rámci argumentace k žalobnímu bodu 4.30.

4.b) Nesprávně uplatňovaný požadavek na specifikaci dotčení vlastnického práva Podle ust. § 114 odst. 1 stavebního zákona je účastník řízení oprávněn uplatnit námitky, pokud je přímo dotčeno jeho vlastnické právo. Na základě tohoto zákonného ustanovení považuje soud za zcela legitimní požadavek žalovaného, aby žalobkyně specifikovala zásah do jejích vlastnických práv, jakož i případnou konstataci, že tak neučinila. Lze sice souhlasit s žalobkyní, že v případě mnoha námitek vyplývá dotčení jejího vlastnického práva přímo z jejich obsahu, aniž by bylo nutné je výslovně upřesňovat, nicméně dotčení vlastnického práva žalobkyně nelze dovodit a priori u všech námitek, jak se soud ještě zmíní níže. V žádném případě nelze aprobovat názor žalobkyně, že omezení okruhu námitek vyplývající z ust. § 114 odst. 1 stavebního zákona nemůže platit pro námitky, jimiž je tvrzen rozpor s předpisy stavebního práva, když takové nedostatky je stavební orgán povinen řešit z úřední povinnosti. Ust. § 114 upravuje podmínky, za nichž lze uplatnit námitky účastníků řízení a způsob, jakým má být o těchto námitkách rozhodováno. Vždy se však jedná o námitky účastníků řízení a ty mohou být vzneseny pouze za existence základní zákonné podmínky, kterou je přímé dotčení vlastnického práva. Citované ustanovení nedává žádný prostor pro to, aby stavební úřad námitky, které nesplňují tuto základní podmínku, posuzoval ex offo, ani směřují-li proti porušení kogentních norem. Krajský soud se zcela ztotožňuje s názorem žalovaného, že takový výklad ust. § 114 odst. 1, který předkládá žalobkyně, by de facto dával účastníkovi řízení právo veřejnoprávní kontroly, na jehož základě by mohl namítat cokoliv. Citované ustanovení takto široký výklad práv účastníků řízení neumožňuje.

4.c) V další části žaloby žalobkyně namítla, že správní orgány obou stupňů řadu námitek vypořádaly odkazem na projektovou dokumentaci s tím, že za její správnost odpovídá projektant. Žalobkyně má za to, že nelze formálně odkázat na odpovědnost projektanta, ale stavební správní orgány musí projekt věcně přezkoumat. Žalovaný vyjádřil nesouhlas s tímto tvrzením žalobkyně a uvedl, že pokud zmínil odpovědnost projektanta, pak vždy pouze podpůrně, když s každou námitkou žalobkyně se náležitě vypořádal. V obecné rovině krajský soud uvádí, že rozsah přezkumu projektové dokumentace stavebním úřadem je dán ust. § 111 odst. 1 stavebního zákona, z něhož nelze dovodit povinnost stavebního úřadu zkoumat správnost projektové dokumentace. Za tu ve smyslu ust. § 159 odst. 1 stavebního zákona odpovídá projektant. Stavební úřad je však povinen řádně vypořádat námitky vznesené proti projektové dokumentaci. S konkrétní námitkou se tedy nemůže vypořádat prostým odkazem na projektovou dokumentaci a odpovědnost projektanta, ale vlastní úvahou. Žalobkyně v podané žalobě neuvedla žádné konkrétní námitky, kterých se toto její tvrzení týká. Učinila tak až následně v replice k vyjádření žalovaného, kde uvedla (str. 10 repliky), že má na mysli námitky označené v žalobě body 4.20, 4.25, 4.31 a 4.26 a dále bod IV./5. repliky. Bod 4.20 se týká kanalizační přípojky. Námitka byla žalovaným vypořádána na str. 44-47 napadeného rozhodnutí velmi podrobným způsobem. Pokud je zde zmiňován obsah projektové dokumentace a odpovědnost projektanta, pak skutečně zcela podpůrně, jak uvádí žalovaný, když vypořádání námitky spočívá na argumentaci a úvahách žalovaného. Bod 4.25 se týká studie zastínění (odvolací námitka 17). V této námitce se žalovaný ztotožnil s argumentací správního orgánu I. stupně, který zamítl námitky žalobkyně směřující proti studii zastínění. V rozhodnutí správního orgánu I. stupně je námitka vypořádána na str. 50 a správní orgán se zde vyjadřuje mj. k pochybnostem žalobkyně týkajícím se lokalizace budovy (údaje o výměře pozemku parc. č. 3344). Pokud je zde současně uvedeno, že je odpovědností zpracovatele posudku, jaké podklady si pro účely jeho vyhotovení opatří, lze s takovou konstatací plně souhlasit. Stavební úřad není subjektem oprávněným revidovat správnost odborného postupu zpracovatele posudku. Žalobkyni nic nebránilo, byla-li přesvědčena o nesprávnosti tohoto podkladu, nechat si vypracovat konkurenční studii zastínění a tuto stavebnímu úřadu předložit. Ani v tomto případě nelze aprobovat jako pravdivé tvrzení žalobkyně, že se správní orgány vypořádaly se vznesenou námitkou pouze odkazem na odpovědnost projektanta (v tomto případě zpracovatelky studie). Bod 4.31 se týká námitek žalobkyně 23 a 26. Jedná se o nedostatečnost kapacity kanalizační přípojky, způsob jejího napojení na stávající přípojku a vyjádření vodoprávního úřadu k této otázce. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí těmto otázkám věnoval na str. 52-54. Mimo jiné zde podrobně zmiňoval také vyjádření dotčených orgánů státní správy, které se k uvedené problematice odborně vyjádřily ve svých stanoviscích. Správním orgánům nelze vytýkat, že vypořádání námitky postavily na stanoviscích dotčených orgánů, do jejichž pravomocí posuzovaná problematika spadala. Otázka připojení kanalizační přípojky ke stávajícímu kanalizačnímu řadu spadá do pravomoci vodohospodářského orgánu a nikoli stavebního úřadu. V rámci vypořádání těchto námitek vycházel žalovaný také z platné právní úpravy, kterou podrobným způsobem rozvedl a aplikoval. Krajský soud se neztotožňuje s tvrzením žalobkyně, že správní orgány její námitky vypořádaly pouhým odkazem na projektovou dokumentaci a odpovědnost projektanta. Bod 4.26 žalobního návrhu se vztahuje k námitce žalobkyně 18, v níž brojila proti inženýrsko-geologickému posudku z roku 2009, když podle ní není zřejmé, zda se vztahuje na projednávanou lokalitu. Žalovaný se s touto námitkou vypořádal na str. 49-50 napadeného rozhodnutí, kde se ztotožnil s vypořádáním učiněným správním orgánem I. stupně (str. 50 prvostupňového rozhodnutí) a potvrdil správnost jeho názoru, že důkazem skutečnosti, o jaké lokalitě posudek pojednává, je situační výkres z původní dokumentace projednávané stavby, v němž jsou vyznačeny průzkumné vrty. Ani v tomto případě krajský soud neshledal žádný důvod, pro který by měl usuzovat, že námitka žalobkyně nebyla dostatečně vypořádána. To, že žalobkyně s argumentací žalovaného, resp. stavebního úřadu nesouhlasí, bez věcných důvodů ji odmítá a trvá na svých pochybnostech, neznamená, že její námitka nebyla náležitě vypořádána. I v tomto případě platí, že stavební úřad není oprávněn kontrolovat věcnou správnost odborného posouzení a žalobkyni nic nebránilo, aby si nechala vypracovat konkurenční posouzení a jeho obsahem doložila své pochybnosti. Žalobkyní posledně zmiňovaný odkaz na bod IV./5 repliky se týká situačních výkresů jako nedostatečného podkladu pro určení sporných vzdáleností. Jelikož se v tomto případě jedná o další z žalobkyní vytyčených vad opakujících se při vypořádání odvolacích námitek, (4.e) žaloby), odkazuje soud v tomto směru na níže uvedené samostatné vypořádání. Současně uzavírá, že žalobkyní namítané nesprávné odkazy na odpovědnost projektanta či jiných osob neshledal důvodnými.

4.d) Nesprávná argumentace faktickým umístěním a realizací stavby Žalobkyně v obecné rovině namítla, že stavební úřad a žalovaný některé námitky vypořádali odkazem na faktické umístění a realizaci již dokončené stavby. Své tvrzení žalobkyně blíže konkretizovala v replice k vyjádření žalovaného (str. 11 repliky), kde uvedla jednak konkrétní citace z odůvodnění rozhodnutí žalovaného a upřesnila, že se dotýkají především vypořádání námitek, které zmiňovala pod bodem 4.12 a 4.20 a dále uvedla, že argumentace skutečným stavem v terénu je používána jako argument proti námitkám technického charakteru napříč celou částí napadeného rozhodnutí týkající se vypořádání námitek ohledně velikosti, polohy a prostorového uspořádání stavby. Krajský soud neshledal toto žalobní tvrzení důvodným. Má za to, že je třeba vycházet ze specifika řízení o dodatečném povolení stavby, které oproti běžnému stavebnímu řízení je zatíženo tou skutečností, že stavba již existuje a v rámci posuzování předpokladů pro její dodatečné povolení je nutno tento skutkový stav respektovat. To, že žalovaný opakovaně na některých místech napadeného rozhodnutí tuto nespornou skutečnost zmiňuje, neshledává krajský soud nevhodným či nezákonným. S ohledem na způsob, jímž se žalovaný podrobně vypořádal se všemi námitkami žalobkyně, nelze v opakovaných odkazech na existenci dokončené stavby spatřovat záměr žalovaného ulehčit si tímto způsobem vypořádání námitek technického charakteru. Naopak, námitky zmiňované žalobkyní pod body 4.12 a 4.20 jsou podrobně vypořádány na základě projektové dokumentace a jiných podkladů rozhodnutí a tvrzení, že stavba je již realizována, má toliko podpůrný charakter. Toto tvrzení nelze v žádném z uvedených případů vnímat jako stěžejní argumentaci žalovaného.

4. e) Situační výkresy z projektové dokumentace nejsou dostatečným podkladem pro přesné určení sporných vzdáleností.

Žalobkyně v tomto žalobním bodě namítá, že měřítka, v nichž jsou zpracovány situační výkresy projektové dokumentace, neumožňují přesné odměření vzdáleností mezi stavbami a jelikož žalobkyně od počátku zpochybňovala tento podklad rozhodnutí, bylo na místě, aby bylo provedeno geodetické zaměření stavu terénu, zvláště když stavba byla již realizována. Žalovaný se se stejnou odvolací námitkou podrobně vypořádal na str. 33-34 napadeného rozhodnutí a uvedl důvody, na jejichž základě nemá pochybnost o způsobilosti situačních výkresů být podkladem pro správné určení vzdáleností staveb. Jeho argumentaci žalobkyně v žalobním tvrzení nijak relevantně nezpochybnila, pouze setrvala na svém původním stanovisku. Žalobkyně dále namítá hraniční údaje ve vzdálenostech staveb. Opodstatněnost tohoto tvrzení však z obsahu správních spisů nevyplývá. Předně je nutno uvést, že odstupová vzdálenost staveb byla posuzována pouze k domu č.p. X a nikoliv k domu č.p. X, přičemž rozhodující pro tento postup bylo ust. § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a skutečnost, že dům č.p. X nemá s posuzovanou stavbou protilehlé stěny. Nejkratší možná vzdálenost mezi posuzovanou stavbou a domem č.p.X je dle výpočtu vycházejícího z označené vyhlášky 13 m. Nejmenší přípustná vzdálenost přitom činí 9 m. V uvedených údajích nelze podle názoru soudu shledat limitní situaci, která by mohla odůvodňovat požadavek vypracování geodetického zaměření. Za daného stavu lze souhlasit se stanoviskem žalovaného, že stavebníka nelze zatěžovat v souvislosti s podklady rozhodnutí nad běžný rámec toliko na základě požadavku žalobkyně. Uvedené žalobní tvrzení krajský soud neshledal důvodným.

Žalobkyně v další části tohoto žalobního tvrzení zmínila existenci přístavby verandy rodinného domu u domu č.p. X, která není zakreslena v katastru nemovitostí Žalobkyně tuto námitku vznesla až v průběhu odvolacího řízení, což žalovaný označil za opožděné. Krajský soud se s tímto postupem žalovaného ztotožňuje a považuje jej za zákonný. V důvodech odkazuje na argumentaci k následujícímu žalobnímu tvrzení týkajícímu se otázky procesního nástupnictví. Pro úplnost krajský soud dodává, že vzhledem ke skutečnosti, že z důvodů shora uvedených nebyla odstupová vzdálenost posuzované stavby a domu č.p. X předmětem posouzení, považuje tuto námitku v její podstatě za zcela irelevantní.

4. f) Nezohlednění změny skutkového stavu a procesního nástupnictví Krajský soud odmítá názor žalobkyně, že její procesní nástupnictví po A. K., které nastalo v průběhu odvolacího řízení, mělo být posuzováno jako nová skutečnost, která nemohla být uplatněna dříve a mělo být aplikováno ust. § 82 odst. 4 správního řádu. S ohledem na skutečnost, že správní řád otázku procesního nástupnictví neupravuje, bylo zcela na místě, jak správně učinil žalovaný, vycházet z ust. § 107 o.s.ř., který upravuje, že ten, kdo nastupuje do řízení, musí přijmout stav řízení v době jeho nástupu. Neexistuje žádný právní důvod, pro který by tento procesní princip neměl být uplatněn analogicky v řízení správním, jestliže procesní předpis pro správní řízení samostatnou právní úpravu neobsahuje.

Námitky A. K.

4.1 námitka ad. 1 Žalobkyně namítla nedostatečné vypořádání námitky zanedbání ochrany práv dotčených vlastníků ve vztahu k neposouzení podmínek plynoucích z právní úpravy územního řízení s odkazem na žalobní bod 1. Krajský soud má toto žalobní tvrzení za vypořádané argumentací k žalobnímu bodu 1.1, na niž plně odkazuje.

4.2 námitka ad. 2

Toto žalobní tvrzení v obecné rovině poukazuje na námitky imisí, které a měly být vypořádány podle ust. § 114 odst. 3 věta druhá stavebního zákona, k čemuž nedošlo, když bylo opomenuto hledisko ust. § 127 OZ upravujícího tzv. sousedská práva. Také tuto námitku má krajský soud za již vypořádanou argumentací k žalobnímu bodu 4.a). Pro úplnost doplňuje, že názor žalobkyně, že námitky týkající se imisí jsou vždy námitkami občanskoprávního charakteru, považuje nesprávný, neboť ve smyslu ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona jsou námitkami čistě občanskoprávního charakteru pouze ty námitky, které nelze posoudit z hlediska norem upravujících stavební řízení, případně na základě stanovisek dotčených orgánů nebo technických norem. Jelikož žalobkyně toto žalobní tvrzení vznesla pouze v obecné rovině, krajský soud se s ním obdobně také obecným způsobem vypořádal.

4.3 námitka ad. 3

Žalobkyně namítla neetické vypořádání námitky kvality prostředí, resp. pohody bydlení, když žalovaný poukázal na pokročilý věk A. K., která z tohoto důvodu v domě č.p. X nebydlí a nachází se ve zdravotnickém zařízení a současně uvedl, že pozemky nejsou udržované. Žalobkyně dále namítla, že nebylo zohledněno její procesní nástupnictví, neboť námitka měla být řešena ve vztahu k žalobkyni. Se stejnou odvolací námitkou se vypořádal žalovaný v napadeném rozhodnutí (str. 32 odst. 2 napadeného rozhodnutí), kde uvedl, že stavební úřad v rámci posuzování námitky týkající se pohody bydlení posuzoval v souladu s platnou judikaturou (rozsudek NSS sp. zn. 2 As 44/2005) způsob života dotčených osob, který má být při posouzení kvality prostředí zohledněn a na základě fotodokumentace, která je součástí správního spisu, konstatoval, že rodinný dům č.p. X se jeví opuštěný a zanedbaný a jeho vlastnice se v něm pro svůj pokročilý věk nezdržuje. Žalovaný vyhodnotil, že se jedná o objektivní posouzení domu a přilehlých pozemků a pokud jde o osobní informace o A. K., ty jsou vzhledem k tomu, že byla akademickou malířkou, veřejně dostupné na internetu. Žalobkyně tuto argumentaci žalovaného v žalobním tvrzení žádným způsobem nerozporovala a v podstatě bez dalšího zopakovala odvolací námitku. Krajský soud neshledal, že by žalovaný či stavební úřad v tomto směru jakkoli porušili právní předpisy. Uvedená tvrzení navíc nelze vnímat jako věcné posouzení námitky, ale jen jako jeden z podkladů, z nichž správní orgán ve své úvaze vycházel. Ani toto žalobní tvrzení neshledal soud důvodným. Pokud jde o část námitky vytýkající žalovanému neakceptování procesního nástupnictví žalobkyně, krajský soud s ohledem na svou argumentaci vyjádřenou k žalobnímu bodu 4.f) neshledal žádné důvody, pro které by ve vztahu k nastalé změně mělo dojít k jinému posouzení v rozhodnutích obou správních orgánů. Žalobkyně sama žádné konkrétní důvody neuvedla. V replice k vyjádření žalovaného (str. 12 repliky) žalobkyně doplnila, že stavební úřad při posuzování zhoršení kvality prostředí nezvážil kritéria podstatného snížení odstupových vzdáleností mezi budovami, úbytek oblohové složky, omezení výhledu a tedy i míru oslunění a osvětlení bytu a narušení soukromí, přesto, že je žalobkyně namítala. V této souvislosti odkázala na rozsudek NSS ze dne 1.11.2012 sp. zn. 8 As 27/2012, publikovaný v Sb. NSS pod č. 2776/13. Krajský soud doplnění uvedené v replice shledal jako nepřípustné rozšíření žalobního bodu učiněné po uplynutí zákonné lhůty pro podání žaloby dle ust. § 72 odst. 1 s.ř.s. Text žalobního tvrzení pod bodem 4.3 námitka ad. 3 totiž sice směřuje k otázce posouzení pohody bydlení stavebním úřadem a žalovaným, výhradně však pouze ve vztahu ke zdravotnímu stavu A. K. a stavu jejích nemovitostí. Žádná další kritéria posuzování pohody bydlení žalobkyně v zákonné lhůtě pro podání žaloby nenapadla.

4.4 námitka ad. 4

Žalobkyně opět namítla nerespektování ust. § 90 a § 76 odst. 2 stavebního zákona, tj. šetrnost stavebníka k zájmům vlastníků sousedních pozemků a posuzování námitek občanskoprávního charakteru ve smyslu ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona, když má za to, že tyto námitky nebyly žalovaným řádně vypořádány. Krajský soud v tomto směru poukazuje na svou argumentaci uvedenou k žalobnímu bodu 1.1 a také k žalobnímu bodu 4.a) a plně odkazuje na její obsah.

4.5 námitka ad. 6

Žalobkyně namítla, že není zřejmé, z čeho vychází úvaha stavebních orgánů, že na přilehlé pozemní komunikaci je hustý automobilový provoz a že existence pozemní komunikace byla zohledněna zavádějícím způsobem, neboť z jejího negativního vlivu žalovaný dovodil, že další zdroj negativního vlivu, tj. posuzovaná stavba, již existující stav nemůže zhoršit. Nevzal přitom v úvahu kumulativní a synergické efekty. Námitka A. K. ad. 6 byla vypořádána žalovaným na str. 33 napadeného rozhodnutí tak, že žalovaný zdůraznil svou povinnost vycházet ze současných poměrů v dané lokalitě a definovat faktory, které je ovlivňují, ať již negativně či pozitivně a zhodnotit, jaký zásah do současného stavu území stavba představuje. Dále charakterizoval ulici Fýdlantskou jako čtyřproudovou silnici I. třídy s hustým automobilovým provozem a konstatoval, že tato silnice nadmístního významu nepochybně nemovitost vlastnice ovlivňuje, což je nutno v řízení zohlednit. Krajský soud má za to, že obsah tohoto vypořádání námitky zcela odpovídá její formulaci, kdy odvolatelka velmi stručně uvedla (str. 2 odvolání A. K.), že nechápe souvislost posuzování stavby s automobilovým provozem na ul. Frýdlantská. Pro úplnost krajský soud uvádí, že je nepochybné, že negativní vlivy zmiňované žalobkyní souvisí s posouzením míry hluku z provozované stavby ve vztahu k nemovitostem žalobkyně. Z úřední činnosti je krajskému soudu známo (spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22A 133/2013 ve věci žaloby žalobkyně na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, který spatřovala ve vydání kolaudačního souhlasu na tutéž, tj. posuzovanou stavbu Magistrátem města Frýdku-Místku dne 28.8.2013 č.j. MMFM 95484/2013), že vliv zdrojů hluku byl vyhodnocován samostatně v rámci zkušebního provozu stavby, v jehož průběhu byla provedena příslušná měření pro ověření dodržení hygienických limitů. Podmínka provedení zkušebního provozu přitom byla stanovena na základě požadavku dotčeného orgánu KHS před vydáním kolaudačního souhlasu. V rámci zkušebního provozu proběhla měření hluku dle příslušné státní normy, a jelikož se jednalo o venkovní měření chráněných venkovních prostor staveb žalobkyně za současného zohlednění všech zdrojů hluku, ať už jsou instalovány v nové stavbě či vycházejí např. z provozu na parkovišti areálu. Logickou úvahou lze dospět k tomu, že při venkovním měření musel být zachycen jako zdroj hluku i hluk způsobený předmětnou pozemní komunikací (blíže viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.1.2015 č.j. 22A 133/2013). Žalobní tvrzení krajský soud důvodným neshledal.

4.6 námitka ad. 7

Žalobkyně napadla tvrzení žalovaného, že vzdálenost stavby od oplocení není podstatná, neboť plot není vyznačen v katastrální mapě, přičemž opětovně zpochybnila situační výkresy projektové dokumentace jako podklady pro určení odstupových vzdáleností a dále to, že nebyla vyhodnocena vzdálenost posuzované stavby od budovy č. X. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně doplnila, že nesouhlasí s výkladem pojmu „protilehlé stěny“ žalovaným, který je čistě jazykový a proto zužující. Podstatnou část této námitky má krajský soud za již vypořádanou argumentací k žalobnímu bodu 4.e), na niž plně odkazuje. Ve smyslu ust. § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. jsou při posuzování odstupových vzdáleností posuzovány odstupy staveb ve smyslu budov. Lze proto souhlasit s názorem žalovaného, že v případě odstupových vzdáleností staveb nehraje žádnou roli existence plotu ani to, zda je tento plot veden ve společné hranici pozemků či nikoli. Ust. § 25 odst. 4 označené vyhlášky vymezuje způsob výpočtu vzájemných odstupů staveb, který vychází z vyšší z protilehlých stěn. Z uvedeného je zřejmé, že skutečnost, zda stavby mají protilehlé stěny, je výchozím předpokladem aplikace tohoto ustanovení. Dále musí být splněna také podmínka, že v protilehlých stěnách jsou umístěna okna obytných místností. Žalovaný respektoval citovanou právní úpravu, když vyhodnotil odstupové vzdálenosti toliko ve vztahu k domu č.p. X a nikoliv již k domu č.p. X. Obsahem správního spisu (snímek katastrální mapy) má krajský soud za prokázané, že dům č.p. X skutečně nemá s budovou posuzované stavby protilehlé stěny. Lze souhlasit s žalobkyní, že podmínku protilehlosti nelze brát zcela doslovně, neboť případy absolutní protilehlosti budou spíše výjimečné. Žalovaný však doslovnou aplikací tohoto pojmu nepostupoval, o čemž svědčí to, že posuzoval vzdálenost stavby od domu č.p. X, jehož protilehlá stěna také není absolutně rovnoběžná s posuzovanou stavbou. Úhel, který s ní svírá, je však podstatě menší, než v případě stavby druhé. Lze proto uzavřít, že námitka žalobkyně ohledně domu č.p. X je nedůvodná, neboť zákonná podmínka protilehlosti zde není splněna ani vzdáleně. Podmínky pro aplikaci ust. § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. proto nejsou splněny.

Pokud žalobkyně dále argumentovala územním rozhodnutím z roku 1996, kde byl odstup stavby stavebníka od oplocení domu A. K. stanoven na základě dohody mezi nimi odstupem 6 m, krajský soud opakovaně zdůrazňuje, že podmínky stanovené rozhodnutími, jež se vážou k jiné stavbě, jsou v posuzované věci zcela irelevantní.

4.7 námitka ad. 8

Žalobkyně namítla nesoulad stavby s územním řízením, přičemž tuto námitku považuje za nesprávně vypořádanou. Krajský soud plně odkazuje na svou argumentaci k žalobnímu bodu 1.1, čímž má tuto námitku za vypořádanou.

4.8 námitka ad. 10

Žalobkyně opakuje argumentaci uvedenou již v žalobním bodu 4.6 námitka 7, a to pokud jde o dohodu A. K. se stavebníkem uvedenou v územním rozhodnutí z roku 1996 týkající se odstupu stavby od plotu účastnice. Námitku má krajský soud za vypořádanou argumentací k žalobnímu bodu 4.6.

Námitky žalobkyně

4.9 námitka ad. 1 Žalobkyně označila za nezákonný postup žalovaného, který odmítl vypořádat její námitku ohledně rozdílů mezi projektovou dokumentací z roku 2011 a z roku 2012 s tím, že nebyla uplatněna v prvoinstančním řízení. Podle žalobkyně se jednalo o otázky dodržení kogentních norem, a proto měla být námitka šetřena z moci úřední bez ohledu na její včasnost. Obsah projektové dokumentace, která byla podkladem napadeného rozhodnutí, velmi detailně rozepisuje žalovaný na str. 21-25. Žalobkyně žádné konkrétnosti této části napadeného rozhodnutí nerozporuje. Je pravdou, že námitka ad. 1 žalobkyně byla žalovaným odmítnuta, neboť nebyla uplatněna v rámci koncentrační zásady, což žalobkyně rovněž nerozporuje. Koncentrační zásada vyjádřená v ust. § 112 odst. 1 stavebního zákona je principiální zásadou stavebního řízení a v posuzované věci lze souhlasit s žalovaným, že žalobkyni jistě nic nebránilo v tom, aby námitku uplatnila včas, neboť dle obsahu správního spisu byla v mnoha sděleních stavebního úřadu opakovaně prokazatelně o zásadě koncentrace řízení poučena. Z obsahu odvolání podaného žalobkyní dne 15.8.2012 krajský soud zjistil, že jí tvrzené rozdíly v projektové dokumentaci z roku 2011 oproti projektové dokumentaci z roku 2012 se vztahují na výměry jednotlivých místností situovaných uvnitř posuzované stavby. Z tohoto pohledu nelze dovodit dopad tvrzených rozporů na vlastnická práva žalobkyně. Pokud se žalobkyně domnívá, že žalovaný by měl uvedené posuzovat na základě její námitky z moci úřední, krajský soud již výše uvedl (vypořádání žalobního bodu 4.b)), že s takovým výkladem ust. § 114 odst. 1 stavebního zákona kategoricky nesouhlasí. Žalobní tvrzení proto krajský soud neshledal důvodným. Pro úplnost soud uvádí, že ani v obecné rovině nelze shledat žádný důvod k posuzování rozdílů mezi projektovou dokumentací předloženou k posuzované stavbě a projektovou dokumentací předchozí, neboť dle ust. § 111 stavebního zákona posuzuje stavební úřad projektovou dokumentaci platnou v době vedení řízení vztahující se k předmětu rozhodování, tedy v posuzované věci projektovou dokumentaci týkající se dodatečného povolení stavby.

4.10 námitka ad. 2

Žalobkyně rozporuje závěr žalovaného, že projektová dokumentace vylučuje lakýrnické a karosářské práce tím, že je výslovně neupravuje. Uvedla přitom, že v námitce jsou předloženy zcela věcné logické důvody, proč je pravděpodobné, že tyto práce budou fakticky prováděny. Dále uvedla, že na str. 14 odvolacích námitek konkretizovala část projektové dokumentace, podle níž budou v objektu používána ředidla, čistící, odmašťovací prostředky a motorové oleje, což jsou předpoklady pro provádění lakýrnických prací. Krajský soud podotýká, že takto formulovaný žalobní bod je projednatelný pouze v obecné rovině, neboť konstantní judikaturou správních soudů je vyloučeno, aby žalobní bod obsahující toliko odkaz na úkon účastníka učiněný ve správním řízení (zde obsah odvolání žalobkyně) byl projednatelným žalobním bodem, neboť soud není oprávněn ani povinen ve správním spise vyhledávat v podrobnostech tvrzení, na něž je pouze takto obecně odkazováno. Určení rozsahu soudního přezkumu je v dispozici žalobce. Žalobní tvrzení musí být natolik konkrétní, aby rámcově určovala rozsah soudního přezkumu (viz přiměřeně rozsudek NSS ze dne 24.8.2010, sp. zn. 4 As 3/2008, publikovaným ve Sb. NSS pod č. 2162/2011). Žalovaný se s uplatněnou námitkou vypořádal na str. 35-36 napadeného rozhodnutí tak, že se jedná o spekulaci žalobkyně, neboť rozsah činností jí uvedených z projektové dokumentace nevyplývá. Žalobkyně toto tvrzení žalovaného žádnou konkrétní věcnou úvahou nerozporovala. Soud neshledal žádný důvod, pro který by mělo být výslovné vyloučení těchto činností uvedeno v podmínkách dodatečného povolení stavby, když pro stavební úřad je podstatný obsah žádosti stavebníka a obsah projektové dokumentace. Spekulace či pochybnosti pouze v rovině tvrzení účastnice řízení nemohou být důvodem pro stanovení podmínek rozhodnutí. Pro úplnost lze dodat, že v rámci provozu stavby autosalonu si lze představit používání ředidel, čistících odmašťovacích prostředků a motorových olejů v řadě souvislostí a nemusí to být vůbec lakýrnické a karosářské práce, zvláště když výkon takových prací nevyplývá z projektové dokumentace. Žalobní bod krajský soud důvodným neshledal.

4.11 námitka ad. 3

Žalobkyně nesouhlasí se způsobem, jakým se žalovaný vypořádal s námitkou rozporu napadeného rozhodnutí se ZÚR. Žalovaný se s touto odvolací námitkou vyrovnal podrobně na str. 36-37 napadeného rozhodnutí. Žalobkyně jeho úvahu v žalobním tvrzení žádným nosným způsobem nerozporuje, pouze s ní vyjadřuje nesouhlas. Žalovaný na str. 37 napadeného rozhodnutí srozumitelně vysvětlil, že nelze směšovat dva druhy nástrojů územního plánování, a to zásady územního rozvoje a územní plán. Pro posouzení stavby je rozhodující, že byla umístěna v ploše určené územím plánem jako plocha občanského vybavení komerčního typu plošně rozsáhlého. Podmínky určené územním plánem pak v rámci této plochy umístění posuzované stavby umožňují. Námitka žalobkyně, že umístěním stavby byla dotčena ochrana, zkvalitnění a rozvoj obytné funkce sídel a jejich rekreačního zázemí, jak stanoví ZÚR, by tedy, jak správně uvedl žalovaný, mohla mít své místo v procesu tvorby územního plánu, nikoliv však v procesu dodatečného povolení stavby, která z hlediska využití konkrétní plochy zcela respektuje platný územní plán. Krajský soud se s tímto vyhodnocením žalovaného ztotožňuje a také toto žalobní tvrzení považuje za nedůvodné.

4.12 námitka ad. 4 Žalobkyně nesouhlasí s výkladem žalovaného, pokud jde o ust. § 20 a § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a dále namítla, že nevyhodnotil, zda umístění stavby neznemožní zastavění pozemku žalobkyně z hlediska faktorů uvedených v § 25 odst. 1 této vyhlášky. Žalovaný, i když obsáhle rekapituloval námitky žalobkyně, podle ní většinu z nich nevypořádal. V další části žalobního tvrzení žalobkyně zpochybnila přesné zjištění výšky stavby. Žalovaný shodnou odvolací námitku vypořádal na str. 37-40 napadeného rozhodnutí. Krajský soud se zcela ztotožňuje s názorem žalovaného, že ust. § 20 a ust. § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je ve vztahu obecné (§ 20) a specifické (§ 25) právní úpravy. Zatímco § 20 vyhlášky v ustanovení odst. 1 stanoví, že obecným požadavkem je takové vymezení pozemků, stanovování podmínek jejich využívání a umísťování staveb na nich, které nezhoršuje kvalitu prostředí a hodnotu území, ust. § 25 vyhlášky následně upřesňuje tento obecný požadavek tím, že určuje základní principy vzájemných odstupů staveb. Výklad obou ustanovení žalovaný podle názoru soudu provedl správně. Nic na tom nemění skutečnost, že další specifikace požadavků vymezených § 20 je vyjádřena i v jiných ustanoveních této vyhlášky. Pokud žalovaný v následující části vyhodnocení této námitky uvedl, že vyhodnocení z hlediska § 20 odst. 3, 4 a 5 týkající se požadavků na vymezování stavebních pozemků pro umístění, realizaci a užívání stavby co do velikosti, polohy, plošného uspořádání atd. vyplývá z projektové dokumentace, když navíc je v kontextu těchto zákonných ustanovení nutno zohlednit, že se posuzuje již stavba realizovaná, má krajský soud za to, že i toto odůvodnění vystihuje význam označených zákonných ustanovení ve vztahu k posuzované stavbě a je přiměřeným vypořádáním námitky vedené ve zcela obecné rovině. Za neopodstatněnou považuje krajský soud i tu část žalobního tvrzení, v němž žalobkyně namítá, že posouzení, zda stavba neznemožní zastavění pozemku žalobkyně, bylo provedeno pouze z pohledu denního osvětlení a zastínění. Žalovaný podle názoru krajského soudu na str. 38 odst. 3 napadeného rozhodnutí zcela srozumitelně uvedl důvody rozsahu vyhodnocení požadavku § 23 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Žalobkyně v žalobním tvrzení tuto část odůvodnění žalovaného žádnou věcnou úvahou nerozporovala, když toliko obecně uvedla, že další faktory posouzení vyplývají z dalších ustanovení vyhlášky. Žalobkyně poukázala na ust. § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., které stanoví také další faktory, z jejichž hledisek měla být možnost zastavění posuzována. Krajský soud tento názor žalobkyně nesdílí. Je pravdou, že ust. § 23 odst. 2 vyhlášky stanoví podmínku pro umístění stavby tak, aby nebyla znemožněna zástavba sousedního pozemku, avšak ust. § 25 odst. 1 téže vyhlášky nelze podle názoru soudu vnímat jako vymezení faktorů pro posuzování podmínky stanovené § 23 odst. 2 vyhlášky. Účelem ust. § 25 odst. 1 vyhlášky je určení podmínek pro vzájemné odstupy staveb, ovšem staveb existujících a nikoliv staveb, jež potenciálně mohou vzniknout v budoucnosti. V této části proto považuje soud žalobní tvrzení za zcela nepřípadné. Krajský soud rovněž nesdílí názor žalobkyně, že další její námitky, ač jsou žalovaným rekapitulovány, zůstaly nevypořádány. Je pravdou, že žalovaný na str. 39 napadeného rozhodnutí v odst. 2 rekapituloval obsah námitky žalobkyně v jejích detailech, avšak v této části námitku také vypořádal, a to hned v následujícím odstavci, kde uvedl, že na základě výčtu zákonných hledisek (v konkrétním případě ust. § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb.), které jsou stanoveny v obecné rovině tak, aby byla pokryta rozmanitost všech typů staveb, nelze v konkrétním případě zkoumat všechny tyto aspekty, ale je podstatné vybrat a vyhodnotit ta kritéria, která souvisí s charakterem projednávané stavby a s poměry v území s tím, že v posuzované věci stavební úřad právě takto postupoval a z hledisek, která dle jeho názoru připadala v úvahu, věc posuzoval. Krajský soud se s uvedeným zcela ztotožňuje a má za to, že nárok žalobkyně na zohlednění všech zákonných kritérií je zcela formalistický, nadbytečný a jde mimo účel daného řízení. Žalobní tvrzení krajský soud proto neshledal důvodným. Pokud jde o část tohoto žalobního bodu vztahující se ke zpochybnění výšky posuzované stavby, bude vypořádána níže v rámci samostatné námitky, která se výškových parametrů stavby týká. K námitce o pochybnostech způsobilosti situačních výkresů být podkladem pro rozhodnutí se již krajský soud vyjádřil podrobně v argumentaci k žalobnímu bodu 4.e), na kterou odkazuje. Pro úplnost krajský soud uvádí, že se zcela ztotožňuje s argumentací žalovaného (str. 38 odst. 1 napadeného rozhodnutí), že hodnoty území se vymezují územním plánem (§ 43 odst. 1 stavebního zákona). Žalobkyně v žalobním tvrzení zaměřuje dva významově zcela odlišné nástroje územně plánovací dokumentace, a to ZÚR a územní plán. V posuzované věci je z hlediska vymezení hodnot území rozhodující územní plán jakožto základní dokument územního plánování pro území Frýdku-Místku. ZÚR jsou plánovacím dokumentem pro území kraje, vymezují plochy nadmístního významu, plochy pro veřejné stavby apod. (§ 36 odst. 1 stavebního zákona).

4.13 námitka ad. 5

Dle žalobního tvrzení se žalobkyně domnívá, že námitka ohledně neuvedení požadavku ust. § 11 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. nebyla vypořádána srozumitelně. Jelikož žalobkyně v rámci tohoto žalobního bodu nekonkretizovala, v čem spatřuje tvrzenou nesrozumitelnost, nemohl se krajský soud důvodností tohoto žalobního bodu zabývat, když žalobkyně ani rámcově nevymezila rozsah soudního přezkumu. Jak již bylo uvedeno výše, soud není oprávněn ani povinen vyhledávat a specifikovat nezákonnosti tvrzené toliko v obecné rovině (srov. argumentaci soudu k žalobnímu bodu 4.10). V druhé části tohoto žalobního bodu žalobkyně trvá na námitce, že není uvedeno, jakým způsobem jsou naplněny požadavky ust. § 48 odst. 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb., tedy, kde přesně a jakým způsobem je posouzeno, že větrání stavby zajišťuje, aby koncentrace škodlivých látek v ovzduší nepřekročila normové hodnoty z hlediska ochrany zdraví a nebezpečí výbuchu. Obsahem napadeného rozhodnutí (str. 40) má krajský soud za prokázané, že tato námitka žalobkyně byla vypořádána odkazem na projektovou dokumentaci, jejíž součástí je odborné posouzení větrání celého objektu autorizovanou osobou v oboru technika prostředí staveb, specializace technická zařízení Ing. M. H. Dále je uvedeno, že otázka větrání byla posouzena i KHS a ministerstvem zdravotnictví. Ani tento žalobní bod krajský soud důvodným neshledal.

4.14 námitka ad. 6

Žalobkyně uvedla, že její námitky ohledně nesplnění požadavků vyhlášky č. 398/2009 Sb., o bezbariérovém užívání staveb, v platném znění (dále jen vyhláška č. 398/2009 Sb.) měl stavební úřad řešit z úřední povinnosti. Dále žalobkyně rozvedla, že v posuzované věci není možné aplikovat přechodné ust. § 16 této vyhlášky. Žalovaný tuto námitku žalobkyně vypořádal na str. 41-42 napadeného rozhodnutí, když současně uvedl, že stavební úřad oproti předchozímu projednání věci splnění požadavků bezbariérové vyhlášky vyhodnotil. Dále žalovaný připojil své vlastní vyhodnocení. Krajský soud je názoru, že bezbariérové užívání posuzované stavby není otázkou, která by se dotýkala vlastnických práv žalobkyně, a proto k posouzení této žalobní námitky nepřistoupil bez ohledu na to, že byla žalovaným i správním orgánem I. stupně vypořádána. Právní úprava obsažená v ust. § 114 odst. 1 stavebního zákona neumožňuje, aby žalobkyně takovou námitku relevantně vznesla. To, že byla správními orgány vypořádána, jde nad rámec jejich povinností a nezpůsobuje to nezákonnost ani nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí. Názor žalobkyně, že by taková námitka měla být posouzena z moci úřední, krajský soud již výše odmítl (argumentace k žalobnímu bodu 4.b)).

4.15 námitka ad. 7

Žalobkyně namítla nesprávnost názoru žalovaného, že otázka polohy skleníku je při posuzování otázky zastínění nepodstatná. Žalovaný zcela opomenul občanskoprávní charakter této námitky a neposoudil jej z hlediska ust. § 114 odst. 3 věty druhé stavebního zákona. Uvedeným žalobním tvrzením žalobkyně zkresluje skutečný obsah námitky, kterou v tomto směru vznesla. Na str. 6 odvolání ze dne 15.8.2012 žalobkyně namítla, že stavební úřad uvedl, že přihlédl k vyjádření stavebníka, že na pozemku žalobkyně nebylo možno provést zaměření skleníku bez jeho souhlasu. Nad touto skutečností se žalobkyně pozastavila s tím, že stavebník nikdy nedoložil písemnost, kterou by ji o udělení souhlasu k zaměření skleníku požádal. Touto odvolací námitkou žalobkyně směřuje jen proti nepodstatné části vypořádání své námitky o nezakreslení skleníku na pozemku parc. č. X, kterou správní orgán I. stupně vypořádal na str. 44 prvostupňového rozhodnutí mnohem obšírněji, než tvrdí žalobkyně v odvolání. Uvedl zde mimo jiné, že v řízení bylo doloženo posouzení vlivu stavby na zastínění jednoduchých staveb na pozemcích parc. č. X a X k.ú. Místek zpracované vedoucí katedry Prostředí staveb a TZB při VŠB – Technické univerzitě Ostrava. V rámci této studie bylo posuzováno i zastínění skleníku se závěrem, že nedojde k zastínění v míře větší, než připouští příslušné normy. K otázce zastínění skleníku se vyjádřil žalovaný také ve svém rozhodnutí ze dne 31.1.2012 č.j. MSK 139026/2011 (předchozí zrušující rozhodnutí žalovaného – poznámka soudu) s tím, že skleník, který lze ve smyslu normy považovat za venkovní zařízení, vyhoví normovým požadavkům bez ohledu na to, jaká je jeho přesná poloha v posuzovaném pozemku. Tomuto závěru přisvědčilo i Ministerstvo pro místní rozvoj ČR ve svém sdělení k podnětu ze dne 9.5.2012 č.j. 16919/2012-83/1013. Na základě této argumentace byla tedy námitka žalobkyně správním orgánem I. stupně zamítnuta. Odvolací námitka pak byla formulována tak, jak již výše krajský soud konstatoval. V takovém případě argumentace žalovaného uvedená na str. 42 odst. 3 napadeného rozhodnutí odpovídá obsahu odvolací námitky a podle názoru soudu jej dokonce přesahuje. Absence posouzení z hlediska ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona nezpůsobuje nezákonnost ani nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalobkyně svou odvolací námitku takovýmto způsobem neformulovala. Podle ust. § 89 odst. 2 správního řádu je správní orgán vázán obsahem odvolacích námitek. Pro úplnost soud uvádí, že námitka zastínění skleníku není námitkou občanskoprávního charakteru, neboť ji lze posoudit na základě předpisů stavebního práva a technických norem (blíže argumentace soudu k žalobnímu bodu 4.a)).

4.16 námitka ad. 8

Žalobkyně nesouhlasí s právním posouzením, že akustická studie není zapotřebí a postačí hlukové měření v rámci zkušebního provozu. Uvedla, že v otázkách hluku se nemohlo vycházet pouze z projektové dokumentace, neboť ta hodnotí otázky hluku izolovaně a nikoliv s ohledem na umístění stavby v daném území, kdy je zapotřebí zohlednit také hluk emitovaný provozem na přilehlé komunikaci. Obsahem správního spisu je prokázáno, že upřednostnění hlukového měření vyplynulo ze závazného stanoviska KHS. Z vypořádání námitky žalovaným (str. 42-44 napadeného rozhodnutí) jsou evidentní důvody, které k tomu vedly a které shrnulo ministerstvo zdravotnictví ve vyjádření k odvolacím námitkám. Žalobkyně podrobnou argumentaci nijak nerozporovala, pouze setrvala na svém názoru. Stanovisko KHS se promítlo do podmínky 2. stanovené rozhodnutím správního orgánu I. stupně, podle které budou funkčnost a vlastnosti stavby ověřeny ve zkušebním provozu, v jehož rámci bude pro ověření hygienických limitů hluku v chráněném venkovním prostoru staveb (staveb žalobkyně – poznámka soudu) provedeno měření akustického tlaku v souladu s ust. § 30 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s ust. § 12 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Nelze proto akceptovat námitku žalobkyně, že se při posouzení hluku vycházelo pouze z projektové dokumentace. Krajský soud v širších souvislostech odkazuje na závěry, které učinil v souvislosti s rozhodnutím o žalobě žalobkyně na nezákonný zásah vedené pod sp. zn. 22A 133/2013, jak již zmínil ve vztahu k žalobnímu bodu 4.5. S ohledem na to, že hlukové posouzení stavby spadá do kompetence orgánů hygieny a nikoliv stavebního úřadu, považuje krajský soud tuto námitku ve vztahu k rozhodnutí žalovaného za nepřípadnou. Nic na tom nemění jeho povinnost stanovená § 129 stavebního zákona, jak namítá žalobkyně, neboť jeho pravomoc v žalobkyní namítaném rozměru není dána. Rovněž krajský soud neshledal důvodným žalobní tvrzení o absenci posouzení námitky ohledně hlukových emisí z pohledu ust. § 114 odst. 3 věty druhé stavebního zákona, neboť posouzení hluku provádí správní orgány (v tomto případě správní orgán odlišný od žalovaného i správního orgánu I. stupně) na základě právních norem upravujících měření hluku a limity přípustnosti hluku, takže ve smyslu ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona v souladu s komentářem k tomuto ustanovení již shora citovaným a v souladu se stávající judikaturou správních soudů se nejedná o námitky občanskoprávního charakteru, jak již bylo shora rozvedeno (viz argumentace k žalobnímu bodu č. 4.a)). Toto žalobní tvrzení krajský soud rovněž neshledal důvodným.

4.17 námitka ad. 9

Touto námitkou žalobkyně zpochybnila maximální výšku stavby stanovenou na 7,25 m ve vztahu k podlaze 1. NP. Žalobkyně má za to, že tato otázka zůstává nevyjasněna. Žalovaný se s odvolací námitkou podrobně vypořádal na str. 22 napadeného rozhodnutí, kde dospěl k závěru, že původní nesrovnalost v projektové dokumentaci byla v rámci nového projednání věci odstraněna, když ve výkresové i textové části je jednotný údaj o výšce stavby 7,25 m od podlahy 1. NP po horní úroveň atiky dvoupodlažní části objektu, což je nejvyšší bod stavby. K námitce žalobkyně, že není zřejmé, odkud je výška měřena, žalovaný v odůvodnění rozhodnutí konstatoval (str. 22 odst. 2), že se jedná o výšku od podlahy 1. NP, což je údaj dostatečně zřejmý z ověřené projektové dokumentace. Obsahem projektové dokumentace má krajský soud za prokázané, že posuzovaná stavba není podsklepenou budovou, a proto lze dovodit, že výška podlahy v 1. NP odpovídá s přihlédnutím k mírným nerovnostem výšce terénu, jak uvedl také žalovaný ve svém vyjádření k žalobě. Shodně s ním má také za to, že případné nuance odpovídající možným mírným nerovnostem nemohou mít vliv na výsledek řízení. Žalobkyně argumentaci žalovaného nezpochybnila jinak, než terminologií ust. § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., v níž je zmiňována výška nad terénem a nikoliv výška od podlahy 1. NP. Krajský soud má tento rozpor za vypořádaný opodstatněným tvrzením žalovaného opírajícím se o projektovou dokumentaci, že stavba není podsklepena. Z logiky věci je proto úsudek o tom, že výška nad terénem se rovná výšce od podlahy 1. NP, zcela opodstatněný. Tuto žalobní námitku shledal proto krajský soud nedůvodnou.

4.18 námitka ad. 10 Námitka ad. 10 zůstala podle žalobkyně nevypořádaná, když z obsahu jejího vypořádání není zřejmé, jak může být přípojka dokončena, když napojení rozvaděče R1 má být teprve provedeno. Námitkou dle obsahu odvolání žalobkyně (str. 8 odvolání) žalobkyně namítla, že u přípojky elektro je uvedeno, že je objekt dokončen, přičemž je konstatováno, že ...napojení rozvaděče R1 umístněné v objektu nového autosalonu bude provedeno kabelem a YKY… Žalobkyni tedy není jasné, zda je objekt dokončen či nikoliv. Tato námitka byla vypořádána žalovaným na str. 44 napadeného rozhodnutí tak, že z projektové dokumentace i z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že všechny inženýrské objekty, tedy i přípojka elektro, jsou dokončeny. K uvedenému soud poznamenává, že dokončení objektu elektro přípojky a napojení rozvaděče jsou dvě odlišné skutečnosti a dokončení objektu elektro přípojky nemusí nutně znamenat, že došlo také k napojení rozvaděče. Pro úplnost krajský soud uvádí, že jelikož elektro přípojku lze charakterizovat jako technický parametr stavby vnitřního významu, nelze dovodit dotčení vlastnických práv žalobkyně. Ačkoliv byla námitka správními orgány obou stupňů vypořádána, nelze v jejím obsahu shledat dotčení vlastnických práv žalobkyně.

4.19 námitka ad. 11

Žalobkyně opakovaně namítá nevyhovění jejímu požadavku na přesné geodetické zaměření skutečné situace v terénu v souvislosti s měřítkem situačních výkresů založených v projektové dokumentaci. Tuto námitku má krajský soud za vypořádanou argumentací k žalobnímu bodu 4.e), na niž plně odkazuje. Totéž platí pro část žalobního tvrzení týkající se přístavby verandy domu č.p. X, která není zakreslena v katastru nemovitostí.

4.20 námitka ad. 12

V tomto žalobním tvrzení žalobkyně namítla rozpory v úvaze žalovaného při vypořádání námitky ohledně kanalizační přípojky. Námitka je detailně specifikována na č.l. 9 tohoto rozsudku.

Žalovaný se s námitkou žalobkyně vypořádal velmi podrobně na str. 44-47 napadeného rozhodnutí. Uvedl mj., že přípojka, která se zčásti nachází na pozemku žalobkyně, byla v letech 1996-1997 umístěna, povolena a kolaudována a je ve vlastnictví stavebníka. Místo napojení nyní projednávané kanalizace je rovněž na pozemku stavebníka. Z projektové dokumentace je zřejmé, že na pozemku žalobkyně parc. č. X se stavba nepovoluje, takže stavebník není povinen dokládat právo k tomuto pozemku a stávající stavba kanalizační přípojky je jeho vlastnictvím, což je doloženo stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím. Zda byl v souvislosti s povolením stavby přípojky udělen souhlas žalobkyně se stavbou na jejím pozemku, nemá v současném řízení o dodatečném povolení stavby žádný vliv. Stavební povolení pro stavbu přípojky je nepřezkoumatelné z důvodu uplynutí lhůt pro přezkum rozhodnutí podle § 94 a násl. správního řádu. K námitce žalobkyně vztahující se k vyjádření SmVaK Ostrava a.s. žalovaný uvedl, že stavební úřad v napadeném rozhodnutí provedl výčet konkrétních vyjádření vlastníků či provozovatelů technické infrastruktury včetně SmVaK Ostrava a.s., ze kterých při vydání napadeného rozhodnutí vycházel. SmVaK Ostrava a.s. vydal své vyjádření z titulu vlastníka či provozovatele veřejné kanalizace, do které jsou prostřednictvím stávající kanalizační přípojky svedeny splaškové a přebytečné dešťové vody z projednávané stavby a veřejného vodovodu, na který je napojena vodovodní přípojka autosalonu. SmVaK Ostrava a.s. rovněž vyloučil rozpor napojení kanalizace od novostavby se zákonem č. 274/2001 Sb. s tím, že, byť je v projektové dokumentaci napojení nové kanalizace na stávající kanalizační přípojku označováno jako přípojka, fakticky se jedná o vnitřní kanalizaci ve smyslu ust. § 2 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., neboť jde o potrubí určené k odvádění odpadních vod či srážkových vod z pozemku nebo stavby až k místu připojení na kanalizační přípojku. Žalovaný připustil, že stavební úřad se k námitce porušení zákona č. 274/2001 Sb. nevyjádřil. Krajský soud dospěl k závěru, že vyjádření se žalovaného k této námitce odstranilo vadu, jíž se dopustil správní orgán I. stupně a jeho pochybení proto nelze považovat za nezákonnost napadeného rozhodnutí. V další části vypořádání námitky se žalovaný věnoval otázce výpočtu spotřeby vody a následně otázce žalobkyní namítané kapacity stávající přípojky. Žalovaný uvedl, že kapacita stávající přípojky je v projektové dokumentaci uvedena (vychází ze sklonu potrubí a jeho dimenze). Součástí projektové dokumentace jsou potřebné technické výpočty týkající se množství splaškových vod, množství dešťových vod, odtoků a kumulace objektu drenáží, objemu vsakovacího modulu atd. Dešťové vody ze střechy jsou prvořadě zasakovány ve vsakovacím modulu a teprve po jeho naplnění začnou odtékat do kanalizace. Pokud by kapacita přípojky nebyla dostatečná pro napojení dalšího objektu, bylo by zvoleno jiné řešení, avšak jak vyplývá ze stanoviska projektanta, vycházel při zpracování projektové dokumentace ze stavu, že kanalizační přípojka musí svou kapacitou odtok zajistit. Skutečnost, že v povoleních z roku 1996-1997 není uvedena možnost napojování dalších objektů, není pro posouzení věci podstatná, jestliže je takové napojení stavebně, technicky a kapacitně možné, což garantuje nejen předložený projekt, ale také vyjádření provozovatele veřejné kanalizace. Dále žalovaný zmínil ověření funkčnosti systému likvidace dešťových vod praxí, když stavba je již ukončena a poukázal na vydání souhlasu stavebního úřadu s vybudováním a provozem myčky ve stávajícím objektu. V poslední části žalovaný vypořádal námitku týkající se likvidace dešťových vod. Krajský soud je toho názoru, že rekapitulované vyjádření žalovaného dává odpověď na všechny otázky, které žalobkyně zpochybnila v tomto žalobním bodě. SmVaK Ostrava a.s. jako provozovatel veřejné kanalizace ve svém vyjádření dává jednoznačnou odpověď na otázku charakteru kanalizační přípojky, když uvádí, že se ve smyslu ust. § 2 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb. jedná o vnitřní kanalizaci. Žalobkyně sice tvrdí opak, avšak svůj názor neopírá o žádnou věcnou argumentaci. Lze jej tudíž vyhodnotit jako pouhou negaci tvrzení provozovatele kanalizační přípojky a žalovaného. Krajský soud rovněž nesdílí názor žalobkyně, že se žalovaný, resp. stavební úřad, k jejím námitkám nevyjádřili. Vyjádření žalovaného vycházející z vypořádání námitky stavebním úřadem a současně je doplňující krajský soud vymezil shora. Pokud stavební úřad vychází také z vyjádření SmVaK Ostrava a.s., nelze tento postup považovat za nepřípadný, jak tvrdí žalobkyně, neboť provozovatel sítě vodovodů a kanalizací je subjektem k takovému vyjádření oprávněným a odborně vybaveným. To, že stavební úřad provedl propočet spotřeby vody, bylo reakcí na námitku žalobkyně, a proto, jak vysvětlil žalovaný v napadeném rozhodnutí, v tomto postupu nelze spatřovat nahrazování nedostatků projektové dokumentace, která výpočet obsahovala. Také krajský soud v tomto postupu neshledává žádné porušení zákona. To, že v povoleních z roku 1996-1997 není uvedeno, že na stávající přípojku se budou napojovat další objekty, je podle názoru žalovaného zcela irelevantní. Tento závěr krajský soud aprobuje, neboť rozhodující je, zda je takové napojení stavebně, technicky a kapacitně reálné, což potvrzuje jak projektová dokumentace, tak provozovatel veřejné sítě. Krajský soud shodně s žalovaným nemá důvod zpochybňovat odborné závěry projektanta a SmVaK Ostrava a.s., že kapacita kanalizační přípojky je dostatečná pro napojení dalšího objektu. Proto se neztotožňuje s tvrzením žalobkyně, že sporné je nahrazováno sporným. Žádnou spornost v podkladech rozhodnutí ani ve vypořádání námitky provedeném žalovaným soud neshledal. Pokud žalobkyně zpochybňuje kapacitu povolené myčky aut, neopírá své pochybnosti o žádné relevantní skutečnosti, a proto soud takto vznesenou námitku nemůže vnímat jinak, než jako prostou negaci závěrů žalovaného učiněných v rámci vypořádání námitky, tedy jako argumentaci nedůvodnou. V další části námitky žalobkyně opět bez nosných argumentů namítá neoprávněnost stavby kanalizační přípojky na jejím pozemku. K tomu krajský soud podotýká, že z napadeného rozhodnutí taková skutečnost nevyplývá a pokud má žalobkyně na mysli nezákonnost stavby kanalizační přípojky na základě rozhodnutí z let 1996-1997, jde taková argumentace mimo rámec veškerých lhůt k možnému přezkumu. Proto krajský soud tuto část žalobní námitky shledal zcela nepřípadnou. Námitku, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s tvrzením žalobkyně ohledně hrozících průsaků z kanalizační přípojky z důvodu její nedostatečné kapacity, krajský soud důvodnou neshledal, neboť žalovaný se s otázkou kapacity stávající přípojky vypořádal podrobně na str. 46-47 napadeného rozhodnutí a žalobkyně jeho úvahu žádnou věcnou argumentací nezpochybnila. Závěr žalovaného, že žalobkyně tvrzení, že dochází k podmáčení pozemků, neprokázala, není nelogické, jak se domnívá žalobkyně. Ke stejnému závěru dospěla judikatura NSS (rozsudek ze dne 11.11.2014 sp. zn. 6 As 207/2014), podle níž účastník řízení musí ve správním řízení námitku spočívající v podmáčení své sousední stavby nesprávným odvodněním nepovolené stavby důkazně podložit. NSS tento požadavek odůvodnil občanskoprávním charakterem námitky, ve vztahu k níž si správní orgán musí učinit úsudek, ale nelze na jeho bedra klást povinnost zjišťovat skutkový stav jen na základě tvrzení účastníka řízení. Účastník řízení musí svá tvrzení důkazně podložit, alespoň do té míry, aby ve stavebním úřadu vyvolal důvodné pochybnosti o tom, zda stavba způsobuje obtěžování nad míru přiměřenou poměrům či nikoliv. Tvrzení žalobkyně, že na jejích pozemcích bude docházet k zamokření a tím ke vzniku škody, jsou v rovině tvrzení hypotetických. Na základě uvedeného krajský soud tento žalobní bod důvodným neshledal.

4.21 námitka ad. 13 Žalobkyně namítla, že není nijak podložen závěr stavebního úřadu, že stavba není zdrojem prašnosti. Žalobkyně sice připouští, že v námitce podpůrně poukazovala na stolařské a čalounické práce, avšak žalovaný se ve vypořádání námitky soustředil pouze na to, zda budou či nebudou tyto práce prováděny a nevypořádal se s tím, zda je podložen závěr, že stavba jako celek není zdrojem prašnosti. Žalovaný se s námitkou žalobkyně vypořádal na str. 47 napadeného rozhodnutí. Žalobkyně odvolací námitku vymezila na str. 9 odvolání tak, že: „Stavební úřad uvádí, že námitky prašnosti jsou neopodstatněné, neboť stavba svým charakterem zdrojem prašnosti není. Není uvedeno, z jakých podkladů bylo vycházeno, jestliže budou v objektu prováděny mj. stolařské a čalounické práce, které jsou zdrojem velkého hluku a prachu“. Ze znění odvolací námitky je podle krajského soudu zřejmé, že sama žalobkyně námitku prašnosti pojímá v souvislosti se svou nepodloženou spekulací, že v objektu budou prováděny stolařské a čalounické práce, jejíž důvodnost žalovaný v napadeném rozhodnutí opakovaně vyvracel. Vypořádání takto formulované odvolací námitky žalovaným tak, že stolařské a čalounické práce nejsou ve výčtu činností dle projektové dokumentace, takže žádný takový zdroj hluku a prašnosti není definován, považuje soud za zcela souladné s obsahem odvolací námitky, kterou byl žalovaný ve smyslu ust. § 89 odst. 2 správního řádu vázán. Pro úplnost krajský soud uvádí, že z rozhodnutí stavebního úřadu (č.l. 55 odst. 1 prvostupňového rozhodnutí) je evidentní, že podkladem pro závěr o tom, že posuzovaná stavba není zdrojem prašnosti, je stanovisko orgánu ochrany ovzduší. Žalobní tvrzení krajský soud neshledal důvodným.

4.22 námitka ad. 14 V tomto žalobním tvrzení žalobkyně opět namítá, že správní orgány v řízení nezkoumaly hlediska dle právní úpravy územního řízení. S touto otázkou se krajský soud již vypořádal v rámci argumentace k žalobnímu bodu 1.1, na kterou plně odkazuje. Ust. § 23 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. stanoví prostorový požadavek související s umístěním stavby a její polohou na pozemku. Jelikož se v posuzované věci jedná o řízení o dodatečném povolení stavby, nelze zkoumat hlediska ust. § 76 stavebního zákona. Ust. § 23 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. jako prováděcího právního předpisu ke stavebnímu zákonu, pak ve své podstatě upřesňuje kritéria posuzování umístění stavby, což však jde mimo charakteristiku řízení o dodatečném povolení stavby. Krajský soud proto toto žalobní tvrzení považuje za nedůvodné.

4.23 námitka ad. 15

Toto žalobní tvrzení se vztahuje opět ke rozhodnutím stavebního úřadu vydaným v letech 1996-1997 k předchozí stavbě zpevněných a odstavných ploch, a proto krajský soud odkazuje na svou již výše uvedenou argumentaci k žalobnímu bodu 3.1, na niž plně odkazuje. Obdobně je tomu i s podmínkou č. 13 stanovenou územním rozhodnutím ze dne 25.11.1996 (argumentace soudu k žalobnímu bodu 3.2). Tvrzení uvedené v tomto bodě neshledal soud důvodným.

4.24 námitka ad. 16

Žalovaný se nezabýval podstatou námitky žalobkyně, že na pozemku parc. č. 3341/8 se v současnosti nachází zpevněná plocha, k čemuž navrhovala důkaz fotografiemi. Žalovaný vycházel z premisy, že stavebník nezpevněné plochy neprovedl. Rovněž nevzal v úvahu, že na pozemku parc. č. 3341/8 jsou umístěny akcesorické stavby SO 03, SO 04 a SO 05, takže pozemek spadá do předmětu řízení o dodatečném povolení stavby. Zpevněné plochy na pozemku parc. č. 3341/8 jsou podle žalobkyně nepovolenou stavbou a měly být předmětem řízení.

Žalovaný se s touto námitkou vypořádal na str. 49 napadeného rozhodnutí tak, že zpevněné plochy na pozemku parc. č. 3341/8 nejsou předmětem řízení o dodatečném povolení stavby, neboť pokud stavebník tyto plochy neprovedl, nemohou být předmětem řízení o odstranění stavby. Nelze předjímat a spekulovat, že stavebník zpevněné plochy i bez povolení provede. Krajský soud neshledává ani tento žalobní bod důvodným, neboť předmět řízení je dán jednak žádostí stavebníka o dodatečné povolení stavby a jednak projektovou dokumentací. Jestliže tyto podklady neoznačují jako předmět řízení stavbu zpevněných ploch na pozemku parc. č. 3341/8, pak o nich nelze v řízení rozhodovat. Není v pravomoci stavebního úřadu ani žalovaného, aby toliko na základě podnětu účastnice řízení rozšiřovali předmět řízení. To však neznamená, že tvrzená stavba nemůže být předmětem řízení jiného.

4.25 námitka ad. 17

Žalobkyně tvrdí nedostatečné vypořádání námitky, kterou napadla studii zastínění s tím, že správní orgány pouze odkázaly na odpovědnost zpracovatele studie, aniž by namítané vady prověřily materiálně. K uvedenému krajský soud odkazuje na argumentaci, kterou provedl k žalobnímu bodu 4.c), čímž má také tento žalobní bod za vypořádaný.

4.26 námitka ad. 18 Žalobkyně zpochybnila inženýrsko-geologický posudek z roku 2009, z něhož podle jejího tvrzení není zřejmé, zda se vztahuje k posuzované lokalitě. Žalovaný ani stavební úřad pochybnosti žalobkyně neprověřili a neodůvodnili, jaké údaje jsou v posudku chybné a jaké správné. Krajský soud ve vztahu k této námitce rovněž odkazuje na svou argumentaci k žalobnímu bodu 4.c) a neshledává námitku důvodnou. Doplňuje, že žalobkyně neuvádí žádnou věcnou argumentaci, kterou by doložila svou pochybnost, že vrty vyznačené na situačním výkresu jsou skutečně provedené průzkumné vrty vztahující se k dané lokalitě. Žalobkyně setrvává pouze v rovině spekulativního tvrzení. Žalovaný se s námitkou vypořádal na str. 18-19 napadeného rozhodnutí odkazem na závěry stavebního úřadu učiněné v prvostupňovém rozhodnutí, že z inženýrsko-geologického je posudku jednoznačně zřejmá lokalita, v níž se stavba nachází. Současně žalovaný uvedl, že důkazem tohoto tvrzení je samotný inženýrsko-geologický posudek, který je doložen v dokladové části dokumentace a jehož součástí je situační výkres, na němž jsou vyznačeny průzkumné vrty, které byly provedeny. Pochybnosti žalobkyně jsou, jak již krajský soud zmínil, pouze opakovanou, ale nepodloženou domněnkou.

4.27 námitka ad. 19

Podle žalobkyně se správní orgán I. stupně nepřesně vyjádřil k otázce likvidace kondenzátů z klimatizace, když množství kondenzátů bude „malé“. Žalobkyně tento závěr stavebního úřadu napadla a žalovaný v reakci na tuto námitku uvedl, že se nemá jak k tomuto nesouhlasu vyjádřit. Podle žalobkyně tak nedostatečnost odůvodnění stavebního úřadu obrátil proti ní samotné. Dále žalobkyně vyjádřila nesouhlas s názorem žalovaného, že klimatizační jednotky by musely mít na odtokové poměry takový vliv, jako by mohla vyvolat samotná stavba. Podle žalobkyně je nezbytné jednotlivé vlivy zvažovat nikoliv samostatně, ale kumulativně a synergicky ve spojení s ostatními zdroji odpadních vod, z čehož plyne, že i množství kondenzátů, které je samo o sobě malé, může při vzájemném působení všech zdrojů odpadních vod podstatně ovlivnit odtokové poměry. Podle žalobkyně zůstala tato námitka nevypořádána. Žalovaný se s námitkou vypořádal na str. 50 napadeného rozhodnutí, když uvedl, že žalobkyně se sice pozastavuje nad tím, že množství vytvořených kondenzátů bude malé a neovlivní odtokové poměry v lokalitě, ale současně neuvádí žádné argumenty, které by svědčily závěru, že klimatický systém odtokové poměry ovlivnit může. K pouhému nesouhlasu žalobkyně se závěrem stavebního úřadu, se proto nemůže žalovaný vyjádřit. V obecné rovině pak uvedl, že problematika klimatizačních jednotek byla posouzena a stavební úřad se k ní vyjádřil odkazem na projektovou dokumentaci, kde v části F týkající se stavebního objektu SO 01, byla předložena dokumentace zařízení pro ochlazování staveb, která obsahuje klimatizační systém, jehož součástí jsou dvě venkovní klimatizační jednotky. Na základě uvedeného má krajský soud za to, že námitka žalobkyně nezůstala nevypořádána, ale byla vypořádána v intencích odvolacího tvrzení. Krajský soud se zcela ztotožňuje se stanoviskem žalovaného, že neobsahuje-li námitka žádnou věcnou argumentaci a je prostou negací závěru správního orgánu nižšího stupně, nelze po odvolacím orgánu požadovat, aby se s ní vypořádal jinak, než v obecné rovině, což se v posuzovaném případě také stalo. Ani toto žalobní tvrzení tedy soud důvodným neshledal.

4.28 námitka ad. 20 Toto žalobní tvrzení se vztahuje k vypořádání námitky ohledně nepřesností v počtu parkovacích míst pro imobilní osoby a ohledně chybného projektu toalet pro zaměstnance, přičemž žalovaný nevzal v úvahu ani rozpor mezi textovou a výkresovou částí projektové dokumentace, která s touto námitkou souvisí, což je podle žalobkyně procesní vada, kterou měl stavební úřad přezkoumat z úřední činnosti. Žalovaný se námitkou zabýval na str. 20 napadeného rozhodnutí v obecné rovině, přičemž zdůraznil, že se nejedná o námitku, která by se dotýkala vlastnického práva žalobkyně. Krajský soud se s tímto stanoviskem žalovaného zcela ztotožňuje a žalobní bod stejně jako samotnou odvolací námitku považuje za nepřípadné, když žalobkyně s ohledem na ust. § 114 odst. 1 stavebního zákona a oprávnění, která jí z něj vyplývají, jednoznačně překročila zákonný rámec, neboť vytýkané nedostatky nemají žádný vliv na její vlastnická práva. Krajský soud v návaznosti na uvedené odkazuje také na již shora vyslovený nesouhlas s názorem žalobkyně, že by takové námitky měly být stavebním úřadem řešeny z moci úřední (argumentace k žalobnímu bodu 4.b)).

4.29 námitka ad. 21 Důvodem žalobního tvrzení je podle žalobkyně nedostatečně určité odůvodnění žalovaného ohledně projektové dokumentace předložené k vydání koordinovaného stanoviska, kdy žalovaný uvedl, že „je zřejmé“, o jakou dokumentaci jde. Tato námitka není podle žalobkyně vypořádána dostatečně, neboť žalovaný neuvedl úvahu, na jejímž základě dospěl k závěru, že „je zřejmé“, o jakou dokumentaci jde. Žalovaný rovněž neodůvodnil, proč je nepodstatné, že je v žádosti uvedeno, že byla přiložena dokumentace pro územní řízení.

Žalovaný se s námitkou vypořádal na str. 50 napadeného rozhodnutí tak, že součástí správního spisu je také žádost o vydání koordinovaného stanoviska (vydáno dne 2.4.2012 pod č.j. MMFM 29475/2012 – poznámka soudu) a její přílohy. Z žádosti je zřejmé (bez ohledu na to, že na formuláři je uvedeno, že má být přílohou dvakrát dokumentace pro územní řízení), že k ní byla doložena projektová dokumentace pro dodatečné povolení stavby a v jakém rozsahu. Dále žalovaný uvedl, že na webových stránkách města Frýdku-Místku zjistil, že jsou zde zveřejněny formuláře žádosti a pokud jde o žádosti o koordinované stanovisko, je na nich údaj o dokumentaci pro územní řízení předtištěný. Krajský soud má za to, že námitka byla vypořádána zcela srozumitelným a dostatečným způsobem a závěr, že žalovanému je zřejmé, že byla jako příloha žádosti o koordinované stanovisko předložena správná dokumentace, není zapotřebí dokládat žádnou správní úvahou. Jedná se o technikálii, která byla zjištěna z obsahu správního spisu a z webových stránek města Frýdku-Místku a soudu není jasné, co více by chtěla žalobkyně ke srozumitelnosti tohoto vypořádání ještě uvést. Žalobní tvrzení soud považuje za formalistické, účelové a zcela nedůvodné.

4.30 námitka ad. 22 Žalobkyně poukázala na vyjádření stavebního úřadu, který v rámci vypořádání této námitky uvedl, že rozhodné skutečnosti si opatřil zjištěním na místě samém. Žalobkyně namítá, že protokoly z místního šetření nejsou ve spise obsaženy. Pokud byly podklady pro rozhodnutí opatřovány místním šetřením, pak žalobkyně měla právo se těchto šetření účastnit a ke zjištěním se vyjadřovat. Jelikož k tomu nedošlo, namítá žalobkyně porušení ust. § 36 odst. 3 správního řádu a má za to, že je zcela lhostejné, zda její pozemek je viditelný z veřejně přístupných míst, jak nesprávně argumentuje žalovaný. Pokud stavební úřad zjišťoval skutkový stav místním šetřením a neumožnil žalobkyni se jich účastnit, poškodil tím její procesní práva. Dále žalobkyně namítla nedostatečnost vypořádání námitky vztahující se k posouzení zrakové pohody, resp. výhledu z pobytových místností, která má evidentně občanskoprávní charakter, ale správní orgány ji vypořádaly pouze z veřejnoprávního hlediska. Argumentace žalovaného k přiměřenosti řešení se pohybuje pouze v rovině obecných proklamací a jediným konkrétním argumentem je údajný soulad s územním plánem. Dále se žalovaný v námitce 22 vyjadřuje také ke znehodnocení majetku žalobkyně. I tato námitka je občanskoprávního charakteru a jako taková měla být vypořádána. Odkaz žalovaného na rozsudky NSS nepovažuje žalobkyně za správný, neboť nevystihují, že v posuzované věci se jednalo o řízení o dodatečném povolení stavby a žalobkyni bylo původně upřeno postavení účastníka řízení. Žalovaný se k námitce 22 vyjádřil na č.l. 50-52 napadeného rozhodnutí. Ohledně neexistence protokolů z místního šetření uvedl, že stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí neuvedl, že by vstupoval na pozemek žalobkyně, neboť z hlediska poměrů v dané lokalitě, které jsou zřejmé z výkresů, z doložené fotodokumentace a z častých kontrolních prohlídek, je zřejmé, že vše podstatné o stavu pozemku lze zjistit ohledáním z pozemků stavebníka, které jsou veřejně přístupné v průběhu otevírací doby autosalonu. Krajský soud má za to, že toto vypořádání ze strany žalovaného zcela koresponduje s obsahem rozhodnutí stavebního úřadu (str. 60 odst. 3 prvostupňového rozhodnutí), kde se výslovně uvádí, že na místě samém, jímž je míněn objekt autosalonu a jeho přilehlé pozemky, bylo vykonáno několik kontrolních prohlídek, z nichž jsou poměry na místě stavebnímu úřadu známy. Dále stavební úřad zmiňuje, že místo stavby je rovněž dobře viditelné z veřejně přístupných míst. K uvedenému lze podotknout, že z žádného ustanovení stavebního zákona nevyplývá povinnost provést místní šetření na základě námitek účastníků, jestliže jsou správnímu orgánu poměry na místě samém dostatečně známy. Krajský soud proto nepřisvědčil názoru žalobkyně, že byla porušena její procesní práva, když se neúčastnila místního šetření, neboť žádné neproběhlo. Otázkou zrakové pohody se správní orgán I. stupně zabýval na str. 60-61 svého rozhodnutí, kde jednak uvedl jako výchozí názor vyslovený NSS v rozsudku sp. zn. 5 As 74/2009 a dále vyhodnotil faktickou situaci na základě ověřené projektové dokumentace rodinného domu žalobkyně a dospěl k závěru, že ztráta zrakové pohody a narušení výhledu nebude nepřiměřeným zásahem do práv žalobkyně. Žalovaný v napadeném rozhodnutí tuto část námitky vypořádal na str. 50-51 napadeného rozhodnutí, kde především označil hodnocení stavebního úřadu za akceptovatelné. Žalovaný doplnil argumentaci prvostupňového správního orgánu posouzením z pohledu ust. § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., tj. z pohledu požadavků na vzájemné odstupy staveb, když naplnění těchto zákonných podmínek bylo již v řízení prokázáno. Pro úplnost pak poukázal na charakter plochy dle územního plánu, v níž je posuzovaná stavba umístěna s tím, že jejím určením jsou nastaveny určité poměry v území. Obsahem správního spisu má krajský soud za prokázané, že žalobkyně námitku ztráty zrakové pohody a výhledu uplatnila v rámci námitek ze dne 23.5.2012 (str. 15 námitek). Uvedla toliko, že v obytných místnostech, která mají okna situována k nepovolené stavbě, je naprostá ztráta zrakové pohody a výhledu. Z oken dvou obytných místností je výhled pouze na budovu nepovolené stavby. Na základě takto stručně formulované námitky tedy stavební úřad podle názoru krajského soudu správně přistoupil k identifikaci obytných místností, ve vztahu k nimž žalobkyně namítala naprostou ztrátu zrakové pohody a výhledu, k čemuž mu posloužila archivní dokumentace jejího rodinného domu. Na jejím základě vyhodnotil, že v přízemí domu se směrem k objektu posuzované stavby nachází pouze kuchyň a jídelna – pracovna, přičemž však kuchyň není ve smyslu ust. § 3 písm. i) vyhlášky č. 268/2009 Sb. obytnou místností a jídelna – pracovna nemá žádné okno směrované k objektu posuzované stavby, neboť má okno toliko na jihozápadní stranu. Dále vyhodnotil, že ve 2. NP je směrováno k objektu stavby jedno okno ložnice, avšak ložnice má okno také dalším směrem (jihozápadním). Toto zjištění stavu je pak v rozporu s tvrzením žalobkyně, že z oken dvou obytných místností je výhled pouze na budovu stavby. Z logiky věci a při dodržení odstupových vzdáleností nemůže taková situace nastat. Krajský soud má za to, že s ohledem na velmi obecnou formulaci této námitky je její vypořádání správními orgány obou stupňů dostatečné. Je především věcí žalobkyně jako účastnice řízení, aby relevantním způsobem chránila své zájmy. V kontextu množství námitek, které podala, nelze po správních orgánech spravedlivě požadovat, aby každou námitku posuzovaly v nevysloveném rozsahu v celé šíři, která by snad teoreticky podle právní úpravy či judikatury připadala v úvahu, jestliže se žalobkyně omezila na její vymezení pouze dvěma větami. Své tvrzení, že jí byl zastíněn výhled na Beskydy včetně Lysé hory, žalobkyně neuvedla ani v námitce ze dne 23.5.2012, ani v v odvolací námitce (odvolání ze dne 15.8.2012 č.l. 15 odst. 3), ani v žalobě. Pokud poprvé tuto námitku doplnila v replice k vyjádření žalovaného ze dne 16.9.2013 (str. 15 repliky), je takové upřesnění nutno vnímat jako opožděné a tudíž irelevantní. Pokud dále žalobkyně v téže replice namítla, že nebyla vypořádána její námitka naprosté ztráty soukromí, považuje krajský soud toto žalobní tvrzení za opožděné a tudíž nepřípustné rozšíření žalobního bodu (ust. § 72 odst. 1 s.ř.s.), když žalobkyně v žalobě doručené krajskému soudu dne 18.6.2013 otázku neposouzení ztráty soukromí vůbec nezmínila. Podle názoru krajského soudu nelze připustit, aby pouhým odkazem na námitku příslušného čísla (zde námitka č. 22), která v sobě obsahuje posouzení několika různých námitek, bylo žalobní tvrzení otevřeno dalšímu doplňování i po uplynutí zákonné lhůty k podání žaloby, zejména když z formulace žalobního bodu 4.30 je seznatelné, že žalobkyně dostatečně vnímá různost námitek vypořádaných pod č. 22. V další části námitky se žalovaný vypořádal s otázkou znehodnocení majetku žalobkyně (str. 52 napadeného rozhodnutí). Námitku znehodnocení své nemovitosti vznesla žalobkyně rovněž v námitkách ze dne 23.5.2012, a to na str. 15 tohoto podání tak, že uvedla, že ke znehodnocení jejího majetku, ne-li dokonce k neprodejnosti, došlo nepovolenou stavbou, která je účelově posunuta o 1 m. S námitkou se stavební úřad vypořádal na str. 61 prvostupňového rozhodnutí, kdy svůj úsudek opřel o rozsudky NSS sp. zn. 7 As 13/2010 a 1 As 56/2013, jejichž podstatou je právní názor, podle něhož, má-li vlastník nemovitosti za to, že by určité využití okolního území (např. zástavbou určitého charakteru) mohlo způsobit snížení hodnoty jeho nemovitostí, musí si svá práva střežit včas, tj. již v procesu pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace a snažit se tak zasadit o takovou formu zástavby, kterou považuje pro sebe za přijatelnou. Dále stavební úřad vyslovil, že námitky znehodnocení či neprodejnosti nemovitostí mohl posoudit pouze z pozice nástrojů stavebního zákona a jinak je posoudit nedokáže. Žalobkyně v odvolací námitce brojila proti rozsudkům NSS, jimiž stavební úřad argumentoval, když uvedla, že v těchto rozsudcích jde o stavby umisťované na pozemku, přičemž v posuzovaném případě jde o dodatečné povolení stavby, takže podle ní tyto rozsudky nelze na daný případ použít. S touto odvolací námitkou se žalovaný vypořádal tak, že aplikace uvedených rozsudků není vyloučena, neboť jejich podstatou je názor, že vlastník nemovitosti má střežit svá práva včas, tedy již v procesu územního plánování, když i změny v území jsou limitovány územním plánem. Krajský soud má za to, že vypořádání odvolací námitky žalovaným je zcela v intencích jejího obsahu. Jak již výše opakovaně uvedl, odvolací orgán je vázán obsahem podaného odvolání (ust. § 89 odst. 2 správního řádu). Žalobkyně v odvolací námitce nenamítala, že námitka nebyla dostatečně vypořádána, pouze brojila proti odkazu na zmiňované judikáty. Ve stejném duchu pak formulovala také své žalobní tvrzení. S ohledem na jedinou větu, do níž žalobkyně tuto námitku v podání ze dne 23.5.2012 formulovala, která je ve zcela obecné rovině, se nelze podivovat nad závěrem stavebního úřadu, že není schopen znehodnocení nemovitosti posoudit. Žalobkyně musí v prvé řadě sama tvrdit, v čem znehodnocení či neprodejnost nemovitosti spatřuje a své tvrzení doložit. Obsah jejích tvrzení je toliko v její dispozici. Po správních orgánech nelze spravedlivě požadovat, aby na základě jediné obecně formulované věty vyhledávaly potenciální formy znehodnocení majetku, jestliže to sama žalobkyně netvrdí. Jelikož námitka znehodnocení nemovitosti je svým charakterem námitkou občanskoprávní, lze přiměřeně také v tomto případě odkázat na rozsudek NSS ze dne 11.11.2014 č.j. 6 As 207/2014-36 a jeho právní závěry, jak krajský soud učinil již v rámci vypořádání žalobního bodu 4.20. Ani žalobní tvrzení uvedené pod bodem 4.30 neshledal proto krajský soud důvodným. Pro úplnost krajský soud uvádí, že rovněž považuje správními orgány označené judikáty NSS za přiléhavé a námitku žalobkyně, že je nelze vztáhnout na řízení o dodatečném povolení stavby za irelevantní, když podstata vyslovených právních závěrů spočívá v tom, že své zájmy má dotčená osoba hájit již v procesu přijímání územního plánu. Charakter řízení o dodatečném povolení stavby, na nějž žalobkyně poukazuje, je z tohoto hlediska zcela bezvýznamný.

4.31 námitky ad. 23 a ad. 26

V tomto žalobním tvrzení žalobkyně nejprve namítla, že vypořádání těchto odvolacích námitek je chybné v tom, že odpovědnost za správnost projektové dokumentace a funkčnost zvoleného řešení je přesouvána na projektanta. Žalovaný se s těmito námitkami vypořádal na str. 52-54 napadeného rozhodnutí. Odvolací námitky přitom směřovaly do stanovisek Magistrátu města Frýdku-Místku jako vodoprávního úřadu a orgánu ochrany ovzduší, které jsou součástí koordinovaného stanoviska ze dne 2.4.2012 č.j. MMFM 29475/2012. Žalovaný zde podrobně rozebral koordinované stanovisko ve vztahu k námitkám žalobkyně a krajský soud nedospěl k závěru o důvodnosti žalobního tvrzení ohledně odkazu na odpovědnost projektanta. K této opakující se námitce se krajský soud již vyjádřil (viz argumentace k žalobnímu bodu 4.c)). Dále žalobkyně v tomto žalobním tvrzení namítla, že nesouhlasí s argumentem správních orgánů, že nedostatečná kapacita přípojky by se projevila vytékáním vody z šachtic nebo zasakovacího objektu a dále nesouhlasí s tím, že nová přípojka je napojena na přípojku stávající a s právním hodnocením předmětného potrubí jako vnitřní kanalizace. V tomto směru odkazuje krajský soud na argumentaci k žalobnímu bodu 4.20, neboť zde byly shodné námitky žalobkyně vypořádány. Stejně tak se krajský soud již výše vyjádřil k domněnce žalobkyně, že v objektu stavby budou používána ředidla, čistící odmašťovací prostředky a motorové oleje. Námitka žalobkyně, že vodoprávní úřad nesprávně považoval stavbu za autosalon a nikoliv za servis či opravnu motorových vozidel, přičemž vycházel toliko z názvu stavby, krajský soud nepovažuje za důvodnou, neboť obsahem správního spisu, jakož i obsahem koordinovaného stanoviska má za prokázané, že dotčené orgány státní správy vycházely z projektové dokumentace. Žalobkyně dále poukázala na sdělení stavebního úřadu ze dne 15.3.2011 č.j. MMFM 28379/2011, které není součástí správního spisu a kterým je reagováno na žádost stavebníka o vydání kolaudačního souhlasu s užíváním dokončené stavby, přičemž z jeho textu dovozuje, že sám stavebník považuje předmětnou stavbu za servis. Tato námitka žalobkyně je zcela irelevantní, neboť pro posouzení zákonnosti postupu a rozhodnutí žalovaného je podstatný obsah správního spisu a nikoliv jiné listiny, které podkladem napadeného rozhodnutí nebyly. Dále žalobkyně v žalobním tvrzení vyslovila nesouhlas s posouzením své námitky ohledně ust. § 48 odst. 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Tato problematika je žalovaným dostatečně ozřejměna na str. 54 napadeného rozhodnutí, kde je citován závěr orgánu ochrany ovzduší, jenž učinil v rámci koordinovaného stanoviska a v němž mj. uvedl, že problematika ust. § 48 vyhlášky č. 268/2009 Sb. byla posouzena v části F1.1+1.2 technické zprávy projektové dokumentace, podle níž dílna není typickým autoservisem, není vybavena jako karosárna, lakovna ani myčka a jsou prováděny především úpravy obytných zařízení v autokaravanech a jen základní údržba motoru, jako je výměna kapalin, geometrie náprav a seřízení světlometů apod. Žalobkyně v žalobním tvrzení tyto závěry nijak nezpochybnila, pouze zopakovala, že její názor je jiný. Tato prostá negace závěrů odborně vybavených správních orgánů není podle názoru krajského soudu relevantním tvrzením, které by je mohlo zpochybnit, a proto nevidí důvod se k této otázce více vyjadřovat. V závěrečné části žalobního tvrzení pak žalobkyně namítla, že není možné, aby žalovaný a orgán ochrany ovzduší v otázce způsobu větrání zjednodušeně odkázali na závěr odborné studie, aniž by přezkoumali konkrétní námitku žalobkyně, že projektová dokumentace neřeší soulad stavby s požadavkem § 48 odst. 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb. V napadeném rozhodnutí (str. 54 rozhodnutí) žalovaný odkázal na závěry orgánu ochrany ovzduší uvedené v již zmiňovaném koordinovaném stanovisku, který odkázal na obsah studie „odborné posouzení větrání novostavby“, jež je součástí projektové dokumentace a je v ní uvedeno, že způsob větrání novostavby tak, jak je navržen v projektu a schválen KHS, je naprosto v souladu s požadavky právních předpisů. Dále žalovaný také připomněl, že KHS, jakož i ministerstvo zdravotnictví otázku větrání rovněž posuzovalo, jak již uvedl na jiném místě svého rozhodnutí a to k námitce pod bodem 8. Tato část žalobního tvrzení má přímou návaznost na obsah části odůvodnění rozhodnutí žalovaného, z níž vyplývají důvody, pro které nebyla stavba posuzována z hlediska ust. § 48 odst. 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Jestliže dospěli žalovaný a odborný orgán k tomuto závěru, pak je bezpředmětné, aby se zabývali požadavky tohoto ustanovení ve vztahu k větrání. Tato část žalobního tvrzení je tedy zcela nepřípadná. Žalobní tvrzení 4.31 týkající se námitek ad. 23 a ad. 26 krajský soud v žádné jeho části důvodným neshledal.

4.32 námitka ad. 24 V žalobním tvrzení žalobkyně vznesla námitky směřující do závazného stanoviska HZS. Obsah námitky je specifikován na str. 13 tohoto rozsudku. Námitka 24) byla žalovaným vypořádána na str. 54-58 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný podrobně rozvedl, že stanovisko HZS, proti němuž žalobkyně uvedené námitky vznesla, bylo posouzeno Ministerstvem vnitra, Generálním ředitelstvím HZS v rámci postupu podle § 149 odst. 4 správního řádu. Ministerstvo vnitra, Generální ředitelství HZS stanoviskem ze dne 6.2.2013 č.j. MV14436-3/PO-PRE-2013 závazné stanovisko potvrdilo. Dle obsahu vypořádání námitky ad. 24 je seznatelné, že stejné námitky žalobkyně jako uvedené v žalobním tvrzení, byly již předmětem posouzení Ministerstva vnitra, Generálního ředitelství HZS, které se s nimi velmi podrobným způsobem vypořádalo. Vypořádání námitky ad. 24 žalovaným, které je postaveno na závěrech Ministerstva vnitra, Generálního ředitelství HZS, shledal soud srozumitelným a přezkoumatelným. V žalobních tvrzeních obsažených v bodě 4.32 žalobkyně bez jakékoliv argumentace tyto závěry pouze neguje. Její tvrzení jsou opakováním námitek směřujících proti stanovisku HZS, nesou se v rovině prostého nesouhlasu bez jakékoliv věcné argumentace. Z tohoto pohledu nemohou splňovat náležitosti řádného žalobního tvrzení. Krajský soud se proto důvodností bodu 4.32 nezabýval. Současně soud připomíná, že námitka ohledně stolařských, čalounických a lakýrnických prací byla již posuzována výše. Rovněž krajský soud nesdílí názor žalobkyně, že je-li nejasná nějaká její námitka, má být tato nejasnost nejprve odstraněna a pak o ní rozhodnuto. Je zcela v dispozici žalobkyně, jakým způsobem své námitky formuluje a správní orgány jsou povinny se se vznesenou námitkou vypořádat, nejsou však povinny vyzývat osobu, která námitku podává, k jejímu zpřesnění či bližší konkretizaci. Námitky jsou vyjádřením zájmu konkrétní osoby na ochraně jejích práv, a proto jejich obsah spadá výslovně do dispozice této osoby, jak již bylo krajským soudem opakovaně výše naznačeno.

4.33 námitka ad. 25

Žalobkyně vyjádřila nesouhlas se závěry orgánu ochrany přírody, že předmětný záměr nebude podléhat zjišťovacímu řízení, když z odůvodnění tohoto stanoviska plyne, že prakticky jediným kritériem hodnocení, zda záměr bude podléhat zjišťovacímu řízení, byl tepelný výkon zařízení ke spalování paliv. Žalobkyně poukázala na ust. § 6 odst. 3 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, v platném znění (dále jen zákon č. 100/2001 Sb.), podle kterého měl správní orgán při rozhodování o provedení zjišťovacího řízení přihlížet k zásadám pro zjišťovací řízení stanoveným v příloze č. 2 zákona č. 100/2001 Sb. Podle žalobkyně správní orgán nevzal v úvahu zejména kumulaci vlivů předmětné stavby a stávajících budov autosalonu, kumulaci vlivů s přilehlou čtyřproudou pozemní komunikací a kumulaci vlivů se stavbami na okolních nemovitostech včetně domů žalobkyně. Nebyl zohledněn ani fakt, že se jedná o dodatečně povolovanou stavbu. Námitka byla žalovaným vypořádána na str. 58-59 napadeného rozhodnutí, kde označil za relevantní stanovisko KÚ MSK, odboru životního prostředí ze dne 26.11.2010 č.j. MSK 196005/2010, v němž byl ve vztahu k zákonu č. 100/2001 Sb. vysloven závěr, že záměr v souladu s ust. § 6 odst. 3 a § 4 odst. 1 písm. d) téhož zákona nepodléhá zjišťovacímu řízení ve smyslu zmíněného zákona. Stanovisko bylo odůvodněno rozhodujícím tepelným výkonem zařízení ke spalování paliv, které stavba obsahuje a které v daném případě dosahuje hodnoty menší než 100 kW. Stanovisko bylo potvrzeno rozhodnutím odvolacího orgánu KÚ MSK ze dne 31.1.2012 č.j. MSK 139026/2011. Na základě žalobního tvrzení se krajský soud zabýval přezkoumatelností stanoviska KÚ MSK ze dne 26.11.2010 č.j. MSK 196005/2010. Podle ust. § 6 odst. 3 zákona č. 100/2001 Sb. příslušný úřad na základě oznámení podlimitního záměru s přihlédnutím k zásadám uvedeným v příloze 2 k tomuto zákonu sdělí do 15 dnů oznamovateli, zda bude podlimitní záměr podléhat zjišťovacímu řízení. Příloha 2 zákona č. 100/2001 Sb. obsahuje zásady pro zjišťovací řízení. V bodě 1 je upravena charakteristika záměru, kde je mj. uvedeno, že parametry záměru musí být zváženy s ohledem na kumulaci jeho vlivů s vlivy jiných známých záměrů (realizovaných, připravovaných, uvažovaných) (viz bod I.2 zásad). Příloha 1 zákona č. 100/2001 Sb. pak upravuje kategorii I. obsahující záměry, které vždy podléhají posouzení a kategorii II., u níž záměry vyžadují zjišťovací řízení. Jak specifikoval orgán ochrany životního prostředí ve svém rozhodnutí ze dne 26.11.2010 č.j. MSK 196005/2010 v odst. 2 odůvodnění, oznámený záměr nedosahuje příslušných limitních hodnot záměru dle přílohy č. 1 zákona a je tedy podlimitním záměrem ve vztahu k bodu 3.1 kategorie II. Pod bodem 3.1 kategorie II jsou vedena zařízení ke spalování paliv o jmenovitém tepelném výkonu od 50 do 200 MW. Orgán ochrany životního prostředí vycházel z údaje, že oznámený záměr dosahuje hodnoty menší než 100 kW. Na základě této hodnoty tepelného výkonu dospěl k závěru, že s přihlédnutím k zásadám zjišťovacího řízení podle přílohy č. 2 zákona č. 100/2001 Sb. nebude záměr podléhat zjišťovacímu řízení. Krajský soud považuje toto stanovisko za zcela souladné s uvedenou právní úpravou, neboť s ohledem na bod 3.1 kategorie II přílohy 1 zákona č. 100/2001 Sb. se zjišťovací řízení vede u zařízení ke spalování paliv o tepelném výkonu od 50 do 200 MW. Jestliže v posuzované věci je hodnota tepelného výkonu posuzované stavby určena jako menší než 100 kW, tj. ve vztahu k hodnotě stanovené v označeném bodě přílohy 1 se pohybuje v jiném, nižším řádu jednotek, je bez dalšího zřejmé, že záměr není třeba posuzovat, neboť limitních hodnot nemůže objektivně dosáhnout. Ani toto žalobní tvrzení proto krajský soud důvodným neshledal.

Nevypořádání odvolacích námitek

V další části žalobkyně uvedla námitky, které podle jejího názoru zůstaly nevypořádány.

5.1 námitka ohledně nesprávného výpočtu roční spotřeby vody Obsahem napadeného rozhodnutí má krajský soud za prokázané, že námitka byla podrobně vypořádána na str. 45-46 napadeného rozhodnutí.

5.2 námitka ohledně nesprávného výpočtu plochy střechy

Námitka byla vypořádána na str. 47 napadeného rozhodnutí.

5.3 námitka ohledně nefunkčnosti vsakovacího modulu

Námitka byla vypořádána na str. 47 a dále na str. 53 napadeného rozhodnutí.

5.4 námitka ohledně negativních účinků kompresoru

Námitka byla vypořádána na str. 42-43 napadeného rozhodnutí odkazem na závěry stanoviska KHS a ministerstva zdravotnictví, neboť otázky hluku spadají do pravomoci orgánů hygieny. Pro úplnost krajský soud podotýká, že v prvostupňovém rozhodnutí stavební úřad skutečně uvedl (str. 55 prvostupňového rozhodnutí), že v budově kompresor umístěn nebude, nicméně ze stanoviska KHS, které převzal také žalovaný do svého rozhodnutí, je zřejmé, že tam umístěn je, což odpovídá také projektové dokumentaci. Pro úplnost soud zmiňuje, že umístění kompresoru je mu známo i z jiné úřední činnosti (viz již zmiňovaná žaloba žalobkyně vedená pod sp. zn. 22A 133/2013), kdy v souvislosti s přezkumem kolaudačního souhlasu bylo posuzováno měření hluku v rámci zkušebního provozu, jehož zdrojem byl mj. funkční kompresor. To, že žalovaný výslovně nereagoval na pochybení stavebního úřadu, je při obsáhlosti rozhodnutí vadou zanedbatelnou, neboť existence kompresoru byla ozřejměna a zohledněna. Krajský soud v tom nespatřuje pochybení, které by mělo za následek nezákonnost či nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

5.5 námitka ohledně účelovosti a záměrné nesprávnosti projektové dokumentace (ve vztahu ke stolařským, čalounickým a lakýrnickým pracím)

Námitka byla řešena opakovaně, a to na str. 35, str. 47 a také na str. 54 a 57 napadeného rozhodnutí.

5.6 námitka ohledně používání ředidel, čistících odmašťovacích prostředků a motorových olejů

Pro tuto námitku platí totéž, co je uvedeno k námitce 5 bod bodem 5.5.

5.7 námitka ohledně dokladu o větrání okny

Námitka byla vypořádána na str. 43 a na str. 54 napadeného rozhodnutí.

Ke skupině žalobních bodů, kde podle tvrzení žalobkyně nedošlo k vypořádání odvolacích námitek, krajský soud uvádí, že na základě shora vyznačené specifikace vypořádání jednotlivých námitek v napadeném rozhodnutí považuje toto tvrzení žalobkyně za rozporné s obsahem napadeného rozhodnutí. Pro úplnost uvádí, že skutečnost, že žalovaný námitky žalobkyně neuznal důvodnými, nelze hodnotit tak, že se s nimi nevypořádal. Rovněž nelze objektivně očekávat, že se správní orgán v rámci vznesené námitky vypořádá s každou její větou. Námitku je nutno vnímat v jejím celku jako vymezení právního nebo skutkového problému, jemuž se má žalovaný věnovat a o němž má rozhodnout. To je podstatným smyslem rozhodnutí o námitce. S ohledem na obsah žaloby a zejména její části páté má krajský soud za to, že žalobkyně způsob, jakým by se měly správní orgány vypořádat se vznesenými námitkami, v tomto smyslu nevnímá.

V další části odůvodnění se krajský soud vypořádal s doplněními žaloby. I. doplnění žaloby Žalobkyně doplnila žalobní body 4.e) a 4.19 argumentací založenou na obsahu vyjádření zúčastněné osoby I) k obsahu žaloby (vyjádření ze dne 13.3.2013). Toto doplnění žaloby považuje krajský soud za zcela nepřípadné, neboť při posouzení napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, vychází zásadně z obsahu správního spisu a nikoliv z podkladů, která nejsou jeho součástí. Ve smyslu ust. § 75 odst. 1 s.ř.s. je soud při přezkoumání rozhodnutí vázán skutkovým a právním stavem, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

II. doplnění žaloby

Žalobkyně doplnila žalobu protokolem hlukového měření ze dne 5.8.2013 č.j. 43332/2013 vyhotoveným Zdravotním ústavem se sídlem v Ostravě. Dále poukázala na vyjádření Ředitelství silnic a dálnic ze dne 16.1.2014 č.j. 176/2014-199100, které se netýká stavby žalobkyně, ale stavby v sousedství a na oficiální hlukovou mapu pro Frýdek-Místek zpracovanou v roce 2007 a dostupnou na internetových stránkách Ministerstva zdravotnictví ČR. Dále poukázala na vyjádření KHS ze dne 20.12.2013 č.j. KHSMS 42424/2013/FM/HP, z něhož dovozuje, že KHS měla pro závazné stanovisko ze dne 5.4.2012 č.j. KHSMS 7728/2012/FM/HP k dispozici pouze omezenou projektovou dokumentaci a zpochybnila také závazné stanovisko KHS ze dne 15.8.2013 č.j. KHSMS 25538/2013/FM/HP, když má za to, že větrání nebylo plnohodnotně zohledněno. Pro uvedené podklady platí totéž, co bylo řečeno k I. doplnění žaloby. Krajský soud vázán ust. § 75 odst. 1 s.ř.s. není oprávněn posuzovat z hlediska zákonnosti rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, žádné podklady, které nejsou součástí správního spisu a které neexistovaly ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Soud pro úplnost poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí KHS ze dne 15.8.2013 včetně protokolů hlukového měření ze dne 5.8.2013 byly předmětem jeho přezkumu v souvislosti s žalobou žalobkyně vedenou pod sp. zn. 22A 133/2013. Doplnění žaloby ohledně nedostatečné specifikace umístění stavby přípojky plynu a umístění a délky vodovodní přípojky shledal krajský soud opožděným a tudíž nepřípustným doplněním obsahu žaloby ve smyslu ust. § 72 odst. 1 s.ř.s.

III. doplnění žaloby

Žalobkyně doplnila žalobní tvrzení fotografiemi, které podle ní prokazují podmáčení pozemků. Fotografie byly dle vlastního tvrzení žalobkyně pořízeny v srpnu roku 2014. Krajský soud opakuje, že ze stejných důvodů, jako je uvedeno k doplnění žaloby I a doplnění žaloby II, ani tyto důkazy nelze zohlednit.

IV. doplnění žaloby

Žalobkyně předložila sdělení Magistrátu města Frýdek-Místek ze dne 31.3.2015 č.j. MMFM 39914/2015, z něhož dovozuje neúplnost požárně-bezpečnostního řešení sporné stavby a dále předložila fotografie, které pořídila dne 4.5.2015 prokazující přítomnost pneumatik a propanbutanových lahví na parkovacích plochách stavebníka. Ani k těmto důkazům krajský soud z důvodů již shora uvedených nemohl přihlédnout.

V. doplnění žaloby Žalobkyně v tomto doplnění tvrzené skutečnosti dovozuje z protokolu HZS o kontrole provedené na posuzované stavbě ve dnech 13.-14.4.2015 a dne 7.5.2015. Pro toto doplnění žaloby platí totéž, co pro doplnění předchozí. Pokud žalobkyně dále upozorňuje na rozsudek NSS ze dne 24.7.2015 č.j. 2 As 37/2015-46, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.1.2015 č.j. 22A 133/2013-96, krajský soud ujišťuje, že obsah tohoto rozsudku NSS je mu znám z úřední činnosti.

VI. doplnění žaloby

V tomto doplnění žaloby žalobkyně poukázala na technickou normu ČSN 730804 požární bezpečnost staveb – výrobní objekty, na jejímž základě dovodila nedostatky PBŘ stavby, když zde není řešena otázka skladování pneumatik a propanbutanových lahví. K tomu krajský soud uvádí, že toto doplnění žaloby považuje za bezpředmětné, neboť skladování pneumatik a propanbutanových lahví nebylo předmětem posuzované stavby. Jak sama žalobkyně uvádí, tyto předměty se nacházely okolo budovy na již dříve existujících odstavných plochách.

Pro úplnost krajský soud ke všem doplněním žaloby (I. – IV.) shodně uvádí, že ve vztahu k jejich obsahu a žalobkyní nabízeným podkladům neshledal důvody k provedení dokazování ve smyslu ust. § 77 s.ř.s., jímž by doplnil důkazy provedené správními orgány. V rámci přezkumu napadeného rozhodnutí soud posoudil a zhodnotil, že správní orgány dostatečně zjistily a objasnily skutkový stav, z něhož ve svých rozhodnutích vycházely. Nevyvstala tedy potřeba, aby soud cokoliv dalšího vlastním dokazováním vyjasňoval nebo upřesňoval (srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne 26.6.2014 č.j. 5 Afs 65/2013-79).

Na základě shora uvedené právní argumentace krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšnému žalovanému podle obsahu soudního spisu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Výrok o náhradě nákladů řízení osob zúčastněných na řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 5 s.ř.s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí uložil soud, případně na její návrh z důvodů hodných zvláštního zřetele. V posuzované věci podle obsahu soudního spisu žádné takové skutečnosti nenastaly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 26. listopadu 2015

JUDr. Monika Javorová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru