Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 A 5/2016 - 54Rozsudek KSOS ze dne 05.01.2017


přidejte vlastní popisek

20 A 5/2016-54

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní

věci žalobce Ing. M. J.,Ph.D., právně zastoupeného JUDr. Zuzanou Juppovou,

advokátkou se sídlem v Mostě, Slovenského národního povstání 2654/26, proti

žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje se sídlem v Ostravě,

28. října 117, k žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2016, č. j. MSK

139902/2015, o dopravním přestupku,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vymezení předmětu řízení

[1] Žalobce byl uznán vinným z přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že dne 6. 4. 2015 ve 13:10 hodin jako řidič motorového vozidla tov. značky VW Passat, RZ X, v obci Kopřivnice, na ulici Obránců míru, poblíž křižovatky ul. Česká a ul. Obránců míru, ve směru z Kopřivnice na Nový Jičín, řídil uvedené motorové vozidlo nedovolenou rychlostí, přičemž mu byla naměřena rychlost jízdy 63 km/h a tím překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stanovenou zákonem o silničním Pokračování
-2-
20 A 5/2016

provozu v obci o méně než 20 km/h. Přesně tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci o 13 km/h. Tímto jednáním porušil ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Za uvedené jednání mu byla uložena podle § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu sankce, a to pokuta ve výši 1.800,- Kč. Dále byla uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1.000,- Kč stanovené podle vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb. ve lhůtě do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

[2] Správní orgán I. stupně, Městský úřad Kopřivnice, odbor správních činností, rozhodl o vině žalobce dne 8. 9. 2015 rozhodnutím pod č. j. 44125/2015/Šmiř, sp. zn. OSČ-3383/2015 tak, jak uvedeno v odstavci [1] tohoto rozsudku a žalobci byla uložena sankce uvedená rovněž v odstavci [1] tohoto rozsudku. Správní orgán I. stupně vycházel ze spisové dokumentace obsahující oznámení přestupku, úřední záznam, ověřovací list, osvědčení o oprávnění k obsluze rychloměru a evidenční kartu řidiče.

[3] Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a napadené rozhodnutí Městského úřadu Kopřivnice ze dne 8. 9. 2015, č. j. 44125/2015/Šmiř potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný obšírně vyjádřil k jednotlivým odvolacím námitkám, přičemž ani jednu nehodnotil jako důvodnou, neboť shodně jako správní orgán I. stupně, dospěl k závěru, že odvolatel (žalobce) se předmětného přestupku dopustil a sankce byla uložena zákonným způsobem.

Obsah žaloby

[4] Žalobce v žalobě formuloval několik žalobních námitek, které číselně označil od 1 až po 21 a které obrazně i doslova kopírovaly jednotlivé body napadeného rozhodnutí žalovaného. Před samým rozborem napadeného rozhodnutí, žalobce nejprve vyčetl žalovanému, že s jeho odvoláním nezacházel správně, když nesprávně selektoval podstatu námitek, v důsledku čehož některé námitky vynechal. Jednotlivé námitky pak jsou popsány podrobně v rámci jejich vypořádání zdejším soudem níže. Mimo žalobní body žalobce též vyjádřil souhlas s tím, aby soud o věci rozhodoval bez nařízení jednání.

Vyjádření žalovaného

[5] Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že zopakoval argumentaci napadeného rozhodnutí, přičemž setrval na přesvědčení, že žalobce se předmětného přestupku dopustil, pročež navrhl zamítnutí žaloby. Mimo vyjádření k žalobě žalovaný též vyjádřil souhlas s tím, aby soud o věci rozhodoval bez nařízení jednání.

Skutečnosti zjištěné ze správního spisu pro posouzení věci

[6] Dne 3. 6. 2015 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení řízení o přestupku ze dne 3. 5. 2015 a předvolání k ústnímu jednání na 25. 6. 2015. Součástí předvolání byla řada poučení o právech účastníka řízení včetně poučení dle § 36 odst. 3 správního řádu – o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí. Součástí správního spisu je následující:

Pokračování
-3-
20 A 5/2016

• tiskopis „Oznámení přestupku“ ze dne 6. 4. 2015, v kterém byl policistou zaznamenán přestupek žalobce, přičemž žalobce se do tohoto dokumentu vyjádřil pouze stručně, když uvedl „Nesouhlasím“ a podpis žalobce;

• úřední záznam ze dne 6. 4. 2015, vypracovaný nstržm. M. T.; • výstup z radarového (záznam o přestupku) měření s fotografií vozidla tov. zn. VW, RZ X (v přiblížení) obsahující údaj o naměřené rychlosti 66 km/h; • fotokopie osvědčení o oprávnění policistů L. F. a M. T. k ovládání měřiče rychlosti MicroDigiCam LTI a dalších; • fotokopie ověřovací list č. 8012-OL-70378-14 ze dne 2. 12. 2014, kterým byla ověřena správná funkčnost měřicího zařízení MicroDigiCam LTI, výrobního čísla laseru UX 018192 s platností do 1. 12. 2015;

• výpis z evidenční karty žalobce se záznamem přestupků; • omluva pro žalobce datována 23. 6. 2015 z nařízeného jednání na den 25. 6. 2015, kterou správnímu orgánu I. stupně zaslal obecný zmocněnec obviněného (žalobce) JUDr. V. K. s tím, že se on ústního jednání účastnit bude;

• protokol o ústním jednání ze dne 25. 6. 2015, při kterém byly čteny listinné důkazy, a kterého se účastnil zmocněnec žalobce; • usnesení Městského úřadu Kopřivnice ze dne 15. 7. 2015, č. j. 35720/2015/Šmiř, kterým byla žalobci určena pětidenní lhůta k zaslání rozboru spisového materiálu;

• odvolání ze dne 24. 7. 2015 proti usnesení správního orgánu I. stupně ze dne 15. 7. 2015, č. j. 35720/2015/Šmiř; • rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 29. 7. 2015, č. j. 38027/2015/Šmiř, kterým bylo autoromedurně zrušeno usnesení ze dne 15. 7. 2015;

• usnesení správního orgánu I. stupně ze dne 29. 7. 2015, č. j. 38036/2015/Šmiř, kterým byla žalobci určena dvacetidenní lhůta k zaslání rozboru spisového materiálu;

• vyjádření žalobce ze dne 1. 9. 2015, kterým navrhl výslech zasahujících policistů jakožto svědků; • rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání dopravného přestupku ze dne 8. 9. 2015 vydané pod sp. zn. OSČ-3383/2015, č. j. 44125/2015/Šmiř.

[7] Proti rozhodnutí orgánu I. stupně bylo (jak shora uvedeno) podáno u téhož správního orgánu dne 6. 10. 2015 blanketní odvolání, přičemž bylo doplněno dne 26. 10. 2015 a dne 6. 11. 2015 bylo předloženo k rozhodnutí Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje.

Právní úprava

[8] Podle ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu v obci smí jet řidič rychlostí -1nejvýše 50 km.h, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 -1km.h.

[9] Podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení Pokračování
-4-
20 A 5/2016

-1

vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km.h nebo mimo
-1

obec o méně než 30 km.h.

[10] Podle ust. § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění (dále jen „zákon o přestupcích“) výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1).

Právní posouzení věci samé

[11] Krajský soud nejprve posoudil zákonné náležitosti žaloby a konstatoval, že žaloba byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž není žaloba ve smyslu § 68 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.) nepřípustná. Poté krajský soud přezkoumal důvodnost žaloby v souladu s ustanovením § 75 s. ř. s., v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. Neshledal přitom vady, např. podle § 76 odst. 2 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

[12] Soud po přezkoumání správních spisů dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, když nepřisvědčil žádné z žalobních námitek žalobce. K jednotlivým námitkám pak soud uvádí následující:

[13] Úvodní žalobní námitkou žalobce žalovanému vytýká, že „subjektivně vyselektoval“ z odvolání podstatu námitek, přičemž ztratil v některých částech odvolání orientaci. Krajský soud se v tomto směru nemůže ztotožnit s názorem žalobce, který odvolacímu správnímu orgánu přichystal nelehký úkol, když podal rozsáhlé odvolání na 21 stran, přičemž k přehlednosti rozhodně nepřispělo chaotické formátování, různost druhů a velikostí písma, nepřehledné užívání barev textu nebo podtržení či přímo vkládání „fotografií“ textu. Přes prachbídnou formální úpravu odvolání, kterou lze snad laikovi bez odpovídajícího vzdělání odpustit, avšak u vysokoškolsky vzdělaného zástupce odvolatele (žalobce) a odvolatele (žalobce) samotného je zarážející, že se žalovanému podařilo správně identifikovat a vskutku jasně vypreparovat konkrétní odvolací námitky. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce soudu konkrétně neuvedl ani jednu odvolací námitku, která měla být žalovaným nevypořádána a ani soud takovou nenalezl, zůstala tato žalobní námitka zcela bezobsažná, pročež ji soud musí odmítnout jako nedůvodnou.

[14] K žalobnímu bodu 1 (jak jej označuje žalobce) krajský soud uvádí, že námitka v něm obsažená není důvodná. Tímto žalobním bodem žalobce napadá postup správního orgánu I. stupně, který žalobci, resp. jeho zástupci předložil při ústním jednání neočíslovaný spisový materiál, pročež žalobce dovozuje, že předložený spisový materiál nemusel být kompletní a žalobce se tak nemohl seznámit se všemi podklady budoucího rozhodnutí. Z protokolu z ústního jednání ze dne 25. 6. 2015 před správním orgánem I. stupně je patrno, že žalobce, resp. jeho zmocněnec byl v rámci čtení důkazů seznámen s těmito listinami: ověřovací list č. 8012-OL-70378-14, osvědčení č. 051/065 ze dne 31. 10. 2008 a č. 721013/6/121 ze dne 17. 2. 2015, Pokračování
-5-
20 A 5/2016

záznam o přestupku, úřední záznam č. j. KRPT-76018-6/PŘ-2014-070406, oznámení o přestupku č. j. KRPT-76018-6/PŘ-2014-070406 a výpis z evidenční karty řidiče. Stejné dokumenty se též nacházejí ve správním spisu, jenž byl soudu správními orgány předložen a stejné dokumenty soudu zaslal též žalobce (mimo osvědčení č. 051/065 ze dne 31. 10. 2008). Krajský soud tedy nepochybuje, že žalobci, resp. jeho zmocněnci byly předloženy shodné dokumenty, ze kterých správní orgán při svém rozhodování vycházel. Nelze přisvědčit žalobci v tom, že by, s ohledem na pouhé neočíslování podkladových materiálů, došlo k jakémukoli umenšení jeho práva na obhajobu – žalobce byl zjevně seznámen a měl k dispozici stejné podkladové materiály jako ty, na jejichž základě správní orgán I. stupně rozhodoval.

[15] Žalobním bodem 2 žalobce polemizuje se závěrem žalovaného, že k chybám na protokolu o ústním jednání došlo pouhým přepisováním jiného protokolu o ústním jednání z jiného přestupkového řízení. Žalobce v tomto bodu vyjádřil silné znepokojení z toho, že úřední osoba přepisuje protokol o ústním jednání z jiného přestupkového řízení, přičemž žalobce o ničem takovém nevěděl a nemohl se tedy bránit. Krajský soud se tedy zaměřil na zmíněné chyby v protokolu a jejich dopadem na práva žalobce. V protokolu z ústního jednání ze dne 25. 6. 2015 je straně 3 v druhém odstavce zdola uvedeno: „Dne 06.04.2015 byla zmocněnci obviněného dána možnost vyjádřit se ke svému přestupkovému jednání, kdy využil svého práva a k přestupku se do Oznámení přestupku ani nevyjádřil a ani nepodepsal.“ Je pravdou, že citovaná věta pozbývá jakéhokoli logického smyslu, avšak správní orgány s touto „myšlenkou“ nikterak při svém rozhodování nepracovaly, když vycházely z údajů, které z tiskopisu „Oznámení přestupku“ skutečně plynou, tedy že se žalobce (nikoli zmocněnec žalobce) na místě po zastavení hlídkou policie do oznámení vyjádřil, byť pouze stroze: „Nesouhlasím“ a oznámení podepsal.

[16] Soud se ztotožňuje s úvahou žalovaného, že k uvedené chybě (roz. alogismu citovaného textu) došlo skutečně v důsledku textové editace staršího dokumentu z jiné přestupkové věci. Dle názoru soudu, je v dnešní době zcela běžné, že dokumenty, jež jsou svou povahou opakující se, jaksi „vzorově“, nevznikají na tzv. tabula rasa, nýbrž je využito předchozího typově stejného či podobného dokumentu a do něj je vepisován nový odlišný text pro danou věc přiléhavý. Tento přístup je efektivnější a rychlejší, avšak má svá úskalí a je náročnější na pozornost pisatelovu, kdy po vypracování textu je potřeba jej pečlivě kontrolovat, zda byly všechny patřičné pasáže změněny tak, aby text odpovídal nové potřebě – ostatně k této chybě přispěl i sám zmocněnec žalobce, který byl s obsahem jednoznačně seznámen, když jeho podpis se nachází na každé straně protokolu a též u každé následné opravy. Krajský soud se nemůže ztotožnit s žalobcem, který uvedené jednání považuje za „skandální“, leč ani případná subjektivně pojímaná skandalita nemůže sama o sobě způsobit zmatečnost nebo jinou nezákonnost správních rozhodnutí. Žalobce touto námitkou pouze spekuluje o tom, zda byl žalobce skutečně seznámen s celým spisovým materiálem – neexistuje žádná souvislost mezi písařskými chybami v protokolu a listinami, se kterými byl žalobce prostřednictvím zmocněnce seznámen (v podrobnostech lze odkázat na předchozí pasáž tohoto rozsudku k žalobnímu bodu 1). Rovněž ani tento žalobní bod není důvodný.

[17] Soud se neztotožňuje ani s žalobním bodem 3, kterým žalobce dovozuje zmatečnost řízení pro nedostatečnou lhůtu k seznámení se s podklady, jež mu byla zprvu správním orgánem I. stupně dána, a kterou týž orgán následně autoremedurou prodloužil na žalobcem požadovaných 20 dnů. Ze správního spisu plyne, že Pokračování
-6-
20 A 5/2016

zmocněnec obviněného (žalobce) u ústního jednání před správním orgánem I. stupně konaném dne 25. 6. 2015, požádal uvedený správní orgán o stanovení dvacetidenní lhůty k „odeslání rozboru správního spisu“, přičemž správní orgán I. stupně tuto lhůtu stanovil (prostým zápisem do protokolu) na 10 dnů ode dne konání ústního jednání s tím, že poté bude vydáno rozhodnutí bez ohledu na to, zda rozbor bude správnímu orgánu doručen nebo nikoli. Správní orgán I. stupně poté dne 15. 7. 2015 vydal usnesení, kterým stanovil pětidenní lhůtu k „doplnění spisového materiálu o zaslání rozboru správního spisu“, přičemž do odůvodnění uvedl, že u ústního jednání byla uvedená lhůta zmocněnci obviněného zkrácena na 10 dní, a to nikoli usnesením, pročež se správní orgán rozhodl o lhůtě rozhodnout znova. Proti popsanému usnesení se žalobce prostřednictvím svého zmocněnce odvolal dne 24. 7. 2015, načež správní orgán I. stupně zareagoval autoremedurou a napadené usnesení zrušil a následně vydal dne 29. 7. 2015 nové, kterým lhůtu stanovil na zástupcem zmocněnce požadovaných 20 dnů od doručení usnesení (doručeno fikcí dne 9. 8. 2015).

[18] Krajský soud s ohledem na popsané skutečnosti konstatuje, že žalobci byla fakticky správním orgánem I. stupně dána lhůta delší než dva měsíce na to, aby se vyjádřil k velmi útlému spisovému materiálu. Soud proto nespatřuje v postupu správních orgánů, žádné pochybení, které by mělo dopad do práv žalobce, jakožto obžalovaného z přestupku. S žalobcem lze souhlasit pouze potud, že postup úřední osoby nebyl dostatečně asertivní, neboť žádná lhůta žalobci dávána býti neměla, když k několika málo stránkám, jež se dají přečíst za takříkajíc „pár minut“, a které tvořily podkladový materiál, se měl zmocněnec obviněného (žalobce) vyjádřit na místě konání ústního jednání nebo alespoň přesvědčivě a zcela konkrétně vysvětit, proč to nelze učinit rovnou, a to nikoli nekonkrétním tvrzením o analýze a eventuálních konzultacích.

[19] Žalobním bodem 4 žalobce zpochybňuje dovednosti zasahujících policistu ve vztahu k měřícímu zařízení. Žalobce vytýká policistům, kteří zaměňují pojmy „laser“ a „radar“ a žalovanému, že se nedostatečně vypořádal s pojmem „ustavení rychloměru“. Soud konstatuje, že v úředním záznamu ze dne 6. 4. 2015, jenž vyhotovil nstržm. M. T., je skutečně uvedena věta „radarové zařízení nastavila a ustanovila pprap. D.“. Krajský soud nemůže ani v nejmenším souhlasit s názorem žalobce, který z uvedené věty vyvozuje zjevně alogické závěry. V obecné řeči často dochází k záměně některých příbuzných pojmů, přičemž ona záměna není způsobilá vyvolat v adresátovi slovního projevu žádnou pochybnost o významu sdělení autora onoho projevu – stejně jako v daném případě. Je obecně známou skutečností, že radar jest zařízením, které pracuje na principu odrazu mikrovlnného záření (složky elektromagnetického záření) od pozorovaných (měřených) předmětů, oproti tomu laserový měřič používá při stejném principu jinou složku elektromagnetického záření (o jiných vlnových délkách), tj. světlo v tenkém paprsku. V širším smyslu slova „radar“, pak lze odhalit též synonymum pro pojem „laserový měřič“, neboť v principu jde o měření pozice sledovaného objektu za užití odrazu elektromagnetického vlnění. Popsaný rozdíl je pak zásadní pro konstruktéra daného zařízení a účel měření, avšak pro uživatele samotného se jedná o rozdíl pouze v zažitém názvosloví - těžko si lze představit, že by skutečnost, že policista laserovému měřiči říká radar, mohla nějak ovlivnit jeho schopnosti přístroj používat a měřit s ním rychlost vozidel.

[20] K použití pojmu „ustavení“ snad již policistům opravdu nelze nic vytknout. Soud zcela jasně uvedené slova chápe tak, že v daném místě bylo zařízení Pokračování
-7-
20 A 5/2016

nastaveno a připraveno k měření rychlosti – uvedený význam slova potvrzuje i žalobce pokud cituje údajnou odpověď policejního prezidia na žádost o informace, která se závěrem soudu zcela koresponduje. Ostatně ani sám žalobce neuvádí, co jiného mělo být s „radarem“ provedeno, pročež se soud takto banální a obecně formulovanou otázkou nehodlá více zabývat.

[21] K 5. žalobnímu bodu, kterým žalobce brojí proti nedostatečně určenému místu spáchání přestupku ve výroku odsuzujícího rozhodnutí a jež opírá o závěry Nejvyššího správního soudu z rozsudku ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010-56 (všechna zde uvedená rozhodnutí správních soudu dostupná na www.nssoud.cz), soud uvádí, že i tento bod je nedůvodný.

[22] Krajský soud souhlasí se závěrem žalobce, že odkazovaný rozsudek je na danou věc přiléhavý, avšak soud dospěl k zcela rozdílnému závěru, pročež v meritu věci dal zapravdu žalovanému. Nejvyšší správní soud v odkazovaném rozsudku dospěl k následujícímu závěru: „Podle § 77 zákona o přestupcích výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání. V daném případě je třeba zdůraznit, že těmto požadavkům rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nedostálo. Jako popis místa spáchání přestupku je ve výroku uvedena pouze silnice I. třídy č. 56 na ulici Frýdlantská v obci Frýdek-Místek. Z takto vymezeného místa však v žádném případě není zjistitelné, kde přesně mělo k přestupkovému jednání dojít. Tento nedostatek se snažil správní orgán prvního stupně napravit konkretizací místa spáchání přestupku v odůvodnění rozhodnutí. Nicméně § 77 zákona o přestupcích stanoví, že konkretizace místa přestupku má být obsažena již ve výrokové části rozhodnutí a nikoliv až v jeho odůvodnění.“ V tehdy posuzované věci, bylo správními orgány místo spáchání přestupku označeno pouze ulicí v dané obci, přičemž je potřeba zdůraznit, že nešlo o „krátkou“ ulici v dané obci, u nichž by bylo možno uvažovat o dostatku určitosti místa, nýbrž o pozemní komunikaci I. třídy, protínající značnou část obce. V dnes projednávané věci však shora popsané pochybení správních orgánů nenastalo, když ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně je místo spáchání dopravního přestupku popsáno nejen ulicí v obci, ale též přibližným místem křížení ulic a směrem jízdy vozidla řízeném žalobcem („…v obci Kopřivnice, na ulici Obránců míru, poblíž křižovatky ul. Česká a ul. Obránců míru, ve směru z Kopřivnice na Nový Jičín…“). Místo spáchání přestupku popsané ve výroku rozhodnutí o přestupku též odpovídá všem zjištěním, ke kterým správní orgány ve svém řízení dospěly, a to přes konfabulace žalobce o rozdílnosti jednotlivých popisů místa spáchání dopravního přestupku, neboť je podstatné to, zda všechna zjištění správních orgánů svědčí bez důvodné pochybnosti o místu spáchání dopravního přestupku a zjištěné místo je správně ve výroku rozhodnutí označeno.

[23] Krajský soud se neztotožnil ani s 6. žalobním bodem. Tímto žalobním bodem žalobce napadá podkladový materiál, tj. záznam o přestupku, jenž je složen z fotografie vozidla a informační tabulky pod fotografii. Žalobce konstatuje, že záznam předložený policii neodpovídá manuálu výrobce. Předmětem soudního přezkumu není to, zda policisté postupovali v souladu se všemi pokynu výrobce měřicího zařízení, ale pouze to, zda byla rychlost vozidla změřena, resp. to, zda z policií předložených materiálů plynou skutečnosti, jež jsou obviněnému z přestupku kladeny za vinu, pročež je tedy podstatné to, zda naměřená rychlost byla u vozidla, které řídil žalobce nebo nikoli. V daném případě z fotografie zcela jasně plyne, že rychlost byla měřena vozidlu značky VW, RZ X, přičemž registrační značka je patrna Pokračování
-8-
20 A 5/2016

přímo z fotografie, nikoli pouze z tabulky. Pokud žalobce poukazuje na zcela nečitelnou značku na fotografii, pak je potřeba uvést, že součástí správního spisu je zcela čitelné vyhotovení záznamu o přestupku, avšak kopie, kterou soudu předložil žalobce je vskutku nečitelná. Soud proto nemá důvod pochybovat, že v té části, která je nejpodstatnější, tj. měření samotné, policisté nepostupovali v rozporu s manuálem výrobce.

[24] Krajský soud poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které pokud byla rychlost vozidla rychloměrem zaznamenaná, musela být metoda měření v souladu s manuálem k obsluze (přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012-27, dále pak např. rozsudek ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013-60). Základním předpokladem pro aplikaci tohoto závěru je to, že měřicí přístroj funguje automaticky (roz. jde-li o sofistikovaný přístroj, nikoli v jakém režimu měření je nastaven, zda měří každé překročení rychlosti automaticky, nebo policista měří vozidla manuálně), tedy při jakémkoli chybném měření nebo při ztrátě napětí dojde automaticky k vypnutí přístroje tedy, že pokud není dodržen návod k obsluze, rychlost vozidla měřícím zařízením zaznamenána vůbec není. Tento závěr je aplikovatelný také v posuzované věci, neboť rychlost vozidla řízeného žalobcem byla měřena systémem MicroDigiCam, tedy zcela shodným typem měřícího zařízení jako v případě řešeném v rozsudku č. j. 3 As

82/2012-27. Krajský soud proto ve shodě s naposledy uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že pokud byla rychlost vozidla rychloměrem zaznamenána, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze, správnost měření lze tedy považovat za jednoznačně prokázanou a nebylo tak třeba doplňovat existující jasný a nesporný skutkový stav věci žalobcem navrženým dalším dokazováním (návodem k obsluze, výslechy policistů nebo spolujezdce žalobce) a vyvracet žalobcovy účelové pochybnosti a jeho nepodložené domněnky. Z fotodokumentace založené ve správním spisu je patrné, že záměrný kříž měřícího zařízení byl správně při měření rychlosti umístěn na přijíždějící vozidlo žalobce. Jestliže záměrný kříž byl umístěn na vozidle řízeném žalobcem a přístroj jeho rychlost zaznamenal, pak lze jakékoliv pochybnosti o změření rychlosti vozidla řízeného žalobcem považovat jen za účelové.

[25] K žalobním bodům 7 a 8, kterými žalobce brojí proti autenticitě záznamu o přestupku, když kopie ve spisu její ověřena běžnou ověřovací metodou policie, soud konstatuje, že žaloba není důvodná ani v této části. Soud se přiklání k závěru žalovaného, neboť se shodně s ním domnívá, že uvedený dokument není potřeba ověřovat, když se jedná o originální podklad, jenž vypracovala policie a též policie tento dokument správnímu orgánu I. stupně předala – v tomto smyslu se skutečně jedná o originál. Otázkou jinou je, zda se jedná o originální výstup měřícího zařízení, tedy o prvotní výstup měření – tento „originál“ je nejspíše v prvé řádě uložen na digitálním mediu, nicméně tento fakt nemůže bez dalšího zpochybnit vypovídající hodnotu papírového tisku záznamu o přestupku tak, jak jej policie předložila. Žalobce na žádném místě neuvádí, v čem konkrétně má být záznam o přestupku založený ve správním spisu rozdílný od jeho elektronické verze. Pokud žalobce poukazuje na skutečnost, že nelze vyloučit lidskou chybu, pak si soud neumí představit, o jakou chybu by se mělo jednat. Lze si přestavit chybu v tom, že policista vytiskl např. jiný záznam o přestupku, avšak tato chyba by byla okamžitě seznatelná, když by fotografie nekorespondovala s oznamovaným skutkem, což však není případ dnes projednávané věci.

Pokračování
-9-
20 A 5/2016

[26] Soud se neztotožnil ani s 9. žalobním bodem, kterým žalobce zpochybňuje platnost certifikace daného typu měřícího zařízení. Soud dospěl k závěru, že žalobcem uváděné skutečnosti nejsou pro věc nikterak rozhodné, když je podstatné, zda byl měřicí přístroj schopen plnit svou funkci, tedy to zda je jeho měření relevantní.

[27] Ve správním spise je založen (č. l. 5) Ověřovací list č. 8012-OL-70378-14 ze dne 2. 12. 2014, který pro dané místo a užité měřidlo vystavil Český metrologický institut. Z listu mj. plyne, že měřidlo bylo přeměřeno řádně kalibrovanými etalony [§ 3 odst. 1 písm. a) zákona o metrologii] a tyto zkoušky prokázaly, že rychloměr má požadované metrologické vlastnosti popsané ve vydaném certifikátu (viz výrok ověření) s tím, že dle výroku je rychloměr způsobilý pro měření rychlosti silničních vozidel při kontrole dodržování maximální povolené rychlosti. Toto ověření mělo platnost do 1. 12. 2015. Zdejší soud konstatuje, že nebylo třeba provádět dokazování certifikátem, neboť použitelnost měřidla pro daný úkon dokládal právě ověřovací list. Tento závěr je v souladu i se závěrem Nejvyššího správního soudu: „Ověřené stanovené měřidlo opatří Český metrologický institut nebo autorizované metrologické středisko úřední značkou nebo vydá ověřovací list anebo použije obou těchto způsobů. Grafickou podobu úřední značky a náležitosti ověřovacího listu stanoví ministerstvo vyhláškou (§ 9 odst. 1, 2). O schválení typu měřidla nebo o certifikaci referenčního materiálu se namísto správního rozhodnutí vydává certifikát, o ověření stanoveného měřidla se namísto správního rozhodnutí vydává ověřovací list nebo se měřidlo opatří úřední značkou.“ (srov. bod 31 rozsudku ze dne 24. 8. 2011, č. j. 1 As 42/2011-115). Předložený ověřovací list je dostatečnou listinou k tomu, aby byla ověřena a prokázáno, že rychloměr, který byl v tomto případě použit, je schváleným přístrojem k danému účelu.

[28] Důvodným není ani žalobní bod 10, kterým žalobce brojí proti postupu žalovaného, jež použil mapový podklad serveru google.com v dokazování v odvolacím řízení, přičemž se žalobce o existenci takovéhoto mapovém podkladu dozvěděl až z rozhodnutí žalovaného, přičemž tento je oponentní k plánku, který žalobce s odvoláním žalovanému předložil.

[29] Součástí správního spisu je pouze mapový podklad žalobce, mapový podklad, na který žalovaný odkazuje v části „Ad10)“ napadeného rozhodnutí se ve spisu nenachází a nikdy nebyl proveden jako důkaz, přičemž v této části se rozhodnutí žalovaného jeví jako částečně (avšak pouze zdánlivě) nepřezkoumatelné. I v případě, kdy soud odhlédne od závěru, které žalovaný vyvodil z neprovedeného důkazu, lze se závěry žalovaného souhlasit, neboť tento výhradně reaguje na argumentaci a předloženou mapku žalobce. Protože samotná mapka, kterou žalobce předložil, nikterak nevyvrací závěry správního orgánu I. stupně, neboť z ní je patrno, že za místem měření se nachází čerpací stanice OMV, jež je patrna z fotografie z měřicího zařízení za vozidlem žalobce. Žalovaný velmi správně odvolateli (žalobci) vysvětlil, že na fotografii pořízené se značným zvětšením se poutač čerpací stanice může jevit blíže vozidlu žalobce, než byl ve skutečnosti.

[30] Důvodná není ani námitka, že policie manipulovala s originálem výstupu z měřícího zařízení, když fotografii zvětšila. Soud se nemůže ztotožnit se závěrem, že pouhé zvětšení fotografie znamená její znehodnocení jakožto důkazního prostředku, ba právě naopak. Pokud policie zvětší fotografii, resp. upraví tzv. zoom o Pokračování
-10-
20 A 5/2016

nepřípustnou manipulaci s důkazním materiálem, ale standardní součást práce policie.

[31] K nedůvodnosti žalobní námitky bodu 11, lze zcela odkázat na odůvodnění tohoto rozsudku v části šesté žalobní námitky.

[32] Ani žalobní body 12 a 13 nejsou důvodnými. Těmito žalobními body žalobce zpochybňuje oprávněnost osob provádějících měření k tomuto měření, když měření samotné měla podle podkladů policie provádět nstržm. D., avšak osvědčení ve správním spisu zní na jméno F. Přičemž žalovaný tento rozpor vysvětlil tím, že se jedná o stejnou osobu, když došlo v osobním životě policistky toliko ke změně příjmení. Krajský soud konstatuje, že tato námitka by mohla být relevantní pouze v případě, že by absence osvědčení policistky D. mělo vliv na správnost rozhodnutí o přestupku. Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu zastává názor, že ani případná absence osvědčení o proškolení policistů bez dalšího neznamená, že by měření proběhlo nezákonně. „Správní soud ve správním soudnictví přezkoumává zákonnost žalobou napadaného rozhodnutí a nikoliv, zda policisté splňují předpoklady pro výkon jednotlivých funkcí“ (srov. rozsudek ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011-54, nebo rozsudek ze dne 24. 10. 2013, č. j. 5 As 110/2012-26). V projednávané věci je pak zjevné, že měření prováděli příslušníci Policie ČR, jejichž každodenní pracovní náplní je též měření rychlosti vozidel, přičemž ve správním řízení nevyšla najevo žádná relevantní skutečnost, která by odůvodňovala relevantní pochybnosti o schopnosti policistů měření provést.

[33] K nedůvodnosti žalobních námitek bodu 14 až 21, lze zcela odkázat na předchozí odůvodnění tohoto rozsudku. Tyto, pouze formálně označené, námitky nepřináší žádná konkrétní tvrzení, jež by byla od předchozích odlišná. Jádrem argumentace žalobce je nutnost výslechu zasahujících policistů, popřípadě dalších svědků či odborníků a též případná nutnost vypracování znaleckého posudku. Žalobce má zjevně za to, že se mu podařilo spolehlivě otřást důkazní hodnotou spisového materiálu, jež správnímu orgánu I. stupně předložila policie, avšak soud v předchozí části tohoto rozsudku vysvětlil, proč bylo možno ve správním řízení použít jako důkazy o vině žalobce právě ty důkazy, jež ve správním řízení jako důkazy byly u ústního jednání provedeny, přičemž všechny důkazní prostředky vytvořily zcela konkrétní obraz o spáchaném přestupku a žalobci jako jeho pachateli. Žalobci se nepodařilo ani přes přehršel detailních námitek a nezměrnou kreativitu, kterou jistě při jejich konstrukci vynaložil, nabourat jednoznačné závěry, které lze z policejních materiálů učinit.

[34] Pro úplnost k námitce použití úředního záznamu, jakožto důkazu soud konstatuje, že správní orgán I. stupně jej zmínil jako důkazní prostředek, neboť se jednalo o součást policejního spisu. Je však třeba zdůraznit, že tento úřední záznam nepředstavoval jediný ani klíčový důkaz o stavu věci, ale jednalo se pouze o podpůrnou listinu, která podle svého obsahu pouze shrnovala okolnosti zjištěné ostatními důkazními prostředky. Takové použití úředního záznamu pouze jako podpůrného důkazu ve spojení s dalšími důkazními prostředky, které jsou pro věc rozhodné, není v rozporu s právním názorem Nejvyššího správního soudu uvedeným v rozsudku ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115, publikovaným pod č. 1856/2009 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku uvedl, že „úřední záznam jako jednostranný úkon správního orgánu sám o sobě nemůže obstát.“ Nejvyšší správní soud se nevymezil proti takovému užití úředního záznamu ani v Pokračování
-11-
20 A 5/2016

jiných obdobných kauzách (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013, č. j. 5 As 110/2012-26, či ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011-54).

[35] Pro vyřešení otázky, zda bylo možno použít záznam o přestupku jako důkaz o vině žalobce, je rozhodná skutečnost, že rychlost byla měřena měřícím zařízením, jež bylo pro tuto funkci otestováno a mělo platné osvědčení, nikoli certifikace daných typů přístrojů – tu správní orgány nejsou povinny zkoumat za žádných okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011, č. j. 1 As 42/2011-115). Toto osvědčení není potřeba správním orgánům policií předávat v originálu nebo tzv. úředně ověřené, postačí prohlášení policie shodnosti kopie s originálem. Další nezbytnost pak představuje informační hodnota záznamu o přestupku (myšleno konkrétní listiny, jež byla správním orgánu policií předána) samotného. Je možno na fotografii rozpoznat měřené vozidlo? Je měřící kříž umístěn na měřeném vozidle? Jaká rychlost byla naměřena? Pokud jsou odpovědi kladné a naměřená rychlost v daném místě překračuje nejvyšší dovolenou rychlost, pak je možno přistoupit k dalšímu kroku, kterým je zjištění osoby pachatele. Na tomto místě si správní orgány správně vystačily s úředním záznamem policie, resp. oznámení přestupku, která v něm zaznamenala osobní údaje řidiče, kterého zastavila jako řidiče měřeného vozidla, přičemž k ztotožnění žalobce použila občanský a řidičský průkaz, jejichž číselné označení příslušník policie zaznamenal. Žalobce žádný z těchto kroků ničím nezpochybňuje, všechny námitky směřuje k irelevantním a zástupným otázkám převážně technického charakteru. Pokud byla rychlost vozidla žalobce rychloměrem zaznamenaná, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012-27, nebo ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013-60, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 298/2014 – dostupné na www.usoud.cz).

Závěr a náklady řízení

[36] Závěrem pak soud konstatuje, že správní orgány se dostatečně ve svém odůvodnění vypořádaly s důvody, které vedly k rozhodnutí o uznání viny žalobce a rozhodnutí je přezkoumatelné a zákonné. Správní orgány správně provedly právní kvalifikaci správního deliktu, když řádně odůvodnily naplnění skutkové podstaty. Soud neshledal vady řízení, které by založily nezákonnost napadeného rozhodnutí.

[37] Ze všech výše uvedených důvodů tedy krajský soud podanou žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), aniž by nařizoval jednání podle ust. § 51 s. ř. s. zamítl a ztotožnil se se závěrem správních orgánů.

[38] O náhradě nákladů řízení rozhodoval krajský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s přihlédnutím k tomu, že procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady, který by přesahovaly jeho obvyklou úřední činnost, nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí č. 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Pokračování
-12-
20 A 5/2016

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ostravě dne 5. ledna 2017

JUDr. Jana Záviská

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru