Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

22 A 15/2010 - 39Rozsudek KSOS ze dne 09.11.2011

Prejudikatura

6 Ans 2/2007


přidejte vlastní popisek

22 A 15/2010 – 39

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu

JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Miroslavy Honusové

v právní věci žalobce L. M., zastoupeného JUDr. Darinou Šustkovou, advokátkou se

sídlem Divadelní 9, Nový Jičín, proti žalovanému Krajskému úřadu

Moravskoslezského kraje se sídlem 28.října 117, Ostrava, o přezkoumání

rozhodnutí žalovaného ze dne 28.12.2009 č.j. MSK 177311/2009, ve věci

dodatečného povolení stavby,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Odry (dále jen stavební úřad) ze dne 11.9.2009 č.j. výst./209/09-Ko-330-R, jímž stavební úřad zamítl žádost žalobce o dodatečné povolení stavby plotu (zdi, branky a brány), realizované bez příslušného opatření stavebního úřadu na pozemku parc.č.1747/1 v kat. území Spálov.

Žalobce uvedl, že důvodem zamítnutí jeho žádosti byl rozpor stavby se stanoviskem silničního správního úřadu, podle něhož na dotčeném pozemku existuje veřejně přístupná účelová komunikace. K tomu žalobce namítl, že rozhodující pro to, aby se pozemek stal účelovou komunikací, je faktický stav, tedy, zda je pozemek skutečně pravidelně využíván neuzavřeným okruhem osob po delší dobu. Žalobce však umožňoval chatařům, kteří jediní užívali pozemek k občasnému průchodu ke svým rekreačním objektům, cestu jen příležitostně, ze své dobré vůle a v zájmu dobrých sousedských vztahů. Tento pozemek není podle žalobce jedinou možnou přístupovou cestou k nemovitostem chatařů, mají přístup také přes dřevěnou lávku nebo brod. S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) č.j. 5 As 20/2003-64 žalobce uvedl, že jako vlastník nikdy nedal souhlas k veřejné přístupnosti pozemku. Dále uvedl, že pokud by na jeho pozemku měla vzniknout veřejně přístupná účelová komunikace, muselo by to být uvedeno v přehledu, který jsou povinny vést obce podle § 63 odst.1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z.č.114/1992 Sb.), avšak obec žádný takový přehled nevedla. V katastru nemovitostí jsou tyto pozemky vedeny jako sportoviště a rekreační plocha. Důvodem, proč žalobce přistoupil k oplocení svého pozemku, byla nutnost ochrany majetku, docházelo ke škodám a krádežím.

U jednání žalobce doplnil, že souhlas předchozího vlastníka se podle něj nevztahuje na případ, kdy je vlastnické právo nabýváno od veřejnoprávní korporace. Původním vlastníkem nemovitostí byl stát, ten převedl vlastnictví na soukromý subjekt a od něj nabyl vlastnictví žalobce.

Žalovaný ve vyjádření zdůraznil, že vlastník pozemku je vázán souhlasem svého předchůdce, v tomto případě vznikla účelová komunikace ještě předtím, než pozemky nabyl žalobce. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

U jednání žalovaný poukázal na to, že ani žalobce po roce 2003 nebránil volnému pohybu osob. Žalobce nabyl nemovitosti od OKD Doprava, a.s.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí od roku 2003 (resp. části z nich od roku 2005), nabyl je kupní smlouvou. Dříve se jednalo o areál pionýrského tábora. V rámci jeho rekonstrukce bylo v roce 1983 vydáno Městským národním výborem v Odrách stavební povolení pro stavebníka OKR-Doprava,k.p., které bylo v roce 1984 doplněno podmínkami ohledně průjezdu a průchodu přes areál tak, že bude zabezpečena možnost trvalého průjezdu pionýrským táborem služebními osobními vozidly Severomoravské Správy Lesů a dále bude umožněn průjezd osobními vozidly vlastníků chat jednou denně tam i zpět v časovém období mezi budíčkem a večerkou. V roce 2009 bylo zahájeno řízení o odstranění stavby plotu – zdi, branky a brány, žalobce předložil stavebnímu úřadu příslušnou dokumentaci, ovšem z vyjádření Úřadu městyse Spálov z 23.3.2009 vyplynulo, že se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z.č.13/1997 Sb.), po této komunikaci je mimo jiné zajištěn jediný možný příjezd jak k okolním rekreačním nemovitostem, tak i dopravní obsluha této lokality, zejména přístup Integrovaného záchranného systému. Stavební úřad tedy zamítl žádost žalobce o dodatečné povolení stavby rozhodnutím ze dne 11.9.2009 č.j. výst./209/09-Ko-330-R, odvolání žalobce bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím žalovaného.

Ze 4 listů fotografií, které předložil žalobce, má soud za prokázáno, že u vjezdu do areálu byla dříve dřevěná zvedací (výklopná) závora, která byla v roce 2009 nahrazena kamennou zídkou a brankou pro pěší a dvoukřídlou bránou pro vozidla (pevné sloupky, kovové rámy, dřevěná laťková výplň).

Soud neprovedl důkazy navržené žalobcem, a to důkaz usnesením Policie ČR ze dne 24.11.2009 č.j. KRPT-35242-28/TČ-2009-070415 (neboť případné škody na majetku žalobce nejsou předmětem tohoto řízení), ani výslechem svědka B. B., jehož výslech byl navržen zcela obecně s tím, že „zná celou historii pozemku a může se k věci zodpovědně vyjádřit“.

Podle § 7 odst.1 z.č.13/1997 Sb., účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad může na návrh vlastníka účelové komunikace a po projednání s příslušným orgánem Policie České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.

Judikatura správních soudů k otázce účelové komunikace je obsáhlá a konstantní. Její závěry shrnul NSS např. v rozsudku ze dne 15.11.2007 č.j. 6 Ans 2/2007-127 (ve Sbírce NSS publikován pod č.3/2008) takto : „Jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000,

sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003 - 64, www.nssoud.cz), zákon o pozemních komunikacích je třeba vykládat v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod tak, že veřejně přístupná účelová komunikace nemůže vzniknout proti vůli vlastníka dotčeného pozemku. Jestliže však vlastník s jejím zřízením souhlasil, jsou jeho soukromá práva v takovém případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace, které nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005). Veřejnou cestou se tedy pozemek stává jeho věnováním obecnému užívání, ať již vlastníkem výslovně projeveným nebo konkludentním. Rovněž komunikace, u níž sice již nelze zjistit, zda byla některým z předchozích vlastníků obecnému užívání věnována, jež však byla jako veřejná cesta užívána od nepaměti z naléhavé komunikační potřeby, je veřejně přístupnou účelovou komunikací. Novodobá judikatura v tomto ohledu navazuje již na rozhodovací praxi předválečného Nejvyššího správního soudu (srov. rozhodnutí Boh A 10017/32). K vzniku veřejně přístupné účelové komunikace tedy není třeba správního rozhodnutí ani není podstatné, jak je příslušný pozemek, na němž se komunikace nachází, veden v katastru nemovitostí či jak byl evidován v minulosti. Podstatné je, zda tento pozemek splňuje veškeré znaky veřejně

přístupné účelové komunikace uvedené v ust. § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, tedy zda jde o dopravní cestu, určenou k užití silničními a jinými vozidly a chodci, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. To, zda je pozemek účelovou komunikací, je třeba posoudit podle současného zákona o pozemních komunikacích, neboť tento zákon nemá žádné přechodné ustanovení, ze kterého by bylo možno dovodit, že právní poměry komunikací zřízených za platnosti dřívějších předpisů je třeba posoudit podle těchto předpisů. Byť tedy užívání veřejně přístupné účelové komunikace může být za určitých podmínek omezeno, je třeba v obecné rovině souhlasit se stěžovateli, že se tak nemůže dít svémocně, ale jedině způsobem předvídaným v ust. § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, tedy rozhodnutím silničního správního úřadu na návrh vlastníka účelové komunikace, pokud je to nezbytné k ochraně jeho oprávněných zájmů. V takovém řízení o návrhu na omezení přístupu na veřejně přístupnou účelovou komunikaci musí silniční správní úřad samozřejmě přihlížet rovněž k oprávněným zájmům dosavadních uživatelů dané komunikace, zvláště pak těch, kteří ji využívají pro přístup ke svým nemovitostem či pro něž možnost užívání dané komunikace podmiňuje způsob využití jejich pozemků.“

Žalobce namítal, že nikdy nedal souhlas k veřejné přístupnosti pozemku. Jak však vyplývá z obsahu správního spisu, pozemek byl již dříve – v 80.letech 20.století - užíván k průchodu a průjezdu nejen chataři, ale i zaměstnanci tehdejší Správy lesů a žalobce jakožto právní nástupce dřívějšího vlastníka je povinen tuto skutečnost respektovat. Navíc žalobce uvedl, že i on sám, již jako vlastník pozemků (tj. od roku 2003, resp.2005), umožňoval průjezd chatařům. Soud dospěl ke stejnému závěru jako správní orgány, totiž, že předmětný pozemek splňuje znaky účelové komunikace podle § 7 odst.1 z.č.13/1997 Sb., když slouží ke spojení nemovitostí chatařů s ostatními pozemními komunikacemi i k obhospodařování lesních pozemků. Pokud jde o jinou možnost přístupu, soud pochybuje, že by pro průjezd vozidel bylo možno použít dřevěnou lávku či brod, jak navrhoval žalobce. Pokud jde o výjimky z vázanosti souhlasem předchozího vlastníka, žalobce neuvedl konkrétní odkaz na judikaturu či jiné zdroje, z nichž při své argumentaci vycházel. Soudu je znám pouze rozsudek NSS ze dne 9. 6. 2011, č.j. 5 As 36/2010-204, který však pro odlišný skutkový stav není možno aplikovat v případě žalobce. Zmíněný rozsudek NSS totiž uvádí : „Vlastník pozemku je vázán byť i konkludentním souhlasem svého právního předchůdce s tím, aby byl tento pozemek užíván jako veřejná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích; to však neplatí v případě, kdy k věnování pozemku obecnému užívání jako veřejné cesty došlo v době, kdy byl tento pozemek protiprávně odňat původnímu vlastníkovi, pokud byl posléze tomuto vlastníkovi nebo jeho právním nástupcům navrácen v restituci.“ Žalobce však pozemky nabyl kupní smlouvou od „soukromého subjektu“,

jak sám uvedl.

Žalobce dále poukázal na to, že pozemek není veden v přehledu podle § 63 odst.1 z. č. 114/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení, veřejně přístupné účelové komunikace, stezky a pěšiny mimo zastavěné území není dovoleno zřizovat nebo rušit bez souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody. Obce vedou přehled o veřejně přístupných účelových komunikacích, stezkách a pěšinách v obvodu své

územní působnosti.

Jak bylo již řečeno výše, ke vzniku veřejně přístupné účelové komunikace není třeba správního rozhodnutí ani není podstatné, jak je příslušný pozemek veden v katastru nemovitostí či jak byl evidován v minulosti. Podstatné je, zda tento

pozemek fakticky splňuje veškeré znaky veřejně přístupné účelové komunikace uvedené v § 7 odst. 1 z.č.13/1997 Sb. Ani tuto žalobní námitku proto soud neshledal důvodnou.

Soud v obecné rovině souhlasí s žalobcem, že vlastník je oprávněn i povinen pečovat o svůj majetek, zabezpečit jej před škodou apod. Na straně druhé však vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy (čl.11 odst.3 Listiny základních práv a svobod). Řešení v případě veřejně přístupné účelové komunikace (omezení veřejného přístupu na návrh vlastníka) nabízí přímo § 7 odst.1 z.č.13/1997 Sb. ve druhé větě tohoto ustanovení. Nelze však dopustit, aby žalobce omezil přístup na účelovou komunikaci svémocně, bez posouzení celé věci příslušným správním orgánem.

Soud tedy žalobu pro její nedůvodnost zamítl v souladu s § 78 odst. 7 s.ř.s.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Ostravě dne 9. listopadu 2011

JUDr. Monika Javorová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru