Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 A 226/2011 - 16Rozsudek KSOS ze dne 30.11.2011

Prejudikatura

1 As 93/2011 - 79


přidejte vlastní popisek

22A 226/2011 – 16

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a Mgr. Jiřího Gottwalda

v právní věci žalobkyně Y. W., t.č. Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, Bělá

pod Bezdězem, proti žalované Policii České republiky, Krajskému ředitelství

policie Olomouckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové

kontroly, pátrání a eskort, se sídlem v Přerově, Č. Drahlovského 7, o přezkoumání

rozhodnutí žalované ze dne 17.10.2011 č.j. KRPM-50409-14/ČJ-2011-140022-SV, ve

věci zajištění cizinky,

takto:

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie

Olomouckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové

kontroly, pátrání a eskort ze dne 17.10.2011 č.j. KRPM-50409-14/ČJ-

2011-140022-SV se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací

žalované k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 17.10.2011 č.j. KRPM-50409-14/ČJ-2011-140022-SV, kterým žalovaná rozhodla o zajištění žalobkyně.

V podané žalobě žalobkyně namítla, že žalovaná porušila: 1) ust. § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZPC) ve spojení s ust. § 2 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen správní řád), neboť z odůvodnění rozhodnutí o zajištění nevyplývá naplnění druhé podmínky stanovené § 124 odst. 1 ZPC, tj. nebezpečí, že by žalobkyně mohla ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo mařit, anebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaná pouze argumentovala skutečností, že žalobkyně odmítala součinnost ve správním řízení, z čehož dovodila, že mírnější donucovací prostředky by byly vůči žalobkyni neúčinné. Z uvedené argumentace však nelze dovodit budoucí porušení zákona – tedy, že žalobkyně nevycestuje z území ČR. Žalovaná dále porušila požadavek individualizace správního řízení dle § 2 odst. 4 správního řádu a také princip proporcionality zakotvený v § 2 odst. 3 téhož zákona. Žalovaná rovněž v rozporu s ust. § 3 správního řádu blíže nezkoumala okolnosti pobytu žalobkyně na území ČR, závažnost porušení zákona a nepotvrdila identitu žalobkyně, přičemž bez dalšího uložila nejpřísnější možné opatření;

2) ust. § 68 odst. 3 správního řádu ve spojení s ust. § 124 odst. 3 ZPC, když žádným způsobem neodůvodnila výrok o tom, že doba trvání zajištění se stanovuje na 180 dnů. Žalovaná dostatečně neodůvodnila, proč bylo nutné žalobkyni zbavit svobody na maximální možnou dobu 180 dnů a jaké kroky bude nutné k realizaci správního vyhoštění učinit;

3) ust. § 68 odst. 3 správního řádu ve spojení s ust. § 123b ZPC, když žalovaná dostatečně nezdůvodnila, proč v případě žalobkyně považuje zvláštní opatření za účelem vycestování za neúčinné. Použitá argumentace je zcela nedostatečná a činí napadené rozhodnutí v této části nepřezkoumatelným.

Žalovaná ve vyjádření uvedla, že žalobkyně sdělila ke své totožnosti nepravdivé údaje, když tvrdila nejprve, že se jmenuje H.L., nar. X, později uvedla další identitu Y. W., nar. X, státní příslušnice Číny. Nechtěla správnímu orgánu sdělit ke své osobě žádné další konkrétní údaje. Odmítala spolupráci a součinnost poskytovanou nejen správním orgánem, ale i tlumočnicí z jazyka čínského, odmítala přetlumočené písemnosti podepisovat, celou dobu řízení se chovala negativně vůči správnímu orgánu i vůči tlumočnici. Podle žalované bylo prokázáno, že mírnější donucovací opatření by nebyla účinná. V případě spolupráce žalobkyně a uvedení pravdivých údajů k ověření totožnosti by žalovaná zajištění ukončila a neprodleně vydala rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaná se domnívá, že ani nyní uváděné jméno žalobkyně není její skutečné jméno a vydání správního vyhoštění na fiktivní identitu by bylo zjevně neúčelné. Jelikož ani velvyslanectví ČLR v České republice není schopno na základě žádosti o zjištění totožnosti ověřit pravou totožnost žalobkyně, je zde předpoklad, že nemůže z těchto důvodů obdržet náhradní cestovní doklad, který by ji opravňoval k opuštění území ČR. Dále žalovaná uvedla, že trvá na správnosti lhůty k zajištění, neboť z průběhu správního řízení vyplývá, že zjištění skutečné totožnosti žalobkyně závisí na její součinnosti a sdělení pravdivých údajů. Zatím není její totožnost možno ověřit. Při rozhodnutí přihlížela žalovaná především k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí, tj. zjištění skutečné identity a nutnosti vydání náhradního cestovního dokladu. Bylo přihlédnuto i k tomu, že žalobkyně nedisponuje žádným dokladem, který by prokazoval její totožnost, neprochází žádnou dostupnou evidencí cizinecké policie a uvedla ke své osobě pouze základní údaje bez adresy trvalého pobytu, jmen rodičů, neuvedla žádnou adresu na území ČR, kam by jí bylo možno doručovat písemnosti. Žalovaná trvá na nutnosti zajištění.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění – dále jen s.ř.s.) a byl vázán důvody uvedenými v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s.).

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že žalobkyně byla kontrolována v rámci kontroly cestujících osob ve vlakovém spoji z Varšavy do Vídně, přičemž nebyla schopna prokázat svou totožnost a legálnost svého pobytu na území ČR cestovním dokladem. Žalobkyně uvedla, že se jmenuje H.L., nar. X, státní příslušnost neuvedla. Prověřením těchto údajů bylo zjištěno, že tato osoba neprochází žádnou dostupnou policejní evidencí. Následně byla proto zajištěna podle ust. § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o policii České republiky, ve znění pozdějších změn a doplnění a eskortována na příslušnou služebnu cizinecké policie. Zde svou totožnost uvedla jménem Y. W.a byla seznámena s obsahem sdělení o zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění, které odmítla podepsat. Pouze u data narození (2.5.1980) uvedla neshody, resp. uvedla, že správné datum narození nezná přesně. Dále byl s žalobkyní sepsán protokol o vyjádření účastníka č.j. KRPM-50409/11/ČJ-2011-140022-SV, v němž uvedla, že se nebude k věci vyjadřovat, není schopna prokázat svou totožnost ani oprávněnost svého pobytu v České republice, neboť ztratila svůj cestovní pas asi před dvěma měsíci ve Vídni, kde bydlí v bytě svého známého, který se již vrátil do Číny. Dnes, tj. v den zajištění (17.10.2011) se vlakem vracela do Vídně z Polska, kde byla za svým známým, o koho se jedná, neřekne, stejně jako neřekne, ve kterém městě byla, protože si to nepamatuje. Do Evropy přiletěla letadlem a více k tomu neřekne. Měla pas, ale ten ztratila. Ztrátu nikde nenahlásila a o nový pas nežádala. K případnému zásahu správního vyhoštění do osobního a rodinného života uvedla, že je sama, žádné příbuzné v Evropě nemá. Dále sdělila, že neví, proč uvedla nesprávné údaje o své osobě. Odmítla odpovědět na otázky ohledně své totožnosti včetně nejasnosti v datu narození. Dále uvedla, že nechce nikoho uvědomit o svém zajištění a že ví o nezákonnosti svého pobytu na území ČR, že na pokutu nemá peníze a peníze, které s sebou veze, jsou pro Číňanku ve Vídni, jejíž jméno nesdělí. Dále byla žalobkyně vyrozuměna, že jelikož se nepodařilo shromáždit potřebné podklady pro rozhodnutí o správním vyhoštění, nebude o něm rozhodnuto ve stanovené lhůtě. Následně přistoupila žalovaná k vydání napadeného rozhodnutí, jímž byla žalobkyně zajištěna podle ust. § 124 odst. 1 písm. b) ZPC na dobu 180 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Důvodem zajištění podle napadeného rozhodnutí je odmítání spolupráce a součinnosti žalobkyně a její negativní chování vůči žalované i tlumočnici. Dále žalovaná uvedla, že mírnější donucovací opatření by nebyla účinná a uložení zvláštních opatření je z hlediska jednání účastníka správního řízení nedostačující, není záruka, že by z území ČR vycestovala, a proto bylo přistoupeno k zajištění. Uložení zvláštních opatření by v tomto případě bylo neúčelné. Při stanovení délky zajištění žalovaná přihlédla zejména ke skutečnosti, že žalobkyně nedisponuje platným cestovním pasem, který údajně ztratila, uvedla ke své osobě pouze základní údaje bez adresy trvalého pobytu a jmen rodičů, neuvedla žádnou adresu na území ČR nebo jiného státu, kam by jí bylo možno doručovat písemnosti.

Podle ust. § 124 odst. 1 písm. b) ZPC policie je oprávněna zajistit cizince staršího patnácti let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění a nebo o jeho správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

Dle § 123b odst. 1 ZPC zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií, nebo

b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“).

Podle ust. § 125 odst. 1 věty prvé ZPC doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody.

Při posouzení důvodnosti 1) žalobní námitky lze podle obsahu správního spisu konstatovat splnění první ze zákonných podmínek pro zvolený postup žalované, a to doručení sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění žalobkyni. Pokud jde zákonnou podmínku existence důvodů, pro které by mohla žalobkyně mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění (nikoliv už o důvody, v nichž je spatřováno nebezpečí, že by mohla ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, jak nesprávně uvedla žalobkyně v podané žalobě, když důvodem zajištění v posuzovaném případě bylo ust. § 124 odst. 1 písm. b) ZPC, tj. existence nebezpečí, že by žalobkyně mohla mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění a nikoliv ust. § 124 odst. 1 písm. a), jež se vztahuje na případy existence nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek), specifikovala žalovaná v napadeném rozhodnutí důvody zajištění nespoluprací a nedostatkem součinnosti žalobkyně v průběhu řízení, když především nechtěla uvést ke své osobě žádné konkrétní údaje a celkově bylo její chování negativní a odmítavé. Jakkoliv toto hodnocení chování žalobkyně odpovídá obsahu správního spisu, jeví se takto formulované odůvodnění nedostatečným, a to především s ohledem na zcela mimořádný charakter institutu zajištění cizince, který umožňuje policii zasáhnout do ústavně chráněného práva na osobní svobodu, které je jednou ze základních součástí nedotknutelnosti člověka zakotvené obecně v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Právo na osobní svobodu je zaručeno v čl. 8 odst. 1 Listiny, přičemž podle odst. 2 téhož článku nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nutno zdůraznit, že odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela postrádá úvahu žalované, v čem je spatřováno nebezpečí, že by žalobkyně mohla mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Ačkoliv přetrvávající pochybnosti o identitě žalobkyně, jakož i její trvalá neochota k jakékoliv spolupráci v rámci správního řízení logicky vyvolávají obavy z dalšího průběhu řízení včetně výkonu správního vyhoštění, s ohledem na zmíněnou mimořádnost tohoto právního institutu zajištění cizince je nezbytné, aby žalovaná pregnantně formulovala své úvahy, které ji k tomuto rozhodnutí vedly, zejména, aby konkrétně vyjádřila, v čem spatřuje existenci nebezpečí maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, tj., jakým způsobem byl v tomto konkrétním případě zákonný požadavek naplněn. Mimořádnost institutů spočívajících ve zbavení osobní svobody je pak nutno reflektovat i při volbě mezi zbavením osobní svobody a mírnějšími opatřeními. Ke zbavení osobní svobody lze přistoupit jen v případech, kdy by mírnější opatření nevedla k cíli. V tomto směru má krajský soud za důvodnou, kromě 1) žalobní námitky, také žalobní námitku 3), neboť žalovaná dostatečným způsobem nezdůvodnila ani to, proč mírnější donucovací opatření (§ 123b ZPC) by byla v případě žalobkyně nedostačující. Z ust. § 124 odst. 1 ZPC vyplývá, že policie je oprávněna cizince zajistit pouze v tom případě, že nepostačuje uložení některého ze zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území ČR podle ust. § 123b odst. 1 téhož zákona. Jestliže se uložení takového zvláštního opatření jeví jako postačující, je třeba této možnosti využít; v takovém případě není policie oprávněna cizince zajistit. Dospěje-li policie k závěru, že uložení zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území v daném případě nepostačuje, musí úvahy, o které tento závěr opírá, uvést v odůvodnění rozhodnutí o zajištění cizince. Pokud tak neučiní, postrádá rozhodnutí vyhodnocení jedné ze zákonem stanovených podmínek pro zajištění cizince, což má bez dalšího za následek jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.3.2011 č.j. 9 A 59/2011-18). Z dikce ust. § 124 odst. 1 ZPC totiž vyplývají celkem tři kumulativní podmínky, za nichž lze přistoupit k zajištění cizince. První z nich je doručení oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění (případně pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění nebo zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie), druhou podmínkou je nedostatečnost uložení zvláštního opatření a třetí podmínkou pak je specifický důvod uvedený v ust. § 124 odst. 1 písm. a) až e) ZPC (v případě žalobkyně písm. b) – tj., že by mohla mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění). Nedostatečnost uložení zvláštního opatření je tedy správní orgán povinen vyhodnotit vždy, a to ze všech aspektů ust. § 123b odst. 1 ZPC. Napadené rozhodnutí žalované jakoukoliv správní úvahou ohledně nedostatečnosti realizace zvláštních opatření zcela postrádá. Argumentace žalované, že by zvláštní opatření nebyla dostačující a není záruka, že by žalobkyně z území ČR vycestovala, nemá žádnou vypovídací hodnotu. V návaznosti na uvedené pak lze souhlasit také s tvrzením žalobkyně, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s ust. § 2 odst. 3 a 4 správního řádu.

Pokud jde o poslední žalobní námitku (žalobní bod č. 2) vytýkající napadenému rozhodnutí nedostatečné odůvodnění výroku o délce trvání zajištění, také tuto shledal krajský soud důvodnou. K otázce odůvodnění vedlejšího ustanovení výroku rozhodnutí o zajištění, jímž se stanoví doba jeho trvání, se vyjádřil Nejvyšší správní soud (dále jen NSS) nejnověji ve svém rozsudku ze dne 19.10.2011 č.j. 1 As 93/2011-79 tak, že správní orgán musí v odůvodnění uvést: „…jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby. Dále lze nepochybně požadovat, aby správní orgán kvalifikovaně na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere provedení každého ze specifikovaných úkonů (např. obvyklá doba komunikace se zastupitelským úřadem země původu cizince, doba potřebná pro poskytnutí právní pomoci ze strany země původu). Správní orgán musí posuzovat uvedené otázky přísně individuálně, nikoliv paušálním odhadem. Pouze v případě, kdy jsou shora uvedené úvahy obsaženy ve správním rozhodnutí a podle své povahy mají oporu ve správním spisu, mohou se soudy ve správním soudnictví ujmout své přezkumné činností a posoudit, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení či ho nezneužil.“ Na základě citovaného rozsudku NSS dospěl krajský soud k závěru, že v posuzované věci nebyla doba zajištění žalobkyně náležitým způsobem odůvodněna a rozhodnutí je také z tohoto důvodu nepřezkoumatelné. Žalovaná v posledním odstavci napadeného rozhodnutí k délce doby zajištění pouze vyjmenovala skutečnosti, k nimž přihlédla (neexistence platného cestovního dokladu žalobkyně, pouze základní údaje k její osobě bez adresy trvalého pobytu a jmen rodičů, neuvedení adresy možného doručování). Z uvedeného lze sice dovodit, že tyto skutečnosti ztěžující další průběh řízení byly určující pro stanovení doby zajištění, rozhodnutí však postrádá vymezení úkonů správního orgánu, které bude nezbytné provést v rámci přípravy realizace správního vyhoštění a zejména pak kvalifikovaný časový odhad jejich trvání.

Na základě shora uvedené právní argumentace krajský soud napadené rozhodnutí žalované zrušil pro vady řízení spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.) a současně věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Při novém projednání věci je žalovaná vázána právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobkyni, která měla ve věci úspěch, podle obsahu soudního spisu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 30. listopadu 2011


14:30 hod.

JUDr. Monika Javorová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru