Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 A 38/2011 - 41Rozsudek KSOS ze dne 03.04.2013

Prejudikatura

1 As 2/2010 - 80


přidejte vlastní popisek

22A 38/2011 – 41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a Mgr. Jiřího Gottwalda

v právní věci žalobkyně L. Č., zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc.,

advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 2, proti žalovanému Krajskému úřadu

Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, o přezkoumání

rozhodnutí žalovaného ze dne 9.12.2010 č.j. KUOK/49659/2009-10/7349, ve věci

pořádkové pokuty,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů

řízení částku 224,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 9.12.2010 č.j. KUOK/49659/2009-10/7349, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Přerova ze dne 10.5.2009 č.j. 2009/20776/SÚ/Bez, jímž byla žalobkyni uložena pořádková pokuta ve výši 30.000,- Kč za to, že závažným způsobem ztěžuje postup řízení vedeného Stavebním úřadem Přerov pod sp. zn. 2007/2683/SÚ/Ma tím, že se na výzvu Stavebního úřadu Přerov ze dne 11.3.2009 nezúčastnila kontrolní prohlídky, která se konala dne 3.4.2009, ač je k tomu jako stavebník podle § 133 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění (dále jen stavební zákon) povinna.

V podané žalobě žalobkyně namítla tyto žalobní body: 1) nesoulad výrokové části rozhodnutí s ust. § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen správní řád), podle kterého má výroková část obsahovat i uvedení řešení otázky, která je předmětem řízení. Podle žalobkyně tzn., že v petitu rozhodnutí má být alespoň stručně charakterizována věc, o které je rozhodováno, přičemž nestačí pouhý odkaz na přezkoumávané rozhodnutí. Žalovaný však pouze uvedl prvostupňové rozhodnutí a nijak nespecifikoval, co tvoří předmět řízení.

2) I když se žalovaný vázán předchozím rozsudkem krajského soudu v posuzované věci rozsáhle zabýval otázkou doručení, jeho závěry jsou z důvodu vnitřní rozpornosti nepřezkoumatelné a vycházejí z nesprávného právního posouzení věci. Žalovaný současně dovodil, že fikce doručení v daném případě nastala jednak 26.3.2009, a to pokud šlo o doručování prostřednictvím pošty, ale také dne 19.3.2009. S ohledem na skutečnost, že otázka fikce doručení je klíčovou pro uložení pořádkové pokuty, jsou i nadále závěry žalovaného nesrozumitelné a vnitřně rozporné.

3) Nesprávnost závěru o fikci doručení, jež nastala dne 19.3.2009, kdy se prvostupňový orgán bezvýsledně pokusil doručit žalobkyni výzvu k účasti na kontrolní prohlídce, dovozuje žalobkyně na základě protokolu, který byl pořízen pracovníky správního orgánu I. stupně o tomto úkonu. Z jeho obsahu nevyplývá, že by žalobkyně osobně komunikovala se správním orgánem, ani to, že by ji pracovníci správního orgánu poučili o důsledcích případného nepřevzetí zásilky. Vzhledem k absenci pokusu o poučení považuje žalobkyně za nesprávný závěr žalovaného, že dne 19.3.2009 došlo k fikci doručení výzvy. Dále zdůraznila vazbu na podmínky ust. § 24 odst. 3 správního řádu s tím, že prvostupňový správní orgán v době pokusu o doručení na pracovišti žalobkyně nemohl vědět, zda poštovní zásilka již byla žalobkyni doručena. Teprve poté se dozvěděl, že došlo k nezdařenému pokusu o doručení písemnosti prostřednictví pošty.

4) Žalobkyně nezpochybňuje, že na základě fikce doručení jí byla doručena výzva k účasti na kontrolní prohlídce, avšak teprve dne 26.3.2009. Žalobkyně nemohla předvolání převzít, neboť se v březnu 2009 nepřetržitě nacházela mimo místo trvalého bydliště. Na adrese svého trvalého bydliště pobývala až ode dne 1.4.2009. V té době již byla zásilka vrácena poskytovatelem poštovních služeb správnímu orgánu I. stupně, takže se žalobkyně již nemohla seznámit s obsahem písemnosti. Platná právní úprava neukládá účastníkům řízení, aby si u příslušného správního orgán vyzvedli nedoručitelné zásilky. Za této situace má žalobkyně za to, že nebylo adekvátní, aby jí byla uložena pořádková pokuta, a to v poměrně vysoké míře. Podle žalobkyně lze pořádkovou pokutu ukládat pouze tehdy, pokud se sankcionovaný zaviněně, tj. úmyslně anebo z nedbalosti, nedostaví na předvolání správního orgánu. Ust. § 173 stavebního zákona dává možnost uložit pořádkovou pokutu tomu, kdo závažným způsobem ztěžuje postup v řízení nebo provedení kontrolní prohlídky, což předpokládá určitou intenzitu jednání, resp. nečinnosti. Tento zákonný předpoklad však není naplněn, jestliže účastník se o své povinnosti vůbec nedozví. Z povahy věci pak nelze uvažovat o tom, že řízení závažně ztěžuje.

5) Vzhledem k tomu, že v řízení o odstranění stavby žalobkyně podala návrh na její dodatečné povolení dne 14.5.2007, mělo být řízení o odstranění stavby přerušeno, což se nestalo (§ 129 odst. 3 stavebního zákona) . Pořádková pokuta byla ukládána v řízení o odstranění stavby, které probíhat nemělo (mělo být přerušeno), nikoliv v řízení o dodatečném povolení stavby, jak tomu mělo být.

6) Pro případ, že shora uvedeným žalobním bodům nebude soudem vyhověno,učinila žalobkyně návrh na uplatnění moderačního práva soudu. Žalobkyně zdůraznila, že na výši pokuty mělo vliv i to, že problémy s doručováním na straně žalobkyně byly žalovaným vyhodnoceny jako časté, z čehož je zřejmé, že veškeré tvrzené problémy s doručováním jsou kladeny za vinu žalobkyni. Takový závěr považuje žalobkyně za nekorektní, neboť k řadě pochybení došlo také na straně správního orgánu. K jednotlivým případům doručování žalobkyně uvedla:

- Správní orgán I. stupně předvolal žalobkyni k provedení úkonu výškového zaměření poprvé výzvou ze dne 18.1.2008 na den 29.1.2008 a dále výzvou z 30.1.2008 na den 12.2.2008, takže nedodržel minimální pětidenní lhůtu. V obou těchto případech proto nemohlo dojít k maření úkonu žalovaného ze strany žalobkyně.

- Předvolání ze dne 13.2.2008 na 6.3.2008 rovněž nebylo doručeno v souladu se zákonnými požadavky. Prvostupňový správní orgán se obrátil na Obecní úřad Rokytnice, resp. na starostu obce, aby žalobkyni doručil předmětné předvolání. Poté, co předvolání bylo starostou obce vráceno s přípisem, že žalobkyně odmítla zásilku převzít, což byla nepravda, jelikož žalobkyně v té době byla na zahraniční misi Armády ČR, prvostupňový správní orgán požádal orgány Policie ČR o provedení téhož úkonu. Také zásilka předaná Policii ČR byla vrácena, neboť se žalobkyně nacházela v rozhodné době v zahraničí. Správní orgán I. stupně tak v rozporu s platnými předpisy pověřil jiný orgán k doručování písemnosti.

- Další výzva ze dne 12.7.2008 byla zaslána velitelství vojenského útvaru, v němž žalobkyně sloužila, se žádostí o doručení písemnosti. Tento postup odporuje platné úpravě, neboť velitelství není oprávněno k doručování do ciziny ve smyslu § 22 správního řádu.

- Nesprávné bylo i doručení výzvy ze dne 6.8.2008, kdy se správní orgán I. stupně opět obrátil na Policii ČR s žádostí o doručení výzvy. - Další kontrolní prohlídka se měla konat dne 30.9.2008, přičemž předvolání mělo být žalobkyni doručeno osobně zaměstnanci správního orgánu I. stupně dne 15.9.2008 do vojenského zařízení Bochoř. Žalobkyně popírá, že jí byla stanoveného dne předána jakákoliv listina. Z důvodu absence žalobkyně na této prohlídce prvostupňový správní orgán rozhodl rozhodnutím ze dne 3.10.2008 č.j. 2008/6603/SÚ/Bez o uložení pořádkové pokuty ve výši 50.000,- Kč, která byla rozhodnutím žalovaného ze dne 11.2.2009 č.j. KUOK/103404/2008-22/7349 snížena na 20.000,- Kč.

- Další kontrolní prohlídka se měla konat dne 21.11.2008, přičemž výzva k účasti na prohlídce byla žalobkyni doručena fikcí. Obdobně jako v posuzované věci žalobkyně fakticky neměla možnost dozvědět se o konání prohlídky. Také tato neúčast na prohlídce byla kvalifikována jako závažné ztížení postupu řízení a žalobkyni byla uložena pokuta ve výši 15.000,- Kč (rozhodnutí správního orgánu I. stupně č.j. 2008/10013/SÚ/Bez), která jí byla snížena v odvolacím řízení rozhodnutím žalovaného ze dne 16.1.2009 č.j. KUOK/119164/200-7/7349 na 10.000,- Kč.

- Další prohlídka měla proběhnout dne 8.1.2009. Výzva k účasti byla žalobkyni i v tomto případě doručena fikcí, když žalobkyně byla v rozhodné době opět mimo trvalé bydliště. Žalobkyně v poštovní schránce nenalezla ústřižek obsahující poučení podle § 23 odst. 5 správního řádu, takže nemohla zjistit, který konkrétní orgán jí poslal písemnost. Přesto i v tomto případě byla žalobkyni uložena pořádková pokuta rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 16.1.2009 č.j. 2009/320/SÚ/Bez ve výši 15.000,- Kč. Toto rozhodnutí bylo v odvolacím řízení potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 23.3.2009 č.j. KUOK/19415/2009-4/7349.

- Další prohlídka se měla konat dne 5.2.2009 a o jejím konání se žalobkyně nemohla dozvědět, neboť se v rozhodné době nezdržovala na adrese trvalého bydliště. Také v tomto případě ji byla rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 16.2.2009 č.j. 2009/1045/SÚ/Bez uložena pořádková pokuta ve výši 20.000,- Kč, která byla potvrzena v odvolacím řízení rozhodnutím žalovaného ze dne 29.4.2009 č.j. KUOK/32198/2009-6/7349.

- Kontrolní prohlídka měla proběhnout dne 5.3.2009. Žalobkyně byla o prohlídce vyrozuměna výzvou určenou do vlastních rukou, kterou si z důvodu absence v místě trvalého bydliště nepřevzala. K výzvě o vyzvednutí uložené listiny nebylo připojeno poučení podle ust. § 23 odst. 5 správního řádu, a proto nemohla nastat fikce doručení. Přesto správní orgán uložil žalobkyni pořádkovou pokutu ve výši 25.000,- Kč rozhodnutím ze dne 9.3.2009 č.j. 2009/1583/SÚ/Bez, které bylo potvrzeno v odvolacím řízení rozhodnutím žalovaného ze dne 22.6.2009 č.j. KUOK/37346/2009-8/7349.

Na základě shora uvedeného je podle žalobkyně zřejmé, že nikdy nedošlo k úmyslnému a záměrnému nepřevzetí listin její osobou. Prvostupňový správní orgán ne vždy dodržoval příslušná zákonná ustanovení, a proto nelze převést veškerou vinu na žalobkyni. Je nutno zohlednit také to, že již v roce 2003 zmocnila svého bratra k přebírání písemností. Bratr žalobkyně byl a doposud je držitelem průkazu zmocněnce České pošty, jež ho opravňuje k převzetí veškeré korespondence žalobkyně. Žalobkyně tedy zajistila, aby za její absence docházelo k přebírání listin. Žalobkyně také začátkem ledna 2008, než vyjela do zahraničí, udělila plnou moc k zastupování v předmětném řízení. Učinila tak veškerá opatření, která po ní bylo možno spravedlivě požadovat. Žalovaný připustil, že se o existenci zmocnění i o přebírání písemností dozvěděl, byť opožděně. Žalovaný však žalobkyni vytknul, že její zmocněnec tím, že nesprávně podepisoval písemnosti, když uváděl jméno žalobkyně, znemožnil, aby se správní orgány mohly s dostatečným předstihem dozvědět, že žalobkyně je v zahraničí. Uvedené však nelze klást k tíži žalobkyně. Žalobkyně zdůraznila, že celková výše pokuty, jakož i pokut dříve uložených, dosahuje již natolik vysokou částku, která má pro ni zničující charakter. Žalobkyně se domnívá, že žalovaný měl věnovat hlubší pozornost jednotlivým případům doručování v průběhu celého řízení a zohlednit i to, že před svým odjezdem do zahraničí vynaložila veškeré možné úsilí, aby zajistila hladký průběh řízení. Ze všech těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby soud výši uložené pokuty přiměřeně snížil.

Žalovaný ve vyjádření uvedl: - pořádková pokuta byla žalobkyni uložena podle ust. § 173 odst. 1 písm. b) stavebního zákona za to, že nesplnila svou zákonnou povinnost, tj. nezúčastnila se kontrolní prohlídky, čímž provedení prohlídky závažně ztížila a zároveň ztížila postup v řízení o odstranění stavby vedeném stavebním úřadem, neboť provedení kontrolní prohlídky je nezbytné pro získání revizního výškového zaměření stavby. Snahou správního orgánu I. stupně je tedy zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak mu ukládá ust. § 3 a § 50 správního řádu. Žalobkyně je vlastníkem stavby a zároveň stavebníkem, takže je povinna ve smyslu ust. § 133 odst. 4 se kontrolní prohlídky na výzvu zúčastnit a podle § 154 odst. 1 písm. c) stavebního zákona je povinna jako vlastník stavby kontrolní prohlídku umožnit a rovněž, pokud jí v tom nebrání vážné důvody, se jí zúčastnit (obdobně i ust. § 152 odst. 3 písm. d) stavebního zákona). Tyto povinnosti pro žalobkyni vyplývají přímo ze stavebního zákona a není třeba je žádným dalším způsobem žalobkyni ukládat. Žalobkyně byla v každé výzvě k účasti na kontrolní prohlídce o tomto poučena. Podstatné pro posouzení věci je, zda byla žalobkyně vyzvána k účasti na kontrolní prohlídce a zda neúčastí na této prohlídce závažně ztížila její provedení, postup v řízení či plnění úkolů stavebního úřadu dle § 172 stavebního zákona.

- Výrok napadeného rozhodnutí obsahuje všechny náležitosti požadované ust. § 68 odst. 2 správního řádu řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž je rozhodováno i označení účastníků řízení.

- Tvrzení žalobkyně, že si výzvu k účasti na kontrolní prohlídce nemohla vyzvednout pro nepřítomnosti na adrese trvalého pobytu, žalovaný posoudil jako irelevantní, neboť ze správního spisu je zřejmé, že výzva byla žalobkyni doručována 19.3.2009 osobně zaměstnanci správního orgánu I. stupně v jejím zaměstnání. Tento postup je v souladu s ust. § 20 odst. 1 správního řádu. Pro posouzení nebylo rozhodné, kde se žalobkyně v daném období zdržovala. Žalobkyně svým jednáním odmítla jednat s úředníky doručujícími výzvy k účasti na kontrolní prohlídce dne 19.3.2009 a odmítla převzít písemnost. Nového poučení nebylo v daném případě potřeba, neboť poučení vztahující se k doručované písemnosti, bylo již dne 16.3.2009 žalobkyni zanecháno na adrese jejího trvalého pobytu.

- I když pokuty byly ukládány v rámci řízení o odstranění stavby a měly být ukládány v řízení o dodatečném povolení stavby, nejedná se o takové porušení zákona, které by znamenalo neplatnost rozhodnutí o uložení pokuty.

- Pokud jde o návrh na uplatnění moderačního práva soudu, jeví se žalovanému absurdní argument žalobkyně, že nebylo adekvátní uložit pořádkovou pokutu nad to v poměrně vysoké výši, když se o konání prohlídky nedozvěděla. Žalobkyně se o obsahu písemnosti nedozvěděla z vlastní vůle, neboť ji odmítla převzít a proto není možné tento její argument akceptovat. Žalovaný v minulosti pokuty udělené žalobkyni snižoval. V posuzované věci však se stavební úřad pokoušel doručit žalobkyni přímo v jejím zaměstnání, žalobkyně s pracovníky stavebního úřadu odmítla jednat a uplatnění moderačního práva by podle žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný se neztotožňuje s tvrzením žalobkyně, že uložení pořádkové pokuty je nepřiměřené a skutkově nepodložené. Naopak je přesvědčen, že neukládáním pořádkových pokut za takových skutkových okolností, by byl popřen smysl a účel pořádkových opatření.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění – dále jen s.ř.s.) a byl vázán obsahem žalobních bodů uvedených v žalobě (§75 odst. 2 s.ř.s.).

Z obsahu správního spisu soud zjistil, že Magistrát města Přerova (dále jen „správní orgán prvého stupně“) vydal dne 11.3.2009 výzvu k účasti na kontrolní prohlídce týkající se novostavby řadového rodinného domku a samostatně stojící garáže – nepovolenou výšku založení staveb na pozemku p.č. 322/1 v k.ú. Rokytnice u Přerova, jejímž vlastníkem je žalobkyně a vyzval žalobkyni jako vlastníka stavby podle ust. § 133 odst. 1 a 4 stavebního zákona k účasti na prohlídce stavby, která se bude konat dne 3.4.2009 ve 13:00 hod. Podle doručenky založené ve správním spise nebyla žalobkyně zastižena v místě trvalého bydliště a zásilka byla uložena na poště dne 16.3.2009, přičemž ze záznamu poštovní doručovatelky vyplývá, že výzva k vyzvednutí uložené poštovní zásilky s poučením o právních důsledcích nevyzvednutí nebo odmítnutí převzetí zásilky byla zanechána. Dle protokolu ze dne 19.3.2009 č.j. 2007/2683/SÚ/Ma se téhož dne pracovníci správního orgánu prvého stupně pokusili o doručení téže písemnosti žalobkyni u jejího zaměstnavatele ve vojenském zařízení Bochoř. Úkonu se účastnil vedoucí stavebního úřadu Ing. J. J., právník stavebního úřadu Mgr. I. B. a oprávněná doručovatelka správního orgánu RNDr. I. M., dále byl přítomen pplk. MUDr. J.B. Dle obsahu protokolu po příjezdu do vojenského zařízení Bochoř bylo pracovníkům správního orgánu sděleno pplk. MUDr. B., že žalobkyni informoval o jejich přítomnosti a o tom, že ji žádají, aby převzala písemnost, přičemž žalobkyně sdělila, že s těmito osobami odmítá komunikovat. Protokol podepsaly všechny zúčastněné osoby. Dle úředního záznamu správního orgánu z téhož dne jednání s pplk. MUDr. B. probíhalo na chodbě tzv. ošetřovny a v jeho průběhu procházela okolo žalobkyně, kterou její nadřízený oslovil v úmyslu zprostředkovat jednání mezi ní a pracovníky správního orgánu. Žalobkyně výslovně sdělila, že s nimi odmítá hovořit a že již podala žalobu k soudu. Na otázku vedoucího stavebního úřadu, zda odmítá převzít písemnost, sdělila, že s ním nebude hovořit, nemá k věci co říct a napříště jedná pouze prostřednictvím svého právníka. Dle protokolu z kontrolní prohlídky ze dne 3.4.2009 se ke kontrolní prohlídce nedostavil nikdo s výjimkou pracovníků správního orgánu prvého stupně a společnosti Geokam Přerov s.r.o. Dne 16.4.2009 pod č.j. 2009/2776/SÚ/Bez vydal správní orgán prvého stupně rozhodnutí, jímž uložil žalobkyni pořádkovou pokutu podle ust. § 173 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, neboť závažným způsobem ztěžuje postup v řízení o nařízení odstranění stavby s tím, že se na výzvu ze dne 11.3.2009, která jí byla doručena dne 19.3.2009, nezúčastnila kontrolní prohlídky, která se konala dne 3.4.2009, ačkoliv je k tomu jako stavebník povinna podle ust. § 133 odst. 4 stavebního zákona. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o němž bylo rozhodnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 24.6.2009 č.j. KÚOK/49659/2009-4/7349, které však bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.9.2010 č.j. 22Ca 223/2009-46 a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení s tím, že je nezbytné, aby provedl podrobnější úvahu ohledně otázky fikce doručení výzvy k účasti na kontrolní prohlídce žalobkyni. Napadené rozhodnutí je novým rozhodnutím žalovaného ve věci.

Podle ust. § 20 odst. 1 správního řádu fyzické osobě se písemnost doručuje na adresu pro doručování (§ 19 odst. 3), na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti, na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit, kdekoli bude zastižena. Provádí-li doručení sám správní orgán, mohou osoby doručení provádějící doručit i mimo územní obvod tohoto správního orgánu.

Podle ust. § 23 odst. 1 správního řádu nebyl-li v případě doručování podle § 20 adresát zastižen a písemnost nebylo možno doručit ani jiným způsobem přípustným podle § 20, písemnost se uloží.

Podle ust. § 23 odst. 4 správního řádu adresát se vyzve vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů vyzvedl; současně se mu sdělí, kde, odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost vyzvednout. Je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil.

Podle ust. § 23 odst. 5 správního řádu zároveň s oznámením podle odstavce 4 se adresát písemně poučí o právních důsledcích, které by jeho případné jednání podle § 24 odst. 1, 3 a 4 vyvolalo nebo o možnosti postupu podle § 24 odst. 2. Toto poučení musí obsahovat i označení správního orgánu, který písemnost odesílá, a jeho adresu.

Podle ust. § 24 odst. 1 správního řádu jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty.

Podle ust. § 24 odst. 3 správního řádu jestliže adresát písemnosti, který je fyzickou osobou, nebo fyzická osoba, které má být předána písemnost adresovaná právnické osobě, pokus o doručení písemnosti znemožní tím, že ji odmítne převzít nebo že neposkytne součinnost nezbytnou k řádnému doručení, předá se jí poučení o právních důsledcích, které z jejího jednání uvedeného v odstavci 4 vyplývají; nového poučení však není zapotřebí, pokud se ho adresátovi dostalo již podle § 23 odst. 5.

Podle ust. § 24 odst. 4 správního řádu jestliže osoba uvedená v odstavci 3 předání poučení znemožní nebo jestliže i přes poučení podle § 23 odst. 5 nebo podle odstavce 3 doručení neumožní, písemnost se považuje za doručenou dnem, kdy k neúspěšnému pokusu o doručení došlo.

První žalobní námitku, podle níž je výroková část napadeného rozhodnutí v rozporu s ust. § 68 odst. 2 správního řádu, když neobsahuje uvedení řešení otázky, která je předmětem řízení, krajský soud důvodnou neshledal. Podle ust. § 68 odst. 2 věty prvé správního řádu se ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno a označení účastníků podle § 27 odst. 1. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v odvolacím řízení a otázka, která je předmětem řízení, je v něm podle názoru krajského soudu vyjádřena tak, že žalovaný přezkoumal na základě odvolání žalobkyně rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 16.4.2009 č.j. 2009/2776/SÚ/Bez o uložení pořádkové pokuty. Takovouto specifikaci právní otázky, která je rozhodnutím řešena, považuje krajský soud za zcela dostačující, když předmět řízení je zde dostatečně specifikován. Bližší vymezení řešené otázky má nepochybně své místo v odůvodnění správního rozhodnutí.

V druhé žalobní námitce žalobkyně namítla vnitřní rozpornost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, který současně dovodil fikci doručení v případě doručování výzvy prostřednictvím České pošty dnem 26.3.2009 a v případě doručování pracovníky správního orgánu na pracovišti žalobkyně již dnem 19.3.2009. Žalobkyně se domnívá, že alternativní řešení není možné a je nezbytné stanovit pouze jediný způsob, jakým doručovaná výzva nabyla právní fikce doručení. V posuzované věci správní orgán I. stupně použil dva způsoby doručení výzvy žalobkyni, jak již bylo shora uvedeno. Je proto zcela na místě, že ve vztahu k oběma těmto způsobům doručení, a to ke každému zvlášť, pak žalovaný vyhodnotil časový okamžik, kdy došlo k právní fikci doručení. Právě proto, že stanovení okamžiku doručení výzvy žalobkyni, byť formou právní fikce, je pro další rozhodování správních orgánů zásadní skutečností, považuje krajský soud za správné, že se žalovaný vyhodnocením obou forem doručení podrobně zabýval. Tato skutečnost nemůže způsobovat rozpornost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Proto ani tuto žalobní námitku krajský soud důvodnou neshledal.

Další žalobní námitku žalobkyně směřovala proti nesprávnosti závěru žalovaného o fikci doručení výzvy dne 19.3.2009, kdy se prvostupňový orgán bezvýsledně pokusil žalobkyni doručit výzvu k účasti na kontrolní prohlídce na jejím pracovišti. Žalobkyni je nutno dát za pravdu v tom, že prvostupňový správní orgán v době pokusu o doručení na pracovišti žalobkyně, tj. dne 19.3.2009, nemohl vědět, zda poštovní zásilka, kterou byla paralelně výzva žalobkyni doručována prostřednictvím České pošty, byla již žalobkyni doručena. Za této situace také krajský soud považuje odkaz žalovaného na ust. § 24 odst. 3 věty za středníkem za nesprávný, když je toho názoru, že v popsané situaci není možné aplikovat toto zákonné ustanovení. Zákonnou dikci: „… nového poučení však není zapotřebí, pokud se ho adresátovi již dostalo podle § 23 odst. 5“ nelze vyložit jinak, než že v okamžiku odmítnutí převzetí písemnosti není nutno předat poučení o právních důsledcích tohoto jednání pouze tehdy, je-li postaveno v tom okamžiku najisto, že se adresátovi poučení podle § 23 odst. 5 již dostalo. Taková situace však v posuzované věci nenastala. Uvedenou žalobní námitku proto krajský soud shledal důvodnou, nicméně v důsledku níže vyjádřené právní argumentace dospěl k závěru, že tato skutečnost posuzovaná v kontextu se závěry vyplývajícími z druhého realizovaného postupu doručování, tj. prostřednictvím České pošty nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí.

Jak žalobkyně sama uvedla v žalobě (str. 5 odst. 6 žaloby), nezpochybňuje, že na základě fikce doručení jí byla doručena výzva k účasti na kontrolní prohlídce, avšak teprve desátým dnem ode dne uložení příslušné zásilky u provozovatele poštovních služeb, tj. dne 26.3.2009. Dále žalobkyně uvedla, že na adrese trvalého bydliště se nacházela až ode dne 1.4.2009, když celý měsíc březen se nepřetržitě nacházela mimo trvalé bydliště. Nutno dále podotknout, že kontrolní prohlídka byla nařízena na den 3.4.2009 a rozhodnutí správního orgánu I. stupně o uložení pořádkové pokuty žalobkyni bylo vydáno dne 16.4.2009. Žalobkyně tedy nezpochybnila, že jí bylo podáno oznámení o uložení zásilky u poštovního úřadu včetně poučení o právních důsledcích ve smyslu ust. § 24 odst. 3 a § 23 odst. 5 správního řádu. Tato skutečnost je navíc doložena prohlášením poštovního doručovatele na obálce písemnosti, která byla jako nedoručená vrácena zpět správnímu orgánu I. stupně a je součástí správního spisu. Dnem uložení písemnosti u poštovního úřadu byl den 16.3.2009. Právní fikce doručení tedy nastala desátým dnem po uložení, tj. dnem 26.3.2009. Žalobkyně v rámci podaného odvolání uvedla, že si výzvu nemohla vyzvednout z důvodu zvlášť hodného zřetele a předložila čestné prohlášení své a čestné prohlášení M. Č., v nichž je shodně uvedeno, že v měsíci březnu 2009 se nenacházela na adrese svého trvalého pobytu. Tato tvrzení žalobkyně nebyla žalovaným nijak zpochybněna. Prokazují však pouze existenci důvodů, pro které si nemohla žalobkyně písemnost uloženou na poště vyzvednout. Jak se krajský soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 13.10.2010 č.j. 22Ca 192/2009-40 (vydaném v jiné věci žalobkyně, resp. ohledně jedné z předchozích pořádkových pokut) „Krajský soud má za to, že skutečnost, že se žalobkyně fakticky neseznámila s obsahem výzvy, neznamená bez dalšího, že jí nelze uložit pořádkovou pokutu. Opačný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem tohoto zajišťovacího prostředku a umožňoval by osobě, které byla uložena povinnost zúčastnit se kontrolní prohlídky, činit obstrukce nevyzvedáváním uložených zásilek. Správní řád v případě fikce doručení předpokládá, že adresát si písemnost nevyzvedl zaviněně. Pořádkovou pokutu by nebylo možno uložit pouze v případě, že by adresát výzvy podle § 24 odst. 2 správního řádu prokázal, že si z vážného důvodu bez svého zavinění nemohl výzvu k účasti na kontrolní prohlídce v úložní době vyzvednout a že by současně požádal o prominutí zmeškání úkonu podle § 41 správního řádu. V posuzovaném případě žalobkyně sice uvedla, že se v době od 12.1.2009 do 1.2.2009 nezdržovala v místě trvalého bydliště, což doložila čestným prohlášením M. P., avšak po odpadnutí této překážky v zákonné lhůtě 15-ti dnů nepožádala o prominutí zmeškání úkonu. K námitce žalobkyně vznesené u ústního jednání před krajským soudem, že postup podle ust. § 41 správního řádu nebyl možný, když podle odst. 2 tohoto ustanovení má být s žádostí o prominutí zmeškání úkonu spojen tento úkon, což v posuzované věci nebylo možné, krajský soud uvádí, že podle ust. § 41 odst. 2 správního řádu sice s požádáním o prominutí zmeškání úkonu je třeba spojit zmeškaný úkon, jinak se jím správní orgán nezabývá, ovšem pouze v těch případech, kdy je to fakticky možné. Jestliže s žádostí o prominutí zmeškání úkonu zmeškaný úkon spojit nelze, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, logicky se takový úkon s žádostí o prominutí zmeškání úkonu nespojuje. To však neznamená, že by v těchto případech nebylo možno o prominutí zmeškání úkonu požádat. Z ust. § 41 správního řádu ani z žádného jiného ustanovení tohoto právního předpisu nelze dovodit, že by žádost o prominutí zmeškání úkonu byla možná jen v těch případech, kdy s ní lze spojit zmeškaný úkon.“ K uvedené právní otázce se vyjádřil také Nejvyšší správní soud (dále jen NSS), a to v rozsudku ze dne 10.2.20010 č.j. 1 As 2/2010-80 (vydaný v jiné právní věci žalobkyně, po stránce skutkové však zcela shodné), který uvedl: „Účelem fikce doručení obsažené v § 24 odst. 1 správního řádu je umožnit efektivní postup v řízení i v situacích, kdy si adresát doručovanou písemnost z nějakého důvodu nevyzvedne. Fikce doručení předpokládá, že si adresát písemnost v úložní lhůtě mohl vyzvednout, avšak zaviněně tak neučinil: pokud by byl v místě doručení dočasně nepřítomen nebo si z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout, může za podmínek ust. § 41 požádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena (§ 24 odst. 1 a 2 správního řádu). Pokud si tedy adresát písemnost úmyslně nebo z nedbalosti nevyzvedl v úložní lhůtě, ač tak učinit mohl, nemůže se následně dovolávat této své nečinnosti, jsou-li z doručení písemnosti vyvozovány právní následky předpokládané právním řádem. V obecné rovině proto nelze učinit jakýkoliv rozdíl mezi řádným doručením písemnosti (§ 20 a § 21 správního řádu) a doručením fiktivním.“ V posuzované věci neshledal krajský soud žádný důvod se od tohoto právního názoru odchýlit. Na základě shora uvedeného tedy krajský soud dospěl k závěru, že právní fikce doručení výzvy žalobkyni nastala dne 26.3.2009, tj. desátým dnem od uložení zásilky na poště (§ 24 odst. 1 správního řádu). Jakkoliv se žalovaný nesprávně uchýlil k závěru, že fikce nastala dne 19.3.2009, neshledal krajský soud v této skutečnosti důvod nezákonnosti napadeného rozhodnutí, a to především proto, že žalovaný také druhý způsob doručení, tj. prostřednictvím České pošty, řádně vyhodnotil a dospěl k závěru shodnému s krajským soudem v tom, že k fikci doručení při této formě doručování došlo dne 26.3.2009. S tímto závěrem se ztotožňuje nakonec i sama žalobkyně v podané žalobě (viz už zmiňovaný text odst. 6 na str. 5 podané žaloby). Žalovaný jej pak výslovně zmiňuje mj. na str. 8 odst. 4 napadeného rozhodnutí. Dále považuje krajský soud za vhodné zmínit k námitce žalobkyně týkající se subjektivní stránky zavinění při spáchání správního deliktu podle ust. § 173 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, že také touto právní otázkou se již zabýval NSS, a to ve svém rozsudku ze dne 10.2.2010 č.j. 1As 2/2010-80 (vydaném v jiné právní věci žalobkyně, týkající se skutkově obdobné situace), kde učinil závěr, že „závažné ztěžování postupu v řízení nebo provedení kontrolní prohlídky je objektivní stránkou deliktu, konkrétně následkem jednáním pachatele. Z objektivní stránky deliktu však nelze dovozovat tu kterou formu zavinění reprezentující vnitřní psychický stav pachatele ke spáchanému deliktu. Ze závažnosti deliktu tedy nevyplývá, jaká forma zavinění je nebo není nutná pro naplnění subjektivní stránky deliktu, neboť stejně závažně lze ztěžovat postup v řízení či provedení kontrolní prohlídky jednáním úmyslným i nedbalostním – vědomým i nevědomým“. S tímto názorem se krajský soud zcela ztotožňuje. Ze shora uvedených důvodů krajský soud neshledal důvodnou ani čtvrtou žalobní námitku.

Další námitka žalobkyně směřovala proti skutečnosti, že předmětné pořádkové pokuty jí byly uloženy v rámci řízení o odstranění stavby, ač měly být správně uloženy v rámci řízení o dodatečném povolení stavby. Z ustanovení § 129 odst. 3 stavebního zákona vyplývá, že v případě řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečné povolení stavby se jedná o dvě samostatná řízení, byť tato řízení spolu úzce souvisí. Je-li stavba provedena v rozporu s územním rozhodnutím a stavebním povolením, je stavební úřad povinen zahájit řízení o jejím odstranění. Požádá-li stavebník nebo vlastník stavby o její dodatečné povolení a předloží-li doklady jako k žádosti o stavební povolení, má stavební úřad obligatorní povinnost přerušit řízení o odstranění stavby a vést řízení o dodatečném povolení stavby. Z povahy věci přitom vyplývá, že o odstranění stavby není možné rozhodnout dříve, než je pravomocně rozhodnuto o žádosti o dodatečné povolení stavby. Z tohoto pravomocného rozhodnutí pak stavební úřad vychází v řízení o odstranění stavby. Bude-li stavba dodatečně povolena, stavební úřad řízení o odstranění stavby zastaví; v opačném případě nařídí odstranění stavby. Jelikož žalobkyně v projednávané věci podala dne 14.5.2007 žádost o dodatečné povolení stavby a předložila požadované doklady, měl stavební úřad řízení o odstranění stavby podle § 64 odst. 1 písm. e) správního řádu a § 129 odst. 3 stavebního zákona přerušit a vést řízení o dodatečném povolení stavby, což sice neučinil, to však nemění nic na tom, že v řízení o odstranění stavby nelze vydat rozhodnutí dříve, než bude rozhodnuto o žádosti o dodatečném povolení stavby. Krajský soud souhlasí s názorem žalobkyně, že za situace, kdy nebylo pravomocně rozhodnuto o žádosti o dodatečné povolení stavby, stavební úřad nemohl od prosince 2007 „pokračovat“ v řízení o odstranění stavby. Z věcného hlediska se u prováděných kontrolních prohlídek nejedná o „pokračování“ v řízení o odstranění stavby, ale o úkony v rámci řízení o dodatečném povolení stavby, případně o úkony v rámci tzv. stavební dozoru podle § 132 a násl. stavebního zákona, což ovšem nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí o uložení pořádkových pokut, které byly žalobkyni uloženy za ztěžování provedení kontrolních prohlídek. Také tato žalobní námitka byla posouzena jako nedůvodná.

Na základě shora uvedené argumentace krajský soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.).

Dále se krajský soud zabýval žalobním bodem č. 6), jímž je návrh žalobkyně podle ust. § 78 odst. 2 s.ř.s., aby byla rozhodnutím soudu uložená pořádková pokuta přiměřeně snížena. Jak již krajský soud vyslovil v rozsudku ze dne 13.10.2010 č.j. 22Ca 192/2009-40, je podle jeho názoru provedení kontrolní prohlídky podle ust. § 133 stavebního zákona za účelem revizního výškového zaměření úkonem nezbytným pro meritorní rozhodnutí ve věci, tak, aby vycházelo z úplného a spolehlivě zjištěného stavu věci. Vzhledem k rozporům mezi dosud provedenými výškovými zaměřeními předmětné stavby je třeba objektivně zjistit, zda byla stavba z hlediska výškové úrovně skutečně realizována v rozporu s územním rozhodnutím a stavebním povolením; v opačném případě by se totiž žádost o dodatečné povolení stavby stala zjevně bezpředmětnou (§ 66 odst. 1 písm. g) správního řádu), resp. by rovněž odpadl důvod řízení o odstranění stavby (§ 66 odst. 2 správního řádu). Jak již bylo uvedeno shora, provedení revizního výškového zaměření vyžaduje poskytnutí součinnosti zejména ze strany žalobkyně. Už samotný výčet opakovaně nařízených kontrolních prohlídek, dosud zcela bezvýsledných, svědčí o tom, že žalobkyně jednoznačně od počátku roku 2008 porušuje jednu ze základních zásad správního řízení, a to zásadu vzájemné součinnosti a spolupráce mezi účastníkem řízení a správním orgánem. Účastník řízení je povinen při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí poskytnout veškerou potřebnou součinnost, což žalobkyně neučinila přesto, že věděla o tom, že je třeba tento důkaz provést a že k provedení tohoto důkazu je její součinnost nezbytná. Za celou uvedenou dobu neprojevila žalobkyně jakoukoliv snahu domluvit se na termínu kontrolní prohlídky, který by jí vyhovoval. Nelze proto souhlasit s tvrzením žalobkyně, že jí nelze vytýkat nedostatek součinnosti. Takovýto přístup žalobkyně k celému správnímu řízení je nepochybně kritériem, které je nutno vzít v úvahu při stanovení výše pořádkové pokuty a žalovaný nepochybil, když tyto skutečnosti ve svých rozhodnutích zohlednil. Krajský soud se nedomnívá na rozdíl od žalobkyně, že by měla být věnována hlubší pozornost jednotlivým případům doručování výzev k účasti na kontrolních prohlídkách v průběhu celého řízení tak, jak je žalobkyně vymezila. Naopak je toho názoru, že rozhodující je komplexní pohled na přístup žalobkyně k postupu správního orgánu I. stupně. Lze předpokládat prioritní zájem žalobkyně na tom, aby stavba jejího rodinného domu byla uvedena do souladu s právními předpisy. Minimálně od roku 2007 musí být žalobkyni známo, že k žádnému posunu v meritu věci nemůže dojít, pokud nedojde k reviznímu výškovému zaměření stavby. Veškeré výzvy, které správní orgán I. stupně od té doby učinil, směřovaly k realizaci právě tohoto procesního úkonu. Žalobkyně rovněž nemůže úspěšně tvrdit, že jí zůstalo utajeno, k jakému úkonu opakované úsilí správního orgánu I. stupně směřuje. I přes její časté pobyty mimo trvalé bydliště, přičemž není rozhodné, zda pobývala v tuzemsku či zahraničí, jí nic nebránilo v tom, aby se správním orgánem dohodla termín provedení revizního zaměření stavby, který by jí vyhovoval, případně, aby využila postupu podle ust. § 41 správního řádu, jak již bylo rozvedeno shora. Žalobkyně však nejen, že tak neučinila, ale v případě této posuzované věci dokonce výslovně odmítla převzetí výzvy na svém pracovišti dne 19.3.2009, čímž vyjádřila naprostou negaci úsilí správního orgánu I. stupně k procesnímu posunu v meritu její stavební záležitosti. Ačkoliv tento pokus o doručení výzvy neměl ve svém důsledku relevantní účinky, jak krajský soud shora již předestřel, při úvaze o výši pořádkové pokuty, nelze od takového přístupu žalobkyně odhlédnout. V tomto jednání žalobkyně soud spatřuje vědomé a záměrné porušování zásady vzájemné součinnosti mezi účastníkem řízení a správním orgánem a také vědomé a záměrné maření provedení konkrétního úkonu správního orgánu. Podle ust. § 173 odst. 1 písm. b) stavebního zákona může stavební úřad rozhodnutím uložit pořádkovou pokutu do 50.000,- Kč tomu, kdo závažným způsobem ztěžuje postup v řízení nebo provedení kontrolní prohlídky, anebo plnění úkolu podle § 172 tím, že na výzvu stavebního úřadu se nezúčastní kontrolní prohlídky, ač je k tomu podle tohoto zákona povinen. Z povahy věci tak, jak byla shora popsána, je nepochybné, že žalobkyně posuzovaným způsobem ztěžuje provedení kontrolní prohlídky a s ohledem na počet marných pokusů o provedení tohoto procesního úkonu, jakož i z komplexního postoje žalobkyně, která neprojevila ani minimální snahu o jakoukoliv součinnost a naopak v této posuzované věci výslovně odmítla převzetí výzvy, kterou byla informována o termínu provedení kontrolní prohlídky a své povinnosti se jí zúčastnit, lze dovodit také to, že žalobkyně ztěžuje provedení kontrolní prohlídky závažným způsobem. S ohledem na horní hranici pořádkové pokuty zákonem stanovenou na částku 50.000,- Kč, jeví se uložená pořádková pokuta ve výši 30.000,- Kč zcela přiměřená okolnostem případu. Soud proto neshledal důvody, pro které by přistoupil k realizaci svého moderačního oprávnění, a proto návrh žalobkyně učiněný podle ust. § 78 odst. 2 s.ř.s. zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšnému vznikly náklady v souvislosti s cestou pověřeného pracovníka na jednání soudu a zpět ve výši 224,- Kč. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen o.s.ř.) týkající se právní moci rozhodnutí, stanovil soud žalobkyni k plnění lhůtu 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159 a § 160 odst. 1 o.s.ř.) .

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 3. dubna 2013

JUDr. Monika Javorová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru