Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 A 56/2011 - 29Rozsudek KSOS ze dne 31.03.2011

Prejudikatura

3 As 32/2004

4 As 21/2007 - 80

7 Afs 27/2008 - 46

11 Ca 89/2008 - 42


přidejte vlastní popisek

22 A 56/2011 – 29


(58 A 34/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Miroslavy Honusové

v právní věci žalobce: K. K., zastoupený Mgr. Danielem Keprtou, advokátem se

sídlem Ostrava, Masná 10, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského

kraje, se sídlem Ostrava, 28. října 117, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze

dne 5.3.2010, č.j. MSK 31582/2010, ve věci správního deliktu,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 5.3.2010

č.j. MSK 31582/2010 se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací

žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení

částku 7.760,- Kč do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám

Mgr. Daniela Keprty, advokáta se sídlem Ostrava, Masná 10.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5.3.2010 č.j. MSK 31582/2010, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Ostravy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 22.1.2010, č.j. SMO 16224/10/OD/Pik, jímž byla žalobci jako provozovateli taxislužby uložena pokuta ve výši 2.500,- Kč za správní delikt podle ust. § 35 odst. 3 písm. h) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), jehož se měl dopustit porušením ust. § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě v návaznosti na ust. § 12 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „prováděcí vyhláška“), tím, že při provozování taxislužby dne 31.10.2009 neoznačil vozidlo Ford Mondeo, r.z. X, evidenčním číslem vozidla taxislužby, dále porušením ust. § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě, v návaznosti na ust. § 12 odst. 3 písm. c) prováděcí vyhlášky tím, že při provozování taxislužby dne 31.10.2009 neoznačil vozidlo Ford Mondeo, r.z. X, jménem dopravce, porušením ust. § 21 odst. 3 zákona o silniční dopravě v návaznosti na ust. § 15 odst. 1 prováděcí vyhlášky tím, že při provozování taxislužby jako řidič vozidla Ford Mondeo, r.z. X, žalobce nedoplnil na dokladu o výši jízdného výchozí a cílové místo přepravy a podpis řidiče. Současně mu byla uložena povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč.

Žalobce namítl, že žalovaný o jeho odvolání rozhodl, aniž řádně zjistil skutkový stav věci a rozhodné okolnosti svědčící v jeho prospěch, neboť se nezabýval příčinami, které vedly k porušení vytýkaných povinností. Žalobce bezprostředně před danou jízdou vozidlo umýval, proto byla nálepka s označením sundána, ale poté došlo k opomenutí její zpětné instalace. Ostatní předepsaná označení vozidla taxislužby byla na vozidle řádně umístěna. Při kontrole žalobce vytiskl dva doklady o výši jízdného, z toho byl jeden určen zákazníkovi a jeden byl určen pro jeho

evidenci. Doklad o výši jízdného doplnil o požadované údaje, tedy výchozí a cílové místo přepravy a připojil svůj podpis, ale při předávání dokladu o výši jízdného došlo k neúmyslné záměně, přičemž kontrolnímu orgánu byl omylem předán doklad o výši jízdného určený pro žalobce. Žalobce v této souvislosti podotkl, že doklad o výši jízdného byl kontrolnímu orgánu předán i přesto, že tento přes dotaz žalobce doklad o výši jízdného nepožadoval. Kontrolní orgán se o druhý doklad o jízdném nezajímal, proto se o něm žalobce nezmiňoval a tento druhý, řádně vyplněný doklad žalobce předložil k odvolání, přičemž dodatečný tisk dokladu o jízdném není možný. Žalobce namítl, že jediným důkazem a podkladem pro rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je zápis o provedené kontrole a oznámení o kontrolní jízdě, přičemž kontrolu žalobce provedl Ing. T. P., který rozhodoval o správním deliktu. Za situace, kdy nebyl proveden jiný důkaz, a to ani výslechy svědků účastnících se prováděné kontroly, nelze na základě úkonu prováděného osobou rozhodující následně o správním deliktu rozhodovat o odpovědnosti žalobce za správní delikt. Žalovaný se dále nijak nevypořádal s otázkou naplnění materiální stránky správního deliktu, neučinil k ní žádná skutková zjištění a tuto otázku právně nehodnotil. Žalobce má přitom za to, že pro zanedbatelnou nebezpečnost jeho jednání pro společnost není dán materiální znak správního deliktu. Žalobce také namítl, že pravomocným uložením sankce je mu po dobu tří let fakticky znemožněno vykonávat své povolání a ztrátu způsobilosti jako následek uložení sankce za správní delikt nelze od posouzení nebezpečnosti jednání žalobce izolovat. Vzhledem k materiálnímu korektivu a míře nebezpečnosti jednání žalobce pro společnost, za situace, kdy není stanovena dolní hranice sazby sankce peněžité pokuty a žalovaný dospěl k závěru, že se žalobce správního deliktu skutečně dopustil, bylo na místě od uložení pokuty upustit a sankci žalobci neukládat.

Současně žalobce navrhl, aby podané žalobě byl přiznán odkladný účinek, neboť uložením pokuty za správní delikt se žalobce stává osobou nespolehlivou, což mu znemožňuje další výkon jeho pracovní činnosti.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že důvody, které žalobce uplatňuje jako liberační, mají vliv pouze na výši uložené sankce a nikoliv pro posouzení toho, zda byl spáchán správní delikt, neboť odpovědnost je v daném případě objektivní. Jediným podkladem pro rozhodnutí správních orgánů byl protokol o kontrolní jízdě, který však žalobce v řízení před správními orgány a ani v žalobě nezpochybňuje. Žalobce po celou dobu řízení uváděl liberační důvody ve vztahu k protiprávnímu jednání, jehož se dopustil, a nezpochybnil své protiprávní jednání. Ke skutečnosti, že kontrolu provedla osoba, která následně o správním deliktu rozhodovala, uvedl s odkazem na ust. § 14 odst. 5 větu druhou zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), že důvodem vyloučení úřední osoby není účast na úkonech před zahájením řízení nebo na výkonu kontroly prováděné podle zvláštního zákona. Dále žalovaný uvedl, že materiální stránka se v případě správních deliktů neuplatňuje a správní orgán jen zkoumá, zda došlo k porušení zákona. Okolnosti, za nichž ke správnímu deliktu došlo, se poté zohlední při ukládání sankce. Předmětem řízení o jakémkoliv deliktu je protiprávní jednání, a v případě, že je vysloveno porušení zákona, se uloží sankce (resp. se od sankce upustí). Případné sekundární důsledky vázané na pravomocné rozhodnutí o deliktu plynoucí ze zákona nemohou být předmětem řízení ve věci samé a nemohou být brány správním orgánem v úvahu. Žalovanému je dále známo, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva postupně stírá rozdíly mezi kategoriemi deliktních jednání a zásady platné pro řízení se stále ve větší míře uplatňují pro přestupky i správní delikty, avšak dané rozdíly nelze setřít zcela, neboť trestný čin či přestupek vyžaduje subjektivní odpovědnost, zatímco správní delikt zakládá odpovědnost objektivní. Tuto skutečnost pak umocňuje skutečnost, že za porušení zákona, které učinil řidič, je odpovědný provozovatel taxislužby, který v daném případě je, ale současně nemusí být zároveň řidičem.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že podle protokolu o výsledcích kontroly ze dne 31.10.2009 vozidlo Ford Mondeo, s nímž byla v den kontroly žalobcem provozována taxislužba, nebylo na obou předních dveřích označeno evidenčním číslem vozidla taxislužby a obchodním jménem. Kontrolní jízda byla provedena s místem nástupu na ulici Stodolní v Ostravě – Moravské Ostravě s cílovým místem na ulici Maďarská v Ostravě – Porubě. Žalobce vydal cestujícím

doklad o zaplacení jízdného, na kterém nebylo vyplněno výchozí a cílové místo přepravy a podpis žalobce jako řidiče. Žalobce se do tohoto protokolu vyjádřil tak, že vozidlo myl a zapomněl ho označit obchodním jménem a evidenčním číslem. Doklad o výši jízdného nevypsal, protože to po něm zákazníci nevyžadovali. Žalobce proti tomuto protokolu námitky nepodal. Dále oznámením ze dne 24.11.2009 správní orgán I. stupně oznámil žalobci zahájení správního řízení s tím, že porušení zákona o silniční dopravě bylo zjištěno 31.10.2009 v 01:15 hod., kdy u žalobce jako provozovatele taxislužby bylo zjištěno, že vozidlo, s nímž žalobce provozoval taxislužbu, nebylo označeno evidenčním číslem a obchodním jménem, čímž došlo k porušení ust. § 21 odst. 4 zákona o silniční dopravě v návaznosti na ust. § 12 odst. 3 písm. b), c) prováděcí vyhlášky. Dále žalobce vydal doklad o výši jízdného, v němž nedoplnil údaje odkud a kam byla jízda provedena a tento doklad nepodepsal, čímž došlo k porušení ust. § 21 odst. 3 zákona o silniční dopravě v návaznosti na ust. § 15 odst. 1 prováděcí vyhlášky. Žalobce tak měl spáchat správní delikt dle ust. § 35 odst. 3 písm. h) zákona o silniční dopravě. Současně správní orgán usnesením ze dne 24.11.2009 stanovil žalobci lhůtu k seznámení se s podklady rozhodnutí a k podání návrhů na doplnění dokazování či jiných podkladů pro vydání rozhodnutí. Žalobce se vyjádřil přípisem ze dne 11.12.2009 obdobně jako v nyní podané žalobě, nezpochybnil skutkový stav věci zachycený v kontrolním protokolu a namítl, že ke spáchání správního deliktu nedošlo úmyslně. Poté správní orgán I. stupně vyzval žalobce k seznámení se s podklady rozhodnutí a následně vydal rozhodnutí ze dne 22.1.2010, v němž uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu dle § 35 odst. 3 písm. h) zákona o silniční dopravě s tím, že k subjektivní stránce jednání žalobce nepřihlížel, neboť to zákon o silniční dopravě neumožňuje a správní orgán pouze posuzuje, zda ke spáchání správního deliktu došlo či nedošlo. Při ukládání sankce pak správní orgán I. stupně přihlédl k tomu, že jednáním žalobce nebyla způsobena škoda. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které odůvodnil shodně s podanou žalobou a v němž výslovně namítl, že podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se správní orgány musí zabývat tím, zda došlo k naplnění materiálního znaku přestupku, tj. zda čin vykazuje alespoň minimální míru společenské nebezpečnosti a k odvolání připojil druhý, vyplněný výtisk dokladu o zaplacení jízdného. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím,

ve kterém zejména poukázal na to, že odpovědnost za správní delikt je objektivní, této odpovědnosti se nelze zříci a případné důvody, jež provozovatele taxislužby vedly k porušení zákona, lze zohlednit až při ukládání sankce. Proto se ani nezkoumá úmysl toho, kdo zákon porušil a žalobcem uvedený poukaz na judikaturu Nejvyššího správního soudu se týká přestupku a nikoliv správního deliktu.

V prvé řadě se krajský soud neztotožnil s námitkou žalobce, v níž poukazuje na to, že pravomocné rozhodnutí o správním deliktu mu fakticky po dobu tří let znemožňuje vykonávat povolání, neboť lze souhlasit se žalovaným v tom, že případné sekundární důsledky, jež plynou přímo ze zákona a jsou vázány na pravomocné rozhodnutí o správním deliktu, nejsou a nemohou být předmětem řízení o správním deliktu. Proto také nemohou být brány správními orgány, které o správním deliktu rozhodují, v úvahu, neboť nejde o jeden ze znaků skutkové podstaty správního deliktu a nejedná se ani o sankci za něj ukládanou.

Žalobci nelze přisvědčit ani v tom, že by pochybením ze strany správních orgánů mělo být to, že protokol o výsledcích kontroly ze dne 31.10.2009 sepsala tatáž osoba, která následně vedla prvoinstanční správní řízení, tj. Ing. T. P., neboť důvody vyloučení pracovníků nebo členů správního orgánu (úředních osob) upravuje ustanovení § 14 správního řádu a v případě provádění státní kontroly také zákon ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní kontrole“), podle jehož ustanovení § 10 odst. 1 nesmějí kontrolu provádět ti kontrolní pracovníci, u nichž se zřetelem na jejich vztah ke kontrolovaným osobám nebo k předmětu kontroly jsou důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti. V posuzované věci je z obsahu správního spisu nepochybné, že kontrolu žalobce dne 31.10.2009 prováděl Mgr. V. M. a Ing. T. P., kteří také sepsali protokol o kontrolních zjištěních. Následně správní řízení před správním orgánem I. stupně vedl jako oprávněná úřední osoba Ing. T. P. (určení oprávněné úřední osoby z 2.11.2009). Tento postup správní řád a zákon o státní kontrole nevylučují a nelze v něm spatřovat ani založení podjatosti Ing. P., protože pouhá skutečnost, že předmětnou kontrolu provedl, nezakládá existenci jeho poměru k věci nebo k účastníkům řízení (popř. jejich zástupcům), v důsledku kterého by měl takový zájem na výsledku daného řízení, pro nějž by bylo možné o jeho nepodjatosti pochybovat. Pro úplnost zbývá dodat, že tuto námitku žalobce uplatnil až v podané žalobě a žalovaný neměl důvod se jí v napadeném rozhodnutí zabývat.

Rovněž je třeba uvést, že výsledky kontroly provedené podle zákona o státní kontrole mohou být podkladem pro zahájení správního řízení o uložení sankce vůči odpovědnému subjektu a rovněž jedním z důkazů, kterým je prokazováno protiprávní jednání odpovědného subjektu. Za situace, kdy žalobce nijak nezpochybňoval skutková zjištění v kontrolním protokolu ze dne 31.10.2009, nevznesl proti němu žádné námitky a ani ve správním řízení nenavrhl důkazy další, neměly správní orgány důvod provádět další důkazy ke zjištěnému skutkovému stavu věci ve vztahu k existenci neoznačení vozidla taxislužby evidenčním číslem a nedoplněním na dokladu o výši jízdného výchozího a cílového místa přepravy a podpisu řidiče.

Správní orgány obou stupňů přitom správně vycházely z objektivní odpovědnosti žalobce (tj. odpovědnosti bez ohledu na formu a míru jeho zavinění při spáchání jednání, v nichž je správní delikt spatřován), ale na straně druhé již nelze se žalovaným souhlasit v tom, že pro rozhodnutí správních orgánů ve věci správních deliktů není podstatný jejich materiální znak, tj. nebezpečnost jednání pro společnost. V tomto směru je třeba poukázat zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.10.2008, č.j. 7 Afs 27/2008-46, podle kterého „Kategorie správních deliktů je kategorií trestního práva v širším slova smyslu, tudíž se i pro správní delikty uplatní povinnost správního orgánu zkoumat nejen naplnění formálních znaků správního deliktu, ale také, zda jednání vykazuje daný stupeň společenské škodlivosti, tudíž materiální stránku správního deliktu.“ Je tedy zřejmé, že správní orgán I. stupně pochybil, pokud se nezabýval materiální stránkou předmětného správního deliktu a žalovaný přes odvolací námitkou žalobce, kterou v tomto směru vznesl, pochybení správního orgánu I. stupně nenapravil.

Výše uvedené má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného pro nedostatek důvodů, protože z něj není zřejmé, na základě jakých skutečností žalovaný dovodil, že rovněž materiální znak předmětného správního deliktu je naplněn. Soud ve správním soudnictví přitom nemůže svými úvahami nahradit úvahy správních orgánů, přičemž s ohledem na obsah námitek uplatněných žalobcem právě k otázce existence materiální stránky daného správního deliktu nelze vyloučit i potřebu dalšího dokazování ve věci.

Krajský soud tedy napadené rozhodnutí žalovaného bez nařízení jednání v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a pro potřebu případného dalšího doplnění skutkového stavu zrušil a věc mu v souladu s § 78 odst. 4 s.ř.s. vrátil k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Vzhledem k tomu, že krajský soud tímto rozsudkem rozhodl přímo ve věci samé, nerozhodoval již o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě.

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z plného procesního úspěchu žalobce, kterému tak vůči žalovanému vzniklo právo na náhradu důvodně v řízení vynaložených nákladů (§ 60 odst. 1 s.ř.s.). Tyto náklady žalobce představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, odměna advokáta ve výši 4.200,- Kč [2 úkony právní služby po 2.100,- Kč podle § 9 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů -1. příprava a převzetí věci, 2. sepis žaloby], paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300,-Kč za úkon právní služby (§ 13 odst. 3 cit. vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) při celkem dvou úkonech právní služby, které advokát žalobci poskytl (tj. ve výši celkem 600,- Kč) a z 20% DPH v částce 960,- Kč. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o.s.ř.“), týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159, § 160 odst. 1 o.s.ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s. zavázal soud žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 31. března 2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Monika Javorová, v. r. Marcela Jánová předsedkyně sue nát

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru